M48 Chaparral - přechodné řešení na 30 let

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔19.02.2015 📕4.409

Potřeba rozšířit možnosti vojskové PVO se objevila s nástupem nadzvukových letounů. Prvním prostředkem, který dostala US Army k dispozici, byl MIM-23 HAWK. Ten byl určen pro střední výšky a byl zpočátku navržen jen jako převozný. Armáda však potřebovala mobilní systém, jenž bude schopen doprovázet jednotky na přesunu a v poli a bude mít větší dosah a účinnost než hlavňové prostředky.

Dočasné řešení

Celý systém voskové PVO se řešil v rámci programu FAAD (Forward Area Air Defence). Výsledkem měla být obrana složená z hlavňového systému M163 VADS (Vulcan Air Defence System), posíleného z ramene odpalovanými řízenými střelami FIM-43 Redeye. Na úrovni divize měly být k dispozici mobilní prostředky krátkého dosahu s větší palebnou silou, schopné nasazení za každého počasí.

Prvním pokusem byl vývoj protiletadlového raketového systému MIM-46 Mauler. Zpočátku se uvažovalo o použití řízených střel naváděných po paprsku. Později byl návrh upraven a řízené střely měly mít poloaktivní navádění. Byl dokončen pouze prototyp, který byl od roku 1963 podroben testům. Celý program byl v roce 1965 ukončen kvůli problémům se zachycením řízené střely po odpalu a dalším technickým obtížím, protože bylo zřejmé, že se je nepodaří včas vyřešit.


M48 Chaparral si během nasazení v Perském zálivu ani nevystřelil

Místo toho se jako prozatímní řešení zkoumala možnost upravení leteckých protiletadlových řízených střel AIM-9D Sidewinder pro použití z pozemního odpalovacího zařízení. Řízené střely AIM-9 Sidewinder změnily jednou provždy charakter leteckých soubojů. Jednoduchou a levnou řízenou střelu bylo možné vyrábět ve velkých sériích a její použití bylo proti jejím předchůdkyním velmi jednoduché. Není tedy divu, že po leteckých silách se o novinku začali zajímat i zástupci pozemních sil, kteří potřebovali dočasnou a levnou náhradu za neúspěšný program protiletadlového systému Mauler.

Vzhledem ke konstrukci střely s pasivní samonaváděcí hlavicí se dalo očekávat, že systém bude velmi jednoduchý, jak z konstrukčního hlediska, tak z hlediska obsluhy. Velitelství řízených střel MICOM (Missile Command) na tomto řešení lákala především rychlost a malé riziko možných vývojových potíží.

Celá věc měla samozřejmě i svou stinnou stránku: Infrahlavice dokázala, na rozdíl od radarem naváděných střel Mauleru, sledovat cíle jen na odletu, což značně limitovalo bojové možnosti celého sytému. Další nevýhodou byla omezená možnost nasazení za zhoršených povětrnostních podmínek. Nicméně, MICOM bylo ochotno u prozatímního řešení takováto omezení akceptovat.

Studie byly zahájeny v roce 1964 v Naval Weapon Center v China Lake v Kalifornii. V roce 1965 dostala společnost Philco Ford Corporation (dnes součást Lockheed Martin Aeronautic) od US Army kontrakt na vývoj řízené střely XMIM-72A. Samotné tovární a vojskové testy probíhaly na střelnici v Novém Mexiku. Systém byl zaveden do výzbroje US Army v roce 1969 pod označením M48 Chaparral.

V jednoduchosti je síla

Aby se minimalizovaly náklady a možná rizika vývoje, bylo v maximální míře použito standardních komponentů. Podvozek M730 vznikl úpravou pásového nákladního transportéru M548, využívajícího většinu dílů obrněného transportéru M113A1. Díky tomu byla k dispozici logistika a servisní zázemí prakticky po celém západním světě. Podvozek M730 se vyznačoval dobrou průchodivostí a zůstala mu zachována i plná obojživelnost.

Transportér měl vpředu kabinu pro čtyřčlennou obsluhu tvořenou velitelem, řidičem a dvěma střelci. Řidič v palebném postavení zajišťoval obsluhu vysílačky, oba střelci potom střídavě obsluhovali odpalovací zařízení. V této sestavě byla zajištěna 24hodinová hotovost ke střelbě.


Pohled na zadní část odpalovacího zařízení M54; všimněte si, že řízené střely MIM-72 mají na křídlech jen dva rollerony

Za kabinou byl motorový prostor a úplně vzadu plošina pro umístění odpalovacího zařízení. Jediným zcela novým komponentem systému bylo odpalovací zařízení M54, vyráběné firmou Loral Aeronautic. M54 tvořila základna a otočná válcová věž. Celé zařízení bylo plně autonomní. Mohlo být umístěno na transportéru, ale také na zemi, na přívěsu nebo přepravováno v podvěsu pod vrtulníkem.

Aby byla zajištěna plná autonomnost odpalovacího zařízení, byla v základně umístěna zdrojová jednotka MPU (Main Power Unit), tvořená dvouválcovým zážehovým motorem s výkonem 7,35 kW. Generátor dodávající stejnosměrný proud 28 V / 300 A byl poháněn klínovými řemeny. Zásoba paliva stačila na 20 hodin nepřetržité činnosti. V případě poruchy MPU sloužily po omezenou dobu jako zdroj energie čtyři akumulátory.

Součástí vybavení základny byl také kompresor dodávající stlačený vzduch pro chlazení čidel řízených střel, příp. infračervené zobrazovací jednotky FLIR (Forward Looking Infra Red). Chlazení hlavic (od verze MIM-72C) bylo kryogenní, na teplotu –65 °C. Kompresor dodával 2 dm3 vzduchu za minutu při tlaku 20,6 MPa.

Operátor měl stanoviště v otočné věži. Věž byla zakrytá transparentním krytem z perspexu, proto v létě určitě přišla vhod klimatizace standardně namontovaná za nastavitelným sedadlem. Stanoviště bylo vybavené i filtroventilačním zařízením na ochranu před účinky zbraní hromadného ničení.

Jinak bylo celé vybavení poměrně strohé. Největší část zabíraly tři ovládací panely. Dva boční pro kontrolu a aktivaci řízených střel a centrální panel pro nastavení palebné sekvence. Jeho součástí byl ruční ovladač pro nastavení odměru a náměru. Pro zaměření cíle sloužil reflexní zaměřovač M18 s upravenou záměrnou osnovou.


Těla řízených střel se skladovala bez křídel a kormidel. Nabíjelo se ručně

Pohon věže byl hydraulický. Po obou stranách věže byly dva páry vodicích ližin pro přepravu a odpal řízených střel. Náměr bylo možné nastavit v rozsahu –9 až +90°. Úhel –9° se používal pro nabíjení řízených střel. Nulový úhel umožňoval zajištění náměru pro přepravu a používal se pro rektifikaci zaměřovače.

Průběžně vylepšované hlavice

Samotné řízené střely první generace vycházely ze zmíněných AIM-9D Sidewinder, což byla verze používaná americkým námořnictvem. Infračervené čidlo na bázi PbS (sulfidu olovnatého) mělo citlivost postačující pouze k zaměření cílů ze zadní polosféry. Řízená střela s hmotností 86,9 kg a průměrem těla 127 mm byla vybavena tříštivou bojovou hlavicí s hmotností 11,2 kg. Pro zvýšení účinku byla vybavena tyčovými střepinami.

Střela označená jako MIM-72A se od leteckého Sidewinderu na první pohled lišila absencí jednoho páru rolleronů, kvůli snížení aerodynamického odporu. Motor Mk.50 s tahem 12,2 kN vycházel z původní Mk.36 Mod 5, ale vzhledem k odpalu ze stacionárního zařízení měl upravený průběh hoření, s rychlejším nárůstem tahu. Tím se vyrovnávala chybějící rychlost nosiče, nutná pro zajištění ovladatelnosti a řiditelnosti.

MIM-72B byla cvičná řízená střela, která konstrukčně odpovídala MIM-72A. Jediným podstatným rozdílem byla chybějící bojová hlavice, jež byla nahrazena balastní zátěží, aby nedošlo k posunu těžiště střely vůči působišti aerodynamických sil, a tím k narušení stability.


M48 Chaparral při přesunu. Odpalovací zařízení má nulový náměr. Oblouky, umístěné vpředu, při přesunu zakrývaly zadní část, takže vozidlo vypadalo jako nákladní pásový transportér

V letech 1970–1974 byla vyvinuta střela MIM-72C, která měla nové chlazené čidlo AN/DAW-1B, na rozdíl od starších verzí všerakurzové. Navíc měla vyšší odolnost proti rušení. Řízená střela dostala také nový Dopplerovský přibližovací zapalovač M817 a bojovou hlavici M250 s hmotností 12,6 kg a předtvarovanými střepinami ve tvaru písmene „V“.

Celková hmotnost střely díky účinnějšímu prachovému zrnu a miniaturizaci součástek klesla na 85,7 kg. Dolet naopak stoupl na 9000 m. MIM-72C se vyráběla od roku 1977 a do výzbroje jednotek začala přicházet v červenci 1978.

Střelu MIM-72C používala i projektovaná námořní verze Sea Chaparral, kterou však US Navy do výzbroje nepřijalo. Jejím jediným uživatelem se stalo tchajwanské námořnictvo, které 22 odpalovacích zařízení používalo na svých torpédoborcích a fregatách. Experimentální MIM-72D se do výroby nedostala, protože program byl zrušen ještě ve fázi studie.

Montáží nového motoru M121 se sníženou kouřivostí prachového zrna na řízené střely MIM-72C vznikla verze MIM-72E. Tato úprava byla zavedena v roce 1979. Pokud byly střely vybaveny motorem M121 rovnou z výroby, nesly označení MIM-72F. Pro exportní účely z nich byla vyvinuta verze MIM-72H, která byla vybavena čidlem AN/DAW-1 se sníženou odolností proti rušení.

V roce 1982 zahájila firma Lockheed Martin Aeronutronic vývoj nové samonaváděcí hlavice AN/DAW-2. Hlavice byla zařazena do výzbroje v srpnu 1987 a střely, které ji nesly, dostaly označení MIM-72G. Výrobce dostal od US Army kontrakt na výrobu 441 hlavic, jež dodal v letech 1990–1992. Později byla objednávka rozšířena o dalších 721 hlavic dodaných firmou Hughes Aircraft Company. U společnosti Lockheed měla armáda zpočátku opci na dodávku dalších 422 hlavic, které byly nakonec také dodány.


První úspěch se systémem Chaparral zaznamenali Izraelci. Střely mají demontované samonaváděcí hlavice

Hlavice AN/ADW-2 používala dvoubarevný skener se zobrazením cíle a moderní algoritmy pro odlišení cíle od pozadí. Její odolnost proti rušení byla s předchozími typy neporovnatelná. Citlivost čidla stoupla přibližně o 50 %. Pro exportní účely se vyráběla řízená střela MIM-72J, jejíž hlavice měla softwarově provedený downgrade odolnosti proti rušení. Dosah čidla zůstal zachován.

Další novinky

Průběžné modernizace se netýkaly jen řízených střel. V roce 1982 byl zahájen program modernizace nosiče M730 PIP (Product Improvement Programme), navazující na program zvýšení spolehlivosti vybraných komponentů RISE (Reliability Improvements for Selected Equipment) transportérů M113. Podvozek dostal výkonnější motor Detroit Diesel 6V53T přeplňovaný turbodmychadlem, novou převodovku X200-4/4A, upravený brzdový systém a systém řízení s účinnějšími posilovači. Modernizace byla zahájena v roce 1987 a všech 596 jednotek dodaných US Army jí prošlo do roku 1989. Upravené podvozky dostaly označení M730A2.

Omezením prvních verzí M48 Chaparral byla malá schopnost vyhledávání cílů za zhoršených povětrnostních podmínek. Společnosti Lockheed Martin Aeronutronic a Texas Instruments vyvinuly infračervenou kameru (FLIR) pracující v pásmu 8–12 μm. Kamera měla dvě zorná pole a její výnos dostával střelec na centrální panel. Optika kamery byla chráněna před poškozením krytem, který se těsně před odpalem řízené střely na okamžik zavřel. Takto upravený systém nesl označení M48A2 Improved Chaparral.


Nekvalitní fotografie dokazující, že systém M48 si uchoval obojživelnost původního podvozku M113

Další úpravou zavedenou od verze M48A2 byla náhrada zážehového motoru MPU vznětovým, s výkonem 22 kW. Kromě vyššího výkonu dávala menší spotřeba „dieselu“ odpalovacímu zařízení větší autonomnost.

Pokud byl systém vybaven navíc IFF (Identification Friend or Foe) dotazovačem vlastní–cizí typu AN/PPX-3A, potom byl označen M48A3. Obě úpravy byly postupně provedeny i na původních verzích.

Typické nasazení

Při bojovém nasazení pracoval systém ve třech režimech: Standby, Ready a Operate. Kromě toho existoval test mode, který se používal před samotným nasazením. Standby mód se používal, když hrozil možný letecký útok. V tomto režimu bylo zapojeno napájení věže a u MIM-72A předehřívání servomotorů řízené střely. Řízené střely MIM-72C/E již předehřívání serv nepotřebovaly.

Mód Ready se používal, když byl letecký útok pravděpodobný. Byl to kompromisní režim, jenž umožňoval rychlý přechod na vyšší režim, ale šetřil životnost celého systému, hlavně řízených střel. K palbě byla připravena jen jedna řízená střela, která měla ochlazené čidlo a roztočené setrvačníky gyroskopické plošiny. Druhá měla chlazené čidlo a další dvojice měla jen připojené napájení. V případě bezprostředně hrozícího leteckého útoku se přecházelo na mód Operate, kdy byly všechny čtyři řízené střely připraveny k okamžitému odpálení.

V palebném postavení zaujímal střelec stanoviště ve věži, ostatní členové obsluhy 60 m od vozidla, za palebnou čárou, aby nebyli ohroženi výtokovými plyny raketových motorů. Spojení je zajištěno polním telefonem.


Tchajwanská M48 Chaparral

Pozorovatelé, což byl zpravidla řidič a střelec, vyhledávali cíle. Jejich polohu hlásili veliteli a střelci ve věži pomocí hodinového kódu. Velitel prováděl vizuální identifikaci cíle a dával střelci povel k palbě. Střelec otočil věž do udaného azimutu a náměru, potom aktivoval jednu řízenou střelu a čekal na zvukový signál ve sluchátkách.

Aktivací střely zároveň došlo k automatickému ověření totožnosti cíle pomocí IFF. Výměna dotaz/odpověď trvala 0,7 sekundy, další 1,3 sekundy trval zvukový signál potvrzující totožnost cíle. Pokud velitel identifikoval cíl jako cizí vizuálně, mohl střelec sekvenci ověřování pomocí IFF přeskočit a stisknout tlačítko odpalu. Střelu bylo možné odpálit v kuželu ±17° v azimutu i výšce. Ručně bylo možné tento úhel překročit, ale za cenu rizika, že střela ztratí cíl.

Sekvence odpalu končila zážehem raketového motoru. Okamžitě potom mohl střelec začít vyhledávat další cíl nebo odpálit druhou střelu na stejný cíl pro zvýšení pravděpodobnosti jeho zničení. Střela se odjišťovala ve vzdálenosti 180 m od odpalovacího zařízení. V bočních schránkách základny M54 bylo uskladněno dalších osm řízených střel v přepravních kontejnerech. Přebití trvalo vycvičené obsluze pět minut.

Úspěšné přechodné řešení

Protiletadlové prapory US Army měly tři baterie; každá baterie disponovala 12 odpalovacími zařízeními ve třech četách. Chaparraly byly umístěné ve Spolkové republice Německo a používaly je i jednotky působící v Jižní Koreji. Americká armáda již systém M48 Chaparral z výzbroje vyřadila. V jejích řadách se nedočkal bojového úspěchu.

Dva prapory byly rozvinuté během operace Pouštní bouře, ale protože se irácké letectvo ani nepokusilo zaútočit na spojenecké pozemní jednotky, nebyla odpálena žádná řízená střela. Od roku 1984 začaly vyřazené Chaparraly přebírat jednotky národní gardy. Jako první byl přezbrojen prapor v Novém Mexiku. Poslední kusy byly vyřazeny v roce 1998.

Přestože se jednalo o dočasné řešení, vydržel systém M48 Chaparral ve výzbroji americké armády téměř 30 let a byl úspěšně exportován. Mezi odběratele patřil Izrael, který systém poprvé použil při obraně Golanských výšin. Prvním bojovým úspěchem bylo sestřelení MiGu-17 izraelským systémem 16. května 1974.

V roce 1986 objednal Tchaj-wan 41 odpalovacích zařízení Chaparral a později dokoupil další čtyři. Uživateli jsou námořní pěchota a armáda. K dispozici mají řízené střely MIM-72J. Dalšími uživateli jsou Egypt, Tunisko a Chile.

Koncem 90. let byl zahájen program modernizací, jehož cílem bylo rozšířit možnosti systému. Pro přepravu odpalovacího zařízení byly upraveny podvozky M1047 (vycházející z obrněného transportéru Mowag Piranha 8x8) a XM1108 (upravený z raketometu MLRS) a ověřovaly se i možnosti tažené verze na dvounápravovém přívěsu.

Modernizací prošlo i odpalovací zařízení, z kterého bylo možné kromě střel MIM-72 odpalovat navíc čtveřici protitankových řízených střel AGM-114 Hellfire. Jeden pár Hellfirů bylo možné nahradit sedmihlavňovou raketnicí na neřízené rakety Hydra ráže 70 mm.

Rozšířeno bylo také senzorové vybavení, které používalo hlavici z vrtulníku OH-58D Kiowa, s laserovým dálkoměrem a infračervenou kamerou a kamerou pro nízkou úroveň osvětlení. Modernizovaná verze byla nabízená zahraničním uživatelům, ale do výroby se nedostala.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔19.02.2015 📕4.409

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře