Krvavá léta 1938-45 (6)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕6.311

Znojmo kapitulovalo. Jdeme na Bratislavu!


To žluté jsou skutečné Sudety

Morava, i když je již více než tisíc let součástí českých zemí, nejsou Čechy a je tam vždycky všechno trošku jinak. Nejinak tomu bylo i v roce 1918. Na obr. č. 1 vidíme mapu původně vyhlášeného státu Deutschösterreich v době, kdy jak již bylo řečeno, provizorní Nationalversammlung (Národní shromáždění) ve Vídni zvolilo pro tuto nově vzniklou zemi 21. října 1918 název Německé Rakousko a dne 12. listopadu téhož roku jí vtisklo formu republiky. Všimněte si hlavně, že tento „stát“ neměl územní nároky jen vůči Československu, ale i vůči Itálii v oblasti jižních Tyrol. Konečná hranice Rakouska je pak vyznačena červenou linkou.

Pro mnohé našince, vychované německými a komunistickými či postkomunistickými školami a zmasírované propagandou landsmanšaftu a našich kolaborantů bude asi největším překvapením, že původní Sudety, vyhlášené českými Němci, jsou jen ten žlutý prostor nahoře na území Moravy. A nikoliv celé pohraničí českých zemí, jak je dnes kreslí jak landsmašaft, tak mnozí jiní. Hlavním městem Sudetenlandu byl Troppau, česky Opava. Bylo to logické, Opava byla od roku 1742 hlavním městem Českého Slezska se zemskými úřady. Zůstalo to tak i za ČSR do 30. listopadu 1928.

Sudetenland (česky Sudetsko nebo Sudety), jedna z „odtržených provincií“, byl dne 30. října 1918 vyhlášen německými poslanci ze Slezska a severní Moravy. K území západního Rakouského Slezska a částí severní Moravy byly přičleněny i některé německé oblasti východních Čech - Králíky (něm. Grulich) a Lanškroun (Landskron) Předsedou zemské vlády Sudetenlandu se stal Robert Freissler (i nadále pak žil v ČSR a 25. listopadu 1946 byl spolu se svou manželkou odsunut do americké okupační zóny Německa). Bylo vytvořeno Zemské shromáždění (Landesversammlung). K ochraně Sudetenlandu byla zřízena vojenská složka Volkswehru. Nešlo tedy o nějaké mírumilovné „folkloristické“ shromáždění, jak se dnes kdekdo snaží tvrdit. Zemským velitelem byl plk. J. Planck. Do Volkswehru se vstupovalo dobrovolně, ale vedle nacionálního zápalu také z existenčních důvodů, (žold 6 K denně, strava a ošacení). V prosinci 1918 měl mít Volkswehr 6760 mužů s 4200 kusy lehkých zbraní. Jako na mnoha místech německých odtržených provincií, ani zde nebyla zvládnuta logistika a organizace. Vojáci Volkswehru se dopouštěli výtržností, účastnili se demonstrací, požadovali zvýšené příděly potravin a pro svou potřebu konfiskovali často potraviny a dobytek. V oblasti byl nedostatek potravin a neklid.


Čeští vojáci v Šumperku

Československá vláda se rozhodla k vojenskému zásahu proti Sudetenlandu, až když se přesvědčila, že vlády Francie, Velké Británie a Itálie nebudou nic namítat proti vojenskému záboru území, které ještě nebylo mírovou smlouvou stvrzeno jako součást ČSR. Toho vláda využila k provedení záboru území province a v listopadu obsadila Hřebečsko/Schönhengstgau a Lanškrounsko. Moravská Třebová byla obsazena 14. 11. 1918 a již 19. 11. došlo k demonstraci a napadání čs. vojska, při které bylo zastřeleno pět demonstrujících. V prosinci začalo obsazování Západního Slezska – 1. 12. Bílovec/Wagstadt, a severní Moravy - 13. 12. Fulnek, 15. 12. Šumperk/Mährisch Schönberg (na obr. č. 2vidíme československé vojsko ještě v rakouských uniformách), 16. 12. Uničov/Mährisch Neustadt, 18. 12. Šternberk/Sternberg. Téhož dne bylo obsazeno hlavní město Sudetenlandu Opava. O obsazení města byl předem informován rakouský místodržící Fürer a zemský hejtman Freißler. Zemská rada i obecní zastupitelstvo konstatovalo, že obrana města je nemožná, a připravila k obsazení vyhlášku. Také velitelství Volkswehru již 17. 12. konstatovalo, že je nepoužitelné k obraně, a jednotky Volkswehru se rozešly. Těsně před obsazením města se sešel designovaný slezský zemský prezident dr. Josef Šrámek a poslanec Rudolf Gudrich s vládou Sudetenlandu a došlo k dohodě o obsazení, kdy česká strana ujistila, že nedojde k zatýkání a represím. Členové vlády Sudetenlandu podali oficiální protest proti obsazení a čs. stranu ubezpečila, že nedojde k vojenskému odporu. (s použitím pramenu CS Magazin - Franz Chocholatý-Gröger). Sudety se vzdaly.

Představitelé Sudetenlandu neuprchli ze země, ale naopak setrvali v Opavě, odkud vyhlásili, že se podřizují československé moci. Československo předákům i obyvatelům Sudetenland zaručilo plná občanská a politická práva.

Připojení jižní Moravy proběhlo celkem v poklidu, sice s hádkami a vzájemnými „šprajcy“, ale jinak spořádaně, „po rakousku“. Tato provincie se nazvala Deutschsüdmähren, s centrem ve Znojmě. Představitelé deklarovali spojení s Dolními Rakousy. Šlo o oblasti Břeclavska, Mikulovska, Znojemska a Slavonicka. Jižní Morava začala být obsazována čs. vojsky 8. listopadu 1918 pestrou směsicí různých, narychlo poskládaných čs. vojenských oddílů. 16. prosince vpochodovalo 1500 mužů včetně dělostřelectva do Znojma a jako poslední byly 20. 11. obsazeny Slavonice a Pohořelice. Český Národní výbor zastupující 160 českých (moravských obcí) vyhlásil po demonstrativním přihlášení se jihomoravských Němců k Rakousku „obchodní blokádu“. Němečtí poslanci nebyli o svých požadavcích ochotni ani v nejmenším vyjednávat. Když například kontaktoval Oskara Teufela – zástupce německy mluvící strany - předseda politicko-správního odboru Národního výboru v Brně dr. Hynek Bulín (Čech) a nabídl mu kompromisní řešení, Oskar Teufel na jeho nabídku nepřistoupil.

Národní výbor v Brně proto rozhodl, že zvolí absolutní hospodářskou blokádu. Toto rozhodnutí bylo ONV ve Znojmě sděleno Brnu 3. listopadu 1918 telegramem následujícího znění: „Doktor Veleba Znojmo. Poněvadž poslanec Teufel na smírné vyřízení nepřistoupil, bude Znojmo blokováno. Doktor Bulín.

Hospodářská blokáda byla již od svého počátku velmi účinná, neboť během pouhých několika dnů byl ve městě nejenom zoufalý nedostatek potravin, ale také dříví, uhlí a petroleje, což představitelům Německé jižní Moravy působilo na začátku zimy obrovské starosti. Rakousko nebylo schopno dodat svým „souvěrcům“ vůbec nic. Velká nouze nakonec sice přiměla Oskara Teufela k vyjednávání s Národním výborem v Brně, nicméně teď zase dr. Hynek Bulín byl zcela neústupný a dokonce prohlásil, že „české obyvatelstvo dostane v okolí všechno, čeho bude potřebovat; o odbojníky se starat nebudeme.

Rakouské hejtmanství bylo nejprve neústupné, ale pak změnilo názor a chtělo za každou cenu zabránit krveprolití. Proto požádalo čs. vojenské velitelství v Brně, aby nezahajovalo ozbrojený útok. K tomu nepřispěla ani tak rozvaha nacionálně naladěných jihomoravských Němců, ale rozhodnost československého velení.

S vyhrocující se situací na Slovensku byl totiž vydán dne 15. listopadu 1918 rozkaz k přesunu obrněného vlaku nejprve na Moravu a pak dále na východ k podpoře skupiny gen. Schöbla, která měla namířeno na Slovensko. Prvním a krátkým bojovým úkolem obrněného vlaku bylo podpořit útok čs. armády na obec Miroslav nedaleko Znojma. Palba z kulometů a několik výstřelů z děla obrněného vlaku zahnala původně „bojovně“ naladěné příslušníky „volkswehru“ na bezhlavý úprk.

Na to oznámili Češi přesný termín svého příchodu „pod vedením důstojníků Dohody“. Hrabě Oldofredi, šéf rakouského krajského hejtmanství, podal výslovný protest s tím, že to odporuje Smlouvě o příměří. Ihned poté však odešel i s úředníky do Retzu na rakouské straně. Československé vojenské oddíly přišly s plnou parádou a „přehlídkově“. Vpředu pochodovali skutečně dva příslušníci Dohody: italský poručík Rudolf Gabiš, Slovák, a francouzský šikovatel, Čech Josef Friml. Nikdo je neobtěžoval. Myslím, že bychom měli s úctou vzpomenout na rozhodnost velení čs. armády, ale i na všechny statečné a moudré muže na obou stranách linie kteří zabránili zbytečnému boji. Znojmo kapitulovalo. Škoda, že jinde s takových gentlemanů nedostávalo. Viz: Vývoj česko-německých vztahů ve Znojmě v letech 1918–1938, Mgr. Martin Kudláček)

Morava byla v českých, tedy československých rukách. V českých zemích bojovaly na straně ČSR také čistě slovenské jednotky, jako ona, kterou jsme viděli v minulé části na fotografii v obsazených Karlových Varech. Připravovalo se tažení na Slovensko obsazené Maďary.

Obrněné vlaky měly významnou úlohu v dobývání a obsazování území ČSR, což je záhodno připomenout (více zde). Byly mimořádně úderným a nebezpečným vojenským zařízením. Hojně se využívaly během první světové války především na východní frontě. Těmito obrněnými bojovými prostředky disponovala ruská i rakousko-uherská armáda. Také Československé legie v Rusku by bez použití velkého počtu obrněných vlaků při bojových operacích na Transsibiřské magistrále nikdy svoji anabázi nezvládly. Celkem legionáři disponovali šedesáti vlakovými soupravami. Shodou okolností byl příslušníkem této legie i praděd autora velké části následujících informací, pan Antonín Choděra.

Jak již bylo uvedeno, po vyhlášení samostatnosti Československa 28. října 1918 zůstal v Praze Vršovicích rakousko-uherský obrněný vlak No II obsazený maďarskou osádkou. Dříve, než pražská rakouská generalita vydala veliteli tohoto vlaku dispozice, zmocnilo se ho několik českých vojáků a důstojníků v čele se záložním poručíkem ing. Pračkou. Ten se ihned ujal technického řízení obrněného vlaku, velitelem dělostřeleckého vozu se stal npor. Janata.

Protože obrněné vlaky byly jednou z rozhodujících sil v následných bojích – Těšínsko, Morava, střední a jižní Slovensko a Košice, věnujme se jim chvíli. V době na konci první světové války nebyly jen slavné technické prostředky jako Aurora v Rusku, tanky u Sedanu a německé dělo Tlustá Berta, ale i obrněné vlaky.


Obrněný vlak Orlík čs.legií na Sibiři


Tlustá Berta

 Ukořistěný obrněný vlak byl složen z kompletního Panzerzug II s lokomotivou MAV 377-116, dělostřeleckého vozu a dvou kulometných vozů. Hlavní dělo Škoda ráže 7 cm bylo umístěno v přední stěně dělostřeleckého vozu a v levé stěně se nacházelo dělo Škoda ráže 4, 7 cm. Kulometné vozy byly vyzbrojeny čtyřmi až pěti těžkými kulomety. Vždy dva kulomety se nacházely na jedné straně vagónu a případně pátý kulomet byl umístěn v zadní stěně vozu.


Kulometný vůz vlaku č. 7

Mimo těchto vozů byla součástí Panzerzug II ještě jedna lokomotiva MAV 377- 362 původně z Panzerzug VI a kulometný vůz č. S 140-972, který byl dříve součástí Panzerzug I. Jednalo se tedy o v té době mimořádně významnou zbraňovou jednotku. (Viz: Klub vojenské historie „Rota Nazdar“ - „Rakousko-uherské obrněné vlaky ve výzbroji Československé armády“, autor Jaroslav Špitálský.)

K zajištění území ČSR musely být okamžitě nasazeny i tyto části čs. branné síly. Polské, ale hlavně maďarské a rakouské ozbrojené jednotky operující na území Československa disponovaly obrněnými vlaky. Jako podpůrná jednotka v operačním prostoru pancéřového vlaku 2 působil i improvizovaný obrněný vlak, který měl opancéřovanou lokomotivou a dva kulometné vozy opatřené železobetonovou ochrannou skořepinou. Dodatečně obdržel tento vlak číslo 7.


Dělový vůz a poslední R-U císař Karel

Obrněný vlak zasáhl již 15. 12. 1918 při obsazování Liberce a okolí, jeho nasazení u Znojma bylo víceméně symbolické.

Protože podle Clevelandské dohody(USA)ze dne 22. října 1915 podepsané zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení, měli Češi a Slováci bojovat společně proti nepříteli, přenesly se boje na Slovensko:

Clevelandská dohoda:

1. Samostatnosť českých zemí a Slovenska.

2. Spojenie českého a slovenského národa vo federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s úplným užíváním jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským.

3. Volebné právo: všeobecné, tajne a priame.

4. Formy vlády: personálna únia s demokratickým zriadením štátu, podobne ako v Anglicku.

5. Tieto body tvoria základ obapolnej dohody a môžu byť doplnené, poťažne rozšírené len na základe dorozumenia sa oboch stránok.

České národné združenie podržuje si právo prípadnej zmeny a to samé právo má aj Slovenská liga.

Cleveland, Ohio, dňa 25. októbra 1915

Po splnění úkolu na Moravě se obrněný vlak vydal na Slovensko. K prvnímu velkému střetnutí došlo 5. prosince v prudkém boji o stanici Hlohovec. Tam se nacházel maďarský obrněný vlak, který však ustoupil. Na nádraží byla zanechána Maďary ubytovací souprava, která se stala součástí čs. obrněného vlaku. Obdobné střety, větší a menší, se pak opakovaly v Trenčíně, Leopoldově a Trnavě.

Na Slovensku byl k vlaku připojen další kulometný vůz z Panzerzug VIII, který českoslovenští vojáci zajali 17. listopadu v Jablonici u Trnavy. Vlak se stal příliš dlouhým, a byl proto rozdělen na dvě soupravy. První souprava byla označena jako Obrněný vlak IIa, složený z vagónů bývalého Panzerzug II. Druhá souprava byla označena jako Obrněný vlak IIb. Tu tvořily zbylé vagóny. Čs. armáda tedy měla od listopadu 1918 dělostřelectvo a pancéřované obrněné vlaky.

Československé armáda již v době bojů o Moravu – tedy o Sudetenland a Deutschsüdmähren - začala pronikat na Slovensko. Zásadním prvním cílem byla Bratislava. Jak to probíhalo, nechme promluvit Miroslava Bilského ze slovenského Klubu vojenskej historie Tatranci: Už pri úvahách o budúcej hranici ČSR vychádzali predstavitelia Slovákov a Čechov z toho, že prirodzenú hranicu na juhu Slovenska bude tvoriť rieka Dunaj. Hovorili zato všetky vojensko-strategické faktory týkajúce sa bezpečnosti mladého štátu…Záujem o Bratislavu však neskrývane prejavovali aj Maďari a Rakúšania, ktorí v tom období tvorili národnostnú väčšinu mesta. Slovákov a Čechov žilo vtedy v Bratislave cca. 20 %, zvyšok tvorili Rakúšania a Maďari. Hlavne Maďari sa odmietali zmieriť s myšlienkou, že Bratislava by sa stala súčasťou Československa...

Neuvěřitelný a odvážný postup slabých a nepočetných čs. jednotek mapoval KVH Tatranci takto:

K prvým kontaktom čs. jednotiek s nepriateľom došlo už začiatkom novembra 1918. Asistenčná rota npor. Ripku (11 dôstojníkov a 120 vojakov) prekročila pod jeho velením dňa 4. 11. 1918 moravsko-slovenskú hranicu a bez boja obsadila Malacky. Dňa 6. 11. 1918 dostala posilu (asi 100 mužov a dva guľomety!) a npor. Ripka postupoval ďalej na juh, kde sa zrazil s maďarskými oddielmi, ktoré podnikali výpady po železnici smerom k Malackám. Posilnenému oddielu npor. Ripku sa však podarilo prelomiť nepriateľa a postúpiť bližšie k Bratislave, obsadil stanicu Zohor a stanicu Devínske jazero, kde došlo k zrážke s maďarskou národnou gardou. Tu sa postup zastavil a bola dohodnutá provizórna demarkačná čiara medzi oboma stranami.

Československá armáda stála před Bratislavou.

Ale kde se tady najednou, hrome, vzala ta bojeschopná a nejprve německé povstalce, později Poláky na Těšínsku a Maďary na Slovensku drtící československá armáda?

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕6.311

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře