Operace Corkscrew

Autor: RoBoT 🕔︎︎ 👁︎ 25.517

Úvodem

Ostrov Pantelleria

Pantelleria, antická Cossyra, je malý ostrov vulkanického původu, který se nachází ve Středozemním moři takřka napůl cesty mezi Sicílií, od níž je vzdálen 100 kilometrů, a Tuniskem, které leží ve vzdálenosti 70 kilometrů. Zhruba 200 kilometrů jihovýchodním směrem leží Malta. Samotný ostrov je dlouhý 14 a široký 9 kilometrů a nejvyšším bodem je hora Monte Grande s 836 metry.

Ve dvacátých letech zde Mussolini nechal vybudovat trestní kolonii a systém fortifikací. V roce 1937 pak italská vláda zakázala přelety nad ostrovem a přilehlými vodami. Na ostrově se v roce 1943 nacházela stanice s pozemním radarem včasného varování typu Freya, letiště Marghana s podzemním hangárem a se zhruba 80 dislokovanými italskými i německými stíhacími a bombardovacími letouny a řada torpédových člunů a ponorek, ukrytých v četných zátokách a pobřežních jeskyních, dvacítka dělostřeleckých baterií se stovkou děl různých ráží a posádka 10 až 12 tisíc mužů. Posádku tvořily dělostřelecké jednotky, osm kulometných rot sestavených z příslušníků Pohraniční stráže z alpských oblastí, různé podpůrné jednotky a mobilní záloha v podobě pěti pěších praporů, jejichž mužstvo zatím neprošlo bojovým nasazením. Pro svoji strategickou polohu uprostřed Sicilského průlivu a kvůli zde umístěným vojenským zařízením Pantelleria představoval jakousi "korkovou zátku", která překážela válečnému úsilí Spojenců a bylo záhodno ji neutralizovat.

Pelagické ostrovy

Reklama

Pelagické ostrovy jsou souostrovím sestávajícím z ostrovů Lampedusa, Linosa a Lampione. Souostroví se nachází mezi Sicílií, jež je vzdálena zhruba 170 kilometrů, a Tuniskem, do které je to odtud zhruba 110 kilometrů. Lampedusa je skalnatý ostrov ve tvaru velmi protáhlého trojúhelníku o délce zhruba 11 kilometrů a šířce zhruba 3,5 kilometru. Pobřeží jsou vysoká a skalnatá, narušovaná především údolími se strmými stěnami, která zabíhají až do moře, a vytvářejí tak úzké zátoky. V jedné z nich se nachází ostrovní přístav a poblíž městečko Lampedusa. Ostrov byl relativně silně fortifikován a sloužil jako ponorková základna a dočasná přistávací plocha pro letadla Osy. Tyto základny byly cílem útoků letadel z Malty a byly do značné míry vyřazeny z provozu. Na ostrově se ale nacházela posádka 4 tisíc příslušníků italské armády a radarová stanice s německou obsluhou. Oblast kolem stanice a majáku byla silně opevněna, vybavena bateriemi pobřežního dělostřelectva v postaveních umožňujících vzájemné krytí, bateriemi protiletadlového dělostřelectva, četnými, galeriemi propojenými kasematy a propracovaným komunikačním systémem, jehož srdce se nacházelo v podzemním velitelském stanovišti. Oproti tomu na Linose bylo dislokováno jen 140 mužů a na Lampione se nacházela jen obsluha majáku.

První plány - operace WORKSHOP

Již od počátku války komplikovala italská Pantelleria Britům ve Středozemí život, neboť narušovala jejich námořní nadvládu v oblasti. Britové museli odklánět zásobovací trasy kolem Mysu Dobré naděje, což znamenalo výrazné časové i ekonomické ztráty, nemluvě o komplikacích při zásobování těžce zkoušené Malty. V roce 1940 se veliteli Velitelství kombinovaných operací velkoadmirálu Rogeru Keyesovi takřka podařilo prosadit operaci, jejímž cílem bylo obsazení ostrova námořním výsadkem. Členové Výboru náčelníků štábů, stejně jako admirál Cunningham, který velel námořním silám ve Středozemí, sice sdíleli názor na proveditelnost dobytí ostrova, ale vyjadřovali silné obavy z toho, zda bude v britských silách ostrov udržet a dostatečně zásobovat. Situace na Maltě pro ně byla výrazným varováním. Nicméně Keyesovi se podařilo pro myšlenku získat podporu ministerského předsedy Churchilla, který mu dal povolení k přípravám. Keyes vyslal uvolněné příslušníky oddílů commandos na výcvik do Skotska. Mezitím načrtnul plán, který spočíval v nalodění příslušníků commandos na lodě, které se měly stát součástí rychlého konvoje směřujícího se zásobami na Maltu. Tyto lodě by se při plavbě kolem Pantellerie od konvoje oddělily a zamířily by k ostrovu, kde by vysadily příslušníky commandos, kteří by pak ostrov obsadili. Keyes předpokládal, že díky momentu překvapení by se mužům se zvláštním výcvikem podařilo rychle postupovat, což by zabránilo zásahu italského letectva. Odplutí konvoje bylo naplánováno na 18. prosinec 1940. Jenže mezitím došlo ke změně situace.

Na sicilská letiště byly dislokovány jednotky německých střemhlavých bombardérů, což výrazně zvýšilo již tak nemalá rizika spojená s provedením útoku na Pantellerii. Konvoj tak sice vyrazil, avšak bez příslušníků commandos. Operace WORKSHOP byla nejprve odložena a posléze zrušena. Keyes, který měl stále horší vztahy s ostatními vyššími vojenskými činiteli, sice zuřil a snažil se přesvědčit Churchilla o proveditelnosti operace, ale jeho snaha nikam nevedla. Jeho odpůrci měli navíc k dispozici celkem pádný argument. Všechny nákladní lodě plující v jednotlivých konvojích v rámci operace EXCESS sice dorazily na místa určení, avšak Královské námořnictvo přišlo o křižník SOUTHAMPTON a torpédoborec GALLANT. Letadlová loď ILLUSTRIOUS utrpěla několik zásahů, které ji na rok vyřadily z boje.

Operace CORKSCREW

Přípravy

Na začátku května 1943 se blížila kapitulace sil Osy v Tunisku a spojenečtí plánovači pracovali na plánech invaze na Sicílii a do Itálie. Dle rozhodnutí přijatém na lednové konferenci v Casablance mělo k vylodění na Sicílii dojít v červenci 1943. Hlavní spojenecký velitel generál Dwight Eisenhower si uvědomoval, že před uskutečněním operace HUSKY bylo nejprve nutné eliminovat hrozbu, kterou představoval radar, letiště s letadly, dělostřelecké baterie a námořní základny na Pantellerii. Tato "korková zátka" měla být vytažena pomocí operace CORKSCREW, což je anglické slovo pro vývrtku. Spojenci riskovali, neboť neúspěch při dobývání ostrova, jenž obdržel krycí název HOBGOBLIN, by posílil morálku italské armády a mohl by narušit přípravy na invazi na Sicílii, nicméně se rozhodli, že neutralizace tohoto opěrného bodu za ten risk stojí. Získání ostrova by totiž eliminovalo hrozbu prozrazení skutečnosti, že se k Sicílii v rámci operace HUSKY blíží mohutná námořní a letecká uskupení, stejně jako hrozbu případných následných leteckých a námořních útoků na invazní leteckou a námořní flotilu, ulehčilo by zásobování Malty a výrazně zlepšilo podmínky pro operace stíhacích bombardérů při podpoře pozemních vojsk během bojů o Sicílii. Jelikož ostrov v podstatě postrádá písčité pláže, bylo nutné zabránit tomu, aby posádka kladla rozhodný odpor. Myšlenku na něj mělo zlomit mohutné letecké a námořní bombardování. V této souvislosti se spojenecké velení rozhodlo, že Pantelleria poslouží k otestování účinnosti intenzivního leteckého bombardování.

9. května byly zahájeny přípravy operace. Velitel námořních sil ve Středozemí admirál Andrew Cunningham dostal za úkol vybrat lodě, které by poskytly dostatečný útočný potenciál, dopravily na místo britskou 1. pěší divizi a kryly její plavbu ze severoafrických přístavů k Pantellerii. Spolu s Severozápadoafrickým pobřežním velitelstvím letectva mělo námořnictvo rovněž zajistit blokádu ostrova. Hlavní letecký maršál Arthur Tedder, velitel spojeneckých leteckých sil ve Středozemí, měl zajistit dostupnost všech sil Severozápadoafrického velitelství letectva a v případě potřeby i bombardérů z Blízkovýchodního velitelství letectva. K dobytí a obsazení ostrova byla vybrána britská 1. pěší divize, neboť v Anglii prošla částečným obojživelným výcvikem, v severní Africe uskutečnila dvě cvičná vylodění a nepočítalo se s jejím nasazením v operaci HUSKY.

K vlastnímu provedení operace bylo zřízeno spojené velitelství podléhající přímo generálu Eisenhowerovi a sestávající z kontradmirála McGrigora (velitel námořních sil vyčleněných k provedení operace), generálporučíka Spaatze (velitel Severozápadoafrického velitelství letectva) a generálmajora Clutterbucka (velitel britské 1. pěší divize). Na jejich bedrech spočívalo přímé řízení operace, respektive rozhodnutí, zda se vůbec uskuteční v plánovaný den, nebo zda bude odložena. V tom případě měli neprodleně Eisenhowera informovat o svém rozhodnutí a dalších doporučeních. Jelikož výchozím bodem invaze bylo Tunisko, došlo k přesunutí předsunuté součásti Severozápadoafrického velitelství letectva z alžírského města Constantine do tuniského města Sousse.

Reklama

Přípravy operace nejvíce komplikoval nedostatek času, přílišná byrokratická složitost spojeneckého velitelského systému, který byl vytvořen pro vedení rozsáhlých operací, problémy ve fungování komunikačních systémů, nedostatečná synchronizace mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil a obrovská vytížených leteckých sil.

První letecké útoky

Letecké útoky na Pantellerii začaly dříve, než skončily boje v Severní Africe. Striktně vzato se nejednalo o útoky v rámci operace CORKSCREW, ale o snahu zabránit Němcům a Italům v evakuaci z Afriky. Již na počátku května začaly na ostrov dopadat první spojenecké letecké pumy. Nejsilnější z těchto počátečních náletů se odehrál 8. května, kdy nad ostrov zavítalo 33 středních bombardérů B-25 Mitchell USAAF a 89 lehkých bombardérů RAF a SAAF od Velitelství letectva Západní pouště. Jejich útok směřoval na letiště, přičemž se jim podařilo poškodit několik letadel, sklad pohonných hmot a administrativní budovy. Po nich se pod ochranou eskortních stíhačů přihnaly vlny bombardérů Severozápadoafrického velitelství taktického letectva a Severozápadoafrického velitelství strategického letectva. Během jedné z těchto vln se podařilo jednomu ze stíhacích bombardérů P-38 Lightning z 82. stíhací skupiny bombardováním na odhoz zasáhnout 1000liberní pumou překlad nad dveřmi do hangáru. Byl to sice skvělý zásah, ale příliš velké škody nezpůsobil.

Martin Baltimore po náletu na letiště; Zdroj/Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205211987, © IWM
Martin Baltimore po náletu na letiště
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205211987, © IWM

Letiště se stalo cílem náletu i 9. května, kdy na něj zaútočilo 34 Mitchellů a na sedmdesát lehkých bombardérů. I následujícího dne přiletěly skupiny bombardérů a provedly útoky na přistávací dráhu letiště a také na plavidla v přístavu. Podobné nálety se pak uskutečnily i v následujících dnech. Spojenci navíc zavedli námořní blokádu ostrova. Vedle toho sestavili také námořní údernou sílu sestávající ze čtyř křižníků, osmi torpédoborců, jednoho dělového člunu a deseti motorových dělových člunů, jejímž úkolem bylo čas od času bombardovat různé pobřežní oblasti. Tím měla otestovat kvalitu pobřežní obrany a zároveň zmást nepřítele ohledně místa případného vylodění.

Spojenecké letecké síly

Jednotky Severozápadoafrické strategické letecké armády, jíž velel generálmajor James Doolittle, byly dislokovány v Constantine, Súk el Arbě a Džedejdě. Armáda disponovala 2., 97., 99., 301. bombardovací skupinou (stroje B-17), 310. a 321. bombardovací skupinou (stroje B-25), 17., 319., 320. bombardovací skupinou (stroje B-26), 1., 14., 82. stíhací skupinou (stroje P-38) a 325. stíhací skupinou (stroje P-40). K dispozici měla i několik křídel Wellingtonů od Blízkovýchodního velitelství RAF. Stroje stíhacích skupin nevykonávaly jen eskortní úkoly, ale prováděly i hloubkové nálety. Takřka všechny síly byly nasazeny proti Pantellerii.

U Severozápadoafrické taktické letecké armády, jíž velel letecký vicemaršál Arthur Coningham, byla situace složitější, neboť velitelství procházelo reorganizací. 242. skupina RAF byla se svými stíhacími perutěmi přepodřízena pod Severozápadoafrické pobřežní letecké armádě, kde chránila konvoje a podnikala útoky na námořní cíle. Dvě křídla Spitfirů se stěhovala na Maltu, odkud měla podporovat operaci HUSKY. Velitelství letectva Západní pouště se ze stejného důvodu stěhovalo do Tripolisu, jen 57. a 79. stíhací skupina zůstaly v Tunisku. Do operace CORKSCREW tak mohlo toto velitelství nasadit jen XII. velitelství letecké podpory (posílené o 99. stíhací peruť) a Taktické bombardovací velitelství. Síla 27. bombardovací skupiny (lehké) byla zvýšena přezbrojením na stroje A-36 Apache.

Letecké bombardování Pantellerie bylo rozděleno do dvou fází. Do 6. června mělo být prováděno stále silnější bombardování, které mělo od 7. června přejít do nepřetržitého, a to až do 11. června ráno. Počet vzletů se ze 100 postupně zvýšil až na 2000 vzletů denně.

Začátek leteckých náletů

Letecká kampaň proti Pantellerii začala 18. května útokem strojů B-25 a B-26 za doprovodu letadel P-38 a P-40, z nichž část plnila i roli stíhacích bombardérů. Cílem byly především doky, mola, postavení pobřežních děl, ale několik zásahů utržilo i letiště. V následujích dnech letecká aktivita pokračovala s nižší intenzitou. Další větší akce se uskutečnila 23. května, kdy dorazilo 72 středních bombardérů a 10 stíhacích bombardérů, aby společně shodily 76 tun munice. Během noci a následujícího dne přilétly Wellingtony a Warhawky s dalšími 46 tunami. Útoky na přístav a letiště měly zabránit nepříteli, aby dopravil na ostrov zásoby vody, potravin a munice před předpokládanou blokádou ostrova, přesto se na ostrov nemalé zásoby dostaly. S tím, jak se Spojencům dařilo zlepšovat funkčnost blokády, ničit zásobovací lodě a poškozovat přístav a letiště, se množství dopraveného zboží rychle zmenšovalo. Spojenecká letadla v této době narážela jen na slabý odpor italských a německých stíhačů, zato protiletadlová obrana o sobě leckdy dávala docela znatelně vědět.

Spojenci chtěli zjistit, jak nálety účinkují na morálku posádky. Chtěli proto provést menší krátkodobé výsadky s cílem zajmout nepřátelské vojáky a vyslechnout je. Dva pokusy zhatilo počasí, avšak v noci z 28. na 29. května bylo vysazeno osm příslušníků u Punta Kharace, kterým se podařilo zneškodnit tři Italy a jednoho zajmout; bohužel za cenu jednoho těžkého zraněné na britské straně. Ještě ke všemu se jim nepodařilo dopravit zajatce pryč s ostrova. Naštěstí se podařilo zajmout osádku motorového škuneru STELLA MARIS, která mířila z Pantellerie do Trapani. Zajatci poskytli Spojencům cenné informace o životě na ostrově a o chování místní posádky.

Fotoprůzkum

Při obraně ostrova hrály letiště i přístav relativně malou roli, nejdůležitějším obranným prvkem byly baterie pobřežního dělostřelectva. Likvidovat všechny tyto cíle by bylo časově i ekonomicky neefektivní, a proto byla vypracována podrobná analýza obranného systému ostrova, která určila důležitost jednotlivých prvků. Na základě tohoto seznamu a fotoprůzkumných výstupů potom byly k jednotlivým cílům přiděleny příslušné síly a prostředky. Aby bylo toto alokování co nejefektivnější, provádělo Severozápadoafrické fotoprůzkumné křídlo časté mise. Do 5. června se prováděly zpravidla jednou denně, poté až pětkrát denně. Výsledky se celkem rychle vyhodnocovaly na Severozápadoafrickém velitelství letectva, kde byly každý den aktualizovány priority a přidělovány úkoly jednotlivým podřízeným komponentám. Během operace CORKSCREW se prokázala důležitost efektivního fotoprůzkumu a zaběhly procesy vyhodnocování získaných materiálů.

Ačkoliv denní úkoly přidělovalo Severozápadoafrické velitelství letectva, bylo v Korbě k řízení náletů vytvořeno předsunuté velitelství XII. velitelství letecké podpory. Aby se zjednodušilo sestavování formací bombardérů a jejich stíhacího doprovodu, bylo určeno, že všechny stroje musí cestou tam i zpět proletět kolem malého mysu u Kelibie. To současně usnadnilo práci záchranným týmům.

Taktika

Plánovači vycházeli z předpokladu, že pro vyřazení děla bude nutné svrhnout 1000liberní pumy ne dále než 7 metrů od cíle, což znamenalo trefit se do kruhové oblasti o velikosti 167 čtverečních metrů. Při použití 500liberních pum se oblast zmenšila na 134 čtverečních metrů. Nicméně se předpokládalo, že vyvržená suť způsobí další škody, a tak se u některých děl pracovalo i s větší oblastí. Přesto bylo jasné, že eliminace vhodně vybudovaných a silně opevněných opěrných bodů bude velmi obtížný úkol. Některé neměly problém přestát útoky nejen stíhacích a lehkých bombardérů, ale i středních bombardérů a pro těžké bombardéry byly zase velmi malým cílem. Pantelleria se měl stát laboratoří pokusů o neutralizaci podobných cílů. Vhodnou taktiku měl pomoci nalézt profesor Zuckerman, vědecký poradcem britského Velitelství kombinovaných operací, který analyzoval vztah mezi vynaloženým úsilím a výsledným efektem.

Reklama

Odhady založené na zákonu pravděpodobnosti a analýzách přesnosti těžkých bombardérů naznačovaly, že ke zničení děla s oblastí zranitelnosti o rozsahu 500 čtverečních metrů je zapotřebí shodit celých čtyři sta 1000liberních pum. Bylo tedy jasné, že není možné počítat s tím, že se podaří neutralizovat všech 80 děl určených k likvidaci, neboť by si to vyžádalo neúměrně velké množství času a prostředků. Počítalo se s tím, že by stačilo vyřadit 30 procent děl, zbytek by vyřadily sekundární důvody.

Zdálo se rozumné určovat rozsah způsobeného poškození pomocí redukce palebné síly. Tu nejvíce snižoval přímý zásah, ale svoji roli hrály i sekundární faktory, tj. narušení komunikací, poškození zaměřovacích prvků a zásob munice, zranění obsluh a narušení jejich morálky neustávajícími nálety a námořním bombardováním. Tyto přepady měly navíc znemožnit opravu škod, což zase snižovalo celkovou palebnou sílu.

Postupná intenzifikace náletů

V souladu s všeobecným operačním plánem byla letecká kampaň na konci května zintenzivněna. 29. května zaútočily střední a stíhací bombardéry na oblast přístavu a města, na niž svrhly 84 tun pum. O následující noci je vystřídalo 22 Wellingtonů, které nad cíle dopravily dvě 4000liberní bomby a větší množství menších kusů, což dohromady dávalo 42,5 tun tříštivo-trhavého materiálu. Následujícího dne dorazily další bombardéry a shodily 77 tun bomb. Posledního květnového dne Spojenci přidali přes 90 tun. Těžké bombardéry vstoupily na scénu 1. června, kdy 19 strojů B-17 zaútočilo na dvě dělostřelecké baterie. Toho dne je doprovodily i Wellingtony, Lightningy a Warhawky a množství svržených pum stouplo na 141 tun. Druhý červnový den byl o něco slabší, shozeno bylo 133 tun. 3. června se sice zapojily i Bostony, ale celkový úhrn se zastavil na 114 tunách.

Douglas A-20 Boston provedl nálet na italskou dělostřeleckou baterii na Monte San Elmo; Source/Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205196143, © IWM
Douglas A-20 Boston provedl nálet na italskou dělostřeleckou baterii na Monte San Elmo
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205196143, © IWM

V noci z 3. na 4. června se přihnaly Wellingtony a zasypaly nepřátelská postavení 58 tunami bomb, na což přes den navázaly další stroje - B-17, B-25, B-26, P-38 a P-40. Dohromady bylo za 24 hodin svrženo 200 tun leteckých pum. Jako nejefektivnější se ukázalo nasazení stíhacích bombardérů. O navazující noci z 4. na 5. června se činily Wellingtony, které nad ostrov dopravily 30 tun v podobě 4000, 1000, 500 a 250liberních bomb. 5. června se nemohly zapojit stroje B-17, neboť se účastnily velkého náletu na La Spezii, avšak 52 tun přidaly letouny B-25 a 33 tun stíhací bombardéry. Množství bomb svržených a 24 hodin tak dosáhlo 116 tun. Od 18. května se tak Spojenci dostali na 1339 tun leteckých pum. 6. června se podle plánu přidaly Bostony, Baltimory a Mitchelly Severozápadoafrické taktické letecké armády doprovázené stíhači XII. velitelství letecké podpory. V den D-5 vzrostl počet vzletů na 200 (a poté se ještě ztrojnásobil).

Těžkému náletu z 6. června předcházel noční útok Wellingtonů, které na cíle dopravily 40 tun. Během dne pak americké, britské a jihoafrické stroje svrhly na ostrov 191 tun, což znamenalo 231 tun za 24 hodin. A toho se jim podařilo dosáhnout i bez strojů B-17, které se zotavovaly z předchozího náletu na cíle na italské pevnině.

Od 7. června mělo bombardování vstoupit do fáze nepřetržitých útoků. Hned prvního dne spojenecká letadla shodila na ostrov 600 tun bomb. Tohoto dne se do útočných akcí zapojily i stroje A-36 Apache. Jinak se na nebi střídaly různé stíhací, lehké, střední a těžké bombardéry doprovázení stíhacími letouny. Hlavními cíli byla děla v přístavní oblasti - pobřežní, protiletadlová i víceúčelová.

Námořní bombardování

K letadlům se 31. května přidala i námořní plavidla. Křižník ORION doprovázený torpédoborci TROUBRIDGE a PETARD zaujal postavení při severozápadním pobřeží a na vzdálenost zhruba 12 kilometrů vyslal na přístavní oblast 150 projektilů. Následujícího dne uskutečnily podobnou akci britský lehký křižník PENELOPE doprovázený torpédoborci PALADIN a PETARD. Pobřežním bateriím, které se zapojily do dělostřelecké výměny s loděmi, se podařilo křižníku zasadit přímý zásah, který ho lehce poškodil. Průběh akce ze vzduchu monitorovaly letadla 15. průzkumné letky (stíhací). Když se v noci z 2. na 3. června k ostrovu za doprovodu torpédoborců TROUBRIDGE a PETARD opět přiblížil křižník ORION, narazil jen na občasný odpor. Spojenci tentokrát nasadili i dva stroje Albacore, z nichž jeden shazoval světlice a druhý sledoval zásahy námořních děl. Ráno připluly torpédoborce ILEX a ISIS a zamířily svá děla na vnitřní přístav. Jediná odpověď obránců na toto bombardování spočívala v jedné jediné salvě z pobřežních děl. 5. června se za úsvitu odehrál další útok na pobřežní baterie. Ty sice palbu opětovaly, ale jednalo se o jen o velmi nepřesné výstřely na odplouvající lodě. To mohlo znamenat, že obránci disponovali v důsledku opakovaných náletů a bombardování sníženou palebnou silou, nebo nechtěli záblesky výstřelů odkrývat polohu svých stanovišť před hlavním útokem, nebo kombinaci obou faktorů.

Námořní bombardování přístavu; Zdroj/Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205186482, © IWM
Námořní bombardování přístavu
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205186482, © IWM

Spojenci se proto po předchozí sérii pokusných nájezdů rozhodli pro velkou akci, která by naznačila odpověď. Úkolové uskupení sestávalo z křižníků AURORA (velící loď), NEWFOUNDLAND, PENELOPE, EURYALUS a ORION, torpédoborců WHADDON, TROUBRIDGE, TARTAR, JERVIS, NUBIAN, LAFOREY, LOOKOUT a LOYAL a ze tří motorových torpédových člunů. Ve vzduchu je kryly stíhačky a stíhací bombardéry. Lodě k ostrovu připluly dopoledne 8. června v okamžiku, kdy po ukončeném náletu odlétaly letouny Mitchell, a rozestavily se do oblouku proti oblasti přístavu. Útok byl rozdělen do dvou fází. Během té první vyslalo všech pět křižníků své projektily na molo a doky. Poté se lodě otočily, jako kdyby se chystaly odplout, neboť chtěly vyprovokovat k akci pobřežní děla, na něž měly být posléze podniknuty údery. Druhá fáze se uskutečnila ve spojení s náletem letadel B-17 na západní baterie, který doslova zamával s ostrovem a rozkymácel dokonce i lodě na moři. Všech osm torpédoborců se vydalo k pobřeží na vzdálenost necelých dvou kilometrů, aby vylákaly baterie k útoku a odhalení pozic. Dvě baterie nárazově útočily na lodě a vypálily zhruba třicet ran, aniž by dosáhly zásahu. Lodě na ně zblízka vyslaly své projektily, položily kouřovou clonu a vyrazily směrem k odplouvajícím křižníkům. Následoval smělý nájezd motorových torpédových člunů, které se přiblížily až na vzdálenost necelých tří set metrů, ale vyprovokovaly k činnosti jen několik kulometných hnízd.

Z dislokovaných šestnácti baterií, které mohly teoreticky útočit na spojenecké lodě, vedly soustavnou palbu dvě, tři nárazově a jedna byla vyřazena výstřely z křižníku. Generál Eisenhower a admirál Cunningham celou akci, která trvala hodinu a čtvrt, sledovali z AURORY. Spolu s dalšími veliteli pak došli k závěru, že zaměřovací systémy řady baterií byly vyřazeny z provozu, čímž byla neutralizována možnost efektivního nasazení jejich děl. Pozorovatelé také usoudili, že denní analýzy způsobených škod jsou příliš konzervativní. V neposlední řadě je to utvrdilo v realizovatelnosti úspěšného vylodění pozemních sil, ke kterému mělo dojít za tři dny. Navíc se ukázalo, že italské námořnictvo není schopné protiakce, neboť italsko-německé letecké síly nebyly schopné čelit spojenecké přesile ve vzduchu.

Výzva ke kapitulaci a následné obnovení náletů

V souladu s všeobecným operačním plánem byla hned po ukončení námořního přepadu uskutečněna první výzva ke kapitulaci. Tři piloti z 33. stíhací skupiny usedli do svých letadel a shodili výzvy ke kapitulaci na letiště, náměstí a sídlo vojenského guvernéra. Spojenci v ní požadovali ukončení bojové činnosti, bezpodmínečnou kapitulaci a opuštění vojenských zařízení, aniž by došlo k jejich likvidaci. Kladná reakce na výzvu měla být signalizována bílým křížem vytvořeným na ploše letiště a bílou vlajkou vyvěšenou v přístavu.

Poté přiletěly nad ostrov stroje Taktického bombardovacího velitelství a rozhodily letáky informující posádku a obyvatelstvo o marnosti dalšího odporu a o skutečnosti, že Spojenci v zájmu ušetření obyvatelstva dalších náletů uskutečnili výzvu ke kapitulaci. Tyto letáky tak navázaly na letáky shazované v předchozím období, v nichž Spojenci vyzývali vojáky a civilisty, aby se zdržovali mimo vojenské objekty a informovali o průběhu a výsledku tuniského tažení. Jelikož velitel posádky nijak nezareagoval, došlo ještě toho dne k obnovení náletů.

Během 8. června bylo na ostrov svrženo takřka 700 tun bomb. Následujícího dne toto číslo vzrostlo na 822 tun. Stroje Taktického bombardovacího velitelství operovaly brzy ráno a navečer, stroje Severozápadoafrické strategické letecké armády byly nasazovány v ostatních časech. Vedle toho nezávisle operovaly stíhací bombardéry. Na náletech se tedy podílely těžké, střední, lehké i stíhací bombardéry. I některé stíhací stroje nejprve odhodily pumy a teprve poté zaujaly roli stíhacího doprovodu. To vše dle pečlivého časového rozvrhu. Během posledních pěti dní bylo na Pantellerii svrženo zhruba 4700 tun leteckých pum.

Reakce italského a německého letectva

Zpočátku se spojenecké letectvo během náletů na ostrov setkalo jen s minimálním odporem ze strany Luftwaffe a Regie Aeronauticy, což byl důsledek škod utrpěných v severní Africe a během náletů na italskou půdu. Osa na tuto situaci zareagovala přísunem posil na Sicílii a Sardinii. Z Castelvetrana, Sciaccy a dalších sicilských základem začaly vzlétat skupinky letadel s cílem zaútočit na spojenecké bombardéry. První větší útok provedlo 5. června patnáct až dvacet strojů Bf-109 a Fw-190, které zaútočily na formaci Mitchellů a Lightningů. Následujícího dne německá činnost zesílila a 7. června se zapojili i Italové.

Celkově neprojevovali němečtí a italští piloti příliš mnoho entuziasmu. Výjimkou potvrzující pravidlo byl útok na přistávací plochu v tuniské Korbě ze 7. června ráno a útok na Sousse v noci z 10. na 11. června, který uskutečnila formace zhruba padesáti bombardérů. Celkově jejich aktivita od 8. června začala zase klesat, ačkoliv 10. a 11. června došlo k jistému oživení. Tato německo-italská snaha nezpůsobila Spojencům větší ztráty a na celkovém vývoji nic nezměnila, oni sami naopak ztratili jistě 57 strojů, dalších 10 pravděpodobně a 21 jich bylo poškozeno.

Nálety dne D-1

Na 10. června se počítalo s obzvláště silným náletem. Již v noci podnikly silné nálety Wellingtony a Hurribombery. Jakmile se rozednilo a zvedla se mlha, přihnaly se další bombardéry. Vlna za vlnou se valily na ostrov jednotlivé typy bombardérů a stíhačů. Celkem bylo uskutečněno 1760 vzletů a jen samotné strategické letectvo shodilo 1300 tun bomb. Letadla musela nad cíly nezřídka kroužit, než na ně přišla řada. Jedinou přestávku přinesla druhá výzva ke kapitulaci doprovázená tříhodinovou pauzou v náletech. Ty směřovaly na širokou škálu cílů, ale největší pozornost byla věnována pobřežním bateriím v přístavní oblasti. Letectva Osy se pokusila o útok na bombardéry, ale zaplatila za to ztrátou třicítky strojů, aniž by způsobila Spojencům vážnější škody.

Invazní síly vyráží

Jakmile bylo jasné, že i druhá výzva ke kapitulaci selhala, byly provedeny poslední přípravy k invazi. Během noci z 10. na 11. června se v přístavech v Sousse a Sfaxu nalodili příslušníci britské 1. pěší divize. Divize vyrazila ve třech konvojích, dvou rychlých a jednom pomalém. Mraky zakrývaly měsíční svit, a lodě tak pluly za celkem tmavé noci. Díky tomu přečkaly bez úhony přelet nepřátelských letadel, která sice v jejich okolí odhodila pumy, ale s největší pravděpodobností se jednalo o náhodu a letadla o lodích ani nevěděla. Za rozbřesku se oba rychlé konvoje u Pantellerie setkaly s námořní eskadrou plující z Malty a společně dorazily v 9:55 do určeného výchozího bodu třináct kilometrů od vjezdu do přístavu. Výsadkové lodě QUEEN EMMA, PRINCESS BEATRIX a ROYAL ULSTERMAN zde spustily útočné čluny, které se připravily k odplutí společně s motorovými čluny a protiletadlovými čluny. Na moři je před ponorkami chránilo pět eskortních torpédoborců, traulery a minolovky. Na nebi je pak střežily stíhací letouny Severozápadoafrické pobřežní letecké armády.

Nebe bylo nasycené kouřem, neboť v noci na ostrov zaútočily bombardéry Wellington a stíhací bombardéry Hurricane, po nichž následovalo ostřelování z torpédoborců PALADIN a PETARD. Spojenečtí velitelé měli obavy, zda mraky nenaruší činnost bombardérů a neposkytnou krytí nepřátelským stíhačům, kteří by tak mohli proklouznout skrz spojenecké stíhací krytí. K těmto pokusům skutečně došlo, nicméně i ty skončily neúspěchem.

Poslední letecké nálety a námořní bombardování

V souladu s dohodnutým plánem začaly brzy ráno letouny Taktického bombardovacího velitelství bombardovat postavení na ostrově. Každých 15 minut na ně nalétaly formace středních bombardérů krytých stíhacím doprovodem. Od 10:00 se Taktické bombardovací velitelství zaměřilo v podstatě již jen na stíhací krytí vyloďujících se jednotek. Řízení činnosti těchto strojů přešlo do rukou leteckého důstojníka kombinovaného velitelství na lodi LARGS. Ten zde měl působit do doby, než bude možné zřídit stanoviště na ostrově. V případě potopení LARGSu byl připraven záložní důstojník na lodi ROYAL ULSTERMAN.

Mezi 10:00, kdy skončily nálety Taktického bombardovacího letectví, a 11:00, kdy měly začít nálety Severozápadoafrické strategické letecké armády, nastala přestávka v náletech. Během ní na invazní flotilu zaútočila formace německých strojů Fw-190, ale nepodařilo se jim zasáhnout žádnou loď. Poté je odehnali spojenečtí stíhači.

Invazní čluny čekají na povel k vylodění; Zdroj/Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205186483, © IWM
Invazní čluny čekají na povel k vylodění
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205186483, © IWM

V 10:30 vyrazily vyloďovací čluny, kryté palbou námořních děl, k pobřeží. Na nebi se objevilo pět strojů Bf-109, ale včas na ně zaútočily letouny P-40 od 57. stíhací skupiny, které je donutily předčasně odhodit bomby a dokonce jeden stroj sestřelily. Zhruba v 11:00 dorazil pomalý konvoj a jeho vyloďovací čluny se začaly řadit k vyplutí směrem ke břehu. Ve stejnou dobu lodě 15. křižníkové eskadry zahájily palbu na určené cíle na Pantellerii. O hodinu později se ke křižníkům přidala i dělová loď APHIS spolu s osmi torpédoborci. Pobřežní děla se pokusila o odpověď, ale žádnému se nepodařilo dosáhnout zásahu.

Takřka ve stejné době spatřil pilot letadla útočícího na objekty v oblasti mezi městem a letištěm velký bílý kříž vytvořený právě na letišti. Pilot se vrátil na základnu a skutečnost ohlásil. Nejspíše to znamenalo, že velitel posádky se rozhodl kapitulovat. Jenže toto nebyl požadovaný způsob kapitulace a navíc řada ostrovních baterií stále vedla palbu - nejspíše nedostala rozkazy vinou zničeného komunikačního systému. Každopádně spojenečtí velitelé se rozhodli neponechat nic náhodě a v zájmu vojáků na vyloďovacích plavidlech se dohodli, že se přidrží plánu a letectvo uskuteční připravené letecké krytí. Stejně tak měly válečné lodě provést zamýšlené bombardování cílů, dokud vyloďovací plavidla nepřirazí ke břehům. Poté měly vést palbu jen na cíle kladoucí odpor příslušníkům 1. pěší divize.

Ti ze svých člunů sledovali závěrečnou fázi leteckého bombardování. Těsně před jejich vyloděním se k přístavu přihnalo několik vln strojů B-17, které celou oblast proměnily v peklo, neboť v krátkém sledu zde svrhly tuny leteckých pum. Celý přístav jakoby vyskočil do vzduchu a zůstal v něm chvíli viset. Do nebe se vzneslo obrovské množství kouře a prachu. Bylo to vidět a slyšet až na africkém pobřeží. Letouny pak zamířily více do nitra ostrova. Na pobřeží se ještě jednou o slovo přihlásila námořní děla a vyslala na ostrov další velkorážní projektily. V té době posádka usoudila, že je nejvyšší čas ukončit své utrpení a na přilehlém kopci vyvěsila bílou vlajku. Vyvěšení vlajky hlásili i piloti, a tak bylo vysláno fotoprůzkumné letadlo, které mělo pořídit snímky příslušné oblasti a dopravit je na velitelství.

Vylodění a kapitulace

V 11:55 bylo ukončeno námořní bombardování, neboť první útočné čluny dorazily k plážím v přístavní oblasti. Vojáci 30. oddílu commandos Královského námořnictva a 1. pěší divize narazili na minimální odpor a v klidu se vylodili na břeh. Tuto skutečnost ohlásili vypálením světlic. V následujících chvílích dorazila další plavidla a na ostrově se za zvuku dud vyloďovali další a další britští vojáci. Na odpor narazili jen na jedné pláži a i ten byl rychle eliminován (sám Churchill poté uvedl, že jedinou britskou ztrátou byl voják pokousaný mulou). Nemusel se tak uskutečnit plánovaný nálet strojů Severozápadoafrické strategické letecké armády ani blízká podpora strojů Severozápadoafrické taktické letecké armády. Ve 12:20 obsadila 3. pěší brigáda ruiny města a vytvořila zhruba dvoukilometrové předmostí. Na plážích se mezitím začali vyloďovat příslušníci 2. pěší brigády. Příslušníci 30. oddílu commandos se snažili získat zpravodajsky cenné materiály, avšak z Pantellerie si odnesli spíše vši a dysenterii než nějaké zajímavé informace.

Krátce po poledni dorazila na spojenecké velitelství přes Maltu informace o tom, že vojenský guvernér Pantellerie admirál Gino Pavesi kapituloval - oficiálně z důvodu nedostatku pitné vody. Spojenečtí velitelé se následně rozhodli odvolat všechny další plánované nálety, nicméně stíhací krytí zůstalo na místě a občas došlo i k individuálním hloubkovým útokům.

Krátce po 13:30 se na ostrově vylodil generál Clutterbuck, velitel 1. pěší divize, který na místě převzal velení. V té době byla většina nepřátelských vojáků v oblasti zajata a probíhalo vyloďování strojů a vybavení. Během několika málo hodin měla divize k dispozici i tanky. Několik stíhacích bombardérů ze Sicílie se pokusilo zaútočit na invazní plavidla, ale spojenečtí stíhači je rychle zahnali. Toto se pak v průběhu dne několikrát opakovalo, aniž by se nepřátelským letounům podařilo něčeho dosáhnout.

Příslušníci 1. praporu Pluku vévody z Wellingtonu na Pantellerii; Zdroj/Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205195574, © IWM
Příslušníci 1. praporu Pluku vévody z Wellingtonu na Pantellerii
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205195574, © IWM

V odpoledních hodinách se podařilo nalézt admirála Pavesiho a v podzemním hangáru došlo k jednání o průběhu kapitulace a podpisu příslušných dokumentů. V 17:35 ostrovní posádka formálně kapitulovala a ostrov přešel do spojenecké správy. Jednalo se o první neokupované území některého ze států Osy, jež se podařilo Spojencům dobýt. V následujícíh dnech začal přesun válečných zajatců pryč z ostrova. Ke slovu přišli také ženisté, kteří začali připravovat ostrov na jeho roli v chystané invazi Sicílie, přičemž hlavní pozornost byla věnována obnovení provozu na letišti.

Důležitost letecké základny se projevila i ve velení místní posádky. V čele armádní posádky zůstal generálmajor Clutterbuck, který byl zároveň prvním spojeneckým guvernérem ostrova, avšak již 17. června jej vystřídal americký brigádní generál Strickland, který byl zároveň velitelem americké posádky. Důležité bylo to, že patřil k letectvu a spadalo pod něj 2690. letištní velitelství (prozatímní), zřízené v květnu v rámci XII. velitelství služeb letectva. Tento orgán měl na starost zprovoznění letiště, jakož i celého ostrova pro rychle se blížící operaci HUSKY. Práce rychle probíhaly a již 26. června na ostrov dorazila 33. stíhací skupina.

Operace CORKSCREW - Pelagické ostrovy

Lampedusa

Na Pelagických ostrovech byla sice dislokována italská posádka, ale jejich vojenský význam značně poklesl v souvislosti s pádem italských držav v severní Africe. Když se v polovině května 1943 dokončovaly plány operace, rozhodl se Eisenhower, že není potřeba vypracovávat plány kombinované operace na obsazení ostrovů. Na druhou stranu bylo velmi nežádoucí, aby ostrovy zůstaly v italských rukou, neboť na Lampeduse se u hory Monte Albero Sole nacházela radarová stanice. Proto Eisenhower pověřil admirála Cunninghama, aby v případě, že se naskytne příležitost, ostrov za součinnosti dalších složek obsadil. Spojenecká letadla provedla řadu fotoprůzkumných letů a zpravodajci k tomu přidávali informace získané z dalších zdrojů.

Spojenci se pokusili vyřadit zmíněnou radarovou stanici prostřednictvím výsadku příslušníků commandos. Jejich pokus, uskutečněný v noci z 6. na 7. června, byl ale odražen pomocí palby z ručních zbraní, minometů i dělostřeleckých baterií ještě před vysazením. Novou dynamiku získalo dění okolo ostrova 11. června. Jakmile bylo jasné, že Pantelleria kapitulovala, došlo k přesunutí leteckých sil nad Lampedusu. Nedlouho poté se k ní přihnalo čtyřiadvacet letadel B-26 Severozápadoafrické strategické letecké armády s nákladem více jak 17 tun leteckých pum.

Generál Eisenhower současně pověřil kontradmirála Cecila Harcourta, velitele Uskupení L, aby převedl všechny dostupné námořní síly k Lampeduse, kterou měly intenzivně bombardovat dnem i nocí. Skupina složená s křižníků NEWFOUNDLAND, AURORA, ORION a PENELOPE a šesti torpédoborců odplula pozdě odpoledne 11. června. S sebou vzaly i jednu výsadkovou loď pěchoty, na níž se nacházela jedna rota Coldstreamského gardového pluku, která dosud fungovala jako záloha při výsadku na Pantellerii. Nepředpokládalo se, že by tato setnina měla provést bojový výsadek, na to by neměla dost sil - jednalo se pouze o 80 mužů, ale v případě kapitulace měla provést okupaci ostrova a zajetí válečných zajatců.

Na nálet strategického letectva navázal ještě téhož dne úder taktického letectva, ke slovu přišly letouny B-25, A-20 a A-36. Mezi primární cíle patřily především přístav, město a dělostřelecká postavení v jejich okolí. Spojenecká letadla tentokrát narazila na poměrně přesnou a odhodlanou protiletadlovou obranu, která dokázala poškodit několik strojů. Chvíli před půlnocí nad ostrov zavítaly Wellingtony RAF, jejichž pumy zažehly v oblasti velké požáry. Současně s nimi se o slovo přihlásila námořní děla, neboť v té době dorazila námořní skupina od Pantellerie. Ta provedla během noci a časných ranních hodin několik kol relativně intenzivního ostřelování, na něž obránci reagovali v minimální míře. Ostatně pobřežní děla, která se do výměny zapojila, byla vzápětí vyřazena palbou z lodních děl.

Kolem sedmé hodiny se lodě kvůli špatnému počasí vzdálily a na scénu se vrátily až odpoledne. To ale neznamenalo, že by mělo být obráncům dopřáno klidu, neboť v devět hodin začaly přilétat formace Mitchellů, Bostonů, Baltimorů, Lightningů, Mustangů a Warhawků, které vyhledávaly cíle a shazovaly na ně svůj smrtící náklad. Tentokrát byla odpověď protiletadlových děl minimální. Dříve spatřené nepřátelské stíhačky před touto silou raději ustoupily a odletěly. Během 12. června Spojenci uskutečnili proti Lampeduse necelou pětistovku vzletů a shodili několik stovek tun bomb. Ty vyřadily z provozu radarovou stanici, zdevastovaly třetinu města, poškodily řadu dělostřeleckých postavení a nemalé škody zasadily i přístavu.

Intenzivní nálety přiměli obránce ke kapitulaci. Kolem 17:30 spatřili piloti 27. bombardovací skupiny (lehké) bílý kříž namalovaný na letišti. Po dalším náletu a námořním bombardování se objevila bílá vlajka i na vjezdu do přístavu. Velitelé odvolali další plánované nálety a začali připravovat vylodění gardistů. Na ostrov byl vyslán důstojník, který během necelé hodiny dojednal podmínky kapitulace. Následně na ostrov vstoupila zmíněná rota, která ale nedokázala vzhledem k počtu svých příslušníků zabránit tomu, aby Němci nepoškodili citlivé součásti radaru, Italové neničili své vybavení a civilisté nerabovali vojenské zásoby proviantu. 13. června byla nad rezidencí vojenského guvernéra ostrova a velitele místní posádky námořního kapitána Vascella Bernadiniho vztyčena britská vlajka a 14. června dorazily posily, jímž se podařilo na ostrově obnovit pořádek. Během krátké doby začal ostrov žít relativně normálním životem a brzy bylo obnoveno i letiště.

Linosa a Lampione

Mezitím admirál Cunningham vyslal křižník NEWFOUNDLAND spolu s torpédoborci NUBIAN a TROUBRIDGE k Linose. Námořníci po připlutí spatřili bílé vlajky a ostrov byl tedy v ranních hodinách dne 13. června bez odporu obsazen. Následně byla zajata posádka a zničeno vojenské vybavení a zásoby. NUBIAN zůstal na místě a obě zbývající lodě vyrazily na severozápad k Lampione. Vyloďovací skupina z TROUBRIDGE mohla pro nepřízeň počasí vyrazit na ostrov až 14. června. Na ostrově narazila jen na opuštěný maják, jinak byl ostrov neobydlen. Všechny tři Pelagické ostrovy tak byly celkem snadno obsazeny.

Účinnost bombardování

Celkový obraz

Operace CORKSCREW měla dva cíle. Jedním z nich bylo samotné dobytí ostrova, tím druhým pak otestování efektivnosti rozsáhlého bombardování silně opevněného nepřítele před vyloděním pozemních vojsk. Spojenci postupně nasadili početné letecké síly, které zpočátku prováděly jednotlivé nálety a ke konci na ostrově rozpoutaly nekončící peklo. Nejprve zlikvidovaly radarovou stanici, letiště a na něm umístěná letadla, následovalo potopení lodí a poté se bombardéry zaměřily na jednotlivá dělostřelecká postavení, muniční sklady a protiletecké kryty. Přístav Pantelleria byl z velké části poškozen a městečko v podstatě srovnáno se zemí. Z provozu byly vyřazeny vodovody, silnice, rozvod elektrické energie i komunikační síť. Jednalo se o dosud nejsilnější koncentrované bombardování zaměřené na jeden cíl Osy. A to jak co do počtu vzletů, tak co do počtu hmotnosti svržených bomb. Těch bylo shozeno celkem 26 000, přičemž polovina z nich během posledních dvou dní. Toto množství představovalo 6278 tun tříštivo-trhavého materiálu. 70 procent svržené munice připadlo na běžné americké 500 a 1000liberní bomby, ve 20 procentech šlo o americké 20liberní tříštivé pumy a zbylých 10 procent připadlo na britskou munici.

Rozhodující role náletů

Kapitulace posádek na italských ostrovech v sicilské úžině byla působivou ilustrací intenzivní a rozhodné síly, kterou Spojenci disponovali na moři a především ve vzduchu. Královské námořnictvo samozřejmě přispělo k úspěchu operace výraznou měrou - zavedlo blokádu a neutralizovalo řadu jednotlivých baterií a opěrných bodů. Nicméně hlavním faktorem úspěchu zde bylo intenzivní, takřka nepřetržité letecké bombardování, které rozrušilo obranný systém a zlomilo morálku obránců. Operace CORCKSCREW jakoby potvrzovala některé meziválečné teorie o možnosti donutit nepřátelský stát ke kapitulaci pouze pomocí leteckých náletů. Čili že není síly, která by mohla trvale odolávat dlouhodobému koncentrovanému bombardování.

Srovnání s Maltou a Krétou

Ve Středozemí oblasti se nabízí srovnání s Krétou a Maltou. V případě Kréty sice přispěla k jejímu pádu i činnost německého letectva, ale rozhodujícím faktorem zde byl postup vysazených výsadkových vojsk na zemi. Na Pantellerii i Lampeduse pozemní vojska vstupovala na ostrovy v momentě, kdy místní posádky buď již kapitulovaly, nebo k tomu měly blízko a v podstatě nekladly odpor. Maltu německé a italské nálety ke kapitulaci nepřiměly, ale je nutno vzít v potaz, že Malta nečelila kompletní námořní blokádě, naopak Britům se dařilo ji, i přes značné potíže, zásobovat, a uskutečněné nálety ani zdaleka nedosahovaly intenzity náletů na Pantellerii a Lampedusu.

Kvalita obranných postavení a bojová morálka posádky

Je třeba také zmínit fakt, že obranná postavení na Pantellerii měla hodně daleko k dokonalosti a morálka příslušníků italské armády nebyla na nejvyšší úrovni. Dělostřelecké baterie nebyly kryté nejlepšími obrannými prvky, chyběly kryty pro obsluhy děl a munici, nikdo se moc nenamáhal pokrýt pláže ostnatým drátem, atrapami, minami a jinými nášlapnými systémy, v pobřežních vodách nebyly instalovány překážky proti výsadkovým lodím. Spojovací prostředky byly navíc položeny nad zemí, takže se brzy staly oběťmi výbuchů leteckých pum a spojení poté mohlo být realizováno pouze pomocí vysílaček. O morálce posádky vypovídá fakt, že z více než 10 000 mužů padlo pouze 150 až 200 a dalších 200 bylo zraněno. Když k tomu přidáme nevelkou činnost dělostřeleckých baterií, dojdeme k závěru, že vojáci evidentně nehodlali riskovat, opustili svá stanoviště a raději se ukryli. Někteří zajatí Němci později uváděli, že dle jejich přesvědčení by jediná rota Němců odolávala déle než celá italská posádka. Je asi pravda, že odhodlanější obránci by Spojencům způsobili o něco větší ztráty a prodloužili čas nutný k obsazení ostrovů, nicméně pádu by stejně nezabránili. Profesor Zuckerman odhadl, že v případě dělostřeleckých baterií a některých dalších oblastí můžeme mluvit o přídělu zhruba 1000 tun na čtvereční míli. Z výpovědí zajatců vyplývá, že více než množství shozených pum hrála při lámání morálky větší roli dlouhodobost a zvyšující se intenzita náletů. Část německých zajatců proto pochybovala, zda by i Němci dokázali klást rozhodnější odpor. Ostatně před zahájením operace německé velení stáhlo z Pantellerie většinu svých příslušníků. Obránci navíc nemohli doufat v přísun zásob z pevniny ani ve výraznější bojovou podporu. Letecké síly Osy se totiž musely vypořádávat s nálety na Sicílii a další cíle v Itálii, které probíhaly současně s operací CORKSCREW.

Škody způsobené bombardováním

Průzkum na Pantellerii uskutečněný po její kapitulaci potvrdil domněnky o velkých způsobených škodách vyplývající z fotoprůzkumných letů. Přístav byl silně poškozen, město bylo v troskách, komunikační systém byl silně narušen, silnice byly zasypány troskami a na některých místech zcela zničeny, elektrárna zničena a rozvodná síť na mnoha místech přerušena, což vyřadilo z činnosti pumpy, nehledě k tomu, že byly silně poškozeny vodovody. Na ostrově sice existovaly zásoby vody (ne nejlepší kvality, ale pitné) a potravin, ale nefungovala jejich distribuce. Letištní plocha byla samý kráter a zde zanechaná letadla zničena - jednalo se ale o druhořadé stroje, ty lepší byly včas evakuovány na pevninu. Relativně malé škody byly způsobeny podzemnímu hangáru. Ten měli naopak obránci v plánu odpálit. Rozmístili nálože, ale plán z nějakého důvodu neuskutečnili.

I přes intenzivní bombardování Pantellerie bylo poměrně málo dělostřeleckých baterií poškozeno tak, aby z nich odhodlaná obsluha nemohla zahájit palbu. Kvůli mrakům kouře a prachu zakrývajícím cíle po dobu 15 až 20 minut bylo jejich zaměřování velmi složité. Přesnost zásahů u těžkých a středních bombardérů byla nižší, než se předpokládalo na základě předchozích operací. Počítalo se s 10 procenty, avšak z celkového množství pum shozených těžkými bombardéry dopadly přímo na cíl nebo do vzdálenosti menší než sto metrů od něj jen zhruba 3,3 procenta. U středních bombardérů to bylo 6,4 procent, u lehkých a stíhacích pak 2,6 procent. Průzkumy provedené po obsazení ostrova v terénu vedly k závěru, že takřka všechny bomby spadly mimo oblast 200 čtverečních mil od zamýšleného cíle. V důsledku toho bylo například zničena jen polovina děl oproti očekávání.

Dým vznášející se nad Pantellerií po bombardování; Zdroj/Source: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205022391, © IWM
Dým vznášející se nad Pantellerií po bombardování
Zdroj: http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205022391, © IWM

Jelikož byl ostrov pokryt více vulkanickým prachem než kamenitou lávou, pumy se zpožděným zapalovačem do půdy zapadly a jejich následný výbuch vedl spíše k vytvoření kráterů než k horizontálnímu rozptylu střepin. Poměr nepřímých škod k přímým tak byl 4:1 namísto očekávaného 2:1. Výbuchy vyvracely základny děl, přerušovaly elektrické obvody a zasypávaly je sutinami. Jejich odstranění by si často vyžádalo nejméně hodiny práce. Přeprava munice, pokud by chtěl někdo vést obranu, by byla kvůli sutinami pokrytým cestám dosti složitá. Ačkoliv byly škody způsobené dělům relativně lehké, měly nálety velký psychologický efekt. Žádná z baterií neměla dostatečné kryty pro obsluhy a zásoby munice, vojáci se proto od nich vzdalovali. Nikdo přesně nevypočítal rozsah škod v případě velitelských stanovišť, spojovacích systémů, muničních skladů a pokročilých zaměřovacích systémů, nicméně zdá se, že vyřazení či poškození těchto prvků sehrálo klíčovou roli. Což opět vede k otázce, zda by odhodlanější posádka vzdorovala přesvědčivěji? Podle některých odhadů by vzhledem k nedostatečně vybudovaným krytům pro děla zahynula až polovina příslušníků jejich obsluh, pokud by se tito vojáci neukryli mimo stanoviště. Toto poněkud problematizuje přesvědčení velké části spojeneckých činitelů, že kapitulace Pantellerie byla výsledkem především rozkladu morálky posádky následkem demoralizujícího účinku bombardování a skoro vůbec na ní nemělo vliv zničení obranných prvků.

Získané zkušenosti

Z průběhu operace CORKSCREW si Spojenci odnesli řadu poznatků, které posléze aplikovali při plánování a průběhu dalších operací. Byly vylepšeny komunikační systémy a procesy, dával se větší pozor na to, aby vyloďující se jednotky předčasně nepřekračovaly čáru bombardování, prováděla se podrobnější instruktáž a zapracovalo se na zlepšení výměny zpravodajských informací mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. Ukázal se také velký význam leteckého fotoprůzkumu.

Nejdůležitější poznatky byly ty z oblasti účinku bombardérů na jednotlivé cíle. Potvrdilo se například, že nejlepší municí proti letištím jsou tříštivé bomby, jejich střepiny efektivně ničily na zemi se nacházející letadla a živou sílu. Co se týče stanovišť dělostřeleckých baterií, vyšlo najevo, že i přes masivní nálety a námořní bombardování, bylo docíleno jen několika málo přímých zásahů. V celé řadě případů ale došlo k situaci, že bomba nedopadla přesně na cíl, nicméně místo dopadu bylo dostatečně blízko, aby došlo k poškození cíle. Ty, které dopadly ve vzdálenosti 5 až 10 metrů od cíle, většinou dělo vyřadily. Ty, které dopadly za hranicí 10 metrů, většinou způsobily jen velmi minimální škody. Po skončení operace bylo prozkoumáno 112 dělostřeleckých postavení, z nichž bylo pravděpodobně 53 neutralizováno leteckými nálety. Z toho jen ve dvou případech šlo o přímý zásah, v 17 případech došlo k vyvrácení děl v důsledku dopadu pumy v jejich těsné blízkosti a ve 34 případech došlo k poškození děl střepinami a sutinami.

Ukázalo se, že při útocích na dělostřelecké baterie byl efektivní rádius 1000liberní pumy pouze 1,5x větší než u 500liberní pumy. Při vědomí toho, jak je těžké docílit přímého zásahu, se zdálo vhodnější používat menší bomby, kterých pak mohlo být shozeno větší množství, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu či dopadu těsně vedle cíle. Dalším ponaučením bylo, že při útocích na pevné cíle je vhodnější používat pumy se zpožděným zapalovačem. Ty sice před výbuchem zapadly do země, a došlo tak ke zmenšení množství střepin vyslaných na cíl, ale zase došlo vlivem výbuchu k vymrštění sutě, která poškozovala děla nebo jejich zaměřovací a jiná zařízení. Tyto pumy se ukázaly být vhodné i k ničení skladů a podobných budov. Navíc způsobovaly otřesy země, což mělo negativní vliv na morálku obránců.

Účinnost náletů na pevné cíle je dobře vidět na příkladu dvou baterií. Baterie č. 1 střežila vstup do přístavu na východní straně a baterie č. 4A na západní straně. Tato druhá baterie byla umístěna na skalnatém povrchu. Na baterii č. 4A bylo svrženo více jak dvakrát větší množství bomb i tonáže - 432 tun x 189,5 tun; 949 kusů x 414 kusů. V případě baterie č. 1 se naprostá většina pum před výbuchem zavrtala do země a vytvořila zde krátery, tj. došlo k vymrštění sutě. V případě baterie č. 4A většina bomb vybuchla hned na povrchu, neboť se do skály nemohla zabořit, a tak zde došlo především k rozmetání střepin. Ukázalo se, že účinek bombardování byl nakonec zhruba stejný. V obou případech došlo u baterií ke kompletnímu vyřazení jednoho děla a ostatní kusy byly tak poškozené, že by si jejich oprava vyžádala 83,2 x 10 (č. 1), respektive 120,7 x 10 (č. 4A) člověkohodin práce. Dvounásobné množství shozené munice tedy nakonec nehrálo příliš velkou roli, a to v důsledku jiného povrchu. Z toho vyplynul jasný závěr, že před každým bombardováním je nutno vyhodnotit typ povrchu a podle něj vhodně nakonfigurovat typ použité munice a interval mezi jednotlivými nálety, aby byl čas na rozptýlení vzniklého dýmu.

Závěrem

Operace CORKSCREW skončila úspěchem - došlo k obsazení ostrovů a zároveň k otestování intenzivního leteckého bombardování. Přestože toto mělo své nedostatky, obecně se soudilo, že je to prostředek k vítězství, což úspěšnost akce proti Pantellerii měla dokazovat. Letecké bombardování ostrova, a vůbec schopnost Spojenců nasadit masivní síly k provedení této operace zapůsobila silným dojmem jak na Italy, tak na neutrální země jako bylo Turecko, neboť se v jejich očích jednalo o první krok k osvobození kontinentální Evropy.

Průběh operace CORKSCREW nastavil model pro invazní operace. Ty měly i v budoucnu, zjednodušeně řečeno, začít postupně intenzifikovanými dlouhodobějšími leteckými nálety, posléze se v další fázi mělo přidat námořní bombardování a nakonec mělo přijít vysazení invazních pozemních sil. To celé si vyžadovalo velké množství času, pohonných hmot, munice, letounů, leteckých posádek a s tím spojené logistiky a financí. Nemalé prostředky vložené do přípravy ale znamenaly snížení ztrát mezi mužstvem invazních jednotek.

V případě operace CORKSCREW tedy vítězství přineslo v podstatě jen samotné letecké bombardování. Pozemních síly na odpor v podstatě nenarazily. Domnělá vysoká účinnost leteckého bombardování měla jednu nepříjemnou a ne zcela nevýznamnou konsekvenci. Mnoho velitelů a plánovačů uvěřilo, že dostatečně masivní bombardování může přinést snadné vítězství pozemních sil. Tato falešná víra v možnosti letectva pak stála život mnoho spojeneckých vojáků a zkomplikovala řadu dalších ofenzivních operací Spojenců. Jedním z těch, kteří si tuto skutečnost uvědomovali, byl hlavní letecký maršál Arthur Tedder, který do jednoho memoranda uvedl, že Pantelleria se stává dokonalým prokletím...

Zdroje
Rodgers, Edith C.: The Reduction of Pantelleria and Adjacent Islands, 8 May - 14 June 1943, Army Air Forces Historical Studies No. 52, Air Historical Office, Headquarters, Army Air Forces, 1947
http://320thbg.org/pantelleria_1.html
http://www.combinedops.com/pantellaria.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Corkscrew
http://todayshistorylesson.wordpress.com/2009/06/11/operation-corkscrew-a-pantelleria-raid/
http://www.bbc.co.uk/history/ww2peopleswar/stories/78/a8488678.shtml
http://www.bbc.co.uk/history/ww2peopleswar/stories/39/a8488939.shtml
http://www.bbc.co.uk/history/ww2peopleswar/stories/55/a8489055.shtml
Rankin, Nicholas: Ian Fleming's Commandos: The Story of the Legendary 30 Assault Unit, Oxford University Press, 2011
http://www.kcl.ac.uk/lhcma/summary/xh40-001.shtml
http://en.wikipedia.org/wiki/Duke_of_Wellington's_Regiment
Fotografie/Pictures: http://www.iwm.org.uk, http://www.iwm.org.uk/corporate/privacy-copyright/licence

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více