Nad Tatrou sa blýska - (1)

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕6.706

Střední Evropa 1914-1920 - krvavý návrat ze zapomnění

Jsou slova, která znají celé generace. Slova, jejichž významy ovlivňují dějiny i osudy celých národů. A pak jakoby najednou zmizí. Je zvláštní, že právě toto slovo, slovo „iredenta“, z našich slovníků zmizelo. Snad proto, že nám dnes připomíná, že svět není neměnný. Ani hranice nejsou tak stálé a vůbec nic není tak jisté, jak bychom chtěli. A jak jsme dnes podle kánonu „politické korektnosti“ povinni předstírat.

Také před sto lety, tedy přesněji před 99 roky, byl všude kolem nás klid a mír. Byl rok 1913. Vrcholila „Belle epoque“ – (francouzsky „Krásná doba“ či „Krásné časy), což je slovní označení pro období evropských dějin mezi lety 1890 a 1914. Ze stěn úřadů se na nás usmíval milovaný císař František Josef I., z plakátovacích stěn nás lákaly půvabné dámy, a žili jsme již 300 let ve veliké říši, po jejímž skončení jsme o ní říkali „300 let jsme trpěli“, ale až na ten začátek to trpění nebylo v evropském kontextu tak děsné.

Bez pasu a víz jste se dostali až k Jadranu, romantika vás čekala v Haliči a Bukovině (dnes většina lidí neví, kde to je), do Paříže se jezdilo jako dnes a stejně tak fungovala globalizace – jako dneska.

V parlamentu se hádali poslanci (jako dneska), milionáři kradli a podváděli na daních (jako dneska), dělníci chtěli víc peněz a méně práce (jako dneska), morální „giganti“, po kterých za pár let neštěkne ani pes, poučovali národ o tom, jak se má chovat, aby byl světový (jako dneska), romantičtí revolucionáři, třeba Franz Gellner, plakali, že „už nezavlaje modrá blůza z barikád“ (jako dneska), a Masaryk, ve svém paušalizování značně ovlivněn americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, se domníval, že: „Zdá se, že demokracie vítězí všude.“ Ve skutečnosti do dvaceti let ovládala většinu evropských států bezuzdná diktatura.

Vnadné dívky, důstojníci v uniformách s chocholy a vesničtí kluci, jejichž otcové se většinou dostali nejdál do okresního města, si užívali poslední krásné doby. Poslední milostivý rok.

Dne 28. června 1914 byl spáchán v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, atentát na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka rakousko−uherského trůnu.

Rakousko-Uhersko, popichováno či spíše donuceno německým císařstvím vydalo ultimátum Srbsku (23. 7. 1914), 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a rakouské dělostřelectvo vypálilo několikrát na Bělehrad. Následující den však začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat srbské hlavní město soustavně. A začalo to.

Aniž by to kdo tušil, z popela zapomnění se pomalu začalo vynořovat Slovensko. A začala vznikat první československá protirakouská jednotka. V Rusku, později slavné Československé legie. Ovšem tak se jim začalo říkat až po válce. Za války se používalo souhrnné označení „revoluční dobrovolná vojska“ (později zahraniční čs. vojska).

Už v srpnu 1914 vznikla jednotka zvaná Česká družina, kterou 20. srpna schválila vojenská rada. Slavnostní přísaha proběhla 11. října na Sofijském náměstí (dle tehdejšího ruského kalendáře v den sv. Václava 28. září 1914) s předáním a svěcením svatováclavského praporu, 22. října 1914 byli Češi v počtu 540 mužů posláni na frontu. Jednotka byla připojena k vojsku generála Dimitrijeva k III. armádě v Haliči. Po přesunu vyrazila družina k Brodcům, k rakouským hranicím. První zahraniční česká vojska pak překročila 27. října 1914 hranice Rakousko-Uherska. Už nebylo cesty zpět.

A náhle se ve slovníku objevilo se slovo „iredenta“. To je hnutí a zároveň politická ideologie usilující o vytvoření vlastního státu odtržením či a připojení části či oblasti jiného státu obývaného národnostní menšinou spojenou s „mateřským státem“. Název se odvozuje od italského „terre irredente“, „ztracená země“ či spíše, v tomto případě jak uvádí starší slovenský výraz, „zem neoslobodená“. Původní hnutí italské iredenty usilovalo po sjednocení Itálie (1861) o připojení rakouského jižního Tyrolska, Terstu, Dalmácie a Istrie. Ostatně to je území, o které mají zájem dodnes všechny tehdy zúčastněné státy, tedy Itálie, Rakousko a dnešní části Jugoslávie - tedy Slovinsko a Chorvatsko.

Náš spor s Němci a Poláky o české území a slovenský spor s Maďary tedy není ničím zvláštním, vyplývajícím z nějaké vrozené „nacionální zločinnosti“. Jako příklady, že nejde o výjimku, je možno uvést tato moderní iredentistická hnutí: Velká Albánie, Velké Bulharsko, Velký Izrael, respektive Palestina, Velké Maroko, Velké Rumunsko, Velké Řecko, Širá Rus, královské Španělsko, celá Francie (včetně Korsiky) atd.

Je podivuhodné, jak „vymazala“ vědomá či podvědomá cenzura ze stránek Wikipedie největší ideologické hnutí usilující o obsazení cizího území pod hlavičkou „připojení odtržené části národa“, tedy pokusy o iredentu, a to Velké Německo – Grossdeutschland. Ideu, o níž jsem již podrobněji psal například v seriálu Krvavé jaro 1945.

Na to se jaksi rádo zapomíná, ba dokonce to je ve směru k nám a Slovákům popíráno jako například českým novinářem Palatou. Ovšem k starému projektu „Velké Uhersko“ (Maďarsko), které by zahrnovalo také Slovensko a část Rumunska a Srbska, se dnes veřejně hlásí maďarská politická strana Jobbik a v podstatě i Orbánova vláda. Rizika a síla iredentismu dosáhla, ve vztahu k Československu, vrcholu ve třech hlavních obdobích (nejzávažnější bylo druhé z nich):

1. Na konci druhé dekády 20. století a počátku dvacátých let při vzniku a utváření hranic Československa
2. Na konci třicátých let při vyhrocení mezinárodní situace a v době vysokého ohrožení Československa, které bylo s iredentismem imanentně spjato
3. V bezprostředně poválečném období v souvislosti s rozšířením sovětského vlivu do střední Evropy a oslabením německého vlivu.

Územní nároky vůči Československu byly v průběhu dějin tohoto státu vzneseny všemi jeho sousedy s výjimkou Rumunska. Sudetoněmecký iredentismus, který se v letech 1918-1919 nejprve snažil připojit československé pohraniční provincie k Německému Rakousku, později pak k Německu, se týkal českých pohraničních oblastí, ale také dalších takzvaných německých jazykových ostrovů (např. jihlavského nebo olomouckého), v konečných plánech nacistů pak celého území Čech, Moravy a Slezska.

Polský iredentismus v letech 1918-20, ale také v letech 1935 -1938 byl zaměřen hlavně na oblast Těšínska, ale i části Slovenska okolo Oravy a Spiše.

Významné byly snahy Maďarů o odtržení jižního a východního Slovenska, tedy Košicka, objevovaly se však i společné polsko-maďarské snahy o úplné podmanění Podkarpatské Rusi či Slovenska. Maďarský iredentismus osciloval mezi snahou získat pod kontrolu celé Slovensko v době konfliktu v letech 1918-1920 a nároky na jeho jižní část obývanou maďarskou menšinou, 1939-1945, kdy bylo jasné, že Hitler nenechá Maďarsko příliš „vyrůst“, a ne že by nějak miloval Slováky. Maďarská iredenta vůči Slovensku pokračuje nevojenskými prostředky i po roce 1989.

Sovětsko-ukrajinská anexe zabrala Podkarpatskou Rus (respektive Zakarpatskou Ukrajinu) v roce 1944.

Obecně je třeba období bezprostředně po první světové válce vnímat v celkovém kontextu nového utváření hranic. Iredenta v této oblasti střední Evropy byla nejvíce živá od začátku dvacátého století do roku 1948. Vždy byl tento teritoriální zájem výrazně propojen s ekonomickými a zásobovacími zájmy a rovněž s potřebou efektivní dopravní infrastruktury (což sehrálo v případě Těšínska i jižního Slovenska podstatnou roli).

Pavel Kuthan říká: „Tehdy (po první světové válce) však výrazně dominovala státněcentristická koncepce bezpečnosti, pro niž bylo rozsáhlé území a jeho ekonomické a zemědělské vytěžení podstatným aspektem, nutným i k přežití státu a jeho efektivní vlády jako celku.

Já osobně se domnívám, že to platí dodnes, a pokud bychom doposud neudrželi nadstandardní styky se Slovenskem, dopadli bychom jako Slovinsko, které ekonomicky upadá, a Chorvatsko, které se nedokáže dostat na úroveň západnějších států. Vraťme se ale do ČSR v roce 1919. Po praktickém skončení hlavních akcí na sjednocení české a moravské části státu bylo nutno vyřešit otázku Slovenska. Jenže už první otázka zněla:

· Jaké a kde má Slovensko hranice?

· Jaký je to stát a odkud kam sahá?

· Kdo jsou jeho obyvatelé?

Návrhy, názory a řešení mohly být různé, jak ukazují různé navrhované linie jižních hranic Slovenska.

Základem všeho jsou vždy smlouvy podložené silou. Podle Clevelandské dohody (USA) ze dne 22. října 1915 podepsané zástupci Slovenské ligy a Českého národního sdružení měli Češi a Slováci bojovat společně proti nepříteli, takže bylo jasné, že se boje musí přenést na Slovensko, které se ze všech sil pokoušelo udržet ve svém vlivu Maďarsko:

Clevelandská dohoda (slovensky):

1.Samostatnosť českých zemí a Slovenska.
2.Spojenie českého a slovenského národa vo federatívnom zväzku štátov s úplnou národnou autonómiou Slovenska, s vlastným snemom, s vlastnou štátnou správou, úplnou kultúrnou slobodou, teda i s úplným užíváním jazyka slovenského, vlastnou správou finančnou a politickou, so štátnym jazykom slovenským.
3.Volebné právo: všeobecné, tajne a priame.
4.Formy vlády: personálna únia s demokratickým zriadením štátu, podobne ako v Anglicku.
5.Tieto body tvoria základ obapolnej dohody a môžu byť doplnené, poťažne rozšírené len na základe dorozumenia sa oboch stránok.

České národné združenie podržuje si právo prípadnej zmeny a to samé právo má aj Slovenská liga.

Cleveland, Ohio, dňa 25. októbra 1915

Dříve než se pustíme do líčení československo-maďarského konfliktu je potřeba si objasnit a přiblížit všeobecnou situaci na Slovensku, o které obě armády zahájí boj.

Především je nutné říci si něco o samotných Slovácích na začátku 20 století. Slováci na rozdíl od Čechů nikdy neměli v moderní době samostatný a samosprávný stát s jasnými hranicemi (pomineme-li dávnou historii typu Pribinova knížectví). Je sice relativně hodně národů, které přežily dlouhá staletí pod cizí nadvládou, ale Slováci jsou jediní, kteří jako samostatná politické entita zmizeli na tisíc let, aby se na konec v roce 1918 vynořili. To je úctyhodný výkon.

Slováci byli po dlouhá staletí národem, jenž byl systematicky utlačován vládnoucími Maďary a systematicky z nich byla tvořena podřadná vrstva společnosti. Byl jim především upírán přístup ke vzdělání a tím i k veškerým významnějším místům ve státní správě. Podívejme se na vlastní pohled části „československých“ Slováků na události vzniku ČSR. Je popsán v knize J. Iviciče z roku 1933 Slováci pod zástavou slovenského dvojkríža a českého leva v zahraničnom odboji:

... aby som vyplnil medzeru v slovenskej literatúre, ... že len málo čo vieme o úcasti Slovákov v našom zahranicnom odboji počas prvéj svetovej vojny… tento nedostatok využívajú niektorí nezodpovední a neinformovaní činitelia, aby veřejnost informovali jednostranne a týmto skreslovali verejnú mienku im žiadúcim smerom, čím sa snažia podkopávat československé bratstvo, tolkokrát spečatené krvou skutoćných bojovníkov Čechov a Slovákov. A o týchto Slovákoch – bojovníkoch vieme dosial velmi málo.

... Plamen túžby po oslobodení drahej domoviny driemal dlho pred svetovou vojnou v českých a slovenských srdciach. Dlho čakali českí a slovenskí buditelia na chvílu, kedy bude možno zavolat na spiacich bojovníkov: „Do boja!“ A po vypuknutí svetovej vojny nedal tento moment dlho na seba cakat... Slovensko bolo tisíc rokov pod krutým korbáčom Madarov nemalo podmienok pre lepšie rozvíjanie západnej kultúry, že i sami Madari nemali potrebného kultúrneho stupna, ktorým by Slovákom mohli vynahradit to, co im svojou „kultúrou“ nežicili...“ Nadšení pro společnou cestu do svobodného Československa bylo u mnoha Slováků nelíčené a byli za ně ochotni obětovat životy, tak jako tito slovenští vojáci v čs. legiích ve Francii, Itálii a na Rusi.

Autor : Václav Vlk st. 🕔17.05.2014 📕6.706

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře