Schneider CA.1 - první francouzský tank

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔20.02.2015 📕5.864

Vývoj tanků ve Francii probíhal zcela nezávisle na Británii. Projekty na obou stranách byly utajované, dokonce i před nejbližšími spojenci. Britská komise byla seznámena s tankem HMLS Centipede 29. ledna 1916, francouzské komisi byly o tři týdny později, 21. února, předvedeny dva kompletní tankové podvozky. Britové objednali 12. února stavbu první stovky tanků, Francouzi o 14 dnů později, 25. února, rovnou 400.

Pozadí vývoje

Celkově se dá říct, že Britové nasadili tanky jako první, ale Francouzi je využívali ve větším počtu. Francouzi během 1. světové války vyráběli tři odlišné typy tanků, poslední Renault FT 17 byl velmi úspěšný a stal se vzorem mnoha poválečných konstrukcí. Nicméně, vznik tanku procházel stejně bolestivým procesem jako v Británii. Výsledná konstrukce nebyla nijak mimořádně převratná, ani zdařilá, ale přesto se dožila nasazení v bojích těsně předcházejících druhému světovému konfliktu.

Důvody pro vznik tanku byly naprosto stejné jako u britských protějšků: poziční válka a enormní ztráty nekryté živé síly, pokoušející se překonat zemi nikoho. Každý útok byl zpomalen překážkami a drátěnými zátarasy a utopen v krvi palbou kulometů a polních děl.

Ve Francii fungovalo několik výrobců kolových a pásových zemědělských traktorů. V době těsně před 1. světovou válkou u nich docházelo k rychlé náhradě parních strojů mnohem lehčími a pohotovějšími motory s vnitřním spalováním. První pokusy směřovaly ke konstrukci vozidla schopného vytvářet pro pěchotu průchody v zátarasech. Konstrukci těchto vozidel se intenzivně věnoval ing. Breton.


Pohled na zadní část tanku Schneider CA.1 s ženijním nářadím a barelem

V roce 1915 byl k tomuto účelu upraven traktor Bajac, který nesl na zádi zařízení Breton-Prétot, podobné kolmo postavené žací liště. Stejným zařízením byl později vybaven obrněný automobil Renault. Společnou nevýhodou bylo, že stroje musely k překážce zacouvat, což bylo pod palbou na bojišti krajně nepraktické.

Další dva stroje, kolový tahač Jefferson a obrněný pásový traktor Holt Baby, nesly „trhač zátarasů“ vpředu. Experimenty s podvozkem Holt Baby probíhaly na podzim 1915, tedy přibližně v době, kdy Britové testovali experimentální vozidlo Little Willie v Burton Parku. Porovnáním výsledků testů se prokázaly jednoznačné výhody pásového podvozku při jízdě v těžkém terénu.

Dalším krůčkem k tanku, tak jak jej známe dnes, byl projekt vyzbrojení tohoto vozidla dvěma kulomety. Jedním v otočné věži a druhým v čelním pancéřovém plátu. Tento projekt se však nedočkal realizace a zůstal jen na papíře.

Projekt potřebuje vůdce

Nutno říci, že tradičně konzervativní velení armády nijak nejásalo nad úvahami o změně taktiky a nadále počítalo s neochvějnou úlohou pěchoty a polního dělostřelectva. Přesvědčit se o tom mohl např. kpt. Lavavasseur, který ministerstvu války předložil již v roce 1903 projekt nazvaný „cannon autopropulseur“, tedy samohybný kanon ráže 75 mm na pásovém podvozku, poháněném spalovacím motorem o výkonu 59 kW (80 k).

V odpovědi stálo, že „využitelnost takového vozidla je pochybná“. Přestože se kapitán nevzdával a předkládal svůj upravený projekt dál, nikdy se mu nepodařilo získat požadovaný grant ve výši 14 000 franků na stavbu prototypu nebo alespoň 8000 franků na stavbu makety.

Největší zásluhy na konstrukci francouzských tanků však měl plk. Jean Baptiste Estienne (1860–1936), jasnozřivý muž, který to v armádě dotáhl až na generála. Tento důstojník ukončil v roce 1884 dělostřeleckou akademii ve Fontainebleau a nastoupil k dělostřeleckému pluku.


Ze snímku zničené CA.1 je zřejmá omezená překročivost krátkého podvozku Holt

Již jako mladý poručík publikoval několik článků zabývajících se spoluprácí různých druhů ozbrojených sil. V roce 1909 byl přeložen k letecké službě, kde se zabýval možnostmi řízení dělostřelecké palby z balonů. Měl značné zásluhy na zpracování metodik nepřímé dělostřelecké palby. V roce 1912 poprvé zorganizoval řízení dělostřelecké palby z letounu.

1. světová válka jej zastihla na postu velitele 22. dělostřeleckého pluku 6. pěší divize. Po prvních bitvách, když viděl pěšáky zmasakrované kulometnou palbou, pronesl před muži svého pluku památnou větu, která jej pasuje minimálně na ideového otce francouzského tanku: „Válku vyhraje ten z protivníků, kterému se podaří jako prvnímu umístit 75mm kanon na podvozek, schopný projet jakýmkoli terénem.

Plk. Estienne koncem roku 1915 sloužil jako styčný důstojník u britské pěší divize, kde viděl v akci pásové traktory Holt, tahající těžké dělostřelecké kusy, což na něho udělalo dobrý dojem. V prosinci 1915 napsal vrchnímu veliteli francouzské armády maršálu Josephu Joffremu tři dopisy, kde sugestivně popisoval možnosti využití traktorů Holt na bojišti.

První definice

Plk. Estienne navrhoval pozemní křižník (Cuirasse Terestre) s hmotností 12 t, 4 m dlouhý a 2,6 m široký, s osádkou čtyř mužů, vyzbrojený kanonem ráže 37 mm a dvěma kulomety. K pohonu měl sloužit benzínový motor s výkonem 59 kW (80 k) a maximální rychlost neměla převyšovat rychlost svižné chůze, tedy 9 km/h. Osádku mělo chránit pancéřování silné 15–20 mm.

Stroj měl vléci pancéřovaný přívěs s hmotností 7 t, určený pro přepravu 20členného pěšího družstva. Poměrně inovativní byl předpokládaný způsob nasazení. Cuirasse Terestre měly zaútočit ještě za tmy, bez dělostřelecké přípravy, a dopravit pěchotu 100 m před nepřátelské linie a pomoci ní prolomit obranu.

Náčelník pro vyzbrojování francouzské armády gen. Maurice Janin kupodivu shledal myšlenku nadějnou a nařídil plk. Estiennovi, aby pro svůj stroj sehnal výrobce. Estienne se v Paříži setkal s kpt. Lefebvrem, od svého 22. dělostřeleckého pluku, který se podílel na návrzích dělostřeleckých tahačů.

Lefebvre jej seznámil s Louisem Renaultem, ale jeho automobilka byla přetížena zbrojní výrobou. Navíc, Renault pracoval na vývoji těžkého tanku a na vývoj a výrobu podobného vozidla neměl ani kapacity ani zájem. Tentýž den se Etienne setkal s mjr. Ferrusem, horlivým prosazovatelem motorizace armády. Ten jej seznámil s Eugenem Brilliem, hlavním inženýrem zbrojovky Schneider Creusot.


Snímek dokumentující, že pěchota měla při vytváření průchodů pro tanky CA.1 dost práce

Vzhledem k tomu, že firma vyráběla v licenci americké pásové traktory Holt, nebyl pro ing. Brillieho velký problém představit si Cuirasse Terestre na podvozku Holt Baby. Během pouhých šesti dnů, mezi 20.–26. prosincem 1915, dali Estienne a Brillie dohromady základní plány a předložili generálnímu štábu objednávku na stavbu 300–400 vozidel.

První testy podvozků proběhly 5. ledna 1916 v pevnosti Vincennes. Přestože se objevily připomínky na nevyzrálost celého projektu a nutnost některých změn, Joffre jako vrchní velitel oznámil ministerstvu války úmysl objednat u firmy Schneider 400 Cuirasse Terestre s tím, že dodávky budou ukončeny začátkem roku 1917.

Estienne si prosazováním výroby tanku přímo přes vrchního velitele nadělal nepřátele. Např. podsekretář pro dělostřelectvo a munici si vymínil, že chce vozidlo nejprve vidět, a nejevil žádnou ochotu výrobu urychlit.

Nečekaná konkurence

Dalším, kdo měl pocit, že je obcházen, byl náčelník technické a automobilní služby gen. Mourret. 2. února si zavolal svého podřízeného ppor. Fouchého, což byl specialista na tahače a jejich podvozky, a zeptal se, za jak dlouho by dokázal postavit vozidlo podobné Cuirasse Terestre firmy Schneider. Odpověď zněla: „Za šest týdnů.“ Dostal 15 dnů, podvozek traktoru Holt, 10 vojáků a k dispozici automobilní dílny v Billancourt. 16. února opustil přestavěný podvozek dílny a vlastní silou dorazil do Vincennes.

Jedním z rozhodujících parametrů na bojišti 1. světové války byla schopnost překonat příčně příkop. Zatímco Brillieho konstrukce využívala opěrnou ostruhu vzadu, Fouché a jeho tým prodloužili celý podvozek. Jejich vozidlo, označené jako „prototyp A“, se stalo základem dalšího francouzského tanku St. Chamond.

Porovnávací zkoušky podvozků typu A (budoucí St. Chamond) a typu B (budoucí CA.1) proběhly 21. února. Přítomen byl gen. Mourret i plk. Estienne. 25. února proběhla druhá ukázka. Teprve potom dal výbor dobrozdání a oddělení pro dělostřelectvo a munici 25. února 1916 definitivně odsouhlasilo objednávku na 400 vozidel typu B v ceně 56 000 franků za kus. Předpokládané tempo výroby mělo být sto vozidel měsíčně.

Jenže, to byl příliš optimistický předpoklad. Výroba se potýkala s nedostatkem pancéřových plátů, které v potřebném množství nikdo nevyráběl. Kromě toho, na montáž v civilním závodě dohlíželi důstojníci dělostřelectva, což nikdy nedělalo dobrotu.

Stejně jako v Británii, i ve Francii bylo potřeba novinku udržet v tajnosti před slídivými německými špehy i před upovídanými vlastními obyvateli. Zpočátku bylo vozidlo označováno jako tracteur Estinne, což mělo svádět k domněnce, že jde o dělostřelecký tahač. Sám Estienne později navrhl označení „útočný vůz“, francouzsky char d’assault, převedeno na zkratku CA. Nakonec se označení ustálilo na „Schneider CA.1“. „Char“ je dodnes francouzský termín pro tank.


Modernizovaný tank CA.1 s představnými pancíři

Během přípravy výrobních výkresů došlo ke změně výzbroje. Původní 37mm kanon Hotchkiss byl nahrazen upravenou houfnicí ráže 75 mm z vlastní produkce firmy Schneider. Zbraň měla hlaveň zkrácenou na 12 ráží a úsťová rychlost 7,25 kg těžkého tříštivo-trhavého granátu byla 200 m/s. Zaměřovač umožňoval mířenou střelbu na vzdálenost 500 m, ale efektivní dostřel byl kolem 200 m. Palebný průměr tvořilo 90 nábojů.

Pomocnou výzbroj tvořily dva kulomety Hotchkiss model 1914 ráže 8 mm v kulových lafetách na bocích. Kulomety byly „krmeny“ pásy po 96 nábojích. Původně se uvažovalo, že na přídi bude namontován oblíbený „trhač zátarasů“, ale nakonec od toho bylo upuštěno.

Dohady o otcovství

Sotva se výroba tanku CA.1 rozběhla, objevil se další problém: o prvenství a zásluhy při konstrukci tanku se ucházel ing. Breton. Firma Schneider oponovala, že nepostavil nic jiného než obrněný automobil. Sama měla své pásové vozidlo patentováno, takže arbitr dal za pravdu jí.

O tank se osobně zajímal i prezident francouzské republiky Raymond Poincaré. 1. dubna shlédl ve Vincennes jízdy samotného podvozku typu B a 16. července již mohl sledovat ukázku hotového tanku CA.1. Po ukázce vyjádřil prezident svou spokojenost s novým vozidlem.

Samotná výroba tanku CA.1 běžela v pobočném závodě firmy Schneider SOMUA (Société d’Outillage Mécanique et d’Usinage d’Artillerie) v St. Ouenu. Prvních sto tanků mělo být dokončeno do 25. srpna. Ale teprve 8. září byl do výcvikového střediska Marly dopraven první tank, navíc zhotovený jen z běžné konstrukční oceli. Do konce roku se podařilo dokončit zhruba 10 tanků a stovku se podařilo překonat až v březnu 1917.

Výroba šla pomalu hlavně kvůli zmíněnému nedostatku pancéřových plátů. Situace se ještě zkomplikovala po zahájení výroby konkurenčního tanku St. Chamond. Další problém nastal po prvních bojových akcích. Výroba stěží stíhala dokončování nových tanků a na produkci náhradních dílů nezbývaly prostory. Požadavky bojových jednotek se plnily „kanibalizováním“ dokončených tanků, které musely být následně znovu kompletovány.


Místo komplikovaného Bretonova vynálezu zbyl na přídi jen jednoduchý „trhač ostnatého drátu

Samotná konstrukce tanku byla prostá a výroba nekomplikovaná. Na prakticky sériovém podvozku Holt byla jednoduchá, nýtovaná krabicová nástavba z pancéřových desek, silných 11,4 mm. Strop byl slabší, jen 5,4 mm. Podlaha byla dřevěná.

K pohonu sloužil motor Schneider nebo Peugeot se zdvihovým objemem 600 cm3 a výkonem 51 kW (70 k) při 1200 ot./min. Motor byl umístěn vpředu vlevo. Před ním byl umístěn chladič s ventilátorem. Motor poháněl přes kuželovou spojku třístupňovou převodovku. Hlavní spojka a brzda se ovládaly pedály. Zatáčení umožňovaly směrové spojky a brzdy ovládané pákami. Při zatáčení řidič vypnul spojku pásu na vnitřní straně zatáčky a přibrzďováním pásu reguloval rychlost zatáčení.

Osádka byla šestičlenná. Mírně vpravo seděl řidič, což byl důstojník a zároveň velitel tanku. Jeho zástupce s poddůstojnickou hodností byl dělostřelec. Další čtyři muži osádky byli vojíni: jeden nabíječ, dva střelci z kulometů a čtvrtý byl mechanikem odpovědným za chod motoru. Mechanik a nabíječ děla plnili zároveň funkci nabíječů kulometů.

Celkové podmínky v tanku byly stejně špatné jako u konkurence, ne-li horší. Bojový prostor byl pouhých 90 cm, takže osádka pracovala vkleče, nebo spíš vpololeže. Motor neměl tlumiče. Jakákoli hlasová komunikace uvnitř byla prakticky nemožná. Dovnitř pronikaly spaliny z motoru.

Vstupní dveře na zadní pancéřové desce byly dosažitelné jen kolem palivových nádrží, umístěných na bocích za kulomety. V případě zásahu rozdělily plameny vozidlo na dvě části a osádka měla jen malou naději na záchranu. Jedinou šancí bylo opustit tank příklopem na stropě, nad místem řidiče.

Modernizace

Jednou z prvních změn byla montáž představných pancéřových desek, silných 5,5–8 mm, ve vzdálenosti 4 cm od základního pancíře. Tato úprava měla poskytovat ochranu před německými průbojnými střelami K, které dokázaly původní pancíř probít. Představné pancéřování se montovalo od vozidla č. 210. Kromě toho byly v levém boku vyříznuty další dveře, usnadňující opuštění vozidla a přístup k motoru během údržby. Další úpravy zahrnovaly montáž vnitřního osvětlení, trámů pro samovyproštění tanku a elektrického startéru, který nahradil původní kliku. Acetylenové reflektory byly postupně nahrazeny elektrickými a na pásech se objevil „vzorek“ zlepšující záběrové vlastnosti v měkkém terénu.

Koncem října 1917 se zkoušely dva velitelské tanky bez výzbroje, ale vybavené radiostanicí. Kromě toho se testovala signalizace na bojišti pomocí semaforů, výsledky ovšem nebyly nijak valné, protože se ramena zasekávala, signály byly špatně viditelné, a nebylo úplně jasné, komu jsou určeny.

Kromě toho byla vyvíjena zdokonalená varianta CA.2, vyzbrojená kanonem ráže 47 mm v otočné věži. Původně bylo objednáno 50 kusů, ale objednávka byla zrušena ve prospěch lehkých tanků Renault FT 17.


Snímek dokumentující využití zadních ostruh při překonávání příkopů

V březnu 1917 vypracovala firma Schneider další projekt „věžového“ tanku CA.3, tentokrát vyzbrojeného houfnicí ráže 75 mm. Hmotnost vozidla měla být kolem 17 t. Vojáci požadovali zbraň s delší hlavní a větší průbojností. Tu konstruktéři kvůli stabilitě umístili do korby, což omezovalo odměr i náměr. Věž byla přezbrojená kanonem ráže 47 mm. Projekt však nakonec nebyl realizován.

V boji doma i v zahraničí

K prvnímu nasazení tanků CA.1 došlo 16. dubna 1917 u Chemin des Dammes. Celkem bylo nasazeno 132 tanků s doprovodem speciálně vycvičené pěchoty, která je měla chránit před německými pěšáky. Zde se projevila největší slabina francouzských tanků proti britským konkurentům a tou byla malá průchodivost terénem. Postup byl pomalý a pěchota musela často místo boje upravovat terén, aby tanky neuvázly. Přitom si v jejích řadách vybírala těžkou daň německá dělostřelecká palba.

Tanky, prakticky bez podpory pěchoty, potom zastavila přímá dělostřelecká palba polních kanonů FK16. Po těžkých ztrátách se zbývající tanky stáhly. Tankům se sice podařilo probít německou obranou, ale ze 132 nasazených vozidel bylo 76 vyřazeno z boje, z toho 57 bylo později prohlášeno za zničené, určené na odpis. Bojový debut tedy dopadl neslavně. 5. května došlo k současnému nasazení tanků CA.1 a St. Chamond u Laffo. Výsledek byl takový, že těžší St. Chamondy s dlouhou přídí si vedly ještě hůř než lehčí CA.1.

Po zavedení tanků Renault FT 17 začaly CA.1 rychle zastarávat a byly vyřazovány z výzbroje. Odvedly však spoustu práce jako dělostřelecké tahače a posloužily při výcviku nových osádek. Zdálo by se, že kariéra zjevně zastaralého tanku skončí s koncem války. Opak byl pravdou: šest tanků zakoupilo Španělsko, které jimi vyzbrojilo Bateria de Carros de Asalto. Kromě tanků tvořilo výzbroj baterie šest tahačů Latil a šest nákladních automobilů. Baterie byla bojově nasazena v roce 1921 při potlačování povstání v Maroku. Do Španělska se tanky vrátily v roce 1926. Čtyři z nich byly zakonzervované v madridském arzenálu.

Když vypukla v roce 1936 občanská válka, použili republikáni dva tanky CA.1 při obraně Madridu. Další dva byly nasazeny při obraně Toleda. Jeden z nich padl do rukou nacionalistů, druhý se vrátil do Madridu. Po kapitulaci všechny tři převzali nacionalisté, ale jako zastaralé je definitivně vyřadili. Do dnešních dnů se zachoval jediný kus, v muzeu v Saumuru. Druhý je kopie s dřevěnou nástavbou, vyrobená pro filmové účely.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔20.02.2015 📕5.864

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře