Finská obrněná technika 1917 - 1945

Autor : Pikulintu 🕔01.01.2002 📕30.967

Je až podivuhodné, co má naše malá země společného s Finskem. Obě země vznikly jako důsledek čtyřletého krvavého konfliktu, který navždy změnil zavedené pořádky v Evropě a díky němuž došlo k rozpadu několika monarchií. Obě země pak po poválečné konsolidaci přežívaly krátké období klidu mezi válkami, ovšem přímo i nepřímo ohrožovány silnějšími či ambicióznějšími sousedy. V říjnu 1917 došlo k revoluci v carském Rusku. Dne 6. prosince 1917 pak Finsko deklarovalo svoji nezávislost na novém státě bolševiků. Během krátké války v roce 1918 uhájily finské oddíly, vedené Gustafem Mennerheimem, za podpory německých jednotek svoji nezávislost, kterážto byla oficiálně uznána v roce 1920 podpisem smlouvy mezi Sovětským Ruskem a Finskem. Z celkového postavení nové severské země plynula i rozmanitost její výzbroje jak pozemní, tak i letecké. V roce 1918 vznikl i výsostný znak finského letectva, modrá svastika. V březnu tohoto roku totiž daroval švédský hrabě Eric von Rosen vznikajícímu finskému letectvu švédský letoun Thulin, což byl vlastně licenční francouzský Morane Saulnier type L Parasol. Rodinný emblém Rosenů, znak štěstí, modrá svastika, byl pak na počest Erica von Rosena užíván na všech letadlech Finska až do roku 1944, kdy musel být nahrazen bílomodrou kokardou. Podobný znak, svastika, byl později užíván i na bojové technice, leč v jiných barvách a trochu pozměněn.

Jak jsem již podotkl výše, sortiment bojové techniky byl opravdu rozmanitý. Jako první typ bych měl uvést snad typ Peerless. Tento sedmitunový obrněný vůz byl jeden ze šestnácti ruských automobilů, zakoupených v roce 1916 u britské firmy Wolseley Motors. Finským dobrovolníkům se podařilo ho ukořistit během bojů v roce 1919. Protože dobrovolníci bojovali v řadách estonských oddílů, zůstal tento obrněný automobil po ukončení občanské války v Estonsku. Finové ho pojmenovali „Pohjan Poika“. Další typ, opět víceméně solitér, byl v Rusku vyráběný Ižorski - Fiat. Lehký obrněný automobil stavěný na podvozku nákladního automobilu Fiat byl (jak jinak) ukořistěn při bojích mezi „bílými“ Finy a bolševiky v roce 1915, a to v počtu celkem čtyři kusy. Ty pak sloužily ve finské armádě do dvacátých let, nazývaly se Fiat A.

Prvním obrněncem, nacházejícím se ve výzbroji Finska ve větším počtu, byl proslulý tank Renault FT-17. Do země přibyly v roce 1919. Čtrnáct z nich bylo vyzbrojeno kanonem Puteaux, osmnáct kulometem Hotchkiss. Dva z těchto tanků se zúčastnily bojů v oddílech generála Judeniče. Roku 1920 byly vráceny do Finska, ovšem v tak špatném technickém stavu, že Francie dodala do Finska dva další. Tím tedy vzrostl celkový počet Renaultů na 34. Až do roku 1938 tvořily páteř finských obrněných oddílů. Během Zimní války byly převážně využívány jako nehybné pevnůstky v Mannerheimově linii. Ještě v roce 1942 byly čtyři kusy používány k výcviku.

Při hledání vhodného obrněnce mezi válkami bylo provedeno mnoho pokusných nákupů v rozličných zemích. Tak se do Finska dostal kolopás St.Chamond M.21 Chenilette, tanketky Vickers Carden Lloyd Mk.IV B, plovoucí tank Vickers Carden Lloyd Mod.1931, lehký tank Vickers Mod.1933 nebo lehký tank Vickers Armstrong 6 ton. Tanketka byla užívána až do roku 1939 jako školní. Plovoucí tank byl krátce po dodání v roce 1933 vrácen zpět do Británie, ovšem Vickers Mod.1933 sloužil ve výzbroji až do roku 1943. Během své kariéry v armádě byl přezbrojen z původního kulometu Vickers 7,7 na kanon ráže 37 mm. Poslední typ pak byl zakoupen ve větším množství (viz dále). V roce 1936 zakoupili Finové švédský obrněnec Landsverk 181. Tento třínápravový automobil byl ve výzbroji jízdních jednotek (kavalerie) a posléze byl předán policii. Jako vlastní pokus o produkci obrněných vozů se jeví prototyp obrněného automobilu Sisu, jenž ovšem nebyl úspěšný a nebyl zařazen do výzbroje. Později byly užívány obrněné automobily ruské provenience, ukořistěné během bojů v Zimní válce a později Pokračovací válce. Jednalo se o známé automobily BA - 20 a BA - 20M. Okolo dvaceti kusů obou verzí bylo užíváno jako velitelské či spojovací až do roku 1951. Oficiální označení ve finské armádě bylo BAB, přezdívány byly ovšem Beibi. Ve výzbroji se nacházelo i několik těžších obrněných aut, BA - 6 (BAF), BA - 10 (BAF - B). Celkem třicet těchto automobilů se dočkalo během služby výměny původního motoru Ford IV o síle 50 k.s. za silnější Ford V8. Ve službě vydržely do roku 1959. Minimálně jeden kus byl zbaven pancéřové nástavby za kabinou a osazen německým jeřábem (známým např. z odtahové verze tanku Pz.Kpfw.38(t)) a užíván jako vyprošťovací. To je ovšem až poválečná úprava.

Kromě Renaultů FT 17 byl dalším početným tankem známý britský tank Vickers 6 t, model E typ B. Finové ho nazývali Viku. První ověřovací kus, dodaný z Británie, neměl kulomet a byl vyzbrojen jen kanonem 47 mm (typ Barrow). Objednaných šestnáct kusů přibylo do země v roce 1938, dalších šestnáct o rok později. Protože tyto tanky nebyly vyzbrojeny vůbec, nouzově byly vybaveny kanony Puteaux 37 mm (původně z Renaultů) a kulomety Hotchkiss. Toto ovšem v žádném případě nepostačovalo, a tak v roce 1939 bylo rozhodnuto o vybavení těchto tanků kanony Bofors stejné ráže. Místo kulometů se montoval samopal Suomi, ráže 9 mm. Takto vyzbrojené tanky bojovaly roku 1940 u Honkaniemi proti Rusům. Protože během Zimní války ukořistili Finové obrovské množství tanků T-26 v různém stavu poškození, byly tanky Vickers opět přezbrojovány, tentokrát sovětskými kanony ráže 45 mm. Místo samopalů Suomi byly montovány kulomety DT ráže 7,62 mm. Bylo provedeno mnoho dalších úprav, výměny reflektorů, výměny pojezdových, hnacích a napínacích kol, záměna pogumovaných vratných kladek za celokovové apod. Takto upravované tanky dostaly označení T-26E. Proti originálním T-26 byly rozeznatelné vlastně jen trochu jiným vzhledem a umístěním věže. Tyto tanky (T-26E) byly užívány až do roku 1959 (!) . Přesto, že Vickers 6 ton byl početným finským tankem, počty ho zcela zastínila sovětská mutace stejného typu, tank T-26. Již během bojů v roce 1939 jich Finové dobyli 5, a do roku 1942 již jejich počet vzrostl na 17 ks. (Všechny model 1931). Modelu 1933 ukořistili do roku 1942 65 ks, modelu 1937 32 ks. Koncem války zůstalo ve stavech ještě 75 tanků všech modelů, přičemž modely 1931 byly v té době již přezbrojeny kanony 45 mm. Během Zimní i Pokračovací války bylo ukořistěno i několik „chemických“ tanků OT-130, které byly ovšem rovněž přezbrojeny kanonem 45 mm.

Dalším typem, jenž byl ukořistěn během bojů s dobyvačným sousedem, byl plovoucí T-37 a T-38. Oba typy byly nazývány Ankka, a užívány byly do roku 1944 pravděpodobně k průzkumným a školním účelům. Zajímavostí je, že tanky T-38 byly v roce 1944 přestavěny pomocí dřeva a plechů do podoby tanky T-34 nebo KV a užívány jako pohyblivé cíle při výuce osádek tanků. Takto upravené se označovaly T-38-34 nebo T-38-KV. Postijuna byl název T-28, dalšího sovětského tanku, který padl do rukou finským vojákům během Zimní i Pokračovací války. Bylo jich celkem sedm a mezi finskými tankisty se těšil poměrně velké oblibě. Jeden z těchto tanků byl zbaven dělové věže a po sestavení jakési plošiny se zábradlím na vrchu korby byl užíván jako odtahový. Zajímavostí je ukořistění jednoho (ze 63 celkem vyrobených) tanku T-50. Tento typ měl nahradit v Rudé Armádě tank T-26, ovšem z mnoha příčin nebyly počty vyrobených kusů nijak ohromující. Neschopnost sovětských výrobních závodů zvládnout produkci tanku mnohem technologicky vyspělejšího než T-26 a také nástup nové generace středních tanků jako např. T-34 způsobily mizivou produkci jinak poměrně podařeného typu. Finové se k jednomu exempláři dostali během Pokračovací války a nazývali ho Pikku Sotka. (Pro jeho malou velikost a jistou podobnost s tankem T - 34, ten byl přezdíván Sotka). Tank T-34/76 Sotka byl ve finské armádě zastoupen oproti tanku T-26 v naprosto mizivém množství. Finové jich měli celkem sedm, různých verzí. Některé ukořistili v bojích, tři kusy dostali od německého spojence místo původně objednaných Pz.Kpfw.IV. Stejný počet byl i novějších verzí, T-34/85, které byly přezdívány Pitkäputkinen Sotka. Ve výzbroji se udržely až do roku 1962. Dalším typem, který posloužil finské armádě, byly různé verze kolopásových tanků BT. Některé tyto tanky byly během roku 1942 přestavěny montáží britské houfnice H18 ráže 114 mm. Původní věž byla sejmuta, na jejím místě vznikla jakási otočná krabicovitá nástavba s houfnicí. Jeden z těchto hybridů je dodnes uchován v muzeu v Parola. Ve finské armádě se nazýval BT-42.

Finsko používalo i další z řady ruských tanků, těžký typ KV-1. První tank, model 1940 s přídavným panceřováním byl ukořistěn v roce 1942. Přídavný pancíř byl na tank přinýtován ve výrobním závodě tak, že mezi původním pancířem a novými deskami byla mezera. (Podobně například vypadal komorový pancíř na některých tancích Pz.KPfw.III) Finové provedli na tanku několik drobných úprav, např. namontovali jiný světlomet, zkrátili blatníky apod. Tento tank byl ve výzbroji necelé dva roky. Druhý KV byl novější, model 1942. Měl odlévanou věž a zesílený přední pancíř navařenými pláty. Také tento tank se podrobil několika malým úpravám, podobným jako u prvního KV. Tento tank byl ve výzbroji do konce války. Oběma typům bylo přezdíváno Klimi. Ve třech exemplářích se ocitl ve výzbroji i samohybný kanon ISU-152, ukořistěný v roce 1944. Jeden z těchto strojů byl posléze zbaven výzbroje a užíván jako evakuační. Jako zajímavost lze uvést i blíže neurčený počet původně polských tanketek TKS, zakoupených v Německu po porážce Polska a užívaných Finy jako doprovod konvojů v Laponsku. Stejně např. posloužily i původně sovětské tahače Komsomolec.

Finská armáda měla ve výzbroji i samohybný protiletadlový kanon Landsverk LVKV 40 L62. Tento ve Švédsku zkonstruovaný protiletadlový tank byl vyzbrojen 40mm kanonem Bofors. Finové zakoupili šest kusů, osádky je nazývaly Anti. Také další obrněnce již nebyly ukořistěny během bojů s Rudou armádou, ale dostaly se do výzbroje nákupem. Jednalo se o populární StuG III, snad bez nadsázky fenomenální protitankový prostředek. Prvních 30 v Německu zakoupených útočných děl, nazývaných Sturmi, dorazilo do Finska v roce 1943. Dalších 29 v roce následujícím. Finské StuGy měly několik odlišností oproti německým originálům. Jako hlavní se jeví záměna stropního kulometu MG34 za sovětský DT. Na motorovém krytu se objevily další skříně na materiál a nářadí, jinak byla umístěna náhradní pojezdová kola. Jsou známy i fotografie, na nichž jsou Sturmi obloženy dřevěnými trámy či přímo kmeny stromů pro pohlcení energie případného nepřátelského protitankového projektilu, zasáhnuvšího StuG. Takto vybavené StuGy vypadají při zběžném pohledu velice zajímavě. Jako další zvýšení pasívní ochrany bylo prováděno betonování exponovaných míst na čelních místech StuGu. Populární Sturmi sloužily v praporu protitankových děl až do roku 1966, tedy déle než např. tanky T-34. Mezi osádkami byly velice populární, dokonce jako snad jediný typ dostávaly jednotlivé StuGy oficiální jména. (Např.Marjatta, Aili, Maija).

Jako poslední užívaný válečný tank je nutno uvést tažného koně Wehrmachtu, známý Pz.Kpfw.IV. Finsko užívalo pouze verzi Ausf.J, nouzovou poslední modifikaci, zbavenou např. motorového pohonu věže, se zjednodušenými výfuky a bez bočních průzorů. V Německu si Finové zamluvili celkem 18 kusů tohoto tanku, leč za jistých materiálových potíží obdrželi pouze patnáct, tři tanky byly nahrazeny kořistními T-34 (viz výše). Tanky, nazývané ve Finsku Nelonen, přišly však příliš pozdě na to, aby zasáhly do bojů proti Rudé armádě. K různým úkolům byly užívány ještě v šedesátých letech.

Seznam použité literatury:
T.Besarabowicz, Wozy bojowe armii finskiej 1917 - 1945
I.Pejčoch, Obrněná technika díly 1 - 3
Edice In Action, díly T - 34, StuG III
Autor : Pikulintu 🕔01.01.2002 📕30.967

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře