Krvavá léta 1938-45 (3)

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.146

Zásadní kniha o Češích, kterou Češi neznají

Masy potřebují jednoduchá ideová hesla, lehce zapamatovatelná, na která se pak naroubuje momentální politika. Jako byl třeba „Komunistický manifest“ pro levici... Takže abychom pochopili, co se dělo v roce 1938, musíme se vrátit do roku 1918, kdy se prvně od doby Jiříka z Poděbrad (1420-1471) respektive od Habsburka Ferdinanda I. (1526-1564) dostali plně k moci ve státě Češi, protože do doby třicetileté války Češi a Němci coby katolíci i utrakvisté v obou táborech spoluvládli. To byla zásadní historická změna. Na to musela reagovat i německá strana, a reagovala bouřlivě. Jako jednu z prvních věcí vytvořila „sudetoněmeckou vlastivědu“. V případě českých Němců to byl (a je) takzvaný Sudetoněmecký katechismus.

Jak uvádí autoři E. Hahnová a H. H. Hahn, prvně vyšla tato „kniha“ v roce 1919, tedy v roce, kdy byla sudetoněmecká kocovina z prohrané války, z ponížení pádem do „spárů Čechů“ největší. Autorem byl národovecký a později nacistický germanista Erich Gierach, později profesor na pražské německé universitě a od roku 1936 na universitě v Mnichově. Kniha s původním názvem „Katechismus für die Sudetendeutschen - Katechismus pro německý národ v Čechách“ měla neuvěřitelný úspěch. V roce 1923 vyšla v již neuvěřitelném nákladu 50 000 výtisků a byla otiskována v novinách, časopisech atd. (dodnes ji lze koupit na Amazonu). V originále ji lze nalézt na stránkách Bohemistik.de.

O „lásce“ sudetských Němců k této knize a o tom, jak ji považují za důležitou, svědčí i to, že byla vydána, pokud vím, například ještě v roce 1994 v Německu.

Fantastické je, že tento docela zásadní text, který dodnes formuje vztah většiny sudetských Němců – tedy Němců, kteří se o nás zajímají a aspoň něco o nás vědí - k nám, prakticky nezná žádný našinec. Tedy až na jisté aktivisty a publicisty, kteří ji, myslím, mají skutečně jako katechismus. Jak je vidět z jejich článků v novinách i v jiných mediích a v diskuzích na netu.

Sudetoněmecký katechismus:

  1. Celé území československého státu je stará německá země. Dříve, než se sem přistěhovali Slovani, byly Sudetské země a Horní Uhry již více než půl tisíciletí germánské.
  2. Od Kristova narození žily německé kmeny a zněl staroněmecký jazyk neomezeně od pramenů Ohře až hluboko do Karpatského pohoří.
  3. Název Čechy (Böhmen) je německého původu. Kdysi znělo Bai-haim (latinsky Boihaemum), tj. ,domov Bojů' (Bojer), později Beheim, z čehož vzniklo Böhmen. Slovanský název Čechy je o více než tisíc let mladší.
  4. Také název Morava (Mähren) je německý. Tato země - stejně jako její obyvatelé - byla starými Němci pojmenována podle řeky Moravy a toto pojmenování bylo převzato přistěhovavšími se Slovany.
  5. Slezsko (Schlesien) má název podle germánského kmene Silingů, hlavního národa Vandalů. I sem se Slované přistěhovali až v 6. století.
  6. V Čechách žil od roku 8 př. Kr. do 6. století německý kmen Markomanů (tj. Markmänner čili hraničáři), předků dnešních Bavorů (pův. Bajuwaren, tj. obyvatelů Čech = Bohemia).
  7. Na Moravě a v Horních Uhrách sídlili půl tisíciletí před Slovany němečtí Kvádové, kteří byli později nazýváni Marchwaren (lat. Marharii), tj. Marchanwohner - Moravani (Mährer).
  8. Z těch dávných časů pocházejí ještě dnes mnohé prastaré německé názvy hor a řek. [... ]
  9. Prvním králem Čech byl Markoman Marbod, který vládl od roku 8 př. Kr. do roku 19 po Kr. , a nikoli Vratislav nebo Přemysl.
  10. Slovani přišli do země až v 6. století po Kr. poté, co byly Čechy a Morava více než 500 let čistě německé.
  11. Když se přistěhovali Češi do Čech, tak nebyli svobodní, nýbrž žili pod krutovládou Avarů.
  12. Od toho strašného jařma je osvobodil Němec, francký kupec Samo, který byl jejich prvním králem (asi 625 až 660 po Kr.).
  13. Čeští Slovani nikdy nevytvořili jednotný, nezávislý stát. Od dob Karla Velikého (+814) patřily Čechy a Morava k německé říši, jejíž svrchovanost byla pouze přechodně přerušena.
  14. Roku 895 se objevila na řezenském říšském sněmu dobrovolně česká knížata a prosila o znovupřijetí do německé říše. Od té doby patřily Čechy nepřetržitě k Německu a tvořily od roku 1004 jeho neoddělitelnou, s ostatními zeměmi rovnoprávnou součást až do zrušení říše (1806).
  15. Již nejstarší kronikář Čech, Slovan Kosmas, děkan pražského biskupského chrámu (+1125), řadil Čechy k Německu. V úvodu svého díla (I2) jmenuje Germania, cuius in partibus (Německo, na jehož území) leží země Čechy.
  16. Hodnost královská nebyla zřízena Čechonárodem, nýbrž panovníkům propůjčována německým císařem.
  17. Český král patřil k nejmocnějším německým knížatům a byl první mezi světskými kurfiřty německé říše.
  18. Stejně jako Čechy byly i Morava a Slezsko lény německé říše. A všechna tři území patřila jako německé říšské země k Německému spolku od jeho založení.
  19. Tvrzení, že by země Koruny české tvořily státní jednotu, není ani historicky, ani státoprávně udržitelné. Morava (od r. 1182) a Slezsko byly bezprostředně podřízenými říšskými knížectvími; a jestliže se České koruně příležitostně dařilo upevnit volné vztahy mezi nimi, ochraňovali si právě Moravané a Slezané vždy svoji nezávislost.
  20. Práva Němců v tomto státě jsou prastará. Nejstarší zachovaná listina týkající se Němců v Čechách pochází z roku 1178 a sahá v podstatě do dob krále Vratislava (1061-1092). Němcům zaručuje Vivere secundum legem et iustitiam Theutonicorum (žít podle zákona a práva Němců).
  21. Když král Václav I. starou listinu svobod Němců potvrdil a rozšířil, nakonec prohlásil: „Kdo by se ale proti našemu privilegiu snad odvážil provinit porušením práv jmenovaných Němců, bude prohlášen vinným porušením královského majestátu a potrestán a proklet Bohem nejvyšším jako Dathan a Abiram.“ (viz Starý zákon, Exodus - pozn.autora.)
  22. Sudetské země byly v době císaře Josefa II. tak německé, že známý historik J. M. Pelzel v roce 1791 předpověděl brzký zánik českého jazyka. Němci se pak zasazovali o jeho udržení a oživení neméně než Češi.
  23. Historické nároky Němců na Sudetské země jsou prastaré. Prvních pět století byly výlučně německé; téměř tisíc let patřily k Německé říši; jejich pohraničí bylo získáno z pralesa a pustiny prací rukou a ducha našeho národa.

To jest zdůvodněním historického práva Němců na samosprávu.

(Sudetský katechismus“ E. Hahnová, H. H. Hahn „Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání“ Votobia 2002)

A na tomto základě se dalo stavět. Či lépe řečeno bourat. Neboť o samosprávu nikdy nešlo. Šlo o rozbití ČSR.

Je naprosto zbytečné pokoušet se rozebírat jednotlivé kapitoly tohoto desinformačního díla, tak jako u jiných podobných výtvorů. Navíc rozbor každého takovéhoto tvrzení by si vyžádal nejen samostatnou kapitolu, ale patrně samostatnou knihu. Z tohoto hlediska se dá říci, že jde o mimořádně dobře zpracovanou desinformační a propagační kampaň, která měla obrovský dopad na německy mluvící obyvatele ČSR. Česká politika nenalezla žádný účinný prostředek, kterým by jí čelila. Myšlenka na samospasitelnost a samozřejmou „oblíbenost demokracie“ se ukázala jako mylná.

V politickém spektru sudetoněmeckých politických stran byla také zastoupena demokratická složka, ale od počátku převažovala aktivistická část, která také vyvolala první velkou československo-sudetoněmeckou krizi.

Dobře popisuje tuto situaci například dokument Dějiny Ústí nad Labem.

Dne 21. října 1918 bylo ve Vídni v domě Dolnorakouského sněmu rakouskými Němci ustaveno Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, na němž zástupce německých nacionalistů z Čech Hans Knirsch prosazoval z důvodu „národních, sociálních a kulturních zájmů“ státoprávní připojení Německého Rakouska (tedy včetně Sudet) k Německé říši. Jak měl vypadat dle plánů českých Němců tento stát viz obr. č. 1, což se ukázalo jako nereálné.

27. října 1918 se konalo v Ústí nad Labem shromáždění důvěrníků německých Volksratů pro Čechy. Předsedající MUDr. Titta vysvětlil, že je nutné sjednotit snahy usilující o připojení tzv. Deutschböhmen k německé říši. Odmítl jakoukoli možnost soužití s Čechy. Hlavní myšlenkou bylo, že Deutschböhmen je rozhodnuto spojit svůj osud na základě sebeurčení s osudem německého národa.

Při okresním národním výboru (německém) „Bezirksnationalausschuß“ byla zřízena tzv. lidová obrana - „Volkswehr“. Dále komando řízené hejtmanem Ringelhahnen pod názvem bezpečnostní obrana „Sicherheitswehr“. Na ochranu průmyslových objektů vznikla dělnická milice „Rote Wehr“. „Volkswehr“, označená bílými páskami na rukávech, měla asi 150 až 160 mužů. Dělnická milice, označená rudými páskami na rukávech, čítala 200 ozbrojenců s dvěma kulomety.

Ústecké správní orgány provincie Deutschböhmen se vyznačovaly značnou liberálností i ve vztahu k české menšině v Ústí. Českému obyvatelstvu byla povolena veškerá shromáždění, o jejichž konání byl okresní národní výbor požádán.

14. listopadu 1918 byla v Ústí na podporu libereckého zemského sněmu zorganizována manifestace, hlavním programem bylo právo severočeských Němců na sebeurčení v provincii Deutschböhmen. Je zajímavé, že popud k manifestaci vyšel z okresního sekretariátu německé sociální demokracie. Dokonce všechny továrny přestaly pracovat o desáté hodině, aby účast na manifestaci byla co největší. Ze shromáždění, na němž hlavní projevy přednesli ústečtí sociálně demokratičtí předáci Franz Beutel a Franz Kapusta, byla odhlasována pozdravná rezoluce dělníkům a vojákům Německa a blahopřáno jim k vyhlášení německé republiky.

Ozbrojeným složkám provincie Deutschböhmen se ne vždy podařilo zvládat situaci ve městech, kde panoval kritický nedostatek základních potravin. V Ústí na Labem začaly počátkem listopadu hladové bouře a drancování skladů potravin. Do skladu Schichtovy továrny „Rýžovna“ v Kramolech vnikl dav a začal rabovat potraviny. Německá ozbrojená stráž Schichtovy továrny (obr. č. 2) zasáhla. Na na dobové fotografii (obr. č. 3) vidíme začátek drancování skladů. Sklad byl však drancujícími zapálen, do planoucí budovy pak vnikaly spousty lidí neohlížející se na smrtelné nebezpečí a pokračovaly v drancování. Těsně vedle hořící „Rýžovny“ stálo další vojenské skladiště... Lidé je rovněž vyplenili... Ještě v odpoledních hodinách 3. listopadu se u mostu přes Labe shromáždil tisícihlavý dav, Češi i Němci, který se snažil prodrat se na druhý břeh řeky. „Volkswehr“ jej zastavil teprve salvou vypálenou z kulometu.


Schichtova továrna


Začátek drancování skladů

Během 2. a 3. listopadu byla vypleněna správkárna a sklad vojenského materiálu „Bergstelle“ v Trmicích, 4. listopadu se začali lidé shromažďovat též kolem neštěmického cukrovaru. Chystali se nepochybně následovat příkladu z Ústí, Střekova i Trmic, ale zalekli se přivolaného oddílu ústecké Volkswehr.

Takováto výbušná situace byla v celém pohraničí. Prostřednictvím Rakouskem štědře dotovaného oddělení propagandy vedla „sudetoněmecká vláda“ Deutschböhmen ve vídeňských i česko-německých novinách protičeskou kampaň a rozdmýchávala vzájemné rozpory.

Je tedy jasné, že pověsti o tom, že protičeské nálady se zrodily až s Henleinem a Hitlerem, jsou mylné. Bylo to jenom pokračováním stále agresivnějšího zápolení mezi Čechy a českými Němci a Němci propagujícími ideu Velkého Německa obecně.

Dodnes je v Německu vytýkáno Benešovi, že nesplnil slib zavést v ČSR federální anebo spolkový stát. Dříve, než se mohl o něco takového byť jen i pokusit, odmítli hlavní předáci českých Němců jakoukoli spolupráci.

Jednotný postup českých Němců, pokoušejících se změnit tisíc let staré hranice českého království, ať se může zdát některým hodnotitelům historie sebelogičtější, měl však již brzo mít negativní následky. V prvé řadě pro samotné české Němce

Autor : Václav Vlk st. 🕔19.05.2014 📕4.146

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře