Kapitán Jaroš: nesnášel komunisty, přesto se stal jejich ikonou

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔08.03.2013 📕6.425

Článek je součástí speciálu na http://www.IHNED.cz/sokolovo

Autor: Petr Kain / www.ihned.cz

Hrdina bitvy o Sokolovo. Voják, který nesnášel komunisty a komunisté se ho chtěli zbavit. Protestoval proti politickému zneužití československé jednotky v Sovětském svazu a nakonec byl sám po své smrti zneužit. Jeho jméno se stalo symbolem poválečné propagandy v Československu. To byl kapitán Otakar Jaroš.

Kapitán Jaroš. Zřejmě všichni, kdo žili v Československu před listopadem 1989, mají tato dvě slova v paměti. V každém větším městě existovala škola, ulice či alespoň pionýrská organizace nesoucí jméno nejslavnějšího z padlých od Sokolova, držitele nejvyššího sovětského vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.

V komunistickém panteonu československých hrdinů druhé světové války patřilo Otakaru Jarošovi přední místo. Propaganda jej vykreslovala nejenom jako hrdinného vojáka, ale také jako zapáleného komunistu. Pravda to byla pouze poloviční – Jaroš byl nepochybně hrdinou, nikdy ale nebyl komunistou. Naopak, podle svědectví svých spolubojovníků komunisty nesnášel a nikterak se tím netajil.

Po válce rozbiju Gottwaldovi držku

Blíží se konec května roku 1942, když do kanceláře podplukovníka Ludvíka Svobody, velitele formujícího se 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku, napochodují mladí důstojníci. Překvapenému Svobodovi přednesou stížnost proti plánované návštěvě komunistických poslanců u jednotky. V duchu tradic prvorepublikové armády namítají, že vojsko musí být apolitické a mělo by se bránit jakékoli agitaci.

Jedním z nejhlasitěji protestujících je i nadporučík velící 1. pěší rotě. Jmenuje se Otakar Jaroš. Svobodu nakonec nepřesvědčí, komunisté v čele s Klementem Gottwaldem do Buzuluku přijedou a Gottwald vojákům přednese projev.

Není to první komunistická agitace, snahy zbolševizovat jednotku se objevují od března 1942, kdy byly představiteli KSČ v Moskvě zkoncipovány směrnice pro činnost komunistů v jednotce. Tajnou stranickou organizaci vede v praporu kapitán Jaroslav Procházka, který si ve svých zprávách pro Gottwalda stěžuje, že někteří důstojníci Svobodovy jednotky „jsou smýšlení ostře protikomunistického a protisovětského“. Že k nim patří budoucí Hrdina Sovětského svazu Otakar Jaroš, vypovídá i svědectví Gréty Koutné, která v jednotce působila u odvodní komise. Podle ní Jaroš prohlásil, že po návratu domů Gottwaldovi „rozbije držku“.

Poválečná komunistická propaganda výrazně zidealizovala i vztahy, které panovaly mezi Jarošem a Svobodou. Spor o komunistické poslance nebyl zdaleka posledním – podle již zesnulého historika Jaroslava Hrbka si Jaroš na Svobodovu vstřícnost vůči komunistům stěžoval za zády svého velitele přímo Heliodoru Píkovi, veliteli mise Československé armády v Moskvě.

Píku dokonce upozorňoval na možné „komunistické konfidenty“ v jednotce. Sestavil pro něj seznam důstojníků, kteří byli v letech internace 1939 až 1941 ochotni vytvořit jednotku, která by nepodléhala velení prezidenta Edvarda Beneše, ale exilovému komunistickému vedení v Moskvě. Zároveň sepsal soubor opatření, jak zabránit pronikání komunistické agitace do jednotky.

O tom, že byly „sympatie“ mezi Jarošem a komunisty oboustranné, nepřímo svědčí i snaha československého velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera. Známý zastánce prosovětské a prokomunistické politiky žádal, aby byl Jaroš ze Sovětského svazu odeslán na Střední východ. Chtěl se tak zbavit jednoho z nejhlasitějších kritiků pronikání komunistického vlivu do československé jednotky.

Je dějinným paradoxem, že se voják, který neměl rád komunisty, a kterého komunisté podle svědectví jeho spolubojovníka a poválečného šéfa komunistické rozvědky Oldřicha Kvapila dokonce v Buzuluku nazývali fašistou, nakonec stal jednou z ikon komunistické propagandy.

Skaut, Sokol a pedantský velitel

Třídní“ původ Otakara Jaroše byl z komunistického hlediska příkladný. Narodil se v srpnu 1912 v Lounech do chudé rodiny strojvůdce a topiče c. k. státních drah. Dětství i dospívání prožil v Mělníku, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo devět měsíců. Víc než učení ho bavil sport všeho druhu. Za mělnické týmy hrál fotbal i hokej, závodně vesloval, náruživě cvičil v Sokole a byl také členem skautské organizace.

Studium gymnázia nedokončil možná i kvůli svým sportovním zálibám. V tercii propadl z latiny a místo šprtání latinských slovíček odešel do Prahy studovat Vyšší elektrotechnickou školu. Po jejím ukončení se rozhodl jít ve stopách svého strýce z matčiny strany Františka Konopáska. Tento legionář z ruské fronty, účastník bitvy u Zborova, se stal po návratu do Československa vojákem z povolání a v armádě to postupně dotáhl až na hodnost plukovníka.

Jaroš po absolvování základní vojenské služby vystudoval poddůstojnickou školu a posléze i Vojenskou akademii v Hranicích. Jeho kolegové vzpomínali, že byl přísný až pedantský velitel. Především se ale zcela ztotožňoval s prvorepublikovou praxí apolitické armády, v níž vojáci neměli ani volební právo. Byla to právě zásada apolitičnosti a věrnost masarykovským ideálům první republiky, které jej měly později přivést do konfliktu s komunisty.

Po okupaci českých zemí německými vojsky v roce 1939 se Jaroš rozhodl odejít do Polska, kde se postupně začala formovat vojenská skupina československých emigrantů. Přechod hranic se mu podařil až na třetí či čtvrtý pokus. Prvního srpnového dne si kdesi u Ostravy přes šaty oblékl montérky, přes rameno přehodil kosu a v přestrojení za sekáče se dostal na polské území.

Když v září 1939 německá a sovětská vojska obsadila Polsko, ocitl se Jaroš spolu s ostatními československými exulanty v sovětské internaci. Nějakou dobu byli Čechoslováci dokonce vězněni společně s polskými důstojníky, kteří o několik měsíců později skončili v masových hrobech v Katyni, zavražděni NKVD.

Po červnu roku 1941, kdy nacisté napadli Sovětský svaz, se situace československých vojáků zásadně mění, v Buzuluku se začíná formovat vojenská jednotka, jejímž členem se v únoru roku 1942 stal i Jaroš. Během následujícího roku se intenzivně podílí na výcviku jednotky. A opět se projevuje jako velký pedant, jeden příklad za všechny: vojáky, kterým po náročném výcviku nejde zpěv pochodové písně, nutí mašírovat tak dlouho, dokud není spokojen.

Přes svou přísnost byl ale oblíbený. Podle pozdějších svědectví spolubojovníků byl stejně tvrdý i sám k sobě.

V lednu 1943 se Čechoslováci konečně dočkají, jejich jednotka je odvelena na frontu. Na počátku března se tak Jaroš ocitl na březích řeky Mža u vesnice Sokolovo. Dobrovolně se hlásí, že to bude právě on se svou 1. pěší rotou, kdo bude ve vsi bránit průchodu německých oddílů přes řeku. Svobodovi slíbil, že neustoupí. A slib splnil. Padl 8. března při obraně vesnice před sokolovským kostelem, zasažen kulometem z německého tanku. O měsíc později získává in memoriam nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a komunistická propaganda se rychle chápe příležitosti. Mrtví se nemohou bránit, a tak se Jarošův deformovaný historický obraz stává součástí komunistické mytologie.

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔08.03.2013 📕6.425

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře