Boj na mnoha frontách

Autor : Vladimír Marek 🕔31.01.2015 📕4.794

U zrodu československé armády stál francouzský generál Maurice Pellé, který o sobě tvrdil, že se cítí být Čechem.

Gen. Maurice Pellé byl velitelem francouzské vojenské mise v Československu a prvním náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Bezprostředně po 1. světové válce pomáhal nejen zakládat tento vrcholný štáb a budovat naši armádu – jeho vztah k naší zemi byl mnohem hlubší. V okamžiku, kdy to bylo nezbytné, dokázal se v zájmu ČSR postavit i proti diplomatickým intrikám některých kruhů ve Francii. Sám se nechal několikrát slyšet, že Československo mu skutečně přirostlo k srdci, že se cítí být Čechem. Navíc, v poměrně pozdním věku našel v Praze svou lásku. V dubnu 1921 se oženil s Jarmilou Erbanovou-Braunerovou. Z tohoto svazku vzešla dcera Maryška. V Praze Bubenči je po generálovi pojmenována jedna z ulic. Vila, kterou počátkem 20. let v Bubenči obýval, byla před časem zrekonstruována. V současné době slouží ke kulturním a společenským účelům.


Maurice Pellé

Maurice Pellé se narodil 18. dubna 1863 v severofrancouzském městě Douai poblíž belgických hranic. Jeho otec zde sloužil jako důstojník dělostřeleckého pluku. Patřili k nejmajetnějším rodinám ve městě. V dětství mladého Maurice formovala nejen historická, ale i technická literatura, hojně zastoupená v jejich rodinné knihovně. Chtělo by se říci, že vojenské povolání, a speciálně dělostřeleckou odbornost, dostal doslova do vínku. Přesto to nějakou dobu ani zdaleka nevypadalo, že by mohl pokračovat v otcových šlépějích: nebyl ani průbojný či dominantní, nevynikal ani fyzickou kondicí.

V roce 1882 složil Maurice úspěšně maturitu a dokončil středoškolské vzdělání. Což byla základní podmínka pro zahájení vojenské kariéry. 19letý mladík se přihlásil na pařížskou Polytechniku – vybral si pochopitelně dělostřeleckou specializaci. Jednalo se o přísně výběrovou školu, na kterou nebylo jednoduché se dostat. Přesto byl přijat jako 15. v pořadí. Do studia se však pustil s takovou vervou, že hned od počátku patřil k těm úplně nejlepším. O tom, že vojenskou službu vnímal poněkud romanticky, svědčí jeho slova z doby těchto studií: „Ano, mám ctižádost. Nechci ale žít do vysokého stáří. Válka, hodnost generála a vpodvečer skvělého vítězství smrt v čele svých baterií. To je můj sen.“


Pelléova rodina

Po ukončení dvouletého studia na polytechnické škole získal hodnost poručíka a postoupil na aplikační dělostřeleckou a ženijní školu do Fontainebleau. Bylo to standardní vzdělání dělostřeleckého důstojníka v té době.

Že se jedná o skutečně elitního studenta, přesvědčil i ve Fontainebleau záhy všechny kolem sebe. Nejenže byl přijat jako nejlepší u přijímacího řízení, ale jako takový byl i po skončení studia vyřazen. Jeho učitelé na vojenských školách shodně oceňovali především vynikající paměť a stejně tak i dobrý intelekt. Již tehdy se u něho projevovaly vlohy pro koncepční myšlení a schopnost analyzovat. Nehledě na drobnou, doslova hubenou postavu měl i veškeré fyzické předpoklady pro službu v armádě.

Kontakty na celý život

Po řadě nejrůznějších funkcí, kterými prošel u jednotek a školských zařízení ve Francii, čekala talentovaného vojáka koloniální mise na Madagaskaru. Ve štábu plk. Josepha Joffrea, pověřeného vybudováním nové základny v Diegské zátoce, měl mít na starost výstavbu pevnosti a její vybavení dělostřeleckým materiálem. Pellé dorazil na Madagaskar s hodností kapitána v lednu 1900. Rozsáhlý ostrov měl v té době pověst pravého pekla. Od protifrancouzské vzpoury uplynulo jen několik let. Civilizační proces postupoval vpřed jen pozvolna. Navíc, klimatické podmínky zde nebyly pro Evropany právě nejpříznivější. Pellé se neúčastnil žádných dobrodružných tažení proti domorodcům či bitev. Tři roky, které zde strávil, naplnil usilovnou prací. Podílel se nejen na organizování stavební činnosti, ale i zásobování a vyzbrojování pevnosti.


Pellé v rozhovoru s německým císařem Vilémem II

Do Francie se vrátil v roce 1903 v hodnosti majora. Pro jeho budoucí kariéru bylo důležité, že v této fázi služby mělo možnost osobně poznat jeho kvality hned několik budoucích francouzských maršálů. Kromě Joffrea se jednalo o Galliéna a Lyauteye.

Pellého po návratu do Francie nečekala žádná oslnivá vojenská kariéra. Ve funkci velitele oddílu vystřídal několik dělostřeleckých pluků. Musel se potýkat s nudou posádkového života.

Z té ho vytrhlo v roce 1906 povolání na generální štáb. Tam mu nabídli nejen štábní místo, ale později se také dověděl, že se s ním počítá pro funkci vojenského přidělence v Berlíně. Což, když vezmeme v úvahu poněkud napjaté vztahy mezi těmito dvěma evropskými mocnostmi před 1. světovou válkou, nebyl rozhodně zanedbatelný post. Ostatně, Maurice Pellé měl pro jeho vykonávání veškeré předpoklady. Nejenže ovládal velice dobře němčinu, ale byl i inteligentní, komunikativní a nechyběla mu ani diplomatická noblesa. Koncem roku 1908 ho povýšili do hodnosti podplukovníka a v březnu 1909 mohl konečně odcestovat do Berlína.

Hlásil válečné nebezpečí

Nové funkce se ujal s pro něj tak charakteristickou vervou: pravidelně se účastnil manévrů německé armády, studoval tisk a veškeré publikace, ve kterých získával informace o armádě. Několikrát měl možnost osobně hovořit s německým císařem Vilémem II. Nespornou výhodou v tomto případě byl i jeho výtvarný talent. Díky obrazové paměti dokázal veškeré vojenské novinky a techniku, kterou měl možnost si alespoň krátce prohlédnout, zaznamenávat technicky velmi zdařilými kresbami na papír. Uvědomoval si, že německá armáda se velmi dynamicky rozrůstá a modernizuje. To u něho v souvislosti s určitým politickým napětím vyvolávalo jisté obavy. V tomto duchu také upozorňoval na možná rizika a apeloval na Paříž. Bohužel se mu ale nedostávalo patřičné pozornosti. Tedy alespoň na těch místech, která mohla přijmout náležitá opatření.


Pellé na jednom z honů, kterých se účastnil jako vojenský přidělenec v Berlíně

O preciznosti informací svědčí jeho referát francouzskému premiérovi z května 1912 Raymondu Poincarému: „Je pravděpodobné, že se nemusíme obávat útoku do osmi měsíců či do roka, protože k provedení rozsáhlých vojenských operací, o nichž Německo rozhodlo, je zapotřebí čas. Opatrnost nám ovšem velí pustit se bez zbytečného hluku, ale neprodleně do díla, tak, abychom tohoto odkladu využili k maximálním možným přípravám z hlediska vládního, vojenského, diplomatického a finančního.“

Všechno naznačovalo, že po ukončení berlínské mise stráví, v té době již plk. Pellé, dva roky, které zbývaly do vypuknutí 1. světové války, ve funkci velitele dělostřeleckého pluku. Což ostatně byl standardní služební postup. Místo toho jej ale čekalo ještě jedno exotické poslání: v únoru 1913 odplul do Maroka. Vděčil za to kontaktům, které navázal na Madagaskaru. Vzpomněl si na něho gen. Louis Lyautey, který byl pověřen funkcí generálního rezidenta Francouzské republiky v Maroku.

Jako jeho náčelník štábu měl Pellé za úkol nejen reorganizovat a vycvičit pomocné marocké jednotky, ale i asistovat při všech velkých modernizačních projektech. Oba se totiž shodovali v tom, že v Maroku mohou uspět, jen pokud se jim podaří prosadit v této zemi civilizační a kulturní pokrok. Plk. Pellé se ale musel vypořádat s překážkami a odporem nejen přímo v Maroku, ale i v Paříži. Výtky, že marocké jednotky nemají dostatečný francouzský charakter, se mu podařilo odrazit s tím, že buď bude mít Francie k dispozici takovéto vojáky, anebo žádné. Třetí cesta neexistuje.


Pellé s Jarmilou Braunerovo

Daleko více úsilí musel vynaložit v souvislosti s přeložením hlavního města Maroka z Fezu do Rabatu. Francouzská vláda neslyšela na nesporné politické, bezpečnostní, hospodářské, komunikační a klimatické výhody tohoto řešení a uvolnění nezbytných finančních prostředků zamítla. A tak ke stěhování metropole došlo až po válce. Přesto se ale podařilo především ve školství, v justici a dopravě vykonat obrovský kus práce. Mnohdy ale za cenu překročení poskytnutého úvěru.

Místo na frontu ke štábu

Když v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka, spěchal Pellé okamžitě do Francie. V čele marocké brigády se vylodil v Bordeaux. Vypadalo to, že se okamžitě zapojí do bojů v první linii. Opět se ale ozval starý známý z Madagaskaru. Gen. Joffre hned v prvních dnech války požádal ministra, aby byl Pellé přidělen k jeho štábu. Je otázka, nakolik ho tato informace potěšila: s Marockými vojáky si prý velmi dobře rozuměl – obdivoval jejich odvahu. Nastoupil na místo 2. zástupce náčelníka štábu pro válčiště na severu a severozápadě. Měl na starost především týlové zásobování francouzské armády. V říjnu 1914 byl povýšen do první generálské hodnosti. Na jaře následujícího roku převzal funkci náčelníka štábu.

Uplynulo dalších devět měsíců a generál Joffre se stal velitelem všech francouzských armád. S ním postoupil i Pellé. V prosinci 1915 byl pověřen řízením všech francouzských vojáků nasazených mimo území Francie. Přesto ale nadále sehrával hlavní roli přímo ve Francii. Díky svým kontaktům dokázal včas získávat informace o náladách civilistů. Jednal s politiky, doslova hobloval veškeré třenice a konflikty. Mezi ním a gen. Joffrem se vytvořil zvláštní vztah. „Nikdy spolu nespolupracovali tak rozdílní lidé. Starý generalissimus, mazaný, prohnaný, tvrdohlavý a uzavřený, hleděl na svého náčelníka štábu se stěží skrývaným nepochopením. Představte si venkovana proti umělci… Joffre marně hledal kořeny neúnavné oddanosti svého spolupracovníka. Nenašel ani velitelskou pýchu ani ambice ani marnivou touhu hrát první housle a prosazovat své myšlenky. Generál Pelle přihlížel s pobaveným nezájmem, jak byly zamítány jeho pečlivě promyšlené návrhy,“ napsal o vztahu této nesourodé dvojice válečný korespondent Jean de Pierrefeu.


Generál při přehlídce jednotek československých legií

Pro neúspěchy na frontě bylo ale potřeba najít obětního beránka. Vedle gen. Focha se jím stal i Joffre. S ním samozřejmě padl i Pellé. Jeho sesazení z funkce bylo spojeno s nemalými ústrky. Mělo to ale jednu nespornou výhodou – konečně se mu splnilo jeho přání a mohl odejít na frontu.

Dočkal se rehabilitace

Stal se velitelem 153. divize, jejíž součástí byla i marocká brigáda. Čekaly ho útrapy frontového života: špína, zima, všudypřítomné bláto. „Už nejsem v krysí díře na úpatí skály. Představte si, v takové velké jámě stojí malý domek postavený z klád a pokrytý kolejnicemi, poleny a zemí. To vše nepřečnívá ze země a je zavaleno větvemi. To je náš štáb,“ napsal v těchto dnech Pellé v dopise z fronty.

Částečné rehabilitace se dočkal v dubnu 1917, kdy se mu se svou divizí povedl doslova husarský kousek: zajala velké množství nepřátelských vojáků a ukořistila spoustu materiálu. O měsíc později byl jmenován velitelem V. armádního sboru. Zároveň mu byla propůjčena hodnost divizního generála, kterou později získal natrvalo. V některých okamžicích velel až 60 000 vojáků. Jak francouzská, tak i německá armáda byly v této době již značně vyčerpané. Proto se také Pellé okamžitě po nástupu do nové funkce snažil stabilizovat situaci. Zrušil připravené nepromyšlené útoky; místo toho nařídil zodolnit obranné pozice, zlepšit zásobování a vybavení vojáků a alespoň části z nich umožnil odjet na dovolenou. Takto se mu podařilo předejít revoltě, která v některých jednotkách již doutnala.


Příjezd generála do Prahy

Na jaře roku 1918 ale získali Němci, díky stažení jednotek z východní fronty (ta se po propuknutí bolševické revoluce prakticky rozpadla), převahu a dospěli k názoru, že musí rozhodnout válku dřív, než se do Evropy přesunou americké jednotky. Pellé se svým sborem čelil hlavnímu útoku na Paříž. Stál před ním nejnáročnější úkol v jeho životě. Tři nejhorší dny vůbec nespal. U sboru se v té době vystřídalo 10 divizí. Posílal je do předních linií doslova z chodu, tak jak přicházely. Noyon sice padl, frontu na Oise se ale nakonec podařilo stabilizovat. Pellé mohl být vystřídán.

Velitel 3. armády hodnotil v rozkaze jeho úsilí následujícími slovy: „Byl pověřen úkolem zastavit německý postup. Měl k dispozici vícero divizí, jež posílal do boje podle toho, jak přicházely. V obtížné situaci prokázal nejvyšší kvality velitele. Svou komunikativní energií podpořil své jednotky, skvělými příkazy se mu podařilo přehradit výrazně početnějšímu nepříteli cestu na Compiegne.“

V čele V. sboru se Pélle v závěru války podílel ještě na několika operacích. Litoval, že se svým sborem nepostoupil na německé území.

Až příliš velké nepochopení

Smlouva o vyslání francouzské vojenské mise do nově vzniklého Československa byla uzavřena v lednu 1919. To, že byl do jejího čela postaven právě generál Pellé, nebyla náhoda: Měl velmi dobré vztahy na ministerstvu zahraničních věcí. Kromě celé řady profesních předpokladů ovládal perfektně i němčinu, tedy jazyk, který byl do října 1918 v Čechách a na Moravě úředním. Dokonce i na Beneše zapůsobil natolik, že s jeho jmenováním souhlasil. Vlak s ním a s první částí mise dorazil do Prahy na Wilsonovo nádraží 13. února 1919 ve 13.30 hod. Čekalo ho vřelé přivítání. O problémech, které bude muset řešit, neměl generál v té době ještě ani tušení: musel se postupně vypořádat s rivalitou italské vojenské mise, až příliš silným pacifismem a odporem vůči všemu vojenskému, nemalým vlivem Sokolů na armádu, podrazy a neukojenými osobní ambicemi některých jedinců. Občas se mu muselo zdát, že hlavní úkol, kterým bylo budování armády, se odsouvá na vedlejší kolej. Obzvlášť za situace, kdy hlavní představitelé státu a resortu horovali pro miliční systém.


Pellé doprovází Beneše při přehlídce legionářského 1. československého střeleckého pluku, který se právě vrátil z Ruska

Již 17. února byl sice jmenován náčelníkem Hlavního štábu, tato funkce však v organizaci ministerstva národní obrany vůbec neexistovala. Gen. Pellé musel veškerý styk s ministerskými složkami a jednotkami armády vykonávat prostřednictvím ministra. To samozřejmě všechno komplikovalo.

Ze všeho nejdříve se pustil do budování Ministerstva obrany RČS a Hlavního štábu armády. Mnozí politici ho vnímali jen jako jakousi loutku, která nemá žádné pravomoci. Situace se změnila až na přelomu května a června, kdy maďarské jednotky překročily hranice a začaly obsazovat jih a východ Slovenska. T. G. Masaryk ho ustanovil do funkce vrchního velitele československé branné moci a pověřil, aby zahnal útočníka na ústup.

Uhájil Slovensko

Z depeše, kterou Pellé odeslal do Paříže, je cítit jisté obavy z nového úkolu. Hovoří se v ní o vážnosti situace, již není možné konsolidovat bez rumunského a dohodového zákroku. Oprávněnost tohoto hodnocení se záhy projevila přímo na bojišti: 6. června padly Košice, 8. Prešov a 10. Bardějov. Maďarské jednotky se na východě dostaly až k hranici s Polskem. Ústup československých jednotek byl často bezhlavý, šířila se panika, docházelo k dezercím. Pellé musel měnit velitelský sbor doslova za pochodu. Jako velice šťastná volba se ukázalo nahrazení velitele 2. divize gen. Vojtěcha Letovského plk. Šnejdárkem.

Na udržení ucelené fronty nebylo v této době ani pomyšlení, a tak se Pellé snažil přimět své podřízené k nekonvečnímu způsobu vedení boje: V Čechách a na Moravě mobilizoval veškeré rezervy, pro nasazení na Slovensko uvolnil schopné důstojníky z ministerstva a také příslušníky francouzské vojenské mise, bez ohledu na to, kde byli právě zařazeni. Urgoval ve Francii dodávky zbraní a munice. Ještě významnější byly ale jeho diplomatické aktivity. Jedině díky nim se začala připravovat intervence Spojenců.

To všechno si uvědomovali i Maďaři, a tak po složitých jednáních přistoupili počínaje 24. červnem 1919 na příměří. Jejich jednotky se měly stáhnout na výchozí čáru. K tomu došlu s určitým prodlením na západě Slovenska 3. července a na východě 5. července.

V nadcházejících týdnech musel vrchní velitel československé branné moci svést ještě boj o Podkarpatskou Rus. Tentokrát ale spíš na diplomatickém poli.

Na podzim se Pellé mohl vrátit ke své původní funkci náčelníka Hlavního štábu. Usilovně pracoval na budování armády. Na jaře 1920 byl schválen branný zákon. Začala unifikace domácích a zahraničních jednotek. Generál zavedl nové normy v oblasti správy a výcviku armády, položil základy vojenského a strategického plánování.

Nevěnoval se však pouze vojenským záležitostem. V zájmu posílení kulturních vztahů mezi naší zemí a Francií pomáhal organizovat výstavu československého umění v Paříži. Během příprav na tuto akci se v létě roku 1919 setkal s malířkou Jarmilou Braunerovou. Okamžitě si padli do oka. Přátelský vztah záhy přerostl ve velkou lásku. Pellé jí od srpna 1919 do jejich svatby v dubnu 1921 napsal 180 dopisů. Posílal je z Prahy, Paříže, Ženevy, a dokonce i z Cařihradu.

Během těšínské a slovenské krize hájil Maurice Pellé tak vehementně československé zájmy, že se dostal do rozporu s francouzskou politikou. V lednu 1921 byl z Prahy odvolán. Vláda ho pověřila novou funkcí vysokého komisaře Francie v Orientu. Do Prahy se ale ještě vrátil. A to za účelem svatby s Jarmilou Braunerovou, která se konala 23. dubna 1921. Dcera Maryška se jim narodila již v Cařihradě 24. března 1922. Maurice Pellé zemřel 16. března 1924 v Toulonu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔31.01.2015 📕4.794

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře