Na španělském nebi - Letov Š-231

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔11.02.2015 📕4.612

Poměrně výraznou stopu zanechaly v občanskou válkou strádajícím Španělsku československé stíhací dvouplošníky Letov Š-231. Stroje tohoto typu sloužily na Iberském poloostrově v řadách vládního letectva od jara 1937 až do února 1939. Ani republikánskou porážkou „španělská“ historie Letovů Š-231 neskončila, neboť tři ukořistěné stroje létaly dál ve Frankově letectvu i po skončení občanské války.

Nový typ jednomístného stíhacího letounu vznikal začátkem 30. let 20. století z vlastní iniciativy státní Vojenské továrny na letadla, známější pod obchodním názvem Letov. Při vývojových pracích konstrukční kancelář vedená Ing. Aloisem Šmolíkem využila zkušeností, které nabyla při vývoji předchozích stíhacích typů. První prototyp nesl původně tovární označení Š-31a (identické se starší pokusnou konstrukcí, postavenou v jediném exempláři roku 1931), které bylo záhy změněno na logičtější Š-231.1. Dvouplošník poměrně konvenčního řešení vzlétl 17. března 1933, poháněn originálním britským motorem Bristol Mercury IV-S2. Při úvodním letu do jeho kabiny usedl tovární pilot Bohumil Kovanda. V dalších týdnech docházelo na letounu k drobnějším úpravám. Výzbroj tvořily čtyři kulomety vz. 28 ráže 7,92 mm, zastavěné v horním křídle. Letoun poměrně úspěšně prošel v květnu téhož roku komisionálními zkouškami, v jejichž průběhu byl testován také vojenskými piloty.


Letov Š-231, označení CL-009, sloužil roku 1938 u 2a Escuadrilly z Grupo 71 de Defensa de Costas

Prototyp Š-231.1 převzal 12. července 1933 pro další zkoušky Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) v Letňanech. Zde byl porovnáván se svými konkurenty, s prototypy dvouplošných stíhaček Praga E-44 a Avia B-34. Ale 8. srpna došlo k jeho zničení. Toho dne probíhalo porovnávání vlastností Š-231.1 a prototypu B-34.1 ve zkušebním souboji a střemhlavém letu. Do závěrečného střemhlavého letu oba stroje přecházely ve výšce 3000 m. Ústavní zkušební pilot čet. Rudolf Černín nedokázal letoun z piké vybrat. Prototyp narazil do země asi 3 km jihozápadně od Dolních Počernic. Letec se v poslední chvíli pokusil zachránit opuštěním stroje, ale již se mu nestačil otevřít padák, a při dopadu zahynul.

Hlavním konkurentem Š-231 se v soutěži na nový stíhací letoun pro československé letectvo stala Avia B-534, jejíž první prototyp (B-534.1) vzlétl 25. května 1933. Typ továrny Letov zaostával za svým rivalem prakticky ve všech ohledech: rychlosti, stoupavosti, dostupu i doletu. Vedle nižších parametrů existovaly obtíže s nedostatečnou tuhostí nosného systému. Problém ovšem zůstal neobjeven během lámacích zkoušek, při kterých letoun pevnostně obstál. Projevil se až za letových testů, zejména při střeleckých zkouškách, a vedl ke ztrátě Š-231.1 během zmíněného střemhlavého letu. Nevyhovovalo ani umístění kulometů v horním křídle. Během palby docházelo ke chvění, které omezovalo přesnost střelby a snižovalo bezpečnost letounu. Proti objednávce Letovu hovořila rovněž při porovnání s B-534 méně dokonalá technologie stavby (trupová příhrada byla u Š-231 svařovaná, u konkurenta šroubovaná a nýtovaná). Navíc, výroba by byla ve větší míře závislá na importu – konstrukci tvořily dovážené duralové trubky (u B-534 naopak domácí trubky ocelové). Prakticky jedinou přednost Š-231 nakonec představovala nižší pořizovací cena.

A tak se vítězem soutěže zcela po právu posléze stala Avia B-534. Objednávky se nicméně dočkal i Letov. Po dalších jednáních mezi MNO a továrnou o nezbytných úpravách bylo koncem roku 1933 objednáno kontraktem čj. 41.383-V /3. odděl. 1933 celkem 25 letounů Š-231 (z toho 23 sériových). Drak sériového letounu stál 282 612 Kč. Do značné míry šlo o nouzový výrobní program, mající hlavně zajistit výrobu v polostátní továrně či eventuálně poskytnout československému letectvu vhodný záložní typ pro případ, kdyby se preferované B-534 neosvědčily.

Druhý prototyp Š-231.2 zalétal pilot Kovanda 19. dubna 1934. Od prvního prototypu se odlišoval přepracovanou střeleckou výzbrojí. Čtyři kulomety byly ve dvou párech umístěny do spodního křídla. Ani to však během střeleckých zkoušek zcela nevyhovovalo. Š-231.2 prošla důkladnými vojenskými zkouškami. Závěrečný posudek byl VTLÚ vydán až 3. listopadu 1934 a zněl, že letoun Š-231 po úpravách vyhovuje.

Zahájení stavby 23 sériových Š-231 (Š.231.3–Š.231.25) se kvůli protahovaným zkouškám druhého prototypu a dalším zdržením opozdilo. Ačkoliv podle původní objednávky měly být letouny dodány nejpozději do 13. října 1934, nakonec je Letov dokončil až během první poloviny roku 1936.


Š-231, patřící do výzbroje 2a Escuadrilly z Grupo 71 de Defensa de Costas

Letov Š-231 představoval klasicky tvarovaný jednopříhradový stupněný dvouplošník s křídly o nestejném rozpětí. Trup celokovové kostry byl svařen z chrommolybdenových trubek. Pilot seděl v odkryté kabině. Přední a horní část trupu kryly odnímatelné duralové plechy, zbytek potahu tvořilo plátno. Křídla měla dvounosníkovou duralovou kostru. Horní bylo průběžné, spodní dělené, k trupu připojené na centroplán. Náběžné hrany (až po nosník) kryl plech, zbytek pak plátno. Křidélka se nacházela pouze na dolním křídle. Ocasní plochy měly duralovou kostru a plátěný potah. Podvozek byl pevný záďového typu. Hlavní kola byla nesena profilovanými polosamonosnými podvozkovými nohami. Pohonnou jednotku sériových strojů tvořily vzduchem chlazené devítiválce Walter Merkur V S2 (v Británii byl motor znám jako Mercury a ve Francii pod jménem Mercure) o vzletovém výkonu 421 kW (560 k). V licenci, získané od francouzské firmy Gnome-Rhône (ta ji zakoupila od britské firmy Bristol), je stavěla firma Walter, a. s., Praha-Jinonice. Motor kryl prstenec Townend. Vrtule byla dvoulistá dřevěná Letov. Výzbroj sériových strojů tvořily čtyři kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm. Dva se nacházely v dolním křídle, dva synchronizované na bocích trupu. Kulomety byly ovládány pneumaticky. Na zbraň připadlo 300 nábojů. Dolní křídlo bylo vybaveno konsolami se zámky pro umístění šesti závěsníků lehkých, 10kg pum pneumatického systému Pantof.

Vojenská správa přebírala Š-231 v průběhu roku 1936. K vyzbrojení byl vybrán Letecký pluk 2 dr. E. Beneše, sídlící v Olomouci. Nové stíhačky se zde objevily v červnu 1936, tedy bezprostředně předtím, než začalo ve Španělsku povstání, které mělo hluboce ovlivnit další osudy typu. Š-231 v Olomouci přebíraly stíhací letky 35 a 36 (značeny písmeny F a G). Vzhledem k nižší hodnotě oproti B-534, které přicházely k útvarům československého letectva již od podzimu roku 1935, si letci obou letek nové stíhačky nijak příliš neoblíbili, mj. nejspíše pro ne zcela vyhovující letové vlastnosti. Velitel letky 35 kpt. Macháček se ve svých pamětech zmínil o problémech s vývrtkou, která se měnila po několika otočkách ve vývrtku plochou.


První prototyp Š-231.1

Díky španělskému konfliktu si však stíhači Leteckého pluku 2 létání s Š-231 příliš neužili. Po vypuknutí občanské války měli republikáni velké problémy s nákupem výzbroje, včetně letecké techniky. Činnost Výboru neintervence, vytvořeného 9. září 1936 v Londýně, jim velmi komplikovala import letecké techniky ze zahraničí. Hlavním dodavatelem výzbroje se poté stal Sovětský svaz. Republikáni se však nadále pokoušeli vhodnou výzbroj získat i z jiných zdrojů. A jedním z nich se stalo právě Československo, jehož vojenské letectvo mělo ve stavu postradatelnou výzbroj, které by se rádo zbavilo. Vedle lehkých bombardérů Aero A-101 šlo právě o stíhací Letovy Š-231.

Mezinárodní politická situace a spojenecké vazby na Francii, jakož i angažování státu ve Společnosti národů v Ženevě, neumožnily Československu prodat letouny do Španělska přímo. Bylo nutno využít služby prostředníka. Tuto roli na sebe vzalo Estonsko, zastupované soukromým obchodníkem Ing. Edgarem Sommerem. Jednání o dodávce letecké techniky probíhala od konce roku 1936. Letov obdržel 9. ledna 1937 od MNO povolení zajišťovat (za tučnou provizi) nejen prodej stíhaček Š-231, ale i ostatních letounů a dalšího vojenského materiálu „estonskému“ zákazníkovi.

Smlouva byla podepsána v Tallinnu 23. ledna 1937. Její součástí byla formální klauzule, že letouny a další výzbroj Estonsko kupuje výhradně pro svou potřebu a dále je neprodá. Měla poskytnout československému ministerstvu zahraničí vhodné alibi pro případ nějakého mezinárodního rozruchu. Kontrakt zahrnoval vedle 28 bombardérů A-101 (včetně náhradních dílů a záložních motorů) a 152 leteckých kulometů Vickers a Lewis s náboji také 24 Š-231, 17 záložních motorů Walter Merkur V S2, náhradní součásti draků i pohonných jednotek. Zákazník měl za dodávku zaplatit 499 156 anglických liber (78 108 329,25 Kč). Dodací lhůta byla stanovena na 22. březen 1937.


Druhý prototyp Š-231.2

Stahování Š-231 od Leteckého pluku 2 bylo zahájeno ještě před uzavřením kontraktu, na přelomu let 1936 a 1937. Piloti postupně přelétali stíhačky z Olomouce do Letňan. Továrna Letov zde převzala k revizní prohlídce první dvě Š-231 26. ledna 1937. Shromažďování letounů pro dodávku do Španělska bylo ukončeno 7. února, kdy do Letňan přelétlo osm zbývajících stíhaček.

V Letňanech prošly Š-231 prohlídkami, přestříkáním nátěrů a seřízením pohonných jednotek. Pak byly stroje demontovány, nakonzervovány a zabaleny do beden k transportu do Španělska. Do Letňan letectvo vedle kompletních strojů zaslalo ze svých skladů rovněž náhradní díly, nářadí a přípravky.

Objevila se jistá komplikace: ke splnění kontraktu chyběly dva stroje; Š-231.11 a Š-231.13 totiž havarovaly v československých barvách v době po podepsání objednávky (27. ledna a 15. února 1937). Proto byly nahrazeny prototypy Š-131.2 a Š-331.1. Došlo ještě k některým dalším dílčím změnám: záložních motorů pro Š-231 bylo nakonec dodáno 18, tedy o jeden více. 18. pohonná jednotka nicméně nebyla úplná.

Československé stíhačky nepřišly republikány zrovna lacino. Španělská vláda musela za každou Š-231, přestože již šlo o v řadové službě používané letouny, zaplatit v přepočtu 587 912 Kč. 18 náhradních motorů pak přišlo na celkem 5 788 245 Kč. Za další náhradní díly, včetně několika vrtulí, zákazník zaplatil dalších 20 739 731 Kč. Kulomety byly hrazeny zvlášť, přičemž za celkem 68 vz. 28 ráže 7,92 mm, určených právě pro Š-231, republikáni zaplatili 712 140 Kč.


Tato Š-231 padla do rukou povstaleckých sil na letišti El Carreño v říjnu 1937

Zabalené stíhačky zahájily svou pouť na španělské bojiště po železnici. Bedny obsahující demontované Š-231 byly na vagonech dopraveny do přístavu Gdyně, kde je převzali „estonští zástupci“, ve skutečnosti emisaři republikánského Španělska. Osm úvodních Š-231 nalodili (spolu s dalším vojenským materiálem) na nizozemskou loď Sarkani. Gdyni opustila 9. března. Na místo určení, do přístavu Santander, dorazila 28. března.

Letouny vyloděné v Santanderu se staly významnou posilou početně velmi slabého republikánského Fuerzas Aéreas del Norte, čelícího na baskickém bojišti mohutné povstalecké ofenzivě. Snímky naznačují, že na severu sloužily vyzbrojeny pouze dvojicí trupových kulometů. Po prvních stíhacích akcích byl zmenšující se počet Š-231 užíván spíše v bombardovací roli. Dosvědčuje to rovněž fotografie povstalci ukořistěného letounu, který má pod trupem umístěn pumový závěsník.

O činnosti Š-231 se dochovaly poměrně sporé a v některých případech doslova zavádějící informace. Co je tedy kolem jejich působení téměř jisté? – Smontování proběhlo koncem března na letišti La Albericia a již během prvních startů došlo k vážnému (ale opravitelnému) poškození dvou stíhaček. První bojové lety Š-231 absolvovaly z baskického letiště Lamiaco u Bilbaa. Působily v sestavě Escuadrilla de Caza del Norte (severní stíhací letky), někdy nazývané také jako Escuadrilla Vasca (baskická letka). Jednu z nich 6. dubna sestřelil kulomety svého Messerschmittu Bf 109 pilot 2. Staffel z J/88 Legionu Condor Oblt. Günther Lützow. Je to jediná potvrzená ztráta tohoto československého typu během leteckého boje za celé španělské působení. Pilot sarg. Juan Olmos Genovés se zachránil pod vrchlíkem padáku a po přistání padl do povstaleckého zajetí.


Republikánští stíhací piloti, působící v květnu 1937 na severním bojišti. Zleva doprava: sarg. Miguel Zambudio, sarg. Andrés Rodríguez Panadero, tte. José González Feo, tte. Tomás Baquedano Moreno a tte. Antonio Sánchez de las Matas. Usedali zde do kabin strojů různých typů, hlavně pak Polikarpovů I-15. Zambudio, Rodríguez a Sánchez však sedlali také Letovy Š-231

Po evakuaci letiště Lamiaco Letovy operovaly ze základen La Albericia, Pontejos a posléze z letiště El Carreño u asturijského Gijónu. Po úvodních operacích je do výzbroje získala průzkumná Escuadrilla da Reconocimiento. Letouny byly postupně zničeny či poškozeny nálety nepřátelského letectva na základnách nebo při haváriích.

Jeden stroj přežil v letuschopném stavu až do závěru bojů v Asturii a na letišti El Carreño padl do rukou povstaleckých jednotek. K převzetí v Asturii ukořistěných vládních letounů bylo určeno Grupo 6-G-15. Část personálu se proto za tímto účelem přesunula z Leónu na letiště El Carreño. Cap. Miguel Lapuente zde usedl za řízení neporušeně vyhlížejícího Letovu, aby jej otestoval ve vzduchu. Nepodařilo se však nahodit motor, a tak byla stíhačka demontována, a podobně jako většina ukořistěných letounů, odeslána do Leónu po zemi. Poté byl stroj opraven a v druhé linii používán nacionalistickým letectvem.

Další dodávka Š-231 již směřovala na hlavní republikánské území. Podklady udávají se stejnou autoritativností dva termíny jejich příchodu: květen a červen 1937 nebo až začátek roku následujícího. Stroje přicházely po moři přes Francii. Smontovány byly na letišti Celrá, na severovýchodě Španělska.

Další problém představuje, kolik stíhaček vlastně na hlavní republikánské území dorazilo. Československá strana provedla celkové vyúčtování 11. února 1938 a z něj vyplývá, že dodávka celkem 22 Š-231, po jedné Š-131.2 a Š-331 již byla realizována. Španělské podklady se ovšem v případě strojů dodaných do Barcelony zmiňují jen o devíti strojích. Po sečtení s osmikusovou dodávkou do Santanderu to činí pouze 17 strojů. Ve vzduchu tedy zůstává, pokud se vezmou v potaz rovněž jednotlivé exempláře Š.131.2 a Š.331, celkem sedm chybějících stíhaček Letov. Lze předpokládat dvě možnosti: buď že i tyto letouny dorazily do Španělska a dokumenty o jejich příchodu se nedochovaly, nebo že byly ztraceny na moři během přepravy.


Povstalci ukořistěná Š-231, El Carreño, říjen 1937. Stroj nenesl křídelní kulomety a pod trupem měl namontován pumový závěsník

V sestavě republikánského Arma de Aviación Š-231 obdržela do výzbroje 2a Escuadrilla z Grupo 71 de Defensa de Costas. Tedy 2. letka 71. skupiny určené k obraně republikánského středomořského pobřeží. Letovy ovlivnily průběh letecké války nad hlavním republikánským územím minimálně, sloužily totiž mimo centrum hlavních bojů. Operovaly z pobřežních základen a jejich úkol spočíval v ochraně katalánského pobřeží, přístavů a republikánských lodí plujících v blízkosti břehů. Není známo, že by piloti usedající do kabin Š-231 vybojovali nějaký sestřel. Ostatně, výkony Š-231 rozhodně nestačily na parametry moderních italských třímotorových bombardérů Savoia-Marchetti S.79 Sparviero, terorizujících z Mallorky překvapivými denními útoky pobřežní republikánská města.

Během služby u Arma de Aviación na hlavním republikánském území obdržely Š-231 kódové označení CL (Caza Letov), odvozené od určení typu (stíhačka) a typového označení (Letov) plus čísla od 001 výše. Co se týče výzbroje, pak některé stroje (minimálně pak jeden) létaly vyzbrojeny trojicí kulometů, když byly dvě křídelní zbraně vz. 28 ráže 7,92 mm doplněny jedním trupovým kulometem, synchronizovaně pálícím okruhem vrtule. Nelze vyloučit, že trupový kulomet byl PV-1 sovětské výroby.

Během dosti nenápadné řadové služby jsou doloženy dvě ztráty: 10. září 1938 havaroval stroj CL-004 během nouzového přistání u francouzského Perpignanu, nedaleko hranic se Španělskem. Pilot vyvázl s lehkým zraněním a byl zadržen francouzskými četníky. Uvedl, že zabloudil během letu. Další stroj byl ztracen 3. ledna 1939. Během letu na ochranu tankeru letounu u vesnice Sant Pol de Mar selhala pohonná jednotka. Pilot se zachránil na padáku.


Š-231 v nacionalistických rukou

Bojová dráha Letovů Š-231 se naplnila v samém závěru občanské války, 5. února 1939. Všechny letouny 2. letky, včetně tří Š-231, byly zaskočeny na letišti Bañolas náletem povstaleckého letectva a na zemi vyřazeny. Při únorovém zhroucení republikánské moci v Katalánsku padly povstalcům do rukou 2–3 Š-231.

Krátce před skončením konfliktu byla trojice letuschopných Š-231 zařazena do stavu nově vytvořeného Grupo 3W (označení 3W znamenalo třetí kořistný letoun a stalo se též kódovým označením typu) povstaleckého letectva. Do bojů ovšem československé stíhačky nezasáhly, nýbrž sloužily v týlu, k ochraně Leónu. Na tamním letišti zůstaly až do závěru konfliktu, který podle Francova prohlášení skončil 1. dubna 1939. Po válce byly umístěny na letišti Cuatro Vientos nedaleko Madridu. Jedna z nich se nacházela letuschopná ještě k 1. březnu 1940. K definitivnímu vyřazení došlo někdy v průběhu 2. druhé světové války.

TTD

Rozpětí: 10,06 m
Délka: 7,85 m
Výška: 3,00 m
Nosná plocha: 21,50 m2
Hmotnost prázdného letounu: 1350 kg
Vzletová hmotnost: 1872 kg
Max. rychlost ve výšce 5000 m: 348 km/h
Cestovní rychlost: 310 km/h
Výstup na 5000 m: 8 min. 28 s
Dostup: 9300 m
Dolet: 450 km
Zdroje (výběr):
Cerda, J. A.: L’Aviation de chasse de la république Espagnole 1936/1939. Boulogne 1995;
Gesalí, D.: El avión Grumman CC&F Delfín en la Guerra Civil Espanola. Montmelo 2005;
Rajlich, J., Majtenyi, D.: Jan Ferák a ti druzí. Cheb 2012;
Šnajdr, M.: Soumrak stíhacích dvouplošníků 2. Olomouc 2005;
Václavík, J.: Letov Š-231. HaPM, 5 a 6/2007

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 5/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔11.02.2015 📕4.612

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře