Ďábel v líbezné krajině 1

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.464

Městečko Mauthausen a tábor smrti

Vlak zastavil v malém městečku. Vyskočila jsem ven, zdálo se to nízko, ale po dopadu jsem zůstala na zemi rozplácnutá jako žába a nemohla jsem se zvednout. Naštěstí mi někdo pomohl. Ani nevím, kdo. Když vystoupili všichni, vydali jsme se mezi domky vzhůru do stráně úvozovou cestou. Byla jasná noc, všude kolem sníh, svítily hvězdy a krajina kolem byla líbezná. Měla jsem touhu si lehnout do sněhu a skončit to. Ale nakonec jsem si řekla, že tohle jim přeci nedopřeji, a zvedla jsem se k dalšímu pochodu. Naštěstí včas. Kdo se opozdil, toho stráže ihned zastřelily. Vlekli jsme se tou líbeznou krajinou vzhůru a za námi zůstávala světla městečka Mauthausen a mrtvoly podél cesty.

Takhle nějak si pamatuji vyprávění mladé francouzské odbojářky uvězněné gestapem, v dokumentárním filmu „Tajná válka“.

My jsme jeli do koncentračního tábora Mauthausen (do centrálního lágru, dále jen KLM) třemi autobusy. Dne 24. 10. 2012, kdy bylo 70. výročí první hromadné, nacisty tajené, vraždy českých odbojářů československých vlastenců, podporovatelů a příbuzných parašutistů operačních skupin ANTHROPOID, SILVER A, OUT DISTANCE a INTRANSITIVE, zavražděných ve dnech 24. 10. 1942, 26. 1. 1943 a 3. 2. 1944 v KT Mauthausen.

Koncentrační tábor Mauthausen není, jak se většina lidí domnívá a jak to podprahově presentují rakouské a německé úřady a naši čeští bojovníci za „objasnění českých zločinů na Němcích“, jen jeden tábor na jednom místě. Byl to celý veliký soubor táborů, celkem 49 lágrů, z nichž dva hlavní, Mauthausen a Gusen, byly tábory III. kategorie. Tedy lágry likvidační.

KTM byl zřízen v srpnu 1938, pět měsíců po „anšlusu“ (připojení) Rakouska k Velkoněmecké říši. Koncentrační tábor plnil pro nacisty pod vedením SS dvě funkce: boj proti politickému a ideologickému „nepříteli“ a zničení jednotlivých osob vězněním, mučením, zabíjením a zároveň také maximálním využíváním pracovních sil. Do roku 1943 bylo fyzické likvidování „nepřítele“ v popředí činnosti.

Vězni byli zabíjeni mnoha způsoby. Byli biti až k smrti, věšeni, nemocní a nepohodlní vězni byli zabíjeni zimou, jiné nechali vyhladovět k smrti nebo je zabili injekcí do srdce, v provozu byly v Mauthausenu i Hartheimu plynové komory. Z Mauthausenu byli vězni vozeni do Gusenu k větším spalovacím pecím „zplynovacím autobusem“, takže nastoupili živí lidé a do cíle byla dovezeny jen mrtvoly, vězni byli zabíjeni prací v lomu, stříleni v „zastřelovacích koutech“ či při práci, byly na nich konány vražedné „lékařské“ pokusy...

Vydáte-li se do hlavního tábora KTM po silnici, pojedete od Dunaje kolem krásných a upravených rakouských domků, na jejichž stěnách jsou ve výklencích sochy svatých a na fasádách nábožné obrazy, a jen malinká, lehce přehlédnutelná tabulka vás navede na silnici plnou zákrut nahoru ke koncentráku. Díváte-li se na to poklidné a bohabojné, uklizené a jistě že spořádané městečko, jako neznalý návštěvník, nenapadne vás, co se skrývá nahoře na kopci zvaném Leonenberg.

Podle vzpomínek přeživších vězňů vodily zpočátku eskorty SS zbídačelé vězně běžně po ulicích městečka kolem jeho obyvatel - v létě sedících v zahrádkách cukrárny a kaváren, konsumujících při tom netečně své odpolední „Kafé und Kuchen“. Osobní svědectví o tom podal pan Walter Beck, vídeňský Čech a ještě k tomu z matčiny strany Žid, československý vlastenec a vězeň KTM:

Pak pokračovala cesta dále do útrob tábora. Vězni šli po svých středem vesnice, okolo pošty, přes náměstí a koukaly na ně rodiny s dětmi sedící v kavárnách. A pak pokračovali do kopce a úvozem k táboru.“ Později se praxe změnila, jak vypověděl jiný přeživší vězeň, pan Václav Václavík:

Dlouhá řada čtyř nebo pěti set zatracenců byla hnána malým městečkem Mauthausen, před válkou populárním letoviskem měšťáků. Obyvatelé města měli příkaz od velitelství koncentračního tábora opustit ulici, uzavřít dveře i okna, kdykoliv bude procházet transport vězňů.

To je jen malá poznámka k obvyklému tvrzení, že Němci – v tomto případě Rakušané - o ničem nevěděli.

A tak začnete lépe chápat realitu Rakouska, třeba tu vzájemnou nenávist mezi rakouskou spisovatelkou a dramatičkou Elfriede Jelinek (která obdržela Nobelovu cenu za literaturu v roce 2004 za hru Burgtheater) a tzv. „obyčejnými Rakušany“. A rakouským establishmentem. Její dílo se zabývá obecně přijímanou nechutí Rakušanů vypořádat se s vlastní nacistickou minulostí. O čemž, té náchylnosti k nacismu, svědčí i poslední rakouské volby, kde dostaly strany, v kterých se objevují neonacistické tendence, téměř 30 % hlasů (FPÖ vedená H. C. Strachem 18 % hlasů a strana Jörga Haidera, BZÖ, 11 %)

Abychom lépe pochopili nejen co to byl koncentrační tábor Mauthausen, ale celou tu dobu, je potřeba si připomenout:

1) Mauthausen byl první koncentrační tábor mimo původní Německo a byl v podstatě ztělesněním názorů německých a rakousko-německých nacionalistů, toužících již od poloviny 19. století po vytvoření „Velkého Německa“ na „vyřešení nacionální otázky“. Podrobnosti na NP:

Slované nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká! “ (R. Tannenberg)

2) KLM byl založen jako soukromý nacionálně socialistický podnik, samozřejmě pod ideovým vedením Říše a NSDAP.

3) Základem KLM byl původně lom na kámen u Mauthausenu a další lomy v okolí, vlastněné firmou DEST (Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH) vedené nacistou a vysokým členem SS Oswaldem Pohlem.

Firma koupila kamenolom od města Vídně a začala s výstavbou mauthausenského koncentračního tábora. Kámen měl být použit na plánovanou přestavbu města Linz (Linec), v kterém se Hitler jako mladík bezútěšně toulal, na město „Kulturhauptstadt des Führers“ (Hlavní Vůdcovo, město nacionálně socialistické kultury). Kámen měl být také využít při plánované budoucí kompletní rekonstrukci hlavních německých měst, tedy i „německé“ Prahy, v souladu s plány Adolfa Hitlera podle projektů Alberta Speera.

Protože šlo víceméně o „soukromý podnik“, ovšem státního významu, poskytly na jeho výstavbu peníze Dresden Bank, protektorátní Böhmische Escompte-Bank (Bebca) se sídlem v Praze, dále přišly peníze z tzv. Reinhardtova fondu, pojmenovaném po Fritzi Reinhardtovi, SA-Obergruppenführerovi, nacistickém státním tajemníkovi, který vymyslel způsob, jak „legálně“ využívat peníze a majetek ukradený vězňům. A to včetně zubů z drahých kovů vytržených mrtvým obětem. Ostatně tento „ekonom“ byl po válce soudně jen mírně potrestán a zemřel v klidu jako vážený občan v Německu v roce 1969! Původní trest zněl na čtyři roky, později snížen na tři roky a v roce 1950 byl německými soudy propuštěn.

Dosti nechutné je také to, že na stavbu koncentračních táborů mohutně přispíval německý Červený kříž.

4) „Obsluha“ KLM byla rozdělena na několik úrovní:

a) vedení tábora byli SS, až na výjimky z Bavorska

b) stráže byly SS z Rakouska

c) kápové a blockführeři – tedy samotná výkonná složka - byli němečtí a rakouští kriminální zločinci většinou nejhoršího řádu

d) Celkem bylo zapojeno 45 podniků a firem a díky otrocké práci vězňů byl KT Mauthausen-Gusen vysoce výdělečný podnik. V roce 1944 „produkoval zisk“ více než 11 milionů říšských marek, což někteří dohadují na dnešních cca 110 milionů eur. Za cenu, že z 320 000 vězňů uvězněných během války v různých táborech KZ Mauthausen-Gusen, přežilo asi jen 80 000 vězňů, číslo však není přesné, nacisté se snažili dokumenty na konci války zničit a i dnes je obtížné získat nějaké přesné údaje z rakouských nebo německých archivů.

e) Je nutno konstatovat, že někteří uvěznění čeští studenti byli z počátku zařazováni mezi písaře, vzhledem ke svému vzdělání a tomu že uměli nejen německy, ale domluvili se i s jinými národnostmi. Jednalo se o několik studentů přeložených sem z KT Sachsenhausen, kde zastávali funkce v Baubüru, postupně byli pak propuštěni.

To bylo po válce tématem mnoha divokých diskuzí a kontroverzí, viz například svědectví vězně Waltera Becka, muže, který měl německé i české školy a zapojil se do čs. odboje od počátku války. (Dle Post Bellum – Paměť národa Příběhy 20. století: Walter Beck: „Ber život, tak, jak přichází)

Vyjedete-li tedy silnicí od Dunaje nahoru, zastavíte na vzorně upraveném parkovišti vedle moderní nové budovy na místě bývalého výcvikového střediska SS. Kousek od něj je sice umístněna cedulka s touto informací, ale jaksi zde chybí sdělení, že vězni koncentračního tábora sloužili mladým členům SS i lékařům SS jako „cvičný spotřební materiál“. Tedy „plně v souladu“ s tehdejšími nacistickými zákony - například s „ekologickým“ nacistickým zákonem, prosazeným mimo jiné Göringem. V něm bylo totiž zakázáno používat na „laboratorní a lékařské pokusy“ zvířata. Takže byly podle nacistické ideologie (která by se jistě líbila i některým ekologistům i dnes - viz jejich tvrzení, že „Lidé /neekologičtí/ jsou plíseň na tváři Matky Země - Gaii). Proto byly k účelům „vědeckých pokusů“ používáni „podlidé“: Židé, Cikáni, Slované, politicky nevhodní Němci a další.


Mauthausenská brána za nacistů


Před koncentračním táborem

Na místo, kde je dnešní parkoviště, byli vyhnáni vězni po pochodu strmým úvozem - tedy ti, kteří přežili - nejprve kolem idylického rakouského statku. Nad ním už se tyčí kyklopské zdi obvodu tábora. Aby následně vstoupili, jak jim sdělili nacističtí dozorci, do „míst, odkud není návratu“. Nás přivítal, vzhledem k významným osobám, které se cesty do KLM zúčastnily, osobně ředitel památníku Albert Langange, bývalý dlouholetý prezident Mezinárodního mauthausenského komitétu (MIC).


Přivítání ředitelem památníku


Takto byli na stejném místě vítáni vězni

Jak to na stejném místě vypadalo v době provozu koncentráku, je vidět na obrázku, kde jsou nazí vězni při přijímací proceduře. Vězni čekali po vysprchování nazí dlouhé hodiny na šaty a na kápa, kteří si je odvedli na blok. Desinfekce a ostříhání probíhalo ve sprchách prvního zděného domu po pravé straně Apelplatzu. Popis celé funkce koncentračního tábora by vydal na velkou knihu. Věnujme se tedy hlavně návštěvě učiněné na památku zavražděných čs. vězňů – odbojářů, pomocníků paradesantního výsadku čs. armády. Nejprve byla odsloužena společná ekumenická zádušní bohoslužba. Po mši následovala skutečná prohlídka místa činu.


Ekumenická mše v Mauthausenu


Účastníci mše

Čeští vězni dovezení dne 23. října 1942 byli označeni jako „zvláštní vězni“, a proto nebyli ani zapsáni do soupisů vězňů. Možná také proto, že mezi táborovými písaři byli někteří vězni Češi a nacisté se snažili tuto hromadnou vraždu zamaskovat a utajit. Jak píše na základě dokumentace z rozhovorů s pamětníky historik Jaroslav Čvančara: Hlavní brána byla jediným vstupem do centrálního tábora. Prošli jí – povětšinou jednou jedinkrát – nesčetní muži, někdy i ženy a děti. Za ní se nacházel ohromný, podlouhlý apelplac, kde bylo nejméně třikrát denně, v sálajícím horku nebo třeskutých mrazech, prováděno sčítání vězňů.

Nově příchozí spatřili věže obsazené nehybnými strážci se samopaly a kulomety. A elektřinou nabité ostnaté dráty. Prostor zahalený tmou pravidelně pročesávaly kužely světel z velkých otáčivých reflektorů. Vše jako v ponurém panoptiku, podobno přízraku, zlému snu. Vězni se řadili podél nekonečně dlouhé kamenné zdi, nazývané také Zeď nářků (případně Zeď vzdechů). Tu si zapamatoval každý příchozí. U ní byli podrobováni prvním dotazům, které podle nálady dozorců často vyústily v týrání.“

Za branou se otevírá vstup do pekla. To, co příchozí vězni doposud absolvovali, bylo jen předpeklí.

Jako první všechny uvítá široká cesta mezi lágrovými baráky. V těch byli ubytováni vězni a podle vídeňského pamětníka Hanse Maršálka. který v Mauthausenu přežil jako písař na schreibstube, vládli zde blockalteři (starší bloku) a kápa. Nejhorší byli domácí, tedy rakouští blockalteři a kápa. Někteří z nich ztratili poslední zbytky lidskosti a zacházeli se spoluvězni hůř než se zvířaty.


Franz Ziereis SS-Standartenführer

Když dorazili věznění pomocníci našich zahraničních vojáků - parašutistů, kteří odstranili Heydricha, přivítal je osobně velitel tábora Franz Ziereis SS-Standartenführer, vzděláním vyučený tesař. Můžeme-li posoudit, tento člověk byl ukázkovým typem psychopata, kterým se v nacismu velice dobře dařilo - viz např. Hitler, Heydrich a další.

Lidé často ptají, jak je to či ono možné a kde se to v Němcích vzalo? Je možno soudit, že v těchto dobách vypjatého německého nacionalismu a antisemitismu, masírujícího Němce více než sto let, se logicky v tomto národě a v této době objevilo mimořádné množství psychopatů. Franz Ziereis byl, domnívám se, typem, který popsal americký psychiatr Hervey Cleckley - v knize „The mask of sanity“ (Maska příčetnosti). Psychopatie je podle Cleckleye soubor změn projevujících se jak v chování, tak v interpersonální a afektivní sféře. Psychopati se chovají antisociálně, nadto jsou sobečtí, manipulující, neodpovědní, impulsivní, bez strachu, emočně ploší, bezcitní, bez empatie a bez výčitek svědomí, se snahou ovládat druhé lidi. Důležité je to, že si jsou plně vědomi svých činů a zločinů a jejich následků, ale jsou k nim lhostejní. Existují ve všech národech.

Na jednání mnoha nacistů - ale nejen jich - lze uplatnit takzvaný „čtyřfaktorový“ model psychopatie, z kterého nás zajímají dvě pasáže:

Interpersonální faktor - povrchní půvab, výmluvnost, hladkost, mrštnost jazyka grandiózní sebehodnocení, patologické lhaní, manipulování, šizení

Afektivní faktor - osoba nemá výčitky svědomí ani pocit viny, má oploštělou efektivitu, je bezcitná, chybí jí empatie a je typická neschopností přijmout odpovědnost za vlastní činy

Velitel KTM na vězně nekřičel, dokonce se tvářil přátelsky, vyptával se příchozích vězňů na zaměstnání a podobné podrobnosti.

Skupina těchto vězňů byla atypická. Jednalo často o celé rodiny, jako třeba rodina Brychova. Není v možnostech tohoto článku popsat všechny tyto osoby, ale je potřeba alespoň některé z nich představit jako skutečné lidské bytosti a ne jen anonymní čísla, jak správně říká v knize „Hitlerovi ochotní katani“ D. J. Goldhagen: Nejsou to žádná čísla statistiky, byli to živí lidé. Tak jako já, jako vy, jako vaše děti, vaši rodiče, vaši přátelé.

BRYCH JAN

Datum narození: 2. 3. 1912 v Praze
Popraven: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 17:02 hod.
Věk: 30 let
Bydliště: Praha-Žižkov, Březinova ulice číslo 495 (dnes Rokycanova ulice)
Zapojen do odboje: spolupracovník hlavního podporovatele paraskupiny ANTHROPOID Jana Zelenky-Hajského.
Zatčen: 23. 6. 1942
Odsouzen: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z Německé policejní věznice v Praze-Pankráci deportován do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

BRYCH Josef

Datum narození: 8. 9. 1918 v Praze
Popraven: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 17:00 hod.
Věk: 24 let
Rodinný stav: ženatý s Boženou Brychovou, rozenou Havlíčkovou
Bydliště: Praha - Vinohrady, Kanálská ulice číslo 5 (dnes ulice U Kanálky)
Zapojen do odboje: spolupracovník hlavního podporovatele paraskupiny ANTHROPOID Jana Zelenky-Hajského.
Zatčen: 23. 6. 1942
Odsouzen: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z Německé policejní věznice v Praze-Pankráci deportován do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do Koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

BRYCHOVÁ Božena, rozená Havlíčková

Datum narození: 29. 11. 1921 v Chrudimi
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 8:34 hod.
Věk: 20 let
Rodinný stav: vdaná za Josefa Brycha
Bydliště: Praha - Vinohrady, Kanálská ulice číslo 5 (dnes ulice U Kanálky)
Zapojena do odboje: nezjištěno
Zatčena: 23. 6. 1942
Odsouzena: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z Německé policejní věznice v Praze-Pankráci deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

BRYCHOVÁ Marie

Datum narození: 8. 6. 1914 v Praze
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 8:38 hod.
Věk: 28 let
Rodinný stav: svobodná
Bydliště: Praha - Vinohrady, Kanálská ulice číslo 5 (dnes ulice U Kanálky)
Zapojena do odboje: nezjištěno
Zatčena: 23. 6. 1942
Odsouzena: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z Německé policejní věznice v Praze-Pankráci deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

BRYCHOVÁ Marie, rozená Maturová

Datum narození: 29. 6. 1893 v Brandýse nad Labem
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 8:34 hod.
Věk: 49 let
Rodinný stav: vdaná za Jana Brycha
Bydliště: Praha - Vinohrady, Kanálská ulice číslo 5 (dnes ulice U Kanálky)
Zapojena do odboje: nezjištěno
Zatčena: 23. 6. 1942
Odsouzena: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z Německé policejní věznice v Praze-Pankráci deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

nebo rodina Faltova:

FALTA Jaroslav

Datum narození: 16. 5. 1893 v Turnově
Popraven: v Mauthausenu 24. 10. 1942 ve 14:12 hod.
Věk: 49 let
Rodinný stav: podruhé ženatý s Jarmilou Faltovou, rozenou Plíškovou
Bydliště: Praha - Spořilov čp. 1172
Zapojen do odboje: obstarával falešné pracovní knížky pro parašutisty a další vlastence žijící v ilegalitě. V odboji spolupracoval s ředitelem nemocenské pojišťovny Alexandrem Minivem a s JUDr. Jiřím Pleskotem.
Odsouzen: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z policejní vazby v Praze deportován do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

FALTOVÁ Eva

Datum narození: 15. 1. 1927 v Praze
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 12:52 hod.
Věk: 15 let!!!!!!!!
Rodinný stav: svobodná
Bydliště: Praha-Spořilov, Jihovýchodní ulice číslo 1172
Zapojena do odboje: její otec Jaroslav Falta obstarával falešné pracovní knížky pro parašutisty a další vlastence žijící v ilegalitě.
Zatčena: nezjištěno
Odsouzena: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z policejní vazby v Praze deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: rodina vyvražděna

Jen ještě jmenujme statečnou lékařku Frantovou.

FRANTOVÁ Milada MUDr. rozená Reimová

Datum narození: 28. 9. 1906 v Mezilesí (Mittelwalde, Horní Slezsko dnes Medzielesie v Polsku)
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 8:30 hod.
Věk: 36 let
Rodinný stav: od 15. 12. 1934 vdaná za MUDr. Jiřího Frantu, přednostu očního oddělení nemocnice v Hradci Králové.
Bydliště: Praha – Malá Strana, Újezd číslo 16
Zapojena do odboje: členka odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme společně s jejím manželem, který ovšem byl zatčen gestapem již na podzim 1941. MUDr. Milada Frantová po útoku na Heydricha léčila členu ANTHROPOID Janu Kubišovi jeho oko, poraněné explozí bomby vržené na Heydrichovo auto. Učinila tak na požádání MUDr. Stanislava Sobka a Jana Sonnevenda.
Zatčena: nezjištěno
Odsouzena: stanným soudem v Praze v nepřítomnosti dne 29. 9. 1942 k trestu smrti
Pobyt v káznicích: z policejní vazby v Praze deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno.

Uvádí-li se dnes u popravených jen data narození, jak se to často dělá, vytváří to dojem, že se jednalo o jakési staré lidi. Nikoli. Šlo většinou o lidi mladé a středního věku.

Franz Ziereis v pečlivě vyčištěné uniformě SS-Standartenführera chodil mezi vězni a vytvářel záměrně a možná i s potěšením představu v šokovaných a stresovaných lidech, že se jim dostane slušného zacházení. To byl však omyl a jen kamufláž. O jejich zavraždění již bylo v Berlíně rozhodnuto.

Sám Ziereis se po útěku a následném zatčení v roce 1945 přiznal k vraždám několika tisíc vězňů. Ziereis se pod důkazy také neochotně nakonec přiznal ke své spoluúčasti na bestiálních činech, kdy byly z kůže vězňů, záměrně tomuto účelu zavražděných, vyráběny „suvenýrů“ z tetované lidské kůže. Z nich se vyráběly například stínítka lamp do obytných pokojů a ložnic, obaly na knihy – většinou se jednalo o knihy s nacistickou anebo nacionální tématikou ale i další „upomínkové předměty“. Ty se skutečně požívaly v rodinách nacistů. Při čtení v posteli si vzdělaná Volksgenossin (nacionálně socialistická soudružka) svítila lampičkou se stínítkem z kůže nějakého podčlověka.

Stojíme za branou, vedle nás kyklopské kamenné zdi, před námi dřevěné baráky, kolem roste posekaná travička… O té muzeální čistotě a travičce v bývalých koncentrácích jen maličkou poznámku. Nedávno přivezli jednoho starého Roma do Osvětimi, který tam byl jako malý chlapec v tzv. Cikánském táboře. Když viděl všude tu načinčanou čistotu, ty posekané trávníky a důstojné ticho, rozzuřil se: „Co je to tady za podvod? Osekané trávníky! Co tady dělají ty trávníky! Jaká tráva! Kdyby tu byla tehdy jakákoliv tráva, tak jsme ji hlady sežrali!


Gruzinova Marie

Stojíme mezi kamennými zdmi. Tehdy, v tom podzimním dni 24. listopadu 1942, zde však nevisely pamětní desky všech možných národů jako dnes. Kamenné zdi pokrýval sníh a ke zdi byly připevněny řetězy, kam byli „potrestaní vězni“ připoutáváni na dlouhé hodiny a dny. Dívám se na prostor před baráky, na kterém museli po zabití Heydricha již dříve uvěznění Čechoslováci dělat dřepy až do naprostého vyčerpání. Na slunci i za deště. Ve dne i v noci. Za „trest“, že jsme si jako národ dovolili zabít vraha. Jak jsme si to mohli dovolit? Když jsme měli být - podle dodnes opakované nacistické propagandy - jen zbabělci a čecháčci spokojení pod nadvládou Říše?

Je sychravo, chladno, zamračeno, protahuje nepříjemný vítr. Lágr je na kopci, teplota v poledne je dnes okolo pěti stupňů Celsia. Jen o trochu tepleji, než bylo toho dne, kdy začal jejich poslední den. A před ním ďábelská poslední noc. Před zapomněním v náruči smrti měli ještě projít peklem.

Podívejte se do jejich tváří. Nebyla to jen nějaká čísla, byli to živí lidé.


Faltova Jarmila


Muehlmannova Helena

Shrnutí pramenů:
Uvedené osobní údaje obětí byly převzaty z připravované publikace „Pamětní kniha Mauthausenu“ autorů Jaroslava Čvančary, Vojtěcha Šustky a Vlastislava Janíka. Zároveň jim děkuji za další poskytnuté informace.
Černobílé fotografie: Bundesarchiv , Wikipedie, Wikimedia Commons, archiv autora.
Barevné fotografie: autor.
Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕5.464

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře