Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Autor : Jana Ordáňová 🕔05.02.2012 📕11.817

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

4. Organizace československého četnictva po roce 1918

Organizace státu a jednotlivých složek byla z počátku závislá na uspořádání, které zde fungovalo za Rakousko - Uherska. Četnictvo bylo nejmladší rakouskou bezpečnostní složkou, založenou až na sklonku napoleonských válek, a na celém území Rakouského císařství bylo zavedeno až po roce 1849. Toto dědictví popsal Uhlíř následovně: „Veškeré nástupnické státy zdědily po bývalém habsburském mocnářství kromě území a na něm sídlícího obyvatelstva rovněž systém správních institucí a také četnictvo. V případě československého četnictva to byly součásti předlitavského četnictva, které vykonávaly službu v někdejších třech korunních zemích- království Českém, markrabství Moravském a vévodství Slezském… Za monarchie vykonávalo službu na Slovensku zalitavské četnictvo, složené vesměs z příslušníků maďarské národnosti, kteří se po válce vraceli do vlasti. Bezpečnostní službu zde v počátečním období přebírali četníci a policisté z českých zemí. Obdobná byla situace v Podkarpatské Rusi, připojené k Československu dodatečně.[34] Ihned po vzniku Československa spadalo četnictvo pod Národní výbor a dekretem NV z 31. 10.1918 byl zřízen úřad generálního velitele četnictva[35], v jehož čele stanul generál Řezáč. Dne 27. 11.1918 se četnictvo, po přetahování mezi MV a MNO, definitivně zařadilo do resortu MV. MNO nadále zasahovalo jen do záležitostí výzbroje.

Z rakouských zákonů se vycházelo až do konečné změny v roce 1920, kdy vyšel zákon o četnictvu. Ten stanovil, že vznikla funkce již zmíněného gen. velitele četnictva, dále struktura dle teritoriální organizace civilní- zemská velitelství (příp. s obvody exponovaných důstojníků), oddělení v rámci země, okresní velitelství, jednotlivé stanice a některé specializované složky (ve 20. letech 20. století – četnické pátrací stanice[36] a Ústřední četnické pátrací oddělení- ÚČPO).

V roce 1920 sloužilo u četnictva 10 000 mužů, v roce 1921 12 000 mužů a v roce 1925 již 14 000 mužů. Další početní nárůst spadal hlavně do třicátých let, a to zejména kvůli vytváření nových četnických součástí a celkovému posilování četnictva.[37]

Četnictvo bylo oficiálně koncipováno jako vojensky organizovaný bezpečnostní a ozbrojený sbor. Četníci vstupovali do služby dobrovolně, skládali četnickou přísahu a zavazovali se ke čtyřleté službě. Četnictvo užívalo systém hodností shodný s vojenským, docházelo jen k určitým modifikacím v názvech, tzn. generálové, důstojníci, mužstvo (gážisté bez hodnostní třídy). Četnictvo bylo apolitická organizace.[38] Četníci měli zakázanou činnost v politických stranách, vstup do sportovních a zájmových organizací. Sňatky byly povolovány po odsloužení 4 let, a nejdříve po dosažení 30 let věku. Sňatek nemusel být schválen, pokud ohrožoval zájmy či dobré jméno četnictva. Od roku 1927 neměli příslušníci četnictva ani volební právo.

Četnický sbor byl orgán státní civilní (politické) správy, takže zde platil princip dvojí podřízenosti. První podřízenost platila příslušnému četnickému velitelství - výcvik, vyučování, kázeň, kontrola služby, správy a hospodářství, a druhá zas státnímu politickému úřadu- ve věcech vlastní exekutivní služby. Četnické sbory vykonávaly v podstatě terénní službu na celém území státu, vyjma měst a obcí, kde tyto úkoly spadaly do kompetence policie, existovaly ale i výjimky.[39] Takže by se dalo zjednodušeně usoudit, že četnictvo vykonávalo službu v terénu, zatímco policie ve městech.

Četnická služba se dělila na dvě části - na službu obyčejnou a na službu zvláštní. Rozdíl popsal Michal dlouhý: „Služba obyčejná patřila k základním povinnostem četníka a byla vykonávána bez zvláštních pokynů, sem náležela zejména služba pátrací. Služby zvláštní se vztahovaly k výkonu zvláštních vrchnostenských nařízení a asistencí, které byly nařízeny úřady k tomu určenými, popřípadě eskortování vězňů.[40]

Četnictvo mělo dle platných právních předpisů dvojjediné postavení. Vystupovalo jako strážný sbor, a to vojensky organizovaný, na rozdíl od jiných správních sborů, a jako orgán politické státní správy, který byl v nejvyšší instanci podřízen MV.

4.1 Struktura československého četnictva

Četnictvo spadalo pod MV. Jeho záležitostmi se zabýval třetí prezidiální odbor spolu s pátým oddělením. Po reorganizaci v roce 1937 řešilo věci týkající se četnictva oddělení 12 náležející pátému odboru MV.

Nejvyšší postavení zaujímal generální velitel četnictva, který byl osobně odpovědný MV za kázeň a vojenský pořádek. Mohl se jím stát jedině správní důstojník z řad četnictva. K jeho funkci připadali pobočníci, justiční referenti a kancelářští zřízenci. Mezi jeho hlavní povinnosti patřilo: řídit výcvik důstojníků, provádět kontrolu hodnostních škol, výkonu služby zemských četnických velitelů a všech ostatních četnických útvarů, konat občasné inspekce zemských četnických velitelství, navrhovat MV povýšení, přemístění či penzionování důstojníků, udělovat dovolené a povolení k sňatku důstojníkům, pěstovat v četnících lásku a zálibu k povolání, dohlížet na dodržování předpisů, na vzdělávání mladých četníků, atd.[41]

Zemská četnická velitelství (ZČV) byly samostatné útvary vojensky, administrativně a hospodářsky podřízené MV, které vznikly v Praze, Brně, Opavě (do r. 1928), Bratislavě a Užhorodě. V čele ZČV stál zemský četnický velitel, který byl podřízen: a) ve věcech bezpečnostní služby a využívání četnictva zemskému prezidentovi, b) ve věcech kázeňských a organizačních generálnímu veliteli četnictva a MV. Zemský četnický velitel velel četnictvu v obvodu země, řídil vojenské, hospodářské a správní záležitosti, vzdělávání četníků ve školách i na stanicích, uděloval dovolené a povolení k sňatku četníkům, kontroloval podřízené útvary, hospodaření s penězi, majetkem, materiálem, vyřizoval stížnosti a žádosti, dohlížel na doplňování stavů, mohl vydávat poučné denní rozkazy (zvláštní případy), předkládal gen. veliteli četnictva návrhy na udělení pochvaly nebo odměny a povyšoval četníky (až do hodnosti vrchního strážmistra). Další personál zemských četnických velitelství tvořil velitel, štáb, lékař, mobilizační oddělení a doplňovací oddělení, které provádělo teoretický výcvik četníků na zkoušku pro výkon četnické služby a dále četnických strážmistrů na vrchní strážmistry. V roce 1921 byli zavedeni i osvětoví referenti, kteří měli za úkol nově přijatým četníkům rozšiřovat všeobecné vědomosti, pomoci jim pochopit politickou situaci a výchovu k vlastenectví.[42]

Exponovaní četničtí štábní důstojníci (od roku 1921 do roku 1929, kdy byli zrušeni) zastávali místo mezičlánku mezi ZČV a veliteli četnických oddělení. Fungovalo jich 5 v Čechách, 3 na Moravě, 5 na Slovensku (6 od roku 1927), ve Slezsku a na Podkarpatské Rusi nebyli. V jejich čele stál četnický štábní důstojník.[43]

Četnická oddělení měla na starost dva a více politických okresů. Existovalo několik velitelství, jejich počet se lišil. Do roku 1924 se číslovala, poté měla jen místní název. Do čela těchto oddělení byl dosazován správní četnický důstojník, kterého v nepřítomnosti zastupoval druhý důstojník, a když nebyl ustanoven, tak okresní četnický velitel. Velitel četnického oddělení byl nadřízen okresním četnickým velitelům a velitelům stanic ve svém obvodě. Mezi jeho povinnosti patřilo: vykonávání vojenského dohledu a udržování kázně, vojenské vzdělávání a cvičení podřízených velitelů stanic a četníků v praktické bezpečnostní službě, styk s politickými a soudními úřady, odstraňování závad, dohled nad výstrojí, výzbrojí, kázní, stravováním, ubytováním evidencí peněz a materiálu, vedení kanceláře, atd.[44]

Okresní četnická velitelství měla působnost v sídlech politických úřadů I. stolice, jen sporadicky jinde, pak nesla označení obvodní četnická velitelství. OČV řídil výkonný četnický důstojník či vrchní strážmistr a měl na starost všechny četnické stanice v okrese.[45]

Okresní četnické stanice byly zavedeny služebně 1. 4.1935 u ZČV v Praze. Sloužilo při nich minimálně 20 četníků, kteří měli k dispozici 2 automobily, kola a telefonickou službu. Jejich působnost popsal Macek takto: „Smyslem zřízení okresních četnických stanic bylo vytvoření organizačního článku schopného rychlého a důrazného zásahu na území celého okresu ve prospěch méně obsazených venkovských stanic.[46] Okresní četnické stanice zasahovaly i na venkovských obvodech, pokud právě nezasahovaly, konaly běžnou služby (pochůzky, atd.). Ve volnu prováděly výuku a výcvik četníků na zkoušku.

Základní a nejnižší organizační článek a výkonný orgán četnictva představovaly četnické stanice.[47] Jejich obvod tvořilo ne víc než území jednoho politického okresu, výjimky povolovalo MV. Služební obvody zahrnovaly většinou 4 - 5 obcí, týkalo se to celé ČSR vyjma míst, kde bezpečnostní službu vykonávali příslušníci Sboru uniformované stráže bezpečnosti. Velká část četnických stanic byla převzata i s osazenstvem po pádu rakouské monarchie. Jen četníci německé národnosti většinou sami místo opouštěli, neboť odmítali sloužit novému československému státu, ve kterém byli navíc bráni jen jako menšina. Často (hlavně v pohraničí) i utekli přes hranice.[48] Na Slovensku nastala obdobná situace, ovšem s četníky maďarské národnosti. Uvolněná místa osazovali hlavně čeští četníci, a to i na Podkarpatské Rusi. Rozdíl oproti bývalé monarchii nastal v obsazení stanic. Za Rakouska - Uherska existovaly stanice i o 1 muži, ale za první republiky se stavy navýšily minimálně na 3 muže.[49] V čele četnické stanice působil velitel stanice, který měl zpravidla hodnost vrchního strážmistra. Vždy se muselo jednat o definitivního četníka. Všechny četnické stanice měly stejnou náplň práce, jen stanice u hranic a pohraničních přechodů musely navíc vykonávat i pasovou službu a kontrolu vlaků.[50]

Dalším výkonným orgánem četnictva bylo Ústřední četnické pátrací oddělení, které vzniklo v roce 1922 kvůli získání samostatnosti v oblasti kriminalistiky jako Četnické oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze.[51] Změna názvu na ÚČPO proběhla až v roce 1928. V tomto roce mělo ÚČPO 23 příslušníků, v roce 1937 již čtyřicet. Hlavními úkoly a cíly bylo: zřízení daktyloskopické služby, zkvalitnění pátrání po hledaných osobách, soustřeďování zpráv o pachatelích (jejichž činnost přesahovala obvod nebo probíhala v mezinárodním měřítku), pátrání po mezinárodních pachatelích, znalecké posudky (spolupráce s odborníky), výzkum a použití nových metod a zkušeností, evidence potulných cikánů, zavedení předmětu Služba pátrací a daktyloskopická do vstupních četnických škol, výcvik a chov služebních psů (Pyšely u Prahy) a bezpečnostní rozhlas pro četnické pátrací stanice, jehož spuštění proběhlo 2. 5.1935. Pro efektivnější plnění úkolů bylo ÚČPO rozděleno na skupiny. A to na skupinu daktyloskopickou, fotografickou, specializovaných pachatelů- kriminalistická evidence, evidence cikánů a lupičů pokladen, organizačně - studijní a skupina řídící chov, výcvik a používání služebních psů.[52] Četníci založili kynologii, užívanou od roku 1921 a mechanoskopii, která se začala využívat od roku 1931. Dále mají velký podíl na rozvoji daktyloskopie, kriminalistické fotografie, balistiky a kriminalistických evidencí.[53]

Další stupeň v organizaci četnictva představovaly četnické pátrací stanice. Na začátku roku 1928 bylo zřízeno 40 těchto specializovaných stanovišť (17 v Čechách, 8 na Moravě, 1 ve Slezsku, 12 na Slovensku, 3 na Podkarpatské Rusi). V roce 1935 se jejich počet rozrostl na 42 stanic a jejich činnost se řídila Prozatímní instrukcí pro četnické pátrací stanice, podle které měly v první řadě dbát na zvýšenou ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Původně to byly pátrací stanice u okresního četnického velitelství. Od 1. 1.1933 ČPS fungovaly jako samostatné útvary, ve věcech bezpečnostní služby byly podřízeny četnickým oddělením a ve věcech kriminalistických zase ÚČPO. ČPS byly zřízeny v obvodě krajských soudů a měly působnost v obvodě několika okresních četnických velitelství.[54] ČPS prováděly výkon pátrací služby ve větším služebním obvodě, užívaly speciální technické metody, prostředky a pomůcky, které neměly jednotlivé četnické stanice, a to např. spojovací prostředky (telefon a telegraf), dopravní prostředky (motorové kolo Praga BD= Breitfeld - Daněk, od r. 1931 postupně i automobil Praga - Piccolo, Škoda, později ZETKA Z- 9 a Tatra), prostředky k vyhledávání, zajišťování a uchování stop (psovodi, daktyloskopické soupravy ke snímání otisků na místech činů a k daktyloskopování osob, fotografický přístroj a dokumentace situace na místech trestných činů, informační prostředky, pátrací oběžníky, atd.[55] Hlavní úkoly ČPS popsal Michal Dlouhý následovně:

1) spolupůsobení při vyšetřování trestných činů, šlo o provádění vyloženě pátrací činnosti a zajišťování jakéhosi odborného servisu pro příslušné četnické stanice, zpracování fotodokumentace, tipování pachatelů, daktyloskopie, kynologie a komunikace s Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze a ostatními pátracími stanicemi

2) objížďky obvodu na motorovém kole (automobilem) zahrnovalo provádění dohledu nad dodržováním pravidel silničního provozu, neboť se jednalo o první výkonné útvary u četnictva vybavené dopravními prostředky - od roku 1935 tento úkol plnily k tomu speciálně zřízené četnické silniční kontrolní stanice vybavené automobily

3) soustředěná evidence pátrací služby a evidence cikánů, jednalo se o 29 přehledů rozdělených podle jednotlivých druhů trestných činů, kartotéky známých i neznámých pachatelů, kartotéku věcí souvisejících s trestnými činy, evidence cikánů byla tvořena trestnými činy, které skutečně nebo domněle spáchali a evidenci pohybu cikánů, cikánských a jiných potulných tlup

4) výpomoc místním stanicím, byla konána pouze výjimečně v případech ohrožení nebo narušení veřejného pořádku, když místní stanice nebyly sto situaci zvládnout a pomoc spočívala zejména ve hlídkování na přístupových komunikacích - od roku 1933 tento úkol plnily zejména četnické pohotovostní oddíly.[56]

ČPS vyšetřovaly i nejtěžší trestní zločiny. V době první republiky byl za nejtěžší činy udělován trest smrti, a to neveřejně a provazem. Tomáš G. Masaryk byl velkým odpůrcem trestu smrti, a proto často uděloval milost. Mezi nejtěžší zločiny patřila samozřejmě vražda. Vyšetřování vraždy bylo upraveno zvláštním předpisem, který popsal ve své knize Michal Dlouhý: „Zemský četnický velitel v Praze vydal v návaznosti na zřízení pátracích stanic dne 25. dubna 1928 poučný rozkaz 1/ 1928, kterým byl upraven postup při vyšetřování vraždy: „Byla- li nalezena mrtvola, dostaví se neprodleně velitel místní četnické stanice s podřízenými četníky na místo nálezu, a co nejrychleji uzavře zvědavcům a nepovolaným k němu přístup, aby tak uchránil případné stopy před zničením…[57]

Další výkonnou složkou byly četnické pohraniční kontrolní stanice, které jsou podrobněji popsány v kapitole č. 6. Četnické eskortní stanice byly zřízeny v roce 1922 v Praze III. Smíchov. V čele stál vrchní strážmistr, který velel 7 - 9ti četníkům, ti prováděli eskorty trestanců a vyšetřovaných ke Krajskému soudu trestnímu v Praze a k okresním soudům a trestnicím v obvodu Velké Prahy, dále přebírali na okraji Prahy eskorty, které přijížděly z venkovských stanic.

Četnické stanice se služebními psy byly dislokovány v místech ČPS nebo se zvýšeným ohrožením bezpečnostních poměrů (větší koncentrace železničních spojů,…). Pro službu byli povolováni pouze čistokrevní psi a to rasy německý ovčák, dobrman a erdelteriér a do služby mohli nastoupit až po odborné zkoušce. Užití psa bylo předpisy chápáno jako užití zbraně.[58]

Další výkonnou složku představovaly četnické pohotovostní oddíly. Vztahovaly se k problematice pohraničí a proto je jejich podrobnější popis v kapitole č. 6.

Zřízení četnických silničních kontrolních stanic (ČSKS) vyžadovala doba. V důsledku rozvoje automobilismu bylo zapotřebí zvýšit dozor na silnicích. Od 1. 5.1935 vznikaly ČSKS v sídlech četnických oddělení podřízeny jejich veliteli. Obvod určovaly silniční sítě. V roce 1936 fungovalo 15 ČSKS (útvar o 6 - 9ti četnících), o rok později již 19. Jejich působnost spočívala v hlídkování v přikázaném služebním obvodu, dozor nad dodržováním předpisů, poskytování první pomoci. Na provoz dohlížely i ostatní četnické stanice.

Poslední složku četnictva tvořily četnické letecké hlídky (ČLH), které zřídilo MV po dohodě s MNO a ministerstvem veřejných prací k 1. 7.1935. ČLH byly podřízeny MV, jen v období od 23. 9.1938 - 7. 11.1938 byly zařazeny k bojovým útvarům armádního letectva a na Slovensku tam již zůstaly přiřazeny. Hlavní důvod vzniku popsal Macek následovně: „…zajištění výlučné pravomoci a svrchovanosti státu ve vzdušném prostoru nad územím ČSR.[59] Hlavní podnět pro jejich zřízení představovala rostoucí míra špionáže z německé a maďarské strany. Utvořilo se 5 stanovišť - ČLH Cheb (v roce 1938 přesunuto do Karlových Varů), ČLH Růžodol u Liberce, ČLH Hradec Králové, ČLH Dolní Benešov u Opavy (v roce 1938 přesunuto do Moravské Ostravy) a ČLH Vajnory u Bratislavy. Ke dni 16. 4.1938 byly navíc zřízeny 2 letecké hlídky v Plzni a Českých Budějovicích a 1. 7.1938 v Terezíně, ve Starém Městě u Moravské Třebové, v Brně a ve Zvoleni. Změny nastaly po vyklizení pohraničí a zánik přinesl den 16. 3.1939, kdy letiště obsadila německá armáda a úplně zrušeny byly ČLH 31. 3.1939. ČLH velel major, od roku 1938 podplukovník. Personál tvořili letci[60], pozorovatelé, letečtí mechanici, radisté, radiotelegrafisté a řidiči. Mezi hlavní úkoly patřil dohled nad vzdušným prostorem proti narušení cizím letadlem, hájení svrchovanosti státu ve vzdušném prostoru nad státním územím, spolupůsobení s pozemní bezpečnostní službou (např. pronásledování zločinců), pomocná a záchranná služba (vyšetřování leteckých nehod- vyjma armádních). ČLH používala letadla typu Škoda D- 1, Aero AP- 32, Avia B- 534 a Letov Š- 328, které dodávala armáda. Letadla byla šedozelená, s okraji nosných ploch šarlatově červenými, na ocasní ploše s kokardou ve státních barvách a s imatrikulačními značkami OK- P (P= policejní). Ve výzbroji se objevily letecké kulomety vz. 30 ráže 7,92 mm, pistole, světelné či kouřové rakety.[61]

4.2 Četnické školy a systém vzdělání

Systém vzdělání četnictva proslul svou propracovanou strukturou. Systém byl rozdělen do několika hlavních bodů. Tvořilo ho vyučování a výcvik. Vyučování probíhalo hlavně v četnických školách (přiřazeny u doplňovacích oddělení), odborných kurzech a četnických stanicích. Školy se dělily na školy četníků na zkoušku, školy pro výcvik velitelů stanic a školy pro výcvik výkonných důstojníků. Výcvik se dále dělil na odborný (dle školních instrukcí) a na vojenský (řídil se předpisy platnými pro pěchotu). Vzdělání na stanicích popsali Macek a Uhlíř takto: „Velitelům stanic byla stanovena povinnost vyučovat jim podřízené četníky a přihlížet k tomu, aby si četníci co možná nejdříve osvojili předpisy vztahující se ke službě…Zemskému četnickému veliteli příslušelo především řízené vyučování nově přijatých četníků, četníků na stanicích a žáků hodnostních škol.[62]

Systém vzdělání se dále skládal z hlavních zásad řízení a organizace četnických škol: velitelem byl velitel doplňovacího oddělení, důstojníci popřípadě i civilní dobrovolníci jako učitelé. Sbor musel být nejen odborný, ale i mravný. Fungování škol upravovala Instrukce pro četnické školy. Vyučovaly se předměty všeobecné vzdělávací a odborné. Zkoušky byly přijímací, informativní, klasifikační a závěrečné. Následující složkou v systému vzdělání představoval vojenský výcvik a praktická cvičení. Vedl je vždy správní důstojník. Praktický výcvik probíhal v obchůzkové a pátrací službě v obvodech nejbližších četnických stanic.

Další složkou byla škola pro výcvik četníků na zkoušku. Četníci na zkoušku byli po přijetí zařazeni k doplňovacímu oddělení do uvedené školy na cca 8 měsíců. Vyučovány byly předměty všeobecného vzdělávání, služební jazyk, menšinový jazyk, počty a měřičství, dějepis, zeměpis, přírodopis a zdravověda. Mezi odborné předměty patřila výuka zákona o četnictvu a četnické služební instrukce, výuka kasárního předpisu, práva ústavního a správního, obecného trestního zákona, trestního řádu, vojenského trestního zákona a vojenského trestního řádu, služby pátrací a daktyloskopické, služebního řádu branné moci Republiky československé a nauky o zbraních a střelbě. Tři měsíce probíhala výuka teorie, pak následoval praktický výcvik. Škola pro výcvik velitelů stanic měla za úkol rozšíření a prohloubení všeobecného a odborného vzdělání velitelů a osvojení základních vyučovatelských a vychovatelských zásad (aby mohli sami školit četníky na stanici). Tuto školu studovali jen definitivní četníci po více než čtyřech letech služby, přičemž museli složit přijímací zkoušku. Škola pro výcvik výkonných důstojníků byla koncipována pro kvalifikované vrchní strážmistry, kteří aspirovali na hodnost četnického výkonného důstojníka, navíc museli splňovat 15ti letou službu a dostat vyjádření důstojníka. Na této škole probíhal výcvik v šermu a v kompetencích potřebných k velení pěší čety. Předposlední složkou byl pokračovací výcvik a odborné kurzy. Zde se jednalo o stálé prohlubování získaných odborných vědomostí a o školení v nových předpisech. Vzdělávání probíhalo na stanicích dle rozvrhu vydávaným ZČV, aby vzdělávání proběhlo jednotně. Dohlížel na to velitel stanice nebo jeho zástupce, popřípadě probíhalo školení ještě samostudiem. Odborné kurzy doplňovaly výcvik zvláštních odvětví bezpečnostní služby - např. zpravodajská, polní, služba v horách - horolezectví, používání lyží, jízda na koni, atd. Trvání, účel a zkoušky stanovovaly zvláštní předpisy. Poslední článek v systému vzdělání představoval výcvik četnických důstojníků správních, který probíhal ve dvou etapách, a to v teoretické a praktické. Cílem bylo seznámit se náležitě s kancelářskou i výkonnou službou.[63]

4.3 Výstroj a výzbroj četnictva

První uniformy byly rakouské, jen z nich byly odstraněny císařské atributy. V roce 1919 byla zavedena šedozelená barva uniformy a hodnostní označení krokvice a horizontální prýmky na rukávech, nově se zavedla brigadýrka (čepice se štítkem proti slunci). V roce 1921 byl přijat poslední typ od armády. Uniformy se lišily jen barvou a drobnými detaily. Od roku 1930 se užívala „lodička“, polní čepice, která byla zavedena již v roce 1921, ale neužívala se. Říkalo se jí také „čapka“ a byl na ní střední státní znak. Od 1. 5.1928 používali i přilbu (ta se ovšem počítala k výzbroji). Přilbu zavedlo MV pro četnické gážisty mimo služební třídy, výkonné důstojníky konající bezpečnostní službu a správní důstojníky (velitele oddílů). Přilbu nosili četníci vždy v obchůzkové službě, při soustředění a jiných bezpečnostních službách, v polní a dozorčí službě (jen pokud ji měl v opravě, mohl nosit čepici. Přilba se také nenosila v pohotovostní službě). Všichni četníci museli dodržovat stejnokrojový předpis. Museli do služby nastoupit řádně ustrojeni a ozbrojeni poboční zbraní. Vícečlenné hlídky musely být ustrojeny jednotně.[64]

Změny v hodnostech proběhly v letech 1925, 1930 a 1937. V roce 1930 se odstranily rukávové štítky a čísla velitelství se nosila na obdélných kovových emblémech po obou stranách límce, četníci u MV měli kruhový emblém se středním státním znakem. Bývalí legionáři měli na uniformách odlišnosti: v nadloktí pravého rukávu páska (jedna páska= jeden rok v legiích) ve tvaru krokvice ve výložkové barvě. Ve službě i mimo ni se nosily šedé rukavice (kožené a pletené) a mimo službu i glazé rukavice.

Pro zimní období měli četníci k dispozici plášť, pláštěnku, nepromokavý plášť (s kápí), pro řidiče motocyklů a automobilů byly určeny kožené kabáty, kožené jezdecké kalhoty, kukly, silné rukavice a řidičské brýle. Osazenstvo četnických leteckých hlídek nosilo modrý kabát, na límci se zlatým emblémem otevřené knihy, černé kalhoty (rajtky), brigadýrku s modrým dýnkem, červeným okolkem, letecké kombinézy a kukly.

Vycházkové kalhoty byly nošeny na přehlídkách a při kancelářské službě, v létě na obchůzkách, jinak se užívaly jezdecké kalhoty a kožené kamaše. Občanský oděv četníci směli nosit mimo službu, vyjma četníků na zkoušku. V občanském oděvu vystupoval jako soukromá osoba, ale směl tak zadržet zločince, podezřelého (to směl ale každý občan), pak musel uvědomit četnickou stanici nebo policejní stráž, zakročit směl jen při nebezpečí z prodlení, prokazoval se při tom legitimací (tu u sebe musel mít vždy). V občanském oděvu mohl cestovat i za hranice. V uniformě nesměl, výjimky vysvětleny v kapitole č. 5. Ještě jednu zvláštní kategorii tvořili kancelářští zřízenci, ti nosili jen občanský oděv bez označení. O zákroku ve službě v občanském oděvu píše Dlouhý toto: „Služební instrukce výslovně četníkovi zakazovala výkon služby v občanském oděvu, neboť četník ve službě měl být dle předpisu řádně ustrojen a vyzbrojen. Tímto byl četnický sbor handicapován zejména při výkonu pátrací služby, oproti státním policejním úřadům, které disponovaly uniformovanými, ale i neuniformovanými sbory stráže bezpečnosti.[65]

Na počátku se používala výzbroj z bývalé monarchie, pak nastala modifikace a modernizace. Užívaly se bodáky u pušek systému Mannlicher vz. 90, od pol. 30. let u pušek systému Mauser. Do výzbroje se počítaly i opasky. Od roku 1921 se užíval tzv. dohodový, americký opasek, který měl rámcovou sponu a nosil se na vrchní části oděvu ve službě i mimo ni (ve službě se na opasek dávala pistole a sumky). Od roku 1925 byl zaveden vycházkový opasek, na kterém se nacházela spona se středním státním znakem, pak už proběhla jen drobná modifikace v roce 1930. Další součástí výzbroje a výstroje četníka, kterou musel nosit ve službě, byla pouta, neboli svěrací a spojovací řetízky, zápisník, služební knížka (platila jako cestovní průkaz na drahách), pátrací pomůcky (pátrací knížka) a od roku 1927 i elektrická svítilna. Užití svěracích řetízků se muselo odůvodnit ve zprávě o zatčení. Četník je nemohl přikládat sám, musel to udělat buď druhý četník, nebo nějaká jiná důvěryhodná osoba. Dále nesměl být spoutaný zraněn a četník jej musel chránit před mrazem (například přikrytím rukou). Každý musel četníka uposlechnout, až potom si mohl stěžovat. Četník mohl zakročit i proti vyšším šaržím. Pokud se mu někdo vzpíral, mohl použít donucovací prostředky.

V prosinci 1918 byly z výzbroje odstraněny šavle, avšak v polovině 20. let byly znovu zavedeny. V roce 1924 byly normovány šavle pro důstojníky, se středním státním znakem na koši, jako zbraň služební a vycházková. V roce 1927 se zavedla i pro vrchní strážmistry a strážmistry, ty měly méně zdobný dekor koše a také střední státní znak. Zprvu byla šavle užívána jen k vycházkovému stejnokroji. Od 15. 10.1928 se zavedla i pro gážisty bez hodnostních tříd, ti měli kopii rakouské šavle z poloviny 19. století (bez státního znaku) a mohli ji nosit ve službě i mimo službu.[66]

Palnými zbraněmi se rozuměly samonabíjecí pistole, krátké opakovací pušky s bodákem, později i kulomety a ruční granáty. Pistole vz. 13 (délka 16,2 cm, výška 10,2 cm, hlaveň 9 cm, ráže 7,65 mm, se 7 náboji a váhou 0,635 kg), vz. 22 (15,4 cm, 12,4 cm, hlaveň 8,7 cm, ráže 9 mm, 8 nábojů, 0,6 kg, speciální osvětlovací pistole pro letce vz. 30, ráže 26,5 mm. Dále puška systém Mannlicher (bodák 100,5 cm, hlaveň 49,8 cm, ráže 8 mm, 5 nábojů, 3,29 kg) a vz. 95, pušky československé konstrukce od roku 1935- krátká, vz. 33, ráže 7,92 mm, 5 nábojů, systém Mauser, délka s bodákem 99,5 cm, s bodákem 125,5 cm, hlaveň 49 cm, 3,48 kg a karabina s řemenem.

Od roku 1926 byl zaveden obušek, ten užívali četníci kromě důstojníků, vrchní strážmistři měli slabší. Obušky se nosily jen v semknutých oddílech při výtržnostech a shluknutích, jinak byly v úschově u velitele stanice, nesměly být nošeny do obyčejné obchůzkové služby a to i když četníci věděli, že se střetnou s demonstranty. Výzbroj a střelivo dostávali četníci zdarma, četník hradil výstroj a výzbroj pouze pokud něco poškodil.[67]

Mimo službu nosili důstojníci správní a důstojníci služeb od roku 1924 šavli. Vrchní strážmistři a strážmistři chodili s bodákem a od roku 1927 i se šavlí. Četníci na zkoušku nosili bodák a od roku 1928 šavli. Ve službě nosili správní důstojníci a důstojníci služeb pistoli a od roku 1924 šavli. Důstojníci výkonní pistole a bodák, od roku 1924 místo bodáku šavle, vrchní strážmistři a strážmistři pistole nebo karabinu s bodákem, od roku 1928 i šavle. Četníci na zkoušku nosili karabinu s bodákem a od roku 1928 i šavli.[68]

Četníci směli provádět zákroky, jen pokud byli plně ozbrojeni (palnou služební zbraní), jen u nebezpečí z prodlení existovali výjimky, a také při zvláštní povaze služby, např. ve vysokých horách šavle překážela, tam stačila jen karabina a bodák, šavle mohly nahradit obušky). Po službě se pistole nechávaly u velitele stanice, stále ji měli jen důstojníci. O vyzbrojení četníka, zda šel do služby s karabinou či pistolí, rozhodoval velitel stanice. Musel určit, zda pistole pro výkon služby postačí (služby z velké části zahrnovala administrativní vyšetřování na místě, cesty k soudům- ať již podávali četníci svědectví nebo střežili vězně, dále vlakové revize, pasové kontroly, obyčejné místní služby, živelné pohromy, kurýrní služby, atd.). Všeobecná pravidla udávala, že pistole se užívala hlavně ve městech, nádražích, atd. a na soustředěních a v soustředěných oddílech spíš karabina.[69]

Užití zbraně bylo chápáno jako nejkrajnější donucovací prostředek a upravoval to § 13 zák. č. 299/ 1920 Sb. z. a n. Samozřejmě se měl maximálně šetřit lidský život. Zákon dále upravoval i užití obušků. Pro hlídku zněly instrukce následovně. Měla se snažit užít nejprve mírnější prostředky (napomenutí, zatčení, řetízky, honění, psa, pomoc okolí), pak mohl přijít na řadu obušek (vyjma ran do obličeje), v krajním případě pak šavle a vztyčený bodák. Poslední krok představovalo užití palné zbraně. Před zakročením měl četník povinnost říci „Jménem zákona“ v jazyce dané země.[70]

Užití zbraně se hlásilo přímo na Zemské četnické velitelství a to zprávu neprodleně předávalo MV. Hlášení obsahovalo jméno četníka, způsob užití zbraně, jméno dotyčného, proti kterému se zbraně použilo, důvod užití zbraně, výsledek a kde se nacházela osoba zraněná nebo usmrcená.

Pokud byl zabit četník ve službě, stát poskytoval potřebnou pomoc jeho pozůstalým. Toto opatření popsal Michal Dlouhý: „Nejpotřebnějším pozůstalým po četnících zavražděných při výkonu služby, zejména nezletilým dětem, byly Masarykovým četnickým podpůrným fondem poskytovány pravidelné podpory. Masarykův četnický podpůrný fond, od roku 1929 Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, získával prostředky z příspěvků poskytnutých jak příslušníky četnického sboru, fyzickými a právnickými osobami, ale i například z pravidelného vydávání kalendářů čs. četnictva.[71]

4.4 Poslání, úkoly, práva a povinnosti četnictva

Četnictvo bylo podřízeno vojenským trestním zákonům a soudům a vojenskému služebnímu řádu. Civilní úřady (okresní hejtmanství) představovaly nadřízený úřad pro četnictvo v obvodu jeho působnosti a dohlíželo nad výkonem služby. Ve městech s vlastním statutem či municipálním právem činil rozhodnutí politický úřad druhé stolice (zemská vláda). Služební instrukce prošla několika úpravami. Ale od roku 1923 platila téměř nezměněná. Řešila 5 samostatných okruhů problémů. Následovně ji popsal Macek:

Hlava I. charakterizovala obecné poslání četnictva, stanovila jeho podřízenost a vztahy k jiným orgánům,…

Hlava II. pojednávala o všeobecném chování četníků a o jejich nutných vědomostech…

Hlava III. se zabývala problematikou četnické služby, která byla rozdělena na službu obyčejnou a službu zvláštní (konanou na zvláštní vyzvání)…

Hlava IV. zahrnovala zvláštní předpisy o postupu četnictva…

Hlava V. obsahovala zvláštní předpisy pro vojenské představené četnictva: velitele stanic, okresní četnické velitele, velitele oddělení, zemské četnické velitele a generálního velitele četnictva.“[72]

Povinností četníků byly následující - udržovat veřejný pořádek, klid, bezpečnost, potlačovat shluknutí a srocení. Pokud došlo k porušení pořádku, musel pak velitel uvědomit

co nejrychleji okresní úřad, zvážit, zda bude četnictvo samo schopno zamezit porušení klidu a obnovit pořádek a případně požádat o posilu, přesvědčit se o dobrém stavu zbraní, vydat záložní náboje. Pod jeho velením se přidělení četníci dostavili v semknutém tvaru na místo události, postavit četnický oddíl před zástup v přímočaré vzdálenosti tak, aby četníci měli krytá záda a určovat nejsilnější a nejobratnější četníky k tomu, aby při vhodné příležitosti zatkli hlavní původce porušování pořádku.[73] Další povinnosti popsal Macek následovně: „Služební instrukce zde přímo uváděla: „Zvláštní pozornost musí četnictvo věnovati všem událostem týkajícím se dělníků, které ohrožují veřejný klid a pořádek,…Obecnou povinností četníků bylo vědět, které činy a která opomenutí jsou prohlášeny zákony za trestné…Četník byl při provádění služebních výkonů povinen chovat se vážně, slušně a uctivě, vystříhat se přehmatů, sprostot a surovostí slovem i činem.[74] Výnos z roku 1924 podával přesnější instrukce pro chování četníka ve vyhrocené situaci. Zněl následovně: „Ať již ten, proti němuž četník zakročuje, chová se jakýmkoliv způsobem vůči četníkovi, četník nechť nikdy se nedá strhnouti ztýrati ho, neboť má po ruce dostatek donucovacích prostředků, aby vzpurníka zkrotil. Rovněž nechť nepoužívá týrání, aby vynutil na podezřelém přiznání, protože takové přiznání nemá pro soud významu a četník vydává v sázku svou existenci.[75] Stejně tak nesměl podezřelému nic slibovat, hrozit mu a předstírat.

Další ustanovení pro četníka ve službě doporučovala klidnou chůzi, aby stihl volně pozorovat okolí, energičnost, žádné žertování ve službě, a to ani se známými. Nesměl se chovat vyzývavě, měl udržovat jen vojenské chování a nesměl se míchat do ničeho, kam nesahaly jeho kompetence. Dále četník ve službě každému vykal. Požádal- li jej někdo o radu či pomoc měl ochotně odpovědět, pokud nemohl, slušně se omluvil. Vyloučena byla příkrost nebo nelibost. Četník nesměl ve službě kouřit, pít alkoholické nápoje, vyloučeno bylo afektované chování a nesměl udržovat důvěrné styky s osobami špatné pověsti.

Četník musel poslouchat svého nadřízeného, příkazy vykonávat bezpodmínečně a bez průtahů, neměl zkoumat účel a obsah, za to zodpovídal úřad, který ho vydal. Dále musel zachovávat mlčenlivost a nesměl se nechat rozptylovat jinými činnostmi. Četník příkaz nevykonal jen tehdy, pokud byl v rozporu s přísahou, se státními zájmy nebo s trestním zákonem.[76]

Obchůzky vykonával jeden a více mužů, což určoval velitel stanice. Mezi 22. a 4. hodinou měl následovat odpočinek, ale to jen v případě, když nastal klid a nehrozilo žádné nebezpečí. Za normálních okolností trvala služba venku 180 hodin měsíčně, pro vůdce služebního psa a zástupce velitele stanice to bylo 150 hodin. Počet hodin, které měl odsloužit velitel, nebyl předepsán. Mezi služební povinnosti patřilo: střežení a doprovody vězňů - četník vykonal osobní prohlídku doprovázeného vězně (ženy prohledávaly hodnověrné osoby téhož pohlaví). Při cestě musel četník dohlédnout na to, aby zamezil přístupu jiných osob k vězni a nesměl ho nechat urážet skutkem ani slovem. Činnost při živelných pohromách - četník byl povinen poskytnout vždy pomoc a podporu, měl se snažit odvrátit nebezpečí při povodních tím, že zajistil mosty, lávky a dohled nad hrázemi. Dále silniční provoz, kde dbal na dodržování předpisů a spolupráce s místní policií, na záležitosti místní policie mělo četnictvo jen dohlížet, spolupůsobnost se vyžadovala jen na základě určení státních politických úřadů. Pokud četnictvo zasahovala nadbytečně, bylo to hodnoceno služební instrukcí jako odcizení se svému vlastnímu povolání a jako činnost, při níž by mohlo dojít k mnoha konfliktům s obcí.[77]

Pokud četník zjistil protivení proti nařízení místní policie, měl to oznámit starostovi. Spolupůsobnost místní policie a četnictva se pokusil osvětlit Macek: „Četník měl pomoci starostovi zvláště při větších neštěstích a v těch případech, kdy by síly a prostředky starostovi nepostačily, aby ve věcech místní policie mohl dostát svým povinnostem. Totéž platilo i pro orgány místní policie. Četník zakročoval ve věcech jim příslušejících až tehdy, nebyly- li schopny dostát svým povinnostem, resp. když jejich zakročení neměla úspěch.[78]

Práva četníků: četník mohl být překládán na jiné místo jen z důležitých příčin (druhy přemístění mohly nastat následující: na vlastní prosbu, z vlastního zavinění - neuspokojivé chování či neuspokojivý služební výkon, ze země Slovenské či Podkarpatsko Ruské, z hornatých krajin, pohraničních a jiných nehostinných míst - po minimální dvouleté službě a také na žádost úřadu), nastalo- li přemístění na vlastní žádost, hradil si četník stěhovací výlohy sám. Povýšení nastalo jen po souhlasu příslušného okresního úřadu.

Četnické požitky závisely na náročnosti četnické služby. Dělily se na pravidelné požitky (služné- gáže,[79] místní přídavek,[80] četnický přídavek,[81] ubytování a zařízení, výstroj a výzbroj[82] a tabák[83]) a požitky zvláštní (drahotní přídavek,[84] drahotní přídavek na děti,[85] kancelářský paušál[86], cestovní výlohy,[87] svědečné,[88] stravné,[89] léčebné,[90] otopné,[91] odměny za záslužné činy,[92] diety odloučených od rodin,[93] zaopatřovací, tj. penzijní požitky, pohřebné,[94] úmrtné,[95] atd.). Zvláštní předpisy platily pro preferovanou skupinu. Tou byli příslušníci československých legií.

4.5 Organizace a doplňování mužstva a důstojníků

Sbor četnictva se dělil na dvě kategorie: sbor četnických gážistů bez hodnostní třídy:

1) mužstvo (mužstvo tvořili četníci na zkoušku s hodnostmi ze služby u vojska, pokud se při šestiměsíční službě osvědčili, mohla jim být přidělena hodnost závodčího),

2) strážmistři (strážmistři zbraní a služeb, od roku 1925 tvořili sbor strážmistrů strážmistři, štábní strážmistři a praporčíci),

3) vrchní strážmistři (vrchní strážmistr zbraní a služeb),

4) četničtí kancelářští sluhové (od roku 1921 četničtí kancelářští zřízenci- civilní zaměstnanci). Jmenování a povyšování příslušelo zemskému četnickému veliteli.[96]

Druhou kategorii představovali důstojníci četnictva (gážisté v hodnostních třídách):

1) nižší důstojníci (poručík, nadporučík, kapitán),

2) vyšší důstojníci (štábní kapitán, major, podplukovník, plukovník),

3) generálové (generál četnictva). Nižší důstojníky povyšovalo MV, vláda povyšovala vyšší důstojníky až na plukovníky. Plukovníky a generály povyšoval prezident.[97]

Služební kategorie se dělily takto:

důstojníci zbraní a to četničtí důstojníci správní (od roku 1935 i letci) a četničtí důstojníci výkonní (od roku 1922 maximální možná hodnost byl štábní kapitán, výjimečně major), stávali se nadřízenými mužstva, ale sami vykonávali pravidelnou bezpečnostní službu, a důstojníci služeb (zdravotní služby, právní služby, intendantstva, účetnictva a účetní kontroly, kterou tvořil definitivní personál hospodářsko- administrativní služby).

Zákon pro přijímání k četnictvu č. 299/ 1920 Sb. z. a n. § 17 stanovoval: „Mužstvo četnické doplňuje se přijímáním uchazečů dobrovolně k četnictvu se hlásících. Uchazeč přijímá se nejprve jako četníka na zkoušku může býti přijat jen ten, kdo

a) jest státním občanem republiky československé,

b) jest bezúhonný, svéprávný a duševně způsobilý,

c) překročil 21. a nedosáhl ještě 35. roku věku,

d) jest svobodný neb bezdětný vdovec,

e) je znalý ve slově i písmě jazyka československého,

f) prokáže se vzděláním, jakého se nabývá na obecné škole,

g) má výcvik vojenský, konav službu vojenskou se zbraní nejméně po dobu, kterou branný zákon pro normální presenční službu vojenskou stanoví.“[98]

Četníci skládali přísahu hned při nastoupení do služby před zemským četnickým velitelem a četnickým důstojníkem. Zavazovali se k 4leté službě. První rok byl rokem zkušebním, z toho 6 měsíců probíhala teoretická výuka, poté praxe, následně skládal odbornou zkoušku před komisí. Po roce se z nich stali strážmistři. Aby mohli vykonávat funkci vrchního strážmistra, museli splnit desetiletou službu, zkoušky a sloužit minimálně 6 měsíců na místě, kde mohla být zavedena šarže vrchního strážmistra.

Doplňování důstojníků mohlo proběhnout dvěma způsoby, buď povyšováním nebo přestupem aktivních či neaktivních důstojníků z vojska. Řady výkonných důstojníků se doplňovaly jen z řad četnických vrchních strážmistrů. Museli minimálně 1 rok velet četnické stanici, podstoupit šestiměsíční informační kurz pro výkonné důstojníky a šest měsíců zastávat místo pro výkonné důstojníky. Správní důstojníci se doplňovali z řad vojenských důstojníků zbraní. Museli projít zkušební lhůtou jednoho roku. Na tři měsíce byl u štábu

Zemského četnického velitelství, na tři měsíce u velitelství, kde vykonávali praktickou službu a pak šest měsíců vedli samostatně velitelství oddělení. Poté museli složit odbornou zkoušku a při jejím úspěšném složení se definitivně zařadili k četnictvu. Pokud zkoušku úspěšně nesplnili, vrátili se zpět ke kmenovému vojenskému útvaru.[99]

Důstojnickou hodnost mohli získat i četničtí strážmistři a vrchní strážmistři, když složili maturitu a odbornou četnickou důstojnickou zkoušku. Povyšování důstojníků mělo stejné zásady jako ve vojsku. Vrchní strážmistr měl nárok na povýšení po 15ti letech služby, přičemž mohli být povýšeni na četnické důstojníky výkonné.

Poznámky

[34] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 72- 78.

[35] Generální velitel četnictva- nejvyšší vojenský představený, jmenoval jej prezident. Měl za úkol udržovat vojenský pořádek a kázeň ve sboru a vykonávat zákonem stanovenou kázeňskou pravomoc.

[36] Četnické pátrací stanice byly zprvu zakládány na úrovni okresů, od roku 1933 na úrovni četnických oddělení. Tato složka užívala klasické uniformy a standardní výzbroj (puška, bodák, šavle, popř. pistole), dále měla k dispozici psovody a motocykly, od roku 1931 dokonce nově a celoplošně i automobily.

[37] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 74.

[38] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 10.

[39] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 75.

[40] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 42.

[41] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 53.

[42] TAMTÉŽ, s. 54- 55.

[43] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 76.

[44] TAMTÉŽ, s. 76.

[45] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 57.

[46] TAMTÉŽ, s. 67.

[47] Počet četnických stanic se určoval podle množství obyvatel. Např. v roce 1925 působilo v Čechách 1 367 stanic, na Moravě 532, ve Slezsku 178, na Slovensku 561 a na Podkarpatské Rusi 138. Celkový počet tedy byl 2 776 stanic.

[48] Několik případů útěku četníků německé národnosti je doloženo i v četnických kronikách, viz. kapitola č. 7

[49] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 57.

[50] TAMTÉŽ, s. 57- 58.

[51] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 9.

[52] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 59 .

[53] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 10.

[54] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 60 .

[55] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 29.

[56] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 28- 29.

[57] DLOUHÝ, M.: Páté přikázání. 1. vydání, Pragoline, Praha 2008, s. 36- 37.

[58] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 64.

[59] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 67.

[60] Letců bylo málo přímo z řad četníků, hlavní část tvořili letci z armádního letectva. Situace se ustálila až na jaře 1938, kdy letci byli doplňováni už jen z řad četnictva- většinou strážmistři a bývalí délesloužící poddůstojníci armádního letectva.

[61] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). 1. vydání, Police History, Praha 1999, s. 69.

[62] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 70.

[63] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 70- 73.

[64] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 102.

[65] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2007, s. 44- 45.

[66] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 103.

[67] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2008, s. 42.

[68] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 106.

[69] TAMTÉŽ, s. 107.

[70] DLOUHÝ, M.: Humoresky vážně. Pragoline, Praha 2008, s. 43.

[71] DLOUHÝ, M.: Páté přikázání. Pragoline, Praha 2008, s. 11.

[72] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 75.

[73] TAMTÉŽ, s. 79.

[74] TAMTÉŽ, s. 80.

[75] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 85.

[76] TAMTÉŽ, s. 82.

[77] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 89.

[78] TAMTÉŽ, s. 89.

[79] Služné bylo rozděleno do 13 platových tříd. Výplata probíhala vždy první den v měsíci o měsíc předem. Pokud četník nastoupil do služby v průběhu měsíce, obdržel alikvotní díl svého uznaného služného.

[80] Místní přídavek se dělil do 4 tříd a přiřazování jednotlivých míst do vyšších tříd příslušelo vládě po provedení šetření o počtu obyvatelstva a stupni drahoty.

[81] Četnický přídavek měl 8 stupňů a vyplácelo se od 300,- Kč do 2100,- Kč. Představoval odměnu za namáhavou a zodpovědnou četnickou službu a měli na něj nárok všichni příslušníci četnictva včetně četníků na zkoušku. Vypočítával se i dle odsloužené doby. Vyplácen byl měsíc předem a byl započitatelný do penze.

[82] Ošacení a výstroj obdržel četník od četnické správy. U četnictva fungoval oděvní fond a při vstupu do sboru dostal četník první předepsaný oděv a výstroj na účet eráru a od prvního dne měsíce nástupu dostával oděvní paušál, který byl zúčtován v oděvní knížce četníka a v oděvním rejstříku.

[83] Gážisté bez hodnostní třídy měli nárok na 2- 3 balíčky kuřlavého tabáku (á 25 g za 25 haléřů)

[84] Jednotný drahotní přídavek byla mimořádná a nouzová výpomoc.

[85] Vrchním strážmistrům a velitelům bylo vypláceno 100,-Kč, ostatním 75,-Kč na každé nezaopatřené dítě. Maximem bylo 6 dětí.

[86] Kancelářský paušál měla každá četnická stanice, i provizorní. Vypočítával se z pětiletého průměru tzv. jednotek a ty se skládaly z počtu čísel jednacích, pátracích nebo důvěrných protokol a každého číslovaného zápisu ve staniční knize služeb. Za první tisíc 30,-Kč a další započaté vždy za 6,-Kč.

[87] Cestovní požitky se skládaly z cestovního přídavku (služební cesty- 1 den á 25,-Kč), cestovní výlohy (jízdné, dopravné, zavazadelné, kilometrovné, příjezdné, odjezdné), stěhovací výlohy (při nezaviněném přemístění a trvalém odvelení nebo výslužba).

[88] Svědečné se vyplácelo po předvolání ke svědectví u civilního či vojenského soudu.

[89] Stravné znamenalo příplatek za výlohy při výkonu bezpečnostní služby, pokud se četník nemohl stravovat na stanovišti. 50 haléřů ve dne- snídaně 6:00, oběd 12:00 a 1,- Kč v noci- večeře ve 20:00.

[90] Byly hrazeny výlohy za léčení a pobyt v civilní nemocnici s výjimkou vojenské. MV povolovalo i pobyt v lázních.

[91] Otopné bylo vypočítáno na 8,-Kč za 1 m3. Otopné bylo poskytováno na výtop kancelářských místností a na místnosti pro ubytování gážistů bez hodnostní třídy.

[92] Odměny za záslužné činy určovalo MV na základě odůvodněné žádosti. Například za zajištění a dopadení nebezpečných zločinců a pachatelů trestných činů, za prokázání mimořádné odvahy a obzvláštního důvtipu.

[93] Na 14 dní byla přiznána plná výše, pak poloviční. Tato dieta byla přiznávána jen četníkům, kteří byli odloučeni od rodin, a rodina se za nimi z nějakého důvodu nemohla přesunout.

[94] Jednoduchý pohřeb pro aktivní četnické gážisty hradila četnická správa, pozůstalí předložili kolkovanou žádost a účty. Padlí při výkonu služby mohli mít náhrobní kámen z peněz četnického eráru.

[95] Úmrtné bylo vypláceno pozůstalým po četnických gážistech, ať již padli v činné službě, ve výslužbě a na dovolené. Nárok měla vdova a pak až manželské děti (legitimované), až pak 3. osoby, které vystrojily zemřelému na vlastní útraty pohřeb, či jej před smrtí ošetřovaly.

[96] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 99.

[97] UHLÍŘ, L.: Dějiny evropských policejních sborů. Police History, Praha 2007, s. 74.

[98] MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva II. Československá republika (1918 - 1939). Police History, Praha 1999, s. 100.

[99] TAMTÉŽ, s. 101.

Seriál

  1. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  2. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  3. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  4. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  5. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  6. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  7. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  8. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  9. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  10. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  11. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  12. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  13. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století
  14. Československé četnictvo na Chebsku ve třicátých letech 20. století

Podobné články

Další články autora

Autor : Jana Ordáňová 🕔05.02.2012 📕11.817

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře