Hnutí Hizballáh a „předčasný peacekeeping“ v Letní válce v Libanonu

Autor : Pavel Doško 🕔07.08.2012 📕3.020

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
http://www.sekuritaci.cz/hnuti-hizballah-a-predcasny-peacekeeping-v-letni-valce-v-libanonu/ 

1. Úvod

Od konce studené války sledujeme nárůst počtu ozbrojených konfliktů ve světě, zejména v oblasti Afriky, Balkánu, Kavkazu, Blízkého východu, ale i v dalších oblastech. Tyto konflikty vznikají často v důsledku změn, které se pojí s koncem studené války, ať už je to zastavení finanční pomoci od supervelmocí, tak třeba změna kontextu mezinárodních vztahů (Lake – Rotschild 2001). V případě značné části těchto konfliktů však dochází k přerušení bojů v důsledku vnějšího zásahu, což podle Edwarda Luttwaka způsobuje prodlužování celkové délky trvání konfliktu a období přerušení bojů většinou slouží jen k doplnění sil bojujících stran (Luttwak 1999; viz podkapitola 1. 2.). Nazvěme pro potřeby této práce tuto myšlenku jako „předčasný peacekeeping“ a právě tento koncept aplikujme na Letní válku v Libanonu v roce 2006.

12. července 2006 dochází k útoku bojovníků Hizballáhu (o Hizballáhu viz kapitola 2) na skupinu izraelských vojáků na severu Izraele při hranicích s Libanonem, při němž došlo mimo jiné k únosu dvou izraelských vojáků do Libanonu, což spustilo masivní vojenskou operaci izraelských ozbrojených sil, která trvala do 14. srpna 2006 a je nazývána jako Letní válka v Libanonu, případně jako Druhá libanonská válka, Červencová válka či Válka Izraele s Hizballáhem (Alagha 2008; Talbot – Harriman 2008). Tato válka je vedena zejména s cílem zničit či silně oslabit Hizballáh, je však ukončena příměřím ustanoveným rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701 (Alagha 2008). Právě ukončení této války a souvislost s mocenským postavením a silou Hizballáhu je předmětem této práce, která se snaží zjistit, zda je v tomto případě aplikovatelný koncept „předčasného peacekeepingu“.

Nejdříve se práce věnuje teoreticko-metodologickému pojetí práce a konceptu „předčasného peacekeepingu“, poté přibližuje Hizballáh a sleduje mocenské postavení a sílu Hizballáhu před Letní válkou, průběh této války, postavení a sílu Hizballáhu po válce. Dále je zkoumána platnost konceptu „předčasného peacekeepingu“ v ní a výsledky práce jsou poté shrnuty v závěru.

1. 1. Teoreticko-metodologické pojetí práce

Tato kvalitativní práce je jedinečnou případovou studií, jejímž cílem je zhodnocení proměny mocenského postavení Hizballáhu v reakci na Letní válku v Libanonu v rámci konceptu „předčasného peacekeepingu“ dle Edwarda Luttwaka (k „předčasnému peacekeepingu“ viz níže), tedy zodpovědět otázku, zda se na tento případ zastavení boje vztahuje „předčasný peacekeeping“, jak jej popisuje Luttwak, tedy zda přerušení bojů kvůli přispění či tlaku 3. strany došlo k posílení stran konfliktu – přičemž v rámci této práce je sledováno posílení Hizballáh jakožto aktéra nestátního a slabšího než Stát Izrael, který do bojů rozhodně nezapojil celou svou ozbrojenou moc (Montgomery – Pettyjohn 2010).

Práce tedy analyzuje mocenské postavení a sílu Hizballáh před Letní válkou v roce 2006 s redukcí časového kontinua na dobu 6 let před válkou, kdy došlo k izraelskému stažení se z jižního Libanonu[1] (Čejka 2008), toto postavení a síla jsou poté porovnány s postavením a silou Hizballáhu po Letní válce v Libanonu, především se současnou situací. Síla Hizballáhu je vyjádřena zejména jako počty bojovníků, počty dostupných raket a střel a jejich dolet[2]. Výsledky této komparace jsou poté analyzovány s cílem zjistit platnost konceptu „předčasného peacekeepingu“ pro tento ozbrojený konflikt; kritéria pro toto zjištění jsou vymezena v následující podkapitole. Sběr dat, která jsou kvalitativního i kvantitativního charakteru[3], probíhá především z relevantní sekundární odborné literatury, ale i primárních zdrojů.

1. 2. „Předčasný peacekeeping“ dle Edwarda Luttwaka

Edward Luttwak, současný americký historik a strategický teoretik, nabízí alternativu k současnému diskurzu humanitárních intervencí, intervencí ve jménu lidských práv a vměšování se do probíhajících konfliktů (srovnej viz Lake – Rotschild 2001). Dle Luttwaka je válka „funkční nástroj schopný řešit politické konflikty a nastolit mír, avšak pouze za předpokladu, že válečný střet bude ukončen až po dosažení kulminační fáze násilí, která vytvoří podmínky pro dlouhodobé mírové uspořádání.“ (Švestka 2008: 197) Ostatně i například Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2005) uznávají, že konflikty ukončené vítězstvím jedné strany mají mnohem menší šanci na opětovné vypuknutí násilí než konflikty ukončené dojednaným příměřím.

Luttwak říká, že válka způsobí vyčerpání jedné nebo obou stran, případně může vyvolat společenské změny, které vyřeší příčiny války. Tento dříve přirozený mechanismus byl však podle něj narušen po vzniku OSN, kdy jsou války často ukončovány vnějším zásahem, který je veden dříve, než válka dojde k dosažení oné kulminační fáze násilí. Tento vnitřní zásah je veden především z důvodu tlaku ze společnosti západních zemí, která kvůli svému humanistickému založení reaguje na kruté obrazy války z médií, často za přispění takzvaného CNN efektu (Gilboa 2005; Švestka 2008). Příměří dojednaná za pomoci tohoto vnějšího zásahu končí mírovou dohodou pouze zřídka (což opět potvrzují Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2005), když uvádějí, že v období po studené válce skončilo mírovou dohodou pouze méně než ¼ konfliktů); a období příměří jsou stranami konfliktu využívána k regeneraci a dočerpání sil, posilování svých pozic a přípravy na pokračování války (Luttwak 1999).

Pro tuto práci je relevantní Luttwakův závěr, že válka přináší mír, ale pouze pokud dosáhne do úrovně, které vytvoří podmínky pro mírové uspořádání a že tato úroveň není často dosahována kvůli vnějším zásahům, které neřeší příčiny konfliktu, ale nastolují příměří, které je ve výsledku mnohdy dočasné a je využíváno pouze jako příležitost k obnově sil vedoucí k obnově boje v budoucnu. Nazvěme tento vnější zásah „předčasným peacekeepingem“, neboť dle Luttwakovy teorie tento zásah přichází dříve, než dojde k tomu, že válka splní svoji funkci a vytvoří podmínky pro mír. Cílem této práce je tedy analyzovat aplikaci „předčasného peacekeepingu“ na Letní válku v Libanonu a sledovat, zda-li dle Luttwakovy teorie dochází k posílení hnutí Hizballáh. Pro potřeby práce vymezme tři kritéria, podle nichž bude posouzeno, zda se jedná v Letní válce o „předčasný peacekeeping“: 1) ukončení konfliktu za pomoci zásahu z vnější; 2) nesplnění cílů Izraele v konfliktu vlivem předčasného ukončení; 3) posílení Hizballáhu v období následného příměří. Čtvrtým případným kritériem[4] budiž 4) opakování ozbrojeného boje minimálně obdobné intenzity jako Letní válka v roce 2006.

2. Hizballáh před Letní válkou

Hizballáh byl založen v reakci na První libanonskou válku v roce 1982 jako šíitské hnutí odporu, plně se etabluje se svým programovým prohlášením v roce 1985. Vzhledem k tomu, že Hizballáh vznikl v důsledku přímé podpory islamistického Íránu (Šnaidauf 2002), usiloval nejdříve o vznik islamistické republiky v Libanonu a prováděl teroristické útoky zejména proti západním cílům či se na takových útocích podílel. Po uzavření Taifské dohody a ukončení libanonské občanské války v roce 1989 se Hizballáh zapojuje do politického systému země a zaměřuje se na gerilovou činnost proti izraelské přítomnosti v bezpečnostním pásmu na jihu Libanonu (Salem 2006). Již po uzavření Taifské dohody mělo dojít k odzbrojení všech milicí v Libanonu, tedy i Hizballáhu, k čemuž ovšem nedochází ani do dnes (Talbot – Harriman 2008). Kromě politické a gerilové činnosti je pro Hizballáh příznačná rozsáhlá veřejně prospěšná činnost, zejména pro šíitskou komunitu. Na rozdíl od Hamásu, který má politickou a vojenskou činnost do značné části separované, Hizballáh tyto činnosti chápe jako vzájemně se doplňující a integrované (Šnaidauf 2002; Bar 2007).

K útokům Hizballáhu na Izrael, či přesněji na izraelské cíle v oblasti bezpečnostního pásma na jihu Libanonu, které Izrael okupoval spolu s Jiholibanonskou armádou, docházelo tedy i v 90. letech. Poměrně časté byly raketové útoky Hizballáhu a útoky na postavení izraelské armády v bezpečnostním pásmu. V roce 2000 dochází k izraelskému stažení z bezpečnostního pásma a vzniklé vakuum nezaplňuje ani libanonská armáda, ani jednotky mise OSN UNIFIL, ale především Hizballáh (Čejka 2008; Šnaidauf 2002). Hizballáh však dodává své ozbrojené aktivitě odůvodnění, když prohlašuje, že Izrael se nestáhl z malého území farem Šibá, které však Izrael, stejně jako OSN, považuje za součást Golanských výšin (Čejka 2008), navíc je dalším cílem Hizballáhu, který mu dává legimitu, také zničení Izraele a osvobození Jeruzaléma (Šnaidauf 2002). Po roce 2000 Hizballáh pokračuje v útocích zejména v oblasti farem Šibá, dochází také k občasným raketovým útokům či útokům na postavení izraelské armády při hranicích (Honig 2007), avšak dochází ke zdánlivému ochladnutí militantní aktivity Hizballáhu spolu s jeho silnějším pronikáním do libanonské politiky – v roce 2005 například Hizballáh získal 14 křesel z 128členného libanonského kabinetu (Montgomery – Pettyjohn 2010) a stává se dokonce součástí libanonské vlády (Honig 2007).

Izrael se v té době řídí politikou „strategické zdrženlivosti“, která vede k tomu, že vůči Hizballáhu nijak zásadně nezasahuje a ten v jižním Libanonu v podstatě nerušeně buduje své síly. Izrael se v té době omezuje především na diplomatické snahy a snahy zpravodajské k zastavení přísunu zbraní pro Hizballáh (Honig 2007). V roce 2004 dochází k přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1559, která vyzývá k odzbrojení všech milicí v Libanonu, což je vyvrcholení izraelské politiky „strategické zdrženlivosti“ na libanonské frontě, tato rezoluce všech není naplněna a ani Izrael, ani libanonská vláda, ani OSN ji nevynucují (Ibidem).

K tomuto odzbrojení tedy nedochází a od roku 2005 dochází k častějším útokům Hizballáhu proti Izraeli a intenzivnějšímu budování bojové infrastruktury na jihu Libanonu (Honig 2007) a v roce 2006 je již odhadováno, že Hizballáh disponuje přibližně 13 000 dělostřeleckými raketami typu Grad/Kaťuša s doletem až 30 kilometrů a ráží 122 milimetrů, ale také střelami Fajr-3 a Fajr-5 íránské provenience s doletem až 45–75 kilometrů a silnější náloží a také střelami Zelzal-2 z Íránu s doletem 150–200 kilometrů a velmi silnou náloží (Gardner 2006; Rao 2006), možná i íránské střely Nazeat 6 či Nazeat 10 s dosahem 100, respektive 140 kilometrů (Weitz 2006). K dispozici měl Hizballáh také až na 1 000 vycvičených bojovníků a přibližně 6 000 – 10 000 dobrovolníků (Rao 2006), kteří měli k dispozici řadu i pokročilých zbraňových systémů, mezi nimi například íránské protilodní střely C-802 (Gardner 2006). Weitz (2006) udává nižší počty bojovníků, přibližně 3 500, které již odrážejí počty bojovníků v Letní válce. Dále říká, že Hizballáh se na střet s Izraelem připravoval po šest let od izraelského stažení se z jižního Libanonu a v oblasti má vybudovanou rozsáhlou vojenskou infrastrukturu, připravené bunkry, úkryty zbraní, tunely, minové pole, výbušné systémy, zaměřené palebné pozice pro minomety a že bojovníci Hizballáhu jsou také často velmi dobře vycvičení a také vybavení.

3. Letní válka v Libanonu 2006

V době, kdy probíhala intenzivní operace izraelské armády v pásmu Gazy po únosu desátníka Gilada Šalita v roce 2006 Hamásem, dochází 12. července 2006 k útokům Hizballáhu na několik míst v severním Izraeli, zejména k útoku na skupinu izraelských vojáků u hranic s Libanonem. Při tomto útoku bylo několik vojáků zabito a dva zajati (Čejka 2008). Izrael v reakci spustil rozsáhlou vojenskou operaci a bombarduje pozice Hizballáhu, ale i libanonskou infrastrukturu na jihu Libanonu, v údolí Biká a také jižním Bejrútu. Během jednoho dne je spuštěna námořní i letecká blokáda Libanonu a probíhá intenzivní vzdušná kampaň, zatímco Hizballáh ostřeluje sever Izraele raketami typu Grad/Kaťuša, které často odpaluje z civilních objektů (Fayutkin 2008). Těchto raket během konfliktu vystřelil na 4 000, které zabily přes 40 izraelských civilistů a poničily přes 5 500 budov, přičemž se v dostřelu střel Hizballáhu ocitlo na 2 miliony izraelských civilistů (Weitz 2006). Během trvání války také zahynulo na 121 izraelských vojáků, přibližně 600 bojovníků Hizballáhu a 1 100 libanonských civilistů (Zimmerman 2010; Salem 2006).

Izraelským cílem nejdříve bylo osvobození dvou vojáků unesených Hizballáhem 12. července, tento cíl se později rozšířil o zastavení raketové palby Hizballáhu a odzbrojení Hizballáhu, po němž mělo dojít k rozmístění libanonské armády na jihu Libanonu (Lavie 2006), tedy naplnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1559 (Inbar 2007). Tyto cíle se však nepodařilo naplnit pomocí zvolené vzdušné kampaně, proto dochází 22. července 2006 ke spuštění pozemní operace, z počátku limitované a poté s cílem obsadit původní bezpečnostní pásmo po řeku Litaní, které Izrael v roce 2000 opustil (Weitz 2006; Čejka 2008). Do bojů bylo nasazeno až 30 000 izraelských vojáků, kteří se setkávají se silným odporem Hizballáhu, který byl na boj proti izraelské armádě v oblasti velmi dobře připraven, proto je jejich postup značně pomalý (Weitz 2006; viz kapitola 2).

Válka byla ukončena 14. srpna 2006 na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která mimo ukončení bojů vyzvala ke stažení Izraele z libanonského území a odzbrojení všech libanonských aktérů kromě oficiálních vládních jednotek a jednotek UNIFIL (Zimmerman 2010), také k posílení jednotek UNIFIL na jih od řeky Litaní na jihu Libanonu na 15 000 mužů a rozmístění dalších 15 000 vojáků libanonské armády v oblasti[5], embargo na dodávky zbraní pro nestátní aktéry a požaduje navrácení unesených izraelských vojáků (Salem 2006). Izrael však svých cílů ve válce nedosahuje a musí se z Libanonu stáhnout, což je do jisté části také vinou nedokonalé připravenosti izraelské armády na konflikt a nevhodné strategie, ale důležité je, že tato rezoluce byla vydána v době posílené izraelské pozemní aktivity v Libanonu s cílem konflikt co nejdříve ukončit (Inbar 2007).

Ke geopolitickému zarámování konfliktu je nutné dodat, že Letní válka v Libanonu není pouze dalším kolem arabsko-izraelských střetů, neboť se běžně uvádí, že Hizballáh jedná jako zástupná skupina Íránu (Susser 2007), dokonce až jako „íránské západní velitelství[6] (Cordesman 2006: 3), případně ne jako proxy, ale jako klíčový spojenec, který by mohl v budoucnu jednat v zájmu Íránu (Ibidem), se kterým tvoří jistou šíitskou alianci. Írán stál již u samotného vzniku organizace v roce 1982, kdy byl Hizballáh zformován za pomoci členů íránských revolučních gard (Šnaidauf 2002). Hizballáh stále požívá značnou podporu od Íránu, ať už materiální ve formě dodávek zbraní, finanční, tak třeba ve výcviku svých bojovníků. Diskutuje se například, že Letní válka mohla být íránským pokusem o odpoutání pozornosti od svého jaderného programu (Salem 2006), mimo jiné také proto, že v den útoku Hizballáhu na Izrael 12. července 2006 došlo k setkání zahraničních ministrů stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německa s cílem diskutovat uvalení sankcí na Írán kvůli jeho jadernému programu (Talbot – Harriman 2008). Okolní sunnitské státy jako Jordánsko, Egypt či Saúdská Arábie z těchto důvodů ve skutečnosti doufaly v silnější úder, který by značně poničil Hizballáh, neboť by rády snížily vliv Íránu a destabilizující vliv šíitů a také dalších nestátních násilných aktérů v oblasti (Susser 2007).

4. Hizballáh po Letní válce do současnosti

Letní válka sice skončila značným zničením libanonské infrastruktury a přinesla Hizballáhu přibližně 600 obětí, samotné hnutí však ve výsledku posílila a rozhodně nedošlo ke zničení či ochromení Hizballáhu (Salem 2006). Ještě těsně před skončení války se odhadovalo, že Hizballáh stále disponuje přibližně méně než polovinou z původního počtu 13 000 střel Grad/Kaťuša, přičemž většina jeho střel s delším doletem byla zničena hned na začátku bojů (Siperco 2010). Především také nedochází k naplnění rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1559 a 1701 a odzbrojení Hizballáhu, který naopak po Letní válce za pomoci Sýrie a Íránu intenzivně doplňuje své síly. V roce 2010 se dokonce i libanonský prezident vyjádřil, že není možné – a nemělo by dojít k tomu, že řeknou v napjaté regionální situaci Hizballáhu, aby odzbrojil (Zimmerman 2010).

V současnosti je arzenál Hizballáhu odhadován na více jak 40 000 střel, přičemž jejich dostřel se stále zvětšuje. Kromě střel, které měl Hizballáh ve svém arzenálu před Letní válkou, se jedná například o střely M-600 syrského původu na tuhá paliva s dostřelem 250 kilometrů s půltunovou hlavicí (Zimmerman 2010). Také množství bojovníků Hizballáhu značně vzrostlo (Fayutkin 2008). Montgomery a Pettyjohn (2010) uvádějí, že Hizballáh je v současnosti nejsilnější vojenskou mocí v Libanonu, neboť přes menší počty má vyspělejší a lepší vybavení než libanonské státní složky.

Mimoto Hizballáh pravděpodobně disponuje balistickými střelami Scud ze Sýrie, případně z Íránu za pomoci Sýrie (Ha’aretz 2010). Tyto střely mají dle verze dosah až 700 kilometrů a byly by tedy schopny zasáhnout celé území Izraele (Zimmerman 2010), a to z postavení na sever od řeky Litaní na jihu Libanonu. Objevily se i spekulace, že Hizballáh má ve svém arzenálu i chemické zbraně, které získal od Íránu či Sýrie, případně vyspělé protiletadlové zbraně . Od Íránu dostává Hizballáh ročně kromě materiální podpory ve formě zbraní až 200 milionů dolarů ve finanční pomoci. Kromě této pomoci má s nejvyšší pravděpodobností Hizballáh své buňky v řadě států, zejména v Jižní Americe, kde údajně získává peníze přes ochody s drogami (Pletka 2010; Zimmermann 2010).

Ve vnitro-libanonském prostředí se pozice Hizballáhu také značně posiluje. Hizballáh se prohlašuje za vítěze Letní války, prohlašuje se za ochránce libanonského lidu, neboť dle Hizballáhu to byl právě on, kdo zabránil Izraeli v ještě masivnější destrukci (Čejka 2008). Dokonce i libanonský ministr obrany se po válce vyjádřil, že Hizballáh poskytuje odstrašení proti Izraeli (Zimmerman 2010).

V libanonském prostředí, na něž se po Letní válce primárně zaměřuje, neboť k útokům na Izrael ze strany Hizballáhu prakticky nedochází (na rozdíl od intenzivní přípravy na konflikt), se Hizballáh profiluje jakožto hlavní reprezentant šíitů a má poměrně silné politické postavení (Zisser 2009). Je důležité zmínit, že Hizballáh je v současné době prakticky státem ve státě a vůdce hnutí Hasan Nasralláh a stále se objevují úvahy o tom, že usiluje o ustavení Šíitské Islámské republiky v Libanonu (Honig 2007). V roce 2008 dokonce obsadil část Bejrútu, aby si vydobyl ústupky na vládě ve věci vlastní telekomunikační sítě (Pletka 2010; The Middle East Reporter 2011) a volby v roce 2009 volební aliance pod vedením Hizballáhu s názvem Koalice 8. března prohrála jen těsně (Zisser 2009). Vnitrostátní požadavky na odzbrojení Hizballáhu se ze strany vlády sice množí, Hizballáh je však odmítá s tím, že zbraně potřebuje k ochraně Libanonu před Izraelem (The Middle East Reporter 2011).

S ohledem na sílu izraelské odpovědi na útok Hizballáhu z července 2006 a únos dvou izraelských vojáků, který vedl k válce, se vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh nechal slyšet, že kdyby věděl, jak prudká bude izraelská reakce, tak by akci nenařídil (Rubin 2006). Podle Honiga (2007) totiž právě 12. července 2006 s rozhodnutím provést rozsáhlou odvetnou operaci končí izraelská politika „strategické zdrženlivosti“, ke které přistoupil v roce 1993 a opět začíná politika „strategického odstrašení“, která spočívá v masivní odvetě za každý čin proti izraelským zájmům a podle níž se Izrael řídil v letech 1948 – 1993, přičemž právě tato změna Hizballáh překvapila, neboť věřil, že Izrael bude zastrašen jeho raketovým arzenálem (Lavie 2006). To se nestalo a i přes posílení arzenálu Hizballáhu sledujeme, že i přes značné debaty o brzkém opakování konfliktu (Ibidem) k opakování bojů do dnešní doby nedochází, jakkoliv je patrné, že se na něj obě strany připravují (Siperco 2010) a výhledově je možné očekávat opětovné střetnutí Hizballáhu s Izraelem.

5. Platnost „předčasného peacekeepingu“ v Letní válce v Libanonu

Ke zjištění platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ jak je definován v podkapitole 1. 2. této práce se věnujme platnosti kritérií v této podkapitole vymezeným[7]. Sledujeme, že Letní válka byla ukončena zásahem z vnější, tedy za pomoci rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která byla vydána 11. srpna 2006, tedy měsíc od začátku bojů 12. července 2006 (Alagha 2008), což naplňuje první kritérium. V době vydání této rezoluce docházelo k posilování pozemní kampaně izraelských ozbrojených sil na jihu Libanonu, které rezoluci urychlilo (Inbar 2007). Izrael v důsledku ukončení bojů neuspěl ani v jednom ze svých stanovených cílů – tedy osvobození unesených vojáků, ukončení hrozby raketové palby Hizballáhu (po skončení samotné palby v průběhu konfliktu) a odzbrojení Hizballáhu (Lavie 2006). To vše odpovídá druhému vymezenému kritériu „předčasného peacekeepingu“. Dalším krokem je zjištění platnosti třetího vymezeného kritéria, zda Hizballáh používá toto příměří dané rezolucí RB OSN k doplnění poničených sil, případně načerpání nových.

Salem (2006) krátce po skončení Letní války uvádí, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která boje ukončila, je dobrým krokem vpřed, neboť zavádí v jižním Libanonu rozmístění libanonské armády, spolu s posílením jednotek mise OSN UNIFIL. McGirk a Klein (2006) však uvádějí, že Hizballáh pokračuje v aktivitách na jihu Libanonu a že jeho odzbrojení buď ze strany libanonské armády nebo vojáků UNIFIL je v nedohlednu a dochází k doplňování arzenálu Hizballáhu za pomoci pašování ze Sýrie a Íránu. Dle McGirka a Kleina (2006) již na konci roku 2006 měl Hizballáh v zásobě na 20 000 raket, čili více jak před Letní válkou. Inbar (2007) k tomuto uvádějí, že jednotky UNIFIL ukazují jenom velmi malou ochotu k použití síly k naplnění rezolucí RB OSN, a to i ve věci pašování zbraní ze Sýrie, a mimo to ještě zabraňují izraelským snahám monitorovat situaci. V roce 2006 dokonce francouzský velitel sil UNIFIL pohrozil, že pokud se izraelská letadla monitorující pašování zbraní přiblíží k jeho jednotkám, budou sestřelena (Inbar 2007). McGirk a Klein (2006) rovnou uvádějí, že je až ironické, že Izrael měl za cíl ve válce Hizballáh značně oslabit – a Hizballáh přitom naopak posílil. Sledujeme tedy, že dochází ke značnému posílení Hizballáhu – a srovnáme-li data z kapitol 2 a 4 této práce, vidíme, že Hizballáh zvýšil svůj arzenál z 13 000 střel před vypuknutím bojů v roce 2006 na až více jak 40 000 střel v současnosti, čili došlo ke ztrojnásobení jejich počtu i přes závěry rezoluce RB OSN a posílení jednotek UNIFIL a rozmístění libanonské armády na jihu Libanonu. Také dostřel střel a jejich užitná nesená hmotnost se zvýšily, stejně jako došlo k zisku dalších bojových prostředků a schopností (Zimmerman 2010), roste i počet bojovníků Hizballáhu. To vše podporuje platnost i třetího kritéria platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ na Letní válku v Libanonu.

Případné poslední čtvrté kritérium naplněno není, neboť k opakování ozbrojeného boje podobné intenzity jako Letní válka do dnešní doby nedochází. Faktem nicméně je, že nedochází ani k vyřešení konfliktu. Často se ovšem objevuje názor, že další kolo bojů je nevyhnutelné (Inbar 2007; Siperco 2010) – i když Hizballáh prohlašuje, že další konflikt vypukne nejspíše z důvodu izraelské preempce raketové hrozby Hizballáhu (McGirk – Klein 2006). Další důvody mohou být odplata případného izraelského útoku na íránská jaderná zařízení, či v případě dalšího vyhroceného bojového střetnutí Izraele s Hamásem v pásmu Gazy jako snaha o otevření další fronty (Bar 2007; Salem 2006).

6. Závěr

V létě 2006 vedl Izrael s Hizballáhem ozbrojený konflikt, dokonce až o rozměru války (srovnej viz Vasquez 2009), vyprovokovaný útokem Hizballáhu na Izrael. Tento konflikt trval 34 dní, než byl přerušen kvůli rezoluci Rady bezpečnosti OSN vyzývající k přerušení bojů. Kvůli tomuto přerušení války Izrael nenaplňuje své válečné cíle a je nucen spoléhat se na režim rezoluce RB OSN č. 1701, který je však slabý a chybí ochota jej dodržovat, a proto není Hizballáhem dodržován a Hizballáh je v současné době mnohem silnější než před vypuknutím bojů v roce 2006 (Zimmerman 2010).

Sledujeme, že dochází k naplnění všech tří hlavních kritérií vymezených pro určení platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ dle teorie Edwarda Luttwaka, tedy 1) ukončení konfliktu za pomoci zásahu z vnější; 2) nesplnění cílů Izraele v konfliktu vlivem předčasného ukončení; 3) posílení Hizballáhu v období následného příměří. Čtvrté určené kritérium, tedy opětovné vypuknutí bojů velké intenzity se sice do dnešní doby nenaplňuje, je však pravděpodobné, že v průběhu času bude naplněno, neboť nedošlo k vyřešení konfliktu a obě strany se na ozbrojené střetnutí připravují (Montgomery – Pettyjohn 2010). Koncept „předčasného peacekeepingu“ je tedy v případě Letní války v Libanonu naplněn, čímž se tento konflikt řadí do početné skupiny konfliktů, v nichž nebyla dle Luttwaka nechána příležitost válce, aby sama bez vnějšího zásahu zajistila mír a konflikt se prodlužuje, přičemž jeho vyřešení je v současné době v nedohlednu a místo vyřešení se naopak obecně očekává opakování bojů v budoucnosti.

Použitá literatura
Alagha, J. (2008): The Israeli-Hizbullah 34-day War. Causes and Consequences. Arab Studies Quarterly, Vol. XXX, Is. 2, Spring 2008, pp. 1–22.

Bar, S. (2007): Deterring Nonstate Terrorist Groups. The Case of Hizballah. Comparative Strategy, Vol. XXVI, Is. 5, October 2007, pp. 469–493.

Cordesman, A. (2006): Preliminary “Lessons” of the Israeli-Hezbollah War. Washington, DC: Center for Strategic and International Studies, on-line verze (http://csis.org/files/media/csis/pubs/060817_isr_hez_lessons.pdf), ověřeno k 14. 3. 2012.

Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal.

Fayutkin, D. (2008): The Second Lebanon War. A One-Year Perspective. Defense & Security Analysis, Vol. XXIV, Is. 2, June 2008, pp. 213–216.

Gardner, F. (2006): Hezbollah missile threat assessed. BBC News, dostupný on-line (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5242566.stm), ověřeno k 14. 3. 2012.

Gilboa, E. (2005): Global Television News and Foreign Policy. Debating the CNN Effect. International Studies Perspectives, Vol. VI, Is. 3, August 2005, pp. 325–341.

Ha’aretz (2010): Syria feeling the heat after ‚Scud deal‘ exposed, on-line verze (http://www.haaretz.com/print-edition/news/syria-feeling-the-heat-after-scud-deal-exposed-1.284643), ověřeno k 14. 3. 2012.

Honig, O. (2007): The End of Israeli Military Restraint. Out with the New, in with the Old. Middle East Quarterly, Vol. XIV, Is. 4, Winter 2007, pp. 63–74.

Inbar, E. (2007): How Israel Bungled the Second Lebanon War. Middle East Quarterly, Vol. XIV, Is. 3, Summer 2007, pp. 57–65.

Lake, D. – Rotschild, D. (2001): Containing Fear. The Origins and Management of Ethnic Conflict. In: Brown, M. – Coté Jr., O. – Lynn-Jones, S. – Miller, S. (eds. 2001): Nationalism and Ethnic Conflict. Cambridge: MIT Press, s. 126–160.

Lavie, E. (2006): The Israel-Hizbullah War. A Zero-Sum Game for Everyone? Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

Luttwak, E. (1999): Give War a Chance. Foreign Affairs, Vol. LXXVIII, Is. 4, July – August 1999, pp. 36–44.

McGirk, T. – Klein, A. J. (2006): Are Israel and Hezbollah squaring off to fight again?, dostupný on-line (http://www.lebanonwire.com/0612MLN/061208130TME.asp), ověřeno k 14. 3. 2012.

Middle East Reporter (2011): Why Can’t Hizbullah’s Weapons Be Put under State Control?. Vol. CXXXX, Is. 1244, 4/2/2011, pp. 8–10.

Montgomery, E. B. – Pettyjohn, S. L. (2010): Democratization, Instability, and War. Israel’s 2006 Conflicts with Hamas and Hezbollah. Security Studies, Vol. XIX, Is. 3, July – September 2010, pp. 521–554.

Pletka, D. (2010): Assessing the Strength of Hezbollah. American Enterprise Institute for Public Policy Research, dostupný on-line (http://www.aei.org/speech/100151), ověřeno k 14. 3. 2012.

Ramsbotham, O. – Woodhouse, T. – Miall, H. (2005): Contemporary Conflict Resolution. Cambridge: Polity, s. 159–184.

Rao, P. (2006): Analysis: Hezbollah a force to be reckoned with. The International Institute for Strategic Studies, dostupný on-line (http://www.iiss.org/whats-new/iiss-in-the-press/press-coverage-2006/july-2006/hezbollah-a-force-to-be-reckoned-with/), ověřeno k 14. 3. 2012.

Rubin, S. (2006): To end Iran standoff, plan for war, Middle East Forum, dostupný on-line (http://www.meforum.org/1026/to-end-iran-standoff-plan-for-war), ověřeno k 14. 3. 2012.

Salem, P. (2006): The Future of Lebanon. Foreign Affairs, Vol. LXXXV, Is. 6, Nov/Dec 2006, pp. 13–22.

Siperco, D. (2010): Shield of David. The Promise of Israeli National Missile Defense. Middle East Policy,Vol. XVII, Is. 2, Summer 2010, pp. 127–141.

Susser, A. (2007): The Struggle For Lebanon. What Is It Really About? Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

Šnaidauf, J. (2002): Libanonský Hizballáh. Vznik a transformace hnutí 1982-2000. Praha: AMO.

Švestka, J. (2008): Soudobé strategické myšlení. In: Galatík, V. – Krásný, A. – Zetocha, K. (eds. 2008): Vojenská strategie. Ministerstvo obrany České republiky: PIC MO.

Talbot, B. – Harriman, H. (2008): Disarming Hezbollah. Mediterranean Quarterly, Vol. XIX, Is. 4, Fall 2008, pp. 29–53.

Vasquez, M. (2009): The War Puzzle Revisited. Cambridge: CUP.

Weitz, P. (2006): Hezbollah, Already a Capable Military Force, Makes Full Use of Civilian Shields and Media Manipulation. The Jewish Institute for National Security Affairs, dostupný on-line (http://web.archive.org/web/20080107090241/http://www.jinsa.org/articles/articles.html/function/view/categoryid/158/documentid/3504/history/3,2360,655,158,3504), ověřeno k 14. 3. 2012.

Zimmerman, K. (2010): Arming Hezbollah. Syria’s Alleged Scud Missile Transfer. American Enterprise Institute for Public Policy Research, dostupný on-line (http://www.criticalthreats.org/lebanon/arming-hezbollah-syrias-alleged-scud-missile-transfer), ověřeno k 14. 3. 2012.

Zisser, E. (2009): Lebanon. New Government, Old Problems. Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

Poznámky:

[1] V roce 1982 probíhala 1. libanonská válka, při níž Izrael dosáhl svého cíle, vytlačil z Libanonu Organizaci pro osvobození Palestiny a po jejím skončení dále okupoval jih Libanonu, aby tím zabránil teroristickým útokům na severu Izraele – tato okupace byla poté v roce 1985 nahrazena takzvaným bezpečnostním pásmem na jihu Libanonu, na jih od řeky Litaní, kde byly rozmístěny pouze slabé izraelské jednotky a Jiholibanonská armáda (Čejka 2008; Talbot – Harriman 2008).

[2] Neboť střely krátkého i delšího doletu považuje Hizballáh za svou hlavní strategickou zbraň proti Izraeli (Bar 2007).

[3] Kvantitativní data v práci představují počty bojovníků, počty raket a jejich možný dolet, případně počty jiných zbraní, kvalitativní data se pak týkají mocenského postavení, tedy zejména vliv Hizballáhu uvnitř Libanonu, odvíjející se zejména od účasti na státní moci, na činnosti v nezávislosti na státní moci, v kontradikci s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a mocenskými možnostmi Hizballáhu.

[4] Toto kritérium je případné, neboť opakování ozbrojeného boje může propuknout i v budoucnu; případně může konflikt pokračovat ve „studené“ podobě, může dojít i k jeho zamrznutí, podstatné je, že není vyřešen.

[5] Montgomery a Pettyjohn (2010) uvádějí, že k tomuto rozmístění došlo po dohodě premiéra Siniora s Hizballáhem, že armáda nebude pátrat po úkrytech zbraní Hizballáhu a nebude zabavovat zbraně, kromě těch nošených otevřeně na veřejnosti.

[6] “[…] Iranian western command […]”(Cordesman 2006: 3)

[7] 1) zásah z vnější; 2) ukončení před splněním cílů Izraele; 3) posílení Hizballáhu v období příměří; popř. 4) opakování ozbrojeného boje.

článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz

http://www.sekuritaci.cz/hnuti-hizballah-a-predcasny-peacekeeping-v-letni-valce-v-libanonu/

Autor: Pavel Doško, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

Autor : Pavel Doško 🕔07.08.2012 📕3.020

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře