US Special Forces ve válce tankerů aneb Tajné operace v „Indian country“

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔15.02.2015 📕4.082

Momentem povolání US Special Forces do Perského zálivu byl samotný počátek operace Earnest Will. Íránci se totiž nečekaně rozhodli postavit USA, a krátce před proplutím prvního konvoje zaminovaly jeho předpokládanou plavební trasu. Nedaleko íránského ostrova Farsi najel 24. července 1987 supertanker Bridgeton na jednu z min a byl poškozen. Hlavní předpoklad pro úspěch operace Earnest Will, kterým bylo zastrašení Íránu přítomností supervelmoci, tak nevyšel a Američané museli od základu změnit svoji strategii. Malé uskupení plavidel Middle East Force (MEF), které na Blízkém východě již dlouhá léta střežilo zájmy USA, mělo být posíleno, aby bylo schopné zabránit Íránu v dalším kladení min či v přímých útocích na tankery jinými prostředky.

US Special Forces na scéně

Zajištění bezpečného proplutí konvojů bylo nejvíc problematické v severní části Zálivu v blízkosti ostrova Farsi, kterou důstojníci USN někdy příznačně nazývali „Indian country“. Na rozdíl od oblastí v blízkosti Kuvajtu a kolem Hormuzského průlivu totiž byla nedostatečně pokryta průzkumem, což Íráncům výrazně usnadňovalo provádění minových operací. Ostrov Farsi byl také předsunutou základnou námořnictva íránských revolučních gard (IRGCN Iranian Revolutionary Guard Corps Navy) a bázovaly na něm desítky improvizovaně vyzbrojených rychlých člunů. Ty se v posledních dvou letech války tankerů staly hlavní íránskou zbraní používanou k útokům na civilní plavidla.


Minonoska Iran Ajr po zajetí US Special Forces. Zajímavostí je, že dva 12,7mm kulomety, kterými byla vyzbrojena, byly později použity na plošině Hercules

Velitel MEF adm. Bernsen přišel koncem července s netradičním řešením, které mělo být prevencí před prováděním íránských minových operací v „Indian country“. Tím mělo být nepřetržité hlídkování v této oblasti, které však neměla obstarávat regulérní plavidla USN, jimž hrozilo ze strany min příliš velké nebezpečí, ale rychlé čluny speciálních sil. Jejich malý ponor je totiž činil imunní proti kontaktním minám používaným Íránci. Podporované měly být vrtulníky a jednotkami USMC, elitními SEAL a pyrotechniky EOD. Tyto síly byly během několika dnů urychleně přesunuty do Zálivu. Námořnictvo vyslalo celkem 200 mužů jednotek SEAL, dva týmy pyrotechniků a na palubě dokové výsadkové lodě USS Raleigh čtyři rychlé hlídkové čluny Sea Specter Mk.III jednotek SBU-20 a 24. Tato malá plavidla s hliníkovými trupy o délce 20 m a s plným výtlakem 37,5 t nesla velmi silnou výzbroj, tvořenou různými kombinacemi 40mm a 20mm kanonů, kulometů ráže 12,7 mm a 7,62 mm, 40mm automatických granátometů a 81mm minometů. Dodatečně za nimi byly vyslány také dva menší čluny typu Seafox s výtlakem 12 t určené k vysazování jednotek SEAL. Tyto jednotky měly plastové trupy a vyzbrojené byly čtyřmi kulomety.

Nasazení vrtulníků v „Indian country“ se plánovalo již před zahájením operace Earnest Will. Výběr vhodného kandidáta však ztěžovala skutečnost, že protivník zde velmi často operoval v noci. Z důvodu malých zkušeností s nočními operacemi tak byly zavrženy všechny zvažované perutě USN a USMC a velmi nezvykle byla o pomoc požádána US Army. Ta z jednotky TF-160 Night Stalkers, specializované na noční operace, vyčlenila pro nasazení v Zálivu celkem 10 malých, velmi obratných a tichých vrtulníků Little Bird dvou verzí. Bitevní AH-6F byly schopné nést různou výzbroj, nejčastěji však raketnici se sedmi 70mm neřízenými raketami a 7,62mm kulomet Minigun. Průzkumné MH-6E původně létaly neozbrojené, ale zato nesly FLIR, kdežto osádky AH-6F si musely vystačit pouze s brýlemi pro noční vidění. V září však po jednom Minigunu dostaly také MH-6E. Tyto stroje operovaly v týmech s volacími znaky Seabat. Každý obvykle tvořil jeden průzkumný a dva bitevní vrtulníky. Účast US Army byla pojmenována operace Prime Chance a vrtulníky do oblasti dorazily 5. srpna 1987 na palubě letounu C-5A.

Tato různorodá směsice jednotek operujících v Zálivu byla začleněna do struktury JTFME (Joint Task Force Middle East), do které byla později zahrnuta také plavidla MEF.

Hercules a Wimbrown VII

Rychlé čluny a armádní vrtulníky byly nasazeny prakticky okamžitě po jejich příchodu do regionu. První operovaly z přístavu Manama v Bahrajnu jako blízká eskorta konvojů po dobu jejich plavby přes „Indian country“, druhé zase z palub fregat a výsadkových lodí USN. Jejich úkolem bylo letět před konvoji a prověřovat všechny podezřelé kontakty včetně min. První tým Seabat byl nasazen 8. srpna 1987 z paluby fregaty USS Jarret; čluny jej následovaly o den později.


MSB Hercules byla větší ze dvou plošin konvertovaných do role předsunutých základen amerických speciálních sil v Zálivu. Během jejich nasazení jim několikrát hrozily kolize s kolem proplouvajícími civilními plavidly

Tato taktika měla svá omezení, což však bylo velení předem jasné. Aby měly operace speciálních sil požadovaný efekt, musely být prováděné nepřetržitě, nejen v době proplouvaní konvojů přes „Indian country“. Pro omezené nautické vlastnosti a výdrž posádek člunů a relativně krátký dolet vrtulníků to však nebylo realizovatelné bez zřízení jejich předsunuté základny. Hladinové jednotky USN k tomuto účelu nebyly pro výše zmíněné důvody považovány za vhodné, a navíc byly potřebné v jiných částech Zálivu. Kuvajt a Saúdská Arábie, tedy státy, kterým nejvíc škodily íránské útoky na civilní plavidla, z politických důvodů odmítly poskytnout své přístavy nebo ostrovy. Proto muselo být nalezeno jiné řešení. Jako nejvýhodnější byly vyhodnoceny detašované základny zakotvené v mezinárodních vodách cca 75 km od ostrova Farsi, kde by Írán neměly příliš provokovat. Jejich ideovým vzorem se stal koncept Sea Float z vietnamské války, kdy byly na vybraných řekách umístěny plovoucí základny říčních člunů a vrtulníků.

Otcem myšlenky náležitě využít upravené plovoucí plošiny používané petrochemickým průmyslem a vytvořit z nich tzv. Mobile Sea Bases (MSB) byl znovu velitel MEF adm. Bernsen. Po vyloučení všech alternativ bylo rozhodnuto na MSB zkonvertovat dvě nepoužívané plošiny Hercules a Wimbrown VII, určené původně ke stavbě a obsluze těžebních plošin na ropných polích. Obě patřily americké společnosti Brown and Root a byly zakotveny v Bahrajnu. Jejich pronájem a nasazení plně financovala kuvajtská firma Kuwait Oil Tanker Company, které rovněž patřily tankery eskortované v rámci operace Earnest Will. Hercules byl podstatně větší, s délkou 122 m, šířkou 42,7 m a ponorem 7,6 m proti 76,3 x 21,4 x 4 m u Wimbrownu VII. Jako první prošel přestavbou Hercules, který byl v mnohem lepším technickém stavu, protože nebyl používaný pouze čtyři měsíce. U druhé plošiny to činilo 1,5 roku, a navíc rozsah u něj potřebných úprav byl mnohem větší.


Člun Sea Specter Mk.III při záchranném raftu s trosečníkem z minonosky Iran Ajr. Vyzbrojen je 40mm a 20mm kanonem, 81mm minometem, dvěma 40mm granátomety a třemi velkorážními kulomety.

Plošiny byly zbaveny většiny původního vybavení a byly na ně nainstalovány letové paluby, hangáry pro vrtulníky Little Bird, lože na palubě pro rychlé čluny, ubikace, kontejnery s komunikačním vybavením a sklady munice, proviantu apod. Jejich výzbroj tvořila široká plejáda zbraní zahrnující 7,62mm a 12,7mm kulomety, 40mm automatické granátomety, minomety ráže 81mm a PTŘS TOW. PVO obstarávaly přenosné protiletadlové střely Stinger. Palebné pozice zbraní, skladiště munice a další důležité oblasti byly chráněny ocelovými pláty a pytli s pískem. Pro podporu průzkumné činnosti vrtulníků a člunů byly plošiny vybaveny systémy pro radiotechnický průzkum a odposlech komunikace protivníka. Posádky MSB tvořili příslušníci USMC, jednotek SEAL, pyrotechnici EOD, zpravodajci a posádky člunů a vrtulníků. Jejich počet dosahoval kolem 180 na plošině Hercules a 130 na Wimbrownu VII. Na každé z nich navíc bylo několik desítek mužů civilního obslužného personálu.

Krvavý počátek nasazení

Koncepce nasazení MSB byla připravena již v polovině srpna, ale řada velících důstojníků USN plošiny považovala za velmi zranitelné a za ideální cíl pro íránská plavidla a letouny. Za velkou hrozbu byly považovány také sebevražedné rychlé čluny naložené trhavinou. Definitivní souhlas k použití MSB se podařilo získat až v druhé polovině září, kdy se v horečném tempu začala realizovat jejich přestavba. Pro nasazení plošin byl vypracován promyšlený plán. Oblast, kterou měly pokrýt, byla dlouhá 190 km a každá MSB měla hlídat její polovinu. Hlídkování a průzkum 24 hodin denně v okruhu do 45 km měly zajišťovat čluny Sea Specter Mk.III, zatímco menší Seafoxy měly obstarávat blízkou obranu plošin v okruhu do 8 km. Vrtulníky TF-160, které měly hlídkovat v okruhu do 90 km, se k nim z důvodu utajení přidávaly výhradně v noci. Přes den mohly být nasazeny jedině ve stavech krajní nouze. Činnost Little Birdů měla být v případě blízkosti fregat a torpédoborců USN koordinována s námořními vrtulníky SH-60B Seahawk nebo SH-2F Sea Sprite operujícími z jejich palub. Ty pro armádní vrtulníky, vybavené pouze optoelektronickými senzory s krátkým dosahem, zajišťovaly průzkum svými palubními radiolokátory. Vzdáleným dozorem plošin byly pověřeny americké letouny včasné výstrahy a řízení E-3 Sentry operující ze základen v Saúdské Arábii.

Svou bojovou premiéru stihly US Special Forces v Zálivu ještě před nasazením plošin. Tým Seabat, operující z fregaty USS Jarret, v noci 21. září načapal improvizovanou minonosku Iran Ajr během kladení min v plavebním kanálu 90 km severovýchodně od Bahrajnu, v oblasti, kde obvykle kotvily konvoje Earnest Will. Na obrazu z FLIRu průzkumného vrtulníku bylo jasně vidět posádku plavidla, jak shazuje miny do moře. Krátce nato obdržely Little Birdy z Washingtonu autorizaci k zahájení útoku. Na Iran Ajr se z temnoty snesl uragán palby z Minigunů a 70mm raket, které plavidlo znehybnily, a tím umožnily jeho obsazení týmem SEAL z paluby výsadkové lodi USS Guadalcanal. K zajaté minonosce byly vyslány také čluny Sea Specter, které na ni kvůli selhání komunikace málem zaútočily. Iran Ajr byla po prohledání později potopena.


Vrtulník AH-58D jednotky TF-118 na palubě plošiny Hercules. Tyto stroje v roce 1988 nahradily původní Little Birdy jednotky TF-160

V průběhu září se zároveň začaly objevovat informace o možnosti útoku flotil rychlých člunů IRGCN na těžební plošiny na saúdsko-arabských a kuvajtských ropných polích. Proto byla 21. září do „Indian country“ urychleně, ještě před dokončením přestavby, povolána plošina Hercules se čtyřmi čluny Sea Specter, dvěma Seafoxy, jedním týmem Seabat a dvěma malými pobřežními minolovkami. Rozhodnutí vyslat jen jednu plošinu s nekompletní výzbrojí a komunikačními systémy bylo později kritizováno, protože v případě přímého útoku Íránců nemohla počítat s podporou druhé plošiny, jak se prvotně plánovalo. Hercules byl 6. října 1987 přesunut severněji, blíže k ostrovu Farsi. Již dva dny nato prošel křtem ohněm. Při koordinované průzkumné akci dvou člunů Sea Specter a jednoho Seafoxu, krytých vrtulníky, byly při jedné z navigačních bójí v oblasti zjištěny tři íránské rychlé čluny. Osádky Little Birdů je zpočátku považovaly za vlastní plavidla, a proto se k nim neprozřetelně přiblížily. Íránci na ně zahájili palbu z kulometů, čímž si podepsali rozsudek smrti, a vrtulníky všechny čluny zakrátko potopily. Poté následovalo něco, co mělo podle některých pramenů představovat pokus o odvetný útok početné formace cca 40 člunů na plošinu Hercules. Vstříc této přesile vypluly všechny americké čluny, zatímco vrtulníky urychleně doplňovaly palivo a munici. Na pomoc plošině se vydala také fregata USS Thach a její tým Seabat – ke střetu však nakonec nedošlo a Íránci se otočili zpět.

Změny taktiky a vybavení

Po této potyčce narostly obavy velení JTFME o bezpečnost MSB a od té doby v její blízkosti ve vzdálenosti kolem 35 km vždy hlídkovala jedna fregata třídy O. H. Perry. Ta svými radary zároveň zlepšovala průzkumné možnosti plošiny a pomáhala zajišťovat spojení s velením. V těchto oblastech totiž vybavení MSB Hercules značně zaostávalo za potřebami. Dále fregata plošině poskytovala PVO svými PLŘS Standard SM-1MR.

Průběžně se vyvíjela také taktika nasazení člunů a vrtulníků. Pobřežní minolovky byly zakrátko staženy, protože se příliš nehodily pro operace na volném moři. Ze stejného důvodu bylo omezeno používání menších člunů Seafox. Okruh, který pokrývaly čluny Sea Specter, byl zmenšen na 30 km. Důvodem byly problémy s jejich radarovým vybavením a výdrží osádek. Vrtulníky TF-160 operovaly zprvu každou noc, ale v zájmu snížení jejich opotřebení a únavy osádek z psychicky náročných nočních letů později obvykle čekaly v pohotovosti na plošině a startovaly pouze v případě kontaktu s nepřítelem.


Dva vrtulníky MH-60 Grayhawk na plošině Hercules. Po jejím boku jsou čluny Sea Specter, připravené k nasazení, další je na ložích na její palubě

V listopadu došlo k posílení stavů TF-160 dvěma stroji MH-60A vybavenými FLIRem a dvěma Miniguny v bočních oknech kabiny. Pro svůj atypický šedý nátěr byly nazývány Grayhawk. Kromě podpory Little Birdů a logistiky měly obstarávat také mise SAR. Ve stejném měsíci bylo po zdržování způsobeném velitelem JTFME admirálem Brooksem konečně rozhodnuto operačně nasadit druhou plošinu Wimbrown VII se čtyřmi čluny Sea Specter jednotek SBU-12 a 13, dvěma Seafoxy a týmem Seabat. Do „Indian country“ dorazila v prosinci. Na rozdíl od původního plánu však plošiny operovaly mnohem blíže sobě, vzdáleny kolem 18 km, aby si mohly lépe poskytovat vzájemnou ochranu. Zakotveny byly jižně od ostrova Farsi, někdy ve vzdálenosti pouhých 45 km. Jejich poloha byla v zájmu bezpečnosti průběžně měněna remorkéry, a někdy byly dokonce zakotveny ve známých íránských minových polích. Neustále byly posilovány také obranné schopnosti plošin. Doplňovány byly další prvky pasivní ochrany, komunikačními systémy a na jejich rozích přibyly čtyři 25mm rotační kanony.

Osvědčené vrtulníky Little Bird na plošině Wimbrown VII byly 24. února 1988 nahrazeny dvěma poněkud většími stroji AH-58D armádní jednotky TF-118. Ta sice nebyla řazena k speciálním silám, ale de facto plnila jejich role. Účast TF-118 nesla kódové označení operace Prime Chance II. AH-58D nesly mnohem pokročilejší senzory než MH-6 a přitom měly ofenzivní schopnosti překonávající AH-6F. K výměně týmu Seabat na plošině Hercules došlo až v červnu 1988.

Akce roku 1988

Od září 1987 probíhalo nasazení US Special Forces v Zálivu po delší dobu bez přímých potyček s Íránci. Až počátkem března 1988 padly dva Little Birdy operující z fregaty USS Simpson do léčky u jedné z íránských ropných plošin, ze které vyvázly jen se štěstím. Další akce následovala během americké odvetné operace Praying Mantis, kdy byly na plošiny 18. dubna odpáleny dvě protilodní střely Silkworm. Jedna z nich spadla neškodně do moře daleko od cíle a naváděcí hlavici druhé se podařilo fregatě USS Gary, která měla na starosti ochranu MSB, zmást klamnými cíli. V každém případě však obě plošiny opustily všechny rychlé čluny a vrtulníky a střelci s PLŘS Stinger čekali na jejich palubách připraveni pokusit se o sestřelení blížící se hrozby. Okamžitě po tomto incidentu byly MSB odtaženy do bezpečí mimo dosah íránských protilodních střel a před návratem do „Indian country“ byly vylepšeny jejich defenzivní schopnosti. Dva z ručně ovládaných 25mm kanonů nahradily armádní tažené protiletadlové 20mm kanony M-167 VADS s automatizovaným SŘP a každá plošina dostala přehledový radar TADARS spolupracující s těmito systémy. Dále byly kolem MSB rozmístěny „návnady“ v podobě plovoucích koutových odražečů s velkou radiolokační odraznou plochou, které měly na sebe nalákat protilodní střely.

Poslední známá akce speciálních sil proběhla 12. července 1988, kdy vrtulníky AH-58 potopily jeden íránský rychlý člun a druhý poškodily. Útlum bojové aktivity v „Indian country“ byl způsoben přesunutím většiny činnosti rychlých člunů IRGCN do hůře hlídaných nižších oblastí Zálivu kolem ostrova Abu Musa. Válka tankerů byla ukončena spolu s irácko-íránským konfliktem 20. srpna 1988. Plošiny však zůstaly nasazeny ještě poněkud déle. Wimbrown VII dosloužil v prosinci 1988 a Hercules jej následoval v červenci 1989. To rovněž znamenalo ukončení úspěšné účasti US Special Forces na operaci Earnest Will.

Zdroje:
Wise, H. L.: Inside the Danger Zone. Annapolis 2007;
Zatarain, L. A.: Tanker War. Philadelphie 2009;
internet
archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7-8/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔15.02.2015 📕4.082

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře