Ing. Jeronym Kynčl - Neznámý známý (1.díl)

Autor : Jiří Fencl 🕔21.02.2015 📕4.792

Osoba Ing. Jeronyma Kynčla (sám se psal „krátce“ – Jeronym; v jeho osobních spisech i na patentech však nacházíme chybně „Jeroným“, tedy zřejmě na nesprávné dlouhé ypsilon rezignoval), nositele jména, se kterým se všichni odborníci i zájemci o zbraně určitě nejednou setkali, ale o němž dosud nikdo nic neví, se objevuje v bohaté historii československé zbrojní výroby častokrát. Byl totiž věčným rivalem a konkurentem ostatních československých zbraňařů zvučných jmen. I když nebyla nikdy žádná z jeho zbraní zavedena do výzbroje, zanechal (především svými nekonvenčními konstrukcemi) v historii československé zbrojní výroby nezapomenutelnou stopu.


Ing. Jeronym Kynčl, portrét z jeho Osobního evidenčního listu v JAWĚ

Ing. Jeronym Kynčl se narodil 20. října 1899 v Brandlíně u Velké Lhoty (okres Dačice) v rodině tamějšího řídícího učitele Jana Kynčla (1857–1933) a Filipíny Kynčlové, učitelky ve výslužbě (1870–1954). Měl sestru Bohumilu (1891–1916) a tři bratry: Jana (1893–1930), Bohumila (1897–1979) a Gustava (1908–1982). Po absolvování základního vzdělání vystudoval Vyšší státní reálku v Telči (1911–1917) a následně pak v letech 1918–1923 Fakultu strojního inženýrství Vysokého učení technického v Praze; obě instituce – jak sám uvádí ve svém Osobním evidenčním listu – s výborným prospěchem. Dobrý byl i ve znalosti jazyků; doslova uvádí: Slovem i písmem česky, německy a francouzsky, částečně pak ještě anglicky a rumunsky. Jeho Osobní evidenční list dále ještě uvádí národnost českou, náboženství českobratrské evangelické, neodveden a stav svobodný.

Začátky

Jako celá řada jiných československých význačných konstruktérů, začínal i on ve Škodových závodech v Plzni (od roku 1924 akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni), i když tam strávil pouze období od 1. února 1924 do 25. února 1925. A 2. března 1925 nastoupil do pražské Janečkovy zbrojovky (od března 1922 Výroba vojenské výzbroje, přesných strojů, nástrojů a přístrojů Ing. F. Janeček, od roku 1925 Zbrojovka Ing. František Janeček) v Praze-Nuslích jako konstruktér přípravků a nástrojů pro sériovou výrobu, později konstruktér v pokusné dílně zbraní. Později, už jako přednosta technického studijního oddělení (oddělení TS), samostatně provádí a řídí vývojové a pokusné konstrukce, zejména v oboru malorážových automatických zbraní a spalovacích motorů, provádí a řídí příslušné zkoušky a měření, řídí pokusnou dílnu a vede záležitosti patentní. Vedle toho je i prokuristou a technickým místoředitelem () zbrojovky, uvádí potvrzení vydané firmou jako příloha k žádosti o udělení oprávnění civilního inženýra z 18. června 1945. Po celou svou „pražskou“ éru bydlel v Belgické ulici 37 na Praze 12 (dnešní Belgická 6 na pražských Vinohradech).

U předválečných „Janečků

Na jaře 1922 přidělilo MNO „Janečkovi“ k úpravě na náboje Mauser a následným zkouškám dva pěchotní těžké kulomety Schwarzlose vz. 7/12, v létě pak dostala firma také první objednávky na výrobu součástek těchto kulometů. Adaptace neměla měnit charakter zbraně a měla postihnout co nejméně součástek, zároveň si však přálo MNO zachovat také možnost střelby náboji Mannlicher, aby tedy ke zbrani existovaly dvě soupravy součástek: jedna pro náboj Mannlicher, druhá pro náboj Mauser. V roce 1923 se ještě řešily detaily adaptace a také způsob, jak adaptovat kulomety Schwarzlose vz. 16, kterých měla vojenská správa několik set a které se od vz. 7/12 podstatně lišily. První adaptované kulomety s označením vz. 7/24 pro zkoušky u útvarů se přejímaly v červnu 1924; koncem roku už přicházely první objednávky adaptace. Když v roce 1928 v Janečkově zbrojovce adaptace končily, začínal závod dodávat už i úplně nové kulomety „Š“ vz. 24.


Jeronym Kynčl (stojící vzadu uprostřed) se svými rodiči a třemi bratry: Janem, Bohumilem a Gustavem

Kdo se konkrétně kulomety Schwarzlose zabýval, nelze doložit; zdá se ale, že to byl především František Holek (u firmy od 1. října 1922) a od výše zmíněného data nástupu, 2. března 1925, se zřejmě zapojil také Ing. Kynčl. Chabým důkazem snad mohou být jeho v archivu JAWA nalezené desky s Prozatímním technickým předpisem pro výrobu a přejímání adaptovaných kulometů „Š“ (Schwarzlose) vz. 7/12 a vz. 16A na vz. 7/24 a nábojových pásů vz. 24.

Pouze určitou epizodou je zřejmě konstrukce velkorážového kulometu ráže 20 mm (konstrukce s krátkým zákluzem hlavně a se závěrem uzamčeným rotací otočného uzamykače; základní patent č. 26876 z 6. srpna 1926 a jeho tři dodatky: patenty č. 27699, 28015 a 28016), představená VTÚ v říjnu 1928, na které se už pravděpodobně podíleli všichni výše zmínění protagonisté (Josef Koucký do ZJ nastoupil až k 1. dubnu 1928). Kulomet fungoval na principu využití krátkého zákluzu hlavně, měl bubnový zásobník, pružinové vyvážení na kruhové lafetě a střílel kadencí asi 240 ran/min. Konkuroval podobnému „hrubému“ kulometu „H“ brněnského Václava Holka. Postupně však zájem MNO o tento kulomet opadal: povolilo ho sice vystavit v roce 1930 na Pražských vzorkových veletrzích, přesto ale nedalo souhlas k jeho vývozu.

V roce 1935 se poprvé objevila mezi požadavky na bojové prostředky pěchoty na obranu proti tankům také protitanková (PT) puška. A to už nebyla ani pro firmu Janeček ani pro Ing. Kynčla žádná epizoda, ale otázka zhruba 15 let vývojových prací.

Ještě v roce 1936 pověřil VTLÚ Československou státní zbrojovku, a. s., Brno (ZB) a Janečkovu zbrojovku řešením PT pušek vysokého balistického výkonu (VV, W). Brněnská zbrojovka pracovala na puškách s klasickou drážkovanou hlavní (a dosáhla zde i exportních úspěchů). Zbrojovka Ing. František Janeček se orientovala především na řešení zbraní využívajících principu Gerlich. A toto řešení se stalo doménou právě Ing. Kynčla.


Celkový pohled na třetí model pokusné samonabíječky „Janeček

Principem Gerlichovy metody bylo, aby střela opouštěla hlaveň s menším průměrem, než při jakém byla odpálena. Střela většího průměru (o velké zadní ploše) tak byla odpálena velkou zrychlující silou, zatímco střela menšího průměru měla po opuštění hlavně menší odpor vzduchu. Dosahovalo se toho kónickým vývrtem hlavně, příp. – u „Janečků“ – kónickým hladkým, leštěným konvergentním nástavcem klasické drážkované hlavně válcové. Výhodou bylo, že když se nástavec odstranil, mohla zbraň střílet klasickou municí.

VTLÚ uložil zbrojovkám předložit vzorky pušek na jednotlivé rány, a to ve třech rážích a třech „hmotnostních kategoriích“, nejdříve ale požadoval pušku ráže 15 mm, protože tato ráže byla vyřešena pro velkorážový kulomet ZB 60. Janečkova zbrojovka tak pracovala nejdříve na pušce ráže 15/11 mm o hmotnosti do 20 kg, na kterou dostala objednávku. Zbraň této hmotnosti ale byla pro pěchotu příliš těžká, a tak už v listopadu 1936 oddělení pěchoty zdůraznilo, že chce především zbraň malé váhy a obsluhovanou jen jedním mužem. V únoru 1938 pak ale poněkud změnilo názor a přimlouvalo se za ráži 7,92 mm a pušku ráže 15 mm už považovalo za „váhou i délkou“ nepřijatelnou. Pušku 15/11 mm Janečkovy zbrojovky proto VTLÚ odmítl, neměl ale námitky proti tomu, aby firma nezávazně pokračovala ve vývoji konstrukce pušky VV (vysokého výkonu) ráže 7,92 mm (tedy 11/8 mm). Na zbraních se proto pracovalo dál a vývojové práce pak pokračovaly, jak uvidíme dále, i v průběhu války a krátce po ní. Konstrukci zbraní, hlavňových nástavců pro ně i speciálních střel řešilo hned několik československých patentů, vydaných ale až za Protektorátu Čechy a Morava a bohužel bez udání autora.

Samonabíječky na puškový náboj

Už od roku 1936 se v michelské Janečkově zbrojovce pokusně zabývali konstrukcí samonabíjecí pušky s pevnou hlavní, polouzamčeným závěrem (společný patent Ing. F. Janečka a jeho syna Ing. Karla Františka), tzv. uzamčení „redukovanou“ – přesněji však: pákovým převodem zdánlivě zvětšenou – hmotou, a s rýhovanou nábojovou komorou postupně ve třech pokusných typech, označených I–III. O její další vývoj ale brzy ztratila zájem nejen vojenská správa, ale i továrna, jejíž pozornost se právě obracela k řešení PT pušek. Vývoj samočinných pušek však neustal ani během ani po skončení války; další vývoj sice dospěl k vysoké dokonalosti zbraní, přesto skončil pouze u vzorků.


V pořadí druhá PT Janečkova opakovačka ráže 15/11 mm (systém Gerlich)

Patentů obou Janečků chránících řešení s „redukovanou“ hmotou bylo hned několik. S tímto částečným uzamčením souviselo i řešení odlehčovacích, tzv. „Revelliho“ drážek v nábojové komoře. Na stejném principu závěru byl pak založen i Janečkův pokusný lehký kulomet. Jiří Čermák vzpomínal na tvrzení J. Kynčla, že už v roce 1929 snímali „u Janečků“ pohyb polouzamčeného závěru „Janeček“ na velocimetru a pořizovali fotografie. A hned také dodal, že netrefili Revelliho drážky, leštili komory a trhaly se jim nábojnice.

Práce během války

O činnostech pokusné vývojové dílny a Ing. Kynčla za války existují poměrně přesné informace, protože se našel podrobný harmonogram úkolů na léta 1942–1944. Název úkolu B13 zněl: Příprava seriového prototypu – aut pušky – razantní zbraně – kulometu. REF.: MŘ. ING. KYNČL. Z rozpisu se dovídáme, že se už v roce 1942 začal připravovat sériový prototyp automatické pušky – model AP5 ráže 7,92 mm, sériový prototyp kulometu stejné ráže (a to konstrukcí a zkouškami jeho hlavních uzlů – závěrového a podávacího mechanizmu) – a začal se konstruovat také nový model se zásobováním zásobníky na 50/100 ran, eventuálně pás. V témže roce pak začala i příprava sériového prototypu PT – zkoušky lisování plášťů střel a předběžné zkoušky střel. Současně se už ale konstruovaly i nové prototypy PT automatů (pušek samonabíjecích).


Fotografie jednoho ze vzorků Kynčlových střel ráže 15/11 mm „před a po

V roce 1943 se tvořily nové návrhy celkového uspořádání automatické pušky 7,92 mm a její model. Podle ručně psané poznámky Ing. Kynčla z 24. července 1943 byla ale další konstrukce zbraně odsunuta, protože bylo nalezeno nové, výhodnější řešení, a pokračovat se bude v této nové konstrukci. V témže roce se také řešily další návrhy a probíhaly zkoušky PT střel a nástavců, vyvíjely se střely zápalné a explozivní. Od začátku roku do dubna se řešila konstrukce PT opakovačky 15/11 mm, od května do června probíhalo detailování dílů a současně už nabíhala výroba, koncem roku pak zkoušky a potřebné úpravy. U třetího úkolu, kulometu 7,92 mm, se řešilo zjednodušení spoušťového mechanizmu a jeho zkoušky a dále se zdokonalovaly, zjednodušovaly a zkoušely závěrový mechanizmus a mechanizmus podávání; vyráběla se, zkoušela a upravovala úsťová brzda.

Opět J. Čermák vzpomínal, jak jednou s Ing. B. Novotným J. Kynčla navštívili, protože se zajímali o redukci střely v ústí, což byla jeho doména. Kynčl jim prý vykládal, jak byl v Německu „u Gerlicha“, který aplikoval kuželové hlavně, aby získal v krátké hlavni vysokou rychlost střely. Pak prý – už před válkou – přišel na nápad, že nechá normální hlaveň a dá na její ústí kuželový nástavec. Snažil se snad obejít Gerlichův patent? Systém se zkoušel „u Janečků“ právě na puškách větší ráže (PT). Kynčl prý měl k problému spoustu materiálů a také vzorky střel „před a po“. Řešení pak bylo chráněno několika patenty, přihlášenými hned v celé řadě zemí na jména Ing. F. Janeček a Ing. F. K. Janeček (druhý jmenovaný ho pak aplikoval během války v Anglii na PT zbraních větší ráže). Po válce se prý Kynčl věnoval menším rážím v nábojnicích Polte/7,92, což prý bylo také velice zajímavé. Šikovně konstruovaná střela s olověným jádrem měla naznačenou malou ráži a pak šla do velké ráže. Tvrdil prý, že se moment zachovává, takže jak se střela v nástavci deformuje, přidává na otáčkách.


Samonabíjecí PT puška 11/8 mm

V roce 1944 se dále zdokonalovala a zjednodušovala automatická puška a pracovalo se na návrzích PT automatů 7,92/5,6 mm a 9/7 mm (to vše do konce srpna), zdokonalovaly se závěrový mechanizmus a systém podávání 7,92mm kulometu a pracovalo se i na pěchotním kulometu nové konstrukce. Ohledně PT zbraní pak následovaly další návrhy střel s ohledem na zlevnění jejich výroby, jejich zkoušky a další zkoušky opakovaček ráží 15/11 a 11/7,92 mm, a to až do konce srpna.

Ing. Kynčl pochopitelně nepracoval na těchto úkolech sám, ale vedl celou skupinu střelných zbraní (zvaných prý „halapartníci), složenou z inženýrů Kece, Ropka a Kochlöffla a s dílovedoucím Gabrichem, který vládl také střelnici.

Rozpis úkolů na další rok 1945 už ale bohužel chybí. Do dnešních dnů také, zdá se, „přežily“ ve VHÚ jen výše zmíněné PT pušky s proměnlivou ráží 15/11 a 11/7,92 mm. Po válce sice VTÚ doporučoval prototypy vzniklé v Janečkově zbrojovce vyzkoušet, zájem vojenské správy se už ale – pod vlivem výkonů německých pancéřovek a pancéřovnic – obracel ke zbraním s kumulativními střelami.


Demontovaný závěr a vratné ústrojí lehkého kulometu „Janeček“ (držadlo hlavně a zásobník chybějí)

Zajímavé bylo sdělení Jeronymovy švagrové Libuše, že chtěl Jerouš (tak prý mu říkali příbuzní) odjet „před komunisty“ do Anglie – to se mu prý ale nepovedlo. Že by k emigrantovi Ing. F. K. Janečkovi? A nesouvisí s tím snad zajímavý údaj v Osobním evidenčním listu Ing. J. Kynčla: Vystoupil (propuštěn) dnem 31. ledna 1947?

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Jiří Fencl 🕔21.02.2015 📕4.792

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře