Lokální mobilizační statistika a příslušné vojenské útvary na Poděbradském c. k. okresním hejtmanství

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔22.06.2013 📕7.455

Seriál

  1. Památky na Velkou válku jako zrcadlo doby
  2. Politické a vojensko-historické pozadí vzniku památek na Velkou válku
  3. Lokální mobilizační statistika a příslušné vojenské útvary na Poděbradském c. k. okresním hejtmanství
  4. Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku
  5. Vojenská pietní místa českých vojáků na Soči, Piavě a frontě v Alpách

Podobné články

Další články autora

Dle údajů v Poděbradsku (viz. Č. Klásek, Poděbradsko III/3, vydání 1938, str. 105-131) bylo na území úředního okrsku okr. hejtmanství Poděbrady, kam příslušely soudní okresy Nymburk, Poděbrady a Králův Městec s více jak 80 většími politickými obcemi a které se zhruba kryje se současným okresem pouze bez menších území okolo Lysé nad Labem, na Rožďalovicku a Českobrodsku, povoláno do zbraně 8 223 mužů z celkového počtu 21 191 mužů. Celkový počet mužské populace v dané oblasti vychází ze sčítání obyvatelstva z roku 1910. Jiný zdroj udává následující novější a přesnější informace. Během války padlo, zemřelo na následky zranění, podlehlo nemocem, nebo se stalo nezvěstnými celkem 1 305 mužů z úředního okrsku okr. hejtmanství Poděbrady. Z bývalého dostavovacího okresu Nymburk narukovalo 2 896 mužů, z nichž 479 zahynulo a 514 upadlo do zajetí. Z dostavovacího okresu Poděbrady narukovalo 2 575 mužů, 363 padlo a 599 bylo zajato. Za dostavovací okres Králův Městec (později přijatý název obce Městec Králové) narukovalo 2 752 mužů, 463 vojáků padlo, 482 upadlo do zajetí. Centra dostavovacích okresů byly v praxi často totožné s vlastními místy výkonu odvodů, tzv. odvodišti. Pro ilustraci zde uvedu tehdejší průměr celkového počtu mobilizovaných záložníků u standardního pěšího pluku, který činil 120 důstojníků a kadetů, 500 poddůstojníků a 6500 vojínů. Tyto počty se vážou k množství povolaných záložníků ve dnech 27. – 30. července 1914. Celkový počet všech vojáků nacházejících se postupně ve stavu jednoho pěšího pluku v letech 1914 – 1918 kolísal mezi 60 – 70 tisíci. Údaj o celkovém počtu vojáků sloužících v pěším pluku zahrnuje nováčky odvodního ročníku 1914, nastoupivší domobrance a mobilizované červencové záložníky. Pro čtenářovu komplexní představu narukovalo v průběhu války do c. (a) k. armády a námořnictva přes 8,3mil. mužů všech národností ze všech koutů značně rozlehlé monarchie. Z města Nymburka padlo v průběhu prvního světového válečného konfliktu 149 mužů. Jde o seznam jmen na pomníku obětí 1. a 2. světové války v parku před Husovým sborem. Jména obětí Velké války jsou vytesána na levé i pravé části pomníku z pohledu od sochy Mistra Jana Husa. Autorem mistrovy sochy z roku 1928 je místní sochař František Přítel. Následující krátký přehled nám přiblíží statistické údaje o počtech obětí z vybraných obcí a měst tohoto okresního hejtmanství. Doslova katastroficky dolehla první světová války na občany Sadské. V roce 1910 zde byl celkový počet obyvatel 3.096 osob. Mužů bylo 1 510, do zbraně bylo povoláno 700, do zajetí přišlo 200 a padlo nebo na následky zranění zemřelo 115 vojáků. Ve vsi Straky, jejíž celkový počet obyvatel činil 865 osob, ze 193 mužů narukovalo 98, z nichž bylo zabito 36 vojáků a 41 se vzdalo nepříteli. Z Městce Králové bylo do zbraně povoláno 623 mužů z celkových 1.288. Devadesát dva vojáků padlo, zemřelo a stejný počet upadl do zajetí. Z Dlouhopolska padlo 25 mužů, 30 bylo zajato, do zbraně bylo povoláno 115 z celkového počtu 276 obyvatel mužské populace. V Semicích bylo v roce 1910 celkem 494 obyvatel. Mužů bylo 264, do zbraně bylo povoláno 59, do zajetí přišlo 9 a padlo nebo na následky zranění zemřelo 11 vojáků. Z Kněžic padlo 25 mužů. Stejný počet byl zajat. Celkem bylo povoláno 155 záložníků ze 419 obyvatel mužské populace. Ze vsi Milčice padlo 5 vojáků, 12 bylo zajato, do zbraně bylo povoláno 61 z celkem 175 mužů. Stovky vojáků si odnesly celoživotní následky ve formě různých stupňů válečné invalidity, nemocí a psychických traumat. Oslabené organismy válečných veteránů v poválečném období častěji podléhaly banálním onemocněním. Následná epidemie španělské chřipky dokonala dílo zkázy a mužská populace ve vzniklé republice krátce po ukončení bojů znovu rapidně poklesla.

Kromě 9 známých hrobů válečných zajatců v obcích, např. na městském hřbitově v Poděbradech a Městci Králové, jsou hroby 5.276 italských, 527 ruských a 60 srbských válečných zajatců na vojenském pohřebišti v Milovicích. Celkem se zde nalézá 5.863 pohřbených zajatých vojáků z let 1915 – 1918. V únoru roku 1915 založený hřbitov válečných zajatců je mezi širokou veřejností znám pod přívlastkem „Italský“,z důvodu národnostní příslušnosti nejvyššího počtu pohřbených obětí. Oficiální označení zní Cimitero Militare Italiano, Italský vojenský hřbitov. Vhodnější by však bylo označení Mezinárodní vojenský hřbitov. Prvními pohřbenými válečnými zajatci zde byli totiž ruští a srbští vojáci. Na hřbitovní rozloze necelých 6tis. metrů čtverečních se nacházejí hroby zemřelých různého náboženského vyznání, např. římsko-katolického, židovského, muslimského a řecko ortodoxního. Na čestných místech hřbitova jsou umístěny dva rozměrné centrální pomníky, ruský a italský. Italský pomník byl slavnostně odhalen v roce 1923. Válečné hroby jsou očíslované a známá jména obětí vedena v evidenci. Italští váleční zajatci jsou pohřbeni v 81 samostatných hrobech a v hromadných hrobech od 6 do 100 osob. Většina z nich podlehla tyfové epidemii, která vypukla v zajateckém táboře mezi 30 až 45tis. zajatými vojáky Dohodových mocností. Z předválečného období Rakousko-Uherské monarchie a válečných let 1914 – 1918 je zde celkově pohřbeno dalších 325 vojáků c. a k. armády, včetně dvou ošetřovatelek české národnosti organizace Červeného kříže. Pochovaní jsou zde ale i vojáci prvorepublikové armády, Rudoarmějci a pozdější okupanti z řad Německé a Ruské armády, které jsem do výsledného součtu pochovaných nezahrnul. Vojenský hřbitov je umístěn na jižním okraji bývalého Vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, v těsné blízkosti původní armádní zástavby v obci Milovice. V tomto prostoru na poli mezi Benáteckou Vruticí a Milovicemi tehdy stály dřevěné baráky zajateckého tábora a zajatecká ošetřovna, do které dojížděl v určitých intervalech mimo jiné i MUDR. Antonín Brzorád z Nymburka. Na tehdejší dobu moderní c. a k. vojenský tábor Milovice (k. u. k. Militärlager Milowitz) s dvou až pětitisícovou kapacitou posádky pěšího a jízdního vojska vznikl za Rakouska-Uherska v roce 1904. Prostor sloužil k výcviku a rozsáhlejším polním manévrům císařského a královského VIII. a IX. armádního sboru. V období 2. světové války byla na hranici tohoto vojenského prostoru zcela zničena nacisty vysídlená obec Jiřice, kde se po znovuobnovení zástavby v padesátých letech dochovala z původní obce (vyjma několika pobořených budov) pouze zvonice a torzo pomníku obětí Světové války 1914 – 1918. Pomník byl v poválečném období znovu obnoven. Podobný osud stihl i další hraniční obec Benáteckou Vrutici. Ta unikla totálnímu zničení, ale obyvatelé byli taktéž násilně vysídleni a některé domy v obci zbourány nebo poškozeny. V parku na návsi se dochoval nepoškozený pomník vzpomínající na padlé a zemřelé z let 1914 – 1918. Pro úplnost byly v obou německými okupanty vysídlených obcích postaveny pomníky nazvané „Bez domova“ s nápisem „Nezapomeň na léta 1940 – 1945.“ Další takto postiženou a v roce 1940 vysídlenou obcí byl nedaleký Lipník, který však již patřil do sousedního okr. hejtmanství Mladá Boleslav. I zde je umístěn pomník obětem 1. světové války s doplňujícími údaji týkajícími se vystěhování a znovuosídlení v roce 1945. Neopomenutelnou památkou na oběti Velké války ve zdejší lokalitě je pískovcový pomník z roku 1921 umístěný v obci Milovice, na kterém jsou uvedeny i oběti z let 1939 – 1945. V parku v blízkosti ulice Rakouská je umístěn další pomník ve tvaru mohyly věnovaný Obětem 1. a 2. světové války. Stavba je v relativně dobrém stavu, ale bohužel chybí pamětní deska. Další pomníček se jmény dvou ubitých občanů z května 1945 se nalézá přímo v bývalém vojenském táboře. V jiném parku před školou se nalézá pomník symbolizující květnové osvobození Rudou armádou. Ve sledované lokalitě je doslova přepomníkováno ve spojitosti s tendenčním uctíváním památky osvobození RA a následným působením vojsk Varšavské smlouvy. Za všechny lze snad jmenovat památník tzv. osvobození s nápisem „1945 – 1975 Vám poděkování a lásku vám“ umístěný v parčíku na návsi v Jiřicích. Nebo památník ve formě žulového obelisku s nápisem „Vám poděkování a lásku vám 1945 – 1955“ nalézající se na okraji obce Chrást u Poříčan při silnici směrem na Velenku.

Vraťme se však do období začátku 1. světové války. V roce 1914 rukovali, při částečné a všeobecné mobilizaci nařízené v noci z 25. na 26. července a během 31. července z důvodu vyhlášení války Srbsku 28. července a Rusku 6. srpna, záložníci z teritoria doplňovacího okresu č. 36 Mladá Boleslav (Ergänzungsbezirk Nr. 36 Jungbunzlau)především k mladoboleslavskému c. a k. pěšímu pluku č. 36 říšského hraběte z Browne. Okresní hejtmanství Poděbrady náleželo spolu s dalšími hejtmanstvími Český Brod, Kolín, Kutná Hora, Mladá Boleslav a Nový Bydžov do mladoboleslavského doplňovacího okresu č. 36. Zde mluvíme o záložnících společné armády a hranici doplňovacího okresu bereme dle vojenského teritoriálního rozdělení (Militaerterritorialeinteilung) z roku 1909. Záložníci teritoriální armády tzv. zemské obrany rukovali z okresního hejtmanství Poděbrady k čáslavskému c. k. pěšímu pluku zemské obrany č. 12. Okresní hejtmanství Poděbrady totiž náleželo spolu s dalšími hejtmanstvími Čáslav, Český Brod, Kolín, Kutná Hora, Ledeč, Německý Brod a Nový Bydžov do zeměbraneckého doplňovacího okresu č. 12 Čáslav (Landwehr-Ergänzungsbezirk Nr. 12 Caslau). Hranici doplňovacího okresu bereme dle zeměbraneckého teritoriálního rozdělení (Landwehrterritorialeinteilung) z roku 1906. Stejně tak byli povoláni záložníci z řad domobrany spadající do doplňovacího okresu č. 12, kteří narukovali k čáslavskému c. k. domobraneckému pěšímu pluku č. 12. V průběhu války, ale i během mobilizace rukovali záložníci společného i teritoriálního vojska z okr. hejtmanství Poděbrady z různých důvodů též k čáslavskému c. a k. pěšímu pluku č. 21 hraběte z Abensberku a Traunu, mladoboleslavským pěším plukům c. k. zeměbrany č. 10 a c. k. domobrany č. 10. Vyjma domobraneckých pluků byly všechny zmíněné pěší pluky, včetně zeměbraneckých, součástí josefovské pěší divize č. 10 a litoměřické zeměbranecké pěší divize č. 26. Obě divize spadaly pod velení litoměřického IX. armádního sboru, který byl v roce 1914 postupně nasazen v rámci 4. a posléze 3. polní armády na východní frontě v Haliči a Ruském Polsku. Domobranecký pěší pluk č. 10 byl na začátku války součástí 93. domobranecké pěší brigády, lvovského XI. armádního sboru, 3. polní armády operující v prostoru Krakov - Lvov - Sambor. V průběhu září 1914 byl vyjmut ze sestavy této domobranecké brigády a podřízen pevnostnímu velitelství v Přemyšlu. V březnu 1915 byl kompletně zajat Rusy v obležené pevnosti Přemyšl. Domobranecký pěší pluk č. 12 náležel k josefovské domobranecké pěší divizi a nasazen byl v podpůrných bojových operacích v Haliči a Ruském Polsku. Postupně byla většina domobraneckých pěších pluků rozformována a místo nich vznikly domobranecké pěší prapory, operující v rámci pluků i samostatně až do konce války. Branci ze tří dostavovacích okresů tohoto okresního hejtmanství rukovali i k jiným útvarům, jejichž velitelství se zpočátku války nacházelo na území Čech. Šlo především o útvary pravidelné armády, zeměbrany a domobrany v obvodu velitelství pražského VIII. armádního sboru. Zcela výjimečně mohli nastoupit vojenskou službu u sousedního krakovského I. armádního sboru a nebo vídeňského II. armádního sboru.

Zájemci o vojenskou historii svých předků a jejich osudů při válečné službě u příslušných útvarů Rakousko-Uherské armády mají jedinečnou možnost začít své pátrání v domácí korespondenci. Čísla polních a etapních pošt jsou dnes jedním z významných vodítek pro rodinné příslušníky, potomky Rakousko-Uherských vojáků, kteří si zachovali jejich frontovou poštu. Na lístcích polní pošty, vojenských pohlednicích a dopisnicích bylo vždy uvedeno příslušné číslo c. a k. polního poštovního úřadu (Feldpostamt), nebo etapního c. a k. polního poštovního úřadu (Etappenpost), kterému byly přiděleny určité vyšší a jim podřízené formace nalézající se v okruhu jeho působnosti. Z těchto údajů a dalších razítek nalézajících se na pohlednicích je možné celkem přesně určit útvar u kterého příbuzný sloužil, stejně tak jeho zařazení v rámci jednotky (např. Stabsabteilung, Feldkompanie, Maschinengewehrabteilung). Dalším vodítkem mohou být kabinetní snímky vojáků prezenční služby zhotovené c. k. dvorními fotografy, jejichž ateliéry byly umístěny v jednotlivých garnizonách. V našem případě jde o posádková města Mladá Boleslav, Čáslav, Kutná Hora, Brandýs, Jičín, Litoměřice, Josefov, Pardubice a Terezín. Vojáci na dovolenkách a v průběhu vojenských cvičení často vyhledávali fotografy v nejbližších městech a nechávali se zvěčnit na památku ve vojenském mundůru. Příkladem může být fotografický ateliér Rudolfa Švece umístěný na nymburském náměstí, s pobočkou taktéž umístěnou na náměstí v Čáslavi, vedenou Gustavem Dvořákem. Na ozdobných rubových stranách kabinetních snímků si tehdejší vojáci často znamenali datum a jednotku u které právě sloužili. I to mohou být vodítka pro určitou identifikaci. Z poděbradského hejtmanství byli v roce 1914 do zbraně povoláni záložníci a náhradní záložníci ročníků 1882/89, vojáci ročníků 1890/92 působící v aktivní službě, nováčci ročníku 1893, včetně náhradních záložníků ročníků 1890/93, domobranci první výzvy ročníků 1877/95 a posléze i domobranci druhé výzvy ročníků 1872/76. V průběhu válečného konfliktu byli navíc povolány ročníky 1894 (r. 1914) a 1895/97 (r. 1915). V roce 1916 byli opětovně povoláni neodvedení 18ti a 50ti letí muži. Proběhl odvod domobranců třetí výzvy. Technicky vzdělaní záložníci sloužili především u dělostřeleckých útvarů, v námořnictvu, letectvu a jednotkách podporujících bojovou činnost, jako byly např. prapory sapérů a pionýrů. Ti záložníci, kteří projevili během základní prezenční služby dobré fyzické a střelecké schopnosti, byli zařazeni k praporům polních myslivců. K těmto tehdy elitním jednotkám byli povoláváni i muži zvyklí zacházením se střelnou zbraní a pohybem v jakémkoliv terénu. Šlo především o lesní správce, adjunkty, hajné a fořty. Velmi často rukovali a sloužili společně sourozenci nebo otcové a synové z řad těchto zaměstnanců. Příslušníci četnického sboru automaticky rukovali k vojenským polním četníkům. Převážná většina povolaných záložníků však sloužila u řadového pěšího vojska. Venkované a sedláci zdatní se zacházením s tažnými zvířaty byli přednostně zařazováni k vozatajstvu a jednotkám trénu. Příslušníci inteligence splňující požadavky služby jako jednoroční dobrovolníci, působili po ukončení výcviku a složení příslušných zkoušek u útvarů obecně jako kadeti, důstojničtí zástupci a reservní důstojníci.

Válečné osudy vojáků a vzpomínky pamětníků nejen z oné doby

Pro demonstraci si nyní jmenovitě uvedeme skutečné osudy záložníků z poděbradského hejtmanství, kteří narukovali k různým pěším útvarům a netradičním druhům zbraní Rakousko-Uherska. Prvním může být zeměbranecký infanterista Alois Suchý (ročník 1896), domovsky příslušný do Nymburka, který narukoval v létě roku 1915 k mladoboleslavskému pěšímu pluku zemské obrany č. 10. S pochodovou setninou č. I./XXI odešel v roce 1916 na ruskou frontu (Etappenpost Nr. 174). Zde byl zajat v boji při Brusilovově ofenzívě 6. července 1916 u obce Čartorijsk ve Volyňské gubernii (Feldpostamt Nr. 24). Tato letní ofenzíva způsobila značný nárůst počtu R-U zajatců a tím i zhoršení podmínek nutných k přežití v zajateckých táborech. Příšerné prostředí, do kterého se válečný zajatec Alois Suchý v Rusku dostal, ho přinutilo spolu s dalšími spoluzajatci zauvažovat o vstupu do čs. legie a co nejrychleji uniknout z pekla nucených prací a bídné stravy. Do čs. legie se přihlásil 2. prosince 1916 v Kazatíně, poblíž Žitomiru. Přijat byl ale až po říjnové revoluci, podpisu prvního dočasného příměří a počátku mírových rozhovorů mezi Ústředními mocnostmi a Ruskem v prosinci 1917. Oficiálně nastoupil do služby v čs. legii dne 29. prosince 1917 ke 4. střeleckému pluku Prokopa Holého, 9. rotě v hodnosti střelce. S touto jednotkou se zúčastnil bitev u Bachmače, Penzy, Lipjagu, působil na povolžské frontě, od jara 1919 se aktivně zapojil do obrany magistrály na střední Sibiři. Z Ruska odjel anglickou transportní lodí Titan a ve vlasti se ocitl 6. června 1920. Za svou službu v čs. legii byl dekorován Československou revoluční medailí 1918 a Medailí vítězství 1919. Demobilizován byl 3. února 1921 jako střelec téhož pluku čs. legie na Rusi. Naopak jeho starší bratr Václav Suchý, taktéž domovsky příslušný do Nymburka, narukoval v roce 1915 do Vídně jako poddůstojník maďarského c. a k. pěšímu pluku č. 44 arcivévody Albrechta. V rámci pochodového praporu č. II./21, 5. pochodové brigády odešel v roce 1915 na ruskou frontu (Feldpostamt Nr. 90). S tímto tradičním rakousko-uherským pěším plukem se sídlem doplňovacího okresu v Kaposváru prošel celou válku a do vlasti se vrátil koncem roku 1918. V roce 1917 byl dekorován Karlovým vojenským křížem. Dle vzpomínek jejich potomků, mých přímých předků, se oba bratři po válce rádi scházeli a se svými spolubojovníky si zachovali přátelství i v civilním životě. Bohužel Alois Suchý nedlouho po návratu ze své vojenské anabáze zemřel na následky prožitých válečných útrap. K uctění jeho památky jsem sepsal celé toto vyprávění a doplnil jej o frontové pohlednice a fotografie z jeho pozůstalosti.

Věrnost armádě Habsburské monarchie zachoval do poslední chvíle i infanterista František Červinka (ročník 1899), domovsky příslušný do Jizbic. V roce 1917 narukoval do Litoměřic odkud byl po absolvování základního pěchotního výcviku převelen k domobranecké službě v pevnosti Terezín. Zde dle vzpomínek rodinných příslušníků střežil válečné zajatce. V roce 1918 byl zařazen k pochodové setnině chomutovského c. a k. pěšího pluku č. 92 šlechtice von Hortstein (Feldpostamt Nr. 405). Křest ohněm absolvoval v červnu 1918 u Salgaredy a Zensonu v rámci Rakousko-Uherské ofenzívy na řece Piavě. Po stažení z předmostí se zúčastnil obranných a ústupových bojů na březích Piavy, Monticana a Tagliamenta, během všeobecné ofenzívy Dohodových mocností v říjnu 1918. Šťastně unikl jistému zajetí, když italský postup neoprávněně pokračoval i po uzavření příměří a vyhlášení klidu zbraní. Do domovské obce se vrátil po nekonečných dnech strávených na cestě v zemi plné chaosu a ozbrojených incidentů ještě před koncem roku 1918. Za opakované frontové nasazení a záchranu života svému velícímu důstojníkovi během boje byl vyznamenán Karlovým vojenským křížem. Dle vzpomínek potomků, mých dalších přímých předků, miloval koně, se kterými jako ordonanc sloužil na italské frontě a po válce si proto pořídil povoznictví. Do Terezínského vojenského komplexu se v meziválečném období ještě jednou vrátil, během vojenského cvičení záložníků čs. armády a namluvil si zde svoji budoucí manželku. Při všeobecné mobilizaci armády ČSR v roce 1938 narukoval v poddůstojnické hodnosti k pěchotě a v květnovém povstání v roce 1945 se jako člen odbojové organizace účastnil povstání v Nymburce. Se zbraní v ruce střežil zajaté německé vojáky v budově zdejšího reálného gymnázia. V pozdějším období se stal známou nymburskou postavičkou a ve svých kresbách ho zvěčnil místní malíř a karikaturista Hanuš Bohman. Jako vzpomínku na mého druhého pradědečka jsem zařadil i jeho fotografie z obou válek do tohoto pojednání.

Dalším příkladem válečného nasazení může být zeměbranecký svobodník František Votava (roční 1882), domovsky příslušný do Lysé nad Labem, který v roce 1914 narukoval k pěšímu pluku zemské obrany č. 10. S útvarem odjel v roce 1914 na Haličskou a Ruskou frontu, kde absolvoval těžké bojové střety u Komarowa a Tomazsowa, Rawy Ruské a Lvova. Prožil ústup k Sanu, boje u Gorlice, Sanoku, Sieniawy, Krasniku a Lublinu. V roce 1916 se fronta nakrátko stabilizovala a jeho jednotka setrvávala v pevných pozicích u Kolky severně od města Luck (Feldpostamt Nr. 24). V červnu 1916 absolvoval první dovolenou a s pochodovou setninou č. 2/XXII odjel přes sídlo náhradního praporu, které bylo z Mladé Boleslavi přesunuté do tyrolského města Wattens, zpět k 13. polní kompanii na východní frontu. Při Brusilovově ofenzívě byl dle výpovědi spolubojovníků u Huleviči nedaleko Čartorijska těžce raněn do hlavy a u jednotky od 10. července 1916 veden jako nezvěstný. Rodina se do konce války nikdy nedozvěděla celou pravdu o osudu svého příbuzného. Dle přípisu Krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. ledna 1926 byl František Votava úředně prohlášen za mrtvého a den úmrtí ustanoven 11. července 1918. K uctění jeho památky je František Votava uveden mezi padlými na pomníku obětí Velké Války v Lysé nad Labem. I jeho fotografie z Velké války zde uvádím.

Velmi pestrou vojenskou službu měl lesní správce Antonín Fousek (ročník 1885), domovsky příslušný do Králového Městce, který narukoval v roce 1915 jako jednoroční dobrovolník k vysokomýtskému pěšímu pluku č. 98 svobodného pána von Rummer. V roce 1916 se zúčastnil jako kadet důstojnický zástupce a velitel pěší čety tvrdých bojů na ruské, tyrolské a sočské frontě v rámci pochodové setniny č. 15/IV (Feldpostamt Nr. 174 a Nr. 79). Za příkladnou službu v poli u bojové jednotky obdržel vyznamenání Karlův vojenský kříž. V hodnosti domobraneckého poručíka velel v letech 1917 a 1918 pochodové rotě č. 1/XXX v bojích na Soči a Piavě (Feldpostamt Nr. 275, Nr. 529). V červnu roku 1918 byl převelen k II. polnímu praporu nově vytvořeného válečného pěšího pluku č. 118 a nasazen v boji jako velitel pěší setniny v Černé Hoře a Albánii (Feldpostamt Nr. 257). Z války se vrátil jako malárista a léčen byl v záložní nemocnici v Podgorici, Sarajevu a ve Vysokém Mýtě, kde byl posléze demobilizován. I z jeho pozůstalosti si uvedeme některé vybrané dobové fotografie pořízené v dalekých zemích. Mezi přeživšími záložníky, kteří postupně narukovali k c. a k. pěšímu pluku č. 36 a vstoupli do čs. legií v Rusku lze jmenovat například rodáka ze Skochovic Josefa Schovánka (ročník 1892), Jaroslava Nezbedu (ročník 1896) z obce Břístev a Václava Nováka (ročník 1886) z Kněžiček u Králového Městce. Neumíralo se pouze ve válce, ale i v průběhu prezenční služby při vojenském výcviku. Nešťastnou náhodou zahynul příslušník mladoboleslavského pěšího pluku č. 36 Jiří Kuchař (ročník 1890) z Kostelní Lhoty, který utonul v roce 1912 a jeho hrob s oválnou pamětní podobenkou ve vojenské uniformě lze nalézt na Nymburském hřbitově. Na hřbitově se nalézá i kenotaf fähnricha Antonína Čapka (ročník 1891), velitele Rakousko-Uherského oddílu strojních pušek, který padl v boji za Zločovem v Haliči v roce 1917. V bojích na Slovensku padl v červnu 1919 nadporučík ve Francii založené čs. legie Bedřich Bělina (roční 1896). Pochován je taktéž na hřbitově v Nymburce.

U slibovaných výjimečných zbraní dobrovolně sloužil rodák z Ratenic, příslušník c. a k. válečného námořnictva Rudolf Čvančara (ročník 1893). Od roku 1910, po absolvování základního pěchotního výcviku v Pule, vykonával vojenskou službu jako dělostřelecký poddůstojník na starších válečných plavidlech Adria, Babenberg a novější bitevní lodi Zrinyi. U kriegsmaríny sloužil až do konce války. Za účast při mobilizaci válečného loďstva v Pule během balkánské krize byl dekorován Pamětním křížem z let 1912 – 1913. Za aktivní účast na několika plavbách při kterých se jeho mateřská bitevní loď dostala do bojových akcí mu byl následně udělen Karlův vojenský kříž. Ukázky z jeho velmi zajímavě sepsaných deníkových zápisků lze najít ve Vlastivědném zpravodaji Polabí z roku 1978, díle č. 5-6. Z celého poděbradského hejtmanství bylo značné množství technicky zdatných mechaniků povoláno ke službě na jednotlivých lodích adriatické flotily. Za všechny lze jmenovat například lehký pancéřový křižník Novara. Viribus Unitis, jedna z nejmohutnějších bitevních lodí Rakousko-Uherska, s posádkou cca 1tis. mužů dokládala skutečnost, že každý šestý námořník byl Čech nebo Slovák. Námořníci sloužili na plavidlech všech typů včetně ponorek v různých funkcích a hodnostech. Domovskými posádkami se jim staly hlavní vojenské přístavy a základny Pula a boka Kotorská, dále Dubrovník, Rijeka, Split, Terst, Zadar aj. Naopak u nové vzdušné zbraně c. a k. armády sloužil rodák z Dobřichova Josef Novák (ročník 1893), tehdy domovsky příslušný do Oskořínka. V roce 1914 narukoval jako infanterista k c. a k. pěšímu pluku č. 36 do Mladé Boleslavi. Od pěchoty byl, díky svému technickému vzdělání, převelen jako mechanik ke stíhací letecké rotě č. 3 tzv. Fliku. V roce 1915 byl veden jako pilotní žák u Fliku č. 8 umístěného v Uherském městě Szombathely. Následující rok se stal držitelem leteckého průkazu a krátce působil jako letecký instruktor. Následně odešel na Ruskou a později Rumunskou frontu ke stíhací letecké rotě č. 29. V průběhu války se stal úspěšným rakousko-uherským polním pilotem a v roce 1917 létal u nově zřízeného Fliku č. 41/J v páru, jako letecká dvojka, spolu se stíhací legendou a velitelem této roty setníkem Godwinem Brumowskim. Tato elitní čistě stíhací jednotka se ve vzdušných bojích utkávala s italskými, anglickými a francouzskými stíhači na Piavské frontě v Itálii v letech 1917 – 1918. Na konci ledna 1917 se Novák zařadil mezi úspěšné Rakousko-Uherské stíhače s minimálně třemi oficiálně potvrzenými sestřely. Údaje o celkovém počtu jeho vzdušných vítězství se značně liší a odborná literatura připouští i možnost minimálně pěti úředně potvrzených sestřelů a řadí jej tak ke stíhacím esům té doby. Ze vzpomínkových zápisů osobního mechanika velitele zmíněného fliku existuje dosti věrohodná verze o dalších devatenácti sestřelech, které Novák postupně přenechával za úplatu právě Brumowskimu. Nositel polního leteckého odznaku a mnoha vyznamenání za statečnost štábní šikovatel Josef Novák světovou válku přežil a stal se známou osobností poválečného čs. letectva.

Tehdejší mladíci podléhající odvodní povinnosti velmi často volili dobrovolnou službu v ozbrojených i neozbrojených složkách c. a k. armády a námořnictva. Válečný příběh Jendy Rajmana (ročník 1892) z Rožďalovic na Nymbursku patří mezi ty nejzajímavější. Po vypuknutí války s Italským královstvím v roce 1915 nastoupil dobrovolně výkon služby úředníka u c. a k. polní nemocnice č. 3/15 (K. u. k. Feldspital Nr. 3/15), která působila na Sočské frontě v oblasti Mostu na Soči u Tolminu. Přesným sídlem polního špitálu byly navzájem sousedící vesničky Klavže a Podmelec umístěné v Baška dolině, kterou procházela Bohinjská železniční trať vedoucí do Jesenice a Villachu. V nemocnici sloužil i jeho starší bratr Josef. Z mnoha fotografických snímků, které Jenda Rajman během bojů pořídil, lze naprosto přesvědčivě sledovat dění v bezprostředním týlu na zdejší jz. italské frontě v letech 1915 – 1917 a fungování vojenského zdravotnického systému první pomoci. Nemocnice kmenově náležela ke krakovskému polnímu zdravotnímu oddílu č. 15 a ve zmíněné oblasti bojů úzce spolupracovala se sanitní automobilovou kolonou č. 28 (K. u. K. Sanitär Kraftwagen Kolonne Nr. 28), jejíž snímky lze identifikovat na dochovaných Rajmanových fotografiích. Na jeho dobových pohlednicích se objevuje číslo polního poštovního úřadu 375, který organizačně spadal pod velitelství XV. armádního sboru působícího ve zdejší oblasti. Z válečné vřavy se autor fotografií šťastně vrátil v roce 1918 domů s několika válečnými dekoracemi včetně Stříbrné medaile za statečnost II. třídy Františka Josefa I. a Rakouského železného záslužného kříže. Jeho současní potomci zmíněné fotografie v roce 2011 publikovali knižně pod názvem Fotografové války 1914 – 1918. Dílo zahrnuje dokumentární fotografie čtyř přímých účastníků tohoto válečného konfliktu sloužících v armádě monarchie. V roce 2010 jsem měl osobně možnost porovnat tyto fotografie uveřejněné na výstavě v Galerii Melantrich Polabského muzea Poděbrady v Rožďalovicích se skutečnými místy jeho působení, které jsem v roce 2009 navštívil při své druhé expedici mapující vojenské hřbitovy českých vojáků na Sočské frontě. Vidět současnou krajinu středního Posočí se všemi pozůstatky bojů včetně několika původních vojenských pohřebišť a porovnat ji s originálními fotografiemi se pro fandu vojenské historie stane zážitkem na celý život.       

Tak jako fotografie a vzpomínky pamětníků z oné doby dokumentují život civilistů, nyní vojáků jeho císařské a královské výsosti sloužících na frontě, vzpomíná se i na obce z poděbradského hejtmanství a jeho okolí, které hrály nemalou roli při válečném rojení v průběhu mobilizace a během dalších válečných let. V prvních dnech Velké války nastala ve všech garnizónních městech takřka identická situace. Přicházející povolaní záložníci oblečeni v civilních šatech zahltili kasárenské dvory svých vojenských útvarů a nebyli-li přijati z kapacitních důvodů, potulovali se městem, posedávali v kavárnách a hostincích, či volně polehávali po parcích. Z atmosféry mobilizačních dnů plných napětí, obav a euforie předkládám nejprve krátké svědectví z kroniky měšťanské chlapecké školy v Turnově, kam byla povolána začátkem listopadu roku 1914 náhradní setnina pěšího pluku č. 98. Pro autentičnost ponechávám veškeré zde uvedené dobové texty v původním znění: „Po odchodu domobrany druhé výzvy obsadila školní budovu dne 3. listopadu roku 1914 záložní setnina turnovského pěšího pluku číslo 94 a část setniny vysokomýtského pluku číslo 98, k ní přidělená. Vojáci se ve škole usadili jako ve svém, vojenským pánům se zamlouvala svým moderním zařízením nejlépe. Branci vynášeli lavice z učeben, ovšem způsobem méně šetrným a nosili si slámu ze dvora a chystali si nocleh. Na dvorku pod ořechy byly postaveny dvě kuchyně s 12 kotli. Pomyje a odpadky byly prostě vylévány na dvůr, kde se zakrátko šířil hrozný zápach. Protože byla tehdy zima dosti mírná, bylo na dvoře plno bezedného bláta. Podle toho to dopadalo s čistotou v školní budově. Na schodech ze dvora bývalo na 10 cm vysoko bláta. Zakrátko byly i záchodové roury ucpány rozmanitými odpadky a podlahy záchodů byly podmočeny vodou. Proto nezbylo než záchody uzavřít a za ně vykopat na školní zahradě latríny. Bylo tím zničeno celé oddělení rostlin medonosných a část oddělení botanického.

Na královské město Nymburk v krátkém úryvku z roku 1915 zavzpomíná vojenský kuchař, později sanitní poddůstojník František Hlubuček, který narukoval do Kosmonos u Mladé Boleslavi k desátému zeměbraneckému pluku: „Z kasáren jsem jel privilegovaně na voze a měl jsem v opatrování dvě pětilitrové láhve ušetřeného rumu, ale do Tyrol jsem je stejně nedovezl. Projížděli jsme Nymburkem a tam jsme delší dobu čekali na volnou trať. Na peróně i v okolí nádraží bylo plno lidí, kteří se přišli rozloučit s českým plukem. Ve vhodnou chvíli náš voják, operní zpěvák zazpíval tklivou píseň „Vlaštovičku“. Vše umlklo a každému se draly slzy z očí. Po krátké pomlce spustil veselou písničku „Ta zrzavá palice“. Dav se rozveselil a my s veselou odjížděli z Nymburka. V Tyrolích byla naše kompanie ležením v mužském klášteře Josefinum. Kuchyň jsme měli už postavenou z prken na druhém dvoře. My čtyři kuchaři jsme přebývali ve světničce nad chlévy naproti kuchyni. Byli mezi námi i Němci, všichni jsme mluvili oběma jazyky. Feldwebel Bauman měl ve vsi na bytě ženu a dvě malé děti. Občas jsem mu tam nosil proviant (cukr, rýži, kávu aj.) z našeho skladu. Vařilo se průměrně 700 - 900 obědů denně. V neděli se vydávala večeře po obědě, takže jsme měli odpoledne v kuchyni volno. Jednu dobu chodila naše parta, asi osm mužů, s harmonikou, houslemi a bombasem do hor do malé hospůdky, kde jsme hrávali a zpívali. Byla to zajímavá zábava, Češi, Němci a Tyroláci, ale dobře jsme si navzájem rozuměli.

Naopak k čáslavské dvanácté zeměbraně narukoval 15. dubna roku 1915 infanterista Čeněk Slejška příslušný do Dřenic u Chrudimi. Ve svém válečném deníku takto popisuje měsíční výcvik v zázemí nedaleko Pardubic: „S kufříky naplněnými scházíme se všichni uprostřed vsi a loučíme se. Sejdeme-li se zase všichni, táhne hlavou myšlenka, ale žádný ji nahlas neprojevuje. Jedeme. Zpíváme, chceme zahlušit tíseň. V Pardubicích nasedáme a v Sedlci se loučíme s těmi, kteří jedou do Kutné Hory. V Čáslavi jsme přiděleni k náhradní kompanii do Ronova nad Doubravou. Druhá je ve Žlebech a třetí v Žehušicích. Jsme ubytováni ve škole a pro jídlo chodíme za školu asi 100 kroků do bývalého ovčína, kde jest kuchyň. Jídlo jest ještě ucházející. Chodíme cvičit na louku ku Chvalovicům  (Pozn. autora: jde o obec Chvaletice). Jsem přidělen ku kompanii do pole. Pardus František jest u náhradní setniny. Na střelnici jsme byli nad Chvalovicemi, kde byla ve svahu Železných hor zřízena prozatímní střelnice. Mám dobré zásahy a šikovatel zapisuje. Budeme prý dostávati premie za dobré střílení. K naší kompanii jsou přiděleni Němci od 9. zeměbraneckého pluku z Chomutova. Aby se to trochu promíchalo a aby Češi na frontě nebyli jednotni. U každé setniny jest jich jedna četa. Tak každý den cvičíme a jest slyšeti německé komando „habt acht“ a jiné povely v německém jazyce. V četě nás cvičí kadet. Jsem nepozorný, v pozoru se ohlížím. Jsem určen k raportu pro nevyposlechnutí. K raportu jsem se nehlásil. Myslím si, co se mně může horšího stát, než když jsem u „maršky“. Kadet zapomněl, a tak se nic nestalo.

Na první boje v Haliči a Ruském Polsku v roce 1914 nyní zavzpomíná již zmíněný zeměbranecký svobodník František Votava z Lysé nad Labem. Jeho každodenní krátké zápisky autenticky vyjadřují fádnost, hlad a útrapy nekonečných pochodů a válečných zmatků: „20. září 1914, neděle – ráno jsem vstal o 6. ranní a čekal jsem, až bude hospodyně vařit. Všude v Polsku melou si na chleba mouku doma ručně, mají dva kameny a mezi těma melou. V Ulanici jsme ještě zůstali a vařili jsme slepici, kterou jsme si u Žida chytili. Pak jsme zůstali zase v Ulanici na noc a ta paní nás 4 vzala do světnice, aby jí jiní vojáci nelezli do světnice. 21. září, pondělí – ráno jsme vyšli asi o 6. hodině a přišli jsme do vsi Mokra a tam jsme pekli placky. Našli jsme rozbitý trén s moukou. Pak jsme přišli do Báreč a u jednoho Žida jsme si vzali kapouna. A na cestě jsem si vzal na trénu mouku na chleba od Kruliše z Lysé, s kterým jsem se asi čtvrt hodiny vezl, a pekli jsme si chleba ve vesnici Zateli a vařili slepici a našel jsem pár hub. Tak jsme je dali do polévky. 22. září, úterý – čekali jsme na chléb, který byl v peci, a koupili jsme si každý teplé mléko k snídani. Upekli jsme 5 chlebů a 1 jsme dali hospodáři za pečení. Pak jsme šli dále asi 1 hodinu cesty a přišli jsme na fiřpon od 26. divize a tam byli Vojtěch Růžička, Fr. Krůliš, Fischer, Poborský, Nimč, Rud. Tangl a jiní z Lysé, a tam jsme dostali chleba a cvíbach a jeli jsme s nimi až do Luča, kde lagrovali. Měli koně na faře, kde bylo možno dostati máslo a také oběd, ale jen pro vojsko. Chceme s nimi jeti nějaký den, pakli nás nechá lejtnant při fiřponu. 23. září, středa – ráno mi bylo moc špatně a Fischer mi říkal, abych došel k Junkovi, že mi něco proti průjmu dá. Tak dal lžíci červené tekutiny, která byla hořká, a říkal, abych nejedl žádné maso a mléko, jen polévku hodně pepřenou, aby mi žaludek trávil. U vsi Godová bylo na silnici tolik marastu a děr, že nemohli ani pořádně jet a také automobil tam uvázl, takže ho museli dvěma páry koní vytáhnout z bláta. Asi o 2. hodině odpolední jsme přijeli do Střežova a za Střežovem se v 8 hodin večer lágrovalo.

První boje zeměbranců ze středního Polabí probíhající v srpnu 1914 u Komarówa v Ruském Polsku věrně komentuje i dobový tisk. Již méně se ale zmiňuje o obrovských ztrátách, které například u mladoboleslavské zeměbrany dosáhly 9% mrtvých, 15% raněných a 35% nezvěstných vojáků: „V bitvách tohoto okrsku vyznamenala se způsobem velmi pozoruhodným i rakouská zeměbrana, tento nejnovější útvar naší ozbrojené moci. Platilo to hlavně o vojích 26. divize zemské obrany. Po třídenním transportu drahou nastoupily řadové pluky č. 9 (LIR 9 Litoměřice) a č. 10 (LIR 10 Mladá Boleslav) zmíněné pěší divize pochod proti nepříteli. Přes těžkou a prašpatnou komunikaci hlubokým pískem, přes bezedné močály a bahniska, jímž se musili brodit, proudily pluky s největším sebeobětováním vpřed. Ve smyslu vyšších nařízení vytrhla 52. LIBr. přes Antoňovku, Dobrovou a Jaňovku na oddíly u Komarowa, který zatlačila po tuhém a energickém odporu směrem k Jaňovce. Podporována dělostřelectvem v pozadí, dobyla zmíněná brigáda na konec i Jaňovky, načež vrhla se na nepřítele dobře opevněného v lesích, zahnavši ho až ke Komarowu. Příštího dne hned z rána počal prudký nepřátelský útok na Komarow, jenž byl podporován strašlivými salvami těžkého dělostřelectva. Tomuto útoku čelila 52. LIBr. až do odpoledne. Čelila mu s neobyčejnou statečností, o níž možno říci, že byla zrovna nadlidskou, neboť nepřátelský dělostřelecký boj se rozvinul se strany ruské nevyzpytatelným způsobem. Heroickou smrtí, zasažen kulkou v čele útočícího svého LIR 9, padl tu plukovník Reil a brzy po něm i plukovník Stengel z LIR 10. Boj se stal nakonec tak vražedným a nepřátelská přesila nabyla tak hrozivé tvářnosti, že bylo nutno uchrániti naše voje hrozících ztrát a boje zastaviti. Dva dny na to překročila brigáda, nyní už podporována i vedlejšími oddíly, při vítězném boji totéž bojiště a postoupila proti témuž nepříteli. Druhého dne zapudila ho po několika energicky vedených útocích k překotnému ústupu.

Jako poslední úryvek z deníkových zápisků si uvedeme vzpomínku již zmíněného příslušníka c. a k. kriegsmaríny Rudolfa Čvančary: „Když bylo vše na lodi (Pozn. autora: bitevní loď Zrinyi) dohotoveno a byly skončeny zimní manévry, odjížděli jsme do Řecka a Egypta na dobu asi čtyř týdnů. V městech, které jsme navštívili, měl každý možnost v sobotu a v neděli si je prohlédnout. Po tomto „zájezdu“ vrátili jsme se zpět do Pulje a ke konci léta 1912 vypukla válka na Balkáně proti Turecku. Málem by ho byli z Evropy vytlačili, nebýti sporu mezi Srbskem a Bulharskem. Poněvadž Rakousko mělo zájmy v této oblasti, byla naše loď odeslána do Makedonie, před město Kavalu, kde byly továrny na tabák. Rakousko mělo v tomto městě obchodního konsula a na ochranu státních zájmů jsme tam tedy jeli. Přijeli jsme tam 11. 12. 1912 odpoledne a pan konsul si vyžádal dva signalisty a označil budovu, kde budou bydlet. Na kopcích kolem města se objevovaly rojnice, ovšem během tohoto dne k dobytí města nedošlo. Naše loď kotvila asi 19 km od břehu, neb se jednalo o válečné pásmo. Asi ve 23 hodin bylo v okně konsula vidět červené světlo a proto byl z naší lodě odeslán člun s patnácti muži, mezi nimiž jsem byl i já. Právě v tu dobu řádila taková bouře, že ztíží jsme spustili člun na vodu, přestože se loď natočila tak, aby vlny částečně mírnilo.

Odrazili jsme od lodi, ale jakmile jsme byli za ní, kde bouře měla sílu, viděli jsme, že to bude perná práce dostat se ke břehu. Bouře stále sílila a vlny se dmuly výš a výš. V krátké chvíli v přívalu vln se náš člun naplnil vodou a my jsme se octli bez záchranných pásů v moři a vlny si s námi pohrávaly jako se sirkami. Stále nás potápějíce hnali ke břehu, který měl být naší záchrannou. V cestě nám však stály mnohapatrové tabákové domy. V tu dobu už bylo město dobyto, všude byla úplná tma, nikde žádné osvětlení. Asi v 5 hodin jsem pocítil poprvé, že jsem byl vržen na nějakou zeď, krátce na to pak do malé uličky mezi dvěma budovami. Kdosi mě tam uchopil za límec, vytáhl mě a táhl za roh budovy, kde jsem teprve mohl řádně vydechnout. Asi za půl hodiny se objevil pan konsul a odvedl nás do hotelu. Jeden z nás chyběl, našli ho druhý den zastřeleného na tureckém hřbitově. Za tři dny jsme ho tam pochovali. Protože bouře stále trvala, vrátili jsme se na loď až za čtyři dny za velikého jásotu, roztrhaní a bosí. Někdo ztratil boty v zápase s vlnami, někomu byly ukradeny na břehu. Za týden, když Kavale již nehrozilo žádné nebezpečí, odjeli jsme do Soluně a pak zpět do Pulje.

O velikonocích roku 1913 jsem dostal 7 dní dovolené. Když jsem se vrátil, byla celá divise lodí z Pulje pryč. Odjeli k ústí řeky Bojang v Albánii, kam nás potom za několik dní odvezla loď Gea. Zde jsem se dozvěděl, že Srbové a Bulhaři nemohou pro dobře organizovanou obranu dobýt Skadaru a proto na návrh velmocí jim bylo nabídnuto, že Skadar obsadí mezinárodní námořnictvo a Turkům bude povolen odchod ke své armádě i se zbraněmi, což se také stalo. Rakušané obsadili Malý a Velký Tarabáš, ostatní zbývající pevnosti pěchota zúčastněných států. Byly tam lodě Anglie, Francie a Itálie. My jsme byli v širém moři od března do září, kdy jsme odjeli na zimní manévry.

Pokračování v dalším článku...

Seriál

  1. Památky na Velkou válku jako zrcadlo doby
  2. Politické a vojensko-historické pozadí vzniku památek na Velkou válku
  3. Lokální mobilizační statistika a příslušné vojenské útvary na Poděbradském c. k. okresním hejtmanství
  4. Poválečné uspořádání ovlivňující vývoj výstavby a zachování vojenských památek na Velkou válku
  5. Vojenská pietní místa českých vojáků na Soči, Piavě a frontě v Alpách

Podobné články

Další články autora

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔22.06.2013 📕7.455

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře