M3 Stuart 02 - Na cestě k úspěchu

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕5.483

V minulém díle jsme psali o prvních dodávkách tanků M3 Stuart pro britský Royal Armoured Corps (RAC – Královský tankový sbor). Tanky svou konstrukcí neodpovídaly předpokládaným britským způsobům nasazení: pro nasazení v roli cruiser tanků měly dostatečnou rychlost, ale chyběl jim dojezd, a na plnění úloh pěchotních tanků neměly potřebné pancéřování. Ale na rozdíl od britských strojů byly okamžitě k dispozici. Bojové nasazení na sebe nedalo dlouho čekat.

Poprvé v boji

Přestože se britští tankisté na nové tanky zpočátku příliš netvářili, jejich názor se záhy změnil. Tanky M2 i M3 byly jednoduché, a dokonce i v pouštních podmínkách velmi spolehlivé a vykazovaly minimum závad. To bylo při průzkumných misích mimořádně důležité. Přestože oficiální bojové jméno bylo General Stuart, mezi britskými tankisty byl známý spíše pod přezdívkou Honey (Drahoušek).


Tank M3 Stuart s přídavnými nádržemi

K prvnímu bojovému nasazení došlo 19. listopadu 1941 v rámci operace Crusader. V té době disponovali Britové již zhruba 300 tanky Stuart: 165 z nich bylo zařazeno do výzbroje 4. tankové brigády 7. tankové divize. Úvodní střet trval déle než půl dne. Po bitvě u Gebr Salehu zůstalo na bojišti 23 Stuartů, zatímco Němci ztratili dva tanky Pz III, jeden Pz II a dalších šest bylo poškozeno.

Během těžkých bojů následujícího dne se počet bojeschopných Stuartů ve všech třech plucích 7. divize scvrkl na 98 strojů. Po dalších těžkých bojích o letiště Sidi Rezegh zbylo 7. divizi 35 Stuartů a zhruba 40 tanků Cruiser.

Ukázalo se, že nasazení lehkých tanků na podporu pěchoty není zrovna ideální: Stuarty měly problém se prosadit proti německým tankům Pz III a Pz IV. Nebylo to způsobeno ani tak rozdílem v pancéřování nebo v palebné síle, ale především v lepším rozdělení funkcí osádky v německých tancích.

Britové na tento stav reagovali tím, že před bojem se pomocný řidič přesouval do věže před velitele a plnil funkci střelce, aby se velitel mohl plně věnovat vyhledávání cílů. V souvislosti s tím plukovní dílny přemísťovaly ovládání odměru věže z pravé strany na levou.

Situace se změnila v druhé polovině roku 1942, když do oblasti dorazily dodávky středních tanků M3 Lee/Grant a lehké Stuarty mohly být uvolněny pro plnění své původní funkce – průzkumu. Při tomto se plně osvědčily a byly používány až do konce bojů v Africe.


M3A1 byl zbaven pevných kulometů na bocích

Britské Stuarty prošly některými úpravami, které je lépe adaptovaly na provoz v poušti. Na blatnících přibyly kryty bránící víření písku a držáky umožňující kamuflovat tank jako nákladní automobil. Kulomety v bocích korby byly vypuštěny a jejich místo zaplnila další munice. Tanky dostaly britské radiostanice, vrhače dýmových granátů, držáky kanystrů na vodu a soupravy na vaření.

Několik britských Stuartů se podařilo ukořistit Němcům, kteří trpěli trvalým nedostatkem techniky. Do výzbroje Afrikakorpsu byly zařazeny pod označením PzKpfw M3 747(a) (a“ jako amerikanisch).

Dál na východ

Druhou zemí, která dostala tanky M3 v rámci programu Lend & Lease, byl Sovětský svaz, kam bylo do prosince 1941 dodáno 180 kusů, první konvojem PQ-2. Sověti s tanky M3 příliš spokojeni nebyli, protože je nasazovali v roli středních tanků, což nutně muselo vést ke stejným problémům, na jaké narazili Britové.

Navíc byly první tanky dodány jen s průbojnou municí, což značně omezovalo jejich bojové možnosti. Situace opět téměř věrně kopírovala britské potíže s tanky A13 Cruiser Mk.III a Cruiser Mk.IV. K tomu se přidávaly problémy s nekvalitním sovětským nízkooktanovým benzínem, který způsoboval zakarbonování svíček a následné potíže se zapalováním.


M3 pro Británii. Kryty pásů Britové požadovali, aby tanky v poušti nevířily tolik prachu

Tanky M3 (všech verzí) putovaly do Sovětského svazu především jižní cestou, přes Střední východ. Z toho důvodu byly nasazovány hlavně v oblasti Kavkazu, u Voroněže a Stalingradu. Jednou z nejvýznamnějších akcí, které se tanky M3 a M3A1 (viz dále) zúčastnily, bylo vylodění v Novorosijsku. Sověti použili k vylodění tanků přímo na břeh speciálně upravené lodě se sklápěcími příděmi. Na rozdíl od invaze v Normandii však nešlo o klasická vyloďovací plavidla, ale o přestavbu běžných lodí.

K poslednímu většímu nasazení tanků M3 a M3A1 v řadách sovětské armády došlo během bitvy u Kurska. Od poloviny roku 1943 již byly nahrazovány lehkými tanky T-70. Jednotlivé kusy sloužily do „spotřebování“.

Málo známým uživatelem tanků M3 je Brazílie, která v srpnu 1941 odebrala několik kusů.

Americká námořní pěchota dostala 50 kusů, které nasadila v Tichomoří. Na tomto válčišti bylo prvních 108 kusů ze stavu US Army nasazeno v rámci Provisional Tank Group při obraně Filipín. Největším problémem byl nedostatek munice a prakticky žádné zkušenosti tankistů s novými tanky. Vzhledem k tomu, že tanky byly dopraveny na místo jen pár dnů před vypuknutím bojů, nebyl čas zkušenosti získat.

K prvnímu tankovému souboji na tomto bojišti došlo 22. prosince 1941 mezi americkými tanky M3 a japonskými Ha-Go. Americké osádky si nárokovaly zničení minimálně osmi japonských tanků. Dá se však konstatovat, že potenciál tohoto tankového uskupení nebyl využit. Důvodem byly malé zkušenosti velitelů a problémy se zásobováním. Některá nepoškozená vozidla byla opuštěna poé, co jim došlo palivo.


Britský Honey se zavařenými střílnami

K poslednímu souboji tanků na Filipínách došlo 7. dubna 1942 v provincii Bataan na ostrově Luzon. Japoncům se podařilo ukořistit 31 tanků M3, z nichž jeden byl nasazen během závěrečného náporu na Corregidor. Tanky M3 byly nasazovány po celém Tichomoří Američany, Brity i Japonci. Američané na své Stuarty v japonských rukách narazili ještě při invazi na Filipíny v roce 1945.

Další zdokonalení

V průběhu srpna 1941 se začaly studovat další možnosti vylepšení tanku M3. Největší změny se tentokrát týkaly vnitřního vybavení věže, která dostala hydraulický pohon odměru firmy Oilgear a jednostupňový stabilizátor firmy Westinghouse pro vertikální rovinu. Cílem těchto opatření bylo celkové zvýšení přesnosti střelby, zvýšení rychlosti přenášení palby na jiné cíle a zvýšení přesnosti střelby za pohybu.


M3A3 Stuart vystavený v muzeu v Bělehradě

Věž dostala koš s pevnou podlahou, což usnadnilo život především nabíječi, který nemusel při změně odměru „pochodovat“ s věží. Navíc se tím eliminovalo riziko, že se při motorickém otáčení věže zraní o tunel kardanu pohánějící převodovku v přední části tanku. Zdánlivě nepatrnou změnou, jež však výrazně usnadnila spolupráci osádky, bylo zavedení intercomu. Velitel dostal nový, nezávisle otočný periskop a novým periskopickým zaměřovačem bylo vybavené i stanoviště střelce. Nová věž dostala označení D58133.

Z korby byly odstraněny oba pevné kulomety. Při testech se ukázalo, že pokud se tank pohybuje v rovném terénu a má prostor k manévrování, je možné těmito zbraněmi dosáhnout většího množství zásahů než pohyblivým kulometem v korbě. Takové podmínky se však v praxi vyskytovaly velmi zřídka a k využitelnosti pevných kulometů v boji panovaly celkem oprávněné výhrady. Střílny byly zaslepené pancéřovými krytkami.

Aby se šetřily baterie a v palebném stanovišti nebylo nutné spouštět hlavní motor, byl tank vybaven pomocným benzínovým motorem pohánějícím generátor. Zdroj byl umístěn za sedačkou řidiče. Napájení pokrývalo spotřebu radiostanice, gyroskopického stabilizátoru osvětlení a pohonu věže.


Půdorysný pohled na M3A3 ukazuje upravené příklopy osádky, usnadňující opuštění zasaženého vozidla

Tank dostal označení M3A1. Jeho výroba se zvolna rozbíhala od května 1942, ve větším měřítku od července téhož roku. Celkem bylo vyrobeno 4621 kusů. Podobně jako v případě tanku M3 bylo 211 vozidel vybaveno vznětovými motory Guiberson a označení bylo adekvátně změněno na M3A1 (Diesel).

Verze M3A1 byla v počtu 1594 kusů vyvezena do Velké Británie, kde dostala označení General Stuart III, verze se vznětovým motorem pak byla označena General Stuart IV. Existovala i verze Stuart Hybrid, což byla korba M3 osazená novou věží, ale bez hydraulického pohonu a koše. Tanky M3A1 dostali i Sověti v počtu 340 kusů.

Výzbrojní výbor předpokládal, že všechny tanky M3A1 vybavené svařovanou korbou dostanou od března 1942 označení M3A2. K tomu však nikdy nedošlo a označení M3A2 zůstalo nevyužité.

Příliš málo prostoru

Při praktickém provozu tanků M3 a M3A1 vyšly najevo některé faktory limitující jeho bojové využití. Především šlo o malý dojezd, jinými slovy, malou zásobu paliva. Bohužel, ve stávající korbě nebylo pro více paliva místo. Členové osádky sedící vpředu trpěli nedostatkem prostoru a při zásahu tanku měli problém vozidlo dostatečně rychle opustit. Mezitím se rozběhla výroba nového lehkého tanku M5 a konstruktéři se rozhodli využít výhod nově vyprojektované korby.

Tank M3A3 dostal korbu upravenou především v přední části. Původní svislý pancéřový plát byl nahrazen skloněným, který měl vyšší balistickou odolnost. Navíc umožnil posunutí stanovišť řidiče a jeho pomocníka směrem dopředu. Tím se uvolnilo více místa mužům ve věži a obě přední stanoviště mohla být vybavena samostatnými příklopy na stropě korby.


Záběr M3A3 dokládající sklon bočního pancíře. Tanky M5 měly boční pláty svislé

Do příklopů byly vestavěny otočné periskopy, které rozšiřovaly možnosti pozorování terénu kolem vozidla. Během přesunu mohli oba muži zvednout své sedačky a jet s hlavami vysunutými z korby. Prodloužení bočních sponsonů umožnilo přesunout čističe vzduchu pod pancíř, zvětšit palivové nádrže a prodloužit dojezd na 215 km. Tank byl standardně vybaven kryty proti víření písku a prachu, které požadovali hlavně Britové pro své operace v poušti.

Tank M3A3 dostal také novou, prostornější věž s prodlouženým převisem. Do něho byla zabudovaná radiostanice. Místo v levém sponsonu, kde byla původně umístěna, se uvolnilo pro další munici. Radiostanici, která byla dříve ovládaná pomocníkem řidiče, po novém ovládal velitel tanku, což kopírovalo britskou praxi. Spolu s radiostanicí byla na věž přemístěna i anténa. Věž dostala větší příklopy usnadňující její opuštění.

Kanon obdržel nový závěs M44, na kterém byly zmenšeny vůle mechanizmů a sníženy tolerance při výrobě. V praxi se to projevilo zvýšením přesnosti střelby, především při boji na větší vzdálenost. Ke spřaženému kulometu byly k dispozici větší schránky pro 250 nábojů, které nahradily původní, na sto nábojů. Teleskopický zaměřovač M54 byl posunutý výš, protože původní bylo obtížné využívat v celém rozsahu náměrů. Osádky jej proto často demontovaly a k zaměřování používaly jen periskopický zaměřovač na stropě věže.

V důsledku těchto změn vzrostla celková hmotnost tanku téměř o 2 t. Aby byla zachována pohyblivost tanku, změnili konstruktéři koncový převodový poměr z 2,41 : 1 na 2,57 : 1, což se na druhou stranu projevilo poklesem maximální rychlosti. Jinak zůstal motor i všechny části převodového ústrojí shodné se staršími verzemi. Navenek se tank M3A3 podobal novému tanku M5, ale měl nižší korbu v zadní části. Boční pláty korby tanku byly skloněné pod úhlem 20o, zatímco tank M5 je měl svislé.

Prototyp tanku M3A3 byl hotov v srpnu 1942 a do výroby se dostal v září, ale náběh byl pomalý. V září byl vyroben pouze jeden kus. Skutečně hromadná výroba se rozběhla až v lednu 1943 a pokračovala do září téhož roku. Během této doby opustilo výrobní linku 3427 tanků. Tank byl hojně exportován Spojencům: 2045 kusů dostali Britové, kteří tank označili General Stuart V. Jednotky Svobodných Francouzů dostaly 277 M3A3 a asi tisíc kusů bylo odesláno do Číny. Subverze tanku M3A3 se vznětovými motory se ve snaze o co největší unifikaci nevyráběly.

Experimentální verze

Na bázi tanku M3A3 byly postaveny dvě experimentální verze: M3A3E1 byla vybavena automatickou převodovkou Spicer, ale nadále byla poháněna standardním motorem Continental W-670-9A. Verze M3A3E2 měla také převodovku Spicer, ale k pohonu sloužil devítiválec Continental R-950.

Zajímavými experimenty byly pokusy o zlepšení ochrany tanku před magnetickými minami. Nepříjemnou zkušenost s jejich použitím prodělaly osádky hlavně v Barmě a jižním Pacifiku. Japonci používali miny Type 99, které měly válcové tělo s průměrem 12 cm, naplněné trhavinou. K tělu byly připevněné čtyři silné magnety. Celá mina měla hmotnost lehce přes kilogram.


Bodlinatý“ M3 s ochranou proti magnetickým minám

Při pokusech v Aberdeenu bylo zjištěno, že mina upevněná na věž nebo korbu tanku M3 dokáže ve vodorovném plátu probít otvor s průměrem 10 cm a způsobit závažná poškození. Protože účinnost miny do značné míry závisela na tom, zda dosedne celou plochou na povrch pancíře, byl navržen poněkud exoticky vyhlížející způsob ochrany.

Na všechny vodorovné plochy tanku byl upevněn 12,7 mm silný ocelový plát s navařenými hřeby. Hřeby měly dvě délky: 17 a 13 cm. Řady byly od sebe vzdálené kolem 11 cm. Cílem tohoto zařízení bylo převrátit minu na bok, zvětšit vzdálenost mezi minou a pancířem nebo umístění miny na tank zcela zabránit.

Kolem věže byly upevněny pomocné kryty, jistící vstupy vzduchu do motoru, a zbytek povrchu vozidla byl chráněn nanesením antimagnetické pasty Truscon číslo 260. Testy na polygonu v Aberdeenu probíhaly od září 1944 do března 1945, ale výsledek byl zklamáním: celá ochrana byla příliš těžká, „bodliny“ překážely používání periskopů a výsledek byl nejistý. Závěrečná zpráva doporučila pokusy s protiminovou ochranou ukončit.

Univerzální podvozek

Tak jako všechny ostatní tanky, i M3 a její verze posloužily ke stavbě dalších vozidel. Úplně prvním pokusem na toto téma však byla samohybná houfnice T3, postavená na základě lehkého tanku M1 v letech 1939–1940. Vozidlo mělo zvýšené boky korby a v této nástavbě byla umístěna lehká houfnice M1A1. Na stropě nástavby byla ručně ovládaná otočná věž s kulometem Browning ráže 7,62 mm.

V červnu 1941 byl na podvozku M3 zahájen vývoj samohybné verze houfnice M1A1 ráže 75 mm. Vozidlo označené T18 bylo dokončeno v červenci 1942. Houfnice byla umístěna v pevné hranaté nástavbě a měla omezený odměr. Byly vyrobeny jen dva prototypy. Armáda však dala ještě před jejich úplným dokončením přednost samohybné houfnici M8, která měla stejnou zbraň namontovanou ve věži s kruhovým odměrem.

Vývoj M8 byl zadán také v červnu 1941, společně se samohybnou houfnicí ráže 105 mm. Obě zbraně měly používat podvozek M3 a sloužit jako doprovodný prostředek lehkým praporům a pomáhat při ničení fortifikovaných staveb a opěrných bodů. Samohybná houfnice, označená 75 mm M8 HMC (Howitzer Motor Carriage), se jako jediná speciální nástavba dostala do sériové výroby. Zprvu uvažovaný podvozku M3 byl později změněn na podvozek tanku M5.

Velmi užitečnou variantou, která vznikla na popud námořní pěchoty, byl plamenometný tank M3A1. Kulomet v korbě byl nahrazen plamenometem E5R2-M3. Plamenometné Stuarty prokazovaly neocenitelné služby v Tichomoří při ničení japonských kulometných hnízd a bunkrů v husté vegetaci.

Námořní pěchota byla tak spokojena, že v roce 1943 nechala konvertovat 20 podvozků tanků M3 a M3A1 tak, že plamenometem byl nahrazen kanon ráže 37 mm ve věži, což poskytovalo vozidlu mnohem větší možnosti. Absence kanonu nebyla považovaná za velkou vadu, protože k tankovým soubojům docházelo v Tichomoří zřídka.

Kvůli neustálým problémům s nepřátelskými letouny byla na podvozku M3 vyvíjena protiletadlová varianta, vyzbrojená elektricky ovládanou věží Maxton, osazenou čtveřicí kulometů ráže 12,7 mm. Projekt byl nakonec opuštěn, protože byly k dispozici PL verze Halftracků M16 se stejnou výzbrojí, jejichž pořízení vyšlo armádu mnohem levněji.

Verze T56 3inch GMC (Gun Motor Carriage) představovala samohybný kanon ráže 76 mm. Motor byl přesunut do středu tanku a výzbroj byla umístěna do pevné krabicové nástavby v zadní části vozidla. Projekt byl zahájen v září 1942, ale v únoru 1943 byl pro přílišnou složitost opuštěn.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔31.01.2015 📕5.483

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře