Generál jezdectva František Jindřich hrabě Šlik z Holiče a Pasounu

Autor : Jiří Mašek 🕔25.05.2012 📕7.348

 

Generál jezdectva František Jindřich hrabě Šlik z Holiče a Pasounu

 

Tento potomek starobylého hraběcího rodu se narodil 23. května 1789 v Praze. Jeho otec Josef Jindřich hrabě Šlik (*1751, +13.prosince 1806) působil jako diplomat a vyslanec Rakouska na dánském královském dvoře a později v Hesensku. Proto na přání otce nastoupil na studia práv. Ale po smrti otce se dal na vojenskou kariéru, která mu učarovala a vydržela plných 50 let.

V roce 1808, po zřízení zeměbraneckých jednotek, ze svých statků zřídil tři kumpanie zeměbranců, jež sám vycvičil a velel jim jako čerstvě povýšený nadporučík zeměbrany. 1

Dne 9. dubna 1809 Rakouské císařství vyhlásilo Francii válku a druhý den její armáda vstoupila do Bavorska. Na podporu této války vypuklo v Tyrolích povstání vedené Andreasem Hoferem a císařským dvorem. 2 Následně Rakousko s Anglií, Sicílií a Sardinií vytvořily takzvanou „Pátou koalici“ proti Napoleonovi.

František Jindřich hrabě Šlik vypuknutím války se vzdal velení svých zeměbraneckých kompanií a vstoupil jako poručík do kyrysnického pluku knížete Alberta Saského.

Několik dní nato si ho generálmajor Ferdinand hrabě Bubna z Litic, který v té době zastával funkci inspektora jezdectva (Remontierungs Inspektor), vybral za svého pobočníka.

Napoleon neváhal, rychle aktivoval svou armádu a táhl se 175 000 vojáky do Bavorska. A dne 22. dubna zvítězil nad arcivévodou Karlem Ludvíkem u Landshutu a Eggmühlu. Během následného ústupu rakouských vojsk z Bavorska se hrabě Šlik zúčastnil bojové šarvátky u Pasova. Napoleon dále táhnul Rakouskem, 13. května bez boje obsadil Vídeň a následně se snažil překročit Dunaj u ostrova Lobau. V následující bitvě u Aspern (21.– 22. května 1809), jež skončila první porážkou francouzského císaře Napoleona, se hrabě Šlik vyznamenal a byl povýšen na nadporučíka pluku Schwarzenberkových hulánů.

Napoleon se následně stáhl na ostrov Lobau, kde vyčkal příchodu italských posil pod velením Eugèna de Beauhernaise. Arcivévoda Karel Ludvík pouze reorganizoval svoje síly k novému střetnutí a vyčkával na levém břehu Dunaje. Nové střetnutí nastalo po ránu 5. července 1809, kdy Napoleonovy jednotky překročily 100 metrů široké rameno Dunaje. Francouzi pomalu tlačili rakouské jednotky k Wagramu. 3 První útok Francouzů večer 5. července Rakušané odrazili. Brzo ráno zaútočily obě armády na sebe současně.
Po dílčích úspěších rakouských sil dokázal Napoleon bitvu vyhrát a pronásledovat rakouské jednotky až ke Znojmu.

Kde se 11. července 1809 střetly zadní voje rakouské armády a přední voje francouzské armády. K nejtěžším bojům došlo u obce u Suchohrdel, kde se utkali francouzští kyrysníci pod velením generála Montbruna s hulány knížete Schwarzenberga. Tohoto střetnutí se nadporučík hrabě Šlik nezúčastnil.

Druhý den, 12. července 1809 odpoledne, bylo podepsáno příměří.

Hrabě Šlik se ale zúčastnil jednání o míru. Celkem sedmkrát cestoval mezi rakouským hlavním štábem a Vídní, kde dočasně sídlil Napoleon.

Několikrát se osobně setkal s Napoleonem a po podepsání míru 14. října 1809 v Schönbrunnu byl povýšen na rytmistra husarského pluku Josefa Radeckého. Poté jako pobočník již podmaršálka Ferdinanda hraběte Bubna z Litic doprovázel do Dalmácie, která byla následně postoupena Francii.

Po návratu z této cesty byl poslán nazpět k pluku Schwarzenberkových hulánů.

Podepsáním míru 14. října 1809 v Schönbrunnu se Rakouské císařství zavázalo k spojenectví s Francií.

V roce 1812 vyslalo pomocný sbor (pod velením Karla knížete Schwarzenberka) po boku Napoleonovy armády proti Rusku.

Proti tomuto spojenectví byl i rytmistr František Jindřich hrabě Šlik. V roce 1810 vystoupil z armády a tažení do Ruska se nezúčastnil.

Po porážce Napoleona v Rusku některé země opětovně uzavřely koalici proti Francii. Rytmistr František Jindřich hrabě Šlik znovu nastoupil vojenskou službu a byl zařazen k švališerkému pluku Jana Josefa z Klenové a Janovic. Po půlročním vyčkávání se k „Šesté koalici“ 12. srpna 1813 přidalo i Rakouské císařství. Hrabě Šlik byl opětovně přidělen ke štábní službě, a to jako ordonanční důstojník rakouského císaře Františka I.

Zúčastnil se bitvy u Drážďan ve dnech 26.–27. srpna 1813, kde byla rakouská armáda poražena. Poté spolu s ruskou gardou zadržoval postupujícího nepřítele u Pirny. Nakonec byl pronásledující francouzský sbor generála Vandamma v Čechách bitvou u Chlumce 29.–30. srpna 1831 zničen. Bitvy se též zúčastnil rytmistr František Jindřich hrabě Šlik.

Poté s postupující armádou bojoval u Varvažova. Pak se účastnil "Bitvy národů“ u Lipska ve dnech 16. –19. října 1813, a to v čele útočících ruských dragounů, s nimiž dvakrát odrazil útočící francouzskou jízdu. Zde byl vážně raněn opilým ruským dragounem, který si ho spletl s Francouzem. Při této bitce utrpěl krom těžké sečné rány do hlavy i ztrátu pravého oka.

Dalších bojů s Francouzi se již pro své zranění nezúčastnil a po nezbytné rekonvalescenci se do služby vrátil až v květnu či červnu 1814 v hodnosti majora husarského pluku arcivévody Ferdinanda.

V březnu 1815 Napoleon Bonaparte I. utekl z ostrova Elba a přistál ve Francii, kde posbíral své bývalé pluky. Armáda pod jeho velením vtrhla vstříc nepříteli do Belgie. Zde byla poražena v bitvě u Waterloo. Vojska Rakouského císařství se však bojů proti Francii nedočkala. Major František Jindřich hrabě Šlik velel divizionu svého husarského pluku arcivévody Ferdinanda.

Po skončení napoleonských válek František Jindřich hrabě Šlik nadále zůstal v armádě v hodnosti majora husarského pluku arcivévody Ferdinanda.

V roce 1820 byl převelen k husarského pluku krále württenberského. Zde byl v roce 1823 povýšen na podplukovníka a v roce 1830 na plukovníka. Tímto rokem se i pravděpodobně stává velitelem tohoto pluku.

Rokem 1835 je již v hodnosti generálmajora velitelem jezdecké brigády ve Slezsku.

Roku 1837 je převelen do Prahy.

V roce 1844 je povýšen do hodnosti polního podmaršálka a převelen na post velitele divize v Brně.

V roce 1848 je ustanoven vojenským guvernérem a velitelem III. armádní sboru v Krakově.

Po vypuknutí otevřeného povstání na podzim 1848 v Uhrách je poslán se svým sborem na jih, pomoci potlačit vzpurné Uhry. 4

Dnem 5. prosince 1848 se III. armádní sbor polního podmaršálka Františka Jindřicha hraběte Šlika vydal na pochod Dukelským průsmykem do Uher. 5

Dne 10. prosince 1848 sbor narazil na silné postavení nepřítele (10 000 mužů bývalého hauptmanna Polszky) před Košicemi u vesnice Budamér. Druhý den se hrabě Šlik rozhodl zaútočit plnou silou svých jednotek. Donutil nepřítele k ústupu a obsadil město Košice, které nechal opevnit.

Poté začal postupovat na jih k Debrecinu. Před městem Miskolc u vesnice Szikszó 28. prosince 1848 narazil na povstaleckou armádu generála Lazara Mészárose. 6, kterou porazil a donutil k ústupu.

Bohužel jeho sbor nebyl v této chvíli nikým posilován. Stáhnul se proto v posledních prosincových dnech na svou základnu do Košic. Kam ho následovala nyní výrazně posílená armáda generála Lazara Mészárose, který chtěl vydobýt zpět reputaci. K městu dorazil 4. ledna 1849, ale hrabě Šlik již se svým sborem na něho čekal a zaútočil na pochodovou formaci nepřítele a zcela ji rozprášil. Zvítězil, získal velikou kořist a o půl roku později mu byl za tuto akci udělen rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. 7

Poté znovu provedl výpad na jih a 31. ledna 1849 dobyl město Tokaj. Opětovně byl nucen kvůli nedostatku záloh se stáhnout ke Košicím.

Uherské jednotky na přelomu ledna a února 1849 dokázaly III. armádní sbor polního podmaršálka hraběte Šlika odříznout od zásobovacích tras v Haliči. Rozhodl se proto opustit Košice a přidat se k hlavním silám rakouského císařství. Znamenalo to probojovat se horským terénem, průsmykem Jósafo k Budapešti, kde operoval hlavní svaz armády vedený maršálem Windisch–Graetzem. Cestou sváděl těžké ústupové boje s povstalci, nicméně 13. února 1849 navázal kontakt s armádou maršála Windisch–Graetze. Druhý den porazil nepřátelské oddíly u vesnice Tornalj, ale 24. února 1849 byl poražen u Pétervásáry.

Tuto porážku však hrabě Šlik odčinil již 27. února 1849 u Kápolné, kdy se střetly hlavní síly povstalců, vedené Henrykem Dembinskim, s armádou rakouského císařství maršála Windisch–Graetze. Hrabě Šlik udeřil se svým III. sborem na pravé křídlo nepřítele a spojil tak svůj sbor s hlavní částí armády. Tato bitva skončila porážkou povstalců.

Bohužel vrchní velitel rakouské armády maršál Windisch–Graetz nedokázal tohoto vítězství využít a během března a dubna 1849 dokázali povstalci zatlačit rakouskou armádu až k Budapešti. Sbor hraběte Šlika se zúčastnil ústupových bojů a poté bránil předsunuté pozice k Budapešti.

Po příchodu posil a přeskupení císařské armády na řece Váhu na přelomu května a června 1849 připadlo na polního podmaršálka Františka Jindřicha hraběte Šlika velení I. armádního sboru. S novým sborem prodělal v polovině června 1849 vítězné boje u vesnice Zamola a Czorna na Dunaji. Dne 28. června 1849 osobně vedl své jednotky do útoku na město Raab. Před zrakem císaře Františka Josefa I. a mnoha generálů (včetně ruského) dokázal během 15 minut ztéci nepřátelské postavení a dobýt město Raab.

Dne 30. června 1849 vybojoval další úspěšnou bitvu o Acs. Následně se spolu se svým sborem a hlavní armádou účastní bojů a obléhání pevnosti Komárno. V polovině července 1849 bylo i zde vítězně dobojováno a polovina poražené povstalecké armády ustupovala pod velením Arthur Gorgej na Vác. Druhá polovina pod velením György Klapky se stáhla do Komárna. Rakouská armáda poté postupoval na Szegedín. Na jejím levém křídle postupoval i I. sbor hraběte Šlika. Na začátku srpna překročil řeku Tisu severně od Szegedína a 4. srpna 1849 opětovně zvítězil u městečka Makó. Poté I. sbor hraběte Šlika zvítězil nad jednotkou povstalců vedenou Arthur Gorgej u Dreyspitz a Aradu. Dnem 13. srpna 1849 se nakonec povstalecká armáda postupně vzdala. 8

Za tyto úspěchy byl František Jindřich hrabě Šlik 5. září 1849 povýšen na generála jezdectva, stal se velitelem II. armádního sboru a zároveň zemským velitelem pro Moravu a Slezsko. V roce 1854 byl převelen do Haliče, kde převzal velení čtvrtého sboru.

V roce 1859 se rozhořely nové boje v Itálii. Se svým haličským IV. armádním sborem vytáhl do Přimoří, následně byl se sborem poslán do Benátské nížiny.

Po prvních porážkách Rakouska převzal 18. června 1859 velení 2. armády v Itálii.

Dne 24. června 1859 v bitvě u Solferina byla však rakouská armáda poražena. 9

Dne 11. července 1859 rakouský císař František Josef I. a francouzský císař Napoleon III. uzavřeli příměří.

Bitva u Solferina byla poslední bitvou generála jezdectva Františka Jindřicha hraběte Šlika z Holiče a Pasounu. Ještě koncem léta 1859 odchází do výslužby.

Umírá 17. března 1862 ve Vídni. Je pohřben v Libáni.

Vyznamenání:

Řád svatého Alexandra Něvského (ruský)
Řád svatého Vladimíra (ruský)
Řád svatého Stanislava (ruský)
Řád svaté Anny (ruský)
Řád Bílé Orlice (ruský)
Řád Guelfů (německý–hannoverský)
Řád Württemberské koruny (německý)
Vojenský řád Marie Terezie – Rytířský a Komandérský stupeň (rakouský)
Vojenský záslužný kříž (rakouský)
Velkokříž řádu Železné koruny (rakouský)
Dělový kříž (rakouský)
a další

Poznámky:

1) Rakouská c. k. zeměbrana vznikla dvěma císařskými patenty císaře Františka I. v polovině roku 1808. Samotné útvary byly formovány v roce 1809.

Zeměbrana byla organizována podle jednotlivých zemí, například dolnorakouská, hornorakouská, česká, moravsko-slezská a další. Nebyla stavěna v Tyrolsku (zde však již existovala na jiné bázi), v Haliči a Bukovině. Zeměbrana sestávala ze 150 pěších praporů s rozdílným počtem kompanií. Zeměbranecké prapory byly rekrutovány v jednotlivých městech či okresech (jednotlivé farností), podle nich byly pojmenovány a číslovány.

Do boje zasáhly v bitvě u Aspern 21. května 1809 a Wagramu 5. června 1809 téhož roku. Kde utrpěly velké ztráty. Následně byly některé prapory sloučeny. Zeměbranecké prapory existovaly až do roku 1856, kdy byly rozpuštěny. Zeměbrana byla poté obnovena až po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867.

V době míru se zeměbranci scházeli jednou měsíčně ke společnému výcviku do krajských středisek, vzdálených maximálně tři hodiny cesty.

2) Andreas Hofer (*22.11. 1767, +20.02. 1810), hostinský a obchodník s dobytkem, v letech 1796–1805 se účastní napoleonských válek jako hejtman tyrolské domobrany.

V dubnu 1809, po tajné dohodě s vídeňským dvorem a svými krajany, vedl boj za osvobození Tyrolska od bavorské nadvlády, pod kterou se Tyrolsko dostalo po porážce v roce 1805. Povstání bylo z počátku úspěšné, na několik měsíců Francouze s Bavory vyhnalo ze země. Nakonec bylo v listopadu 1809 poraženo. Andreas Hofer se skrýval s rodinou na horské salaši, kam za odměnu 1500 zlatých dovedl vojáky jeho krajan Franz Raffel. Byl souzen Francouzi a 20. února 1810 zastřelen v Mantově. Je považován za rakouského národního hrdinu.

3) Bitvy u Wagramu se zúčastnilo 190 500 mužů na francouzské straně, 27 500 bylo zabito či zraněno a 10 000 mužů pohřešováno nebo zajato.

Na rakouské straně to bylo 137 700, z niž bylo 23 750 zabito či zraněno, 10 000 pohřešováno a do zajetí bylo vzato 7 500 mužů.

4) Toto povstání začalo již na jaře 1848. Kdy 15. března 1848 v Pešti předneseno Uherským sněmem 12 revolučních požadavků uherského národa. Vídeň následně souhlasila se zřízením Uherského ministerstva.

Dalším vývojem v revolučním roce 1848 se revoluce koncem léta přeměnila za válku nezávislost.

V říjnu 1848 Uherské povstání podpořilo i povstání ve Vídni, které bylo však krvavě potlačeno. Nový císařem se následně stal František Josef I.

5) Šlikův III. sbor se skládal: 7 pěších praporů, 3 jízdních divizionů, 2 pěších raketových baterií, 1 jízdní raketové baterie.

Raketové baterie byly vybaveny raketami čtyřliberními (dostřel 2000 kroků), šestiliberními (dostřel 1500 kroků), kartáčovými (dostřel 300 kroků), zápalnými (dostřel 1000 kroků) a osvětlovacími raketami. Přesnost těchto raket byla velmi malá.

V roce 1703 táhl jeho prapředek Leopold Antonín hrabě Šlik Dukelským průsmykem také proti uherským povstalcům

6) Lázár Mészáros (*20. 02. 1796 - † 16. 11. 1858), generál a politik. V době uherské revoluce 1848–1949 byl povstaleckým ministrem války. Velel jižní povstalecké armádě. Zemřel ve Velké Británii.

7) Kořist obsahovala 10 děl, 6 hmoždířů, 6 muničních vozů, 1 200 pušek, 100 koní, 1 000 zajatých mužů a plukovní kasu s 10 000 dukáty.

8) Maďarské povstání utrpělo těžkou porážku. Mnoho povstalců zahynulo, další emigrovali do zahraničí. Více než tři sta oficiálních rozsudků smrti vynesly rakouské soudy nad vůdci povstání. Další byli popraveni neoficiálně. Rakouské věznice byly přeplněny maďarskými povstalci, kterým byli vyměřeny mnohaleté tresty.

9) Bitva u Solferina 24. června 1859 byla největší a rozhodující bitva druhé italské války za nezávislost, ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu.

Zdroje:
Historie a Vojenství 1/2009
Pod císařským praporem, Kolektiv autorů, Elka Press 2003, ISBN: 80-902745-5-2
http://leccos.com/index.php/clanky/slikove
http://www.kk8lir.com/k-k-landwehr-zemebrana/
http://cs.wikipedia.org/

Josef Fučík, Generál Podhajský, Paseka 2009, ISBN 978-80-7185-962-8
 

 

Autor : Jiří Mašek 🕔25.05.2012 📕7.348

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře