Podivní vlastenci

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔04.02.2013 📕6.820

Komunisté - dědici velikých tradic českého národa

Pod tímto názvem vydal v roce 1946 prof. Zdeněk Nejedlý spis, v němž se snažil prokázat, že nastolení komunismu bylo od samého počátku snem českého národa. Vzdělaný komunistický tribun přímo uvedl, že v roce 1946 by byl Jan Hus hlavou politické strany a jeho pódiem by nebyla kazatelna v Betlémské kapli, ale pražská Lucerna nebo přímo Václavské náměstí. Husova strana by byla svým programem samozřejmě blízká Komunistické straně Československa. Komunisté byli zkrátka husité 20. století…

Po skončení války využila KSČ obrovské popularity Rudé armády, respektive Sovětského svazu a snažila si pro sebe uzurpovat vítězné vavříny nejen zahraničního, ale i domácího odboje. Oblíbenost socialistických myšlenek dokázali komunisté účinně propojit s demagogií. Pokud víme, že téměř stoprocentně ovládali záhy po válce vytvořenou Státní bezpečnost, Vojenské obranné zpravodajství (v jehož čele stál od ledna 1945 neblaze proslulý Bedřich Reicin), Hlavní správu výchovy a osvěty (vedl ji komunista Jaroslav Procházka) a měli nezanedbatelný vliv v jednotkách Sboru národní bezpečnosti, nemluvě o silné pozici ve vládě Národní fronty, není divu, že v květnových volbách roku 1946 komunistická strana drtivě zvítězila v českých zemích, kde získala téměř 41 % hlasů.


Klement Gottwald v Průmyslovémpaláci na sněmu odborářů v „předvečeru“ vítězného Února, 22. únor 1948

Myšlenka komunismu přitom nerezonovala pouze v dělnických, ale i v intelektuálních kruzích. Význačný historikToman Brod přežil jako mladý chlapec vyhlazovací tábor Birkenau. Jeho matka a bratr takové štěstí neměli. Po skončení války vstoupil v 19 letech do KSČ. Mnohem později k tomuto kroku uvedl: „Také já se nyní stal stoupencem názoru, že idea komunismu je ideou správnou, potřebnou a nutnou, ideou lepší budoucnosti lidstva. Což koneckonců k hlasatelům této myšlenky nepatří kupříkladu Stanislav Kostka Neumann, Marie Majerová, Vítězslav Nezval, František Halas a ještě mnohé další přední osobnosti? Takoví ctění a vážení lidé přece dozajista vědí, o čem mluví! Bylo proto nasnadě […], že jsem začátkem ledna 1948 vstoupil do komunistické strany.“ Stejně jako mnoho československých občanů věřil, že to budou právě komunisté, kteří dokáží vybudovat novou, spravedlivou společnost bez ohledu na třídní původ či vyznání dotyčného. Vystřízlivění přišlo nečekaně rychle.

K drtivému vítězství v českých zemích dopomohl KSČ i fakt, že lidé byli zklamáni nerozhodným postojem politiků v průběhu mnichovské krize. Starým matadorům vyčítali, že zájmy jejich stran stály mnohdy nad zájmem národa, což nakonec dospělo k mnichovské tragédii a následné březnové okupaci. Dále je nutné konstatovat, že první republika nebyla žádným rájem na zemi. Ve 30. letech se jednalo o stát s vysokou mírou nezaměstnanosti, třídními konflikty, demonstracemi jako všedním jevem oné doby a bohužel i střelbou do stávkujících ze strany četnictva, jež se nevyhnula ani dětem. Vláda v době krize sanovala stamiliony korun především bankovní sektor (je „krásné“, jak se historie opakuje), zatímco ženatý muž bez práce se musel spokojit s dvacetikorunou na týden (tzv. žebračenka), s níž musel uživit nejen sebe, ale i svoji rodinu. V tak vyhrocené situaci bylo krajně obtížné nalézt sociální smír. Třídní konflikty sice na čas zatlačil do pozadí Mnichov, ale po okupaci a vypuknutí války vystoupila myšlenka sociálně spravedlivější republiky opět do popředí zájmu. V žádnémpřípadě to nebyl cíl pouze komunistů, ale všech složek domácího (benešovského) odboje. Návrat k sociálnímu systému předválečného Československa nechtěl ani národ, ani vedoucí činitelé zahraničního a domácího odboje.


Zdeněk Fierlinger vyslanec v Moskvě a po Únoru prominentní člen KSČ

Komunisté (a kupodivu i nekomunistická veřejnost) však trpěli podivuhodnou ztrátou paměti, pokud jakožto „slavní dědici tradic“ ze své historie naprosto vytěsnili první válečné roky. Poněkud„zapomněli“ přiznat, že po velmi dlouhou dobu (od 3. září 1939 do 22. června 1941) pro ně byl probíhající konflikt pouze další imperialistickou válkou, do níž Evropu uvrhli západní váleční štváči (tedy Velká Británie s Francií).

Stalinova „malá“ nemravnost

Zatímco pro Západ bylo uzavření paktu o neútočení mezi Moskvou a Berlínem skutečným šokem, česká veřejnost, respektive odboj, k tomu přistoupily poněkud z jiného úhlu pohledu. Edvard Beneš, v létě roku 1939 obtížně se prosazující do čela československé zahraniční akce (hlavním sokem byl v této době vyslanec ve Francii Štefan Osuský), vnímal uzavření paktu pragmaticky. Nebyl ostatně sám. Beneš byl pochopitelně zklamán tím, že Sovětský svaz nepřistoupil na námluvy Velké Británie a Francie, jelikož tak mocná vojenská aliance by (nejen podle něho) musela záhy zničit nacistické Německo. Sovětsko-německá dohoda sice znamenala neutralitu Moskvy, ale nikoliv konec vyhlídek na válečný konflikt. Bylo tomu právě naopak. Česká veřejnost toužebně doufala ve vypuknutí války. Jedině válečný konflikt, a s ním spojená porážka Německa mohly znamenat obnovu Československa (zcela „samozřejmě“ v jeho předmnichovských hranicích). Češi byli na jaře a v létě roku 1939 jediní v Evropě, kdo si tak přál válku. Beneš a jeho spolupracovníci, na rozdíl od západních státníků, tedy zachovávali rezervovaný klid a přístup vůči Sovětskému svazu. Skutečnou katastrofu pro náš odboj by totiž znamenal další kompromis mezi Západem a Německem. Jinými slovy nový Mnichov, který by se tentokrát týkal Polska. Ostatně Beneš i nadále věřil, že ozbrojený konflikt mezi Německem a západními mocnostmi byl i v sovětském zájmu. Stejně tak byl přesvědčen o tom, že se Moskva později do války zapojí, i když bude pochopitelně sledovat vlastní cíle:„až všichni budou vyčerpáni a zeslabeni, aby do toho šli také v duchu revoluce své. V tom případě by se ovšem Evropa po válce objevila docela v nových formách.“ Jinými slovy pakt měl urychlit vypuknutí války. Ještě v červenci 1941 Beneš vzpomínal, že: „Já měl jenom jediný strach, aby se před válkou, po 15. březnu, nedohodl Chamberlain s Ruskem na zachování statu quo. Kdyby se byly dohodly Anglie, Francie, Rusko a Amerika, tak Hitler do války nešel…“ Pozdější prezidentův kancléř Jaromír Smutný si k tomu poznamenal: „Rusko tím, že uzavřelo 23. srpna dohodu s Německem a tím ho postrčilo do války, získalo si u nás zásluhu nedozírnou.


Člen ilegálního vedení KSČ v Moskvě Rudolf Slánský. Popraven 3. prosince 1952, jako generální tajemník strany svými soudruhy za zločiny, které nespáchal

V červenci 1939 hlásal jeden z protiněmeckých letáků v Protektorátu, že nadešla noc němectva. Přes 200 milionů mírumilovných, nevýbojných Slovanů v Evropě bylo ochranou českého národa a rozhodující silou. SSSR, Amerika, Anglie a Francie nenechají Čechy zahynout. Světové ultimátum pro Německo mělo být již připraveno. Obnovená víra v Západ, ale zejména důvěra v Moskvu, v oné době vzrostla a šířila se rychle, úměrně s novými nadějemi. Rusofilské nálady mezi českým obyvatelstvem dobře odrážely dobové letáky. Sovětský svaz měl být rozhodující vůdčí silou v nastávajícím konfliktu s nacistickýmNěmeckem. Co se týkalo průtahů ve vyjednávání ohledně koalice Londýn – Paříž – Moskva, bylo vysvětlení po ruce. Nedůvěra sovětských diplomatů byla oprávněná. Nesmělo se zapomínat na skutečnost, že v Mnichově byl zrazen spojenec Moskvy, tedy Československo, spojencem Moskvy, tedy Francií. Sovětský svaz měl být zajištěn takovým způsobem, aby již nikdy nedošlo k novému Mnichovu. Bystrý pozorovatel domácího dění, Vladimír Jetel, zaznamenal v létě 1939 do svého deníku problém, jenž zmítal jím i jeho okolím: „Často nás napadla otázka, co se stane, když porady v Moskvě dopadnou dobře a Anglie s Francií, eventuálně Turecko a Polsko, uzavřou se Sověty vojenský spolek namířený pochopitelně proti Německu a Itálii. Půjde i za těchto okolností Hitler do války proti Polsku? A nepůjde-li, co se stane s námi? Nespokojí se pak Západ i Rusko tím, že byl Hitler donucen vzdáti se dalších výbojů? Nevzniká tu další nebezpečí, že bychom definitivně zůstali připojeni k Německu? Nebo alespoň na dlouhá léta? Nedojde-li k válce, pak budou míti Němci dost času nás vyhladit a zničit. Co tedy bude pro nás lepší, kladný, či záporný výsledek moskevských porad?


Edvard Beneš, vůdčí postava československého zahraničního odboje na Západě

Odboj doma, jak benešovský, tak komunistický, se snažil hodnotit pakt jako dovedný taktický manévr sovětské diplomacie, který překazil Západu nový Mnichov, ale vnutil mu jedinou správnou alternativu, tedy válku s Německem. Mnozí odbojáři pakt hodnotili jako lest, kterou „Stalin hodlá malou nemravností vykoupit velkou spravedlnost“. Český národ se nakonec vytoužené války dočkal. Ovšem za naprosto jiné konstelace, než v létě 1939 doufal. Největší katarzí však museli projít samotní komunisté.

Komunisté na rozcestí

Po uzavření paktu, respektive po vypuknutí války se v řadách komunistické strany v Protektorátu objevilo rozkolísání a nejistota. Jak se měli řadoví komunisté postavit vůči německým okupantům? Měli snad zanechat své nebezpečné odbojové činnosti? Depeše domácího Ústředního výboru KSČ z 31. srpna 1939 určená Gottwaldovi do Moskvy zcela jasně uvedla, že: „Nová situace vyvolala částečně zmatek. Učinili jsme ihned opatření k objasnění situace masám a pro vystupňování boje proti okupantům. ÚV KSČ vydal mj. dvě provolání. Připravuje se druhé číslo Rudého práva. Prosíme o lepší podporu rozhlasem.“ Gottwald odpověděl 8. září v tom smyslu, že se jedná o imperialistickou, nespravedlivou válku, a pokračoval: „Mezinárodní dělnická třída nemůže v žádném případě bránit fašistické Polsko, které odmítlo pomoc Sovětského svazu (sic!) a které potlačuje jiné národnosti. Komunistické strany bojovaly proti stoupencům Mnichova, protože chtěly vytvořit skutečnou antifašistickou frontu za účasti Sovětského svazu, avšak buržoazie anglická a francouzská odmrštily Sovětský svaz, aby mohly vést loupežnou válku.

Z Protektorátu ještě ten den odešla odpověď do Moskvy. Naznačila, že komunisté v okupovaných českých zemích nemají dosud jasno ohledně nového směru sovětské politiky: „Stanovisko v našem provolání k vypuknutí války: Útočníkem je hitlerovské Německo. Pro nás to znamená vystupňovat boj proti úhlavnímu nepříteli, podporovat válku proti hlavnímu nepříteli, podporovat válku proti Hitlerovi, avšak ostře se diferencovat od západní reakce. […] Pryč s imperialistickou válkou, ať žije společný boj národů.


Edvard Beneš mezi nespokojenci v Cholmondeley. Jeho výraz mluví za vše

Záhy po vypuknutí války Gottwald nařídil ilegálnímu vedení strany v Praze, aby bojovalo proti zneužívání osvobozeneckého boje československého lidu pro imperialistické cíle anglo-francouzského válečného bloku, jak to činil zahraniční odboj pod Benešovým vedením. Komunisté neměli připustit, aby se domácí národněosvobozenecké hnutí podřídilo„benešovcům“ nebo jej podporovalo: „Z cizácké nadvlády nás neosvobodí imperialisté Chamberlain – Daladier, kteří před rokem vydali Československo Hitlerovi a zradili Španělskou republiku, nýbrž sám československý lid ve spojení s německou a rakouskou dělnickou třídou svrhnou Hitlera a osvobodí se národnostně a sociálně. Sovětský svaz je a zůstává jediným opravdovým přítelem porobených národů, a tím i národů Československa.

Přes tyto jednoznačné direktivy nebyli mnozí komunisté v Protektorátu vnitřně zcela ztotožněni s novou politikou Sovětského svazu. Svědčí o tom depeše do Moskvy z prosince 1939: „Roste počet agitačních materiálů. Velké slabiny: strana není dosud politicky a ideologicky pevně semknuta a úplně orientována. Boj proti Benešovi, šovinismu a reformismu slabý. Převažuje masová práce. Konspirace nedostatečná. Žádná ideologická činnost.“V hlášení Gestapa ze dne 25. září 1939 se psalo o „zmatku a chaosu uvnitř ilegální KSČ“. O den později se v depeši domácího vedení KSČ Gottwaldovi hovořilo o značné dezorientaci dělníků v Protektorátu. V samotném ilegálním vedení KSČ probíhal ještě v roce 1940 ostrý ideový a politický zápas ohledně správné volby linie strany. Ústřední výbor KSČ ve své depeši z března 1940 zoufale hlásil Gottwaldovi do Moskvy, že: „Pronásledování strany se denně zostřuje. Zatýkání ve všech krajích. Hromadné zatýkání v Brně, Ostravě a v Praze. Byli to okresní funkcionáři. Hrozné mučení zatčených denním jevem. Gestapo se snaží najít především ústředí. Podnikli jsme všechna nutná opatření i v krajích. Práce všude pokračuje. Informujte svět o tomto teroru.


Prezident Edvard Beneš a předseda vlády Klement Gottwald

Mnozí řadoví komunisté byli paktem šokováni (jeden soudruh prohlásil, že již ničemu nevěří, když i sovětští komunisté se paktují s nacisty). Nakonec se však většina disciplinovaně podřídila rozkazům Kremlu. Někteří z nich ostatně nepovažovali pakt za tragédii, neboť považovali Československo za výtvor versailleského systému, tedy za imperialistický stát, který musel jednoho dne zmizet z mapy světa. Jedinou alternativou pro ně byl komunistický režim státoprávně spojený se Sovětským svazem.

Pokud se týká nekomunistické veřejnosti v Protektorátu, tak ani pochod Rudé armády do Polska v září 1939 proruské sympatie nezměnil. Vždyť se fakticky jednalo o záslužný čin, díky němuž nepadlo celé Polsko do klína Německu. Podobně na akci nahlížel i domácí odboj. Změnu přinesla až sovětsko-finská válka, která vypukla 30. listopadu 1939. Podzemní protektorátní tisk se rozhodně postavil na stranu malého národa, který se bránil silnějšímu agresorovi. Reminiscence Mnichova byla až příliš živá. Stejně negativně psal ilegální tisk o sovětských plánech na ovládnutí Evropy. Teprve poté, co došlo v polovině března 1940 k uzavření příměří mezi Sovětským svazem a Finskem, došlo k částečnému zklidnění veřejnosti a dodejme i k ulehčení postavení Benešova zahraničního odboje. Moskva byla opět ve hře a následně po katastrofální porážce Francie se na ni upíraly veškeré naděje obyvatel české kotliny. Nutno dodat, že v protektorátní realitě si řadoví komunisté nemohli příliš vybírat, kdo je nyní oficiálně nepřítel. Pakt mezi Moskvou a Berlínem neznamenal konec jejich pronásledování, mučení a popravování. V zájmu přežití museli často spolupracovat i s „benešovci“. Ostatně samotná Moskva kromě své oficiální politiky sledovala své vlastní cíle a mimo jiné byla i v tajném kontaktu s naším zahraničním odbojem.

Válka je imperialistická, zahoďte zbraně!

Zahraniční vedení strany v Moskvě mělo 15. prosince 1940 přijmout návrh rezoluce, pocházející z pera Václava Kopeckého: „Sovětsko- německé přátelské smlouvy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjí záměry Spojených států. Dějinný význam cesty soudruha Molotova do Berlína tkví v tom, že se již na podkladě pokračování přátelských vztahů mezi Německem a Sovětským svazem maří plány Spojených států na rozšíření války a její obrácení na Východ. Sovětský svaz bude i nadále využívat rozporů mezi imperialisty pro rozšíření svého vlastního postavení a bude střežit příchod chvíle vhodné pro definitivní rozražení kapitalistického obklíčení.“ Cíl Moskvy byl jednoduchý. Západ měl vést dlouhou, vyčerpávající válku s nacistickým Německem. Poté, až se válčící státy ocitnou na pokraji zhroucení, vpochoduje odpočatá Rudá armáda do Evropy s proletářskou revolucí. Jak se vyjádřil člen Kominterny Alexandrov: „Hitlerova válka vyčerpá Evropu, která nám potom spadne do klína. Lidé přijmou jakýkoliv režim, který bude po válce následovat.

Válka je spravedlivá!

Dva měsíce před německým útokem na Západ psal Gottwald do Prahy, že spolu s německým proletariátem zastává strana společnou linii boje proti západnímu imperialismu jako válečnému agresoru. Nadále vedení strany vystupovalo ostře proti Benešově zahraniční akci: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím: nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády.“ Jak známo, postoj Moskvy, respektive zahraničního vedení KSČ, se změnil teprve po vstupu Sovětského svazu do války (22. června 1941). Předtím mnozí komunisté v řadách československé zahraniční armády postupovali dle instrukcí strany. Po vylodění zbytků československé armády ve Velké Británii vypukla v táboře Cholmondeley těžká krize. Příčinou byly především události z Francie a politický kurz Moskvy. Přes půl tisíce vojáků vystoupilo z armádních řad a raději se nechalo internovat v britských Pioneer Corps, než aby bojovali za československou věc. Mnoho znich se do armády vrátilo na popud strany v roce 1942.


Silný triumvirát. Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Václav Nosek

Nechci ani v nejmenším snižovat vysoký počet obětí z řad komunistického odboje, zároveň však nechci, aby se o KSČ psalo jako o rozhodující síle domácího (zahraničního) odboje, pokud víme, že se tato síla po dlouhých 22 měsíců rozhodně stavěla (a mnohdy bojkotovala) vůči válečnému úsilí západních demokracií.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 3/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔04.02.2013 📕6.820

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře