Krvavé jaro roku 1945 (4)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.562

Konečná pekelná fáze války - pochody smrti 

Od porážky u Stalingradu začali mít Němci strach. A ten strach měli nejen obyčejní obyvatelé, ale i vedení Říše. Pro nás a pro budoucí vývoj v končícím Protektorátu a budoucím Československu měl zvláštní význam postoj a chování sudetských, ale i protektorátních Němců za války i po válce. Jak píše Volker Zimmermann v knize „Sudetští Němci v nacistickém státě“ (původně vyd. Klartex Essen, česky nakl. Agro Praha): Výkyvy nálady v sudetské župě v důsledku válečné situace se zhoršovaly a odpovídaly oscilaci nálad v ostatních (říšských) župách. Od počátku války až roku 1942, tedy po tu dobu, kdy wehrmacht vykazoval úspěchy, se věřilo, že mezi obyvatelstvem panuje stabilní politická nálada. Ale už tou dobou bylo zjevné, že mnoho lidí doufá v rychlé ukončení války, a proto kriticky hodnotili zejména tažení proti Sovětskému svazu. Po pádu. Stalingradu počátkem r. 1943 se nálada zhoršila vzhledem k trvale nepřízné válečné situaci... (str. 366)

Nacisté považovali Sudetskou župu a také některé další části Československa připojené po okupaci k Rakousku za politicky velice pevnou část státu. Všimněme si toho, co většina českých čtenářů dnes neví a o čem sudetští Němci neradi mluví, a to že „Sudetengau“, tedy „Sudetská župa“ byla jen částí zabraného území ČSR dle Mnichovské dohody. Část, kterou vidíte na obrázku před Hitlerovým obličejem, připadla k rakouským župám. Přesně tedy právnicky řečeno, ani podle Mnichovské dohody nebyla jižní část ČSR od Klatov po hranice se Slovenskem nikdy „Sudety“. Taková malá, ale významná lež používaná dodnes landsmanšaftem. Mluvíme-li tedy o Sudetech, mělo by se to týkat pouze části území, na které si landsmanšaft dělá dodnes nároky.


Sudety

Sudety a jejich obyvatelé byli zpočátku pevnou součástí nacistické ideologie. Už v roce 1939 vzrostl počet členů sudetské skupiny SA na 180 000. V celé říši včetně Rakouska měla SA v té době 904 tisíc příslušníků. Sudetská skupina SA tak byla nejsilnější.

Jak píše Zimmermann, ještě patrnější je toto všeobecné přitakání zájmu o vstup do strany: do července 1939 podalo žádost o přijetí do NSDAP 425 323 osob. S více než půl milionem „straníků“ vykazovala a NSDAP Sudety roku 1942 v poměru k počtu obyvatel nejvyšší největší podíl členů v celé Německé říši. Chování a nálady sudetských a vůbec bývalých československých Němců tak měly značný význam. Cituji V. Zimmermanna:

Stejně (jako po zabrání Sudet, tedy nadšeně) reagovalo i obyvatelstvo Rakouska po anšlusu v březnu 1938. I tam měla vybičovaná euforie počátku okupace za následek (po zjištění reálné skutečnosti) prudké ochlazení nálady. Paralely mezi reakcemi v sudetské župě a na územích „Východní marky“ jsou nápadné, že je možné jen jedno vysvětlení: nacionálněsocialistický režim svými přehnanými sliby a následným pohrdáním potřebami sám položil základní kámen pozdější nespokojenosti; obyvatelstvo přivtělených zemí zatím netrpělivě čekalo na domnělé blahodárné účinky nacionálního socialismu, a možné těžkosti, které nutně musely nastat při přechodu na poměry v říši, akceptovalo zdráhavě a s nelibostí.

Situace Německa se stále zhoršovala. V druhé polovině roku 1944, dne 29. srpna, vypuklo Slovenské národní povstání. Přes jeho potlačení bylo vzhledem k nástupu Rudé armády jasno, že Slovensko je pro Říši ztraceno.

V Sudetech bylo podle Zimmermanna navíc na jaře 1944 celkem 223 131 zahraničních dělníků a 69 580 válečných zajatců (nejsou zde určitě započítáni vězni z koncentráků pracující v tajných továrnách jako např. Dora atd.)

Ze zahraničích „dělníků“ zde byli nejpočetněji zastoupeni Rusové (48 808), Bělorusové (43 686) a Francouzi (19 346).

Dle sdělení okresního vedení NSDAP ze září 1944 „vládní president“ z Karlových varů za květen 1943 úředně hlásil: „Obyvatelstvo (sudetoněmecké) se v důsledku pobytu mnoha Čechů v kraji cítí stísněně, vzpomínka na útrapy v časech bojů je příliš živá. Obyvatelstvo předpokládalo,“ píše dále, „že připojením k Říši se od Čechů osvobodilo, jenže oni jsou ve velkém počtu zase zde.“ (Je otázkou, co znamená „velký počet“). Například podbořanští nacisté vyhlásili Podbořansko za „juden frei“ a zároveň plán na vytvoření oblasti Podbořansko za „Tschechen frei“, což se jim skoro podařilo.

V okamžiku, kdy se hroutila celá říše, vyhlásil říšský vůdce SS Himmler dne 14. ledna 1945 - zřejmě v návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung - útlum, vyklizení, ochromení, zničení) - rozkaz, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ A tak, jak se fronta blížila ke koncentračním táborům, dostali jejich velitelé přísný¨rozkaz - vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími formami likvidovat.

Pověstné pochody a transporty smrti.

Protože stále více slyším a čtu o „brněnském pochodu smrti“, za což dostávají jisté osoby dokonce „literární ceny“, je načase si říci, co to byly skutečné „pochody smrti“. Brněnský pochod byl nelidský výbuch vášní, ale primárně byl veden s cílem vyhnat brněnské Němce z Moravy a nikoliv je zavraždit. Kdyby neodmítly rakouské úřady tento pochod vpustit na své území, jistě by bylo mrtvých řádově méně. K hranicím jich většina došla relativně v pořádku. Ovšem kdyby je pustili Rakušané k sobě, zase by nebylo dnes tolik „propagandistického materiálu“ pro rakouské sudetské Němce, že.

Tento rozkaz vedení nacistů na odvedení vězňů z koncentračních táborů byl naprosto šílený. Rusové se blížili k Berlínu, Američané postupovali po porážce nacistů k Hamburku a již celkem volně táhli na centrum Německa. Dodnes není úplně jasné, proč nebyl vydán rozkaz všechny vězně zabít. Někde to sice k blízkosti fronty už nebylo možné, jinde by to ještě „technicky“ proveditelné bylo. Možná chtěli nacisté použít přeživší vězně jako jistou „pojistku“ pro jednání o udržení nějakého německého území pro nacisty, přičemž se dá uvažovat o vytvoření zbytkového státu na území Alpen Festunk - tedy Rakouska a pak hlavně uvažované Českomoravské republiky v hranicích dnešní ČR, ale s německým anebo německo-českým vedením. Jak o tom jednali někteří pohlaváři se Spojenci se souhlasem části vedení NSDAP. V listopadu roku 1944, když byl pověřen velením skupiny armád Horní Rýn, a v lednu 1945, kdy byl velitelem skupiny armád Visla, Himmler uvažoval, jak se zachránit. Od roku 1944 tajně jednal se západními spojenci a měl snahu jim něco nabídnout. 20. dubna 1945 nabídl spojencům jednání o separátní kapitulaci. V tajných dokumentech britské zpravodajské služby byly nalezeny záznamy o tom, že se Himmler koncem války pokusil získat politický azyl pro sebe a 200 předních nacistů výměnou za 3500 význačných Židů v koncentračních táborech. Ví se také, že koncem války se pokoušel vyměnit vězně - hlavně židy a západní občany - za sjednání separátního míru s tím, že by byl hlavou Německa on. Koncem války vedli jednání o vytvoření „českomoravského státu“ i protektorátní ministr Bienert a K. H. Frank. Pokusy dojednat separátní mír, a zachránit tak nacismus třeba i bez Hitlera, selhávaly, ale naděje byla. Pokud by však Spojenci nalezli statisíce polomrtvých vězňů přímo v koncentračních táborech, žádná jednání už by vůbec nebyla možná.

V této pro nacistické vedení krizové situaci vydal Himmler rozkaz, který nebyl technicky splnitelný bez postupného vraždění vězňů. Stejně tak jako Hitler (a mnoho jiných politiků všech dob) už zřejmě neměli vedoucí nacisté žádnou představu o realitě. Kam vůbec se statisíci vězňů jít? Jak je živit? Nikde už nebylo jídlo. Jak to vůbec zorganizovat? Kam s těmi, co nepřežijí? Šílený nápad šílenců vedl k brutálními peklu. Navíc se velká část tohoto hromadného a obludného vraždění odehrávala na území Československa. Je fantastické, že u nás ani po světě není tato skutečnost vůbec reflektována a dokonce se sudetoněmecké propagandě podařilo vnutit značné části obyvatel Evropy spojení slov „pochod smrti“ v souvislosti s Brnem. Snad by tedy bylo užitečné něco si o nich říci. Nebude to lehké čtení, jistě vybudí germanofily k běsnění, ale Češi by se snad o tom měli něco dozvědět. Pak lépe pochopí, co se dělo v květnu 1945 a dále.

Nejprve se tedy podívejme, co o této události říká význačný publicista Daniel Johan Goldhagen, významný americký autor, profesor politologie a sociálních studií na Harvardské univerzitě. Goldhagen dosáhl mezinárodní pozornosti jako autor významné knihy o holocaustu „Hitler's Willing Executioners“ (Hitlerovi ochotní katani, 1996), dále knihy „A Moral Reckoning“ (2002). Je také autorem mimořádné práce „Worse Than War“ (Horší než válka, 2009), v která se zabývá fenoménem genocidy (více najdete na stránkách NasiliNaLidech).

O pochodech smrti nejprve mluví D. J. Goldhagen v obecné rovině:

První fáze (pochodů smrti) předcházela oficiální politiku vyhlazování, a proto mohlo při pochodech smrti zahynout méně lidí, neboť Němci, kteří na pochodující dohlíželi, nebyli ještě zahlceni celou řadou představ o hubení lidí. Druhá fáze se kryje s obdobím hromadného vyhlazování, kdy zabíjení pochodujících bylo přirozenou součástí genocidy. Třetí fáze se odehrávala době, kdy vyhlídky Němců bledly a jejich úsilí se obracelo vniveč.

Nebudu zde Daniela citovat úplně celého (říká autor stránek NasiliNaLidech)

Když se blížil konec války a Rusové byli (lidově řečeno) na dohled, Němci ve spěchu začali „zdrhat“ z táborů. Vězni (které hnali s sebou) si mohli vykoupit určitou ochranu a tím si zachránit kůži. Pochody smrti se staly pokračováním genocidy prováděné v táborech. Nikdo vlastně ani nechápe počínání Němců v posledních dnech. Proč brali vězně (hlavně Židy) na pochody? Nápad některých Němců vmísit se mezi vězně, čímž by si zachránili život (svědecky doložené např. v Rakousku), přišel až na úplném konci, v době, kdy už nebylo vyhnutí než stát se zajatcem u Rusů. A stát se zajatcem u Rusů znamenala téměř jistou smrt. Proč tedy vedli lidi tisíce kilometrů a mučili a zabíjeli je u toho? Němce nic nenutilo, aby brali na konci války vězně na pochody smrti.

Pochody smrti byly chodící obdobou dobytčích vagonů, nebo naopak dobytčí vagony byly pojízdnou obdobou pochodů smrti… Němci se vůbec nestarali o životní podmínky či důstojnost odsouzenců, ba ani o to, zda se udrží při životě. Někdy nechávali vozy stát celé dny, aniž by dovolili lidem z těch vozů vyjít, i když to nebyl žádný problém. Nedali jim jíst, ani pít. Zakázali jim latrínu. Větracích otvorů bylo ve vozech málo. Nebylo kolikrát ani dost místa, aby se lidé mohli posadit... Během třetí a nejdůležitější fáze pochodů smrti už nemohli vedoucí Němci (na rozdíl od obou předchozích fází) podle vlastní vůle rozhodovat, kdy budou vězně transportovat a kdy je popraví. Pochody byly zahájeny a prudce rozšiřovány, protože hrozilo, že postupující nepřátelské armády obsadí lágry. Němci se ocitli v situaci, kdy mohli vězně buď přemístit, nebo propustit.

Už nebyli pány situace. Poslední fázi je možno opět rozdělit na tří různé etapy.

1) První začala v létě 1944, kdy se Rudá armáda blížila k táborům v západní části Sovětského svazu a na východě Polska.

2) Druhá etapa trvala od ledna do března 1945, kdy došlo k obrovskému stěhování táborových vězňů a jejich německých dozorců zpátky do Německa. Tam se jejich cesty měly rozdělit. Osvětim, Gross-Rosen a další obří koncentrační tábory v západním Polsku a východní části Německa byly vyklizeny a vězni, kteří přežili, se plahočili (občas i jeli) do nějakého nového koncentráku či lágru, které se dočasně nalézaly mimo dosah spojenců.

3) Třetí etapa začala v březnu 1945 a trvala až do konce války. V této době, když už nikdo z Němců nemohl věřit, že Německo vyhraje, byli vězni bezcílně vláčeni Německem (a Protektorátem) z jednoho místa na druhé. Jejich němečtí dozorci tentokrát už ani nesměřovali domů. I když je také nic nenutilo, aby se cesty zúčastnili. Němci také už věděli, že pochody smrti neslouží nějakému rozumnému účelu, když s vězni kličkují se spojenci v patách.

Nejrůznější odhady míry úmrtnosti a celkového počtu těch, kdo padli za oběť závěrečné etapě pochodů smrti, naznačují, že v ní muselo přijít o život něco mezi třetinou a polovinou ze 750 000 tehdejších vězňů z oficiálních koncentračních táborů, tedy něco mezi 250 000 až 375 000. Martin Broczat v encyklopedii o Holocaustu píše: „Domnívám se, že toto číslo bude větší minimálně o padesát procent.“ Už nešlo zjistit, kolik lidí zůstalo v táborech a kolik lidí prošlo pochody smrti. Židé byli na těchto pochodech celkově v horším stavu než ostatní vězni. Je to dáno nenávistí Němců proti Židům. Židé byli po cestě mučeni více, než ostatní vězni. Všichni vězni byli celkově ve špatném stavu už před nástupem pochodů. Je pak pochopitelné, že v krutých podmínkách v důsledku podvýživy, zranění, vyčerpání, podchlazení a nemocí zahynulo mnoho vězňů, nejen ti, kteří byli záměrně dozorci vražděni.

Daleko strašlivější je další část ukázky, která mluví o konkrétní situaci a o českém území… ukázka je převzata z knihy „Hitlerovi ochotni katani“.

V Lenoře jsem vyhledal kapitána Wi. A odjel do Volar, kde jsem se dozvěděl, že je potřeba do budovy školy, která sloužila jako lazaret, přepravit z nedaleké stodoly skupinu vyčerpaných, kachektických (kachektický, vyhublý, podvyživený, výrazné vysílení organizmu) a zubožených žen. Před stodolou jsem potkal kapitána Wa. Zeptal jsem se ho, co objevil. Odpověděl, že zde má skupinu 118 židovských žen a že něco tak strašného neviděl. Vyzval mě, abych vešel dovnitř a ohlédl situaci. Tak jsem taky učinil. Stodola byla jednopatrová dřevěná barabizna. Uvnitř byla tma a odporná špína. Při prvním pohledu na tyto nešťastnice jsem byl naprosto šokován. Nemohl jsem uvěřit, že je možné člověka takto ponížit, vyhladovět, že je možné, aby někdo byl tak vyzáblý, a přitom zůstal za takových podmínek naživu. Ve skutečnosti jsem v té chvilce vše přehlídl očima. To, co jsem nakonec v tomto malém prostoru spatřil, připomínalo hromadu přes sebe ležících myší, slabých natolik, že se nedokázaly ani pohnout. Nejenomže měly špinavé, obnošené, nepadnoucí a rozedrané šaty, ještě ke všemu byly tyto ženy velice umazány lidskými exkrementy, jimiž byla také pokryta větší část podlahy. Ženy trpěly krutými průjmy, což vedlo k tomu, že se vyprazdňovaly každou pátou minutu. Byly příliš slabé, než aby se mohly zvednout a vykonat svou potřebu jinde. Jedna věc mě při vstupu do stodoly překvapila. Myslel jsem si, že před náma leží skupinka asi padesátiletých žen. Byl jsem překvapen a šokován, když mně jedna z těchto dívek řekla, že je jí sedmnáct let.

(Američan netušil, jako to netuší mnozí dnes, že při selekci byly v koncentračních táborech ihned zavražděni všichni pod 15 a nad 30 let!!! Pochody smrti z koncentráků tedy absolvovali jen relativně mladí a nejsilnější vězni. Jak vypadali ve skutečnosti, si prohlédněte na obrázcích níže.)


Děti z Osvětimi


Osvětim - těla žen, blok 11

Pak jsem se vrátil do místního lazaretu ve Volarech (píše autor) a převzal zodpovědnost za evakuaci, ubytování a stravování, i ošetřování těchto osob. Jakmile se tyto pacientky na nosítkách dostaly do lazaretu, byla jim okamžitě věnována veškerá péče. Podle mého odhadu jich muselo na nosítkách být přeneseno až 75 procent. Zbylých 25 procent žen bylo schopno za pomocí ostatních dovléci svá vyčerpaná těla ze stodoly na ošetření do nemocnice. Naším prvním úkolem bylo uložit tyto ženy do něčeho, co se podobalo postelím, a okamžitě podniknout opatření na záchranu jejich životů, což v oné chvíli pro většinu z nich znamenalo transfuzi krve a krevní plazmy a pro několik méně zubožených podávání infuzí. Zastávám názor, že kdyby těchto 118 žen nebylo objeveno a nebyla jim poskytnuta nejlepší možná péče, přinejmenším 50 % z nich by do 24 hodin zemřelo. Po vyšetření těchto pacientek jsem u nich objevil následující symptomy a choroby.

1 - extrémní podvyživenost

2 - onemocnění z nedostatku vitamínů

3 - převážná většina žen měla na nohách otevřené edémy kategorie čtyři plus

4 - těžké omrzliny prstů na nohách se suchou gangrénou

5 - přibližně 50 % jich trpí těžkým kašlem vyvolaným nálezy na plících

6 - přibližně 10 % z nich bylo poraněno střepinami granátů. Tyto rány vypadají velice vážně a je pravděpodobné, že v mnoha případech budou zasaženy lokální gangrénou.

7 - pacientky trpí úplavicí

Tyto ženy přežily pochod smrti, který vyrazil z helmbrechtského tábora před třemi týdny. Toto je výsledek války, kterou vedou Němci.

Citujme dále, pro uvedení čtenáře do reálné skutečnosti, jak vypadala situace v Sudetech koncem války z pohledu německého historika V. Zimmermanna (str. 311) Cituji to proto, že pod vlivem cílené prosudetoněmecké a hlavně pronacistické propagandy si začíná mnoho, zvláště mladých lidí myslet, že tato doba byla něco podobného, v čem žijí dnes oni. Jenže pod německým velením - viz například začátek nacistické agitky natočené v ČR pod názvem „Habermannův mlýn“. Takže:

Celkový chaos, který v Sudetech před koncem války zavládl, završovaly pochody (pochody smrti) válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. SS župnímu vedení bylo dne 9. února 1945 hlášeno, že se formují různé kolony se zhruba 6000 britských a 16 000 sovětských zajatců. Dalších 65 000 válečných zajatců bylo shromážděno v okrese Děčín. (Jak víme my, v té době už pochodovaly územím Sudet také desetitisícové pochody smrti z koncentračních táborů.) Dle rozkazu Henleina se měly „pochody dít pokud možno s vyloučením jakékoli pozornosti obyvatelstva“. (Což byl sám o sobě idiotský rozkaz) Chaos zvyšovali zajatci, kteří se dle hlášení vedení NSDAP (z okresu Sokolov-Falknov hlásil vedoucí NSDAP) pokoušeli krást na polích úrodu, hladoví kradli cokoliv k jídlu, desítky z nich utíkaly, a to včetně Čechů.

Cituji: Nesouhlas s pochody projevoval Henlein a docházelo ke konfliktům mezi ním a Frankem. (Mimo jiné také proto pak často zůstávaly kolony často na místě, bez jídla a ubytování, vězni umírali na podchlazení a hlady, jinde byli „aktivně“ dozorci vražděni.)

Lidé (sudetští Němci) si stěžovali na nedostatečnou ostrahu kolon a na nesnesitelné podmínky při transportech zvláště sovětských zajatců. Němce například rozčilovalo, že v jedné vesnici byli umírající sovětští zajatci ponecháni svému osudu (většinou je nacističtí dozorci „spořádaně“ povraždili a pak nechali pohřbívat do hromadných hrobů), jinde dokonce zastřelené Rusy jen přehazovali přes ploty do zahrad atd.

Co se týče pochodů vězňů koncentračních táborů, zmiňuje s autor o mimořádně odporném pochodu smrti z bavorského Helmbrechtu (ano, to je to rozkošné a čisté městečko bavorské kousek od českých hranic mezi Aší a Bayreuthem, hned vedle dálnice).

Píše: Pochod smrti začal 13. dubna a skončil 6. května 1945 a vedl přes Aš, Mariánské Lázně, Chodovou Planou a Kašperské Hory až do Prachatic. Vyšlo přibližně 580 židovských a 590 nežidovských žen, tedy asi 1170 žen. Pochod byl dlouhý 310 km, denně se muselo ujít asi patnáct kilometrů - a každá, která nemohla dál, byla na místě usmrcena. Do Prachatic došlo jen asi 100 žen, což autor jaksi cudně zamlčuje. Zato říká, pravdivě, že: V některých místech - protože mezi vězeňkyněmi byly i Němky, byly činěny pokusy dát ženám jídlo a pomoci. Ale dozorkyně tomu vždy zabránily.

Z 1170 žen přežilo tuhle hrůzu trvající neuvěřitelné tři týdny jen jediná stovka žen. Není ani známo, že by některá z dozorkyň byla jakkoli po válce potrestána.

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕5.562

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře