Muslimské divize Waffen SS

Autor : Gebirgsjäger 🕔06.07.2012 📕32.892

Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS, zůstal věrný svým rasovým představám při formování jednotek Waffen SS až do roku 1943. Pokud do té doby vznikaly jednotky složené z cizinců, jednalo se o příslušníky národů, ztělesňující alespoň do jisté míry "germánský ideál". Himmler, jenž se hnal za svojí chimérou impéria SS, souhlasil již v létě 1940 s náborem dobrovolníků pro jednotky Waffen SS mezi německým obyvatelstvem (Volksdeutsche) v jihovýchodní Evropě. Druhým krokem se stal nábor dobrovolníků v baltských státech během roku 1942 a poslední fáze začala počátkem roku 1943, kdy přijímání balkánských muslimů (z etnického hlediska šlo o Slovany, kteří během osmanského panství přijali islám) do SS znamenalo definitivní rezignaci na zásady rasové čistoty, kterou měly právě Zbraně SS reprezentovat. Toto rozhodnutí přivedlo na svět ty nejbizarnější jednotky, působící během druhé světové války. Muslimské divize SS, jejichž příslušníci nosili tradiční fezy a pětkrát denně v kleče s tváří obrácenou k Mekce vykonávali modlitby a vzývali Alláhovo jméno. Divize s mizernou bojovou hodnotou, zato proslulé pácháním těch nejhorších válečných zločinů. Pro pochopení okolností vzniku muslimských jednotek SS je nutné objasnit roli Velkého muftiho jeruzalémského al-Husajního, jenž podporoval a pomáhal organizovat nábor muslimských dobrovolníků do SS.


Muslimští esesmani při modlitbě

Velký mufti jeruzalémský Mohamed Amín al-Husajní (1897-1974)

Člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny zastával letech 1921 až 1948 úřad Velkého jeruzalémského muftího (nejvyššího muslimského soudce v Palestině) a byl vůdčí postavou odporu proti sionismu a vytvoření židovkého státu. Roku 1937, po návštěvě německé delegace v čele s Adolfem Eichmannem v Palestině, al-Husajní vyjádřil svojí solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby sa postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Nacisté v něm rozpoznali spojence proti britskému vlivu Blízkém východě. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie zbraně i peníze na protižidovské operace. Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie, jakož i po vraždách stovek zejména Židů, ale i Arabů, se postavení Velkého muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post prezidenta Arabské nejvyšší rady a byl nucen uprchnout do Sýrie. V syrském exilu se vypovězený Velký muftí omezil jen na čilou korespondenci a osobní schůzky se svými přívrženci a sympatizanty v arabském světě, jako náboženský vůdce také otevřeně vykládal muslimské svaté knihy ve prospěch nacizmu a fašizmu. Zdůrazňoval ideologickou shodu nacizmu a islámu. Když 3. dubna 1939 zahynul při automobilové nehodě irácký král Ghazi I., stal se premiérem Rašíd Ali al-Kaylání, sympatizant nacistického Německa, udržující velice úzké styky právě s al-Husseiním. Bývalý Velký muftí přicestoval počátkem r. 1940 do Bagdádu, a ač oficiálně nebyl nikým pověřen, začal ihned vystupovat jako představitel irácké vlády. Otevřeně bylo také Německu a Itálii nabídnuto zásobování zejména iráckou ropou, spolu s vypovězením britských firem a odsunem britských vojenských posádek. Hitler kalkuloval s rychlým a naprostým úspěchem armád Osy v severní Africe a jejich zásobování iráckou naftou se jevilo jako velice slibné. Povstání „Svobodných Francouzů“, kteří za britské podpory rychle obsadili dosud vichysty ovládaný Libanon a Sýrii, učinilo definitivní konec plánům nejen Hitlera a Mussoliniho, ale také bývalého Velkého muftího al-Husseiního. Ten uprchl před Brity do Itálie. V listopadu 1941 se pak uskutečnilo jeho vskutku památné setkání s Adolfem Hitlerem v Berlíně. „Vůdce“ německého národa přijal muftího se všemi poctami jako skutečnou hlavu spojeneckého státu. Hitler byl muftím poctěn titulem „čestný muslim“ a muftího obdařil titulem „čestný Árijec“. Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce “führerem arabského světa“. Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků, ale zhroucení sil Osy v Africe mu splnění plánu znemožnilo. „Arabská brigáda“, vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů, skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě, tedy byla pravděpodobně zcela zničena. Díky muftího masové propagandě, kterou šířil po celé Evropě prostřednictvím spolupracovníků od zpravodajců, jednatelů až po pracovníky přímo v terénu, byla německá armáda na jihu Ruska a na Kavkaze přijata zdejšími muslimskými kmeny jako spojenec a osvoboditel. Na muftího výzvy se formovaly i pomocné a bojové jednotky. Poté, co jej Heinrich Himmler jmenoval Gruppenführerem (generálporučíkem) SS, začal osobně organizovat nábor muslimů do jednotek SS. Husseiní zverboval pro Hitlera nejméně 30 000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími "vůdcův" Hlavní stan v Berlíně. Po kolapsu nacistického Německa na jaře roku 1945 se Muftí neúspěšně pokusil uprchnout ještě před Hitlerovou smrtí do Švýcarska, byl však identifikován jako nežádoucí vysoký hodnostář nacistického režimu a vrácen do Německa. Tam byl krátce uvězněn Francouzi, ale záhy utekl do Egypta, kde ho přijali jako národního hrdinu. Právě v Egyptě měl bývalý Velký muftí Jeruzaléma již připravené bezpečné útočiště a rovněž není náhodou, že jej sem následovali i další četní nacističtí pohlaváři.


Hitler a al-Husseini

13. horská divize zbraní SS "Handschar" (chorvatská č. 1)

Úmysl vytvořit dobrovolnickou divizi z muslimů pocházejících z chorvatského území projevil Himmler poprvé koncem roku 1942. V únoru 1943 byl vydán rozkaz jednotku postavit. Divize měla být nasazována proti jugoslávským partyzánům. Počáteční příliv dobrovolníků brzy ustal, a tak museli Němci přistoupit k přesunům muslimů z chorvatských ozbrojených sil a nakonec i k odvodům.

Na rozdíl od armády a námořnictva, ve Waffen SS nesloužili vojenští kaplani. Muslimští vojáci SS však měli povoleno mít ve svých jednotkách své duchovní vůdce a učitele, mully a imámy, kteří organizovali jejich každodenní modlitby.

Proti zřízení divize se zvedl odpor ze strany chorvatských ustašovců, divize musela být proto v létě 1943 přesunuta ke zformování z Chorvatska do jižní Francie. Takřka okamžitě začaly potíže. Němečtí důstojníci a poddůstojníci neskrývali pohrdání nad svými novými svěřenci, kteří byli často ve špatném fyzickém i morálním stavu. Při výcviku nešetřili urážkami i tělesnými tresty. Situace se vyhrotila 16. září, kdy se asi tisícovka muslimských příslušníků divize vzbouřila a zavraždila značný počet důstojníků a poddůstojníků. Vůdci vzbouřenců byli popraveni, 250 jich bylo skončilo v koncentračním táboře a okolo 500 bylo posláno na nucené práce.

Divize byla postupně přesunuta do výcvikových prostorů ve Slezsku a v lednu 1944 sloužilo v jejích řadách 21 065 mužů všech hodností. Divize byla složena ze tří pluků (Chorvatský dobrovolnický pluk horských myslivců SS č. 1, 2 a Chorvatský dobrovolnický pluk horského dělostřelectva).

Divize známá pod jménem Chorvatská dobrovolnická horská divize SS byla do poloviny února 1944 přesunuta do severní Bosny a nasazena do protipartyzánských operací jako součást 5. horského sboru SS. Její příslušníci získali pověst neurvalých divochů a spáchali mnoho těžkých válečných zločinů, zejména na obyvatelstvu srbských obcí.

I navzdory případům porušování kázně a chabým výsledkům udělil Himmler v květnu 1944 divizi čestný titul Handschar (podle zahnutého arabského meče) a povolil jejím příslušníkům nosit na výložkách znak s rukou třímající zahnutý meč nad svastikou.

V září 1944 odpadlo Rumunsko a Bulharsko od Osy a začal ústup německých sil z Balkánu. Ještě před tím vyhlásil Josip Bros Tito generální amnestii pro všechny občany Jugoslávie bojující proti jeho partyzánským jednotkám. Mnoho mužů v divizi využilo toto prohlášení jako příležitost k dezerci. Během prvních tří zářiových týdnů dezertovalo více než 2000 Bosňanů, mnozí i se svými zbraněmi. Mnozí z nich skončili v ustašovských jednotkách a zhruba 700 jich přeběhlo k Titovým partyzánům. Když v říjnu dezertovala většina eskortní roty i s plukovní pokladnou, rozzuřený Himmler nařídil, aby byli všichni nespolehliví muslimští příslušníci divize odzbrojeni a posláni na manuální práce. Po reorganizaci byl svazek doplněn etnickými Němci. Zmenšil se na pouhou plukovní bojovou skupinu (Kampfgruppe). V této formě byl nasazen proti sovětským vojskům v Maďarsku a vcelku se osvědčil. Bojová skupina se nakonec stáhla do Rakouska a vzdala se britským vojákům. Pokud vezmeme v úvahu pověst příslušníků divize Handschar, měli její vojáci štěstí, že nepadli do rukou sovětských nebo jugoslávských. 38 důstojníků divize však štěstí opustilo. Poté, co je Britové vydali do Jugoslávie, byli popraveni.


Příslušníci "Handschar" nad příručkou "Islám a judaismus"

21. horská divize zbraní SS "Skanderbeg" (albánská č. 1)

Albánie byla od roku 1939 okupována Italy. Takřka celý venkov měli ale pod kontrolou komunističtí partyzáni. Když se Itálie v září 1943 vzdala, italské okupační síly složily zbraně do rukou partyzánů. Německé jednotky se přesunuly do Albánie, aby tuto zemi zajistily.

Heinrich Himmler neztrácel čas a v dubnu 1944 vydal rozkaz ke zformování druhé muslimské divize Waffen SS pro boj proti komunistickým guerillám. Pojmenovaná byla po Iskanderu Begovi, albánském národním hrdinovi odboje proti Osmanské říši. Počáteční nábory pocházely z řad etnických Albánců z oblasti Kosova, velitelské jádro tvořili němečtí důstojníci a poddůstojníci převelení z divize Handschar. Nízké počty a mizerná kvalita dobrovolníků, spolu s nedostatkem výzbroje a výstroje, zpozdily budování divize. V červnu se skládala ze dvou pluků horských myslivců a pluku horského dělostřelectva, ale měla k dispozici pouhých zhruba 6000 mužů. Přesto byla v červenci nasazena do operace "Draufgänger" proti Titovým partyzánům v Černé Hoře. Následně byla pověřena ochranou chromových dolů v Kosovu. Po několika týdnech oblast zcela ovládli partyzáni a mnoho albánských příslušníků divize dezertovalo - jeden z pluků ztratil více než 1000 mužů. Podle hlášení armádní skupiny "E" neměla divize "absolutně žádnou bojovou hodnotu". Většina muslimů neměla jiné zájmy než vyřizovat si účty se srbskými nepřáteli, a to vedlo k mnoha válečným zločinům.

I přes chabé výkony divize povolil Himmler jejím příslušníkům nosit na límcových výložkách znak s kozlí hlavou na koruně. Neexistuje však žádný důkaz pro to, že by vojáci tuto výložku někdy nosili.

Na počátku října měla divize ve stavu pouhých 4500 mužů, z toho méně než 1500 bojeschopných (Albánci z nich tvořili asi třetinu). Vylepšit situaci mělo zařazení bezmála 4000 příslušníků Kriegsmarine. 1. listopadu byla divize oficiálně rozpuštěna. Její zbývající příslušníci byli převeleni k divizi Prinz Eugen a jako Kampfgruppe Skanderbeg se zúčastnili úspěšných ústupových bojů proti Titovým partytánům v prosinci 1944 a lednu 1945.


Náborový leták do divize "Skanderbeg"

23. horská divize zbraní SS "Kama" (chorvatská č. 2)

V červnu 1944 začalo formování druhé "chorvatské" protipartyzánské divize. Měli ji tvořit bosenští muslimové s německým velitelským kádrem. Divizi měli posílit muslimští důstojníci z divize Handschar, kteří byli povýšeni na základě svých bojových úspěchů. Skládala se ze dvou pluků horských myslivců. Aby nedošlo v průběhu formování divize k útokům ze strany Titových partyzánů, byla divize přemístěna do Maďarska do výcvikového prostoru Bácska. Ještě před tím, než byla divize "Kama" plně zformovaná, dostala se pod tlak Rudé armády postupující do jižního Maďarska. Protože se mezi muslimským mužstvem stále množily kázeňské excesy a bylo jasné, že v tomto stavu nemůže být jednotka nasazena do boje, rozhodlo se německé velení v říjnu 1944 divizi zrušit. Její němečtí důstojníci a poddůstojníci byli převeleni k 31. divizi SS a muslimové k divizi "Handschar".

Východoturecký svazek SS

Tradičně muslimské komunity jižní a východní části Sovětského svazu neměly žádný důvod k loajalitě vůči komunistickému režimu. Do německých ozbrojených sil tak vstoupilo mimo jiné 5000 Kalmyků, 180 000 Turkmenů, 110 000 dobrovolníků z oblasti Kavkazu (Arméni, Gruzínci, Azerbajdžánci a Čečenci), 40 000 volžských a 20 000 krymských Tatarů. Již od roku 1941 část z nich sloužila v policejních jednotkách SS. V prosinci 1943, po setkání Velkého muftiho al-Husseina s představiteli SS a třemi neznámými turkmenskými důstojníky 450. tureckého polního pluku, padlo rozhodnutí podpořit boj sovětských muslimů proti komunismu a zformovat Východomuslimskou divizi SS. 1. 1. 1944 byli příslušníci 450. tureckého polního pluku a 1. praporu 94. pluku převeleni do SS a vytvořili jádro nově budované divize. Formování nové divize ve výcvikovém prostoru SS v polském Poniatowu se zpomalilo, protože se jednotka podílela v rámci brigády "Dirlewanger" na likvidaci varšavského povstání. Později probíhalo formování v maďarském Kaposváru. Toto dobrovolnické uskupení však nevzbuzovalo příliš velký dojem a mělo problémy s diciplínou, nízkou morálkou a dezercemi. Jednotlivé jednotky tak byly spíše než do bojových akcí nasazovány ke strážní službě. Už na podzim 1944 bylo jasné, že se nepodaří postavit celou Východomuslimskou divizi. Himmler proto v říjnu rozhodl o přesunu jejího torza na Slovensko, kde se měla znovu zformovat, nebo měl být z jejích částí postaven nový svazek. Ze Slovenska se na jaře roku 1945 východomuslimské jednotky přesunuly přes Rakousko do severní Itálie, kde zajišťovaly především ostrahu proti partyzánům. Tam se také nakonec vzdaly Američanům.

Zdroje
http://goo.gl/qQmLw
http://goo.gl/KFQa1
http://goo.gl/03xWN
http://goo.gl/K0c4P
http://goo.gl/X5Bwx
G. Williamson: Waffen SS
R. Buttler: Černí andělé
J. Lucas: Hitlerovy horské jednotky
Foto:
http://goo.gl/KFQa1
http://goo.gl/qQmLw
http://goo.gl/XevHM
http://goo.gl/K0c4P
Autor : Gebirgsjäger 🕔06.07.2012 📕32.892

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře