Proti všem Locotenent Comandor Aviator Dan Valentin Vizanty

Autor : Michal Rak 🕔01.10.2012 📕2.182

Podobné články

Další články autora

Budoucí stíhací eso se narodilo 9. února 1910 v Botosani v severní Moldávii. V 19 letech vstoupil Dan do důstojnické letecké školy, kterou ukončil 1. července 1931 jako průzkumný pilot v hodnosti Sublocotenent aviator (podporučík). Následně sloužil u jednotek vybavených převážně francouzskými letouny Potez 25, ovšem mladý letec toužil stát se stíhačem. Jeho přání se mu vyplnilo 16. října 1936, kdy byl přemístěn k Flotila de lupatã (bojová skupina) na letiště Bukurešť-Pipera.


Dan Vizanty, vyfotografovaný 10. června 1943, krátce po návratu z úspěšného souboje s americkými P-38

Zde létal u jednotky vyzbrojené letouny PZL P.11f a brzy se stal zástupcem velitele Escadrila 42 vânãtoare (42. stíhací letka), která podléhala Grupul 3 vânãtoare (3. stíhací skupina). K další reorganizaci došlo 25. října 1939: z jeho eskadry se stala Escadrila 43 vânãtoare a Vizanty byl jmenován jejím velitelem.

Na nebi Ukrajiny

Když se 22. června 1941 Rumunsko připojilo k útoku na SSSR, byla jeho jednotka stále vybavena letouny PZL P.11. Paleta výzbroje rumunského letectva byla v té době velmi pestrá: vedle polských PZL P.11b, P.11c, P.11f a P.24e ji tvořily britské Hurricany Mk.I, německé Bf 109E a He 112B a domácí IAR 80. To velmi ztěžovalo zásobování jednotek a mělo vliv na bojeschopnost útvarů, což se negativně projevilo v průběhu kampaně. Protože polské stroje byly nejzastaralejší, byly obě stíhací skupiny jimi vybavené určeny k podpoře pozemních jednotek a doprovodu bombardovacích a průzkumných letadel. K prvnímu úspěšnému souboji mezi stroji P.11 a sovětskými stíhači došlo již 28. června a piloti sesterské Grupul 4 vânãtoare ohlásili sestřelení tří Polikarpovů I-16. Přišli ale o dva piloty včetně velitele letky.

Vizanty vodil své muže do útoků proti pozemním cílům, např. 4. července úspěšně napadla jím vedená čtveřice P.11 nepřátelské dělostřelectvo u Fãlcia, 17. srpna pak jeho letka ostřelovala sovětský obrněný vlak na nádraží ve Vygodě. Piloti ohlásili zničení dvou vagonů a lokomotivy. Intenzivní nasazení však nechávalo stopu na bojeschopnosti strojů PZL. Proto v té době předala Grupul 4 vânãtoare své stroje „trojce“ a vrátila se do Rumunska. Pluk tak měl nyní ve své výzbroji mix strojů P.11c, P.11f a výkonnějších P.24e.


Letoun PZL P.11f, No. 119 od sesterské Escadrila 45 vânãtoare. Stroj nouzově přistál 27. června 1941 na nepřátelském území po boji se sovětskými stíhači. Jeho pilot se ale dokázal vrátit do vlastních linií

Území kolem ukrajinské Vygody se koncem srpna stalo stálou operační oblastí Grupul 3 vânãtoare a došlo zde k několika soubojům se sovětskými stíhačkami. Např. 28. srpna ohlásili piloti skupiny 16 vítězství při ztrátě dvou letounů a jednoho pilota. Vizanty však své první vzdušné vítězství získal až 17. září 1941. Opět došlo k několika soubojům s I-16 a Rumuni získali celkem čtyři jistá a jedno pravděpodobné vítězství. Vizanty poslal k zemi svou „Ratu“ jihovýchodně od města Tãtarka.

Dne 16. října 1941 padla do rumunských rukou Oděsa a jejich první kampaň na východě skončila. Vizanty do té doby provedl 51 bojových letů a sestřelil tři letouny (jeho jednotka 22), za což obdržel Řád za letecké zásluhy II. třídy (Virtutea Aeronauticã cu 2 barete) a německý Železný kříž II. třídy.


PZL P.11f, No. 75, letiště Baden, říjen 1941

Vizanty byl následně převelen na velitelství ARR (Aeronautica Regalã Românã – Rumunské královské letectvo) a všechny zbylé stroje PZL byly přesunuty do leteckých škol, kde byly až do konce války využívány k výcviku stíhacích pilotů. Vizanty pak za stolem „válčil“ celý rok, ale v listopadu 1943 se vrátil na frontu a ujal se velení Grupul 6 vânãtoare.

Obrana domácího nebe

Jeho nová jednotka byla vybavena letouny IAR 81C, tedy nejnovější verzí této rumunské stíhačky. Ta byla vyzbrojena dvojicí kanonů ráže 20 mm a čtyřmi kulomety, motor o výkonu 753 kW jí dával rychlost 505 km/h a do 5000 m „vyšplhala“ za 7 min. V roce 1943 se tedy nejednalo o žádnou „superstíhačku“, ale protože úkolem jeho mužů byla obrana Bukurešti před útoky amerických těžkých bombardérů a doprovodné stíhačky se ještě nevyskytovaly v takových počtech jako v roce následujícím, nižší výkony tolik nevadily. Vizanty se s „létajícími pevnostmi“ poprvé utkal 4. dubna 1944, během prvního útoku americké 15. AF na cíl v Rumunsku.


IAR 81C, No. 369. Stroj byl sestřelen v leteckém souboji s Lightningy 10. června 1944 a jeho pilot, Alexandru Nicolae D. Limburg, pád svého stroje nepřežil

Ten den zaútočilo 350 bombardérů B-17 a B-24, které doprovázeli stíhači na P-38, na bukurešťské seřaďovací nádraží. Bomby však zasáhly i okolní zástavbu a o život přišlo přes 2600 civilistů. Dalších více jak 2300 obyvatel hlavního města utržilo zranění. Proti útočníkům vzlétli jak Rumuni, tak stodevítky Luftwaffe. Rumunským stíhačkám IAR se podařilo dostat až k bombardérům a jejich piloti nárokovali jižně od Dunaje 16 vítězství ku jedné vlastní ztrátě. Vizanty si připsal jednu B-24, střelci z Liberatorů mu však zasáhli motor, následkem čehož musel nouzově přistání.

K dalšímu utkání s Američany došlo hned následující den, kdy se jejich bombardéry vrátily nad ropná pole u Ploješti. Skupina si tentokrát nárokovala 14 bombardérů bez vlastních ztrát, Vizanty poslal u Bukurešti k zemi další B-24. Ale 15. AF přišla „jen“ o 11 strojů. Při následujícím americkém útoku na ropná pole 6. června 1944 sestřelil Vizanty jednu B-17, což byl jediný rumunský úspěch toho dne. O čtyři dny později došlo ke slavnému souboji rumunských IAR 80/81 s americkými P-38 Lightning – a Vizanty u toho nemohl chybět.

Masakr Lightningů

Brzy ráno 10. června 1944 vzlétlo ze svých italských základen 64 stíhaček P-38 od 82. FG. Každý Lightning nesl jednu 454kg bombu a jednu přídavnou nádrž. Jejich cílem byla ropné pole u Ploješti; velení doufalo, že útok z malé výšky zasáhne přesně vybrané cíle lépe než plošný nálet těžkých bombardérů. Cestou se k nim připojilo dalších 48 Lightningů od 1. FG jako stíhací doprovod.


Skupinový snímek úspěšných rumunských stíhačů, říjen 1944. Zleva: Mircea Teodorescu (6 vítězství), Dimitru Baciu (10 v.), Gheorghe Posteucã (2 v.), Dan Vizanty (43 v.), Constantin Cantacuzino (69 v.), Traian Gavriliu (4 v.) a Mircea Dumitrescu (13 v.)

Jižně od Bukurešti se P-38 ze stíhacího doprovodu dostaly poprvé do kontaktu s nepřítelem. Jednalo se o německé Bf 109G od JG 53. Piloti Luftwaffe sice nárokovali pět vítězství (při ztrátě dvou stodevítek), Američany ale nezastavili.

Kolem šesté hodiny ranní už byli ve vzduchu i Rumuni a čekali na rozkazy. Vtom se ve sluchátkách ozvalo, že jejich letiště je pod nepřátelskou palbou. Ihned k němu zamířili a podařilo se jim nepozorovaně k dvoutrupým stíhačkám přiblížit. Všech 28 letounů IAR se okamžitě vrhlo do útoku na nic netušící Američany a rozpoutalo masakr, po kterém piloti hlásili nejméně 23 sestřelených Lightningů, vše při ztrátě čtyř vlastních IAR 81. Sám Vizanty nárokoval tři P-38, přiznány mu byly jen dva. Ovšem i jeho letoun s bílým číslem 344 na směrovce schytal pár zásahů a byl lehce poškozen.

A jak dopadli Američané? – Rumuni napadli doprovod z 1. FG, zejména její 71. FS. Piloti se nechali zlákat k útoku na letiště a nehlídali si okolí. Celkem devět jejích letounů bylo sestřeleno a domů se vrátil jen roj vedený Lt. Herbertem Hatchem, který si však nárokoval 5 : 1 : 1 vítězství a stal se smutným hrdinou dne. Sesterská 27. FS přišla o čtyři a 94. FS o jeden letoun. „Bombardéry“ z 82. FG sice přesně zasáhly určené cíle, přišly ale o 10 letounů a osm pilotů. Sestřelení osmi nepřátel bylo jen slabou útěchou (1. FG nárokovala celkem 18 vítězství).


Dan Vizanty, velitel Grupul 1 vânãtoare, před svou Bf 109G-6

K poslednímu utkání Grupul 6 vânãtoare s Američany došlo 3. července 1944, kdy byl piloty letounů P-51 Mustang sestřelen a zraněn Grigore Mincu. Do té doby získali stíhači jednotky 87 vítězství, ale přišli o 13 mužů. Vizanty sám sestřelil 12 čtyřmotoráků a stal se nejúspěšnějším rumunským stíhačem v boji s tímto nebezpečným protivníkem. Poté byly všechny jednotky letounů IAR 80/81 kvůli těžkým ztrátám staženy k přezbrojení na německé Bf 109G-6.

Změna strany

Rumunsko 23. srpna 1944 přešlo na stranu Spojenců a začalo bojovat proti Němcům. Ačkoliv nebyl výcvik Vizantyho mužů ještě ukončen, byl celý personál pod jeho velením včleněn do Grupul 1 vânãtoare a Vizanty se ujal velení této jednotky. Ta se v únoru 1945 přesunula na Slovensko a piloti se vrátili na frontu, tentokrát proti bývalým spojencům. V březnu začala jednotka přebírat v továrně IAR v Brašově vyrobené Bf 109Ga-6 a působila ze Zvolena. Protože v té době již Luftwaffe téměř zmizela z oblohy, podnikaly rumunské letouny zejména útoky na pozemní cíle. Zde jim byly protivníky zkušené obsluhy německých a maďarských protiletadlových děl. Nejrušnějším dnem při operacích nad Československem se stal 26. duben 1945, kdy rumunští stíhači provedli 42 bojových letů, které se naštěstí obešly beze ztrát. Přestože Vizanty létal až do konce bojů v květnu 1945, své skóre již nerozšířil.


Dan Vizanty a Dimitru Baciu před Vizantyho Bf 109G na jaře 1945, pravděpodobně na Slovensku. Baciu získal 4. května 1945 poslední rumunské vítězství 2. světové války, když ho u Kroměříže omylem napadla dvojice sovětských Jaků. Baciu svého útočníka sestřelil, sám ale musel s poškozenou Bf 109 nouzově přistát

Během války Dan Vizanty sestřelil nejméně 15 letounů sám a jeden ve spolupráci, což podle bodového systému ARR dává minimálně 43 vítězství, a stal se tak čtvrtým nejúspěšnějším rumunským stíhačem (od února 1944 mělo ARR bodový systém přiznávání vítězství nad nepřátelskými letouny: za sestřelení jednomotorového letounu byl jeden bod/vítězství, dvou- a třímotorového dva a za sestřelení čtyř- a šestimotorového letounu byly tři body/vítězství). Všechna svá vítězství dobyl na letounech PZL P.11 a IAR 81C. Za tyto úspěchy mj. obdržel nejvyšší rumunské vojenské vyznamenání – Válečný řád Michala Chrabrého III. třídy (Ordinul Mihai Viteazul). Stal se tak jedním ze tří přeživších pilotů, kteří toto vyznamenání získali za službu na letounech rumunské konstrukce, a jediným, který bojoval s Američany. Válku zakončil v hodnosti locotenent comandor aviator (major letectva).

Těžký život v míru

Rumunští stíhači opustili Československo v červenci 1945 a vrátili se do Rumunska. Poválečná změna společenských poměrů se však podepsala na Vizantyho dalším osudu. V srpnu 1948 byl po 17 letech a 4600 odlétaných hodinách od letectva vyhozen, jako zastánce monarchie byl označen za nespolehlivého a na pět let uvězněn za spolčení proti společenskému řádu. Po propuštění z vězení pak mohl pracovat pouze manuálně. V roce 1977, krátce poté, co odešel do důchodu, se mu podařilo uprchnout do Francie, kde také v Paříži 2. listopadu 1998 zemřel.

Zdroje (výběr):
Bernád, D: Rumanian Air Force, The prime Decade 1938–1947, Carrollton 1999;
Bernád, D.: Rumanian Aces of WW2, Oxford 2003;
Bernád, D. a kol.: From Barbarossa to Odessa, Vol. 1 a 2, Hinckley 2007 a 2008;
Morosanu, T. L., Melinte, D. A.: Romanian Fighter Colours 1941–1945, Sandomierz 2010;
Stanaway, J.: P-38 Lightning Aces of ETO/MTO, Oxford 1998;
www.1stfighter.org;
www.valka.cz

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : Michal Rak 🕔01.10.2012 📕2.182

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře