V hledáčku Státní bezpečnosti

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 32.921

Válečný hrdina

Karel Kasal se narodil 24. září 1917 v rakouském Voitsbergu. Po složení maturity se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka, když v červenci 1935 dobrovolně nastoupil ve Znojmě vojenskou prezenční službu. V kritickém roce 1938 ukončil v Prostějově aplikační kurz jako stíhací pilot (kurz probíhal od 4. října 1937 do 2. července 1938, splnil jej s dostatečným prospěchem, kdy skončil 31. z 35 frekventantů). Důstojnickou hodnost získal rok předtím, po absolvování vojenské akademie v Hranicích (byl vyřazen 29. srpna 1937 jako 65. z 69 uchazečů s dostatečným prospěchem). Za mobilizace sloužil jako nižší důstojník u 36. stíhací letky, náležející do sestavy Leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše, s domovským sídlem v Olomouci.

K československému zahraničnímu odboji se připojil 10. ledna 1940, kdy se tzv. „jižní“ cestou (přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii) vypravil do Francie, na jejíž území vstoupil přesně rok po okupaci českých zemí. Stejně jako jeho mnozí kolegové, ani on se nestačil zapojit do bitvy o Francii, ale již 17. června 1940 odletěl ve skupině štábního kapitána letectva Seckého z Bordeaux do Velké Británie, kde přistál na letišti Hendon poblíž Londýna. O necelý měsíc později vstoupil v hodnosti poručíka do řad Royal Air Force Volunteer Reserve (Dobrovolná záloha Královského letectva).

Reklama

Po přeškolení na britskou leteckou techniku a ukončení výcviku v Training Operational Unit nastoupil 25. listopadu 1940 službu u britské 607. perutě. Dvacátého května 1941 následovalo zařazení ke Třistatřináctce a 13. června 1942 k 312. československé peruti, kde se o pár dní později stal velitelem letky B v britské hodnosti Flight Lieutenant (kapitán). Do téže československé hodnosti byl povýšen 28. října 1943, zatímco britskou nosil na své uniformě již od 1. března 1942.


Karel Kasal jako nadporučík RAF

Exeterské (československé) stíhací křídlo se 23. června 1942 zúčastnilo nad severozápadní Francií, konkrétně letištěm Morlaix, dramatické operace. Kapitán Kasal v jejím průběhu utrpěl zranění, když se jeho Spitfire Mk.VB, BL343, ocitl v zaměřovači Oberleutnanta Egona Mayera, velitele 7./JG 2. Granát z jeho Focke Wulfu Fw 190 A-3 zasáhl přímo kabinu Kasalova stroje a střepiny jej bolestivě zasáhly do pravého stehna. Ačkoliv německé eso po přistání nárokovalo sestřel britského Spitfiru, českému pilotovi se navzdory nepříznivým okolnostem podařilo vyváznout a bezpečně přistát na domovské základně, kde jej na pokraji sil museli z kokpitu vytáhnout mechanici. Takové štěstí neměl velitel křídla, Wing Commander Alois Vašátko, jemuž se stala osudnou kolize s nepřátelským letounem. Byla to velká ztráta, ne-li největší, která československé letectvo za války postihla.

Záhy po zranění v boji utrpěl úraz při autonehodě (viz níže) a na konci srpna 1942 se podrobil zdravotní léčbě a následné rekonvalescenci. V druhé polovině září téhož roku se vrátil k 312. peruti a posléze dokončil turnus 200 operačních hodin. Ještě předtím se ale 19. srpna 1942 zúčastnil nad Dieppe největší letecké bitvy toho roku: „Člověk leckdy v lovecké vášni zapomíná na vlastní bezpečnost, ale nepříjemná zkušenost z minulých bojů, kdy mne zezadu napadl nepřátelský stíhač a proděravěl mi letoun i pravou nohu, mě teď nutí k opatrnosti. Uhýbám a vidím, že je právě nejvyšší čas – oba Fw 190 jsou již za mnou a pálí ze svých zbraní. Prudce obracím svého Spitfira proti nim a přibližuji se závratnou rychlostí. Krčím se za pancéřové sklo a vůbec se nedívám ven, abych nemusel uhnout, palec mám přitom na spoušti a stále střílím. Stín, který se prudce mihl přes mou kabinu mi dokazuje, že jsem prolétl mezi oběma letouny. Jeden z nich, patrně zelenáč, se zalekl blízkosti letounů a odtrhává se od svého vedoucího. Beru si ho za cíl. V jednotě je síla a tady jednota už dávno chybí. Individuální souboje vystřídaly organizované útoky skupin a celá obloha je jedním zmítajícím se klubkem letounů, v němž se dvacetkrát tak tak uhneš bezprostřední srážce, kde je vzduch prosycen kouřem hořících letounů a protkán mléčnými drahami, které za sebou sráží rozžhavené střely. Můj cíl se snaží střemhlavým letem uniknout. Střílím bez přestání, až mi mizí v hustém kouři, který se valí z hořícího Dieppe.


Karel Kasal u svého Spitfiru

Po povinném šestiměsíčním odpočinku se k 1. únoru 1943 vrátil ke své jednotce jako velitel letky A. Po ukončení dalšího turnusu nastoupil 11. června 1944 do československého depotu a posléze na Inspektorát československého letectva v Londýně. Do operační služby opět nastoupil 1. září 1944. Ostřílený veterán byl jmenován velitelem 313. perutě, v britské hodnosti Squadron Leader (major), ale již v polovině listopadu téhož roku přešel na Inspektorát. Důvodem byl konflikt s britským velitelem základny Skeabrae na Orknejských ostrovech, z níž „třistatřináctka“ operovala. Současně mu byla k 15. listopadu 1944 zrušena i britská hodnost majora. Zpět k operační jednotce, tentokrát 312., se vrátil až po skončení války (16. června 1945), v jejímž průběhu dosáhl jednoho potvrzeného a jednoho pravděpodobného sestřelu. Po návratu do vlasti působil v rámci Leteckého pluku 2 v hodnosti štábního kapitána. Za svoji válečnou činnost obdržel dvakrát Československou medaili Za chrabrost, třikrát Československý válečný kříž, Pamětní medaili Československé zahraniční armády (VB), Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně a britskou The 1939–1945 Star with 1939–1943 Clasp. Jeho nadějná vojenská kariéra byla ukončena poté, co ztropil výtržnost kvůli své snoubence.

Temperamentní mladý muž

V kvalifikační listině za rok 1938 se můžeme dočíst, že poručík Kasal byl velmi živé a velmi vznětlivé povahy. Dále to, že pocházel ze slušně zaopatřené rodiny a byl zhýčkaný. Při správném vedení ale bylo možné očekávat, že z něho bude schopný důstojník. Prozatím se ale jednalo o slabého nižšího důstojníka letky. Na druhou stranu se pravilo, že létal velmi dobře na stíhacích letounech, byl odvážný, ale někdy neopatrný. Zatímco k vedení podřízených nebyl způsobilý, působil naopak jako dobrý letecký instruktor. Dále disponoval dobrou pamětí, byl nadaný, správně uvažoval, ale někdy bylo těžké se s ním dohodnout. Velitel pluku souhlasil s hodnocením svéoho podřízeného (stupeň: dobrý) s tím, že mu byla udělena výstraha.

Reklama

Během svého působení u Leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše se dostal celkem čtyřikrát do konfliktu se svými nadřízenými (3. února 1938: písemná důtka, 24. února 1938: 21 dní domácího vězení, 27. července 1938: písemná důtka, 13. ledna 1939: 14 dní zostřeného domácího vězení). První důtku dostal za soustavnou a opakující se nepřesnost, nedochvilnost a nepořádek. První „uvěznění“ za to, že se zdržel po celou noc z 19. na 20. února 1938 bez povolení mimo kasárna a tentýž den projevil při provádění leteckého výcviku nedostatečný zájem a choval se drze vůči svému představenému. Druhá důtka mu byla udělena, jelikož prováděl ledabyle službu dozorčího důstojníka a poslední „vězení“ za to, že ve dnech 6. až 8. ledna 1939 opustil bez povolení obvod své posádky a 7. ledna nenastoupil do zaměstnání.


Egon Mayer (19. 8. 1917 – 2. 3. 1944), 102 sestřelů

V průběhu své služby u Královského letectva byl nadřízenými hodnocen jako velmi dobrý stíhací pilot, dobrý velitel roje, projevující zájem o létání a spolehlivě pracující. Jeho „temperament“ se projevil i v dobách válečných, jak dosvědčuje subjektivní zápis v deníku leteckého kolegy, kapitána Josefa Hanuše: „Karel Kasal, o němž každý říkal, že za mnoho nestojí jeho charakter, se prý nalil jako kára, vzal si Hurikana a dělal nízko akrobacii. Výsledek? Kasal rozbitý, jeho Hurikan též rozbitý a mimo to rozbitý ještě jiný Hurouš. Jak se mohl dostat nalitý k létání, ví sám Pánbůh.

K události došlo 26. června 1941, kdy nadporučík Kasal havaroval se Spitfirem (nikoliv tedy Hurricanem) Mk.IA, R6709, 313. perutě při přistání na letišti Martlesham Heat, nacházející se u východoanglického pobřeží. Došlo přitom ke kolizi s parkujícím Hurricanem Mk.IIB. Kasal utrpěl tržnou ránu na hlavě, otřes mozku a byl převezen do místní nemocnice. V jeho letecké kartě se uvádí, že šlo o zranění těžkého rázu. Takřka o rok později (29. srpna 1942) se zranil při autonehodě, kdy utrpěl zlomeninu pravé lopatky.

Do mnohem vážnějších potíží se však dostal 23. ledna 1946, kdy na něj vojenský prokurátor podplukovník justice Zdeněk Hoblík vystavil zatýkací rozkaz a uvalil vyšetřovací vazbu. Důvodem bylo napadení strážmistra SNB Jaroslava Krahuly, k němuž došlo 12. ledna o půl třetí ráno. Tehdy se štábní kapitán letectva Kasal se zbraní v ruce dobýval do budovy Zemského odboru bezpečnosti v Praze, kde byla držena jeho snoubenka Helena Bušová. Krahula utrpěl poranění levého ukazováčku a navíc bylo zjištěno, že „útočník“ nosil bez povolení šestiranný bubínkový revolver. Při výslechu uznal, že se do budovy snažil dostat stůj co stůj, což omlouval svým rozčílením a duševním rozpoložením. Na konci března 1946 byl přeložen k Leteckému náhradnímu pluku 1 za účelem propuštění a 31. května 1947 přeložen do zálohy, když již předtím (3. února) demobilizoval.

Tečku za celým případem učinil Kárný výbor velitelství 1. oblasti, který na konci prosince 1948 rozhodl o odnětí vojenské hodnosti Karlu Kasalovi nejen za výše uvedený incident, ale i za údajně nepravdivé obvinění jednoho praporčíka (podáním z 30. října 1945) za jeho chování během okupace. V té době však již manželé Kasalovi působili téměř rok ve Velké Británii.

Rádio Svobodná Evropa

Po návratu na britské ostrovy opětovně vstoupil do Královského letectva, u něhož sloužil pět let, a to především na základnách umístěných v západním Německu. V roce 1952 našli manželé uplatnění v Rádiu Svobodná Evropa, nacházejícím se v zorném poli Státní bezpečnosti. Kasalovi se zde zřejmě cítili nedoceněni a jeho ženě, slavné filmové herečce, se stýskalo po domovině. V roce 1950 se jim navíc narodil syn Karel – „Charlie“ (úspěšný podnikatel, zakladatel a spolumajitel Radia Beat).


Mechanici ošetřují Spitfire Mk.VB

Reklama

Helena Bušová-Kasalová iniciovala schůzku se zástupcem ministerstva zahraničních věcí Československé republiky, k níž došlo 10. září 1955 ve vídeňské kavárně Hochhaus. Diplomatický pracovník byl ve skutečnosti příslušník I. správy ministerstva vnitra, nadporučík Stanislav Tomeš. Další dvě schůzky, kde byl již přítomen i Karel Kasal, proběhly počátkem října téhož roku opět ve Vídni. Manželé se údajně chystali uskutečnit propagační kampaň, jejímž účelem mělo být poškození dobrého jména stanice Svobodná Evropa. Současně ale odmítli podat o rádiu jakékoliv informace zpravodajského rázu.

Celá akce měla začít pracovněprávní žalobou na Svobodnou Evropu ze strany Heleny Bušové-Kasalové, následované články v tisku, referujícími o tomto sporu, v očekávání odvetných opatření vůči manželům. Paní Kasalová v rádiu nepracovala od června 1955 a její muž očekával brzké propuštění jako reakci na jejich aktivity. Poté hodlali odjet do Československa, kde chtěli vydat prohlášení odsuzující činnost Rádia Svobodná Evropa a opětovně vycestovat na Západ, čímž by dokázali, že v Československu existovala svoboda pohybu. Odměnou mělo být zastupování pražské vlády při vývozu československých kuličkových ložisek do (zejména) kapitalistické ciziny.

Příslušníci I. správy MV ovšem hodlali hrát podle vlastních pravidel. Nevěřili jejich náhlému vlasteneckému procitnutí, ve všem viděli spíše deziluzi, zklamání z neuplatnění a v neposlední řadě hmotný zisk a Kasalovu možnou spolupráci s britskou zpravodajskou službou. Rozvědka hodlala přinutit manžele k agenturní spolupráci, umožnit jim příjezd do staré vlasti, ale poté jim nedovolit vycestovat zpět na Západ. Ministr vnitra Rudolf Barák informoval 26. června 1956 politické byro ÚV KSČ o pozadí celé operace, která získala 7. července zelenou, s přesně rozpracovaným harmonogramem.


Kapitán Kasal po návratu z hlídky nad invazním pobřežím, červen 1944

V pondělí 9. července měl Kasal prostřednictvím ČTK zveřejnit své prohlášení, odsuzující praktiky Rádia Svobodná Evropa. Týž den měla Večerní Praha informovat o příjezdu manželů, britských občanů, a zveřejnit jejich fotografie z romantické procházky po Václavském náměstí. Československý rozhlas měl odvysílat jeho proklamaci, popřípadě z ní učinit podstatný výtah. V podobném duchu se měly uskutečnit aktivity paní Kasalové. Dle plánu byla prohlášení uveřejněna v Československém rozhlasu a denním tisku. Tribun komunistické strany, Rudé právo otisklo (stejně jako Hlas domova) na druhý den výtah z manifestu Karla Kasala, pravící, že zpravodajství Rádia Svobodná Evropa bylo tendenční a jeho zaměstnanci dílem nešťastní a dílem zkažení lidé. O to větší vyjádřil překvapení, jak si v Československu mohou žít lidé po svém a demokraticky řídit své věci. Dále vyjádřil přání, aby jeho malý syn navštěvoval českou školu, a měl v úmyslu přesvědčovat emigranty o návratu domů.

Helena Bušová-Kasalová v rozhovoru pro Rudé právo uvedla, že chtějí vycestovat zpět na Západ, aby dokázali všem, kteří se chtěli vrátit, ale báli se, že v Československu existuje opravdová svoboda. Nakonec v září 1956 skutečně odjeli, aby se do vlasti vrátili v říjnu a listopadu téhož roku. Při té příležitosti jim bylo důrazně sděleno, že pokud se budou chtít znovu navrátit, budou muset při příjezdu odevzdat své britské pasy a přijmout československé občanství. Ministerstvo vnitra se stále nezbavilo podezření, že Karel Kasal je agentem britské zpravodajské služby.

V případě paní Bušové-Kasalové vytěžila StB mnoho podrobností o struktuře Rádia Svobodná Evropa, stejně jako o jejich zaměstnancích a pláncích stanice. Dokument vzniklý na základě jejího svědectví má celkem 72 stránky. Získané poznatky byly o to cennější, že v té době objekt Svobodné Evropy postrádal agenturní síť.

Po návratu do Velké Británie se manželé setkali s oprávněnou nedůvěrou exilového hnutí, a proto vycestovali do Kanady. Helena Bušová-Kasalová se pokusila v roce 1983 znovu za každou cenu získat povolení k návratu domů. Její muž byl v té době již po smrti (Karel Kasal zemřel 14. listopadu 1980), syn dospělý a stesk po domově velký. Nicméně orgány ministerstva vnitra její prosbu neakceptovaly (ve stanovisku 31. odboru I. správy SNB ze 7. října 1983 byla hodnocena jako: „bezzásadová a bezcharakterní žena), ačkoliv uvedla, že sdělí veškeré podrobnosti o tom, proč v roce 1956 její rodina nezůstala v Československu. Helena Bušová-Kasalová zemřela 28. listopadu 1986 v kanadském Winnipegu.

Historik Prokop Tomek, který případ manželů Kasalových podrobně zmapoval, konstatuje: „Podle dochovaných archivních materiálů se jako nejpravděpodobnější jeví vysvětlení, že se Karel Kasal s Helenou Bušovou necítili ve Svobodné Evropě doceněni finančně i společensky. Riskantním plánem se za to chtěli Svobodné Evropě pomstít, otevřít si dveře do Československa k občasným návštěvám (zvláště H. Bušová nesla odloučení od domova těžce) a ještě získat nějaké materiální zajištění pro další existenci na Západě. Plán to byl však riskantní a nedopadl podle jejich představ.

Snaha získat „zápaďáka

Kasal prohlásil, že měl v úmyslu přesvědčovat emigranty k návratu do vlasti. Zde pravděpodobně vycházel z propozic vydaných náčelníkem III. odboru, VI. správy ministerstva vnitra, majorem Karlem Kropáčkem, který instruoval své podřízené, aby se pokusili o maximální vytěžení bývalého příslušníka Královského letectva, štábního kapitána Kasala. Příslušníci StB se měli soustředit na následující okruhy: Z jakého zdroje pocházely informace o československém vojenském letectvu, zejména o jeho přezbrojení na proudové stroje, vysílané Svobodnou Evropou? Jsou Kasalovi známy osoby, na něž se v československém letectvu obrátila či hodlá obrátit americká a francouzská rozvědka? Co ví o tzv. „tanku svobody“, jehož osádku tvořili příslušníci základní služby u letectva Krejčiřík a Hora a jenž přejel hranice do Spolkové republiky Německo? Jak známo, oba vojáci posléze vypovídali v relaci Svobodné Evropy. Jaké bylo ale jejich další využití? Má informace o poručíkovi Krmanovi, který v roce 1953 uletěl na Aradu společně s poddůstojníky Molnárem a Fleischnakrem? Stejně jako v předchozím případě byl Krman využit propagandisticky Svobodnou Evropou. Jaký byl další osud nadporučíka Zavadilka, který v následujícím roce „zakufroval“ společně se svobodníkem Šormem s letounem Aero 45 do západního Německa? Šorm se nevrátil a stejně jako jeho předchůdci vystoupil v pořadu Svobodné Evropy. Kde se tento poddůstojník nacházel a jaké bylo využití jeho i předchozích osob? Kteří z příslušníků československého letectva a bývalých příslušníků RAF působili ve stanici Rádio Svobodná Evropa a kteří působili přímo v centrálách americké a francouzské rozvědky? A konečně, nacházeli se mezi příslušníky Královského letectva v zahraničí tací, kteří by se chtěli vrátit do Československa? Pokud ano, tak co jim v tom brání? Major Kropáček podtrhl, že návrat příslušníků RAF do vlasti by se stal pádným politickým argumentem a přesvědčivým faktem pro ty piloty československého letectva, zabývajícími se úletem do zahraničí.

Nepodařilo se mi v archivech nalézt odpovědi na výše položené otázky. Pravdou zůstává, že ač se Státní bezpečnost snažila sebevíce, žádný veterán, natož aktivní příslušník Královského letectva, se nikdy nevrátil zpět do komunistického ráje.

Zdroje:
ABS;
AMZV;
VÚA;
Hanuš, J.: Osobní deníky 1939–1945. Kopie v držení autora;
Tomek, P.: Československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa, Praha 2006;
Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu 3. část, Cheb 2001.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více