M3 Stuart 01 - Těžké počátky amerických tanků

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔03.10.2012 📕9.738

Když vypukla v září 1939 válka v Evropě, skýtaly americké tankové jednotky obraz bídy a utrpení. I Polsko, které rozhodně nebylo považované za tankovou velmoc, dokázalo postavit do pole zhruba 700 tanků. V celých Spojených státech jich bylo k dispozici pouze asi 400, z nichž mnohé pamatovaly ještě 1. světovou válku a byly tak opotřebované, že se je dařilo držet v provozu jen s vypětím sil.

Tato situace měla své kořeny v důsledně dodržované politice izolacionizmu a pacifizmu. Za záruku bezpečnosti USA byly považované námořní síly, které spolykaly většinu rozpočtu. Teoretické studie o možných pozemních bojích uvažovaly jen s reakcí na obsazení Filipín Japonci a pohraničními potyčkami na americko-mexické hranici. Ani v jednom z těchto scénářů nebyly tanky považovány za nezbytné.

Všemocná byrokracie

Příčiny zanedbanosti tankových jednotek byly samozřejmě mnohem hlubší. Během 1. světové války existoval tankový sbor USA, ale ten byl krátce po skončení konfliktu rozpuštěn a zbylé tanky přešly do podřízenosti pěchoty. US Army se vrátila k tradiční koncepci s dvojicí hlavních složek: pěchotou a jezdectvem. Navíc se projevila rivalita obou složek, což vedlo v konečném důsledku k tomu, že Kongres zakázal jezdectvu tanky vlastnit a provozovat.


Tank M2A3 na přehlídce ve Washingtonu.

Meziválečné období se obecně neslo v duchu hledání koncepce nové zbraně, kterou tanky stále ještě byly. Stačí se rozhlédnout po světě. Do výroby se dostávaly stroje od lehkých tančíků s hmotností necelé 2 t po mnohavěžová monstra s hmotností desítek tun a početnou osádkou.

Americká pěchota (částečně pod britským vlivem) viděla v tanku pojízdné kulometné hnízdo, které se mělo pohybovat rychlostí klusajícího pěšáka a likvidovat nepřátelské opěrné body. Někteří důstojníci jezdectva, kteří „přičichli k vůni benzínu“, viděli v tancích moderní náhradu koní. Plánovali využití tanků v tradičních úlohách jezdectva, tedy v průzkumu, provádění obchvatů po křídle a pronásledování nepřítele.

V roce 1928 se jezdectvu, především zásluhou plukovníka Vana Voorhise, podařilo prosadit vytvoření experimentální mechanizované jednotky ve Fort Eustis. V roce 1930 byla přejmenována na 1. Cavalry regiment – mechanized (jezdecký pluk – mechanizovaný) a velení bylo svěřeno Danielu Vanu Voorhisovi, který byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

V té době byla zahájena akvizice nových obrněných vozidel. Aby se obešla byrokratická omezení, používalo jezdectvo pro své tanky označení combat car (bojové vozidlo), zatímco pěchota plánovala pořízení lehkého tanku. Mezi žhavými kandidáty byl Christieho kolopásový tank T1 s revolučním zavěšením pomocí vinutých pružin. Konkurentem mu byla kolopásová T2, která se mnohem více podobala obrněnému automobilu schopnému jízdy na pásech.


Kolopásový T2, spíš obrněný automobil s možností jízdy na pásech

V únoru 1932 proběhla konference, jejímž cílem bylo stanovit parametry nového vozidla. Definováno bylo 9t kolopásové vozidlo, dosahující rychlosti 65 km/h na kolech a 35 km/h na pásech. Výzbroj měl tvořit těžký kulomet ráže 12,7 mm a kulomet ráže 7,62 mm. Výsledkem vývoje bylo vozidlo T4. Postupnými úpravami vzrostla jeho hmotnost na 10 t. Jezdectvo bylo spokojeno a požadovalo výrobu, ale ministerští úředníci byli jiného názoru.

Na jaře 1933 rozhodlo ministerstvo války o vývoji lehkého tanku a bojového vozidla s hmotností do 7,5 t. Důvodem byly peníze. Jakkoli byla konstrukce T4 lákavá, předběžný odhad říkal, že ze stejného rozpočtu bude možné pořídit dvojnásobek lehčích strojů. Specifikace zaslaná 10. června výzbrojnímu výboru požadovala: maximální hmotnost 14 000 liber (6 350 kg), výzbroj tvořenou jedním kulometem ráže 12,7 mm a dvěma ráže 7,62 mm, maximální rychlost 48 km/h, dojezd 160 km. Vozidlo mělo být čistě pásové; jízda bez pásů se kvůli zjednodušení výroby nepožadovala. Zohledněna měla být budoucí instalace bezdrátové radiostanice.

První výsledky – první zděšení

Vývoj a výroba obou vozidel byly svěřeny státní zbrojovce v Rock Islandu, ve státě Illinois. To mělo jednu nespornou výhodu v tom, že většina komponentů mohla být unifikovaná. Na druhou stranu měla zbrojovka omezené výrobní kapacity a zdaleka nedosahovala efektivity velkosériové výroby civilního sektoru.


Combat car T4 zavržený kvůli snaze o úsporu financí

Ministerstvo války 9. srpna 1933 schválilo připomínky výzbrojního výboru a odsouhlasilo výrobu prototypu označeného jako Combat car T5 7½ ton. V říjnu bylo odsouhlaseno rozmístění výzbroje. Ve dvou paralelně umístěných věžích bylo po jednom kulometu ráže 12,7 mm a 7,62 mm a další kulomet ráže 7,62 mm se nacházel v kulovém závěsu v korbě.

Prototyp byl hotov 23. dubna 1934 a převezen do Aberdeen Proving Grounds k předvádění. V srpnu 1934 putoval do Fort Bennings v Albertě, kde byl testován příslušníky pěchoty. V březnu 1935 byl převezen zpět do Rock Islandu k přestavbě.

Testy vozidla, přeznačeného na T5E1, pokračovaly ve Fort Bennings v průběhu června a července 1935. Vozidlo dostalo místo věží hranatou nástavbu, z které trčely do čtyř stran kulomety ráže 7,62 mm, posílené velkorážovým kulometem pro palbu dopředu. Pátý kulomet ráže 7,62 mm byl v korbě.

Po otestování došlo k další přestavbě. Tentokrát byla výzbroj umístěna v mnohem praktičtější jediné věži, pocházející z tanku T4. Upravené vozidlo, s původním označením T2E2, bylo schváleno do výroby pod sériovým označením Combat car M1. Nedá se říci, že výroba se rozběhla, protože to bylo spíš „ploužení se“. Rock Island Arsenal vyprodukoval ve fiskálním roce 1935 38 kusů, v následujícím 19 kusů a 32 kusů v roce 1937.

Pěchota šla při vývoji svého lehkého tanku poněkud jinou cestou: Prototyp tanku T2 využíval podvozek velmi podobný britskému Vickersu 6 ton. Poměrně rychle však došlo ke sjednocení s M1. Vozidlo se vyrábělo pod sériovým označením Light tank M2 zpočátku ve dvou verzích: jednověžové M2A1, které bylo vyrobeno jen 10 kusů, a dvouvěžové M2A2, které bylo vyrobeno 237 kusů.

V té době se již válčilo ve Španělsku a vojenští přidělenci hlásili první výsledky a zkušenosti. Jednoznačným výsledkem byla převaha tanků T-26 a BT-5 vyzbrojených protitankovými 45mm kanony 20K nad svými kulomety vyzbrojenými protivníky Pz I, CV 35, příp. mnohem staršími kusy. Druhým zjištěním byla zranitelnost lehkých tanků poměrně pohyblivými pěchotními protitankovými kanony ráže 37 mm (někdy i nižší).


Combat car T5E1 s pevnou nástavbou a kulomety v kulových závěsech

Při této příležitosti je nutné zmínit ještě dvě přestavby prototypu T5, které jsou pro další vývoj amerického lehkého tanku důležité. Začátkem roku 1936 byl původní hvězdicový zážehový sedmiválec Continental R-670 (původně letecký motor pohánějící např. Stearman Kaydet) nahrazen vznětovým devítiválcem Guiberson T-1020. Takto upravené vozidlo bylo označeno T5E3. Stejnou pohonnou jednotkou byly v roce 1937 vybaveny tři sériové stroje označené M1E1.

Koncem roku 1937 byla T5 přestavěna na T5E4. Změna spočívala v montáži napínacího kola s větším průměrem, které se opíralo o zem. Tak došlo ke zvětšení styčné plochy pásů a snížení měrného tlaku. Zkoušky prováděné od ledna 1938 v Aberdeenu potvrdily jak zlepšení jízdních vlastností, tak stabilitu vozidla při střelbě.

Studie z roku 1938 potom dospěla k závěru, že budoucí americký tanky by měl být vyzbrojen protitankovým kanonem ráže 37 mm a musí mít pancéřování, které chrání před střelami této ráže, vystřelenými ze vzdálenosti, na jakou probíhají běžné tankové boje.

Pozdě bycha honiti

Pěchota poměrně svižně využila rezervu nosnosti podvozku a u své verze M2A3, která šla od roku 1938 do výroby, nechala zvýšit sílu čelního pancíře na 22 mm. U následující modifikace M2A4 došlo i na zesílení výzbroje, montáží 37mm kanonu M5, a k dalšímu zesílení čelního pancíře na 25 mm. Protože jezdectvo mělo plnit jiné úkoly, běžela výroba M1, resp. mírně upravených M1A1, prakticky beze změn.


Light tank M2A4 s typickým dlouhým krytem brzdovratného ústrojí pod hlavní

V květnu 1940 začala válka v západní Evropě a Francie padla během šesti týdnů. To už i největším pacifistům a podobným ignorantům v americké vládě začínalo docházet, že jde do tuhého a že strkání hlavy do písku nebude tou správnou politikou vůči rozpínavosti zemí Osy. Že chtě nechtě budou muset uvolnit rozpočet a zahájit výstavbu regulérní bojeschopné armády.

Prvním krokem bylo převedení výroby tanků M2A4 do firmy American Car & Foundry v městě Berwick, ve státě Pensylvánie, která měla zkušenosti s velkosériovou výrobou kolejových vozidel. Ostatně, používané technologie byly velmi podobné. Tato firma vyrobila během roku 1940 celkem 375 M2A4.

Druhým neméně významným krokem bylo vytvoření samostatných tankových sil 10. července 1940 ve Fort Knox. Tím se všechna obrněná vozidla dostala pod sjednocené velení. Do čela tankových sil byl postaven brig. gen. Adna Chaffee. 15. července byly aktivovány 1. a 2. tanková divize, první dvě tankové divize z celkem 16 postavených divizí během 2. světové války.

Vzhledem k vývoji ve Francii bylo zřejmé, že nosným typem musí být střední tank. Jenže jeho vývoj byl ještě v mnohem horším stavu než vývoj lehkého tanku. Navíc bylo jasné, že bude v krátké době nutné vycvičit tisíce nových členů osádek, a nebyl čas čekat na dokončení vývoje středního tanku. K tomu všemu se přidaly požadavky Britů na dodávky výzbroje, kterou musel expediční sbor zanechat na plážích u Dunkerque. Jediným řešením bylo nahradit lehkými tanky, co se dá.


Prototyp tanku M3 s původní nýtovanou věží. Dobře je vidět zkrácení krytu brzdovratného zařízení závěsu M22

Kromě toho bylo nutné provést ještě další změny, které by zohlednily jednak zkušenosti z prvních tankových bojů v Evropě a dále připomínky obou bývalých uživatelů v rámci US Army. Ač je to s podivem, po těchto úpravách vznikl jeden z nejrozšířenějších tanků (nikoli nejpočetnějších) na světě, který bojoval na všech bojištích a jenž ve výzbroji některých zemí vydržel ještě dlouho po skončení 2. světové války.

Light tank M3

Práce na „novém“ tanku začaly v červenci 1940. První změny byly zaměřeny na zvýšení pravděpodobnosti přežití na bojišti. Čelní pancíř korby byl zesílen na 38 mm a přední spodní část tvořil po novém jednodílný odlitek, který vykazoval vyšší celkovou pevnost.

Původní závěs M20 kanonu M5 s dlouhým brzdovratným ústrojím byl nahrazen závěsem M22, který měl brzdovratné ústrojí s rekuperátorem, takže mohlo být kratší. Navenek se to projevilo zkrácením pancéřového krytu kolem hlavně. Závěs umožňoval změnu náměru v rozmezí 10° na obě strany, navíc k 360° odměru ručně otáčené věže.

Další viditelnou změnou bylo použití napínacího/pojezdového kola, vyzkoušeného na T5E4. Jediným rozdílem byla náhrada gumového bloku odpružení, který měl malou životnost, ocelovou pružinou.


Pohled na tank M3A1 zezadu ukazuje použití napínacího/pojezdového kola, opřeného o zem

Vozidlo se pod označením Light tank M3 začalo vyrábět v březnu 1941 a v době vstupu Spojených států do 2. světové války to byl nejpočetnější typ amerických tankových jednotek. Jen pro představu o rozsahu výroby: v roce 1942 vyrobila American Car & Foundry měsíčně víc tanků, než bylo v letech 1930–1940 vyrobeno v celých Spojených státech dohromady.

Během výroby docházelo k postupným úpravám konstrukce, z nichž největší část se dotkla věže. Během ostřelovacích zkoušek se totiž ukázalo, že i když nedojde k probití pancíře, již při zásahu průbojnými střelami ráže 12,7 mm vylétávají z vnitřní strany věže nýty, které zraňují osádku.

Prvních sto vyrobených kusů bylo vybaveno původní hranatou, nýtovanou věží D37812. Pro snížení nebezpečí zranění osádky byla v prosinci 1940 schválena výroba věže D38976, stejného tvaru, ale svařené z plátů povrchově tvrzené oceli. První tank se svařovanou věží byl dokončen v dubnu 1941.

Obecně panovaly z používání svařování obavy kvůli degradaci vlastností materiálu vyhřátím kolem svaru. Nicméně, testy prokázaly, že ztráty nepřevyšují 10 % v bezprostřední blízkosti svaru. Nová věž byla prostornější, protože zmizela pomocná vnitřní konstrukce, na kterou se pláty nýtovaly.

Další změnou byla montáž výkonnějšího kanonu M6, stejné ráže, ale s hlavní dlouhou 53 ráží proti původním 50. Při použití stejné průbojné munice M51 nebo M74 vzrostla úsťová rychlost z 870 m/s na 884 m/s a průbojnost přibližně o další 3 mm v celém rozsahu účinného dostřelu.

Výhodou kanonu M6 byl i poloautomatický závěr, umožňující zvýšit rychlost střelby. Postupně došlo také k nahrazení závěsu M22 ovládaného pomocí ramenní opěrky závěsem M23, který spojoval zbraň pevně s věží, a odměr se nastavoval otáčením celé věže pomocí ručního kola. Žádná z těchto změn se nijak neprojevila na značení tanku.

Obavy z nedostatku

Většina tanků M3 byla poháněna jen mírně upraveným hvězdicovým motorem Continental R-670-9A. Jejich výroba běžela až do července 1942. Výrobní linku opustilo celkem 4525 strojů; jeden sólový „benzíňák“ byl vyroben ještě v říjnu 1942.

Protože panovaly obavy, zda bude průmysl, teprve přecházející na režim válečné výroby, schopen pokrývat poptávku po pohonných jednotkách, běžela od června 1941 souběžně výroba M3 (diesel), poháněné již zmíněným vznětovým motorem Guiberson T-1020. Do srpna 1942 bylo vyrobeno 1281 kusů a další čtyři byly dokončeny mimo sérii v lednu 1943.


Klíč k rozlišení věží tanků M3.

Zvnějšku bylo možné obě verze odlišit podle přívodních hadic k filtrům vzduchu. Tanky se zážehovými motory měly krátké přívody, prakticky jen koleno, končící pod horním pancéřovým plátem motorového prostoru. „Nafťáky“ měly dlouhé přívody vedoucí až k větrací mřížce. Verze se zážehovým motorem nebyla osádkami příliš oblíbena, protože motor se obtížně spouštěl hlavně za nízkých teplot. Výrobce proto zavedl možnost spouštění motoru pomocí pyropatron podobných nábojům do brokovnice.

Většina tanků s dieselovými motory byla převedena k výcviku, kde byla menší spotřeba výhodou. Jediný, kdo preferoval jejich použití v boji, byly jednotky námořní pěchoty, protože nafta byla snadno dostupná jako palivo pro vyloďovací čluny.

V březnu 1941 byly zahájeny práce na nové věži D39273. Byla vyrobena z homogenní válcované oceli. Proto bylo nutné zvýšit sílu plátů z 25 na 32 mm, aby byla zachována balistická odolnost. Do výroby byla věž zavedena v říjnu 1941.

Nová věž byla vybavena upravenými otvory pro vedení palby ručními zbraněmi osádky, které kryly příklopy s novými pozorovacími přístroji, tzv. protektoskopy. V principu šlo o náhradu prostého průzoru, krytého neprůstřelným sklem, periskopem se stejným zasklením. Výhodou bylo, že ani při probití skla střepinou nemohlo dojít k poranění zraku člena osádky, protože oči pozorovatele nebyly v rovině vnější pozorovací štěrbiny. Celkem bylo vyrobeno 1360 těchto věží a na tanky M3 se montovala od listopadu 1942 do února 1943.

Ani to však nebylo definitivní řešení. Tím byla až věž s označením D58101 vyvíjená od léta 1941. Hlavním rozlišovacím znakem bylo odstranění velitelské věžičky s cílem snížit celkovou výšku vozidla. Boční protektoskopy byly posunuty mírně vzhůru. Do výroby se věž dostala v únoru 1942.

Dědictvím původního zadání z roku 1933 byl malý dojezd tanku. Verze M3 ujela po silnici 112 km a M3 (diesel) 145 km, což bylo v nových podmínkách považováno za nedostatečné. V září 1941 nařídil výzbrojní výbor vývoj odhazovacích přídavných nádrží v nejkratším možném termínu.

V listopadu 1941 byl v Aberdeenu testován 727. vyrobený tank M3. Na horním plátu korby po stranách věže nesl dvě válcové nádrže s objemem po 95 l. Nádrže měly samosvorné obaly. Na palivovou soustavu tanku byly napojené pomocí jednocestného samouzavíracího ventilu. V nouzi nebo před bojem je bylo možné odhodit zevnitř tanku, zatažením za lanko bovdenu. Odhozené nádrže sbíraly týlové jednotky pro další použití. S přídavnými nádržemi měl tank zhruba dvojnásobný dojezd.

Přestože nově budované americké tankové jednotky potřebovaly každý dostupný tank k zajištění výcviku svých osádek, bylo především prezidentu Rooseveltovi jasné, že Britové jsou na tom, jako jediný národ bojující proti zemím Osy, ještě mnohem hůř, a tlačil na uvolnění co největšího množství výzbroje spojenci.

V rámci programu Lend and Lease Britové objednali nejprve sto tanků M2A4, z nichž bylo dodáno 32 do Británie a čtyři do Egypta. Zbytek objednávky byl nahrazen tanky M3. Celkem Britové dostali 1784 M3 a 50 M3 (diesel). Protože v Británii bylo zvykem dávat bojovým strojům jména, dostaly tanky M3 a M3 (diesel) označení General Stuart I a General Stuart II, po známém generálovi jižanské armády.

Po debaklu sovětských tankových jednotek na začátku války proti Německu, kdy došlo ke ztrátám tisíců tanků, žádal i Stalin Spojené státy o dodávky zbraní. Do Sovětského svazu bylo odesláno celkem 1336 tanků M3.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔03.10.2012 📕9.738

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře