Bohumil Hrabal pod dohledem (nejen) komunistické cenzury

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕8.282

Umělci pod dohledem přísného oka cenzorova

Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byla ustanovena při předsednictvu vlády, a to vládním usnesením číslo 17/1953. Aktivní činnost zahájila 1. srpna 1953. Rozhodnutím vlády byla záhy převedena do působnosti ministerstva vnitra. Každý z cenzorů byl povinován předkládat na vnitro tzv. denní zprávy, které musely být signovány přímo náčelníkem nebo jeho zástupcem. Je důležité upozornit, že cenzura fungovala jaksi ve „vzduchoprázdnu“, neboť jí chyběl zákonný podklad, což ovšem českoslovenští soudruzi doháněli v konzultacích se svými protřelými sovětskými protějšky. Na začátku svého působení se musela HSTD spokojit s „pouhými“ 96 cenzory (neboli „plnomocníky“, jak byli na vnitru označováni), ale postupně se jejich počet navýšil na plných 270 (plus dalších 250 externistů). „Strážci slova“ se rekrutovali především z řad KSČ. V mnoha případech se jednalo o „dělnické kádry“, dohánějící erudovanost stranickým zápalem. Dle podkladů, zpracovaných po deseti letech fungovaní HSTD, téměř 35 % cenzorů disponovalo toliko základním vzděláním, nižší střední vzdělání mělo necelých 17 %, maturity dosáhlo téměř 30 %, vysokoškolského vzdělání pouze 15,4 %, stranickým vzděláním disponovalo 1,6 % a 23,4 % „plnomocníků“ absolvovalo Univerzitu marxismu-leninismu.

Cenzoři rovněž posílali „výplody“ své práce na příslušné oddělení Ústředního výboru KSČ, s jehož pracovníky ostatně předem konzultovali některé ze svých zákroků vůči tištěnému i mluvenému slovu. Tajným rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka z roku 1955 byla HSTD podřízena jeho náměstkovi, přičemž jejího náčelníka jmenoval přímo ministr. V „záchvatech“ občasné a dočasné liberalizace totalitního režimu se vůči praxi všudypřítomné cenzury ozývali (nejen) umělci a intelektuálové všech kulturních směrů. Tlak se stupňoval zejména v polovině 60. let. HSTD sice v roce 1966 ukončila svoji činnost, ale na jejím místě byla zákonem číslo 81/1966 Sb. legalizována Ústřední publikační správa, která byla 4. března 1968 zrušena předsednictvem ÚV KSČ. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy došlo ke zřízení Úřadu pro tisk a informace.

Perlička na dně

A signál první knížečky mému muži nepřicházel a nepřicházel, už ani nepil, jen v noci vykřikoval, že skočí z okna, že se nechá přejet vlakem, a tak druhý den, když jsem měla volno, jsem se oblíkla do těch mých parádních šatečků, obula červené botičky s vysokými šteklíčky, vzala jsem si deštníček a vydala jsem se do nakladatelství. A když jsem pak stála před ředitelem a řekla, kdo jsem, ukázala jsem deštníčkem tím směrem tam někam do Libně, Na hráz, do čísla 24, a povídám… Tak hele, tam někde leží můj klenot, už ani nechlastá, už nemá sílu ani mi skočit pod vlak, protože ten signál té jeho slavné knížečky nejde a nejde… Jen se tam jděte podívat na to, jak jste mi mého muže zřídili! […]

A tak se stalo, že sám ředitel mi povídá, já vás chápu, já taky, než mi vyšla první knížka básní, tak jsem se jí taky nemohl dočkat, taky jsem skákal pod vlak a myslel na poslední věci člověka… Vzal telefon a za chvilku přišel úředník a přinesl ten signál, ten signál, který nesmí dát nakladatelství z ruky. […] A tak jsem šla pyšná Václavákem a v jedné ruce deštníček a ve druhé červenou mašlí převázanou Perličku na dně, vykračovala jsem si to a snila o tom, jak to bude krásné, až tahle knížečka vyjde amůj klenot se mnou bude tudyma procházet a za výkladními skříněmi Knihy bude ta Perlička na dně, jak udělám hostinu, svatbu v domě, šampaňské bude stříkat, jako by můj muž vyhrál formuli číslo jedna…“


Mladý Hrabal na počátku 30. let

Perlička na dně vyšla v lednu 1963 a stala se tím, co dnes označujeme slovem bestseller. Hrabalovi bylo 49 let a jeho povídkový soubor získal Cenu nakladatelství Československý spisovatel za nelepší dílo roku (za Pábitele obdržel Cenu nakladatelství Mladá fronta za nejlepší knihu roku 1964). Následující rok bylo připraveno druhé vydání a v roce 1965 byly povídky převedeny na filmové plátno režiséry nové vlny. Již tehdy se ukázalo, že zejména Jiří Menzel má „patent“ na „přetavení“ Hrabalovy poetiky do filmové podoby, ačkoliv můžeme namítnout, že jeho knižní příběhy poněkud „zjemnil“ a zidealizoval, na což však má, jakožto bravurní umělec, „svaté“ právo. Ostatně slavný režisér nikdy netvrdil, že on jediný ví „jak na Hrabala“. Rok po vstupu na oficiální literární scénu vyšly Taneční hodiny pro starší a pokročilé (původní text vznikl již v roce 1946 a v roce 1965 získala kniha Cenu nakladatelství Československý spisovatel) a v roce 1965 je následoval Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (většina povídek byla publikována časopisecky počátkem 60. let). Bylo tomu přesně deset let, kdy přinesl básník a překladatel Josef Hiršal ukázku Hrabalovy tvorby šéfredaktorovi Československého spisovatele, Ladislavu Fikarovi, kterého pábitelský sloh nového autora vůbec, ale vůbec nenadchl. V roce 1959 Hiršal společně s dalšími umělci žádal předsednictvo Svazu československých spisovatelů, aby mohl Hrabal pracovat (na odpovídající pozici) na poloviční úvazek v národním podniku Sběrné suroviny, což se nakonec stalo, ale poté, co mu někteří kolegové záviděli z toho plynoucí výhody, odešel raději na pozici kulisáka do libeňského Divadla S. K. Neumanna. Tentýž rok sice bylo zakázáno vydání Skřivánků na niti, ale fenomén Hrabal se již nedal zastavit. Po čtyřech letech kulisáckého „hraní“ se nakonec stal spisovatelem z povolání. Jeho knihy se záhy překládaly do světových jazyků a na základě jeho scénáře si Ostře sledované vlaky „dojely“ v roce 1968 do Los Angeles až pro Oscara: „A tak zatímco já jsem sestoupila z toho svého prkna servírky z grilu hotelu Palace, můj muž stoupal po tom svém prkně a stal se členem Svazu spisovatelů a stal se členem redakce Literárních novin a s panem Menzlem sepsal scénář k filmu Ostře sledované vlaky a dostali za to Velkou cenu Mannheimu, a ještě výš stoupal můj muž po tom svém prkně a pan Menzel dostal za ty Vlaky cenu největší, Oscara, a potom byl můj muž s Jiřím pozván na Hrad a tam dostali oba dva státní cenu Klementa Gottwalda a od té doby byl jmenován laureátem státní ceny a já jsem vlastně taky byla laureátkou, protože můj muž přinesl domů ty řády dva, byl ten řád docela nenápadný, vkusný,“ popisuje Hrabal dotyčnou událost v Prolukách ústy své milované ženy Elišky, zvané Pipsi.

Zásahy cenzury

V průběhu 60. let zcestoval Bohumil Hrabal nejen „půlku světa“, ale dostal se i do zorného pole Hlavní správy tiskového dozoru ministerstva vnitra. Na jeho knihy se stály předlouhé fronty a po prvním vydání následovalo vzápětí druhé. Komunistická cenzura nabyla „oprávněného“ dojmu, že musí čtenáře bránit před Hrabalovým argotem. Ten ostatně v Morytátech a legendách představuje rozporuplné reakce od čtenářů, jimiž byl vystaven po celý život:

Pane Hrabal, věřte mi, ale po přečtení Vašich knížek už nemám klidu, stále mě mučí a pronásleduje nevýslovná krása, křehkost, legrace, bolest, moudrost, sakra, svatý pane.

To se duše skutečně napila průzračně nezkalené vody. Jásal jsem při čtení. Již dávno mi nebylo u srdce tak dobře. Viďte, člověk je přeci v jádru dobrý a takové dílko jako Pábitelé právě rozezvučí ty nejlepší struny, z nichž je utkán nejideálnější hudební nástroj – lidská duše.

Pacholek je to, gauner, možná teplouš nebo impotent. Vždyť všechny ty jeho tzv. lidové výrazy jsou žalovatelné, patří vlastně jednak na vyšetření neurologické, jednak mravnostní policii.

Nechci srovnávat, ale opravdu jste z rodu Vančurů, z rodu Ladislava Klímy, z rodu Jaroslava Haška, z rodu Kubínova. Máte nádherný slovník, plný poezie, nic sladkého a ubrečeného, ale krevnatého, živočišného. […]

Ty prase sprosté, kterého dnes všichni vynášejí do nebe, kdy přestaneš otravovat lidské duše svými nechutnými perverznostmi? Kolik jste prochlastali se svými „kritiky“ a recenzenty v bordelech, že tě tak vychvalují?

Dost už Hrabala!“ je heslo slušných lidí. Nemysli, že Tvá sláva poroste do nebe. Ty hajzle, prase kudrnaté. Čert ať tě sebere!

Lituji, že nemám čas, abych ti mohl večer s radostí plivnout do té tvé hnusné tlamy, ty ničiteli mládeže.

Já oceňuji ty Vaše náměty, myšlenky, hloubku a srdečnost, vypravěčský talent a všecko to ostatní, co dělá Vaše knížky poutavé, jako když pohladí.


Eliška (Pipsi) Plevová a Bohumil Hrabal, 1956

Počátkem listopadu 1966 rozhodl blíže nejmenovaný cenzor po konzultaci se zástupcem vedoucího II. oddělení ÚV KSČ, soudruhem Brůžkem, aby bylo z připravované knihy Bohumila Hrabala a Miroslava Peterky Toto město je ve společné péči obyvatel (vyšla v roce 1967) vypuštěna nemalá část předmluvy, pojednávající o různých -ismech, jimž byli obyvatelé města vystaveni působením věků: „Proto obyvatelé tohoto města jsou neustále ponoukáni civilizačním démonem, který jim dává takové klapky a takové brejle na oči, že neustále vidí jen ty chuchvalce a trsy skutečnosti, které na hlavní třídy a ulice a náměstí nepatří.“ Text pokračoval v tom smyslu, že frustrovaní obyvatelé se nemohli dovolat nápravy, pokud se setkali s hromadou odpadu, padající okapovou rýnou nebo se propadli po pás do rozkopaného trotoáru. Někteří potom psali do rubriky Čtenáři nám píši, zatímco jiní se doma zamkli do almary a vyřvali tam všechno to, co by jinak řekli odpovědným osobám. A tak, ať obyvatelé města chtěli či nechtěli, ať se dohodli či nikoliv, byli odsouzeni, aby toto město považovali za město ve společné péči obyvatel: „Tuto knížku, její text i fotografie, lze považovat za satirické, křivé a zvětšující zrcadlo ironie a černého humoru, který drsně a záměrně konstatuje to, co bylo řečeno předtím. Lze také tuto knížku považovat za kardiograf nepravidelně čárající zprávu o možné angíně pectoris Evropy, srdci tohoto srdcete, Prahy, města, které je ve společné péči všech obyvatel.“ Cenzoři dále dospěli ke shodě ohledně vyřazení (mimo jiné) následujících pasáží z hlavního textu:

Poblíže Staroměstské radnice jsem třel úd neznámému vojínovi.

Protože jde o člověka docela nevědomého, jest míti za to, že má kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, i když má sklony ke krádežím.

Já jsem se jí ptal: „Paní, hrajete sportku?“ A ona řekla, že ano. Já jsem jí pověděl: „Mákněte mi na příklopec a budete mít štěstí.

Bylo to večer a on mi ve stoje lízal pohlavní ústrojí. Bylo to asi proto, že on nemohl normálně souložit.

Byl zneužit při pohlavním styku do zadní části těla.

Komu vadí v práci pití, ať nepracuje.

Pohmožděninu nad pravým okem a vyraženou nohu z kyčle způsobil obviněný proto, že jeho manželka při vykonávání manželských povinností jedla jablko. Je povahy hloubavé, pročetl bibli a Dějiny VKS(b), jimi se řídí a podle nich žije.

Obviněný vyprovázel Vlastu Nováčkovou z taneční zábavy. Po cestě mu měla sáhnout do příklopce a měla zjistit, že jmenovaný ho nemá. Obviněný se na příkaz vyšetřovatele podrobil lékařskému vyšetření a bylo zjištěno, že jeho pohlavní úd je zcela v pořádku.

Osahával ji na poprsí, přirození a jiných částech těla, aniž by k takové činnosti byl nějak oprávněn.

Brečí? Ať brečí! Vo to míň vychčije!

Trolejbus zastavil ne proto, že by byl přeplněný, ale proto, že tři chuligáni napadli průvodčí, tuto honili kolem troleje a obviněný Hamelík volal: „Pocem, ty nudle, já tě přefiknu!

Chtěla, abych byl její osobní váhou. Kramflíčkem by mi stála na srdci. Aby v mých očích pak viděla, kolik váží. Kdyby mi dala znamení, přirozením bych jí psal dopisy.


Se svým milovaným plzeňským

V pořádku nebyla shledána ani obrazová část knihy. Konkrétně se jednalo o tyto Peterkovy fotografie: demolice Stalinova pomníku na Letné; výkladní skříň s lahvemi vína, za nimiž byl vylepen plakát s citátem Nikity Chruščova z XXII. sjezdu KSSS; opuštěnou ulici v Kotcích s transparentem: Další snížení cen partiového textilu; frontu lidí před plakátem, na němž byly vztyčené ruce se zaťatou pěstí. Cenzuře byly podrobeny i rozhovory Bohumila Hrabala, objevující se v tehdejším denním tisku. Do prosincového čísla Orientace z roku 1966 bylo doporučeno přepracovat spisovatelovu odpověď v článku: Bohumil Hrabal – Jaroslav Putík odpovídá na otázky Jaroslava Putíka – Bohumila Hrabala. Závadným byl shledán tento segment: „U nás obyčejně život je tak zdramatizovaný, že stačí nejdřív zapisovat, pak klasifikovat a třídit pod úhlem jistého dojetí. […] A tak zatímco v cizině když někdo chce napsat dobrou prózu, musí mít sakra imaginaci, nebo musí do sebe investovat několik skleniček, aby podráždil inspiraci alespoň tak aby měl vidění, stačí u nás jen jít a mít otevřené oči a uši. Proto je u nás všechno obyčejné neobyčejné, všechno je stylizováno, ozvláštněno, přehnáno.“ Rovněž otázka ohledně marxismu měla z článku zmizet: „Tvůj slavný strýc Pepin prohlásil: To když má být zástupce myšlenky na světě, tak nesmí dělat voloviny. Vztahuješ to i na marxismus? Strýcův výrok je idealistický, maximalistický, normativní, esencialistický. Ale člověk žije spíš řadou existenciální, reální a normální. Tak voloviny se nejen přiházet mohou, ale musí. Nevím, proč by měl být marxismus jako vědecký světový názor pro praktické lidi vyjmut z kouzla chyb? Vždyť voloviny jsou někdy matkou velkých objevů. Jenže takové chyby se musejí přiznat a přes úskalí téze – antitéze jít syntézou dál, vstříc dalším chybám.“ Stejně tak Hrabalův dotaz směřující k Putíkovu vnášení revizionistických tendencí francouzských a italských komunistů do československé literatury měl být vypuštěn. Jako pro mnoho umělců a intelektuálů oné doby, přišel pro Hrabalovu tvorbu a jeho samotného zlom po srpnové invazi.


Bohumil Hrabal na sklonku života

Na indexu

V roce 1969 připravovalo nakladatelství Mladá fronta k vydání knihy Domácí úkoly a Poupata. Bohumil Hrabal potřeboval potvrzení od zaměstnavatele, kterým byl Svaz československých spisovatelů. Získal jej až v březnu 1970, kdy mu jej podepsal Jaroslav Seifert jménem Svazu českých spisovatelů, který však ministerstvo vnitra nezaregistrovalo a rozhodnutím ministerstva kultury byl v prosinci téhož roku rozpuštěn. Vytištěné Domácí úkoly a Poupata šly do stoupy. Slavný spisovatel se ocitl na indexu a pod dohledem StB, ke kterému patří i výslechy v Bartolomějské: „A tak můj muž, když dostal pozvání do Bartolomějské ulice, odcházel tam jako na besedu se čtenáři, šel v poledne a vrátil se až navečer, docela jinačí, ještě zbědovanější, než se vracel z besed se svými čtenáři, kde poslední dobou rád hovořil o svobodě, že pro něho, spisovatele, je svoboda to, co si vezmu… ale z Bartolomějské ulice se vrátil až navečer a byl vážný. Od tohoto dne začal mít posunuté oko, tak, jako ho mají rabíni, ohlížel se, mluvil šeptem… dostala jsem z něho, že po pěti hodinách skončil výslech protokolem, ve kterém můj muž nadiktoval do psacího stroje a pak podepsal, že hovořil s Pavlem Tigridem a že s ním byl na výletě, že vzali s sebou lahvičku a jeden sedlák jim tam hrál na harfu a oni pili a hovořili o světové politice a literatuře.“ Příslušnicí StB rozjeli 25. října 1972 akci Hrbáč. Bohumil Hrabal se stal v žargonu StB prověřovanou osobou. Stejně jako v 50. letech, tak i nyní psal své strojopisy do šuplíku. Jednalo se bez nadsázky o jeho životní díla (Postřižiny: 1970, Obsluhoval jsem anglického krále: 1971, Něžný barbar: 1973, Příliš hlučná samota: 1976). V lednu 1975 se v týdeníku Tvorba objevil tendenčně upravený rozhovor s Bohumilem Hrabalem: „Trvá mi, než se ve všem vyznám, ale jedno jsem pochopil dobře: XIV. Sjezd KSČ byl výzvou všem spisovatelům, kteří patří do téhle země, aby obohacovali život lidí. Já však vím, že vy teoretici, byste to řekli jinak a líp: ale já chci tak, jak to já umím, aspoň říci, že nechci stát stranou a že chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. […] jen bych chtěl, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi a se socialismem. Protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost.“ Výsledkem byla nejen možnost publikovat, ale i ostré odsouzení nemalé skupiny intelektuálů doma i v exilu. Pražští studenti dokonce pálili jeho knihy na Kampě a Střeleckém ostrově. V říjnu 1976, po dlouhých sedmi letech, mohly opět vycházet některé z jeho prací. Součástí perzekuce a neustálého ohlížení se přes rameno byla i autocenzura a jistý konformismus, jak o sobě nelítostně napsal o deset let později v románu Vita nuova: „A chodil do práce už brzo ráno aby v poledne už byl hotov a mohl jít psát ty povídky na objednávku […] a proti své vůli a proti svému přesvědčení psal a pak tam na redakci původní prózy lhal předstíral každou povídku tam nosil a radil se zda ji napsal dobře a když mu to tam pochválili tak se těšil a radoval […] můj muž který si usmyslel že bude spisovatel za každou cenu i za to že přepisuje dopisuje knihu že zradil ty svoje dryácké texty které předčítal svým přátelům a kteří těmi dryáky byli nadšení… A pak se dostavovala odplata za to zmalomyslnění mého muže imezi svými přáteli přestával mít svůj názor se vším co kdo říkal okamžitě souhlasil dopředu se vším jenom ne s tím co by měl říci on Bál se říci svůj názor a když jej řekl tak vždycky jej nakonec odvolal.


Zleva: Ladislav Ducháček, Bohumil Hrabal a filozof Ivo Tretera u Zlatého tygra na konci 60. let

Bohumil Hrabal zřejmě dobrovolně odešel 3. února 1997. Vyjma ministra kultury na jeho pohřeb nedorazil nikdo další z české politické ani vládní scény. Na jeho literární odkaz to nemělo žádný vliv, což zdaleka neplatí o tehdejších mocných.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔01.02.2013 📕8.282

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře