Jak je to s termínem „židobolševismus“

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔08.03.2014 📕7.554

Jistě každý z nás, kdo vychodil základní devítiletou školu, o tomto termínu slyšel. Termín „židobolševismus“ užívají nejenom různé nacistické skupiny (byť nacionální socialismus, tedy nacismus, má s klasickým internacionálním socialismem a komunismem hodně společného), ale i pravicově orientovaní lidé. Je třeba zmínit, že skutečně počet Židů, kteří podpořili revoluci a dostali se do jejího čela, byl v poměru k počtu obyvatelstva a židovské menšiny v tehdejším Rusku a později v Sovětském svazu nadprůměrný. Je třeba ovšem vidět věci v souvislostech.

Někteří pisálci z všelijakých webů tvrdí, že je bolševismus „židovské“ či „sionistické spiknutí“. Je to velmi zjednodušené tvrzení a má do pravdy hodně daleko. Bolševici židovského původu se judaismu a sionismu štítili a veřejně zřekli, považovali ho za „kontrarevoluční“, sám Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) či předtím Marx líčili judaismus jako „zlodějský systém, který podrývá svou krutostí a lačností křesťanství“. Sionismus pak, jako vlastenecké hnutí spojené s návratem do Zaslíbené země, ve jménu internacionalismu odmítali .

Po druhé světové válce židovští komunisté spolu se Stalinem (a po jeho smrti s Chruščevem) zastávali důslednou antisionistickou politiku. Někteří z těchto „židovských disidentů“, jak byli nazýváni bolševickými antisionisty ze všech východních zemí, pomáhali sepsat dokument „Judaismus bez příkras“, který obviňuje zmíněné náboženství z podvratných kapitalistických praktik, zejména z ovládání finančního průmyslu. Právě v této době nabývá na oblíbenosti termín „vrahové z Walstreetu“ a i neokonzervatimus a militarismus je přičítán temnému sionistickému spiknutí, které údajně touží po světovládě.

K tomu, abychom pochopili pohnutky, proč se řada Židů přidávala k všelijakým anarchistickým, socialistickým a bolševickým hnutím, z jakých důvodů odpadla od víry svých předků, je třeba vrátit se do minulosti, do dějin židovského osídlení v Rusku. Nejstarší zmínky o přítomnosti Židů na území Ruska se objevují okolo roku 1471. Zpočátku bylo soužití relativně klidné, ale později se začala situace vyhrocovat, zejména za doby vlády carevny Kateřiny Veliké. Byla zavedena spousta diskriminačních opatření, Židé nemohli vlastnit pozemky, museli žít v „pásmech osídlení“, tzn. v určitých vymezených oblastech. Nesměli si kupovat pozemky pro stavbu hřbitovů a náboženských škol. Jejich počet se přesto v této malé vykázané oblasti zvětšoval a vlivem nahromadění židovských obyvatel docházelo k nárůstu nemocí a epidemií. Židé měli zakázán pobyt v Sevastopolu, Kyjevě, v Donské oblasti a na Jaltě, ale i jinde. Dále bylo Izraelitům nařízeno, co v pásmu smějí či nesmějí dělat.

Dalším protižidovským opatřením byla „daň z hlavy“ za každého živého člena rodiny a zpoplatněno bylo i právo na pohřeb. Izraelité byli kráceni i na jiných právech, např. ve studiu, ve vzdělávacím systému, kde byl zaveden „numerus clausus“. Numerus clausus určoval povolený omezený počet židovských studentů, kterým bylo umožněno přijetí na univerzitu a vyšší školy. Car Mikuláš I. (vítěz nad Napoleonem) se snažil zničit židovské školství striktním zákazem jazyka jidiš, řeči východoevropských Židů. Roku 1827 vydal také „kantonální dekrety“, podle kterých všichni chlapci ve věku 12 až 25 let byli podrobeni povinné vojenské službě a o 13 let později byl zřízen „Výbor pro Židy“, který se měl zasazovat „o převýchovu Židů“. Židovské náboženské knihy byly cenzurovány a ničeny. Těžkou situaci Izraelitů částečně uvolnil car Alexandr II., který jim poskytl určitá práva, vytvořil seznam „privilegovaných osobností“, mezi něž patřili „prospěšní obchodníci, strojníci, lihovarníci, sládci, propuštění vojáci a absolventi univerzit“.

Ti se pak mohli usadit mimo pásmo, ale i tak čelili určitým diskriminačním opatřením. V Moskvě a Sankt Petěrburku měli všichni Židé zapovězeno sloužit ve státní správě, „privilegovaní“ i „neprivilegovaní“, na univerzitách nevyučoval jediný profesor židovského původu a na soudech nesoudil jediný židovský soudce. Ovšem přece jenom měli Izraelité východisko, a to přijmout křest. Ten z Židů, kdo se nechal pokřtít, těžkému údělu do jisté míry unikl. Mezi významné hudebníky 19. století patřili Anton Rubinštejn a jeho bratr Nikolaj, jejichž rodiče konvertovali ke křesťanství, vedli mnoho let petěrburkskou a moskevskou konzervatoř a dominovali hudební scéně ve slavném období ruských symfonií a oper. Zatímco pokřtěným Židům se vedlo celkem dobře, ti zbývající byli diskriminováni, ožebračováni a byli stavěni do role zločinců. Carský režim však pronásledoval i jiné etnické menšiny a národy - Poláky, Lotyše a Ukrajince, kavkazské kmeny aj. - a snažil se mezi nimi vyprovokovat vzájemnou zášť a nenávist.

Ale situace se vyostřila. Roku 1881 byl spáchán atentát na cara Alexandra II. A vláda z toho obvinila židovské obyvatelstvo. Začala série krvavých pogromů a vyhánění. Židé byli na konci 19. století vyhnáni z Moskvy, v Kišiněvě běsnící dav roku 1905 zabil více než 50 Židů a 500 jich bylo zraněno, v Oděse bylo téhož roku při čtyřtýdenním pogromu zabito více než 400 Židů a v Bialystoku (Polsko) se pogromů účastnila i policie a armáda. V rozmezí let 1908-1911 docházelo k dalším násilnostem a vyhánění. Od klíčového roku 1881, který je ve znamení nenávistného, lavinovitě se šířícího a uměle vyvolávaného antisemitismu, dochází k nevyhnutelnému důsledku, a to k masovému exodu židovského obyvatelstva na Západ. Jen do Spojených států odešly více než dva miliony Židů z východní Evropy, další desetitisíce Izraelitů uprchly do Austrálie, Kanady, Jižní Ameriky, jižní Afriky, západní Evropy a Palestiny.

V 80. letech 19. století se začíná formovat sionistické hnutí. První sionistický kongres se schází v Basileji, na něm Theodor Herzel vylíčil své myšlenky, jak a kde by měl vzniknout židovský stát. Cílovou destinací pro vznik izraelského státu byla tehdejší osmanská, později britská Palestina. Desetitisíce Židů se do této země stěhují a začínají zakládat kibucy, nové vesnice a města. Např. Tel Aviv, moderní izraelské město, vznikl roku 1905.

Dějiny plynou a přichází doba první světové války. Již před tím, v době společenského neklidu, nespokojenosti a chaosu, se rozmáhají anarchistická hnutí po celé tehdejší Evropě, situace začíná vřít, různá uskupení bojují proti všemu, co se nazývalo „feudálními přežitky“. V Rusku nabývá na síle bolševické hnutí. Cílem socialistické revoluce bylo zničit kapitalistický systém, nejdříve v Rusku, potom po celém světě. Bolševické revoluce propukly také v Německu, posléze v Rakousku a Maďarsku. Ve všech těchto revolucích (Béla Kún v Maďarsku, Rosa Luxenburgová, Ernest Toller, Karel Eisner v Německu) zastávali Židé významné, někdy i vůdčí postavení . Tak se stalo, že mnozí lidé v Evropě a i ve Spojených státech začali spatřoval v bolševismu „židovské spiknutí“. Pro mnohé Židy totiž revoluční kvas, bolševická propaganda a zdůrazňování internacionalismu byly nabídkou rovných příležitostí a sociální spravedlnosti. Nesmíme opomenout ani skutečnost, že Židé ve své většině kladli vždy velký důraz na vzdělání a vzdor různým zákazům využívali všech skulinek k tomu, aby dosáhli vědomostí a vzdělání. Právě vzdělaní ruští Židé jako jediná skupina byli schopni po revoluci obsadit vysoké státní a revoluční posty po carské administrativě a inteligenci, která byla revolucí smetena. Nová moc slibovala Židům i jiným menšinám rovnost, volnost, bratrství, což jsou opojná hesla pro občany, kteří byli dříve ponižováni a persekvováni. Vzepjatý revoluční ateismus dovedl řadu i vzdělaných Židů k naprostému odklonu od původní víry, ba až k zřeknutí se judaismu. V politbyru bolševické strany byli do roku 1922 z pěti členů tři Židé (Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev, Lev Trockij).

Smutným obrazem Ruska byla a zůstala v době revoluce i po ní negramotnost, nevzdělanost, alkoholismus a malý zájem o studium, takže Rusko nebylo schopno vygenerovat okamžitě vlastní porevoluční inteligenci, když tu původní poslalo na smrt nebo do gulagů či donutilo k emigraci. O to snáz se pak na uvolněná místa dostávali vzdělanostně připravení Židé.

Ti ostatní Židé, jichž bylo mnohem více než těch vůdčích typů, se pak měli stát obětí komunistické ideologie. Nejvýraznější postavou revoluce hned po Leninovi se stal charismatický a organizačně výjimečně schopný Lev Trockij, vlastním jménem Lev Davidovič Bronštejn. Ačkoliv se k judaismu obrátil zády, jeho vzezření a jméno nasvědčovalo, že je etnický Žid. Vliv jeho činnosti se ukázal být všeobecně zničující, díky němu byly často vyprovokovány antisemitské vášně mezi miliony Rusů, zejména mezi rolníky. Byl to právě Lev Trockij, kdo z pozice předsedy petrohradského sovětu v listopadu 1917 šířil povstání, které přivedlo bolševiky k moci. Posléze získal funkci lidového komisaře a stál u zrodu a v čele Rudé armády, která krvavě potlačovala jakýkoliv protibolševický odpor. Svými schopnostmi dosáhl toho, že z nepočetné tlupy špatně vycvičených mužů dokázal nelítostnou tvrdou kázní a nucenými odvody branců vytvořit bojeschopnou a vítězící armádu.

Další významnou postavou revoluce byl Karl Radek, původním jménem Sobelsohn, kterému Lenin svěřil plán na rozšíření bolševické revoluce do Německa. Snažil se naléhat na všechny sovětské Židy, aby se zřekli judaismu a sionismu a přidali se k bolševikům. Radek se stal šéfredaktorem novin Izvěstija a Pravda, tiskl oslavné ódy na Stalina, ale v období velkých čistek z let 1937 a 1938 byl odsouzen k 10 letům těžkých prací, od rozsudku ho už nikdo živého nespatřil.

Dalším pachatelem bolševické revoluce se stal Grigorij Zinovjev (původním jménem Radomysylskij). Pocházel z židovské rodiny středních vrstev a Lenin ho pověřil šířením Komunistické internacionály do celého světa, roku 1936 byl rovněž zatčen a popraven se svým revolučním druhem Lvem Kameněvem (Leo Rosenfeld).

Povšimněme si nyní role, kterou sehráli Židé v sovětské tajné policii v prvním období bolševického teroru:

V Petrohradě se stal prvním náčelníkem rudé bestiální tajné policie Čeka V. V. Volodarskij a po jeho zavraždění M. S. Urickij, oba dva pocházející z židovských rodin. Po dobu mezi roky 1917-1920 zuřila občanská válka v Rusku a na Ukrajině, kde se odpůrci revoluce pokoušeli svrhnout bolševický režim. Je pravdou, že v bolševické straně zastávali Židé významná místa, tvořili 15 % - 20 % všech stranických delegátů. Jednalo se však o Židy, kteří se svého původu zřekli. Spousta Židů byla v Čece či na místech komisařů, daňových inspektorů a byrokratů. Revoluční komanda řízená Leninem a Trockým odebírala násilně rolníkům obilí. A v důsledku toho se stali Židé nenávidění snad ještě více, než před revolucí. Je třeba zdůraznit, že řadoví Izraelité žádný prospěch z bolševismu neměli a byli nenáviděni i ze strany svých bývalých odpadlých souvěrců. Síly antibolševismu, ukrajinští nacionalisté, hajdamakové, bělogvardějská armáda a vojska Zelených s vidinou snadné kořisti, provedly nebo vyprovokovaly na 2 000 pogromů, při nichž bylo zavražděno 85 000 Židů. Izraelité byli tedy nenáviděni z protikladných důvodů, pro bolševiky byli „antisociálními gangsterskými vydřiduchy“ a pro druhé (kontrarevolucionáře) byli přívrženci „rudých“ nebo prostě jen Židé.

Jediný sovětský archiv, který se dostal na Západ, je dokladem toho, že rolníci ztotožňovali bolševickou hrůzovládu s židovským živlem. Určitě v této době sehrál svou tragickou roli obrovský hladomor a násilný ateismus. Roku 1922 rolníci hrozili, že pokud komisaři odnesou z kostelů zlaté liturgické náčiní, „nepřežije ani jediný Žid, všechny je v noci pozabíjíme“. O čtyři roky později procházel zběsilý dav ulicemi a městy a provolával „pobijte Židy, zachraňte Rusko“. V srpnu 1919 bolševici zrušili všechny židovské náboženské obce, byl jim zkonfiskován majetek a dveře synagog se navždy zavřely. Nesměla se studovat hebrejština, ani v ní nesměla vycházet nábožensky orientovaná literatura. Ruští Židé byli v zoufalé situaci mezi mlýnskými koly bolševismu a antibolševismu. V okolním západním světě se nevědělo, že v sovětském státě pokračoval antisemitismus v nových formách. Všeobecně mnozí lidé nerozlišovali mezi drtivou většinou Židů ortodoxních, Židů asimilovaných a Židů-sionistů a mezi těmi, kteří ve jménu revoluce své židovství zavrhli se vším všudy.

Dalším osudovým zlomem se stal nástup Josifa V. Stalina, který zlikvidoval veškerou opozici v bolševické straně, provedl obrovské čistky, povraždil vekou část důstojníků Rudé armády, kterou vybudoval Trockij. Samotného Trockého dostihl osud počátkem 40. let minulého století, když byl Stalinovým komandem zavražděn. Právě likvidace rudoarmějských důstojníků měla za následek, že v počátku války nacisté zažívali velký triumf v tažení na SSSR, zabírali obrovská území a mnozí Ukrajinci, Pobalťané i Rusové se chtěli přidávat k německé armádě v boji proti nenáviděnému bolševickému režimu.

Nacistická komanda se však v zemi dopouštěla takových zločinů, že za nedlouhou dobu byly všechny Stalinem porobené národy nuceny sjednotit se v protinacistickém odporu. V době druhé světové války Stalin na čas utlumil antisemitismus, stejně jako povolil určitou svobodu vyznání, dovolil zřídit židovský antifašistický výbor, jehož významným představitelem byl Solomon Michoels. Po skončení války a po vzniku Státu Izrael rozpoutal Stalin veliké protižidovské bouře. Židovský antifašistický výbor byl rozpuštěn, Solomon Michoels byl roku 1948 zavražděn, v sovětském deníku Pravda dennodenně vycházely protižidovské články. Sám slavný Ilja Erenburg, původem žid, zavrhoval Stát Izrael jako „buržoasní nástroj amerického imperialismu“. A posléze došlo k frontálnímu útoku proti židovským spisovatelům, malířům, hudebníkům a intelektuálům všeho druhu. Tisíce židovských umělců, mezi které namátkou patřili Perec Markiš, Icik Fefer, David Bergelson, David Hofštein, byly během zinscenovaných procesů odsouzeny k trestu smrti. Tvrdá ruka režimu dopadla i na uměleckého ředitele státního židovského divadla Benjamina Zuskina. Popraveni byli i bývalí redaktoři novin Izvestija Emilia Teuminová, Ilja Vatenberg a překladatelé Chajke Vatenbergová a Leon Talmi.

Situace gradovala roku 1953, kdy devět lékařů, šest z nich židovských, bylo obviněno, že se ve spojení s britskými, americkými a sionistickými agenty pokusili otrávit Stalina. Tento monstrproces se měl stát předehrou ke Stalinovu „konečnému řešení židovské otázky“, k hromadné deportaci všech Židů na Sibiř. Zasáhl však osud - Stalin zemřel před začátkem soudního procesu s lékaři. Jeho nástupci soudní řízení zastavili. Velká část zbývajících židovských umělců a intelektuálů odešla do nově zřízeného židovského státu a tento exodus pokračoval v různých vlnách až do současné doby.

Nálepka židobolševismu však zůstává otevřenou ranou historie moderních dějin Státu Izrael a nebylo by bez zajímavosti sondovat, jak se na tento nezapomenutý problém dívají současní Izraelité. Rázné odmítnutí a otevřené zřeknutí se rudých Židů a pochopení dějinných souvislostí příčin a následků by bylo užitečnou sebereflexí moderního židovského státu a národa. Odsouzení revoluce, komunismu a jejich aktérů nelze bohužel očekávat od kolébky revoluce – Ruska.

Uveřejněno s laskavým svolením autorky.

Autor : Hana Lukešová / Kopretina 🕔08.03.2014 📕7.554

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře