Na španělském nebi - Heinkel He 51

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔27.10.2012 📕6.679

V srpnu 1936 se na bojištích španělské občanské války objevila úvodní dvojice německých letadel, transportní a bombardovací Junkers Ju 52/3m a stíhací Heinkel He 51 B-1. Jestliže první z těchto konstrukcí se bezesporu osvědčila, výsledky druhé zůstaly dosti sporné. Nástup se sice He 51 B-1 skutečně povedl a v létě 1936 v kabinách těchto dvouplošníků povstalečtí piloti, zejména ti z řad německých „dobrovolníků“, vybojovali řadu úspěchů. Po oslnivém nástupu se však záhy dostavilo zklamání. Při střetnutích s výkonnějšími letouny francouzského a zejména sovětského původu He 51 B-1 ve své původní stíhací roli zcela zklamaly. Nové uplatnění bylo nalezeno v roli bitevního letounu a při útocích proti pozemním cílům se typ posléze alespoň částečně rehabilitoval, pachuť neúspěchu však zůstala.

Vývoj Heinkelu He 51 byl zahájen ještě v době, kdy Německo, svázáno podmínkami Versailleského míru, budovalo své vojenské letectvo v utajení. Vznikl dalším vývojem tří prototypů typu He 49, z nichž úvodní, He 49a, poprvé vzlétl v listopadu 1932. U zrodu letounu stála trojice konstruktérů. Dvojčata Walter a Siegfried Güntherovi při vývoji spolupracovali s Karlem Schwärzlerem.


He 51 označení 2-78, s kterým létal velitel 3.J/88 Oblt. Adolf Galland

Prototyp He 51a opatřený civilní poznávací značkou D-ILGY byl zalétán v květnu 1933. Tvarově a rozměrově vycházel ze svého předchůdce, měl však přepracovány nosné plochy, výrazně změněné ocasní plochy a podvozek. Pohonnou jednotku tvořil řadový motor BMW VI 7,3Z. Novému stíhacímu typu věnoval svou pozornost Technisches Amt (C-Amt) Luftfahrtkommissariatu (Technický úřad leteckého komisariátu). Se stejnou pohonnou jednotkou totiž He 51a dosahoval lepších výkonů než dvouplošník Arado Ar 65E, právě vyráběný pro utajované německé stíhací letectvo. Ernst Heinkel Flugzeugwerke záhy obdržel zakázku na devět předsériových He 51A-0 určených k operačním zkouškám. A poté byly podepisovány další kontrakty.

Typ se stal první velkosériově stavěnou stíhačkou pro nově budovanou Luftwaffe. Celkem bylo společnostmi Heinkel, AGO, Erla, Arado a Fieseler vyrobeno 616 strojů řady verzí (He 51A-0, A-1, A-2, B-1, B-0, B-2 a C-1).

Výroba předsériových He 51A-0 se rozběhla v továrně ve Warnemünde koncem roku 1933. Rozdíly oproti prototypu He 51a spočívaly v odstranění opěrky hlavy pilota za kabinou, v návratu k ostruze (prototyp měl kapotované ostruhové kolečko) a v přepracování výfuků. Ty byly prodlouženy a dostaly pro He 51 charakteristický tvar. Na trupu se objevily dva synchronizované kulomety MG 17 ráže 7,92 mm. Heinkely He 51A-0 byly dokončovány od jara 1934. První sériové Heinkely He 51A-1, prakticky totožné s předsériovými letouny, byly dokončeny v dubnu 1935. Celkem vzniklo u mateřské firmy 116 He 51A-0 a He 51A-1 (W.Nr.994 až 1109). Další tři He 51A-1 a 10 He 51A-2 (což bylo plovákové provedení) s výrobními čísly W.Nr.1767 až 1780 postavila továrna Arado ve Warnemünde.


Německé He 51B-1

V lednu 1936 německé vojenské letectvo převzalo devět předsériových strojů nové verze He 51B-0 (W.Nr. 1141 až 1149), postavených Heinkelem v nové továrně v Marien - ehe. Stejný výrobce dodal také 16 letounů vodní verze He 51B-2 (W. Nr.1110 až 1125). Na produkci nejrozšířenější sériové verze, He 51B-1, dodávané Luftwaffe od února 1936, se již mateřská firma nepodílela. Celkem 78 exemplářů (W.Nr.25 až 102) vyrobila společnost AGO, sídlící v Oscherslebenu, 100 (W.Nr. 103 až 152, 241 až 250 a 1473 až 1512) firma Erla v Lipsku a 96 strojů He 51B-1 (W.Nr. 801 až 896) firma Fieseler v Kasselu.

Heinkely He 51B-1 byly prakticky identické s He 51A-1. Hlavní rozpoznávací znak (umožňující rovněž určit skutečnou identitu strojů z první dodávky do Španělska) představovala odhazovatelná válcová přídavná nádrž umístěná pod trupem, která si vyžádala vedle závěsů rovněž montáž vnitřní trubkové palivové instalace. Pojala 170 l paliva a zvětšovala jinak nedostatečný dolet.

Konstrukce prošla během své stavby pouze minimálním vývojem. Týká se to rovněž poslední sériové verze He 51C-1, postavené ve 101 kusech (W.Nr.2101 až 2205) společností Fieseler v Kasselu. Výroba běžela do listopadu 1936 a letouny byly určeny hlavně pro Španělsko. Jedinou změnu představovala montáž podkřídelních závěsníků ETC pro čtyři lehké 50kg pumy.


Lehká havárie He 51B-1 označení 2-64 ze Staffel 1.J/88 během brunetské bitvy, rok 1937

Heinkely He 51 nesloužily u stíhacích útvarů Luftwaffe příliš dlouho. Již od roku 1936 je střídala dvouplošná Arada Ar 68, a později také moderní jednoplošníky Messerschmitt Bf 109. Poslední zastaralé Heinkely se u prvoliniových stíhacích útvarů udržely až do roku 1938, mezitím se ovšem objevily jako nouzová výzbroj také u nově budovaných jednotek střemhlavých bombardérů. Během Mnichovské krize na podzim 1938 s nimi velení Luftwaffe počítalo především pro plnění bitevních úkolů. Pak byly definitivně vyřazeny. K 1. září 1939 již v první linii nesloužil ani jeden. Hluboko do 2. světové války, až do roku 1944, ovšem Luftwaffe Heinkelů He 51 využívala při výcviku německých stíhačů. Vedle německého a španělského vojenského letectva typ pronikl ještě do výzbroje bulharského. Bulhaři v roce 1937 zakoupili 20 He 51B-1.

Prvních šest demontovaných stíhaček tohoto typu bylo dopraveno do Španělska hned na první z Německa vyslané lodi, parníku Usaramo. Zastupovaly verzi He 51B-1 (často opakované tvrzení o tom, že úvodní letouny představovaly variantu He 51A-1, se nezakládá na pravdě). Na palubě se pod velením Oblt. Krafta Eberhardta nacházelo rovněž šest pilotů a osm mechaniků. Plavidlo zakotvilo v povstaleckém přístavu Cádiz večer 5. srpna 1936. K montáži letounů došlo na letišti Tablada u Sevilly. Zalétání zajistili němečtí stíhači, u kterých se zprvu nepředpokládalo přímé bojové nasazení. Poté na Heinkely začali zaškolovat vybrané španělské letce. Když však nacionalističtí stíhači během přistání v rychlém sledu poškodili čtyři He 51B-1, zahájili operační lety přímo iniciativní Němci.


Heinkely He 51 ze stavu Regimiento 31 španělského Ejercito del Aire

První úspěchy vybojovali Španělé z nově vyzbrojené Escuadrilly Rambaud již 18. srpna. Cap. Joaquín García Morato sestřelil jeden stíhací Hispano-Nieuport 52 a jeden bombardér Potez 54, zatímco ten. Julio Salvador Díaz-Benjumea docílil hned tři sestřely: jeden Hispano- -Nieuport 52 a dva bombardéry CASA-Breguet 19. Zdá se, že Salvador výsledek své střelby mnohonásobně nadhodnotil. Za vládní letectvo se akce zúčastnily tři CASA-Breguety 19, startující z letiště Talavera de la Reina. Ochranu jim poskytovaly dvě Hispano-Suizy 52. Na Breguety podle republikánů zaútočil pro jejich osádky neznámý typ stíhačky – tedy nepochybně Salvador se svým He 51B-1. Po - škodil jeden z prchajících bombardérů, který pak havaroval na mateřském letišti. Vzápětí do boje zasáhly oba Hispano-Nieuporty 52. Salvador vyrovnával jejich početní převahu vyšším výkonem svého stroje. Souboj dopadl nerozhodně a nacionalistický pilot po vystřílení munice ustoupil.

Němci poprvé skórovali 25. srpna, kdy Oblt. Hannes Trautloft a Oblt. Eberhardt sestřelili po jednom republikánském lehkém bombardéru CASA-Breguet 19. K boji došlo v prostoru mezi El Escorial a Alto del León. Trautloft sestřelil Breguet, v jehož pilotní kabině seděl alférez Matías Iglesias Romo. Letoun se zřítil a shořel jižně od Sanatoria Hispano, pilot padl. Druhý dvouplošník ve skutečnosti dokázal uniknout. Němci pomalý Breguet honili až po Villalbu.

Do konce měsíce září 1936 zaznamenali němečtí stíhači 19 sestřelů republikánských letounů. Ztráty byly lehké. K první bojové ztrátě došlo 30. srpna, kdy Trautloft byl sestře - len v souboji s Dewoitinem D.372 a svůj He 51B-1 musel opustit ve vzduchu. Zachránil se pod vrchlíkem padáku.


Heinkely He 51B-1 ze stavu Staffel 1./JG 134 německé Luftwaffe

Dodávky Heinkelů He 51B-1 pokračovaly ještě v srpnu. Dne 23. toho měsíce přistály v portugalském Lisabonu německé lodě Kamerun a Wigbert, které z Německa dopravily devět stíhaček. Na bojišti se objevily začátkem září. Postupně přicházely další letouny, některé určené pro německé intervenční letectvo (Legion Condor), jiné zakoupené přímo Španěly pro jejich povstalecké letectvo (Aviación Nacional). Vedle strojů verze He 51B-1 šlo také o stíhací bombardéry He 51C-1. Na tom, kolik vlastně na Iberský poloostrov Heinkelů dorazilo, se historikové neshodují. Dokumenty Sondestabu Wuvádějí, že bylo povstalcům předáno celkem 93 He 51 v ceně 8 980 008 říšských marek. To jsou ovšem pouze letouny, které prošly službou u intervenčního letectva a přeživší z nich dříve či později získali španělští nacionalisté. Španělé ovšem přímo v Německu zakoupili dalších 33 He 51B-1 a He 51C-1. Tím se dostáváme k celkovým 126 strojům (objevují se nicméně rovněž údaje 125 či 131, německý historik J. Prien uvádí dokonce pouze 84 strojů: 56 He 51B-1 a 28 He 51C-1). Nacionalisté včetně Němců převzali číslicový kód označování letadel od původního předválečného španělského letectva. Heinkel He 51 v něm obdržel číslici „2“ (tedy druhý stíhací typ zavedený do výzbroje povstaleckého letectva).

Heinkel He 51B-1 byl jednomotorový jednomístný stíhací dvouplošník smíšené, převážně kovové konstrukce, s jednoduchými ocasními plochami. Křídla o nestejném rozpětí měla dvounosníkovou smíšenou konstrukci, potah byl plátěný. Křidélka, vybavená klapkami typu Flettner, byla na horním křídle. Na dolním křídle byly umístěny vztlakové klapky. Křídla propojovaly dva páry vzpěr. Horní křídlo bylo k trupu uchyceno dvěma vzpěrami ve tvaru N. Celek byl doplněn vypínacími drátěnými výztuhami. Trup měl příhradovou konstrukci svařenou z ocelových trubek. Přední část trupu včetně partií kolem kabiny kryl plech, zbytek pak především plátno napnuté na duralových a dřevěných podélnících. Pilot seděl v otevřené kabině chráněn větrným štítkem. Ocasní plochy měly kovovou konstrukci a plátěný potah. Stabilizátor byl zpevněn vzpěrami a vypínacími dráty. Pevný podvozek byl záďového typu. Hlavní kola, opatřená aerodynamickými kapotami, byla nesena dvěma vidlicovými podvozkovými nohami. Celek zpevňovaly drátěné výztuhy. Pod zádí byla umístěna ostruha. Použitý vidlicový kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec BMW VI 7,3Z dosahoval trvalého nejvyššího výkonu jen 550 k (373 kW). Pouze po dobu jedné minuty bylo během vzletu možno využít maximálního výkonu o 750 k (530 kW). Vrtule byla dvoulistá dřevěná. Pevný chladič se nacházel pod přední částí trupu, mezi podvozkovými nohami. Hlavní palivová nádrž o objemu 210 litrů se nacházela v trupu, pod pilotní kabinou. Na podtrupový závěsník mohla být umístěna 170litrová odhazovatelná válcová přídavná nádrž. Střeleckou výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety MG 17 ráže 7,92 mm, umístěné na horní straně přední části trupu. Na hlaveň připadlo 500 kusů střeliva. Do vybavení náležel kyslíkový dýchač a radio - stanice.


He 51B-1 velitele Staffel 4.J/88 Oblt. Herwiga Knüppela, který ve Španělsku dosáhl osmi sestřelů, listopad 1936

Nasazení typu ve Španělsku přineslo rozporuplné výsledky. Na starší letouny z původní výzbroje předválečného španělského letectva Heinkely He 51B-1 stačily více než dobře. Při konfrontacích s modernějšími letouny, dodávanými republikánům po vypuknutí bojů z Francie a zejména z SSSR, vyšla rychle najevo omezená bojová hodnota německého typu. Rychlost byla podprůměrná, stoupavost a dostup slabé. Za trojlístkem modernějších vládních stíhacích typů z léta 1936 (Hawker Fury, Dewoitine 372 a Loire 46) zaostával prakticky ve všech ohledech s výjimkou výzbroje. Když k tomu přičteme ještě některé nepříjemné vlastnosti při přistání, není divu, že si He 51 srdce španělských pilotů nezískal. Jeho největší výhodu představovala výzbroj dvou spolehlivých kulometů MG 17 ráže 7,92 mm, majících lepší charakteristiky než staré zbraně Vickers, používané na republikánských stíhačkách.


Heinkel He 51 během revize v dílnách na letišti Logroño

Frustrace německých stíhačů ještě narostla poté, co se na Iberském poloostrově objevily kvalitní sovětské typy. Heinkely He 51B-1 zaostávaly za Polikarpovy I-15 prakticky ve všech ohledech: v rychlosti, stoupavosti, obratnosti i výzbroji. Porovnání s jednoplošnými Polikarpovy I-16 samozřejmě vyznívalo ještě hůře. Rovněž k úspěšnému pronásledoHeinkelům chyběly potřebné výkony. Byla to daň za spojení poměrně rozměrného a hmotného draku s příliš slabou pohonnou jednotkou. Heinkel He 51B-1, standardní stíhací letoun Luftwaffe, ve své původní a základní roli prostě selhal! Ve vzdáleném Německu na ministerstvu letectví (RLM) ovšem dlouho tomuto faktu odmítali uvěřit. Nepochybně proto, že celkové výkony německých stíhačů byly při přijatelných ztrátách více než dobré: za cenu tří padlých pilotů (jen dva z nich však zahynuli ve vzdušném boji) bylo do konce listopadu 1936 vybojováno 29 sestřelů. Přesvědčila je až výpověď jednoho ze španělských veteránů, Hptm. Rudolfa Freiherr von Moreaua, povolaného v prosinci 1936 do Berlína ke konzultacím s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem.

Účast německých stíhačů a jejich He 51B-1 na bojích ve Španělsku postupně narůstala. Začala akcemi jediného roje, nazvaného podle svého velitele Kette Eberhardt. V září zasáhl do bojů druhý roj a ještě téhož měsíce Němci začali operovat v sestavě Staffel Eberhardt. K důležitému nárůstu potenciálu německého stíhacího letectva ve Španělsku došlo v listopadu 1936 se vznikem Legionu Condor. Světlo světa totiž spatřila stíhací skupina Jagdgruppe J/88, tvořená plnými čtyřmi letkami, pro kterou byla v listopadu dopravena zásilka nových He 51B-1. Všechny čtyři letky zprvu létaly vyzbrojeny Heinkely, jedna z nich (4.J/88) však byla zrušena již na konci března 1937 a druhá (2.J/88) prošla zhruba v téže době přezbrojením na nesrovnatelně bojeschopnější Messerschmitty Bf 109.

Významná posila přibyla v únoru 1937 v podobě stíhacích bombardérů He 51C-1. Do role stíhacích bombardérů byly ve Španělsku na začátku roku 1937 upraveny pomocí závěsníků Elvemag 6C10X také starší He 51B-1. Mohly nyní nosit šest tříštivých pum po 10 kg. Útoky na pozemní cíle se nyní staly hlavní náplní tohoto typu.


He 51B-1 ze stavu Staffel 4.J/88, letiště Ávila, listopad 1936

Na konci března 1937 s Heinkely He 51 nadále létaly pouze dvě zbývající letky – 1.J/88 a 3.J/88. Reálné výsledky Heinkelů ve vzdušných bojích byly v té době velmi skromné. Již v září 1937 přešla na Bf 109 také Staffel 1.J/88. Ovšem vzápětí, v říjnu či listopadu 1937, znovu vznikla 4.J/88, létající s He 51C-1. K jejímu zrušení došlo v létě 1938. Nejdéle s Heinkely létala 3.J/88, která byla zhruba v téže době přezbrojena na Bf 109. Právě v jejím čele létala se zastaralým He 51 jedna z budoucích legend Luftwaffe, Oblt. Adolf Galland.

Zmizení Heinkelů He 51 z výzbroje Legionu Condor samozřejmě neznamenalo konec bojové činnosti typu na španělském válčišti. Letouny ve stále větším počtu využívalo španělské povstalecké letectvo Aviación Nacional. Po krátké existenci Escuadrilly Rambaud v srpnu 1936 se španělští letci k typu vrátili již na podzim téhož roku. Vedle tří starších letounů, předtím používaných německými interventy, Španělé díky sbírce obyvatel Aragónu získali také tři nové He 51B-1. Dostaly čísla 2-54, 2-55 a 2-56 a byly nazvány podle měst této oblasti: „Zaragoza“, „Huesca“ a „Teruel“. Povstalci z těchto šesti stíhaček a svých pilotů ještě na podzim 1936 vytvořili dva tříčlenné roje.

K většímu přílivu Heinkelů He 51 k nacionalistickému letectvu došlo v únoru a březnu 1937. Španělé tehdy přebírali německé Heinkely He 51, uvolněné přezbrojením Staffel 2.J/88 a zrušením 4.J/88. Byly vytvořeny tři nové letky po sedmi strojích. Escuadrilla 1-E-2, jejímž velitelem se stal cap. Manrique Montero, vznikla v polovině února a zprvu operovala v Aragonii. Letka 2-E-2, v jejímž čele byl cap. Ángel Salas Larrazábal, byla původně od ledna vytvářena jako jednotka určená pro polské hornoplošné stíhačky PWS-10 a Heinkely He 51 obdržela v únoru v Seville. Na základnu León se s novou výzbrojí vrátila 5. března a začala působit na frontě v Asturii. Třetí letkou vyzbrojenou Heinkely He 51 se stala v březnu Escuadrilla 3-E- 2. V jejím čele stál cap. César Martín Campos.


Heinkel He 51B-1 dodaný do Španělska roku 1936

Escuadrilla 2-E-2 přešla sice již v dubnu 1937 na Fiaty CR.32, ale z letek 1-E-2 a 3-E-2 Španělé vytvořili Grupo 1-G-2. V roce 1938 vznikla ještě druhá skupina nacionalistického letectva vyzbrojená Heinkely He 51, Grupo 4- -G-2. To již také Španělé používali letouny téměř výhradně k bitevním akcím. Na nepříliš úspěšný německý typ ovšem čekalo ve Španělsku ještě jedno „ponížení“ – v posledním týdnu občanské války bylo Grupo 1-G-2 přezbrojeno z Heinkelů na ukořistěné sovětské dvouplošníky Polikarpov I-15!

Heinkel He 51B-1 ve zcela neporušeném stavu padl republikánům do rukou již 24. února 1937. Oblt. Otto Hans Winterer nouzově přistál se stíhačkou, patřící 2.J/88, na vládním území v prostoru Los Navalmorales, jižně Talavery de la Reina. Letoun byl posléze dopraven do SSSR a zde podroben zkouškám u NII VVS.

Španělské vojenské letectvo Ejercito del Airemělo po ukončení občanské války na jaře 1939 ve stavu celkem 61 Heinkelů He 51. Zastaralé dvouplošníky používaly dvě skupiny (Grupo 31 a 32), patřící do 31. leteckého pluku (Regimiento 31). K 31. prosinci 1945 již zbývaly ve Španělsku všehovšudy čtyři exempláře, z nichž se v letuschopném stavu nacházel pouze jeden.

TTD:

Rozpětí: 11,00 m
Délka: 8,40 m
Výška: 3,20 m
Nosná plocha: 27,20 m2
Hmotnost prázdného letounu: 1473 kg
Vzletová hmotnost: 1900 kg
Max. rychlost ve výšce 4000 m: 310 km/h
Max. rychlost ve výšce 6000 m: 285 km/h
Cestovní rychlost ve výšce 4000 m: 260 km/h
Výstup na 4000 m: 7,8 min.
Výstup na 6000 m: 16,5 min.
Praktický dostup: 7770 m
Max. dolet 740 km

Zdroje (výběr):

Arreaz Cerda, J. – Los Cazadores de la Legion Condor, Valladolid 1993;
Howson, G. – Aircraft of the Spanish Civil War 1936– 1939, Washington 1990;
Laureau, P., Fernandéz, J. – La Legion Condor, Histoire de lęAviation No 7, Outreau 1999;
Prien, J., Stemmer, G., Rodeike, P., Bock, W. – Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945, Teil 1, Struve-Druck Eutin

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔27.10.2012 📕6.679

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře