BT-5 a BT-7 Pokračovatelé rodu

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.03.2013 📕6.141

Výroba tanku BT-2 se zpočátku potýkala se značnými obtížemi, ale postupně nabírala na obrátkách. Přesto bylo jasné, že nový tank, tak jak byl okopírován z amerického vzoru, není pro službu v těžkých podmínkách Sovětského svazu nejvhodnější. Bylo potřeba přistoupit ke změnám.

První významnější úpravou byl tank, vedený v tovární dokumentaci jako BT-3, ale u útvarů se používal pod starým označením BT-2. BT-3 se vyráběl od prosince 1931 do září 1932. Všechny míry a součástky byly převedeny na metrickou soustavu, zatímco BT-2 používal původní míry v palcích. Tato úprava vyžadovala jistou obezřetnost při pořizování náhradních dílů, protože nebyly zaměnitelné. Palcové zůstaly jen rozměry motorů, protože se nakupovaly v USA, a převodovky, která k němu musela "pasovat".

Další sourozenci

Vývoj pokračoval v červenci 1932 tankem BT-4, který měl svařovanou korbu, žaluzie pro výstup horkého vzduchu uzpůsobené k ovládání řidičem přímo z jeho stanoviště, bočnice upravené tak, že bylo možné vyměnit pružiny bez nutnosti demontovat boční pláty, a místo dvou vlečných háků na bocích jeden centrální na přídi. Celkem byly postaveny tři prototypy, ale další výroba nepokračovala. Zkušenosti z provozu byly zohledněny při konstrukci následující verze, označené BT-5. Z projektů, které neopustily rýsovací prkna, je nutné vzpomenout ještě BT-6. což byla jen technologická úprava BT-5 využívající v maximální míře svařování místo nýtování.

K práci na nápravě zjevných nedostatků tanků BT-2 se novému řediteli konstrukční kanceláře Afanasiji Firsovovovi podařilo získat mladé konstruktéry, jejichž jména se později nesmazatelně zapsala do historie sovětských tankových konstrukcí - N. Kučerenka, V Dobrošenka a A. Morozova. V březnu 1932 byla vytvořena zkušební dílna T-20 (T - oddíl tanku, 2 - pořadové číslo dílny O - opytnaja = zkušební), která měla úpravy odborně zajistit.

Hlavním důvodem pro návrh nového tanku byla, kromě nápravy nedostatků, montáž výkonnější výzbroje, konkrétné nového kanónu 20K ráže 45 mm. Touto zbrani byl vyzbrojen jeden prototyp BT-2, ale ukázalo se, že je nutné zcela přepracovat věž a provést další úpravy.


Celní pohled na BT-5 karafiáty dokazují poněkud odlišný přístup k vojenským tradicím než u nás

Původně se uvažovalo i o tom, že nový tank bude mít korbu prodlouženou o 22,5 cm. Tím se měl získat větší vnitřní prostor kvůli zachování palebného průměru a možnost rozšíření počtu členů osádky na tři muže. Druhým důvodem byla snaha zlepšit ovladatelnost tanku při jízdě bez pásů. Prodloužení mělo být „vloženo" za řiditelné kolo, aby se zvětšil rozvor mezi nim a trojicí zadních pojezdových kol. Druhý pár kol měl být posunutý dozadu, aby měla zbývající trojice co nejkratší rozteče mezi osami. Tato úprava však byla zavržena, protože přestavby výrobní linky pro delší korby by neúměrné protáhly náběh sériové výroby Zde se články ze zaniklého HaPM a jejich pozdější kompilát v knize Obrněná technika dopouštějí mystifikace vzniklé zřejmě nepřesným překladem ruských podkladů.

Stejné jako se závod číslo 8 potýkal s výrobou staršich kanónů B-3 pro tanky BT-2, pokračoval v trápení i při výrobě nových kanónů 20K. Výroba nové zbraně začala na jaře 1932 a do konce roku bylo vyrobeno slušných 510 ks. Ale vojenská přejímací komise jich převzala jen 8 (!) - všechny ostatní měly neakceptovatelné vady.

V roce 1933 se podařilo vyrobit dalších 2186 ks a přejímacím řízením prošlo i 403 ks vyrobených v minulém roce. Ale vyhráno nebylo. Kanóny v provozu vykazovaly vady. Nefungoval poloautomatický závěr (statisticky vykazoval 30 % závad) a selhávalo brzdovratné zařízení, což pro osádky tanků představovalo v lepším případe nebezpečí těžkých úrazů, v horším mohlo mít fatální následky. Nakonec byla v září 1933 sestavena Speciální kancelář pro ekonomické vedení, což nebylo nic jiného než vyšetřovací komise. Výsledkem její práce bylo uvěznění několika konstruktérů, kteří se na vývoji nového kanónu podíleli.

Nakonec se podařilo překonstruováním zbraně dosáhnout pouhých 98 zádržek na 5000 výstřelů, což je pod 2 %. Aby se nová zbraň odlišila od původní, navržené skupinou "inženýrů-zrádců", dostala označení 20K "образец  1934" (vzor 1934). Z označení je zřejmé, kdy se nový kanón dostal do výroby.

Přechodný typ

Samotný tank BT-5 je možné považovat za přechodný typ. Stejné jako BT-3 měl míry jen některých částí převedené na metrickou soustavu. Motor, převodovka, směrové ústrojí a jejich upevnění zůstávaly nadále v palcích. První prototyp nového tanku byl dokončen již v květnu 1932, ale sériová výroba se rozběhla až v březnu 1933.


Boční pohled na BT-5

Na vině byly jednak problémy s dodávkami kanónů a také potíže při výrobě nových věží. Kvůli urychlení prací bylo prvních 30 věží vyrobeno jen z obyčejné konstrukční oceli a dalších 10 z nekalené pancéřové oceli. Nicméně výrobce dostal za úkol věže postupně nahradit plnohodnotnými. Zdržení bylo tak velké, že výrobní závod zpočátku opouštěly jen korby bez věží, a ty se montovaly dodatečně u bojových jednotek. Problémy se podařilo vyřešit až v roce 1934, kdy se do výroby zapojil ižorský závod a věž byla unifikovaná s věžemi lehkého tanku T-26.

Koncem roku 1933 se podařilo zvládnout výrobu nových pojezdových kol s lisovanými disky a zbavit se problému s vulkanizací pryžových bandáží na litinu. Postupně narůstalo tempo výroby. Výrobní cyklus jednoho tanku se podařilo zkrátit z 38 na 10 dní.

Ale potížím nebyl konec. O mnohém vypovídá hlášení ze zkušebního polygonu, kde se nové tanky zkoušely: , .Přestože se v roce 1933 podařilo překročit plán (plán byl 1000 tanků, vyrobeno 1005 ks: 224 BT-2 a 781 BT-5), nelze výrobu hodnotit kladně: během zkušebních jízd selhalo v březnu a dubnu 5 % tanků, v květnu 8 96, v Červnu 6 96, v červenci 5 %, v srpnu 10 %, v září 11 %, v říjnu 9 %, v listopadu 33 %, a v prosinci dokonce 41 96, což svědčí o stále menši pozornosti věnované kvalitě." Popravdě řečeno, asi by bylo vhodné přihlédnout i ke krutým klimatickým podmínkám, které v Rusku panovaly a neházet veškerou vinu na výrobu.

Kvalita se zlepšila až v následujícím roce. kdy dokázal výrobce poskytnout záruku na bezzávadný proběh 2000 km. Přesto některé problémy přetrvávaly. Nejhorší to bylo s kvalitou pancéřových plátů z mariupolského závodu. V plátech se objevovaly trhliny a docházelo k vytrhávání některých namáhaných částí - motorového lože, převodovky, závěsů kol apod.

Konstruktéři začali postupně pracovat na úpravách a vylepšeních nového tanku. Konstrukční skupina inženýra I. Lebeděva navrhla koncem roku 1933 dvě verze přídavných nádrží pro BT-2 a BT-5. Nádrže zvyšovaly zásobu paliva o 400 1 a oleje o 25 1 Úprava byla úspěšné vyzkoušena na dvou strojích, ale do sériové výroby se nedostala. Nabyté zkušenosti byly využity až u tanku BT-7.

Další vylepšení

Co však viselo nad výrobou tanků BT jako Damoklův meč, byl trvalý nedostatek motorů (viz minulé číslo) Bylo nutné najit náhradu. Naštěstí již opadl eminentní zájem letectva o nový motor M-17 (BMW VI) a výroba měla jisté přebytky. V prosinci 1933 tak mohly začít první testy tanku BT-5 s novým motorem. Výsledek byl zklamáním, protože motor se navzdory panujícím mrazům neustále přehříval. Co by se dělo v létě, se dá snadno odhadnout.


Při pohledu zezadu bylo obtížné BT-2 a BT-5 odlišit

Ve stejném období začaly pokusy s vybavením tanku vznětovým motorem BD-2 (Bystrochodnyj Dizei - vysokootáčkový diesel). Motor vyvíjelo motorářské oddělení závodu pod vedením inženýra K. Celpana Zkoušky na brzdě byly zahájeny 28. dubna 1933 a předběžné jizdní zkoušky tanku označeného BTD-1 {Bystrochodnyi Tank Dizelnyj) od 4. do 12. listopadu. Navzdory novému označeni šlo prakticky o standardní BT-5 s novým motorem BD-2.

V roce 1934 byl BTD-1 předveden představitelům vlády v Moskvě, kde udělali zvýšením dojezdu i spolehlivosti a snížením rizika požáru dobrý dojem. Tak dobrý, že padlo rozhodnutí charkovský závod na výrobu lokomotiv Imeni Kominterny definitivně vyjmout z podřízenosti ministerstva železniční dopravy, postoupit ho ministerstvu těžkého průmyslu a přidělit mu krycí čislo 183. Kromě toho zde měla být vybudována nová linka na výrobu motorů.

V roce 1934 se podařilo vyrobit celkem 1103 tanků BT-5. přičemž 243 z nich bylo velitelskou variantou s radiostanicí. Osádky ostatních tanků se řídily pokyny které dostaly před bojem, následovaly činnost velitele nebo se přizpůsobovaly jednoduchým signálům předávaným pomocí praporků.

Samotné rozhodnutí o vybaveni tanků radiostanicemi padlo na zasedání rady vlády v květnu 1932. Prototyp první sovětské tankové radiostanice 71TK byl hotov ješté v témže roce, ale vykazoval řadu závad. Konstrukční tým inženýra I. Kljackina pracoval na zlepšení a v roce 1933 představil modernizovanou verzi 71TK-1. Ta se dostala do sériové výroby v moskevském elektrozávodě č. 3. Zároveň probíhal vývoj nové radiostanice 72TK s vyšším dosahem, která měla zajišťovat spojeni na stupeň pluku.

Prvních 20 velitelských BT-5 vybavených stanici 71TK-1 bylo dokončeno ještě před koncem roku 1933. Během zkušebního provozu se však ukázalo, že montáž nebude tak jednoduchá, jak se na první pohled zdálo. Elektrická soustava tanku byla špatné odstíněná a vysokonapěťové výboje z rozdělovače dokázaly rušit příjem tak, že při běžícím motoru nebylo prakticky nic slyšet.


Hlavním identifikačním znakem prvních BT-7 byla zaoblená širší přední část

Podle původních záměrů z dubna 1933 měl být stanicí 71TK-1 vybaven každý pátý tank BT-5 (velitel čety) a potom každý šestnáctý (velitel roty). Stanici 72TK měly mít stroje velení praporu. Do konce roku mělo být hotovo 200 tanků se stanicí 71TK-1 a 20 tanků pro velitele praporů.

V únoru 1934 byl dalši vývoj 72TK zastaven, protože žádné zvýšení dosahu nezaručovala. Jako vybaveni velitelských tanků BT-5 byla standardizována radiostanice 71TK-1. Jelikož šlo o mimořádné utajované zařízení, dostalo krycí název ..Šakal". Navenek se velitelské stroje lišily rámovou anténou obepínajicí věž. Celková výroba tanků BT-5 dosáhla čísla 1884.

Definitivní BT-7

Sovětská vláda si byla vědoma nedostatků tanků BT-2 i omezeni přechodného řešeni v podobě BT-5. Počítala s plynulým přechodem na výrobu konečné verze, která dostala označení BT-7. Kromě toho dosavadní zkušenosti s tanky vedly k tomu, že Komise obrany na svém zasedání v únoru 1932, tedy v době, kdy sotva začala výroba BT-2, uvedla v protokolu č. 9 požadavek na vyzbrojení poloviny tanků BT kanónem ráže 76,2 mm.

Příkaz na vývoj nového stroje obdržela výrobní kancelář charkovského závodu již v lednu 1933. Stroj byl veden jako ,úderný kolopásový tank s dlouhým dojezdem'. V souladu s tím měl být poháněný motorem M-17. měl mít svařovanou korbu a věž, zvýšenou zásobu paliva, zlepšený výhled z místa řidiče a část vozidel i novou výzbroj v podobě kanónu ráže 76,2 mm.

Zvláštností nového tanku byl pohyblivý kulomet v korbě, vpravo od řidiče a zcela nová, prostorná věž s eliptickým bočním profilem. Konstrukce věže umožňovala bez jakýchkoli změn montáž kanónů KT-28 nebo PS-3 ráže 76 mm, příp. kanónu 20K ráže 45 mm. V převisu věže bylo možné umistit radiostanici nebo rotační bubnový zásobník pro 18 nábojů ráže 76 mm. Výzbroj doplňoval kulomet DT v kulové lafetě, umožňující pohyb v rozsahu 20° bez hnutí věže. Univerzálností se vyznačovalo i motorové lože, na které bylo možné upevnit motor M-5 nebo M-17.

U zákazníka se novinky nesetkaly s přílišným ohlasem. Kulomet vedle řidiče byl zrušen pro jeho zbytečnost. Samostatně ovládaný kulomet ve věži byl považován za krok zpět a obavy z potíží při výrobě zcela nové, nevyzkoušené věže vedly k návratu k věžím unifikovaným s tankem T-26. Naopak s povděkem bylo přijato rozšíření přední části korby z 210 na 440 mm. Stanoviště řidiče a řízení mohly být posunuty více dopředu a v bojovém prostoru se získalo asi 10 cm místa.

Konečně se také podařilo vyřešit zástavbu nového motoru M-17 s výkonem redukovaným na 294 kW (400 k) při 1660 ot./min., což se pozitivně projevilo na jeho životnosti. Na druhou stranu bylo potřeba pokrýt vyšší spotřebu, takže změn doznala zád korby kam byla umístěna nová palivová nádrž s objemem 480 l, zvyšující celkovou zásobu paliva na 840 l. Dojezd v terénu zůstal stejný, zvýšil se jen dojezd po zpevněných plochách při jízdě bez pásů.


Zvýšená zadní část BT-7 obsahovala další palivovou nádrž

První tři motory M-17 dorazily do výrobního závodu v polovině dubna 1934. Motor dostal nové palivové čerpadlo a sací potrubí bylo vybaveno odlučovačem pevných částic a čističem vzduchu. Po těchto úpravách dostal motor označeni M-17T (T - Tankový). S výměnou motoru došlo i na zavedení nového typu pásů s menšími ozuby.

Výroba BT-7 měla být zahájena ve čtvrtém čtvrtletí 1933. Termíny se však nepodařilo dodržet. Výkresy byly dokončeny teprve začátkem roku 1934. První prototyp, vyzbrojený kanónem ráže 76,2 mm, byl hotov k 1. květnu a druhý opatřený kanónem ráže 45 mm, k 7. listopadu 1934. Na základě výsledků jízdních zkoušek prvního prototypu byl motor vybaven výkonnějším čerpadlem a účinnějším ventilátorem chladiče. Na druhém prototypu se zkoušely vyvíječe dýmu pracující na bází vstřikování kyseliny sírové do výfukových plynů. Dvě nádrže byly vzadu a kyselina byla dopravovaná přetlakem vzniklým plněním nádrží výfukovými plyny přes zpětný ventil.

Náběh výroby

Výrobní výkresy BT-7 byly jednotlivým dílnám dodány až v druhé polovině roku 1935. Kromě toho náběh výroby BT-7 brzdily potíže s dodávkami pancéřových plátů a přidaly se k nim i potíže s dodávkami motorů M-17 ze závodu č. 26. resp s jejich úpravami pro provoz v tanku. První sériové BT-7 opustily brány závodu č. 183 na začátku čtvrtého čtvrtletí 1935. Přes všechny obtíže se s vypětím sil podařilo splnit plán a do konce roku spatřilo světlo světa 500 ks BT-7. z toho 240 standardních a 260 vybavených radiostanicí 71TK-1 Šakal. Výrobce si za dodávku jednoho tanku účtoval 98 000 rublů v cenách z roku 1935.

Nová motorizace s sebou přinesla jeden problém: motor M-17T měl sice redukovaný výkon na 294 kW což odpovídalo původnímu motoru Liberty ale měl mnohem vyšší kroutící moment. Motor byl pružnější a tank díky tomu získal na pohyblivosti. Na druhou stranu se začaly množit závady poddimenzované převodovky a spojky V náročnějším terénu dokázal motor spojku přetočit a spálit obložení, vylámat zuby ozubených kol nebo dokonce roztrhnout převodovku.

Na řešení problému měl hlavní zásluhu A. Morozov který se svým kolektivem navrhl novou třístupňovou převodovku. Ta se vyráběla od roku 1937 a byla postupně dodávaná i k útvarům, kam mezitím odešly první BT-7. V plukovních dílnách se potom vyméňoval kus za kus.

Na sériové tanky BT-7 se montovala identická věž jako na tanky BT-5. Ale neustálá snaha o zvýšení palebné síly nakonec vyústila ve verzi BT-7A (A - Aruterijskij). Již v prosinci 1933 dostal výrobní závod výkresy věže T-26-4, vyzbrojené kanónem KT-28 ráže 76,2 mm. Její implementace na tank BT se ujal kolektiv A. Firsova. Kvůli větší hmotnosti věže bylo nutné zesílit stropní plát korby z 8 na 10 mm a změnit systém otáčení véže. Vzhledem k jiným, akutnějším problémům zabraly konstrukční práce více než rok.

Do továrny č. 183 byl 1. dubna 1935 dopraven prototyp nové věže T-26-4 z Ižorsku. V říjnu byl hotov prototyp BT-7A a bezprostředně následovaly tovární zkoušky. Během nich bylo vypáleno 197 výstřelů. Testy byly úspěšné. Jediným doporučením bylo prodloužit masku kanónu směrem dolů, aby se zmenšila mezera mezi maskou a korbou tanku. První sériový BT-7A byl vyroben 30.08.1937. Přídavnou výzbroj tanků BT-7A tvořil kulomet DT v samostatné kulové lafetě vpravo od kanónu. Některé tanky dostaly postupné druhý kulomet DT do převisu véže, příp. třetí, protiletadlový na strop věže. Do konce roku bylo dokončeno 155 ks BT-7A, ale 32 z nich nemohla armáda převzít, protože chyběly kanóny.


Bokorys velitelské verze BT-5

Vzhledem k těmto potížím byla jedna věž zkušebně osazena kanóny L-10 a F-32 stejné ráže. Z 32 nevyzbrojených tanků byly na 10 z nich v roce 1938 dodatečné osazeny kanóny KT-28. Zbytek dostal koncem roku nové kuželové věže s kanónem ráže 45 mm. 11 tanků BT-7A bylo vybaveno radiostanicí 71TK-1 Šakal. Tyto tanky kulomet DT v převisu věže neměly. Palebný průměr BT-7A tvořilo 50 nábojů pro kanón a 3339 nábojů pro kulomety, u vozidel s radiostanicí byl počet snížen na 40 nábojů pro kanón a 2016 pro kulomet. Po předání 133 ks výroba dělostřeleckých tanků BT-7A dál nepokračovala.

V roce 1935 vypracovala Akademie mechanizace a motorizace J. V Stalina studii protiletadlové verze tanku BT, vyzbrojené automatickým kanónem ráže 45 mm, ale projekt neopustil rýsovací prkna. Další slepou uličkou bylo pokusné přezbrojení jednoho tanku BT-7 kulometem DK ráže 12,7 mm spřaženým s dvojicí kulometů DT ráže 7,62 mm v původní věži. Pro zbraně se nakládalo 1750 nábojů větší a 2073 nábojů menší ráže. Proběhly tovární testy a plánovala se výroba 50 ks ověřovací série. Ze záměru sešlo, protože nebyly k dispozici kulomety DK.

Kolomijec Maxim, Barjatinskij M., Legkie tanki BT-2 i BT-5, Bronekolekcija 1/96
Kolomijec Maxim, Barjatinskij M., Legkij tank BT-7, Bronekolekcija 5/96
Kolomijec Maxim, Legkie tanki BT, letajuščij tank 30-godov, Eksmo 2007
Ledwoch Janusz, Czolgi BT, Militaria 57, Warszawa 1998, ISBN 8372190046
Marksajev, Album fotografij i charakteristika tanka BT.7M, Charkov 1940
Šmelev I., Tanki BT, Vooruženije stran mira
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 1, Armada 09, 1998, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 2, Armada 15, 1998, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT časť 3, Armada 17, 1999, ISBN 5857290147
Želtov Igor, Pavlov Ivan, Pavlov Michail, Tanki BT, Vojennyj muzej, Eksprint 2001, ISBN 5940380190 

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.03.2013 📕6.141

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře