Dělostřelectvo a obrněné vlaky Polských vojsk ve východním Rusku a na Sibiři

Autor : Dr hab. Jan Wiśniewski 🕔12.01.2012 📕6.819

Artyleria i pociągi pancerne wojsk polskich we wschodniej Rosji i na Syberii

Jan Wiśniewski

Vznik Polských vojsk ve východním Rusku a na Sibiři je bezprostředně spojen se zahájením obranných bojů Československého armádního sboru v Rusku (zvaného rovněž legií), přemísťujícího se z Ukrajiny do Vladivostoku. Boje tohoto sboru, které ve svém důsledku vyvolaly spojeneckou intervenci na Dálném Východě, umožnily vznik jednotek polské armády, které se v tak vzdálené oblasti, v těžkých materiálních a přírodních podmínkách nesmazatelně zapsaly do vojenských dějin Polska.

Koncem června 1918 vznikl v Samaře v Povolží Polský revoluční komitét boje o svobodu a sjednocení, který zahájil začátkem července organizaci prvních jednotek tvořených hlavně Poláky, bývalými zajatci z rakousko-uherské, německé armády a rovněž katolickými vojáky ruské armády. Velitelské kádry tvořili důstojníci I. polského sboru a později II. polského sboru jak rovněž v menší míře důstojníci polských legií. V první polovině července došlo ve východním Rusku ke konsolidaci polských středisek usilujících o samostatnost Polska. V Omsku byl ustanoven Polský válečný komitét. Komitét zahájil širokou verbovací a propagační akci s cílem navýšení stavů dosud existujících formací polské armády. Na základě dohody Komitétu s velitelstvím Československého sboru uzavřené 23. července 1918 bylo rozhodnuto, že nově vznikající oddíly polské armády budou podřízeny velitelství československých vojsk. Velitelství sboru uznávalo vnitřní nezávislost polských formací a zavázalo se k zajištění pomoci při jejich vyzbrojení a vybavení. V tomto období se československé velitelství o tvorbu polských jednotek velmi zajímalo, dobře si vědomo toho, že s pomocí svých vlastních sil (2 pěší divize posílené jezdeckými a dělostřeleckými jednotkami) nedokáže udržet kontrolu nad tak obrovským prostorem podél transsibiřské magistrály.

Koncem července 1918 se polské straně s pomocí československého velitelství podařilo zformovat 4 střelecké roty (dvě v Ufě, po jedné v Omsku a Irkucku). Mezitím v půli července dorazil z Moskvy do Ufy v čele vojenské mise major Walerian Czuma, který se z rozkazu generála Hallera ujal velení nad polskými vojsky v této části Ruska. Na základě rozkazu z 22. srpna 1918 vznikl z vojenské mise štáb Polských vojsk ve východním Rusku. Organizací štábu byl dočasně pověřen kapitán Romuald Wolikowski. Štáb tvořilo sedm oddělení. Záležitosti dělostřelectva se nacházely v kompetenci V. oddělení (dělostřelectvo). Přednostou oddělení se stal kapitán Ludwik Jurkiewicz, bývalý důstojník I. polského sboru v Rusku, účastník bojů u Tatarky a Osipovičů. Oddělení bylo zrušeno 6. března 1919 a jeho kompetence převzal Inspektorát dělostřelectva u náčelníka Štábu polských vojsk. Inspektor měl k dispozici svůj vlastní štáb, ve kterém byl inspektorův pomocník, 2 starší a 2 mladší pobočníci, 2 referenti a technik dělostřelectva. K inspektorovým kompetencím patřil dozor nad školením a výzbrojí dělostřeleckých jednotek a kontrola technického zázemí. K Inspektorovi dělostřelectva přicházely rovněž požadavky na výzbroj a munici od všech jednotek polské armády, které on vymezoval a objednával.

V polovině srpna přesunul major Czuma svůj hlavní stan z Ufy do Boguruslanu, kde bylo také zahájeno soustřeďování všech vzniklých jednotek. Do konce září se povedlo zformovat 1. střelecký pluk T. Kościuszki, jezdeckou eskadronu a školní prapor. Bylo rovněž zahájeno formování dělostřeleckého oddílu. Podle rozkazu majora Czumy č. 10 ze dne 7. září 1918 se velitelem oddílu stal kapitán Jurkiewicz. Oddíl měl být složen ze tří baterií o 4 dělech. Obtíže spojené se získáním vybavení ovlivnily výzbroj oddílu. Do konce září se povedlo vyzbrojit pouze 1. baterii dvěmi ruskými 7,62 mm lehkými polními kanony. Velitelem této vlastně čety se stal praporčík Zenon Ziółkowski. Teprve koncem roku baterie obdržela další 2 kanóny, které umožnily zformování 2. čety. Veliteli čet se stali praporčíci Kazimierz Różycki (I. četa) a Włodzimierz Spirydanowicz (II. četa). Vojáci baterie prováděli výcvik podle ruských řádů a instrukcí.

Dělostřelecká výzbroj a výstroj jak rovněž zásoby pocházely v počátečním období z intendance Československého sboru, který disponoval ukořistěným materiálem ruského původu. Proto byly stavy jednotek stanoveny podle vzoru ruské armády. Zásobování materiálem však bylo nedostatečné. Do konce roku 1918 se vyskytovaly velké problémy se zásobováním penězi a výstrojí přicházejících prostřednictvím československé intendance.

Když v září 1918 zahájili bolševici ofenzívu, zanedlouho se do jejich rukou dostaly: Kazaň (9. září), Simbirsk (11. září) a Samara (7. října). Poslední dva města obsadila vojska sovětské 5. armády pod velením Michaila Tuchačevského. V důsledku bolševické ofenzivní činnosti byli Poláci nuceni z Boguruslanu odejít. Dne 10. října se daly do pohybu transporty přes Ufu do Nikolajevska (Novosibirska) nad řekou Ob. Na žádost generála Sergeje Vojcechovského, jednoho z organizátorů vzpoury Československého sboru a velitele skupiny vojsk bojujících s bolševiky na ufském a bugulmském směru, v Ufě zůstal 1. střelecký pluk, 1 hulánská eskadrona a 1 baterie, která měla v té době 2 děla. Celkem bylo na frontu odesláno 104 důstojníků a 1 728 mužstva (z toho 88 důstojníků a 1 200 mužstva v 1. střeleckém pluku). Tato skupina pod velením podplukovníka Kazimierza Rumszy vyrazila 1. listopadu na frontu, kde prokázala disciplinovanost a dosáhla řady úspěchů. Skupina pplk. Rumszy byla zařazena do sestavy Simbirské skupiny složené z ruských dobrovolnických jednotek pod velením generál poručíka Vladimíra Kappela a její činnost se opírala o železniční trať Ufa-Bugulma. Jižně od tohoto seskupení působila Samarská skupina složená z československých, ruských a srbských jednotek. Její činnost byla opřena o železniční trať Samara-Ufa. V tom čase, kdy polská jednotka dorazila, obě seskupení ustupovaly k Ufě zatlačovány pravidelnými jednotkami Rudé armády. 4. listopadu byla polská jednotka vyslána do první linie. První srážka s bolševiky se udála 7. listopadu u vesnice Taktagulov. Tehdy hlídka 4. roty zničila hlídku sovětského jezdectva a zajala 8 vojáků.

Ke konci listopadu se polská jednotka zúčastnila četných bojů u Nikolajevky, Sardyk a Bichmetěva, kde se vyznamenala výjimečnou statečností a bravurou. Největší prudkostí se vyznačovaly boje na začátku prosince u městečka Belebej. Ze štábu skupiny generála Kappela obdržela jednotka pplk. Rumszy rozkaz na 3. prosinec nařizující pochod a dobytí stanice Belebej. Časový plán pochodu předpokládal, že ve 4 ráno se na cestu do Belebeje vydá II. prapor a o hodinu později I. prapor spolu s bateriemi polského a ruského dělostřelectva. V tom čase měl III. prapor směřovat přes návrší ve směru na Belebej. Ve styku s II. praporem měl ovládnout ves Glumilino a pak vyjít na železniční stanice Belebej a Belebej Aksakovo. Odchod byl zahájen s půldruhahodinovým zpožděním. Po cestě dobyla 4. rota obec Belebejku. V 7:30 byl Belebej dobyt silami všech tří praporů a boje se přemístily mimo město k vesnici Glumilino, která byla po několikahodinovém boji obsazena. Bolševici byli toho dne nuceni ustoupit o 25 verst. Proti Polákům bojovaly dva sovětské pěší pluky společně s dělostřelectvem. Polákům padly do rukou jako válečná kořist bolševické sklady se suknem, teplým prádlem a onucemi, jak rovněž 10 kusů dobytka, 1 kulomet, 3 polní kuchyně, proviantní a zdravotnické vozy, několik set pušek s municí, dělostřelecké granáty a telefonní přístroje. Zanedlouho byly tyto prostředky použity k rozvinutí dalších polských jednotek.

4. prosince vojska pplk. Rumszy z Belebeje odešly a s celou skupinou gen. Kappela spěchaly na pomoc Kazaňské brigádě obklíčené u Kanarova. Za účelem spojení s ruskou jednotkou měli Poláci zaútočit do týlu bolševických jednotek, ovládnout vesnice Konstantinova a Znamenskoje. Vpravo měla působit Samarská brigáda a vlevo kozácký pluk esaula Šejna. 6. prosince se jednotka soustředila ve vsi Takajevo, která byla výchozím bodem operace gen. Kappela. Po průzkumu bojem hulánské eskadrony a části přezvědné roty, které zjistily bolševiky ve Znamenskoje, byl na vesnici zahájen útok všech tří polských praporů podporovaných polským a ruským dělostřelectvem. Po tříhodinovém urputném boji byla obec dobyta. Nyní všechny roty uspořádané v rojnici zahájily postup na Konstantinovku. Ve směru na střed vesnice šla přezvědná rota, vlevo I. prapor a vpravo II. a III. prapor. Tehdy se kolem vesnice rozpoutal dělostřelecký souboj, který polský útok na obec doprovázel. O bezohlednosti a urputnosti bojů svědčí bodákový útok 4. roty, která zabila 30 rudoarmějců. Po obsazení Konstantinovky zahájily bolševické zálohy protiútok. Byly ale přesnou dělostřeleckou palbou zadrženy. Takto byl úkol skupiny pplk. Rumszy pro 6. prosinec splněn. Avšak vzhledem k neúspěšnosti sousedících ruských oddílů byl pplk. Rumsza nucen z dobytých obcí ustoupit. 12. prosince přešli bolševici v celém úseku fronty do ofenzívy. Poláci v celé sestavě sváděli urputné boje o vesnici Bogady. Vzhledem k nepřátelské početní převaze mohla polskou pěchotu zachránit pouze přesná palba našeho dělostřelectva podporovaného houfnicovou baterií obrněného vlaku stojícího u stanice Budzjak. Nakonec byl nepřítel donucen k ústupu se ztrátou několika set padlých a jednou zničenou baterií. V tomto boji rozhodlo o zadržení nepřítele dělostřelectvo. Pouze polské baterie vystřelily toho dne 800 nábojů. Ale vzhledem k tomu, že na polském levém křídle bolševici zničili 21. čeljabinský pluk, skupina pplk. Rumszy byla nucena ustoupit o 19 verst na čáru řeky Čermasam a vesnic Staré Amirovo. I přes příznivé terénní podmínky se nepodařilo zadržet útok početnějších bolševických jednotek. Polské jednotky ustoupily do Gumereva, odkud byly nejdříve přepraveny do Ufy a později k ochraně železniční tratě mezi Ufou a Čeljabinskem, kde byly zařazeny do zálohy 1. uralské armády. V její sestavě se nacházely do května a poté se připojily ke zbytku polských vojsk. Polské ztráty na ufské frontě v zimě 1918 roku činily 15 padlých a raněných důstojníků, 140 vojínů, jak rovněž 272 vojáků s omrzlinami. Postoj polských vojáků našel své uznání nejenom u pplk. Czumy a gen. Hallera, ale rovněž gen. Kappela.

Boje sváděné skupinou pplk. Rumszy byly charakteristické specifickými podmínkami bojů. Válka se omezovala pouze na hlavní dopravní tepny, mezi kterými ležel hluboký sníh znemožňující jiný způsob činnost. Boje byly vedeny řadou drobných střetnutí probíhajících v mrazu dosahujícího -40°C bez spojení s jinými jednotkami. V průběhu bojů se projevoval chronický nedostatek munice, kterou bylo nutno ukořisťovat na nepříteli, rovněž tak potravin a futráže.

V prosinci 1918 dorazila Francouzská vojenská mise v čele s gen. Maurice Janinem, jako vrchním velitelem všech spojeneckých sil ve východní Sibiři. Rovněž polská armáda byla operačně podřízena velitelství francouzské mise (formálně provedeno 23. ledna 1919).

Koncem roku 1918 a začátkem roku 1919 došlo v polské armádě k velkému přílivu dobrovolníků. V reakci na tuto skutečnost vydalo Velitelství polských vojsk ve východním Rusku a na Sibiři dne 25. ledna 1919 rozkaz o formování 5. divize polských střelců. Divize obdržela svůj název na základě rozkazu gen. Hallera. Velitelem divize se stal už dříve povýšený do hodnosti plukovníka K. Rumsza. Divize měla mít dle tabulkových stavů 4 střelecké pluky, jezdecký pluk, pluk polního dělostřelectva, školní prapor, inženýrský prapor, služby a jednotky týlového zabezpečení. Velitelem dělostřeleckého pluku byl plk. Karol Skirgiełło-Jacewicz. Ve funkci zůstal do 27. července 1919, kdy byl jmenován Inspektorem dělostřelectva u náčelníka štábu polských vojsk. Jeho povinnosti tehdy převzal plk. Medwanowski.

Podle tabulkových stavů měl být 5. polní dělostřelecký pluk složen ze 6 baterií po 4 děla. Těžká situace způsobila, že se ke konci dubna povedlo zorganizovat pouze jeden dělostřelecký oddíl pod velením před časem povýšeného mjr. Jurkiewicze. Oddíl měl v sestavě 3 baterie: 1. baterie – kpt. Wólczański, 2. baterie – kpt. Kieraźyński, 3. baterie – por. Wereszczyński, z nichž pouze jedna byla vyzbrojena děly. V oddílu bylo 56 důstojníků, 47 poddůstojníků , 494 vojínů a měl 234 koní. Situace pluku se nezměnila do 2. září 1919, kdy po dlouhých snahách a intervencích předala francouzská strana polské jednotce pouze 24 lehkých polních děl ráže 76,2 mm přizpůsobených ke střelbě ruskou municí místo slíbených 36 děl (24 lehkých a 12 těžkých kanónů objednaných ještě v listopadu 1918 generálem Janinem ve Francii). Ke 20. září bylo v pluku 40 důstojníků a 817 poddůstojníků a vojínů. Ve výzbroji měl 28 polních kanónů ráže 76,2 mm, 8 kulometů a také 944 koní. I přes obdrženou dělostřeleckou výzbroj další jednotka, kromě 1. oddílu, nebyla vytvořena a zbytek byl použit k vyzbrojení obrněných vlaků. Technické a materiální zázemí pro 5. dělostřelecký pluk tvořil dělostřelecký sklad administračně přidělený k Inženýrskému praporu. Náčelníkem skladu byl praporčík Dębec.

5. polní dělostřelecký pluk nikdy nebojoval jako celek, ale zůstával rozdělen a pouze vyčleňoval jednotlivé baterie nebo čety k podpoře pěších jednotek bojujících při ochraně transsibiřské magistrály na čáře Barnaul-Novonikolajevsk a s bolševickými partyzánskými oddíly. Příkladem tohoto typu boje byla výprava na město Kameň u řeky Ob. Do sestavy této expedice byl zařazen III. prapor 2. střeleckého pluku s 1 kulometnou rotou pod velením kpt. Vjerobjeje. Skupina vyplula 10. srpna 1919 parníkem po řece Ob z Novonikolajevska ve směru na Kameň. 12. srpna vyrazila ze železniční stanice Talmenskoje další skupina pod velením kpt. Dindorf-Ankowicze. Tvořily ji následující jednotky: 1 prapor 1. střeleckého pluku, 1 eskadrona 1. hulánského pluku, 1 baterie 5. polního dělostřeleckého pluku. Třetí skupina pod velením kpt. Franciszka Dojan-Surówki vyrazila 17. srpna ze stanice Čerepanovo rovněž ve směru na Kameň. Měla k překonání nejkratší úsek. Byla složena ze 6. roty 1. střeleckého pluku, 1 roty úderného praporu, dvou kulometných čet kulometného praporu 1. střeleckého pluku a 2. baterie 1. oddílu 5. dělostřeleckého pluku. Úkolem všech těchto skupin byl obchvat bolševických partyzánských oddílů v okolí Kameně od severu (skupina kpt. Franciszka Dojan-Surówki), východu (skupina kpt. Franciszka Dindorf-Ankowicze) a západu (skupina kpt. Vjerobjeje), jejich likvidace a obsazení města. V důsledku provedené akce byla většina bolševických oddílů zničena a Kameň byla 23. srpna obsazena jednotkami skupiny kpt. Vjerobjeje. Samotné město se poté stalo výchozí základnou pro další operace proti bolševickým partyzánům operujícím v horním toku řeky Ob a na Kaludyňské stepi (prostor mezi řekami Ob a Irtyš).

Polské jednotky se zúčastnily ještě několika podobných akcí mj. proti Mamontovovým oddílům v prostoru Kameně a Komilova. V důsledku střetů s bolševiky padli celkem 2 důstojníci spolu s 18 poddůstojníky a vojíny. Zraněni byli 3 důstojníci, 40 poddůstojníků a vojínů. Velmi aktivní účast jednotek polského vojska v akcích proti bolševickým oddílům se ve značné míře odzrcadlila v chování bolševiků k polským zajatcům po kapitulaci ve stanici Klukvennaja. Po těchto bojích začali bolševici považovat polské vojáky více za Kolčakovy žoldáky než za armádu nezávislého státu. Tento náhled byl jiný než ve vztahu k Československému sboru, který si zachoval větší autonomii a byl v opozici vůči činům ruského diktátora.

Dělostřelecký pluk se zúčastnil ústupových bojů polských vojenských jednotek z Novonikolajevska na východ, ve směru na Irkutsk a Vladivostok. Vojáci 5. dělostřeleckého pluku tvořili při evakuaci obsluhu kanónů umístěných ve třech polských obrněných vlacích, které svou palbou chránily ešalony polských vojsk a civilního obyvatelstva. Veliteli obrněných vlaků byli důstojníci dělostřelectva. Obrněné vlaky byly předělány z amerických vozů pro přepravu uhlí vybavených plechy z lité oceli o nosnosti 40 tun. V betonem vyztužených stěnách byly udělány střelnice. Před tyto vozy byla zařazena opancéřovaná plošina s kanónem a 4-8 kulomety. Těsně před evakuací byly jednotky polské armády rozmístěny k ochraně železniční trati. 1. střelecký pluk, jedna baterie a jedna jezdecká eskadrona byly rozmístěny v úseku Semipalatinsk-Barnaul. 2. střelecký pluk hlídal úsek železnice mezi Omskem a Novonikolajevskem, a 3. střelecký pluk s jednou baterií stál mezi Stavogorodem a železniční tratí Omsk-Novonikolajevsk. V samotném Novonikolajevsku byl umístěn štáb Velitelství polských vojsk ve východním Rusku a na Sibiři, štáb 5. divize polských střelců jak rovněž jako záloha úderný prapor, prapor kádrů, 2 eskadrony 1. hulánského pluku a dělostřelecká baterie.

Začátkem prosince byla z Novonikolajevska zahájena evakuace polských vojsk, která byla ukončena 7. prosince. Čelním vojem divize za přesunu pod velením plk. Medwadowského byl improvizovaný obrněný vlak "Warszawa", 2. střelecký pluk a II. prapor 1. střeleckého pluku. Za ním postupující hlavní síly byly složeny z hospodářských souprav, zdravotnických vlaků a vlaků s civilním obyvatelstvem chráněných improvizovanými obrněnými vlaky "Kraków" a "Poznań", praporem kádrů, důstojnickou školou, dělostřeleckou baterií a také dvěma hulánskými eskadronami. Strojvůdci vlaků byli vojáci inženýrského praporu.


Improvisovaný obrněný vlak "Warszawa". Foto: Sbírka Krzysztofa Margasińskiego.

Evakuace byla prováděna v podmínkách sibiřské zimy, za teplot přesahujících -40°C. V průběhu ústupu si musely polské jednotky samy obstarávat otop a vodu pro své parní lokomotivy. Musely rovněž odstraňovat poškozené vagóny zanechané na trase převozu jedoucími předem československými a ruskými vojsky. Polské oddíly byly po celé délce ústupu sužovány "rudými" partyzány. Tyto problémy způsobily, že polské ešalony urazily v průběhu dne nevelké vzdálenosti. V tomto období používala bolševická vojska za těchto podmínek více praktických saní a pohybovala se značnou rychlostí. Při takovém pohybovém tempu bylo navázání bojového dotyku mezi Rudou armádou a zadním vojem polských jednotek nevyhnutelné. K první srážce došlo poblíž stanice Tutulskaja. Další srážka proběhla v okolí stanice Litvinovo, kde jednotky zadního voje po těžkých bojích odrazily nepřítele. Největší bitvu s bolševiky v průběhu evakuace svedly polské oddíly ve stanici Tajga, která ležela na železniční trati spojující Nikolajevsk s Irkuckem.

Z důvodu pomalého pohybu československých vojsk se v noci ze 22. na 23. prosince 1919 ve stanici Tajga nacházel obrněný vlak "Warszawa", dva prapory 2. střeleckého pluku, 1. prapor 3. střeleckého pluku, dvě dělostřelecké baterie a 2 hulánské eskadrony. Kromě toho do stanice dorazilo několik hospodářských transportů. Večer 23. prosince, po zvěstech o nedalekých bojích skupiny kpt. Vjerobjeje s jednotkami bolševické 5. armády, vypuklo ve městě povstání. Současně ozbrojení dělníci obsadili železniční dílny, ze kterých ale byli vytlačeni vyslanými za tímto účelem dvěma eskadronami polských hulánů. Současně dorazilo hlášení, že severně od tratě Tomsk-Tajga přešel na stranu bolševiků jeden z pluků Kolčakovy armády, který nyní mířil k Tajze na pomoc povstalcům. Proti nim byla vyslána četa dělostřelců. Pro umožnění odsunu shromážděných transportů hlavních sil, obdržel mjr. Emil Werner rozkaz k udržení stanice do 23. prosince včetně. Od strany Novonikolajevska chránily tuto skupinu vojsk jednotky zadního voje pod velením kpt. Vjerobjeje složeného z I. a III. praporu 1. střeleckého pluku, úderného praporu a obrněného vlaku "Poznań". Na polské straně byl také 300 členný oddíl dobře vyzbrojených dělníků z Permu. On disponoval dvěma "pancéřáky" pojmenovanými "Děduška" a "Zabijaka". Bolševické síly tvořily pohybující se podél železniční tratě z Nikolajevska sovětská 30. divize a pochodující podél bamaulské silnice 27. divize. Pomáhal jim vzbouřený kolčakovský pluk z okolí Tomska jak rovněž operující jižně Rogovova, Kuzněcovova a Gromovova partyzánská skupina. Mjr. Werner měl v úmyslu udržet stanici do příchodu zadního voje. Poté pod její ochranou vypravit transporty dále k východu. 24. prosince v 7 hodin ráno do Tajgy vtrhla od východu rota sovětské 30. pěší divize (divize předstihla polské oddíly). Jejím úkolem bylo zničení staničních výhybek a semaforů. Účinně ji zadrželi seřazeni do rojnice vojáci 1. baterie. Od rána útočil na nádraží a na železniční depo vzbouřený oddíl z Tomska čítající 800 vojáků. Proti nim byla vyslána 2. rota 2. střeleckého pluku a jezdecká eskadrona. Po přechodu ruského oddílu pobývajícího v té části obce na bolševickou stranu, stala se situace tragickou. Bolševické jednotky se přiblížily k samotnému nádraží. Teprve pomoc oddílu ozbrojených permských dělníků zachránila situaci. Za účelem znemožnit spojení 27. bolševické divize s čerstvě vzbouřenými kolčakovskými jednotkami provedl III. prapor 2. střeleckého pluku podpořený ruským důstojnickým oddílem na jižním úseku úder na levé křídlo 27. divize. Útok se i přes podporu polského dělostřelectva zhroutil, ale účinně zastavil útočnou činnost "rudých" jednotek na jižním úseku fronty. Útoky znovu nabraly na intenzitě, když se kolem 14. hodiny ke stanici přiblížil zadní voj kpt. Vjerobjeje. Když se další pohyb vlaků z důvodu zničené železnice ukázal jako nemožný, velitel zadního voje rozhodl o opuštění ešalonů a obrněného vlaku "Poznań" a o dalším prodírání pěšky. Jednotky kpt. Vjerobjeje se ke stanici přiblížily když už byla obrana obce vedena z posledních sil a obrněnému vlaku "Warszawa" docházela munice. To vedlo k vystřídání jednotek 2. střeleckého pluku, jezdecké eskadrony a oddílu permských dělníků. Po navázání kontaktu s kpt. Vjerobjejem uznal mjr. Werner svůj úkol za splněný a přistoupil k vagónování svých jednotek. S ohledem na poškození a poruchy parních lokomotiv se podařilo vyvézt pouze část III. praporu 2. střeleckého pluku. Obrněný vlak "Warszawa" byl demontován. Zbytek se musel k nejbližším polským transportům prodírat pěšky. Bojů se aktivně účastnilo polské dělostřelectvo, které ostřelovalo blížící se bolševické oddíly bezprostředně z platforem, na kterých byly kanóny ustaveny. Poláci v této bitvě ztratili 60 padlých a 130 zraněných. Bolševici měli ztráty mnohem větší. Byla to tak nejenom největší bitva v dějinách 5. divize polských střelců a jednotek polských vojsk ve východním Rusku, ale rovněž nejkrvavější.

I přes úspěchy v bojích s bolševiky a vzbouřenými oddíly Kolčakovovy armády byly nuceny polské jednotky 10. ledna 1920 ve stanici Klukvennaja kapitulovat. Příčinou jejich kapitulace bylo zablokování jediné ústupové cesty – železnice. Zničená trať a další cestu blokující československé ešalony, jak rovněž nastupující bolševické oddíly donutily polskou stranu k zanechání odporu. Podstatná část vojáků spolu s plk. Czumou padla do zajetí, ze kterého se vrátili pouze nepočetní. Části vojáků se povedlo vytrhnout z "objetí" bolševického zajetí a dostat se do Charbinu, kde byla pod velením plk. Rumszy zahájena rekonstrukce jednotek polského vojska. Tam vznikl Zvláštní prapor 1. střeleckého pluku, Jezdecký oddíl, Důstojnická legie jak rovněž Dělostřelecký oddíl. Velitelem Dělostřeleckého oddílu se stal mjr. Jurkiewicz. Bylo v něm 8 důstojníků a 22 vojáků. Tato formace se v záměrech velitelů polského vojska měla stát zárodkem budoucího dělostřeleckého oddílu. Ale už 5. dubna 1920 byl začleněn do "ešalonu kpt. Vjerobjeje" a po železnici dorazil do přístavu v Dairenu, kde se nalodil na loď "Jaroslav" a přes Singapur, Suezský kanál a Gibraltar dorazil do Gdaňska.

Je nutno přiznat, že jednotky Polských vojsk ve východním Rusku a na Sibiři dokázaly za svou dvouletou působnost prokázat spoustu životnosti a iniciativy v boji s protivníkem, v terénu vzdáleném o tisíce kilometrů od své vlasti, v těžkých přírodních a materiálních podmínkách se zachováním duševní síly v mnoha těžkých a komplikovaných situacích. Rovněž dělostřelci Polského vojska ve východním Rusku a na Sibiři prokázali spoustu odvahy tváří v tvář protivníkovi. Rovněž vzorně plnili vojenskou službu. Při svém zkoumání jsem se nesetkal s výtkami týkajícími se chování vojáků 5. dělostřeleckého pluku vůči civilnímu obyvatelstvu, nebo také k vojákům jiných formací, což bylo v sibiřských podmínkách výjimečné. Je třeba mít rovněž na paměti, že vojáci, kteří se šťastně vrátili do vlasti, se ještě účastnili nejdůležitější bitvy polsko-bolševické války - Varšavské bitvy. Tentokrát už bojovali a umírali ve své vlasti.

Polsky rusky (cyrilice) po našem GPS
Barnaul Барнаул Barnaul  
Belebej Белебей Belebej
(čti Běljeběj)
+54° 6' 37.22", +54° 8' 26.04"
Belebej Iksakowo Аксаково Belebej Aksakovo +54° 1' 11.54", +54° 9' 11.26"
Belebejka река Белебейка Belebejka
(asi chyba)
 
Bichmietiewo Бикметово Bichmetevo
(čti Bichmětěvo)
+54° 34' 48.79", +53° 58' 31.75"
Bogady Старые Богады Bogady  
Bogurusłan Бугуруслан Bogurusla +53° 37' 7.25", +52° 25' 1.00"
Buzdjak Буздяк Buzdjak +54° 32' 19.72", +52° 47' 48.59"
Bugulma Бугульма Bugulma +54° 32' 19.72", +52° 47' 48.59"
Czerepanowo Черепаново Čerepanovo
(čti Čjerjepanovo)
+54° 13' 3.99", +83° 21' 59.93"
Dajren Дайрен Dairen
(čínské město)
+38° 55' 36.60", +121° 36' 51.90"
Głumilino Глумилино (Подлесное) Glumilino
(nyní Podlesnoje)
+54° 6' 32.88", +54° 10' 49.41"
Gumerewo Гумерово Gumerevo
(čti Guměrjevo)
 
Harbin Харбин Charbin
(čínské město)
+45° 49' 19.56", +126° 31' 55.41"
Irkuck Иркутск Irkutsk +52° 17' 14.94", +104° 16' 0.19"
Kameń Камень Kameň
(čti Kaměň)
+59° 50' 55.61", +57° 35' 4.70"
Kameń-na-Obi Камень-на-Оби Kameň na Obi +53° 47' 6.86", +81° 20' 35.12"
Kanarowo Канарово Kanarovo  
Kazań Казань Kazaň +55° 48' 11.56", +49° 6' 21.69"
Klugvennaja Клюквенная Klukvennaja
(čti Klukvěnnaja)
+55° 12' 49", +62° 56' 41"
Komilov Комилов Komilov  
Konstantynówka Константиновка Konstantinovka +54° 40' 00", +75° 14' 00"
Litwinowo Литвиново Litvinovo  
Stawgorod Ставгород Stavgorod +53° 0' 4.14", +78° 38' 48.80"
Nikołajewka Николаевка Nikolajevka  
Nikołajewsk Николаевск-на-Амуре Nikolajevsk +53° 8' 44.67", +140° 42' 22.82"
Nowonikołajewsk (Nowosybirsk) Новониколаевск (Новосибирск) Novonikolajevsk
(nyní Novosibirsk)
+55° 3' 8.70", +82° 55' 38.36"
Omsk Омск Omsk +54° 58' 39.41", +73° 23' 28.69"
Osipowicze Осиповичи Osipoviče
(nyní v Bělorusku)
+53° 17' 42.29", +28° 38' 30.64"
rzeki Czerkasom река Чермасан řeka Čermasam
(čti Čjermasam)
 
rzeki Irtysz река Иртыш řeka Irtyš  
Samara Самара Samara v Povolží +53° 15' 22.24", +50° 13' 15.69"
Sardyk Сардык Sardyk +57° 38' 36.83", +51° 31' 35.22"
Symbirsk Симбирск (Ульяновск) Simbirsk
(nyní Uljanovsk)
+54° 19' 14.80", +48° 23' 29.71"
Stare-Amino¬wa Староамирово Staré Amirovo +54° 39' 43.62", +54° 40' 13.23"
Tajga Тайга Tajga +56° 3' 33.10", +85° 38' 9.48"
Takajewo Такаево Takajevo  
Taktagułowo Тактагулово Taktagulovo +55° 13' 33.20", +54° 12' 1.10"
Talmienskoje Тальменское Talmenskoje
(čti Tal'měnskoje)
 
Tatarka Татарка Tatarka
(nyní v Bělorusku)
+53° 15' 27.04", +28° 49' 15.19"
Tomsk Томск Tomsk +56° 28' 49.14", +84° 57' 50.50"
Tutulskaja Тутульская Tutulskaja +54° 44' 52.83", +55° 56' 47.20"
Ufa Уфа Ufa  
Władywostok Владивосток Vladivostok +43° 12' 14.58", +131° 56' 12.03"
Znamenskoje Знаменское Znamenskoje
(čti Znaměnskoje)
+57° 7' 46.32", +73° 49' 30.02"
Použitá literatura:
Jan Pindela-Emisarski: Formacje Wojska Polskiego na Syberii, cz. l, Nasze boje, Warszawa 1920;
Henryk Bagiński: Wojsko Polskie na Wschodzie 1914-1920, Warszawa 1990, reprint vydání z roku 1921;
Franciszek Dindorf-Ankowicz: 82 Syberyjski Pułk Piechoty, Warszawa 1929;
Jan Kowalewski: Z dziejów artylerii polskiej w latach 1917-1920, [w] Wojsko Polskie 1914-1920, red. B. Polak, Koszalin 1986, t. 1;
Józef Sierociński: Armja Polska we Francji, Warszawa 1929;
Włodzimierz Kozłowski: Artyleria polskich formacji wojskowych podczas I wojny światowej, Łódź 1993;
Jan Wiśniewski: Artyleria wojsk polskich we wschodniej Rosji i na Syberii 1918-1920, Zeszyty Naukowe Wyższej Szkoły Oficerskiej w Toruniu, 2002.

Překladatelé: Petr Lipka, Michail Lukašov a Jiří Tintěra

Autor : Dr hab. Jan Wiśniewski 🕔12.01.2012 📕6.819

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře