Dvořan a válečník Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (díl 02)

Autor : Karel Oktábec 🕔24.03.2012 📕6.695

1618-1620

Od vydání Rudolfova Manifestu panovalo v Čechách faktické dvojvládí. Rudolfův nástupce Matyáš I. přenesl sídelní město Říše z Prahy zpátky do Vídně a správu českých záležitostí svěřil sboru zemských místodržících. Kromě nich fungoval v zemi sbor 24 volených tzv. „defensorů“, jejichž posláním bylo střežit nejen svobodu víry, ale i další stavovské svobody, které s vírou souvisely jen málo nebo vůbec. K dovršení všeho si čeští stavové roku 1617 zvolili za českého krále Habsburka Ferdinanda II. Štýrského, jenž byl zároveň domluveným nástupcem bezdětného císaře Matyáše...

Zatímco Jindřich Hýzrle rozprodával svůj nemovitý majetek, dospěla situace v zemi k otevřené konfrontaci. Ve středu 23. května 1618 prohodili zástupci českých stavů oknem pražské místodržitelské kanceláře pány místodržící Martinice a Slavatu, a protože jejich sekretář Fabricius měl nemístné námitky, poslali ho za nimi. Přestože všichni tři císařští úředníci pád ze sedmnáctimetrové výšky přežili, důsledky tohoto činu byly dalekosáhlé. Znamenaly totiž začátek války, kterou pozdější historici nazvali válkou třicetiletou...

 
Pražská defenestrace

Zatímco většina obyvatel Českého království musela nyní řešit, na čí stranu se v nadcházejícím konfliktu přikloní, říšský svobodný pán Jindřich Hýzrle z Chodů měl jasno. Svůj nemovitý majetek (včetně tvrze v Zálezlech) již prodal, takže krátce po defenestraci,„poněvadž většina šlechty se už k rebelii přidala a věrní stavové si už v zemi nemohli být jisti,“ opustil i s rodinou Prahu. Na tvrzi Opálka u Strážova zanechal v péči manželčiny přítelkyně paní Kolovratové „dobytek, mobilie, manželku a děti“ (přesně v tomto pořadí), načež oklikou přes Pasov odjel do Českých Budějovic, kde se ohlásil svému bývalému veliteli z uherského bojiště, jímž byl císařský generálporučík Karel Bonaventura hrabě Buquoy.

V březnu 1619 zemřel císař Matyáš a novým, byť dosud oficiálně nekorunovaným císařem Říše římské, se podle úmluvy stal Ferdinand II. V červnu 1619 se Jindřich Hýzrle vypravil z Budějovic do Vídně, aby novému panovníkovi nabídl, že pro něho zverbuje jezdecký pluk. Souhlas přirozeně obdržel, ovšem za předpokladu, že tak učiní na vlastní náklady...

V hlavním městě monarchie se Hýzrle ocitl právě v době, kdy k němu dorazilo české stavovské vojsko, jemuž velel další z jeho bývalých velitelů, hrabě Jindřich Thurn. Při této příležitosti se stal svědkem slyšení, při němž se zástupci dolnorakouských protestantských stavů, posílení přítomností vojska svých českých souvěrců před branami Vídně, pokusili přimět Ferdinanda k podpisu dokumentu zvaného „Sturmpetition“, rakouské obdoby Rudolfova českého Majestátu. Chovali se při tom ke svému panovníkovi natolik neuctivě (podle jiných pramenů jeden z členů stavovské delegace údajně císaře vybídl: „Vzdej to, Ferdo, a podepiš!“), že Hýzrle a ostatní věrní kavalíři „mysleli, že je při odchodu z audience musíme na kusy rozsekat..“  Ferdinandovu vynucenému podpisu zabránil příjezd čtyř kompanií Dampierrových jízdních arkebuzírů, které na nádvoří vídeňského císařského zámku přivedl plukovník baron Gebhardt Saint-Hilaire...

Vzápětí ztroskotal také pokus rakouských protestantských stavů vpustit do slabě chráněné Vídně Thurnovy vojáky tábořící před hradbami, neboť „... Když přišla noc na neděli, přesunul hrabě Thurn jeden regiment knechtů a tisíc rejtarů do předměstí před Stubentor a postavil je za tmy úplně tiše do bitevního pořádku. S velkými nadějemi pak čekal na to, že své úmysly do konce provede, ale v tom se díky Bohu hrubě mýlil. Nebo my jsme celou noc ostražitě ulice projížděli a každého, koho jsme venku kromě našich soldátů se zbraní v ruce natrefili, toho jsme k zemi srazili a zbraň mu vzali. Jakmile se rozednilo, odzbrojili jsme celé město a složili zbraně do cajkhauzu, což se v úplné tichosti odehrálo. Jak hrabě Thurn zpozoroval, že určený čas hodinu za hodinou uplývá a ve městě žádný hřmot slyšet není, jak smluveno bylo (avšak, jak se moudře říká, Homo proponit, Deus disponit), odtáhl pryč a svých zlých záměrů se vzdal a tak jeho Milost král svou moc v klidu a pokoji udržel...“ 

Vídeňské brány zůstaly zavřené, a tak po krátkém ostřelování císařského paláce, při němž se údajně vyznamenal velitel stavovského dělostřelectva Jan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (jinak též známý básník, spisovatel, hudební skladatel a cestovatel), se Thurnovi vojáci dali na ústup zpátky do Čech, kde v srpnu 1619 zvolil stavovský sněm českým králem Fridricha  Falckého...

Vybaven císařským plukovnickým patentem, vydal se Jindřich Hýzrle v doprovodu rytmistra Strasolda na cestu do Bavor, aby sehnal peníze na verbování. Vzhledem k rozjitřené situaci cestovali oba kavalíři nemalou oklikou přes Štýrsko, a to často způsobem, který se příliš kavalírským nejevil. Na voly taženém žebřiňáku tak dorazili po dvanácti dnech do městečka Heiligenblut (pod průsmykem Grossglockner), kde se Jindřich Hýzrle nečekaně setkal se svou rodinou, která mezitím musela i s paní Kolovratovou uprchnout z povstaleckých Čech.

Setkání proběhlo (alespoň podle Hýzrlova názoru) zvláště žertovným způsobem. Původně se na žebřiňáku přijíždějící manžel ke své ženě nehlásil (ačkoli s ostatním „fraucimorem“ jeho příjezdu přihlížela z okna) poté k ní vyslal posla, který jí jménem rytmistra Strasolda vyřídil vřelé pozdravy od „plukovníka“ Hýzrleho. Načež se jí místo odpovědi na její odpověď přihlásil sám šprýmař Hýzrle. Ha, ha, ha...

Za svého pobytu v Heiligenblutu přijal Jindřich Hýzrle, jenž ve Vídni vstoupil do nově založeného řádu Militiae Christianae (Vojáci Kristovi), za členy řádu další tři kavalíry, jimž se zalíbil řádový znak na jeho plášti. Byli to Bohuslav z Kolovrat, Vilém z Klenové a Přibík Jeníšek z Újezda. Poté pokračoval v další cestě, doprovázen nejen Strasoldem, ale i panem Bohuslavem z Kolovrat a svým synem Karlem. Od rodin nově přijatých členů řádu se mu podařilo vypůjčit si dostatek prostředků na zřízení jezdeckého pluku. Problémem však bylo, jak se s nimi dostane z Pasova do Vídně, protože v té době vojsko českých a hornorakouských stavů blokovalo část toku Dunaje.

Zkušený krýksman si však poradil. Najal říční loď a v rafinovaném přestrojení za nemocného štolmistra pana Bohuslava z Kolovrat vyrazil směrem k Vídni. Když zakotvili u prvního nepřátelského kontrolního stanoviště, vstoupili na palubu dva stavovští důstojníci, aby prohlédli loď. „... Jak mě tam spatřili naříkat a v bolestech sem tam se převalovat, ptali se mne, co mi je, a poněvadž ode mne žádnou odpověď nedostali, jen „Ach!“ a „Auvé!“, ani se tam dlouho nezdržovali, asi měli strach, že by se taky nakazili.  Brzy  tedy  bez  nucení loď opustili a od pana Kolovrata poplatek žádali. On jim pak rozdal několik říšských tolarů a oni ho po dlouhém vyptávání a vyslýchání nechali plout dál...“

Po několika dobrodružných příhodách tohoto druhu se neohrožený pan Hýzrle dostal přes nepřátelské území do Vídně. Zde konečně zverboval pluk jízdních arkebuzírů o síle 500 mužů a poprvé ve své vojenské kariéře tak dosáhl hodnosti plukovníka.

V srpnu se plukovník Hýzrle se svým plukem zúčastnil neúspěšného Dampierrova tažení na jižní Moravu, na podzim opět bránil Vídeň proti spojené stavovské a uherské armádě sedmihradského knížete Bethlena. Podruhé v  průběhu války tak ohrozilo stavovské vojsko císařské sídelní město. Bohužel opět jenom drancováním okolí a ostřelováním z lehkých polních děl. V prosinci Bethlenovy jednotky od Vídně odtáhly, aby čelily útoku polských kozáků na Slovensku, a jednotky českých, moravských a rakouských stavů brzy následovaly jejich příkladu. Doba stavovských úspěchů byla ta tam a již nikdy se neměla vrátit...

 
Stavovské vojsko podruhé před Vídní 

V létě 1620 zpacifikovala císařská armáda, kterou vedl hrabě Buquoy a v jejíž sestavě bojoval i Hýzrlův pluk, hornorakouské protestantské stavy a společně s armádou Katolické ligy, vedenou vévodou Maxmiliánem Bavorským, vstoupila do Čech. Rozhodující bitvy na Bílé hoře (8. listopadu 1620) se Jindřich Hýzrle se svým plukem nezúčastnil, protože ho generál Buquoy poslal zajistit Žatecko. V Lounech ho předběhl stejným úkolem pověřený plukovník Albrecht z Valdštejna, zato přímo v Žatci konečně uspěl podle svých představ. Nejprve slíbil kajícím se měšťanům, že když se vzdají, nebudou potrestáni ani na hrdle, ani na majetku. Když se vzdali a vpustili jeho vojáky do města, doplnil svůj slib prohlášením, že by měli přispět na spravedlivou válku proti stavovským rebelantům částkou 40 000 dukátů...

„... Když oni všechno, co jim bylo řečeno, pilně vyslechli, po­děkovali nejprve ve vší poníženosti a se slzami v očích za ve­likou a vzácnou přízeň Jeho Milosti císařské, co se však těch 40 000 dukátů tkne, velice se na to vymlouvali, že je dlouho­trvající válka nejen o peníze, ale i o stříbro, které měli, už připravila a že jim opravdu možná není takové množství peněz sehnat. Na to jsem jim odpověděl, že jestliže mohli sehnat tolik peněz proti svému pánovi a k účelům tak špat­ným, poslouží jim víc ke cti, jestliže ted' svému dědičnému pánovi na věc dobrou a spravedlivou přispějí. Projevují pře­ce tolik bolesti a lítosti nad tím, že se k rebelii přidali, tak ať dokážou svou věrnost vrchnosti i věnováním svého majetku a nasazením hrdla svého a své krve a cti...“

1620-1636

Po vítězství na Bílé hoře a následném obsazení Prahy se císařská armáda, vedená generálem Buquoyem, obrátila proti uherským vzbouřencům. Jindřich Hýzrle se tak opět ocitl na bojišti, které důvěrně znal. Při obléhání pevnosti Nové Zámky však onemocněl a nechal se odvézt do Vídně. Zde došlo k odbornému sporu mezi jeho třemi ošetřujícími lékaři, z nichž dva nakonec prohlásili, že se ho ten třetí pokouší otrávit. Vzhledem k tomu, že zpochybněný doktor pro jistotu utekl, pan Hýzrle považoval travičský pokus za prokázaný. Protože však nemoc přetrvávala, povolal k sobě svoji milovanou manželku, aby se s ní rozžehnal. A navíc složil slavnostní přísahu, že pokud se uzdraví, vykoná kajícnou pouť do kaple se zázračným obrazem Černé Matky Boží v Altöttingu. A ejhle: „... Tu na mne Bůh všemohoucí brzy seslal zlepšení mé slabosti a kvapem se to se mnou lepšilo...“

Koncem roku 1622 koupil Jindřich Hýzrle za výhodnou cenu tvrze Čestice a Lčovice, včetně příslušných vsí a poplužních dvorů, které byly v rámci pobělohorských konfiskací zabaveny české šlechtické rodině Hodějovských z Hodějova. Roku 1623 pak rozpustil svůj pluk, požádal o propuštění z armády a v manželčině doprovodu vykonal slíbenou pouť do Altöttingu, aby poděkoval za své uzdravení...

Zhlédnout zázračný obraz se panu Hýzrlovi málem nepodařilo, protože mříž, za kterou byl uschován, nedokázal otevřít ani zámečník, ani posléze přivolaný kovář. Bystrý Jindřich Hýzrle si samozřejmě ihned věděl rady: „... Tu mi napadlo, že z mých lidí čtyři nebo pět jsou ještě kacíři, a to může být ta příčina, že oni nejsou hodni ten svatý obraz spatřit. Poslal jsem je tedy se svolením obou pánů duchovních ze  svaté kaple ven, a hned jak odešli, vystoupil kovář zase na oltář a zase silně na zámek udeřil, ten se však ani potom otevřít nechtěl. Jeho železo  se prohýbalo, jako by to olovo bylo, ale přitom pořád pevně drželo...“

Prohlídku tedy odložili na následující den. Po půlnoci  vzbudili svého pána jeho „kacířští“ služebníci a velmi prozíravě ho požádali, aby jim zařídil přestup ke katolické víře. Což se ještě téže noci prostřednictvím místní pobočky jezuitského řádu stalo, takže následujícího dne zámečník v kapli spatřil, „... že zámek který včera rozbitý a zborcený zůstal, je  teď docela pořádku, celý,  nepoškozený a neporušený, požádal o klíč, ale než ho do zámku zastrčil, závora se sama od sebe rozevřela a mříž se rozestoupila, a tak jsme po velkém zázraku, buď Bohu dík a chvála, ten svatý obraz konečně uviděli...“

Krátce poté nabídl Jindřich Hýzrle své vojenské služby Maxmiliánu Bavorskému, pro věvodův očividný nezájem se však definitivně rozhodl, že „... poněvadž mé dny se už skláněly a můj věk pokročil, že se vzdám válečnictví a toho stálého u dvorů pobývání, vrátím se domů a budu s pomocí boží čekat, zda nějaká jiná příležitost se neukáže...“ 

Protože však zároveň neponechával nic náhodě, byl roku 1628, ve svých třiapadesáti letech, na vlastní žádost povýšen císařem Ferdinandem II. do „starožitného stavu panského Koruny české“...

V listopadu 1629 byl nový český pán (tedy nikoli již pouhý rytíř) pověřen úřadem reformačního náboženského komisaře. Úkolem těchto komisařů bylo zabezpečit realizaci „Obnoveného zřízení zemského“ z roku 1627, jímž Ferdinand II. uzákonil nejen dědičné právo Habsburků na český trůn, zrovnoprávnil němčinu s dosud dominantní češtinou a vyhlásil katolickou víru za jedinou povolenou víru v zemi, ale současně vydal nařízení, že všichni nekatoličtí příslušníci šlechty a měšťanstva musí buď tuto víru přijmout, nebo odejít do emigrace....

Situaci vrstev neprivilegovaných, tedy těch, kdo legálně odejít nesměli, vylíčil pan Hýzrle, provádějící s jedním jezuitou, padesáti jezdci a čtyřiceti mušketýry císařem nařízenou rekatolizaci v Prácheňském a Bechyňském kraji: „Přesto však z mého statku Budkova všichni poddaní se ženami i dětmi odešli. Opustili svá dobře obdělaná pole a utekli na Moravu, a tak jsem musel skoro tři léta dát obdělávat půdu třiceti dvorců a výnos z nich mi připadal. Poněvadž se jim však ani na Moravě nepodařilo se osvobodit, neboť tam museli pracovat mnohem tvrději než doma a živit se prací svých rukou se ženami a dětmi mnohem obtížněji, rozhodli se po třech letech poprosit o milost. Té se jim dostalo, i vrátili se zase na své dvorce a půdu svou obdělávali. A když i ostatní viděli, že s rebeliemi nic nepořídí, dali se zase na katolickou víru, a tak se za dvě léta celý Prácheňský a Bechyňský kraj na jedině pravou katolickou víru obrátil...“

V letech 1631-1632, za vpádu saské armády do Čech, byl Jindřich Hýzrle z Chodů císařským vojenským velitelem v Českých Budějovicích, kde byly v té době uloženy i české korunovační klenoty. Při té příležitosti (a údajně i za nemalého zneužívání erárních prostředků) uspořádal velkolepou svatbu svého syna Karla s paní Eliškou z Dubé a Lipé, vdovou po Jiřím Žďárském ze Žďáru. Po odchodu saské armády byla českobudějovická vojenská posádka zrušena, korunovační klenoty se vrátily do Prahy a pan Hýzrle do svého nového domova na Lčovické tvrzi. Zde se roku 1633 dozvěděl o smrti svého syna Leopolda, který jako praporčík císařské armády zemřel na „horečnatou nemoc“ ve Frankfurtu nad Odrou. Téhož roku se pan Hýzrle v Praze zúčastnil popravy císařských důstojníků, kteří selhali v bitvě u Lützenu a kterou nařídil jeho bývalý kolega z uherského bojiště, nyní již císařský generalissimus vévoda Albrecht z Valdštejna...

 
Poprava zběhů od Lützenu 

Roku 1634 však náhle odhalil zrádcovskou roli svého bývalého spolubojovníka a zdrceně si poznamenal, že, „... ani rok od té exekuce ještě neuplynul, bylo odhaleno spiknutí Frýdlantského proti Jeho Milosti císařské. Chtěl se dát mocí za krále českého nastolit, a tak císařskou armádu, kterou na svou stranu získat usiloval, na Bílou horu u Prahy svolal. Ti pak, kteří by ho za krále nebyli uznali, měli být mečem popraveni. Avšak Pán Bůh, který srdce jednoho každého krále ve svých rukou ochraňuje, toho nedopustil, nýbrž způsobil, že tento smrtelný hřích zločinu proti majestátu najevo vyšel [...] Poněvadž to k mému životu nepatří a taky jsem svědkem toho nebyl, a ti, kdo o historii píšou, to bezpochyby věčné paměti zachovají, chtěl jsem si já tu námahu ušetřit...“

Roku 1636 zemřela panu Hýzrlovi jeho milovaná manželka Anna Kateřina Šanovcová ze Šanova. „... Abych jí prokázal svou velikou a vroucí lásku, kterou jsem k ní po celý ten čas svátosti manželské až do těch 39 let a tří měsíců choval, dal jsem jí (s pomocí boží, bez chlouby), pokud živ budu, přinášet svatou oběť mše svaté a mše výroční u pánů františkánů v klášteře naší milé Paní Sněžné, kde je tělo pohřbeno...“ 

1637-1665

V únoru 1637 zemřel císař Ferdinand II. a dvaašedesátiletý Jindřich Hýzrle z Chodů se znovu rozhodl odejít na zasloužený odpočinek. ,,... Rozhodl jsem se pak, že se už vzdám všech namáhavých pobytů u dvora, taky válečnictví a cest že zanechám a budu sloužit jen Bohu všemohoucímu a starat se o to, co doma zapotřebí...“

Své rozhodnutí tentokrát dodržel. Alespoň na nějaký čas. Po necelém roce od manželčiny smrti se podruhé oženil, tentokrát s její neteří, slečnou Ludmilou Maxmiliánou Vratislavovou z Mitrovic. Roku 1644 však zemřela i ona, a tak se (údajně na naléhání příbuzných) vitální devětašedesátník Hýzrle oženil znovu, tentokrát s Eleonorou Alžbětou hraběnkou z Donína. Nějaký čas strávil s novou manželkou na jejích statcích ve Slezsku, při kteréžto příležitosti mu polský král Vladislav IV. udělil nejen plukovnický patent, ale i titul svého komořího.

Při návratu do Čech projeli pan Hýzrle s manželkou Prahou těsně předtím, než v červenci 1648 „... vpadli Švédové s Königsmarkem do Čech, obsadili hradčanský zámek a Malou Stranu, kde všechno náramně zpustošili...“. Ve Lčovicích pak oba zakrátko zjistili, že paní Eleonora čeká dítě. Tak se Jindřich Michal Hýzrle z Chodů stal ve svých 74 (slovy sedmdesáti čtyřech) letech otcem syna Františka Michala. Aby své milované manželce její úděl usnadnil, nechal v její ložnici umístit obraz Panny Marie...

Díky tomuto jasnozřivému rozhodnutí pohlédla rodička vzápětí po porodu na obraz, načež vybídla svého obětavého (byť patrně již i podle dnešních měřítek poněkud senilního) chotě ke zjištění, že „... hned nahoře na šláři bylo krvavé místečko jako hrášek a zdálo se, že tam jakýsi pramének tenký jako stéblo slámy  vytéká. Zavolala mě, abych se podíval, co to je. Jak k tomu přijdu, vidím, že to je krev, ale věřit jsem tomu nechtěl. Dotknul jsem se toho tedy prstem a na něm kousíček krve zůstal, který byl jako prst  dlouhý a jako stéblo  slámy tenký. Strčil jsem prst do vody a vidím, že to je opravdu krev. Podíval jsem se tedy, odkud vytéká. Bylo to z obrazu naší milé Paní  Scdmibolestné,  odkud pak na jiný osmiúhlý obrázek naší milé Paní Radostné stékala, a jak se Ježíškovi k nosu dostala, rozdělily se její dva praménky kolem nosu, pod ním se zase spojily a pak až k okraji pokračovaly. Dvě kapky dopadly na mou  modlitební knížku...“

Hýzrlovi synové z prvního manželství (ze druhého žádné děti neměl) jej za této situace vcelku pochopitelně požádali o nějaké srozumitelné vypořádání. Staršímu Karlu Hýzrlovi postoupil tedy statek Lčovice, mladšímu Václavovi statek Budkov. „... Oni pak přede mnou u zemských desek prohlásili, že ode mne podle platného práva dědictví přejímají, že jsou s tímto dědictvím úplně spokojeni a že už ničeho ode mne požadovati nebudou...“

Pan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů zemřel dne 18. dubna 1665 v Praze, v požehnaném věku nedožitých 91 let. Zanechal po sobě obsáhlé dvojjazyčné paměti (jejichž česká, v některých ohledech mnohomluvnější část bohužel končí již rokem 1607), které sice nedosahují literárních kvalit jeho formálně vzdělanějších vrstevníků (pana Kryštofa Haranta z Polžic apod.), nicméně v jistém smyslu jsou mnohem zábavnější. Nejen pro své roztomile naivní ilustrace, ale zejména pro místy až prostoduchou vojáckou bezprostřednost svého autora... 

Zdroje textu a obrázků: 
Věra Petráčková, Jan Vogeltanz, Alena Šimečková: Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů (Praha 1979)
Ivana Čornejová, Jiří Kaše, Jiří Mikulec, Vít Vlnas: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. 8 (Praha 2008)
http://texty.citanka.cz/hyzrle/
Autor : Karel Oktábec 🕔24.03.2012 📕6.695

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře