F. Kriegel - politik, který zachránil československou čest (III.)

Autor : František Janouch 🕔15.08.2014 📕3.820

František Kriegel, československý politik, který nepodepsal v srpnu 1968 souhlas s diktátem Moskvy, by se byl uplynulý čtvrtek dožil stovky let. Závěrečná část vzpomínek je věnována době po roce 1968, kdy se tehdejší komunistický režim snažil Františku Krieglovi všemožně znepříjemnit život. Zlomit jej však nedokázal. Jeho podpis se objevil pod Chartou 77 mezi prvními. Tento portrét Františka Kriegla vyšel v mírně odlišné podobě také v exilových „římských“ Listech a připomenou jej Listy č. 2/2008, vycházející v tomto měsíci.

Normalizace

Potomstvo nepochopí,
proč jsme znovu museli žít v tak hluboké tmě,
když už jednou nastalo světlo.
Castellio, De Arte Dubitandi, 1562

Nezvolil jsem motto k závěrečné části Krieglova životopisu náhodně. Pochází z knihy S. Zweiga Svědomí proti násilí, přeložené a vydané v Praze v roce 1970. Kniha, popisující středověký konflikt mezi humanistou Castelliem a náboženským fanatikem Kalvínem a situace ve středověké Ženevě, se stala bestsellerem, byla okamžitě vyprodána a při vlně domovních prohlídek v roce 1972 její výtisky byly dokonce zabavovány policií. Není divu, Zweigův popis Kalvínovy diktatury v Ženevě je jako opsán z normalizace v Československu: „... všechny domy mají rázem otevřené dveře a všechny stěny jsou najednou ze skla. V kterémkoliv okamžiku, ve dne i v noci, může zabušit na vrata klepadlo a člen „duchovní“ policie může přijít na „vizitu“ ... výslechy trvají celé hodiny, neboť v ordonancích se říká: „vyšetřování je nutno věnovat co nejvíce času a počínat si důkladně“... Zbožný policista ... sáhne do knihovny, není-li tam zastrčena nějaká knížka neopatřená razítkem konsistoře ... Toto nesnesitelné střežení každého jednotlivce se stává ještě nesnesitelnější tím, že k oněm úředně pověřeným a placeným hlídačům se přidruží záhy i nesčíslné množství špehů z ochoty. Neboť všude, kde stát udržuje své občany v teroru, bují odporné býlí udavačství. Kde je denunciantství v samé zásadě nejen připuštěno, ale dokonce požadováno, stávají se denuncianty i lidé jinak poctiví ...“ A všechno, všechno je v Ženevě i v Praze zakázáno: „... je zakázáno dát bez povolení vytisknout knihu, je zakázáno psát do zahraničí, je zakázáno umění ve všech formách, jsou zakázány obrazy a sochy svatých, je zakázána hudba ... Je samozřejmě zakázán sebemenší stín a záblesk duchovní svobody ve slově mluveném nebo tištěném. A jako nejhorší zločin ze všech zločinů je zakázána jakákoliv kritika Kalvínovy diktatury: výslovně je vybubnováno varování, aby se nikdo neopovážil „mluvit o věcech veřejných jinak než v přítomnosti rady.“

Metody, způsoby a protivníci se nezměnili: stejně jako ve středověku v Kalvínově Ženevě stojí i dnes v Československu svědomí, svoboda a tolerance proti fanatismu, teroru a násilí. Jenom terminologie je jiná: namísto kacířů máme revizionisty či zrádce, prověrky a Státní bezpečnost nahradily inkvizici, Státní úřad pro tisk nahradila konzistoř a místo Písma svatého máme sebrané spisy klasiků a učení všech učení. „Když uvažuji o tom, kdo je vlastně kacíř, nenalézám nic jiného, než že za kacíře označujeme všechny ty, kteří nesouhlasí s naším názorem,“ napsal Sebastian Castellio v šestnáctém století. Neplatí tohle všechno až do dnešního dne?

Na podzim roku 1968 byl Kriegel odvolán z předsednictva ÚV KSČ a přestal být předsedou Národní fronty. Potom byl postupně zbavován všech dalších funkcí. Jako jeden ze čtyř poslanců hlasoval proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v ČSSR. V květnu 1969 byl vyloučen z KSČ. Jeho projev na zasedání ÚV KSČ vzbudil širokou pozornost světového tisku a byl v mnoha tisících exemplářů rozšířen i v ČSSR. Kriegel v něm řekl: „Odmítl jsem podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země ... Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území ... Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, t.j. dobrovolnost ... Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů...

Popud k zahájení pomlouvačné kampaně proti Krieglovi dal sám Gustáv Husák. V projevu, proneseném v závodě ČKD na jaře 1969, prohlásil, že „nebude ani kráglovat, ani krieglovat ...“ Rudé právo se přidalo velkým skandalizujícím článkem Bez výčitek a uzardění (Hrdina“ s gloriolou a co je za ní). Soudní proces, kterým Kriegel žádal od Rudého práva uveřejnění tiskové opravy, nemohl mít případnější název - „Kriegel kontra Moc“, a protože šéfredaktor Rudého Práva Stanislav Moc reprezentoval výlučnou, absolutní a neomylnou moc strany a vlády, musel nakonec Kriegel proces prohrát.

V roce 1970 je Kriegel zbaven svého primářství a násilně penzionován. Žije v Praze - obklopen úctou a láskou přátel a trvalou pozorností policie, která odposlouchává jeho byt a telefon, konfiskuje jeho poštu, tahá ho na výslechy, organizuje zasílání výhružných anonymních dopisů a telefonátů a rozšiřuje o něm pomluvy.

A protože to všechno nepomáhá, uchyluje se policie (kdo jiný by to mohl být v policií tak pečlivě střeženém Krieglově bytě) k svérázné eskalaci „politického“ nátlaku. Za bílého dne je v listopadu 1976 Krieglův byt přepaden dvěma maskovanými muži, kteří se snaží zardousit jeho ženu...


Státní bezpečnost při sledování Františka Kriegela

Po přestávce, kdy se již mohlo zdát, že se František Kriegel odmlčel a odešel do ústraní, se znovu ozval jeho hlas. A je stále silnější a rozhodnější. S několika dalšími bývalými členy ÚV KSČ žádá od Národního shromáždění propuštění čs. politických vězňů. Posílá gratulaci k osmdesátinám Dolores Ibárruri. A na čínském velvyslanectví vyslovuje soustrast k úmrtí Čou En-laje.

Dne 8. listopadu 1975 adresuje Kriegel, spolu s dr. Sekaninovou a F. Vodsloněm, Federálnímu shromáždění dopis, ve kterém žádá, aby ve smyslu závěrů konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla z čs. území odvolána sovětská vojska, byla obnovena čs. suverenita, aby byla respektována lidská práva v naší zemi a zrušena veškerá diskriminační opatření a zákony.

Ačkoliv Krieglova pošta je kontrolována, někdy, třeba oklikou, mu dojde zajímavý list. Jako tento:

Drahý Kriegle!
Přečetl jsem si v 7. čísle Kontinentu Váš dopis. Jiným, přímějším způsobem, nedošel. Děkuji Vám velice za vřelá přání a blahopřání k udělení Ceny míru. Bylo pro mě obzvláště příjemné dostat Váš dopis ze země, která svým pražským jarem a hrdinským srpnem pro nás pro všechny tak mnoho znamená.

S hlubokou úctou a přáním štěstí
Váš Andrej Sacharov

Moskva, 11. 6. 1976

V posledních desetiletích svého života pochopil starý socialista a komunista dr. Kriegel, jak zhoubný a ničivý je jakýkoliv fanatismus, jak škodlivá je netolerantnost. V jednom z posledních lístků, které vypašoval z Československa, mi kladl na srdce: „V souvislosti s papežovou návštěvou v Polsku - ale nikoliv jen v přímé souvislosti s ní - je třeba vést systematickou kampaň o náboženské svobodě, snášenlivosti a jiných tématech, o nichž se papež zmínil ve svých projevech“.

Pod Chartou 77 stojí i Krieglův podpis. Následují nové výslechy, odebrání řidičského průkazu, hrozba expatriace, odříznutí telefonu. V exklusivním interview, poskytnutém Krieglem k 10. výročí ledna španělskému komunistickému listu Mundo Obrero, popisuje Kriegel tuto praxi takto:

... Dopisy dochází nepravidelně, některé vůbec nedojdou, jiné až s několikaměsíčním zpožděním. Byl mi odebrán telefon, nemohu cestovat, poněvadž mi úřad odebral cestovní pas. Skoro rok mám před dveřmi bytu dva uniformované policisty, kteří ve dne v noci zjišťují a zapisují mé návštěvy, zaznamenávají čas jejich příchodu a odchodu. Do velmi nedávné doby kromě uniformovaných policistů stávalo před domem, v němž bydlím, auto s třemi civilisty, kteří mě sledovali na každém kroku, i do obchodů, na koncerty atd. Pokud jsem se s někým zastavil a hovořil, tyto osoby zjišťovali a fotografovali...

Na jaře 1977 se stává Kriegel, spolu s dalšími signatáři Charty 77, terčem pomlouvačné kampaně, jakou naše země snad nezažila desítky let. Kriegel je první na mušce a útoky proti němu jsou obzvláště sprosté a nevybíravé. 19. února 1977 prohlásil streicherovský potomek Knotek v Televizních novinách, že „František Kriegel se zachoval jako Jidáš ... konec konců - je ze stejného rodu.“ V pořadu čs. rozhlasu „Kdo je MUDr. František Kriegel?“, přetištěném mnohými pražskými deníky, věci zašly dokonce tak daleko, že byl obviněn, že „jeho členství v KSČ v přihlášce doporučuje Otto Šling, bývalý vedoucí tajemník krajského výboru v Brně, odhalený a odsouzený jako nepřítel socialismu, sionista a agent kapitalismu“. Toto tvrzení vyvolalo bouři protestů jak v ČSSR, tak i v zahraničí. Vdova po nevinně popraveném R. Slánském se dotázala nejvyššího soudu ČSSR, zda rehabilitační rozsudek dosud platí.

Platí. Snad si Gustáv Husák najednou uvědomil, že tento útok proti Krieglovi mohl být namířen i proti němu: že by se i on mohl znovu stát buržoazním nacionalistou a zrádcem. A tak to Rudé právo za několik dnů muselo svést na svobodu tisku v ČSSR - každý si může psát, co chce.

Vysokou autoritu a pověst Františka Kriegla tyto kampaně nemohou poškodit. Jak to napsal jeden z jeho přátel: „Je to s Tebou dobré, dokud Tě pomlouvají. Je to známka, že na Tebe lidé nezapomněli.“ Pro přátele a známé je Kriegel nevysychajícím zdrojem střízlivého optimismu a dobré nálady - poskytuje nejen rady a duševní útěchu, pomáhá lidem i jako dobrý a obětavý lékař.

Mým snem je, aby ještě před koncem dvacátého století jsme mohli vidět svět, sestávající z rovnoprávných států, ve kterých budou lidem zajištěna plná občanská a lidská práva,“říká Kriegel v jednom ze svých interview. O situaci doma soudí, že „lidé mlčí, ale vnitřně v nich roste nenávist proti režimu ...“ Co se vyhlídek na budoucnost týče, je Kriegel „optimista, ale ne prorok“. Ale copak člověk musí být prorokem, aby již od dob Kalvínovy Ženevy nevěděl, že „po každé potopě musí nakonec vody odpadnout: všechny tyranie zakrátko zestárnou nebo vychladnou, všechny ideologie a jejich dočasná vítězství končí ve svém čase: jen idea duchovní svobody, idea všech idejí, a proto neporazitelná, vrací se věčně znovu, protože je věčná jako duch. Když je jí dočasně navenek odňato slovo, uchyluje se nazpět do nejskrytějších záhybů svědomí a žádné útrapy ji nezmohou. Nadarmo si nositelé moci namlouvají, že už nad svobodným duchem zvítězili, když mu zapečetili ústa. Neboť s každým novým člověkem se rodí i nové svědomí a vždy alespoň jedno se rozpomene na svou duchovní povinnost obnovit dávný boj o nezadatelná práva lidstva a lidskost ...“ (S. Zweig).

Jubilea

10. dubna 1968 se do bytu v pátém patře Na Smetance 16 začali trousit gratulanti. Oslavenec však nebyl doma - byl právě na vizitě v nemocnici. Půlmetrový azalkový keř od Československé strany lidové pro předsedu Národní fronty stejně jako desítky telegramů včetně dopisu od prezidenta Svobody, který oznamoval udělení Řádu republiky, musela převzít jubilantova paní.

Přesně o deset let později se do stejného bytu zase začali trousit gratulanti. Přede dveřmi však stál stolek se dvěma židlemi, u něho seděli dva uniformovaní příslušníci SNB s vysílačkou a sešitem. Do sešitu zapisovali návštěvníky, vysílačkou informovali sledovací auto, které ve dne v noci stálo před domem.

Nehledě na ztížené podmínky přišlo dr. Františku Krieglovi, jednomu z nejoblíbenějších mezi lidmi a nejnenáviděnějšímu sovětským politbyrem, nejstatečnějšímu politikovi pražského jara, gratulovat k jeho sedmdesátinám skoro na 200 lidí.

Písemné gratulace přicházely z domova i ze zahraničí. Od mnoha přátel i od mnoha politiků z nejrůznějších stran. Jako třeba tahle:

Drahý doktore Kriegle,
přijměte prosím naše nejvřelejší pozdravy a gratulace k Vašim 70. narozeninám. S obdivem K Vašemu boji za demokratický socialismus - Sten Andersson, generální tajemník Švédské sociálně demokratické strany.

Husákův režim se také chtěl nějak ke gratulacím pro Dr. Kriegla, který jako jediný z československých politiků měl odvahu říct Brežněvově diktátu v srpnu 1968 své historické (a zcela ojedinělé) NE, připojit. A protože se bál to udělat otevřeně, našel si jinou cestu jak Dr. Krieglovi poslat svou „vizitku“:

K Tvým sedmdesátinám pouze to nejhorší. Je nepochopitelné, že tak dlouho dokáže židovina smrdět.
Ptáček

Izraelští fašisté ti snad udělí zlatou judovou hvězdu. Pelikán možná oslavnou ódu ve Svobodné Evropě, my pouze uplivnutí.
Internacionalisté

Kdyby nebylo takových, jako ty, mohla mít Charta větší důvěru a úspěch - totiž náš národ již dávno židům nevěří.

Ještě dnes se stydíme za to, že člověk Tvého původu a Tvé minulosti dobrodruha mohl dělat předsedu naší Národní Fronty.
Občané socialistického státu

V květnu 1978 se v Madridu konala slavností večeře na počest 70. narozenin dr. Františka Kriegla, který skoro 10 let svého života strávil na frontách 2. světové války. Uspořádal ji ústřední výbor Komunistické strany Španělska, zúčastnili se jí však i zástupci mnoha jiných španělských politických stran, odborů, činitelů kultury a umění.

Dr. Kriegel se večeře na svou počest nemohl zúčastnit - pražský režim mu nedal pas. Kriegel však propašoval do Madridu magnetofonový pásek se španělským projevem, který jsem přítomným přehrál a kteří ho vyslechli s velkou pozorností a pohnutím. Kriegel se v něm zamýšlel nad svým životem, mluvil o svých zkušenostech i o tragédii svého života.

Pohřby v Čechách

Poslední tři léta života strávil dr. Kriegel prakticky v domácím vězení. Policajti (cerbeři -jak jim s oblibou říkal) seděli téměř nepřetržitě před jeho bytem. Dokonce když ho 18. září 1979 zasáhl těžký infarkt, asistovali jeho převozu do nemocnice dva policajti. I v nemocnici ho hlídali - k překvapení a rozhořčení nemocničního personálu - civilní fízlové.

František Kriegel zemřel dne 3. prosince 1979.

Ani poslední rozloučení s Františkem Krieglem se neobešlo bez problémů. Zcela v našich národních tradicích. S pohřby byly totiž v Čechách vždycky potíže. Vzpomeňme si jenom na Karla Havlíčka Borovského, Karla Čapka, Jana Opletala či Jana Palacha. Pohřbu Jana Smrkovského se Husákově režimu nepodařilo zabránit - vynahradil si to alespoň ukradením urny s popelem zesnulého politika. Pohřeb prvního mluvčího Charty 77 profesora Jana Patočky připomínal spíše policejní manévry než poslední sbohem starému profesorovi antické filozofie: hřbitov byl obklíčen policejními sbory, za hřbitovní zdí během obřadu hřměly svazarmovské motocykly, nad hřbitovem přelétaly vojenské helikoptéry, smuteční hosty fotografovaly skryté kamery, stovky lidé byly zadrženy, kontrolovány či vyslýchány.

Zatím si však žádný z režimů, které do roku 1621 v Čechách vládly, nedovolil to, co režim páně Husáka: znemožnit uspořádání pohřbu Františka Kriegla.

Dr. František Kriegel, nositel nejvyšších státních vyznamenání, který deset let svého života bojoval na různých frontách druhé světové války proti fašismu a který zastával nejvyšší československé státní funkce, byl zpopelněn v neznámou hodinu, snad 6. prosince, snad v motolském krematoriu, bez jakéhokoliv obřadu. (Přátelům se podařilo urnu s prachem Dr. Františka Kriegla uchovat. Počátkem prosince 1989, 11 let po jeho úmrtí a kremaci, byla urna s jeho prachem uložena do hrobu v Motolském krematoriu.)

Jméno velkého Evropana Františka Kriegla zůstane přesto zapsáno v paměti i v srdcích jeho spoluobčanů a v dějinách naší země.

Husákův zákaz Krieglova pohřbu také: na černé listině skutků, za které se Evropa stydí.

Převzato z webu http://blog.aktualne.cz/blogy/frantisek-janouch.php?itemid=3164 se souhlasem autora.

Autor : František Janouch 🕔15.08.2014 📕3.820

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře