Malý rudý ďábel

Autor : Vladimír Marek 🕔31.01.2015 📕6.488

Připomínalo to poslední soud: Porota ve složení kpt. Otisk, kpt. Niščimenko, por. Dolja, rtn. Řezníček a rtn. Černota se namísto na soudní stolici usadila uprostřed beskydského lesa na pařezech. Před nimi stála teď už ne tak sebevědomá konfidentka Gestapa Marie Ryplová. Směrem k oblakům se vypínala druhá nejvyšší hora Beskyd, téměř 1300metrový Smrk. Skoro to vypadalo, jako kdyby ve své důstojnosti dohlížel na vynesení rozsudku polního partyzánského soudu. Ten byl stejně tvrdý a nekompromisní jako hrstka mužů, která o něm právě rozhodla. Marie Ryplová byla odsouzena k trestu smrti zastřelením. Ten také bezprostředně rotný Josef Černota na nedalekém vrcholu Smrk vykonal.


Josef Černota

I s takovýmito životními zkouškami se musel voják naší zahraniční armády a výsadkář Josef Černota vypořádat. Jako příslušník československého zahraničního vojska ve Velké Británii byl 13. září 1944 se skupinou Wolfram vysazen v Beskydech. Tato nejpočetnější (šestičlenná) a také nejlépe vyzbrojená skupina, které velel kpt. Otisk, měla organizovat partyzánskou činnost v oblasti severovýchodní Moravy.

Svobodovi chybělo štěstí

Letounu Halifax se nějakých 30 minut před půlnocí nepodařilo najít jižně od Lysé hory paseku Grúň, a tak byli parašutisté nakonec vysazeni na svahu Slavíče u osady Nytrová. Skákali ve dvou skupinách po třech. První skupina dopadla na zem hodně rozptýlená a měla problémy dát se dohromady. Zásobovací důstojník Josef Bierský přehlédl signalizaci k výsadku a poněkud se opozdil. Celému výsadku se podařilo sejít se až pět dnů po vysazení. Ovšem bez toho nejdůležitějšího muže, radiotelegrafisty rtn. Karla Svobody. Tento výsadkář tvořil původně spolu s Josefem Gabčíkem skupinu Antropoid, která byla předurčena k likvidaci Reinharda Heydricha. Během výcviku se ale zranil a byl nahrazen Janem Kubišem.


Josef Černota jako řidič džípu na svatbě jednoho z příslušníků své jednotky

I při takříkajíc opravné akci během výsadku Wolfram mu chybělo potřebné štěstí. Karel Svoboda si po seskoku odepnul padák a co nejrychleji se vzdálil z místa dopadu. Protože ale nenašel své kolegy, zdržoval se v okolí a vyčkával. Po šesti dnech ho ale dopadli příslušníci Schutzpolizei a předali ho Gestapu. Byl podroben tvrdému výslechu; naštěstí ale neprozradil nic, co by mohlo vést k dopadení ostatních parašutistů. Problém byl ale v tom, že dovedl Gestapo k vysílačce, a skupina tak zůstala bez spojení. Situace byla o to horší, že sabotážní materiál jí měl být dopraven teprve dodatečně na základě radiotelegrafické depeše.

Ve prospěch Wolframu ale naštěstí hrála skutečnost, že v oblasti, kde měl operovat, shodou okolností již působil partyzánský oddíl Jana Žižky. Tyto dvě jednotky se tedy mohly vzájemně podporovat nejen v informační oblasti. Otisk poskytl partyzánskému oddílu finanční hotovost ve výši 10 000 marek, od něj naopak získal 20 partyzánů, kteří mu měli pomoci zajistit shoz zbraní. Wolfram navíc mohl odeslat prostřednictvím partyzánské vysílačky první zprávy o své situaci do Londýna.

Akce Tetřev

V další fázi se rtn. Černota společně se svými kolegy dostal do kontaktu s průzkumným oddílem 1. ukrajinského frontu, vedeným kpt. Adamem Niščenkem. I s ním byla spolupráce poměrně úspěšná, a to především v radiotelegrafické oblasti. Jediným problémem ale bylo, že ne všechny partyzány bylo možné prověřit a zjistit tak, zda nejsou konfidenty či obyčejnými kriminálními živly. Na to doplatil jeden ze členů skupiny Wolfram, zásobovací důstojník rtn. Bierský. Ten si na jednu ze svých zásobovacích cest vybral z řad partyzánů Stanislava Kotačku. Ten ho poblíž hory Smrk zákeřně zavraždil a sebral mu větší množství marek, které měl u sebe. Navíc prozradil místo úkrytu skupiny Gestapu. Což bezprostředně vyvolalo řadu akcí zaměřených proti vojákům a partyzánům v Beskydech. Vše pak vyvrcholilo vyčišťovací akcí Tetřev, do níž bylo nasazeno 13 000 příslušníků Wehrmachtu a jednotek SS. Trvala celý týden od 16. do 22. listopadu 1944. Wolframu se podařilo tak trochu se štěstím uniknout. Dva týdny se skrývali parašutisté v Kunčicích pod Ondřejníkem ve stavení rodičů parašutisty Vladimíra Řezníčka. Zatímco leželi nahoře na seně, dolů do stavení se chodili ohřívat Němci. Těch 14 dnů bylo natolik vyčerpávajících, že paní Řezníčkové doslova zbělely vlasy.


Hromadný seskok parašutistů v roce 1950

Na severní Moravě pro ně byla horká půda, a tak se počátkem prosince stáhli na Brněnsko. V březnu 1945 se Černota společně s kolegou Řezníčkem pokoušeli najít spojení s odbojem na Kyjovsku. Navázali kontakt se skupinou Lexa Černý; Otiskovi se to ale příliš nezamlouvalo – po dosavadních zkušenostech byl velice opatrný. A tak si raději vybudovali vlastní síť. Zapojili se i Otiskův starší bratr Jan a bývalý poručík československé armády Duda. V okolí Brna provedli několik útočných a diverzních akcí. Po přiblížení se fronty kontaktovali u Jiříkovic Rudou armádu. Hlásili se u velitele. Ten je nejprve chtěl popravit. Nakonec se však Otisk odvolal ke gen. Svobodovi, a tak je pustili. Jejich cesta mířila po pár dnech do osvobozené Prahy.

Na frontu přes cizineckou legii

Vraťme se ale na začátek životní poutě Josefa Černoty, která ho nakonec přivedla na bojiště 2. světové války. Josef Černota se narodil 1. srpna 1916 v Břeclavi v rodině řezbáře. Jeho otec byl příslušníkem legií, a tak se mu již od dětství dostávalo vlastenecké výchovy. O čtyři roky starší sestra Štěpánka byla švadlenou. Josef se vyučil krejčím-kabátníkem. Pracoval v branži nejen u nejrůznějších konfekčních, ale i stavebních firem.


Skupina Wolfram před odletem z Itálie v létě 1944

Po okupaci vlasti v roce 1939 se přes Polsko dostal do cizinecké legie do alžírského Sidi bel Abbes. Bylo mu přiděleno číslo 84 986. V pevnosti Al Aricha a jejím okolí prošel tvrdým výcvikem. Ten začínal ve čtyři hodiny ráno a končil v devět večer. Po vstupu Francie do války se přihlásil do československé zahraniční armády. V Agde ho zařadili ke 4. rotě 1. praporu a později ke kulometné rotě. Nejdříve byl ustanoven na funkci velitele družstva těžkých kulometů, později – po ústupu do Velké Británie a vytvoření brigády – na funkci velitele tankové čety.

Mezitím byl ale přemístěn k II. odboru MNO ke zvláštní skupině D. Zde prodělal sabotážní, konspirativní, úderný, padákový, rádiový a tělesný výcvik a výcvik pro navádění letounů. V roce 1942 došlo v úderném kurzu k jeho osudovému setkání v té době s npor. Josefem Otiskem.


Jedno z výcvikových zařízení zkonstruovaných z lesní kulatiny.

V roce 1944 byl Josef Černota zvláštní skupinou D opět pozván k pohovoru. Stal se zástupcem velitele šestičlenné skupiny Wolfram. Jeho nadřízeným nebyl nikdo jiný než právě Josef Otisk, který si tohoto houževnatého chlapíka osobně vybral.

Motor výsadkářů

Po válce působil Josef Černota jako šifrovací důstojník na 2. oddělení MNO v Praze a ve Vojenské akademii v Hranicích jako specialista zvláštní tělesné přípravy a boje zblízka. V říjnu 1947 vznikl Pěší prapor 71 /výsadkový/. Již několik měsíců předtím byl vyhlášen nábor do této jednotky. Předpokládalo se, že jeho velitelskou strukturu vytvoří váleční veteráni, kteří ať již ve Velké Británii, či v Sovětském svazu prošli výsadkovým výcvikem. Ne všichni z oslovených ale byli ochotni jít na poměrně nízké funkce v právě vznikajícím praporu. O to více se ukázala jako velice šťastná volba ustanovení kpt. Josefa Černoty do funkce velitele výcvikové roty. Z této pozice totiž dokázal ovlivňovat při výběru nejen osobní kvality budoucích parašutistů, ale především úroveň výcviku, který je čekal.


Výcvik probíhal za použití ostrého střeliva

Byl jedním z těch, kdo i v tehdejší atmosféře improvizace a nedostatku materiálního zabezpečení inicioval vznik velice důmyslných výcvikových zařízení ve Stráži pod Ralskem a v Hradčanech. Společně s kolegy se tehdy nechal inspirovat výcvikovými základnami, kterými prošli za 2. světové války ve Skotsku. Z dostupné dřevěné kulatiny vybudovali náročné překážkové dráhy, můstky pro výcvik doskoků, ženijní cvičiště a cvičiště pozemní přípravy. Postavili makety trupů letadel, prostor na používání ostrých ručních granátů a samozřejmě střelnici pro pudovou střelbu.

I přes relativně malý vzrůst vynikal Černota mimořádnou fyzickou zdatností a dispozicemi především pro boj zblízka. Podobně jako za války v kurzech, které vedl, zavedl přímo při výcviku používání ostrého střeliva. Jeden z kulometů byl zastřílen nad překážku, kterou museli výsadkáři zdolat. Část taktických a odborných úkolů se plnila pod clonou ostré střelby. Jen pouhá představa, že výsadkářům lítají nad hlavami kulky, je nutila jít při výcviku nadoraz.

„Něco podobného si mohl dovolit pouze tak zkušený velitel, jakým byl Černota,“ hodnotil výcvik po letech výsadkář a vojenský historik Jiří Šolc. „Představoval obrovský fenomén: vůbec nerozlišoval mezi zaměstnáním a dobou volna. Výsadkáři museli být neustále ve střehu. Když jednou v neděli zjistil, že se nudí, jednoduše vzal bednu ostrých granátů a hrál s vojáky ‚na zaháněnou‘. Byla to bojová hra, během které se učili nejen vrhat granáty, ale především se co nejúčinněji krýt.“


Josef Černota (druhý zleva)

Při výcviku s ostrým střelivem za války ve Velké Británii se počítalo se ztrátami na lidských životech. Prostě byly tak nějak plánovány, byla to daň za nadstandardní přípravu, která naopak při boji šetřila životy. I během výcviku našich výsadkářů na Mimoňsku docházelo poměrně často k drobným zraněním. Vojáci je ale brali jako něco naprosto nezbytného a většinou s nimi ani neobtěžovali lékaře. Naneštěstí ale došlo i ke smrtelnému zranění. Střela odražená od země, kterou vypálil por. Tošnar, zasáhla cvičícího des. Miloše Mikulku do zátylku a na místě jej usmrtila. V důsledku toho byl nakonec výcvik za použití ostrého střeliva zakázán.

Školil Haganu

V roce 1948 měl Černota na starost výcvik 43 izraelských výsadkářů z hnutí Hagana. Ve Stráži pod Ralskem je čekalo uvítání hodné Černoty. Ve výcvikovém táboře našich parašutistů se nestačili ani pořádně rozkoukat – a už na ně v několika jazycích řvali povel „K zemi“. Sotva stačili zarýt obličej do plochy nástupiště, došlo přímo uprostřed ležícího hloučku k ohlušující explozi.

Od okamžiku, kdy se kpt. Černota dověděl, jaký úkol ho čeká, bylo mu jasné, že na začátku musí být opravdu výrazná akce, která by nastolila vysokou laťku celému kurzu. „Musí jim být zřejmé, že u nás nejsou na dovolené,“ řekl tehdy dalšímu ze svých instruktorů, por. Karlu Kroupovi, který se specializoval na práce s trhavinami.

Náplň kurzu se skládala z výsadkové přípravy, práce s trhavinami a ručními granáty. Ta byla zaměřena na destrukci komunikací, železnice, mostů, spojovacích prostředků a těžkých zbraní. Nacvičoval se i život v přírodě, přežití a navigace s pomocí mapy a buzoly.


Josef Černota v hodnosti kapitána

Při všech zaměstnáních byl kladen nemalý důraz na zvyšování fyzické kondice. Výsadkáři museli např. překonávat 12 m vysokou stěnu, zdolávat tzv. šachovnici, naskakovat na rozhoupané lano a slaňovat. Absolventi kurzu se mohli seznámit s bojem proti plamenometům a zásadami první pomoci. Čekal je výcvik v jízdě s motorovými vozidly a úderný výcvik. Nejnáročnější charakter mělo závěrečné cvičení, které postupně přecházelo ve výcvik vedení partyzánského boje. Při nočním nácviku přepadu strážného muničního skladu koncem července 1948 došlo k tragické události: por. Horák nešťastnou náhodou zastřelil jednoho z příslušníků Hagany, Martina Davidoviče.

V září 1950 nastoupil Josef Černota do funkce velitele padákové balicí stanice v Borečku u Mimoně. To už mu ale zbývalo jen několik měsíců služby. V hodnosti štábního kapitána byl propuštěn do zálohy. Pracoval jako řidič, pomocný dělník, seřizovač textilních stavů či jako skladník v Mimoni a jejím okolí. Na své kamarády výsadkáře ale nikdy nezapomněl. Pravidelně se účastnil srazů a pietních akcí za padlé.

Do rodné Břeclavi se vrátil až na sklonku života. Ve svých 83 letech se znovu oženil se svou první láskou, sestrou Františka Kobzíka, parašutisty ze skupiny Carbon. Tento bývalý československý reprezentant a účastník olympijských her v Berlíně se za války po obklíčení četníky zastřelil. Josef Černota zemřel 22. října 2001 ve věku 85 let. Na Základní škole v Břeclavi u pomníku prezidenta Masaryka mu byla v roce 2003 odhalena pamětní deska.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Vladimír Marek 🕔31.01.2015 📕6.488

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře