Assalto! Italské bitevní letectvo

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕5.471

„Novodobá Itálie, která si říká plným právem ‚okřídlená Itálie‘, disponuje mohutným vojenským letectvem, jehož válečná hodnota jest zejména v nynější době pozoruhodná. Vybudování mohutného válečného letectva bylo přijato jako jeden z hlavních bodů programu již při budování nového fašistického státu samotným Mussolinim, který – jsa sám pilotem-letcem – věnuje letectvu stále větší pozornost…,“ napsal v článku červnového čísla časopisu Letectví roku 1936 J. B. Bláha. Že to nebylo s bojovou silou Regia Aeronautica navzdory masivní fašistické propagandě zase až tak slavné, lze dokumentovat na příkladu bitevního letectva.

Italské bitevní letectvo

K vytváření specializovaných bitevních jednotek přistoupilo velení Regia Aeronautica na začátku 30. let. První bitevní jednotkou se roku 1931 stalo původně stíhací 7° Gruppo Assalto, v jehož čele stál magg. Amedeo Mecozzi.

Tento důstojník, původně stíhací eso z 1. světové války, se stal hlavním advokátem bitevního letectva v Itálii. Představoval oponenta koncepcí známějšího Giulia Douheta, zastánce nasazení mohutných samostatných leteckých armád bombardovacích letounů, rozhodujících válku ničením nepřátelských měst. Mecozzi naopak viděl budoucnost letectva v taktické roli a ve spolupráci s ostatními druhy zbraní. Zastával koncepci úderů bitevních letounů proti taktickým i strategickým cílům vzdáleným maximálně do 300 km od linie fronty. Podle Mecozziho měl být bitevní letoun obratný, rychlý a náležitě robustní. Své myšlenky shrnul v knize Guerra agli Inermi e Aviazione d’Assalto (1936).


Ba.65 A.80 ze stavu 159a Sq. (12° Gr.), Libye 1940

Výzbroj Mecozziho 7° Gr. zprvu tvořily obvyklé stíhačky Regia Aeronautica: hornoplošníky Ansaldo AC.3 (licenční provedení francouzského parasolu Dewoitine D.1) a Fiaty CR.20. Koncepce bitevního letectva dostala u Regia Aeronautica zelenou v polovině 30. let. O průlom se postaralo úspěšné předvedení „bitevníků Gr., které Mecozzi zorganizoval na zkušební základně italského letectva v Guidonii na jaře 1934. Demonstraci přihlíželi zástupci velení letectva, armády i námořnictva.

Ani Mecozzi sám ovšem v polovině 30. let přesně nevěděl, jaké požadavky na bitevní letoun klást. Celá jeho koncepce zůstávala nedotažená. Bitevník (Assalto) v jeho pojetí představoval víceúčelový letoun, svými charakteristikami rozkročeně stojící mezi stíhacím letounem a lehkým bombardérem. Spojoval silnou hlavňovou výzbroj a pohyblivost stíhačky s pumovým nákladem lehkého bombardéru. Zcela opomenut zůstal problém nepřátelské protiletadlové palby, s níž bylo nutno při hloubkových bitevních akcích počítat. Italské bitevní letouny tak posléze šly do války bez jakékoliv pasivní ochrany pilota i palivových nádrží.

Polovičatý zůstal také přístup velení Regia Aeronautica, které pro náležitý rozvoj bitevního letectva nevytvořilo potřebné podmínky. Především nezabezpečilo další rozpracování taktiky a nedostatečně hlídalo technická řešení vyvíjených typů. Svou roli sehrálo stanovisko Stato Maggiore (vrchního velení letectva), které Mecozziho koncepci sice akceptovalo – ale přece jen dále upřednostňovalo akce v Douhetově duchu – a především trvalo na postavení letectva jako samostatné zbraně (Mecozzi letectvo viděl jako zbraň podpůrnou, pracující v prospěch pozemní armády).


Bredy Ba.65 K.14 ze stavu 101a Sq. (19° Gr.) Regia Aeronautica

Výstavba bitevního letectva se potýkala s nešvary tehdejšího fašistického státu – pod propagandistickou fasádou se ukrývala neefektivnost a lajdáctví. Na straně jedné Italové zorganizovali při návštěvě německého diktátora Adolfa Hitlera efektní předvedení svých assaltatori (bitevníků). 8. května 1938 společně Hitler, italský král a Mussolini zhlédli ostré cvičení na letišti Furbara: 18 Ba.65 a sedm AP.1 z 5a Brigata Aerea zaútočilo v oblacích kouře, za explozí pum a za rachotu kulometných dávek na „cíl“ a náležitě jej poplenilo. Vystoupení bylo okázalé a sklidilo pochvalu. Jenže – ve stejné době se italské bitevní letectvo potácelo na pokraji výzbrojové a personální krize.

Prvními bitevními letouny zařazenými do služby u Regia Aeronautica se staly na svou dobu zajímavé stroje Caproni AP.1 a Breda Ba.64. Ani jedna z konstrukcí, které se objevily roku 1934, nebyla původně vyvíjena primárně pro bitevní roli. AP.1 vznikla dalším vývojem jednomístné stíhačky Caproni Ca.301. Moderněji koncipovaná Ba.64 se zrodila jako jedno- či dvoumístný víceúčelový letoun určený pro stíhací, bombardovací a průzkumné akce.

Oba typy se shodovaly koncepcí jednomotorových samonosných dolnoplošníků. Pro bitevní roli obdržely dvoučlenné osádky, tvořené pilotem a pozorovatelem-střelcem. Ani jedna z konstrukcí nevynikala nějakými ohromujícími výkony. Lehčí AP.1 postrádala pro útočnou roli účinnější výzbroj (nesla pouze dva pevné a jeden pohyblivý kulomet ráže 7,7 mm plus maximálně 500 kg pum). Podstatně hmotnější Ba.64 měla sice působivější ofenzivní výzbroj (dva pevné 12,7mm kulomety, dva 7,7mm, jeden pohyblivý kulomet a 544 kg pum), ale při užití obdobné pohonné jednotky jako typ AP.1 byla výrazně podmotorována.


Mecozzi experimentoval v bitevní roli se stíhačkami Ansaldo AC.3

Pro italské letectvo bylo postaveno 42 sériových Ba 64 a 39 AP.1 (italské letectvo nadto převzalo také část nedodaných exportních strojů druhého typu). Letouny začaly do výzbroje Regia Aeronautica přicházet roku 1936. Zhruba v téže době velení vytvořilo dvě bitevní stormi: a 50° Stormo Assalto. Každé bylo tvořeno dvěma skupinami (Gruppi) po třech letkách. Do 5° St. Assalto patřily 7° Gr. (76a, 86a a 96a Squadriglia) a 19° Gruppo (100a, 101a a 102a Sq.). Součást 50° St. tvořily 12° Gr. (159 a, 160a a 165a Sq.) a 16° Gr. (167a, 168a a 169a Sq.). Obě stormi společně tvořila 5a Brigata Aerea d’Assalto, jejíž velení bylo svěřeno do rukou t.col. Mecozziho.

Nastupuje Ba.65

Hlavním typem italského bitevního letectva se měla stát Breda Ba.65, konstrukčně bezprostředně navazující na starší Ba.64. V letech 1937–1939 bylo firmami Breda a Caproni Vizzola postaveno pro italské letectvo celkem 218 strojů v jedno- i dvoumístné verzi (další stroje byly vyráběny na export). Úvodních 80 letounů, vyrobených mateřskou firmou do července 1937, bylo poháněno motory Isotta Fraschini K.14 fc a značeno jako 1. série. Zbytek představoval stroje s motory Fiat A.80 RC.41 (2. série). Výzbroj se skládala ze čtyř křídelních kulometů (dva ráže 12,7 mm a dva ráže 7,7 mm), pohyblivého kulometu ráže 7,7 mm a teoreticky až 1000 kg pum.

Při vzniku Ba.65 byly zohledněny dosavadní praktické zkušenosti a tým konstruktérů pracoval v kontaktu s veliteli bitevních jednotek. Přetrvávala však koncepční neujasněnost. Výrobce svůj výtvor označoval za bojový stroj, rychle adaptovatelný na lehký bombardér, nebo výkonný a obratný stíhací letoun. Ani Stato Maggiore nemělo pořádnou představu, jak nové stroje nasazovat – jestli jako bombardéry nebo bitevní letouny. Ve Španělsku Ba.65 dokonce zprvu plnily úkoly záchytných stíhaček – byť pro tuto roli postrádaly vhodné charakteristiky.


Caproni AP.1 patřící do výzbroje 100a Sq. (19° Gr.)

Celkově však u jednotek Regia Aeronautica Ba.65 velké nadšení nevzbudily. Od začátku byly považovány za letoun nebezpečný své osádce. Skutečně trpěly problémy s nedostatečně výkonnými a nespolehlivými motory, ale jejich letové vlastnosti nijak komplikované nebyly. Reálný problém spíše spočíval v nižší profesionalitě řadových italských pilotů, kteří na moderně koncipované Ba.65 přecházeli bez náležité průpravy z jednodušších dvouplošníků či hornoplošníků. Své návyky se snažili přenést na nový, vlastnostmi odlišný a po technické stránce výrazně komplikovanější typ. Italští piloti mimochodem patřili mezi nejkonzervativnější a nejindividualističtější členy tehdejší pomyslné letecké rodiny. Jako pravé primadony byli současně přecitlivělí a žárliví na své profesionální schopnosti a jen výjimečně akceptovali názory instruktorů a zkušenějších kolegů. To, společně s neschopností velení patřičně zorganizovat výcvik, zadělalo u rozvíjejícího se bitevního letectva na vážné problémy.

Velká část původního entuziasmu důstojnického sboru Regia Aeronautica byla ztracena, jakmile vyšlo najevo, že zavedení Ba.65 do výzbroje bude obtížnější, než se předpokládalo. Zaostával nejen výcvik, ale také dodávky nových letounů. Na konci roku 1937 mělo Regia Aeronautica ve stavu bitevních jednotek vedle AP.1 jen nějakých 20 Ba.65 a zhruba stejný počet Ba.64.

Provoz pronásledovaly četné nehody, často s fatálními důsledky. Během roku 1938 zahynulo na Ba.65 osm pilotů. Místo toho, aby konečně zpřísnilo a zkvalitnilo výcvik, sáhlo velení Regia Aeronautica po restrikcích. V říjnu 1938 byla z výcviku vyřazena akrobacie a hloubkové lety (u bitevního typu!). Navíc byly všechny Ba.65 (s výjimkou strojů působících ve Španělsku) od října do konce ledna 1939 uzemněny. Důsledkem bylo drastické omezení aktivity bitevního letectva. Piloti nyní měsíčně nalétali na náhradních letounech pouze nějakých 7,3 hodiny, což zajišťovalo jen minimální výcvik.


Breda Ba.64

Přetrvávaly také problémy s dodávkami nových letounů. Koncem dekády bitevní jednotky stále čekaly na 33 letounů z výrobního plánu pro léta 1938–1939. Dodávky dalších Ba.65 byly ovšem mezitím zastaveny, a vyčkávalo se na rozhodnutí, co si vlastně s bitevními jednotkami přesně počít a jakými letouny je vyzbrojit.

Mezitím sestup Ba.65 z výsluní pokračoval. V dubnu 1939 Stato Maggiore definitivně rozhodlo, že všechny Ba.65 jsou kvůli přetížení schopné akcí jen jako jednomístné (střeliště měla být odstraněna a zakryta). V červenci téhož roku se omezení, doposud se dotýkající strojů s motory A.80, rozšířila také na Ba.65 s K.14.

Jeden čas se zdálo, že mezeru po Ba.65 zaplní nové, dvoumotorové Bredy Ba.88. To vedlo ke změně doktríny bitevních jednotek, neboť nový typ patřil do kategorie Combattimento (vícemotorový stíhací a bojový letoun). U 5° Stormo byly ještě roku 1939 všechny Ba.65 nahrazeny dvoumotorovými Ba.88. Záhy se ukázalo, že to není optimální řešení problému, neboť Ba.88 byla bezmála mizerným letounem, vyznačujícím se ještě nižší bojovou hodnotou než staré Ba.65!

Byla to pro gen. Mecozziho skutečná osobní porážka, vidět „svůj“ výtvor degradován až do jakési nepovedené karikatury. Když v Evropě vypukla válka, nacházelo se italské bitevní letectvo ve skutečně závažné krizi. Vyzbrojeno zastaralými, mezi osádkami a pozemním personálem neoblíbenými letouny, u kterých se čekalo brzké vyřazení. A s letovým personálem bez nezbytného výcviku.

Do Afriky!

K 1. listopadu 1939, tedy nedlouho poté, co vypukla v Evropě německým útokem na Polsko nová válka, disponovalo Regia Aeronautica celkem 161 Ba.65. V bojeschopném stavu se z nich nacházelo 60, 20 bylo letuneschopných, 68 procházelo opravami v dílnách S.R.A.M. (Squadre Riparazioni Automobili i Motori) a 13 dalších zde bylo uloženo.


Ba.65 K.14 MM.75086 během testů u Centro Sperimentale v Guidonii

Starší typy již od operačních útvarů vymizely. Roku 1939 bylo převedeno 27 Ba.64 k druholiniové službě a stejný osud potkal také zbývající AP.1. Temné mraky se zatahovaly také nad mezi personálem neoblíbenými Ba.65.

K poslednímu užití Ba.65 u 5° Stormo došlo v létě 1939 během letních manévrů italské armády v povodí řeky Pád. Poté přešlo na navýsost elegantní dvoumotorové Ba.88 Lince, a nastalo nové období jeho trápení. 1. listopadu mělo Regia Aeronautica ve stavu celkem 78 zbrusu nových Ba.88, které se žel nehodily prakticky k ničemu. Byly velmi poruchové a trpěly poklesem výkonů i špatnými letovými vlastnostmi. Výzbroj byla navíc ještě slabší než u Ba.65: tři kulomety ráže 12,7 mm a jeden ráže 7,7 mm, avšak (podle instruktážního manuálu) neobsahovala žádné pumy! Pod trupem mohlo být nicméně za cenu přetížení a při riziku značného poklesu již i tak slabých výkonů podvěšeno 300–500 kg pum. Ba.88 však s tímto nákladem téměř nedokázaly nabírat výšku!

Zatímco v metropoli byly roku 1939 Ba.65 přesunuty k výcviku, nadále se s nimi počítalo jako s bojovými letouny pro službu v Africe. Úvodní letouny byly do tehdejší italské kolonie Libye přesunuty již roku 1938. Představovaly starší provedení (1. série) s motory K.14 fc, které byly od bitevních skupin v metropoli uvolněny s příchodem strojů Ba.65 A.80 (2. série). Obdrželo je zde do výzbroje stíhací 2° Stormo Caccia Terrestre, tvořené dvěma skupinami: 8° Gr. C.T. je používalo od ledna a 13° Gr. od srpna 1938. Letouny se setkaly s obrovským odporem pilotů, doposud se prohánějících na africkém nebi v otevřených kabinách dvouplošných stíhaček Fiat CR.30. „Stíhací“ Bredy létaly v Libyi velmi málo kvůli problémům s pohonnými jednotkami. V březnu 1939 přešlo 2° Stormo C.T. – k nezměrné úlevě pilotů – na mimořádně oblíbené, ale také velmi zastaralé dvouplošné Fiaty CR.32.


Dvoumístná Ba.65 K.14

Nedlouho poté se v Libyi s Ba.65 objevila další jednotka: 50° St. Assalto. Jako jedno ze dvou původních bitevních stormi italského letectva vzniklo během roku 1936 na letišti Ciampino Sud. V červenci 1938 bylo 5° Stormo přesunuto na nové letiště Treviso, pod kontrolu 2. leteckého velitelství (2a Squadra Aerea). V té době bylo vyzbrojeno směsicí letounů různých typů: Ba.64, Ba.65, AP.1 a cvičnými dvouplošníky IMAM Ro.41. V roce 1939 se nacházelo ve vážné krizi. Kvůli provozním omezením letounů Ba.65, které nadále tvořily základ výzbroje, byli nedostatečně „vylétaní“ piloti zcela neschopni reálně ovládat své letouny. Za této situace přišel v červnu 1939 pokyn přesunu do libyjského Benghází.

Přemístění do severní Afriky opět přerušilo výcvik a způsobilo další pokles bojeschopnosti. V Libyi se u Ba.65 A.80, tvořících výzbroj 50° St., okamžitě projevil velký problém s pohonnými jednotkami. Motory Fiat A.80 RC.41, původně vyrobené pro bombardéry, těžce snášely vysoké teploty a agresivní působení všudypřítomného písku a prachu. V tomto ohledu se Ba.65 2. série projevily ještě jako mnohem poruchovější než starší Ba.65 1. série s motory K.14 fc. Africký provoz vyústil v další sérii nehod a naprostou demoralizaci letového i pozemního personálu. Počet letuschopných strojů někdy klesal až na pouhých 18 % stavu.

Vrchní velení letectva v Římě proto rozhodlo nahradit Ba.65 u 50° St. nějakými vhodnějšími letouny. Nemělo však šťastnou ruku. Zvolilo totiž dvoumotorový lehký bombardér Caproni Ca.310B Libeccio. Ono „B“ v označení Ca.310B znamenalo bellico čili „bojový“ a zdůrazňovalo určení letounu, jenž jinak celkovými charakteristikami spíše připomínal lehký dopravní letoun (z kterého také postupným vývojem vznikl). Byl sice stavěn ve značném počtu jak na export, tak pro Regia Aeronautica, ale zcela propadl. Norové a Maďaři dokonce kontrakty po převzetí části objednaných strojů odvolali. Ca.310 trpěly nízkými výkony a byly notoricky nespolehlivé a poruchové. Štáb Regia Aeronautica však jiné letouny pro 50° St. neměl. Ca.310 neodebrané zahraničními zákazníky se v dostupném počtu nacházely ve skladech.


Zbrusu nové Bredy Ba.88 Lince

Pro bitevní roli Ca.310B postrádaly náležitou robustnost draku, byly poháněny velmi slabými motory a při tříčlenné osádce nesly výzbroj pouhých tří kulometů ráže 7,7 mm a 400 kg pum. Navíc, stroje přebírané pro 50° St. často postrádaly hřbetní střeliště a pumové závěsníky: protože již nebyl čas na modifikace, předpokládalo se, že pumy budou neseny v kabině a vyhazovány bočními trupovými dveřmi! A co bylo skutečným paradoxem, Ca.310B za „pilotům nebezpečnými“ Ba.65 výrazně zaostávaly nejen v odolnosti a výzbroji, ale také v ovladatelnosti a letových vlastnostech! Prostě šlo o letouny schopné zastat pomocné činnosti, rozhodně však zcela nevhodné pro výzbroj bitevního letectva.

Rozhodnutí nicméně padlo, a tak letectvo přistoupilo k jeho realizaci. V druhé polovině května 1940 byly Ba.65 v Libyi odstaveny a byla zahájena jejich příprava k demontáži pro odsun po moři zpět do Itálie. Přitom se zde v různém stavu nacházelo 83 strojů, včetně letounů s motory K.14 fc, které původně tvořily výzbroj 2° Storma C.T. Piloti 50° St. měli v Itálii přebírat Ca.310B uskladněné ve skladišti 3° Magazzino Aeronautico Territoriale v Parmě. Současně byla jednotka reorganizována v útvar lehkých bombardérů (Bombardamento Leggero). U každé z obou skupin došlo ke zrušení jedné letky a k omezení tabulkového stavu letounů tak, aby jednotky odpovídaly novému organizačnímu schématu.

Piloti přebírající v Parmě nové Ca.310B okamžitě pochopili, jaká se na ně řítí pohroma. Toto nebyly vojenské letouny – nýbrž pouhé lehké „dopraváky“! Staré Ba.65 náhle ztratily velký díl své nepřijatelnosti.


Caproni Ca.310 Libeccio

Zatímco bojechtivý fašistický diktátor Benito Mussolini, obávaje se, že se německým útokem drcená Francie zhroutí bez italského přispění, netrpělivě počítal poslední mírové dny; v Libyi se odehrávala skutečná tragikomedie: přilétaly Ca.310B a byly zařazovány do výzbroje 50° St. K 1. červnu dorazilo na letiště Berka (Benghází) devět Ca.310B, které získala do stavu 159a Sq. (pět strojů) a 160a Sq. (čtyři stroje) z 12° Gr. Současně však velení uznalo, že Ca.310B nepředstavují pro danou činnost nejvhodnější typ – a že staré Ba.65 zase tak nevyužitelné nejsou. A tak je technici začali souběžně opět uschopňovat. K 2. červnu se do služby vrátilo devět Ba.65 A.80. Dodávky Ca.310B ovšem pokračovaly. 3. června přilétlo osm, následujícího dne čtyři a 5. června dorazily další tři Ca.310B.

A do toho všeho 10. června 1940 vyhlásil Mussolini válku Francii a Spojenému království…

TTD Breda Ba.65

rozpětí: 12,10 m
délka: 9,53 m
výška: 4,525 m
nosná plocha: 23,50 m2
hmotnost prázdného letounu: 2215 kg
max. vzletová hmotnost: 2765 kg
max. rychlost (ve výšce 5000 m): 418 km/h
dostup: 8300 m
dolet: 515 km

Pozn.: Platí pro jednomístnou verzi s motorem Isotta Fraschini K.14

TTD Caproni Ca.310

Rozpětí: 16,20 m
Délka: 12,20 m
Výška: 320 m
Nosná plocha: 38,40 m2
Nosnost prázdného letounu: 3150 kg
Max. vzletová hmotnost: 4750 kg
Max. rychlost (ve výšce 4000 m): 360 km/h
Dostup: 7000 m
Dolet: 1650 km
Zdroje (výběr):
Dimensione cielo 1, 5. Roma 1973;
Garello, G.: Breda Ba.65. Torino 1997;
Letectví 6/1936;
Leproni, E.: Breda 88. Torino 2004;
Tonizo, P., Maio, E.: Breda Ba.65. Modena 1976

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔01.02.2015 📕5.471

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře