Boj o Sokolovo - 11. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔28.02.2015 📕7.731

Ústup

Po urputných bojích 8. a 9. března nastalo období relativního klidu. Svobodovo hlášení činnost praporu v těchto dnech shrnuje takto: „Po bojích u Sokolova a po nezdařeném pokusu o průlom v úseku Timčenkov-Arťuchovka přenesl nepřítel svoje úsilí severozápadně od Merefy.(…) Během dalších dnů až do 22.30 hod. dne 13. 3. 1943 vedl prapor průzkum a přestřelku s nepřítelem, přičemž nepřítel ostřeloval usilovně obranné postavení praporu z těžkých minometů, dělostřelectvem a několikrát bombardoval pikujícími letouny přední okraj postavení v Arťuchovce. V této době utrpěl prapor menší ztráty na lidech i materiálu. (…) Skupinkami automatčíků v našem týlu hledal nepřítel 12. 3. 1943 naše stanoviště velitele a ošetřovnu v Konstantinovce.“

Deník praporu nás informuje také o morálním stavu jednotky: 

„8. březen - morální stav velmi dobrý.

9. březen - z počáteční tísně pod vlivem ztrát návrat k vážnému klidu.

10. březen - vážný optimismus roste s přicházejícími vojáky ustupující Jarošovy roty.

12. březen - zuby zaťaty!!!“

Ačkoliv 1. polní prapor stále držel určenou pozici, ve stejné době se situace na sever od něj vyvíjela velmi nepříznivě. 6. března prolomily síly Tankového sboru SS postavení sovětských jednotek v místě dotyku obrany 3. tankové a 69. armády, postoupily o 15 km a následujícího dne překročily řeku Mžu a dobyly město Valki. Večer 8. března, tedy v době, kdy Čechoslováci bojovali svůj boj v hořícím Sokolovu, pronikly již průzkumné jednotky Tankového sboru SS na dohled od Charkova. Němci nadále postupovali do hloubky sovětské obrany a současně také zahájili obchvatný manévr, jímž pronikali do týlu sovětských jednotek, stojících na čáře řeky Mža. Čím déle zde jednotky setrvávaly na svých pozicích, tím větší nebezpečí hrozilo, že budou odříznuty a obklíčeny.  

Jednotky Tankového sboru SS vstupují do Charkova
Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bundesarchiv_Bild_101III-Zschaeckel-189-13,_Russland,_Charkow,_Waffen-SS_mit_Panzer_IV.jpg 

Rozkaz k ústupu nakonec přišel 13. 3., o čemž informuje Válečný deník praporu: „Večer zachycen nejasný telegram od 62. gardové divize. Z útržků obsahu vysvitlo, že má být proveden ústup našeho praporu i divize.“

Hlášení o činnosti k tomu dodává: „Dne 13.3. 1943 ve 22.30 dostává prapor rozkaz k přerušení boje, k odpoutání od nepřítele a ústupu přes Konstantinovku, Vašiščevo, Rogaň a Volčansk.“

Podle Válečného deníku proto bylo přikročeno k přípravě na ústup: „V 00.00 [hod. 14. 3. 1943] položeny miny na všech příchodech od nepřítele. Zanechány zadní voje a zahájeno odpoutání od nepřítele do Konstantinovky. Odpoutání provedeno rotami samostatně.”    

Prapor zahájil usilovný pochod do bezpečí. Kolem poledne 14. 3. se prapor nacházel v obci Lizogubovka. Zde Svoboda obdržel rozkaz změnit směr pochodu na Těrnovoje-Čugujev, přičemž sám velitel praporu byl povolán do Čugujeva na poradu k veliteli 3. tankové armády. Velení převzal kpt. Lomský, jenž řídil další ústup praporu.

Tuto změnu pochodové osy si vynutil další vývoj v charkovské oblasti. Severní křídlo německých kleští již obešlo Charkov z východu a postupovalo k jihu směrem na Rogaň. Na západě, za zády čs. vojáků, padla Měrefa. Sovětské velení se nyní snažilo vybudovat frontovou linii podél řeky Severní Doněc. Právě za tuto řeku se museli Čechoslováci dostat. Šlo o závod s časem.

Vojáci urychleně prošli obcí Těrnovoje, když byl po 17. hodině pochodový proud čs. praporu, přibližující se k místu zastávky na okraji lesa, náhle napaden hloubkovým útokem německých letounů. První jednotky praporu dosáhly okraje lesa, kde byl plánován odpočinek. Současně se nedaleko odtud rozhořela prudká palba – to se německé tanky pokoušely probít do vsi Těrnovoje pouhý jeden kilometr daleko. Ve vsi se však ještě v tu chvíli nacházela 2. rota 1. pěšího praporu, těžké zbraně a trén. Sovětské jednotky, které měly osadu bránit, začaly v panice prchat, o čemž svědčí zápis ve Válečném deníku praporu: „V 17.45 na Těrnovaja nájezd asi 25 tanků. Ve vsi vznikla panika. Všechny bránící jednotky i s protitankovými prostředky (PTP, 76 mm kanóny, raketomety i hrubé dělostřelectvo) bez vypálení jediné rány (kromě baterie na levém křídle) v panice utekly. V lese, kde odpočívala část praporu (v přímé blízkosti vsi), byl zachován naprostý klid a pořádek, přestože část lesa byla už ostřelována tanky a bylo slyšet automatů. Druhá část (2. rota + zbytek trénu), která se nacházela v pochodu ulicemi vsi, byla stržena a část zachvácena vzniklou panikou…“

Situaci dokresluje vzpomínka T. Fiše: „Vyhladovělí jsme hltali teplou polévku, kterou nám kuchaři připravili, když přišla zpráva, že německé tanky prolomily sovětské pozice a praporu hrozí obklíčení. Mezi mužstvem zavládl panický strach. Mnozí odhazovali zbraně, utíkali do lesa, aniž by uvážili, zda neběží rovnou před hlavně nepřátelských tanků. Situaci duchapřítomně zvládl Svobodův zástupce kapitán Lomský: uklidnil vojáky ujištěním, že velitel dostal právě od sovětských míst zprávu, jak lze z obklíčení uniknout.“  

Bohužel prapor musel ve vsi zanechat těžké zbraně a mnoho materiálu naloženého na dvou nákladních autech. O záchranu materiálu se pokusili zpravodajský důstojník rtn. Vojtěch Ekstein a osvětový důstojník čet. Jan Mareš (jenž ve funkci vystřídal zraněného Reicina), avšak v té době již do centra vesnice pronikaly německé tanky a skupina se ocitla pod palbou.  Za této situace nebylo možné materiál odvézt, proto (jak poznamenává Válečný deník praporu) „vše zničili, zachránivše jen nejdůležitější štábní dokumenty. Během noci vyšli z obklíčení, když shromáždili 20 rozprášených příslušníků praporu.“

V případě oné zachráněné dokumentace šlo o jmenné seznamy příslušníků praporu, jejichž ukořistění by Němcům umožnilo zahájit rozsáhlé represe proti rodinám příslušníků praporu doma v Protektorátu.

Ve svém Hlášení o činnosti plk. Svoboda vypočítává ztracený materiál: „Při přepadu tanky prapor ztratil 2 nákladní auta, 1 kanón 45 mm, 6 minometů 82 mm, 2 těžké kulomety, spojovací materiál, radiostanici; velitelská bedna s dokumenty byla spálena.“

Prapor nyní vyrazil k ústupu nalehko; vojáci pochodovali jen s tím, co mohli unést – v tu chvíli ještě Čechoslováci nevěděli, že právě u Lizogubovky se setkaly hroty jižních i severních čelistí kleští německých úderných klínů, kterými Němci obchvacovali Charkov. Nyní vyčleněné německé jednotky zahájily postup po obou stranách řeky Udy směrem na východ. Obě kolony německých tanků byly od sebe místy vzdáleny pouhé 2 km, přičemž prapor se nyní nacházel mezi nimi. Z obou stran k vojákům doléhalo řinčení tankových pásů.

Čs. prapor se nyní stočil o 90° doprava, znovu překročil řeku Udy  a chráněn tmou a lesním porostem zahájil přesun na jih. Jeho ústup kryly sovětské protitankové baterie, které Sověti obětovali, aby umožnili záchranu politicky důležité spojenecké jednotky.

„Vidím je zcela zřetelně,“ vzpomínal na tuto situaci T. Fiš, „tito k boji připravení vojáci u protitankových děl se smutně na nás dívají, neboť velmi dobře vědí, že pochodujeme do bezpečí, zatímco oni zde zůstanou možná navždy. Nemohu se dívat na tyto ztracené lidi. Stydím se před těmi, kteří setrvávají v nepřátelském obklíčení, zatímco na nás čeká za Severním Doncem hlavní sovětská linie s čerstvými jednotkami.“

V této souvislosti je třeba zmínit, že 1. polní prapor dostal rozkaz k ústupu, zatímco pro sovětské jednotky nadále platil Rozkaz Lidového komisariátu obrany SSSR z 28. července 1942 č. 227 známý také pod názvem „Zpátky ni krok“, který nařizoval sovětským jednotkám bránit své pozice do úplného zničení a zakazující jim ústup bez rozkazu vyššího velení.

Prapor nyní usilovným pochodem, prováděným za mimořádného fyzického i psychického vypětí, mířil k osadě Mochnači na západním břehu Severního Donce, kde držela přepraviště přes řeku 106. střelecká brigáda. Za mlhavého rána 15. 3. 1943, po celonočním vyčerpávajícím pochodu, skutečně prapor dorazil k přepravišti a stáhl se za řeku. Sověti potom most vyhodili do vzduchu. Prapor kolem poledne dorazil do osady Skripaj, kde se do krajnosti vyčerpaní vojáci rozložili k jednodennímu odpočinku.

Šestnáctého března znovu prapor vyrazil na pochod přes Bazelejevku do Nového Burluku, kam roty praporu vpochodovaly nad ránem 17. 3. Zde již konečně nehrozilo německé obklíčení, a proto byl vyhlášen dvoudenní odpočinek, spojený s výdejem teplé stravy, ošetřováním nohou a praním prádla. Velitelé rot měli za úkol zjistit stav výzbroje a výstroje.

Večer ve 20.30 hod dne 18. 3. 1943 nastoupil prapor k poslední části pochodu. Prapor nejprve zdolal první úsek 25 km do osady Krasnoarmejskoje, odkud se měl, na základě informací od velitelství sovětské 3. tankové armády, přesunout do obce Zacharovka, kde měl být zařazen do zálohy 15. gardové střelecké divize. Sem prapor dorazil 20. března v 04.30 hod. a obdržel rozkaz vyčkat zde dalších pokynů.

Prapor potřeboval odpočinek jako sůl, kronikář si ve Válečném deníku praporu dne 19. 3. 1943 posteskl, že „jednotlivci i drobné skupinky, které fyzicky nevydrží usilovný pochod a zůstávajíce vzadu, oddělují se od jednotky.“

Prapor zůstal v Zacharovce pět dnů. Obdržel nějaké potraviny, takže vojákům mohla být dvakrát vydána teplá strava, a 50 párů bot. Situace na frontě se zatím stabilizovala a 1. polní  prapor byl proto 25. 3. 1943 převeden do zálohy Voroněžského frontu a dostal rozkaz k přesunu do osady Veseloje. Prapor se vydal na pochod téhož dne ve 20.00 hod. Stav rozbředlých cest byl mimořádně špatný, takže praporu trvalo překonat 130 km dlouhý úsek bezmála 7 dní. Čelo praporu vpochodovalo do Veseloje 31. 3. 1943. Vyčerpávající ústup skončil. 

Mapka s trasou ústupu 1. polního praporu a směry úderů německých jednotek

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔28.02.2015 📕7.731

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře