Krvavé jaro roku 1945 (8)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.836

Klikni a dívej se! 

Po předcházející kapitole by bylo „politicky korektní“ napsat něco o těch „hodných Němcích“, kteří se nepodíleli na nacistických zločinech a snažili se buď odporovat, anebo prostě tuto strašlivou dobu nějak přežít. I takoví jistě museli v praxi existovat a také existovali. Jenže jich bylo relativně málo a ti demokratičtí čeští Němci byli po odtržení pohraničí ihned prakticky jako politická síla zlikvidováni. Autor Petr Lujka o tom píše:

Dne 1. října vpochodoval německý wehrmacht do bývalého československého pohraničí. Dostalo se mu nadšeného přivítání, stejně jako tomu bylo v Rakousku. Za několik dní se přijel podívat též Hitler. Přestože bylo nevlídné počasí a drobný, ale hustý déšť neustával, hysterické davy sudetských Němců do ochraptění vyřvávali vděčnost „svému osvoboditeli“. Venkovské ženy v lidových krojích ho zasypávaly květinami. Více o těchto antifašistech naleznete v díle Zapomenutí hrdinové - Němečtí odpůrci nacismu v Českých zemích (Vergessene Helden - Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern, editor Tomáš Okurka, vydalo Museum Ústí nad Labem 2008).

Je rozhodně kladným činem, že česká vláda iniciovala výzkum realizovaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd, Národním archivem a Muzeem města Ústí nad Labem. Zakázka přišla od někdejšího premiéra Jiřího Paroubka a výzkum podpořili ministři další vlády Petr Gandalovič, Karel Schwarzenberg a Cyril Svoboda. Česká exekutiva se tedy k zadání i výsledkům výzkumu hlásí.

Česko-německá historička Alena Wagnerová uvádí, že ze tří milionů sudetských Němců bylo antifašisty 10 až 20 procent. Řada z nich ve válce zahynula v koncentračních táborech (především v Dachau) a káznicích, další v odboji, někteří v československé armádě na západní i východní frontě. Desetitisíce uprchly před Hitlerem do Velké Británie, Švédska, Sovětského svazu a Kanady. Ve vojenských čs. statistikách lze nalézt údaje, že Němci tvořili desetinu zahraniční československé armády, což už je údaj dnes většině lidí úplně neznámý... Po válce byl cca 130 tisícům přiznán status antifašisty.

Podle neúplných údajů bylo hned v prvních dnech okupace pohraničí zatčeno více než 10 000 antifašistů a většina z nich odeslána do koncentračních táborů a věznic. Jenže i když mezi českými Němci bylo asi 200 000 antifašistů a demokratů, byla to jen malá skupinka proti 3,5 milionu nadšených obdivovatelů Hitlera (Viz ČRo6: Češi uznali zásluhy německých antifašistů).

Po odstranění velké části antifašistů, vyhnání Čechů a likvidaci Židů byly obsazené části ČSR rychle uvedeny do stavu naprosté poslušnosti a nadšení pro nacismus. Odtržené části ČSR, dnes nesprávně nazývané Sudety, se staly jedněmi z nacisticky nejfanatičtějších území Třetí říše.

Takže tato informační „vyváženost“, dnes tak oblíbená, by vedla v praxi k tomu, že budou veškeré činy i zločiny relativizovány a zdánlivě stavěny do jedné řady. A tím ve skutečnosti bagatelizovány skutečné zločiny či zamlčováno ekonomické a sociální využívání výsledků teroru od rozhodující a naprosté většiny českých Němců, a to včetně sudetských.

V případě politické diskuze mezi Čechy a Moravany a Němci (respektive hlavně sudetskými Němci a jejich předáky a jejich českými germanofilními spolupracovníky), dnes diskuze sklouzla do úplně nesmyslné roviny. Nahrává tomu skutečnost, že v důsledku politických dějů po II. světové válce prakticky zmizely z paměti obyvatel ČR skutečné informace o tom, jak tato doba vypadala. A příliš často je opakováno tvrzení, které nejen slyšíme od SL, ale zaznělo zde i v diskuzích.

Údajně se prakticky v Protektorátě a v Sudetech za války nic tak hrozného nestalo - v porovnání třeba s Polskem, Jugoslávií nebo SSSR. A to, co se stalo, je údajně dobře známo - viz teror po „heydrichiádě“, vypálení Lidic a Ležáků atd. Jinak prý už nic významného a „zajímavého“ nebylo. Navíc z 390 000 zavražděných Čechoslováků prý bylo 90 % Židů, tak o „co nám jde“?. Jde třeba o to, že demokratičtí Češi se drží zásady, že ti lidé byli našimi občany a byli a jsou si s námi rovni. To u nacistů neplatilo a zdá se - podle některých „mimořádně aktivních diskutérů“ často s německou IP adresou -, že pro všechny to stále neplatí.

Ovšem tvrzení, že na území ČSR bylo následkem okupace a nacismu mrtvých „jen“ 390 000 osob, je sprostá lež. Jen českých a moravských Němců v uniformách nacistické armády, původně našich spoluobčanů, padlo na frontách cca 250 000 (znovu opakuji: všichni Němci, žijící zde v letech 1918-1945, nebyli zdaleka jen sudetští Němci, jak landsmanšaft předstírá!). V koncentrácích skončily další desetitisíce německých členů komunistické strany a sociální demokracie. Německá sociální demokracie - DSAP v prvních parlamentních volbách v ČSR obdržela téměř 590 000 hlasů, což činilo přes 43,5 % německých hlasů. Počet členů strany však nástupem nacismu a odštěpením komunistů klesl ze 120 000 v roce 1920 na 80 000 ve třicátých letech. Čeští Němci - komunisté byli po roce 1921 pak členy KSČ.

V udávaném údaji 390 000 také není vůbec zahrnuto, kolik zemřelo na našem území zajatců a vězňů koncentračních táborů. Ale spíše než tisíce jich byly tak desetitisíce. Oni jsou dalšími nekonečnými zástupy mrtvých, jejichž hroby jsou stále na území naší republiky a o nichž se často neví nic. Anebo nejsou vůbec dodnes objeveny. Musíme se tedy, už kvůli těmto „zapomenutým (a zapíraným) mrtvým“ podívat podrobněji na to, co se u nás dělo. Obrátím se tedy znovu k textu D. J. Goldhagena:

Nevíme toho příliš o mnoha vyhlazovacích institucích ani o mnoha aspektech průběhu genocidy, natož pak o samotných pachatelích. V důsledku toho o nich kolují populární i vědecké mýty a mylné představy... Všeobecně se předpokládá, že Němci vraždili Židy (a příslušníky jiných národů) hlavně v plynových komorách a že by jich bez plynových komor,... nedokázali povraždit celé miliony. Podle této představy to byla pouze moderní technika, která jaksi umožnila páchat zvěrstva holocaustu v takovém rozsahu... Vědci i laikové žili až donedávna v přesvědčení, že pachateli byli především a v drtivé většině případů příslušníci SS, tedy ti nejzavilejší a nejbrutálnější nacisté. Stejně tak se až donedávna nepochybovalo o tom, že kdyby Němci odmítli Židy zabíjet, byli by sami zabiti nebo by museli počítat s koncentračním táborem či jiným přísným trestem. Všechny tyto názory, jež zásadně ovlivňují obecné porozumění holocaustu, jsou slepě přijímány, jako by se jednalo o samozřejmé pravdy. Staly se skutečnými dogmaty, která nahradila fakta a deformovala přístup k tomuto období.

První výklad argumentuje vnějším tlakem - pachatelé byli přinuceni. Pod hrozbou trestu neměli na vybranou než poslouchat rozkazy. Konec konců byli příslušníky vojenských nebo kvazipolicejních institucí s přísnou hierarchií velení, jež vyžadovaly naprostou podřízenost rozkazům a mohly tvrdě, možná i smrtí, potrestat každé porušení subordinace. Tento výklad tvrdí, že je-li přiložena někomu puška k hlavě, zastřelí druhé, aby zachránil sebe.“

Pro příklad že k hromadnému vraždění nebylo potřeba ani plynových komor, že strůjci a organizátoři genocidy nebyli jen příslušníci nejvyšší elity nacismu a jako důkaz k tomu, že neplatí ani ono „omílané“ tvrzení, že zde byli zavražděni hlavně Židé a pak vlastně jen „pár Čechů“ se můžeme vrátit příběhům téměř neznámých a zapomenutých koncentračních táborů v okolí Karlových Varů. A například na vlastní oči nahlédnout, pokud máme připojení k internetu, i do filmových dokumentů. V autentických dokumentech uvidíme, jak hrůzně vypadal koncentrační tábor ve Falkenau – dnes Sokolov - dne 5. 5. 1945. Můžeme se o všem znovu přesvědčit díky americkému režisérovi Samuelu Fullerovi... který natočil světoznámý dokumentární film o osvobození zajateckého tábora Stalag XIII B v dnešním Sokolově (Karlovarský kraj). U nás o něm prakticky nikdo nic neví nic a mediální bojovníci, „hledající pravdu“, o něm mlčí jak zařezaní. Samuel Fuller se stal budoucím světoznámým režisérem právě po zážitcích u hromad mrtvol tábora Stalag XIII B. Jak popisuje František Vlček: „Fuller sloužil u 1. pěší divize americké armády, prošel s ní severní Afrikou, Sicílií, vylodil se 6. června na Omaha Beach. (Nebyl to tedy žádný vyjukaný nováček a něco již ve válce viděl.) V poslední den války se svou jednotkou dorazil do Sokolova (Falkenau), kde osvobodila zmíněný zajatecký tábor, který se v posledních měsících války změnil prakticky v tábor vyhlazovací: sovětští zajatci tam mřeli jako mouchy na vyhladovění, průjem, tyfus. V bývalých armádních kasárnách Američané narazili na zbylé vyhladovělé zajatce a na stovky mrtvol. Zápach z těl byl prý cítit kilometr daleko, do středu města, které jinak válkou poznamenáno nebylo. Američtí vojáci pak popisovali jak nejprve hledali původ strašlivého zápachu a všichni Němci tvrdili že nic necítí a předstírali, že nic nevědí. Našinci, kteří sami zažili totalitní režim, dokáží jakž-takž pochopit, že se mnozí Němci báli. Ale to, že se nenašel ani jeden... Faktem však je také to, že velká část sudetských Němců byla až do léta 1945 přesvědčena, že všechna Hitlerem obsazená území (Sudety, část připojená k Bavorsku a část připojená k Rakousku), připadnou k Německu.


Sudetenland, Besuch Wilhelm Frick
Jásání sudetských Němců při příjezdu nacistických pohlavárů, přijíždí SS Obersturmführer Helmuth Frick – Cheb

To, co Fuller viděl, pak popisoval jako nejhorší noční můru. Velící kapitán, jmenoval se Richards, věděl, že Fuller sebou nosí kameru - koupila mu ji matka. Vyzval ho, ať to všechno natočí, na dobrou paměť.

(Díky za americké kamery a ruské fotoaparáty, nebýt toho, tvrdili by dneska mnozí, že nic takového nebylo a že se jen ubližovalo Němcům - což ostatně taková vedoucí Svazu vyhnanců Erika Steinbachová v podstatě říká.)

Američané tehdy z výchovných důvodů sebrali falkenauskou honoraci a přivedli ji do tábora. Donutili pak německé muže, aby vlastnoručně vytahali mrtvoly na appelplac (místo pro shromažďování a nástupy vězňů) a pak je opět vlastnoručně oblékli do pohřebních šatů. Nad kůží potaženými kostrami se naklání pan bankéř, pan lékárník, učitel. Američané přihlížejí, někteří si tisknou na tvář kapesník. Němci pak nakládají mrtvoly na máry, zapřáhnou se do vozu a tlačí hrozivý náklad ulicemi Sokolova, jdou kolem zámku, pak směrem k nemocnici až přijdou na návrší Hard ke hřbitovu. Před ním už je vykopaná jáma, do níž jsou mrtví nakládáni. Opět je tam pečlivě urovnávají Němci, mladí i staří. Američané a několik Rusů pak hodí do hrobu hrst hlíny. Promítání filmu je součástí malé výstavy věnované Samuelu Fullerovi v městském muzeu v Sokolově, které se nachází v městském zámku, kde na jaře 1945 sídlil štáb americké armády.

Abyste si mohli představit, jak vypadal takový „zapomenutý“ a „nevýznamný koncentrák“, o kterém se ve velké literatuře nepíše, klikněte si na YOUTUBE (Dokumentární filmy od Fullera zpracované režisérem Emilem Weissem)

Samuel Fuller - Falkenau Vision de l'Impossible:
http://www.youtube.com/watch?v=DujN3Aj8qpY&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=lnLc3gnkhJE&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=r4YtWbsdgLA&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=ct2nvR7RfHg&feature=related

Docela by mne potěšilo, kdyby někdo z fandů na překlady cizích filmů přeložil a otitulkoval i tento. Ti mrtví, ale i dnešní živí by mu byli vděčni.

Výstava o této události – osvobození lágru - by měla údajně být v Muzeu v Sokolově. Na stránkách muzea najdete pozvánku na odhalení desky Fullerovi, ba i obrázek, jak se slavilo,

ale o samotném koncentračním táboře a celé té historii na stránkách na stránkách Muzea nenajdete ani ň– aspoň já jsem nenašel. Asi historická událost, o které ví díky Fullerovi celý svět, nepřipadá tvůrcům stránek moc zajímavá, že?!

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.836

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře