Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Autor : Bc. Tereza Kotásková 🕔17.10.2013 📕3.056

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

2. Charakteristika turecko-arménských vztahů

2.1 Vývoj turecko-arménských vztahů od konce 19. století do 90. let 20. století

Výrazným mezníkem ve formování turecko-arménských vztahů se staly události v Osmanské říši na konci 19. století. Arménů zde v roce 1882 žilo 1,125 milionu, čímž tvořili 17,5 % obyvatel a podle ústavy měli statut samosprávného národa pod osmanskou suverenitou.[74] Arménské obyvatelstvo se nacházelo především ve východní Anatolii a ve velkých městech, ale ve všech provinciích vždy představovalo menšinu. Z některých Arménů se stali úspěšní kupci a bankéři. Na venkově se obvykle živili jako zemědělci, ale měli časté konflikty s kočovnými muslimskými Kurdy. Napětí se začalo stupňovat, docházelo k zatýkání, únosům a zabíjení, byly uzavírány arménské školy a ničeny arménské kostely i celé vesnice. Na podporu arménského obyvatelstva vzniklo hnutí Henčak, v překladu znamenající Zvon, a hnutí Dašnakcutjun neboli Arménská revoluční federace. Tato hnutí nebyla nijak navázána na ruskou vládu.[75]

Situace vygradovala roku 1894 arménským povstáním v samsunské provincii. Na potlačení povstání byly nasazeny vojenské oddíly hamidiye sestávající především z Kurdů. Povstání skončilo masakrem Arménů. Bylo zničeno 25 arménských ve snic a za oběť padlo více než 10 000 Arménů.[76] Pohledy na tuto událost se ovšem různí. Podle Šaginjana byly hamidiye založeny tureckým sultánem Abdülhamidem II. pro účely „organizovat a uskutečnit masakry arménského obyvatelstva“. Kurdské kmeny měly již v roce 1893 zaútočit na turecký rozkaz na Samsun, ovšem neúspěšně. Společný útok tureckých a kurdských sil se pak zopakoval v srpnu následujícího roku a jeho výsledkem byl masakr Arménů.[77] Kopecký hodnotí masakry jako výsledek neadekvátní reakce sultána Abdülhamida II. na vzestup arménského národnostního cítění. [78] Naopak Palmer považuje za jedno z možných vysvětlení snahu „získat pro národ pověst mučedníků vyprovokováním tvrdých odvetných opatření“. [79] Povstání mělo vyvolat zvýšení evropského zájmu o arménskou otázku. [80] To se částečně podařilo, když se Anglie, Francie a Rusko začaly zabývat otázkou reforem ve východoanatolských provinciích. Abdülhamid jejich návrhy navenek přijal, ale faktické kroky nepodniknul. [81] Násilnosti pokračovaly i v letech 1895–1896, počet arménských obětí nejspíš dosáhl počtu několika desítek t isíc, ačkoli názory se liší. [82]

Situace se relativně uklidnila. Zprávy o dalších masakrech přišly okolo roku 1908, ale ke klíčové události známé jako arménská genocida došlo v roce 1915. Počáteční dění je spojováno s městem Van, o které na pozadí první světové války bojovala ruská a turecká vojska. Rusové podporovali arménskou autonomii, někteří Arméni se přidávali na ruskou stranu a současně došlo v oblasti k obnovení činnosti hnutí Dašnakcutjun, což Turky značně znepokojovalo. [83] Arméni navíc tvořili téměř 39 % obyvatel šesti východoanatolských provincií, zatímco Turků zde bylo 25 % a Kurdů 16 %. [84] Roli mohla sehrát i turecká touha pomstít porážku od Rusů v Sarichamišské bitvě, která proběhla na kavkazské frontě na přelomu let 1914 a 1915.[85] V důsledku všech těchto faktorů považovali Turci Armény za pátou kolonu bránící v realizaci panturkických idejí a padlo rozhodnutí deportovat je do syrské a mezopotámské pouště. Přesuny arménských obyvatel probíhaly velmi drastickým způsobem, kdy lidé během pochodu přes hlavně kurdské území umírali hladem a stávali se oběťmi masakrů, které na ně Kurdové s tichou podporou místních autorit páchali. [86] Násilnosti trvaly do roku 1918 a poté vypukly znovu mezi lety 1920–1923. Kolik lidí ve skutečnosti zemřelo, není dodnes jasné. Turecké odhady udávají 300 000 obětí, arménské zdroje uvádí až 2 miliony. Jako pravděpodobný se jeví počet 1 milionu obětí.[87]

Otázka arménské genocidy je dodnes předmětem diskuzí. Turecká strana výraz genocida odmítla a zdůvodňovala akci zradou Arménů, popřípadě přisuzovala události srážkám Arménů s Kurdy.[88] Ankara podle svého dlouhodobého stanoviska uznává velký počet obětí mezi arménskou populací, ale považuje to za důsledek občanské války, během které zahynulo také mnoho tureckých obyvatel. [89] Naproti tomu arménská strana zcela jasně mluví o genocidě, jejímž cílem byla celková likvidace arménského obyvatelstva v Osmanské říši. Akce podle nich byla centrálně naplánována vládou a hlavním viníkem je tedy politická strana Jednota a pokrok sestávající z mladoturků.[90] Masakry v letech 1920 až 1923 mají na svědomí turečtí nacionalisté, kteří sice politicky stáli proti mladoturkům, ale spojovalo je s nimi nacionalistické smýšlení. [91]

Osmanská říše vzešla z první světové války jako poražený stát a musela nést následky vyplývající z mírové smlouvy, která byla podepsána roku 1920 v Sèvres u Paříže. Smlouva mimo jiné stanovila, že severovýchodní Anatolie se stane součástí nezávislé Arménie. Již po mudroském příměří z roku 1918 vznesli Arméni nárok na šest osmanských provincií, ačkoli na základě dohody z Batumi souhlasili s hranicí shodnou s osmansko-ruskou hranicí z let 1877–78.[92] V Turecku proběhla válka za nezávislost, kterou vyhráli turečtí nacionalisté v čele s Mustafou Kemalem Atatürkem. Jejich významným podporovatelem byl Sovětský svaz, se kterým v březnu 1921 uzavřeli v Moskvě dvoustrannou Smlouvu o bratrství a přátelství. Na ni navázala Karská smlouva o přátelství mezi Tureckem a rudou armádou ovládnutými republikami – Arménskou, Ázerbájdžánskou a Gruzínskou. Byla podepsána v říjnu 1921 a ratifikována v září 1922. Těmito smlouvami byly ustaveny hranice s kavkazskými zeměmi, a to ve prospěch Turecka, neboť s výjimkou Batumi získalo sporná území na hranicích s Arménií a Gruzií. Sèvreská smlouva byla roku 1923 nahrazena mírovou smlouvou z Lausaunne, podle níž Turecku připadla Anatólie a východní Thrákie, čímž došlo k potvrzení hranic v oblasti.[93]

Po dobu existence Sovětského svazu, jehož byla Arménie součástí, nedocházelo na poli turecko-arménských vztahů k významnému dění. Samostatná Arménská republika vznikla v září 1991 a Turecko ji uznalo počátkem následujícího roku. Brzy poté byl v Jerevanu otevřen turecký zastupitelský úřad, avšak k úplnému navázání diplomatických styků bylo nutné podepsat bilaterální protokol, k čemuž ale nedošlo.[94] Poté do dalšího vývoje vzájemných vztahů zasáhl probíhající konflikt o Náhorní Karabach. V dubnu 1993 Turecko uzavřelo své hranice s Arménií, čímž zřetelně demonstrovalo svůj příklon k Ázerbájdžánu. Tehdejší turecký prezident Demirel dokonce volal po uvalení obchodního embarga na Arménii. Fakticky došlo k uzavření hraničního přechodu Doğu Kapı.

Znamenalo to přerušení veškerých obchodních styků, nulový turismus a také turecký zákaz, aby přes jeho území proudila do Arménie jakákoli pomoc.[95] Arménská diaspora vyvinula velké úsilí přesvědčit mezinárodní společenství o tom, že se jednalo o ekonomické embargo, odborníci toto tvrzení ale odmítají.[96] Diplomatické styky nebyly mezi oběma zeměmi doposud navázány. Ankara shodně s Baku považuje karabašský konflikt za mezistátní a odmítá arménský názor, že jde o občanskou válku mezi karabašskými Armény a ázerbájdžánskou vládou. Tureckou podmínkou pro otevření dialogu se stalo uzavření dohody mezi Arménií a Ázerbájdžánem ohledně Náhorního Karabachu. Turecko požaduje po Arménii, aby uznala princip teritoriální integrity a stáhla se s ázerbájdžánského území. Arménie tyto podmínky odmítá a především se staví proti tomu, aby proces normalizace vztahů s Tureckem byl jakkoli spojován s otázkou Náhorního Karabachu a požaduje, aby Ázerbájdžán zůstal vně celé záležitosti. [97] Ze strany Arménie normalizaci vztahů dále komplikuje požadavek, aby Turecko uznalo arménskou genocidu.[98]

2.2 Důsledky uzavření hranic a neexistence diplomatických vztahů

Nastalá situace přináší důsledky pro jednotlivé státy i pro širší region. Nejzjevnější jsou dopady na Arménii. Kromě Turecka uzavřel svou hranici s Arménií i Ázerbájdžán a Arménie se tak ocitla ve faktické izolaci, která se projevuje především v ekonomické oblasti. Arménie má omezený přístup na světové trhy, který je nyní možný pouze prostřednictvím hranice s Gruzií a Íránem. Tyto trasy jsou ale velmi neefektivní.[99]

Nejméně problematické je tak pro Arménii obchodování s nejbližším sousedy, přitom ale například obchodování s Íránem tvoří 3,8 % zahraničního obchodu Arménie, což je dokonce méně než podíl obchodu s Tureckem navzdory uzavřené hranici (ten činí 4,5 %).[100] V případě Gruzie dosahuje podíl obchodu 2,4 %.[101] Současně ale přes Gruzii proudí přes 90 % arménského obchodu102 a dá se tvrdit, že Gruzie ze stávající situace těží nejvíc.[103] Při obchodování se sousedním Ázerbájdžánem je nutné využít třetích zemí a Ázerbájdžán i kvůli tomu vůbec nefiguruje mezi padesáti hlavními obchodními partnery Arménie.[104]

S uzavřením hranice v roce 1993 došlo také k narušení provozu železnice Kars- Gyumri-Tbilisi, spojující Turecko, Arménii a Gruzii. Arménie se na trase z Ruska a Gruzie stala konečnou stanicí a odhaduje se, že v současnosti je využíváno asi 15 % kapacity železnice.[105] V roce 2007 se rozběhnul projekt na výstavbu železnice Baku-Tbilisi-Kars, která má přes Gruzii spojit Ázerbájdžán a Turecko a zcela se vyhne Arménii. Ukončení projektu je plánováno na rok 2012. Očekává se, že zúčastněným zemím přinese prohloubení integrace a dojde k rozšíření jejich spolupráce, která se doposud opírala především o energetiku, také na pole přepravy zboží a osob. Naopak regionální význam Arménie opět poklesne.[106] Přesto stále existují hlasy, aby došlo ke znovuotevření trasy Kars-Gyumri-Tbilisi. Proti tomu se staví zejména Gruzie, která se obává poklesu svého významu coby tranzitní země pro arménský dovoz a vývoz. [107] Jiné stanovisko mají dva vnější aktéři, Evropská unie a Spojené státy. Shodně odmítli novou trasu financovat, ačkoli zúčastněné státy čekaly opak, k čemuž je vedly především dva fakty. První z nich poukazuje na skutečnost, že Evropská unie i Spojené státy se v minulosti podílely na financování výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který rovněž obcházel Arménii. Druhý fakt, který předpokládal zájem EU a USA, vychází z toho, že nová železnice nabídne západu alternativu k trasám vedoucím přes Írán a Rusko. Odmítavou pozici Spojených států do velké míry ovlivnila lobby arménské diaspory. [108] Projekt si státy nakonec financují samy, Ázerbájdžán za tím účelem poskytl Gruzii půjčku. [109]

Co se týká Turecka, není znovuotevření hranic pro jeho ekonomiku natolik klíčové, přesto ale vznikají zemi ztráty, které nejsou zanedbatelné. Negativní vliv má situace v prvé řadě na přilehlý region Východní Anatolie, který tvoří pětinu tureckého území, ale zároveň je nejméně rozvinutou oblastí. To je dáno i geograficky, neboť se jedná o území dosti odlehlé od politického a ekonomického centra. Patrné jsou dopady na město Kars a jeho okolí. Díky železničnímu spojení KGT byl Kars vstupní branou na Kavkaz.

Během studené války tudy proudilo zboží do Sovětského svazu a ještě začátkem devadesátých let tu aktivně probíhal obchod s Arménskou republikou. Nicméně po uzavření hranic došlo k významnému poklesu exportu a z Karsu byly přesunuty i některé významné instituce.[110] Stávající situace je i překážkou toho, aby se Turecko stalo významným dopravním uzlem mezi Evropou a oblastí Kavkazu a střední Asie. Vybudování dopravního koridoru spojujícího Turecko s Kaspickým mořem by bylo prospěšné i v souvislosti s již existujícím ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan.[111]

Je důležité zmínit, jak situace vypadá v realitě. Ekonomická aktivita navzdory uzavřené hranici není nulová. Přes Gruzii dochází formou černého obchodu k nezanedbatelnému importu spotřebního zboží z Turecka do Arménie.[112] Mezi Jerevanem a Istanbulem existuje přímé letecké spojení a v Turecku se nachází množství arménských migrantů, kteří přišli do Turecka za prací. U migračního toku lze vypozorovat vzrůstající trend, neboť v roce 1996 vstoupilo do Turecka z Arménie 5 345 osob, v roce 2005 už jejich počet vzrostl na 36 633.[113]

2.3 Překážky normalizace vztahů

V zásadě se za hlavní překážku normalizace turecko-arménských vztahů dají označit rozdílné postoje obou zemí k určitým aspektům minulosti jejich národů. Konkrétně jde o interpretaci událostí v Osmanské říši na přelomu devatenáctého a dvacátého století, zejména o tzv. arménskou genocidu z roku 1915 a o otázku uznání východní turecké hranice. Primárním impulzem pro uzavření hranic byl ovšem konflikt o Náhorní Karabach a již popisované rozdíly v postojích Ankary a Jerevanu.

2.3.1 Otázka stávající turecko-arménské hranice

Důvodem, proč tato otázka vzbuzuje rozpory, je jedenáctý bod Arménské deklarace nezávislosti z roku 1990, ve kterém se píše, že Arménská republika podporuje „dosažení mezinárodního uznání genocidy z roku 1915 v Osmanském Turecku a Východní Arménii“.[114] Obavy v Turecku vyvolává pojem Východní Arménie, který má označovat území na východě dnešního Turecka, kde před rokem 1915 žilo velké množství Arménů. Na tuto deklaraci navíc odkazuje v preambuli i arménská ústava, v níž Turecko nachází další problematický bod. V článku 13 je popisován arménský státní znak, v jehož středu je vyobrazena hora Ararat s Noemovou archou.[115] Hora Ararat se ovšem nachází na tureckém území. Turecko požaduje po Arménii oficiální uznání stávajících hranic a potvrzení, že Arménie nemá a nebude mít vůči Turecku žádné teritoriální nároky. Arménie tvrdí, že tuto hranici uznává a že respektuje Karskou smlouvu, není ovšem nakloněna vydání oficiálního prohlášení, protože otázku uznání hranice odmítá coby nezbytnou podmínkou pro normalizaci vztahů. Turecké obavy navíc vzhledem k výrazně rozdílné velikosti ekonomik a armád obou zemí označuje za zbytečné. [116] Za zdrženlivostí arménských politiků je i strach, že takové prohlášení by mohlo vyvolat výrazný nárůst nacionalismu.[117]

2.3.2 Otázka arménské genocidy z roku 1915

Pro Arménii je tato problematika jedním z hlavních bodů její zahraniční politiky a snaha dosáhnout mezinárodního uznání je obsažena i v deklaraci nezávislosti. [118] Arménská diaspora v tomto směru vyvíjí značnou snahu na úrovni národních parlamentů. [119] Doposud arménskou genocidu uznalo a odsoudilo přes dvacet států, mezi nimi například Francie, Německo, Kanada či Slovensko.[120] Veřejné mínění je v tomto směru v Arménii ještě vyhraněnější a normalizaci vztahů s Tureckem bez uznání genocidy odmítá. Tato otázka tvoří totiž podstatnou součást arménské národní identity, je možné ji dokonce přisoudit význam coby jednoho z „pilířů arménské národní jednoty“.[121] Oficiální postoj Turecka je oproti tomu takový, že události z roku 1915 byly bezesporu obrovskou tragédii pro oba národy, měly za následek velké počty obětí na obou stranách, ale nelze je označit za genocidu.[122] Podobně záležitost vnímá i většina tureckého obyvatelstva, někteří dokonce zastávají teorii, že genocidu spáchali Arméni na příslušnících Osmanské říše žijících ve východní Anatolii.[123] Kontroverze vyvolává i článek 301 tureckého trestního zákoníku, podle kterého bylo možné být za „urážku tureckosti“ odsouzen až na tři roky odnětí svobody. Stíhány byly většinou osoby, které o událostech z roku 1915 otevřeně mluvili jako o genocidě.[124] V roce 2008 byl tento článek novelizován, nově je jeho předmětem „urážka tureckého národa“ s možností odsouzení až ke dvěma letům vězení, přičemž pro zahájení trestního stíhání je nutný souhlas ministra spravedlnosti. [125]

Odlišný postoj mají obě země ohledně Úmluvy o prevenci a trestání zločinu genocidy, kterou vydalo OSN roku 1948. Turecko za prvé tvrdí, že dle druhého odstavce této úmluvy události z roku 1915 nesplňují definici genocidy, a za druhé konstatuje, že není možné ji aplikovat retroaktivně. Arménie prosazu je opak s odvoláním na Úmluvu o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, podle níž neexistuje pro zločiny genocidy promlčecí lhůta. [126] Nutno dodat, že Turecko není signatářem této úmluvy.[127]

Opravdovým tématem arménské politiky se otázka genocidy stala s nástupem Roberta Kočarjana do úřadu prezidenta v roce 1998. Lze spekulovat, jaké záměry tímto sledoval, ale možným vysvětlením by mohla být snaha Jerevanu použít tuto otázku jako prostředek k odvedení pozornosti od jiného problému, a sice arménské okupace části ázerbájdžánského území. Kvůli ní je Arménie terčem kritiky, a proto téma genocidy, v níž Arménie figuruje jako oběť, může sloužit jako určitá protiváha. Druhým motivem arménské politiky může být úsilí znemožnit Turecku působit jako mediátor v řešení konfliktu o Náhorní Karabach.[128] Aktivity spojené s otázkou uznání genocidy vyvolávají na turecké straně znepokojení, protože dle Ankary by případné uznání mohlo v Arménii podnítit nárokování již zmiňovaných tureckých území u východní hranice. [129]

Znatelný posun na straně Turecka byl zaznamenán v dubnu 2005, kdy turecký premiér Erdoğan poslal dopis arménskému prezidentovi Kočarjanovi, ve kterém navrhoval vytvoření komise sestávající z historiků a expertů z obou zemí za účelem studia událostí z roku 1915. Prezident Kočarjan ve své odpovědi opětovně navrhnul navázání vztahů bez jakýchkoliv podmínek. Tím jasně zdůraznil, že ačkoli je snaha o uznání genocidy významným prvkem arménské politiky, neklade si ji Jerevan jako podmínku normalizace vztahů. K vytvoření komise přesto nedošlo.[130]

2.4 Nedávný vývoj a současná situace

2.4.1 Fotbalová diplomacie a protokoly o navázání diplomatických styků

Rok 2008 byl bohatý na události, které přímo i nepřímo ovlivnily vývoj vztahů mezi Tureckem a Arménií. V srpnu tohoto roku se rozhořel konflikt mezi Ruskem a Gruzií kvůli separatistickým regionům Jižní Osetie a Abcházie. Gruzie byla v této válce poražena a Rusko uznalo nezávislost zmíněných regionů.[131] Tento konflikt nejen potvrdil nestabilitu regionu, ale zároveň ukázal, že možnost vypuknutí otevřeného konfliktu není tak malá, jak se mohlo zdát. Gruzie byla významně oslabena, na což v kontextu ropovodu BTC s nelibostí nahlíželo Turecko a Ázerbájdžán. Gruzie se ukázala jako nestabilní partner a Ázerbájdžán začal dokonce jednat s Ruskem o zvýšení kapacity ropovodu Baku- Novorossijsk.[132] Nastalá situace byla i novým impulzem pro jednání o navázání diplomatických vztahů. Arménie pocítila následky rusko-gruzínské války v ekonomické rovině, protože v Gruzii byla poničena infrastruktura vedoucí do Arménie, ale především byl blokován gruzínský přístav Poti, což znemožnilo transport arménského zboží.[133]

Nutnosti diverzifikovat dopravní cesty si bylo vědomo i Turecko. Tyto faktory v kombinaci s nástupem nového arménského prezidenta Serže Sargisjana vytvořili ideální podmínky pro učinění konkrétních kroků.[134] Ještě na pozadí konfliktu v Gruzii představil v srpnu 2008 premiér Erdoğan tureckou iniciativu Platforma pro stabilitu a spolupráci na Kavkaze.[135] Důležitý mezník nastal, když prezident Sargisjan pozval svůj turecký protějšek, prezidenta Abdullaha Güla, ke sledování kvalifikačního zápasu mistrovství světa ve fotbale, který se uskutečnil v Jerevanu. Gül pozvání přijal a stal se tak historicky prvním prezidentem Turecké republiky, který navštívil Arménii. Samotnému pozvání a návštěvě předcházela několikaměsíční tajná jednání obou stran ve Švýcarsku.[136] O této formě navázání vztahů bývá referováno jako o fotbalové diplomacii.[137] Tento krok nezůstal osamocen. 22. dubna 2009 se představitelé Turecka a Arménie shodli na plánu normalizace vztahů. Švýcarsko opět sloužilo jako mediátor a událost vzbudila příznivé ohlasy Washingtonu i Bruselu. Obsah jednání zůstal nezveřejněn, ale v srpnu téhož roku Turecko a Arménie veřejně potvrdily přípravu dvou protokolů.

Desátého října došlo v Curychu za účasti představitelů Evropské unie, Francie, Ruska a Spojených států ke slavnostnímu podpisu těchto protokolů ministry zahraničí Turecka a Arménie, Ahmetem Davutogluem a Edouardem Nalbandianem. Jen čtyři dny poté přijel Sargisjan sledovat do turecké Bursy druhý turecko-arménský fotbalový zápas.[138]

Podepsání protokolů bylo klíčovým momentem ve vývoji turecko-arménských vztahů od vzniku samostatné Arménie v roce 1991. První protokol vyjadřuje zájem obou zemí navázat dobré vztahy v atmosféře vzájemného porozumění a potvrzuje vzájemné uznání existujících hranic a podporu jejich znovuotevření. Protokol má vstoupit v platnost ratifikací národními parlamenty, a tím má dojít i k navázání diplomatických styků. Druhý protokol definuje tři konkrétní body. Prvním krokem má být otevření hranic do dvou měsíců od ratifikace. Dále mají být po ratifikaci zavedeny pravidelné konzultace na úrovni ministerstev zahraničí obou zemí, kde vznikne dialog na různá témata, zahrnující například historické otázky a rozvoj infrastruktury. Třetím bodem je vytvoření komise, která bude monitorovat implementaci jednotlivých opatření.[139]

Je třeba dodat, že k ratifikaci protokolů doposud nedošlo. Příčiny ustrnutí procesu lze hledat u obou zúčastněných stran, projevil se i vliv vnějších aktérů.

2.4.2 Reakce na podpis protokolů a postoje aktérů k jejich ratifikaci

Zatímco ohlasy ze světa na přijetí protokolů byly veskrze pozitivní, reakce v Arménii byly spíše smíšené. Negativní postoj zaujala arménská diaspora a nacionalistická strana Dašnakcutjun. Proces normalizace podle nich naruší kampaň za uznání arménské genocidy. Za úspěch arménské diplomacie byl považován fakt, že v protokolech není žádná přímá zmínka o Náhorním Karabachu. Ukázalo se ale, že absence explicitní narážky ještě nemusí znamenat, že spojitost těchto záležitostí přesto neexistuje.[140] Bezprostředně po podpisu protokolů vyjádřili totiž představitelé turecké politické scény svůj záměr nenavazovat vztahy s Arménií, dokud nedojde k pokroku v řešení otázky Náhorního Karabachu. [141] V návaznosti na neochotu Turecka ratifikovat protokoly bez dalších podmínek přistoupila Arménie v dubnu roku 2010 k pozastavení procesu ratifikace. Arménské stanovisko znělo, že „výroky turecké strany v posledních dnech jsou nepřijatelné, zejména výroky premiéra Erdoğana.[142]

Podle Görgülü a dalších autorů si Arménie s obavami všímá zlepšujících se vztahů mezi Tureckem a Ruskem, jelikož se domnívá, že by se tyto země mohly dohodnout na určitých regionálních projektech, které by vážně ohrozily arménské zájmy. Autoři ovšem poznamenávají, že Rusko a Turecko zůstávají „soupeřícími spojenci“, jejichž zájmy v regionu se i přes některé společné iniciativy stále překrývají. Oddělování procesu normalizace turecko-arménských vztahů od karabašského konfliktu potvrdil v roce 2010 na schůzce s Erdoğanem i ruský premiér Putin.[143] Dle komentáře Mezinárodního institutu pro strategická studia není ale postoj Moskvy zcela jasný. Rusko zprvu podporovalo normalizaci vztahů a zejména otevření turecko-arménské hranice, poněvadž tím sledovalo oslabení Gruzie, se kterou má komplikované vztahy. Potom se ale do ruského postoje promítl strach ze ztráty role mediátora v jihokavkazském regionu, kterou by mohly převzít Spojené státy, aktivně podporující normalizaci turecko-arménských vztahů. Navíc Moskva zvýšenou tureckou aktivitu v regionu sleduje se znepokojením, neboť ji vnímá skrze vzpomínky na vzájemné spory z dob Osmanské říše. Z těchto důvodů se dá odhadovat, že situace, kdy protokoly jsou podepsány, leč neratifikovány, Moskvě poměrně vyhovuje.[144] Nelze si nevšimnout podobnosti se strategií divide et impera.

Ohlasy na přijetí protokolů nebyly jednoznačné ani v Turecku. Zatímco většina veřejnosti přijala pokrok v normalizaci vztahů pozitivně, politická scéna tolik jednotná nebyla. Proti protokolům se postavily největší opoziční strany, Republikánská lidová strana a Strana národního hnutí, kterým vadí, že Arménie oficiálně neuznala svou hranici s Tureckem a má podle nich vůči Turecku územní nároky. [145] Úplná shoda nepanuje ani mezi prezidentem a vládou, resp. premiérem Erdoğanem, který je zastáncem tvrdší linie a požaduje ústupky Arménie ohledně Náhorního Karabachu jako nezbytnou podmínku vyjednávání. Tímto postojem se zároveň pravděpodobně snaží získat na popularitě pro sebe a pro vládnoucí stranu AKP.[146]

Důvodem, proč turečtí představitelé dávají Náhorní Karabach do spojitosti s normalizací vztahů s Arménií, je jejich dlouhodobá soudržnost s ázerbájdžánskými politiky. Na přijetí protokolů nereagoval Ázerbájdžán příliš nadšeně, protože při případné ratifikaci by ztratil možnost využívat skutečnosti, že pokrok v karabašské otázce je nutnou podmínku Turecka pro navázání vztahů, a ztratil by tak důležitou páku při jednání s Arménií.[147] Ázerbájdžánské obavy se ale snažil rozptýlit premiér Erdo ğan, když jen několik dní po podpisu protokolů v televizi prohlásil, že: „Nezaujmeme [k protokolům] pozitivní stanovisko, dokud se Arménie nestáhne z okupovaných ázerbájdžánských území.[148] Tato slova byla vyložena jako návrat vlády k původní pozici. Premiér zároveň vyjádřil zájem na pokračování vývoje obou záležitostí, když dodal: „Pokud se proces [vyjednávání mezi Arménií a Ázerbájdžánem] zrychlí, urychlí se i proces ratifikace protokolů s Arménií.[149]

Na vztah Turecka a Ázerbájdžánu je nutno nahlížet i z ekonomického pohledu. Obě země jsou si vzájemně velmi důležitými partnery. Pro ázerbájdžánskou ekonomiku mají velký význam rostoucí turecké investice, které dosahují celkové výše 6 mld. amerických dolarů. V roce 2005 činil obchodní obrat mezi těmito zeměmi 800 milionů dolarů, v roce 2010 už to bylo 2,5 miliardy.[150] Turecko je navíc v Ázerbájdžánu ze všech zemí největším investorem do odvětví, která nejsou přímo spojena s ropou.[151] Ázerbájdžán zase hraje pro Turecko důležitou roli coby vývozce ropy a zemního plynu. Mezi roky 2007 a 2008 vzrostl objem ázerbájdžánského exportu do Turecka o 261 % z 222 milionů dolarů na 802 milionů dolarů.[152] Ázerbájdžán je tak pro Turecko klíčovým regionálním partnerem, díky kterému roste jeho strategický význam na poli transportu energií.

Ankara si je všech faktorů vědoma, a proto si vláda doposud drží postoj, který odmítá ratifikaci protokolů bez pokroku v otázce Náhorního Karabachu. S řešením tohoto problému by podle premiéra měla přijít Minská skupina. Erdo ğanův výrok k parlamentnímu shromáždění Rady Evropy z dubna 2011 tento postoj reflektuje poměrně jasně. Erdoğan v něm zároveň poukazuje na specifický a velmi blízký vztah Turecka a Ázerbájdžánu. Prohlásil: „Ve věci znovuotevření hranic jsme se zavázali k ochraně práv arménských občanů. Byl bych ovšem rád, kdyby bylo jasné, že budeme bránit práva také ázerbájdžánských občanů, našich přátel, sester a bratrů.[153]Spojené státy, Francie a Rusko musí zvýšit svou snahu nalézt řešení konfliktu [o Náhorní Karabach]. Jakmile řešení najdou, my vyřešíme otázku otevření hranic.[154]

Poznámky

[74] Pirický 2006, s. 54

[75] Palmer 1996, s. 186-187

[76] Tamtéž, s. 188

[77] Šaginjan 2001, s. 95

[78] Kopecký 2010, http://www.revuepolitika.cz/clanky/1242/armenska-genocida-politicko-kulturni-dusledky-a-souvislosti

[79] Palmer 1996, s. 187

[80] Podporu arménských požadavků doposud vyjadřovali zejména američtí misionáři působící na daném území a poté také Francie, se kterou udržovali vztahy arménští římští katolíci. Pirický 2006, s. 53.

[81] Šaginjan 2001, s. 95.

[82] Osmanská komise a historikové udávaný počet třiceti tisíc obětí zpochybnili. Palmer 1996, s. 189. Šaginjan za roky 1894-1896 operuje s počtem 300 000 zabitých. Šaginjan 2001, s. 96.

[83] Palmer 1996, s. 244

[84] Pirický 2006, s. 66

[85] Šaginjan 2001, s. 106

[86] Palmer 1996, s. 244

[87] K tomuto číslu se přiklání Kopecký (2010). Pirický považuje za pravděpodobný počet 800 000 (Pirický 2006, s. 66). Palmer za „nepopiratelný“ označuje počet 1,3 milionu zemřelých Arménů (Palmer 1996, s. 244). Šaginjan hovoří o 1,5 milionu mrtvých (Šaginjan 2001, s. 109).

[88] Pirický 2006, s. 66

[89] Souleimanov 2001, s. 25

[90] Mladoturci jsou stoupenci politického hnutí, které usilovalo o politické a společenské reformy v Osmanské říši. Kvůli pronásledování museli mnozí mladoturci odejít do zahraničí. V roce 1908 provedli tzv. mladoturecký převrat, v jehož důsledku sultán obnovil ústavu, rozpustil tajnou policii a vyhlásil volby do obnoveného parlamentu, které jasně vyhrála mladoturecká strana Jednota a pokrok. Po neúspěšném puči byl sultán Abdülhamid II. sesazen. Významnými prvky mladoturecké politiky byl turecký nacionalismus a panturkismus. Blíže viz Pirický 2006, s. 59-62.

[91] Armenian National Institute 2011, http://www.armenian-genocide.org/genocidefaq.html

[92] Dohodu v Batumi podepsala v červnu 1918 nezávislá arménská vláda s tureckými nacionalisty. Příměří mezi Osmanskou říší a Brity bylo podepsáno 30. října 1918 v Mudrosu na ostrově Lemnos.

[93] Pirický 2006, s. 66-75.

[94] Tento protokol obsahoval článek, ve kterém se Arménie měla jasně vzdát územních nároků vůči Turecku. Görgülü 2008, s. 11. O této problematice bude blíže pojednáno v kapitole 2.3.

[95] Goshgarian 2005

[96] Görgülü 2008, s. 22

[97] Goshgarian 2005

[98] Viz kapitolu 2.3.

[99] Jako příklad může sloužit skutečnost, že teoreticky nejrychlejší a nejefektivnější cesta z Arménie do jednoho z nejbližších íránských center, Tabrizu, by vedla přes turecké území a přes ázerbájdžánský Nachičevan. Komplikovaný je například i přístup na ruský trh přes Gruzii, a to kvůli hornatému terénu a problematickým rusko-gruzínským vztahům. Tocci et al. 2007, s. 9-10

[100] Údaje za rok 2009, European Commission 2011

[101] Tamtéž

[102] Tocci et al. 2007, s. 10

[103] Ceny transportu přes Gruzii jsou navíc neúměrně vysoké. Např. náklady na transport dodávky z Evropy do gruzínského přístavu Poti činí 800 $, zatímco cena dopravy z Poti do Jerevanu dosahuje 2 000 $. Ohanyan 2007, s. 580, 603

[104] European Commission 2011

[105] Tocci et al. 2007, s. 12

[106] Lussac 2008, s. 215

[107] Tamtéž, s. 218

[108] Tamtéž, s. 215 - 216

[109] Jedná se o půjčku ve výši 220 milionů dolarů, která je splatná za 25 let, roční úroková sazba činí jen 1 %. Socor 2007, http://www.jamestown.org/programs/edm/single/?tx_ttnews[tt_news]=32484&tx_ttnews[backPid]=171&no_cache=1.

[110] Konkrétně bylo přesunuto do Erzurumu místní celní oddělení a Unie exportérů regionu Východní Anatolie. Tocci et al. 2007, s. 15

[111] Tamtéž, s. 14 - 17

[112] Ohanyan 2007, s. 580

[113] Derderian, D. Alternative Destinations of Migration. Yerevan 2007. Cit. dle Ohanyan 2007, s. 580

[114] Vlastní překlad, anglická verze Deklarace nezávislosti dostupná z: http://www.gov.am/en/independence/

[115] Neoficiální překlad do angličtiny dostupný z: http://www.parliament.am/parliament.php?id=constitution&lang=eng

[116] Tocci et al. 2007, s. 6-7

[117] Görgülü 2008, s. 17

[118] V deklaraci je doslova obsaženo: „The Republic of Armenia stands in support of the task of achieving international recognition of the 1915 Genocide in Ottoman Turkey and Western Armenia.“ Dostupné z: http://www.gov.am/en/independence/

[119] Görgülü 2008, s. 18

[120] Kompletní výčet dostupný z: http://genocide.am/article/recognition_of_the_armenian_genocide.html

[121] Toto tvrzení je podporováno faktem, že 24. duben je v Arménii oficiálním dnem smutku, o genocidě se píše v učebnicích, vychází množství publikací a je o ní často referováno v médiích. Görgülü et al. 2009, s. 12

[122] Görgülü 2008, s. 19

[123] Görgülü et al. 2009, s. 13

[124] Stíhán byl např. i držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk nebo turecko -arménský novinář Hrant Dink, který byl v roce 2007 zavražděn sedmnáctiletým Turkem. BBC news 2007, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7196308.stm

[125] EurActiv.cz 2008, http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/turecko-novelizovalo-kontroverzni- clanek-trestniho-zakoniku

[126] Görgülü 2008, s. 19

[127] Znění úmluv dostupné z: http://www2.ohchr.org/english/law/genocide.htm, http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2004112307. Statut druhé z nich: http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-6&chapter=4&lang=en

[128] Görgülü 2008, s. 19

[129] Tocci et al. 2007, s. 7

[130] Goshgarian 2005

[131] Blíže viz např. Europe Report no. 195: Russia vs. Georgia: The Fallout. International Crisis Group 2008

[132] Lussac 2008, s. 220

[133] Tamtéž, s. 217

[134] Autoři Aras a Özbay doslova mluví o „jemném tónu prezidenta Sargisjana, který kontrastuje s neústupným a hrubým přístupem bývalého prezidenta Petrosjana“ a zmiňují Sargisjanovy „projevy dobré vůle k několika záležitostem“. Aras, Özbay 2008, s. 4

[135] Görgülü et al., s. 10

[136] Giragosian 2009, s. 2

[137] Tento výraz použit například v Aras, Özbay 2008; Aydin 2009; Görgülü et al. 2010

[138] Görgülü et al. 2010, s. 8-9

[139] Tamtéž, s. 9. Anglická verze protokolů je uvedena v příloze 5.

[140] Nicoll 2010

[141] Görgülü et al. 2010, s. 11

[142] BBC news 2010, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/8636800.stm

[143] Görgülü et al. 2010, s. 15

[144] Nicoll 2010

[145] Görgülü et al. 2010, s. 10

[146] Nicoll 2010

[147] Larrabee 2010, s. 170

[148] New.Az 2009, http://www.news.az/articles/turkey/29

[149] Tamtéž

[150] Trend 2011, http://en.trend.az/capital/business/1868095.html

[151] Görgülü et al. 2010, s. 11

[152] T.C Başbakanlık Dış Ticaret Müsteşarlığı Anlaşmalar Genel Müdürlüğü,„Azerbaycan“, 2008, p. 7. Cit. dle Görgülü et al. 2010, s. 11

[153] World Bulletin 2011, http://www.worldbulletin.net/?aType=haber&ArticleID=72487

[154] Azeri-Press Agency 2011, http://en.apa.az/news.php?id=144839

Seriál

  1. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  2. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  3. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  4. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  5. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  6. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  7. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach
  8. Vliv turecko-arménských vztahů na řešení konfliktu o Náhorní Karabach

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Tereza Kotásková 🕔17.10.2013 📕3.056

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře