Boj o Sokolovo - 8. část

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔23.02.2015 📕6.657

Zprávy průzkumu

Od 5. března vysílal Jaroš před Sokolovo tykadla vlastních průzkumných hlídek. Od 6. 3. pak začalo docházet k drobným potyčkám s průzkumníky nepřítele. 7. března se potom začal stahovat Biljutinův pluk z Taranovky, když mu zůstalo asi jen 95 vojáků. Zápis ve válečném deníku 1. polního praporu prozrazuje, že ve 13.15 hod. pronikly dva nepřátelské tanky k chutoru (osamocený dvůr) Pervomajskij (asi 10 km před Sokolovem), další čtyři byly spatřeny u chutoru Džgun. Tanky napadaly ustupující sovětskou pěchotu.

Dvě průzkumné hlídky 1. praporu se střetly s protivníkem postupujícím od Taranovky. Téhož dne v 15.30 hod. hlídka vedená četařem Bražinou pronikla k vesnici Progoňja (přibližně na půl cesty mezi Sokolovem a Taranovkou), kde zjistila koncentraci 12 německých tanků a asi 300 vojáků.

 

Waffen SS vypalují ruskou vesnici v průběhu tažení na Charkov. Přelom února a března 1943
Zdroj:  http://it.wikipedia.org/wiki/Terza_battaglia_di_Char%27kov#mediaviewer/File:Bundesarchiv_Bild_101III-Zschaeckel-186-36,_Charkow,_Waffen-SS_vor_brennendem_Haus.jpg 

V 16.15 hod. vyrazila trojice německých tanků následované kolonou dalších obrněnců směrem k mostu u Timčenkova. Sovětští ženisté most vyhodili do vzduchu a tanky se staly cílem protitankových děl v Mirgorodu. Střílelo i jedno z děl ze Sokolova, tanky se nejprve otočily směrem k Sokolovu, avšak potom se daly na ústup. Jeden hořící tank zůstal stát na břehu řeky. Zřejmě šlo pouze o průzkum bojem. Blížilo se rozhodující střetnutí.

Čs. vojáci však nevěděli, že ráno téhož dne jednotky Tankového sboru SS překročily řeku Mžu u města Valki a pokračovaly v postupu směrem na Charkov. Rozkaz k držení obrany na jižním toku řeky Mži však odvolán nebyl, ačkoliv další setrvávání na pozici zvyšovalo riziko obklíčení a zajetí zde rozmístěných jednotek.

8. března ráno průzkumná hlídka vedená A. Korímou pronikla k lesíku, kde se soustřeďovaly německé tanky, a pokusila se vzít dva zajatce. Němci se však odmítali vzdát a byli zlikvidováni. Je zajímavé, že podle Korímy jeho průzkumníci slyšeli v lesíku češtinu. Korímova hlídka vzápětí málem sama padla do zajetí, při přestřelce se poprvé vyznamenal vojín Josef Černý, který sám palbou ze svého Špaginu rozprášil německou průzkumnou hlídku. Průzkumníci se stáhli zpět do Sokolova, kde samopalná četa ppor. Antonína Sochora zůstala jako záloha velitele roty. Všichni očekávali příchod nepřítele.

 

K boji!

K prvnímu útoku na Sokolovo došlo 8. března ve 13.30 hod., kdy ve směru od Kononěnkova zaútočilo asi 14 tanků na severozápadní okraj Sokolova. Tanky se staly cílem palby jak ze Sokolova, tak z druhého břehu řeky. Tři z nich zůstaly dýmající stát v poli a obránci s jásotem pozorovali maličké postavičky tankistů, jak opouštějí své vozidla a prchají z dostřelu. Nezkušení obránci však nepoznali, že jde o válečnou lest. Ve všech třech tancích totiž zůstali střelci a nabíječi, kteří pečlivým pozorováním rozkryli rozmístění protitankových prostředků sokolovských obránců. V 15.20 hod. začal generální útok. Zdánlivě zničené tanky náhle začaly pálit a během několika desítek sekund vyřadily všechny protitankové prostředky na západním okraji Sokolova i několik kulometných hnízd. Současně do útoku vyrazily dvě skupiny 5 a 6 tanků, které zaútočily na postavení 1. roty ze dvou směrů. Za nimi postupovaly transportéry s pěchotou. 20 německých samopalníků vniklo do Sokolova od jihu. Vyřazení protitankových zbraní na pravém křídle čs. obrany se stalo klíčovým momentem, jenž předurčil celý další průběh boje.

Tankový sbor SS na okraji Charkova. Ačkoliv sbor postupoval západně od Sokolova, fotografie dává dobrou představu, jak v té době vypadaly německé jednotky a meteorologické podmínky 
Zdroj: http://it.wikipedia.org/wiki/Terza_battaglia_di_Char%27kov#mediaviewer/File:Bundesarchiv_Bild_101III-Neumann-111-31,_Russland,_bei_Charkow,_Panzer.jpg 

„Úder Němců směřoval zejména proti postavení rotmistra Němce na pravém křídle obrany a proti postavení mých vojáků ve středu obrany Sokolova,“ uvedl k tomu velitel 3. čety rtm. Buršík. „Skupina 15 německých pancéřů útočila proti mé četě. K obraně jsme měli k dispozici jen dvě protitankové pušky. Nechal jsem jejich obsluhy zaujmout místo tak, aby mohly vést na vzdálenost 150 m křížovou palbu. Přestože byly naše pozice nepřetržitě zasypávány dělostřeleckou a minometnou palbou, měli jsme neuvěřitelné štěstí. Ani jedna z protitankových pušek nebyla vyřazena z boje! Když do nich došly náboje, bojovali jsme jen protitankovými granáty, které jsme ve svazcích házeli tankům pod pásy. Nepřetržitě na nás útočila pěchota. Valila se vlna za vlnou, ale díky Bohu se ji mým chlapcům podařilo odrážet. Před našimi pozicemi leželo množství mrtvých a raněných německých vojáků.“

Ve válečném deníku praporu se uvádí: „15.10 – asi 20 automatčíků Němců vniklo do Sokolova z jihu. 15.20 – 5 tanků zaútočilo na pravý okraj obrany Sokolovo. 15.24 – z lesa vpravo zaútočilo 6 tanků němců na severozápadní kraj Sokolova, hoří domy. 15.27 hlásí stanice Olga: Z čety Němec (2/I) zůstalo 5 mužů. Velitel raněn. 1 náš KPÚV vyřazen…“

Zkratka KPÚV označovala v předmnichovské armádě kanón proti útočné vozbě, tedy protitankový kanón. Šlo o kanón ráže 45 mm, jemuž osobně velel ppor. Jiří Frank, velitel čety KPÚV. Frank podle svědectví „pálil do Němců jako divý“, ale patrně zjistil, že jeho pětačtyřicítka nedokáže prorazit čelní pancíř německých tanků a pokoušel se kanón přemístit do nového postavení. Přitom byl kanón podle svědectví německými tanky „rozstřílen na cucky“ i s jeho obsluhou.

Tanky vjely do vesnice a ničily jednotlivé body odporu.  Zuřivá palba obránců však zastavila postup německé pěchoty a tanky se bez její ochrany obávaly vjet hlouběji do vsi, kde se mohly stát oběťmi ručních granátů.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že čs. prapor neobdržel od Sovětů zápalné láhve, které byly velmi účinnou zbraní, a jichž se také němečtí tankisté velice obávali. V literatuře se zpravidla neupřesňuje, jakým typem protitankových granátů čs. vojáci disponovali. Pouze jeden zdroj (příloha A- Reportu) tvrdí, že šlo o granáty RPG vz. 1943. Osobně si myslím, že jde o chybu. Tyto granáty se zaváděly až roku 1943 (přičemž přesný měsíc zahájení výroby se mi nepodařilo zjistit, na internetu je možno nalézt zmínku, že do výzbroje byly zavedeny v polovině roku 1943), šance, že již počátkem března by je prapor mohl mít ve výzbroji, je malá. Ve vzpomínkách pamětníků je navíc často uváděno, že vojáci granáty házeli ve svazcích. RPG vz. 1943 byl však kumulativní granát, jenž svým směrovým účinkem dokázal sám o sobě prorazit pancíř o tloušťce 75 mm, přičemž jeho svázáním s jiným kumulativním granátem se jeho průbojný účinek do hloubky nezvyšuje.

Praxe se svazováním granátů byla naopak obvyklá u starších typů RPG vz. 1940 a 1941, které na pancíř působily pouze trhavým účinkem nesměrové bojové nálože, a rozhodující tedy byla její velikost. Tyto granáty dokázaly prorazit pancíř o tloušťce 20 mm respektive 25 mm. U tohoto typu granátu zvětšení celkové hmotnosti trhaviny skutečně umocňovalo jeho účinek a zvyšovalo šanci na protržení pancíře. Tyto granáty mohly poškodit pojezd tanku nebo prorazit slabý horní pancíř věže či žaluzie nad motorem. Byly však dost těžké (RPG vz. 1940 vážil 1200 g) a tudíž nebylo možno s nimi dohodit příliš daleko, obecně se uvádí max. do 20 metrů (ve svazku samozřejmě ještě mnohem méně). Z těchto informací je vidět, v jak svízelné situaci se obránci Sokolova nacházeli.

Protitankový granát RPG vz. 1940 
Zdroj: https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A0%D0%9F%D0%93-40#mediaviewer/File:Soviet_RPG-40_anti-tank_grenade.JPG 

Vraťme se však na bojiště. Jaroš, pozorující dalekohledem bortící se obranu Němcovy čety, nyní do boje vrhl i samopalnou četu. A. Koríma vzpomíná, že dostal od Jaroše rozkaz: „Vezmi si ten spodek vesnice a udrž ho. Vidíš, vypadá to, jako by tam naši ustupovali.“ Samopalníci běží vstříc prchajícím příslušníkům 2. čety.

„Zkouším zastavit naše pěšáky, ale to bych musel vrátit fašistické tanky, které prolomily linii našich zákopů. Zaujímáme obranu v chalupách,“ dodal k tomu Koríma. Samopalníci se utkávali s Němci v zuřivém boji zblízka. Opět se vyznamenal vojín Josef Černý, jenž protitankovým granátem zničil tank a vzápětí další vhodil shora do transportéru, čímž zničil celý roj německé pěchoty současně. Velitel čety ppor. Sochor byl raněn do ruky, avšak odmítl opustit jednotku a pokračoval v boji (byl na příkaz lékaře por. Engela odsunut do charkovské nemocnice až o několik dnů později).

Ke Korímovi přiběhl jakýsi sovětský důstojník a pokusil se jej přinutit k ústupu, ale Koríma měl své rozkazy a odmítl. Vzápětí pochopil, proč jej Rus vyháněl. Sovětské dělostřelectvo a kaťuše na tento cíp vesnice položily přehradnou palbu.

V tomto okamžiku se Němci rozhodli zaútočit z dalšího směru a nasadili další skupinu obrněnců (svědkové uvádí celkový počet nasazených tanků na 60, avšak to je málo pravděpodobné) proti středu postavení a levému křídlu.  Jaroš nyní vrhl do boje i Stejskalovu četu.

Sovětská protitanková děla byla postupně umlčována, o čemž podal zprávu npor. Filatov: „Tanky šly ve dvou řadách klínem a za nimi pěchota na transportérech. Kryly se navzájem z boku. Palbu zahájil Mutle, upoutal tím pozornost nepřítele. Za chvíli zbyl Mutlemu jediný kanón. My sundali z děl výplet a spustili palbu. Hned se jeden tank počal otáčet na místě. Druhému jsme poškodili věž. Ostatní pálily na nás. Odkryli se boky a Sedláčkovi tankoborníci jich pár zapálili. Valil se ohromný kouř. Já střílel do toho kouře. Pak naše kanóny dostaly zásah. Ze čtyřiašedesáti lidí jsem ztratil 58. U jednoho děla se roztrhla hlaveň. Jenom z jednoho se dalo střílet, bylo jen trochu poškozené…“


Sovětská obsluha protitankového kanónu F-22 ráže 76 mm v akci
Zdroj: RIAN_archive_603595_Soldiers_of_the_Great_Patriotic_War.jpg 

S ohromnou odvahou bojovali také kulometníci. Věděli, že tanky nemohou zastavit, tak je nechávali projet kolem svých hnízd, a potom se palbou pokoušeli oddělit německou pěchotu od tanků. Des. Vojtěch Glász z 1. kulometné čety (velitel ppor. Albert Elovič) k tomu uvedl: „Naše kulomety na německé tanky nestačily i dvě takzvaná protitanková děla působila ve srovnání s německými pancéři jako hračky, které nemohly tanky vážně ohrozit. Jen málo z německých tanků bylo zasaženo a zničeno ruským dělostřelectvem a našimi protitankovými puškami. Německé tanky prostě naše pozice přejely…“

V 2. kulometné četě (velitel rtm. Jiří Větvička) se boje účastnil také des. Hynek Strompf: „Asi po hodinovém boji byly obě kulometné čety zničeny a vyřazeny z boje. Z osmi (ve skutečnosti bylo v Sokolovu nasazeno jen 6 TK, pozn. aut.) těžkých kulometů nám zůstal jeden a z 50 mužů, kteří šli do boje, zbylo 26, ostatní byli mrtví nebo těžce zranění. Naše ztráty byly tak vysoké, protože jsme šli do boje proti německým tankům nedostatečně vyzbrojeni jen kulomety a puškami. Za našimi kulomety měla svá palebná postavení dvě ruská děla, ale ta byla hned na začátku boje vyřazena.“

Boj pokračoval s neztenčenou zuřivostí. Bojovalo se o každou chalupu. Jaroš neopouštěl své postavení ve věži kostela a řídil boj. Němci nasadili plamenometné tanky, které zapalovaly jednotlivé domky.

Sanitářky v nejprudší palbě odtahovaly na pláštích raněné na obvaziště v kostele. Velitelka zdravotnické hlídky 1. roty četařka Malvína Friedmannová sama vynesla z boje 11 raněných i se zbraněmi a pro raněného velitele kulometné čety se vrátila ještě v době, kdy již německé tanky pronikly do centra vesnice. Řada žen, nejen sanitářek, ale i spojařek z postavení za řekou, se hlásila dobrovolně k odsunu raněných ze Sokolova.

Podle vzpomínky jedné ze sanitářek Danuty Drnkové (tehdy ještě za svobodna Čermákové), na obvaziště roty za kostelem vběhl velitel samopalníků Antonín Sochor a vyzval dobrovolníky, kteří udrží zbraň, aby pomohli s obranou kostela. Zvedli se všichni kromě těžce raněných a Danuta už nikoho z nich nikdy neviděla…

Situace se začínala stávat zoufalou, o čemž svědčí vzpomínka J. Buršíka: „Německá pěchota se po neúspěšných pokusech o proniknutí do obranného postavení mých vojáků soustředila proti postavení druhé čety. Jaroš tehdy stáhl Růžičkovu první četu z levého křídla a poslal ji na pomoc Frantovi Němcovi na pravé křídlo. Moji četu pak stáhl do druhého obranného postavení kolem kostela, kde se tvrdě bojovalo. Hrstka vojáků se protitankovými granáty zoufale bránila před nepřátelskými tanky. Bojovalo se o každé okolní stavení.“

Ve válečném deníku praporu se píše: „Z prostoru Goutor vjelo do Sokolova 60 tanků, 15-20 transportérů s pěchotou Němců (asi prapor). Tanky jedou 2 proudy oběmi hlavními ulicemi Sokolova. – Automatčíci Němců v bílých pláštích. Silná nepřátelská palba z kanónů i široké použití plamenometů na tancích (typ Rheinmetall).“

Plk. Svoboda sledoval boj ze svého velitelského stanoviště a rozhodl se nasadit další zálohy: „Blíží se 18. hodina. Třetina Sokolova je v plamenech, některé tanky a obrněné transportéry už pronikají do středu vesnice a s nimi plamenomety. Nacisté útočí z několika směrů. Volám telefonicky Jaroše: ,Nazdar Otakare. Jak je tam?

,Zle,´ odpovídá velitel sokolovské obrany. Líčí situaci. ,Dostávají se do středu, ke kostelu…´

Odpovídám: ,Posílám ti Voráčovu četu a deset tanků nastupuje… Ustoupit nesmíš!´

,Rozumím. Posíláte Voráčovu četu a deset tanků nastupuje. Neustoupím!´“

 

Jaroš tento rozkaz předal podřízeným velitelům čet. Podle Svobodova plánu měly posily vpadnout Němcům do týlu a zvrátit tak průběh boje. Místo Voráčovy 3. čety 3. roty měla jít původně do útoku záloha pod velením O. Kvapila, avšak ten k tomu řekl: „Už jsme se chystali překročit řeku, když se ke mně přihnal rotmistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho prý pustím s jeho četou do Sokolova. Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhé straně řeky, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovolně. Bylo to obrovské odhodlání.“

Celý plán se však zakrátko ocitl v troskách. Hned první tank T-34, který se pokusil přejet přes zamrzlou řeku, se probořil do ledu. Dále tedy pokračovala pouze Voráčova četa. Probořený T-34 se však stal jasným signálem, že led už tanky neudrží a řeka se opět stala protitankovou překážkou.

Totéž si mezitím podle svých pamětí uvědomil i Svoboda a dospěl k závěru, že další obrana Sokolova již nemá smysl. Telefonické spojení však bylo přerušeno a spojení pomocí vysílaček se nedařilo navázat. Začal tedy na druhou stranu řeky vysílat spojky, avšak ty nedorazily. Jedním z dobrovolníků, kteří se nabídli obnovit spojení, byl také B. Reicin, jenž však brzy utrpěl zranění a byl odsunut za řeku.

V té době se již bojovalo kolem kostela. Věž dostala zásah z tankového kanónu, jenž zabil Jarošova spojaře Huga Redische. Jaroš byl zraněn na hlavě. Seběhl dolů a zapojil se do boje.

„Setmělo se, ale boj neustával. Někdy v té době jsem také zahlédl Jaroše naposledy. Byl raněn, silně krvácel, ale bojoval. Volal na mě: ,Josefe, drž levé křídlo do posledního muže! A ty, Růžičko, drž pravé!“ napsal k tomu J. Buršík.

Mnohé jednotky již nebojovaly jako organizované celky. Ke kostelu se stahovaly skupinky i jednotlivci, mezi nimi i voj. Michal Fedovčík: „Když jsem přišel ke kostelu, ležel npor. Jaroš v okopu a střílel z protitankové pušky proti tankům, které najížděly po cestě vedoucí na Taranovku. Nějaký vojín podával npor. Jarošovi náboje. Kromě těch dvou jsem v okopu nikoho neviděl. Npor. Jaroš neměl už čepici a na čele byla vidět krev.“

Ačkoliv už byla tma, na boj to velký vliv nemělo, jak vzpomíná A. Koríma: „Vyhledávám zděné chalupy, ustupujeme a bojujeme až do samé noci. Nejsem a nikdy jsem nebyl nábožný, ale kdyby byl pánbůh, modlil bych se k němu, aby dal brzo tmu, abych mohl utéci. A když tma padla, neuvědomil jsem si ji, protože všechno hořelo, německé plamenomety zapalovaly chalupy, ve tmě byl v Sokolovu rudý den.“

Někdy v té době padl Jaroš, o jeho smrti podává svědectví rtn. Jaroslav Perný z protitankové roty: „Jeden tank se postavil přímo proti dveřím do kostela a pálil z děla a z kulometu. Npor. Jaroš vyběhl a odepjal jeden ze svazků ručních granátů. Dávka z tankového kulometu – Jaroš padl na modrý sníh. Tank na něho najíždí, granáty vybuchují, tank je výbuchem zničen. Exploze svazku Jarošových granátů mě zasypala v zákopu, který byl asi 10-12 metrů od výbuchu, těsně u schodiště kostela…“

O Jarošově smrti existuje více svědectví, která se však od sebe liší. Jisté však je, že Jaroš padl dole před kostelem, když zde organizoval obranu. Nejčastěji bývá uváděno, že jej zasáhl tankový kulomet. 

Velení převzal velitel 2. čety F. Němec: „Stahujeme se k centru vsi, ke kostelu. Dozvídám se, že Jaroš padl. Nežije už jeho zástupce npor. Lom, velitel 1. čety rtm. Růžička, rotný Valenta… Smrt kosí v našich řadách. Přebírám velení po Jarošovi. Jaroš neustoupil, neustoupím ani já. Říkal mi přece, že mluvil s velitelem a ten prý nám posílá na pomoc Voráčovu četu a deset tanků. Ustoupit prý nesmíme. Kde jsou ty tanky? Naše řady řídnou, kulomety a samopaly fašistické tanky nezastaví.“

Situaci plasticky vykresluje J. Buršík: „Zbytky všech tří čet se spojily a bojovaly dál v obklíčení ze tří stran. Čtvrtou stranou byla zamrzlá řeka. Za nepřetržité nepřátelské dělostřelecké a zejména minometné palby jsme se bránili do pozdních nočních hodin. Německé ,Vorwärts!´se ozývalo ze stále větší blízkosti. Jedním výbuchem jsem byl raněn do levé ruky a zasypán haldou dřevěné výplně z našeho záchytného okopu. Se mnou bojovalo ještě posledních třináct kamarádů…“

Mezitím dorazil Hynek Voráč se svými muži a společně s rtm. Němcem si začal upřesňovat úkol. Voráč se svými muži vyrazil do protiútoku a Němce zatlačil zpět, potom se jeho muži opevnili v chalupách a Němce zadrželi na tak dlouho, aby umožnili evakuaci raněných z obvaziště v kostelu za řeku. Nakonec však chalupa, kde se bránil Voráč s jádrem své čety, dostala přímý zásah…

Františka Němce zatím konečně našla spojka s rozkazem k ústupu: „Kolem osmé večer hledá velitele spojka. Co je?

,Podle rozkazu velitele praporu se máte neprodleně stáhnout za řeku!´

Nevěřím, teprve zpráva o tom, že led na řece povoluje, že už skutečně není potřeba bránit tuto ves dál, mě přesvědčuje. Vydávám rozkaz: ,Odcházíme, jednotlivě ustupovat za řeku!´

Mnoho nás neustupuje. I Voráč padl, z jeho čety přežilo nerovný boj jen 6 mužů. Vyklízíme postavení pomalu, postupně, za boje. Německé světlomety kloužou po pláni zamrzlé řeky, kulomety nepřetržitě švihají do rozbitého ledu dlouhými dávkami. Tam, kde před okamžikem kličkoval lehce raněný mladičký voják, vybuchl granát z tankového kanónu, v ledu je díra a vedle ní ruka…“    

Jako poslední opouštěl postavení Josef Buršík se svými muži: „K ránu, ještě za tmy, jsme se začali opatrně plazit zpět k hlavnímu postavení praporu za řekou. Když jsme se doplížili na břeh řeky do řídkého rákosí, zpozorovala nás německá hlídka. Začalo zběsilé ostřelování a na volném prostoru, zcela nekryti, jsme neměli v podstatě žádnou šanci. Byla to téměř bezvýchodná situace. Dva vojáci, plazící se vedle mě, byli německými střelami zabiti a další dva těžce raněni. Ty jsme s obtížemi a za nepřetržitého ostřelování dovlekli k prvním okopům praporního obranného postavení. Když mě tam po chvíli živého zahlédl plukovník Svoboda, začal mě z radosti objímat. Domníval se totiž, že i já jsem mezi padlými. Děkoval nám, mně a Frantovi Němcovi za to, co jsme společně se svými vojáky v boji dokázali.“

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔23.02.2015 📕6.657

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře