Válka v Indočíně (1946-1954)

Autor : Karel Oktábec 🕔17.12.2011 📕17.781

Po skončení druhé světové války se Francie nehodlala vzdát své předválečné indočínské državy, složené z celkem pěti územních celků: Kočinčíny (jižní Vietnam), Annamu (střední Vietnam), Tonkinu (severní Vietnam), Kambodže a Laosu. Výsledkem byla devítiletá válka, v níž ztratila nejen téměř 50 000 padlých vojáků, ale i své postavení velmoci prvního řádu, značně otřesené již potupnou porážkou na počátku 2. světové války a následnou více než vstřícnou spoluprací své vichystické vlády s Německem a Japonskem...


Francouzská Indočína před 2. světovou válkou

Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 obsadili na základě mírových dohod jižní a střední Vietnam Britové, zatímco čínská Čankajškova armáda měla za úkol zajistit Tonkin. V říjnu 1945 se v jihovietnamském Saigonu vylodil generál Philippe Leclerc s prvními jednotkami francouzského expedičního sboru. Britové, kteří do té doby využívali k udržení pořádku i znovuvyzbrojené japonské zajatce, do konce roku 1945 Indočínu opustili. Bezesporu s úlevou, neboť ve svých vlastních državách měli starostí až nad hlavu...

Na severu souhlasil (Američany podporovaný) čínský generalissimus Čankajšek s tím, aby nacionalistické hnutí Viet Minh (rovněž podporované Američany) vyhlásilo 2. září 1945 v Tonkinu nezávislou Vietnamskou demokratickou republiku, jejímž hlavním městem se stala Hanoj, presidentem bývalý učitel Ho Či Min (původním jménem Nguyên Sinh Cung) a vrchním velitelem armády další bývalý učitel Võ Nguyên Giáp...  

Pro upevnění své pozice rozpustil Ho Či Min v listopadu Komunistickou stranu Indočíny (kterou sám roku 1930 založil) a nabídl místa ve vládě představitelům nacionalistických stran. Ti jeho nabídku přijali, takže po volbách v lednu 1946 se nová vláda skládala jak z představitelů vítězného Viet Minhu, tak ze zástupců nacionalistických a nezávislých skupin.

Protože Čankajškovi čím dál tím víc komplikovali život čínští komunisté vedení Mao Ce-tungem, proti nimž za 2. světové války bojoval intenzivněji než proti Japoncům (stejně jako oni proti němu), souhlasil počátkem roku 1946 s tím, že severní Vietnam Francouzům přenechá. Tím umožnil Ho Či Minovi uzavřít 6. března 1946 s předválečnými francouzskými koloniálními pány předběžnou dohodu, obsahující čtyři hlavní body:

  1. Francouzská vláda uznává VDR jako svobodný stát s vlastní vládou, parlamentem, armádou a ministerstvem financí. Tento stát je součástí Indočínské federace a Francouzské unie.
  2. Francouzská vláda se zavazuje provést referendum k otázce sjednocení Tonkinu, Annamu a Kočinčíny.
  3. Vláda VDR prohlašuje, že Vietnam je připraven přátelsky přijmout francouzské vojenské jednotky, pokud v souladu s mezinárodními dohodami nahradí jednotky čínské a pokud se do pěti let zase stáhnou.
  4. Smluvní strany se zavazují přijmout veškerá nezbytná opatření k okamžitému zastavení nepřátelských akcí a vytvořit příznivé klima k zahájení přátelského a upřímného jednání.

Je pochopitelné, že za tuto dohodu s odvěkými nepřáteli se Ho Či Min stal terčem ostré kritiky ze strany vlastních lidí. Údajně na ni reagoval slovy vskutku orientálně květnatými, navíc pozoruhodnými i tím, že měl za manželku etnickou Číňanku:

Vy blázni! Copak si neuvědomujete, co by to znamenalo, kdyby tu Číňané zůstali? Nepamatujete si snad naši historii? Naposledy, když přišli Číňané, zůstali tu tisíc let. Francouzi jsou cizinci. Navíc jsou slabí a éra kolonialismu upadá. Bílý muž již v Asii skončil. Avšak necháme-li si zde Číňany, už se jich nikdy nezbavíme. Co se mě týče, raději budu čichat k francouzským hovnům pět let, než abych žral čínská hovna po zbytek svého života...

Francouzští vojáci se tedy vrátili do Haiphongu, Hanoje a znovu obsadili linii starých koloniálních pevností na severních hranicích s Čínou (Lang SonNa ChamThat KhéDong Khê a Cao Bang), kde zůstali i po červnovém odchodu Čankajškových čínských jednotek z Tonkinu.

Dne 1. června 1946 oznámila francouzská vláda vznik samostatného státu Kočinčína (pod staronovým císařem Bao Dajem), jenž se společně s Kambodžou a Laosem stal rovněž součástí Indočínské federace a Francouzské unie. Ho Či Minova vláda Vietnamské demokratické republiky proti tomuto kroku okamžitě protestovala, označila jej za porušení dohody ze 6. března a na základě toho přerušila jednání o budoucím státním uspořádání Indočíny, která probíhala ve francouzském Fontainebleau...

V říjnu 1946 obsadili Francouzi (v souladu se stále ještě formálně platnými dohodami o celní unii) celnici v hlavním tonkinském přístavu Haiphong a nahradili vietnamský personál svým vlastním. Netrvalo dlouho a 20. listopadu zadržel francouzský hlídkový člun čínskou nákladní loď, která v rozporu s celními předpisy Indočínské unie vezla pohonné hmoty pro vietnamskou armádu. Když ji eskortoval do přístavu, stal se terčem palby místních vietminských milicí. Tím začal tzv. „Haiphongský incident“, který pokračoval pouličními boji mezi vietnamskou a francouzskou armádou, načež 23. listopadu vyvrcholil ostřelováním Haiphongu francouzským křižníkem, které údajně zabilo na 6 000 vietnamských civilistů...

Boje okamžitě propukly po celém Tonkinu, včetně hlavního města Hanoje. Vzhledem k technické převaze Francouzů opustily nakonec vláda a oddíly Viet Minhu města i deltu Rudé řeky a ustoupily do hornatých území na hranicích s Čínou. Zde se vrátily k  partyzánské válce, jejíž metodiku si dokonale  osvojily již v boji proti Japoncům...

Roku 1949, po vítězství Mao Ce-tungových komunistů nad generálem Čankajškem v čínské občanské válce, se postoj Číny k Vietnamu (a Vietnamu k Číně) evidentně změnil. Ho Či Min si opět vzpomněl na svoji komunistickou minulost a s pomocí svých čínských souvěrců začal budovat pravidelné vojenské jednotky, vyzbrojené zčásti sovětskou a zčásti americkou technikou, ukořistěnou Číňany poraženému Čankajškovi nebo později přímo Američanům v Koreji. Stinnou stránkou této pomoci bylo to, že čínští poradci začali své vietnamské soudruhy přesvědčovat o nezbytnosti převzetí taktiky, jež spočívala v masových útocích bez ohledu na ztráty. Pravdou je, že většinu vietminských velitelů (včetně vrchního velitele Giapa) dlouho přesvědčovat nemuseli...

V druhé polovině roku 1950 došlo ve vietnamsko-čínském pohraničí k tzv. „Bitvě o koloniální silnici č. 4“ (někdy je nazývána bitvou o Cao Bang). Šlo o sérii bojů o staré francouzské pevnosti Lang SonNa ChamThat KhéDong Khê a Cao Bang, které tato pohraniční silnice (nazývaná francouzskými vojáky přiléhavě „Krvavá cesta) spojovala s Hanojí. Tehdejší velitel expedičního sboru generál Marcel-Maurice Carpentier se nakonec rozhodl pevnosti evakuovat, což se mu sice za cenu 6 000 padlých, raněných a zajatých podařilo, nicméně jeho pověsti tato operace příliš neprospěla. Ještě téhož roku byl vystřídán generálem de Tassignym.

Generál Jean de Lattre Tassigny dal ihned po svém nástupu postavit k ochraně delty Rudé řeky linii 2 800 betonových bunkrů, každý  pro posádku 25 mužů ozbrojených kulomety a minomety. První zkoušku prodělala tato „de Lattrova linie“ již v lednu 1951, kdy u Vinh Yet zaútočily dvě divize (40 000 mužů) Giapovy nové armády na dva francouzské pěší pluky (8 000 mužů), podporované těžkým dělostřelectvem a letectvem. Klasický útok v otevřeném terénu skončil pro Giapovy vojáky, zvyklé dosud pouze na partyzánský boj v džungli, naprostým fiaskem a ztrátou 11 000 padlých, 8 000 raněných a 600 zajatých. Francouzi ztratili 188 padlých a 231 raněných...

V průběhu roku 1951 uskutečnil Giap ještě několik pokusů o prolomení de Lattrovy linie, všechny skončily krvavými masakry jeho nově postavených divizí. Generál de Lattre Tassigny se rozhodl využít situace a zahájil svůj vlastní útok. V listopadu 1951 dobyly tři prapory výsadkářů město Hoa Binh, vzdálené 80 km západně od Hanoje a následně odolaly všem Giapovým protiútokům. Generál Tassigny to považoval za první krok ke znovudobytí severního Tonkinu, ze zdravotních důvodů však musel odejít (následujícího roku zemřel na rakovinu) a jeho nástupce generál Raoul Salan již v únoru 1952 nařídil Hoa Binh vyklidit...

Vietminský generál Vo Nguyen Giap,  poučený neúspěchy v „evropském“ (v tomto případě spíše „čínském) způsobu vedení války, raději prozatím rezignoval na dobytí Hanoje a po obsazení horské oblasti mezi Rudou a Černou řekou zamířil na západ, do Laosu. Jeho jednotky se v té době skládaly ze 120 000 vojáků pravidelné armády (6 pěších divizí) a 50 000 partyzánů.

Zastavit, či alespoň přinutit k otevřenému střetu jej měla operace „Lorraine“, kterou v listopadu roku 1952 nařídil generál Salan a do které nasadil 30 000 vojáků expedičního sboru. Těm se podařilo dobýt vietminskou zásobovací základnu Doan Hung, protože však hlavní Giapovy síly se přímému střetnutí vytrvale vyhýbaly a francouzský postup narušovaly pouze přepady místních partyzánských oddílů, byla operace po čtrnácti dnech zrušena a Salanovy jednotky se vrátily pod ochranu de Lattrovy linie...

K podpoře operace Lorraine dal generál Salan již v říjnu 1952 vybudovat ve vzdálenosti 190 kilometrů severozápadně od Hanoje opevněný tábor Na San, jehož existence měla Viet Minh odradit od postupu na Laos. Tábor měl podobu „opevněného ježka“, na ploše 2 x 1 km se v něm nacházelo 30 opěrných bodů, chráněných zátarasy z ostnatého drátu. Posádku tábora, které velel plukovník Jean Gilles, tvořily 3 výsadkové a 8 pěších praporů (15 000 mužů), podporované 6 dělostřeleckými bateriemi a letectvem.

Na San zapůsobil jako vnadidlo, jemuž generál Giap nedokázal odolat. K dobytí této zdánlivě snadné kořisti shromáždil tři ze svých divizí (60 000 mužů) a 23. listopadu 1952 udeřil. Do 4. prosince 1952 ztratil v opakovaných čelních útocích pěchoty 5 000 mrtvých a 2 000 raněných, načež akci přerušil a vrátil se opět k osvědčené partyzánské taktice...


Tonkin po roce 1951

V květnu 1953 převzal velení francouzského expedičního sboru generál Henri Navarre. Vzhledem k očekávané ženevské konferenci po něm francouzská vláda nežádala, aby válku vyhrál. Jeho úkolem bylo pouze vydržet se stávajícími silami (poskytnutí jakýkoli posil bylo předem zamítnuto) do začátku konference a umožnit tak francouzské vládě z Indočíny důstojně odejít...

V červnu 1953 proběhla francouzská letecká ofenziva proti vietminským základnám v příhraničním území s Čínou. Letouny B26 v jejím průběhu svrhly 48 tun pum, 26 tun napalmu a vystřílely 87 000 kusů kulometné munice.

V červenci 1953 vyslal velitel tonkinské pohraniční oblasti brigádní generál René Cogny tři prapory výsadkářů na zásobovací základnu Viet Minhu ve městě Lang Son, vzdáleném 120 kilometrů severovýchodně od Hanoje. Dva prapory zničily výzbroj pro dvě vietminhské divize, zatímco třetí prapor zabezpečil ústupové cesty k moři, kde výsadkáře očekávalo mobilní uskupení, které se mezitím vylodilo u Tien Yenu...

Meze účinnosti letectva se projevily v říjnu 1953 při operaci „Luciole“, kdy ani 1 210 tun pum a 84 tun napalmu nezastavilo tři vietminské divie postupující na Nghia Lo. V listopadu 1953 byla naproti tomu leteckými údery zničena 301. divize Vietminhu v deltě Rudé řeky (operace „Brodet)...

V souladu se slibem, který dal generál Navare těsně před svým odjezdem z Paříže (Evakuace Na Sanu bude jedním z mých prvních velitelských činů, a s takovými operacemi už si nebudu začinat...), opevněný tábor v Na Sanu opravdu zrušil a jeho posádku dal  letecky evakuovat. Vzápětí se však rozhodl k vybudování obdobného tábora, tentokrát v Dien Bien Phu, městečku na thajských hranicích, vzdáleném od Hanoje ne 190, ale celých 300 kilometrů. Dien Bien Phu leželo v kotlině 8 x 12 km, obklopené horskými hřebeny o výšce až 1 400 metrů nad mořem a ve své delší ose protékané říčkou Nam Yum. Na rozdíl od Na Sanu nemělo jít o pouhý opevněný tábor, ale o „základnu pro útočné a obranné operace“, z níž měly francouzské jednotky podnikat smělé výpady v okruhu alespoň 50 kilometrů. Generál Navarre se totiž rozhodl, že - slib neslib - nenechá nepřítele na pokoji: "Můj cíl člslo jedna je překonat návyky. Expedičnímu sboru chybí útočnost a pohybllvost. vynasnažím se, abych mu je vrátil..."

V rámci operace „Castor“, největší výsadkové operace od 2. světové války, byli tedy 20. listopadu 1953 v Dien Bien Phu (pod velením osvědčeného generála Gillese) vysazeni výsadkáři, kteří zahnali slabé oddíly Vietminhu a zajistili prostor pro vybudování Navarrovy „základny pro útočné a obranné operace“. Po vzoru úspěšného tábora v Na Sanu měla mít opět podobu „ježka“, jehož opěrné body byly tentokrát organizovány do devíti obranných rajónů se dvěma polními letišti. To vše na rozloze  6 x 12 km.

Vzhledem k  proklamovanému útočnému charakteru základny byl jejím velitelem jmenován důstojník jezdectva (nyní samozřejmě transformovaného na tankové útvary), plukovník Christian de Castries. Posádka vzrostla postupně na 7 výsadkových praporů (z toho 2 cizinecké legie), 4 pěší prapory cizinecké legie, 3 prapory alžírských střelců, 2 prapory marockých střelců, 2 thajské pěší prapory a jeden vietnamský pěší prapor, celkem 18 000 mužů. Jako útočná síla měla sloužit rota 10 amerických tanků Chaffee (rozebraných pro leteckou přepravu na 82 částí), jako dělostřelecká podpora 12 dělostřeleckých baterií 105mm houfnic, 1 baterie 155mm houfnic a 2 baterie 120mm minometů. A samozřejmě letectvo...

Přes neúspěch u Na Sanu generál Vo Nguyen Giap ani tomuto „ježkovi“ neodolal. Hnán vidinou odvety, soustředil u Dien Bien Phu čtyři pěší divize, dva dělostřelecké pluky, pluk minometů, oddíl raketových „kaťuší“ a dva prapory protiletadlových kulometů. Celkem 50 000 mužů plus dalších 50 000 mužů a žen, kteří plnili tutéž úlohu jako francouzská letadla – zásobovali bojové jednotky vším potřebným, především municí. Místo letadel jim k tomu stačily Čínou dodané americké náklaďáky Studebaker (případně jejich v SSSR vyráběné napodobeniny značky Molotov), muly, buvoli a speciálně upravená francouzská jízdní kola Peugeot...

Zásadním rozdílem oproti Na Sanu byla ovšem skutečnost, že zatímco v Na Sanu obsadili Francouzi všechny dominantní výšiny, v Dien Bien Phu je přenechali vietmincům, protože byli přesvědčeni, že je ovládnou dělostřeleckou palbou. Jak se později ukázalo, neovládli. Stejně tak nepočítali s tím, že se generál Giap ze svého neúspěchu u Na Sanu poučí a útok na Dien Bien Phu provede teprve až po důkladné, tříměsíční přípravě. Její součástí bylo mimo jiné i shromáždění protiletadlových prostředků (do značné míry obsluhovaných čínskými "dobrovolníky") v množství, které drasticky omezilo možnosti zásobování základny vzdušnou cestou. Přičemž cesta pozemní neexistovala od samého počátku...

Jako první se rozplynula Navarrova iluze o útočné základně. V oblasti s jedinou sjízdnou silnicí (RP 41), rýžovišti, křovinatými pahorky a okolní neprostupnou džunglí mu byly tanky k ničemu, zatímco francouzské pěší jednotky se již v lednu 1954 nedostaly dál než na úpatí horských hřebenů obklopujících kotlinu. Tou dobou již byla na těchto hřebenech nepozorovaně vybudována podzemní palebná postavení pro 24 amerických houfnic ráže 105 mm, jejichž převážně čínské obsluhy odtud měly území základny jako na dlani. Podle francouzských expertů bylo technicky vyloučeno, aby se tam tato děla vůbec dostala. A pokud ano, tak podle plukovníka Pirotha, velitele Castriesova dělostřelectva, musela být po prvním výstřelu odhalena a vzápětí zničena palbou jeho baterií, případně útoky letectva...

Kdyby se Navarre řídil vládní směrnici z 24. dubna 1953, která již jeho předchůdci Salanovi nařizovala, aby se raději rozhodl pro územní ztráty než pro operace ohrožující bezpečnost expedičniho sboru, byl by možná Dien Bien Phu v této chvíli vyklidil stejně, jako předtím vyklidil Na San. Mnozí ho k tomu vyzývali. Pokušení vsadit na osvědčenou strategii „ježků“ však bylo příliš silné. Navzdory tomu, že vzhledem k nedostatku místních surovin (kámen a štěrk) nebylo možné vybudovat betonové obranné objekty, které by – podobně jako De Lattrova linie“ v deltě – pomohly vyrovnat početní převahu útočníků...


Dien Bien Phu 13. března 1954

13. března 1954 začal vietminský útok. Obranný rajón Beatrice, hájený cizineckou legií, padl po soustředěné dělostřelecké přípravě ještě téže noci. Sousední rajón Gabrielle, hájený Alžířany, podlehl útoku 15. března. Protiútok, který ho měl získat zpátky, ztroskotal. Rajón Anne-Marie opustili jeho thajští obránci bez boje v noci ze 16. na 17. března...

Navzdory smělému prohlášení plukovníka Pirotha, že žádné vietminské dělo nevystřelí více než třikrát, než bude zničeno jeho bateriemi, způsobilo Giapovovo dělostřelectvo značné ztráty nejen zakopaným francouzským pěšákům, ale i Pirothovým bateriím, umístěným kvůli možnosti kruhového výstřelu v otevřených postaveních.

Jednoruký plukovník Charles Piroth uznal svůj omyl, 15. března oznámil plukovníku Castriesovi, že za těchto okolností nelze základnu uhájit, načež spáchal sebevraždu. Z vyšších velitelů zodpovědných za konečný osud Dien Bien Phu byl jediným, kdo ze své odpovědnosti vyvodil takto krajní důsledky...

27. března odletěla z Dien Bien Phu poslední dakota s raněnými. Veškeré posily i zásoby byly nadále shazovány padáky. Seskakující výsadkáři se většinou dokázali nějak dostat do stále se zmenšujícího areálu základny, stále více potravin a munice však dopadalo do houstnoucí sítě vietminských zákopů, pozvolna opřádající jednotlivé opěrné body. Říká se, že vietminští vojáci vítali přilétající francouzské dakoty slovy: „Jsou tu letečtí nosiči!

Zbytek obležení Dien Bien Phu byl už jenom obvyklým vojenským příběhem o tom, jak se odvaha řadových bojovníků marně pokouší napravit to, co svým nepochopením či ignorováním reality způsobili nadřízení velitelé. Navzdory francouzským protiútokům dobývali vietminci jeden opěrný bod za druhým až do 7. května, kdy se odpor obránců hlavního postavení zhroutil. Odloučený rajón Isabelle vzdoroval do 8. května, kdy se jeho posádka po nezdařeném pokusu o výpad vzdala...

Francouzi ztratili v Dien Bien Phu 2 293 padlých, 5 195 zraněných a 11 721 zajatých, vietminci 7 950 padlých a 15 000 raněných. Z francouzských zajatců (převážně příslušníků cizinecké legie, Alžířanů, Maročanů a Vietnamců) bylo po šesti měsících repatriováno 3 290...

Obavy z podobného debaklu vedly francouzský generální štáb k rozhodnutí evakuovat opevněný tábor An Khe v kočinčínské provincii Gia Lai. Během evakuace došlo ve dnech 24. až 29. června 1954 k tzv. „bitvě o průsmyk Mang Yang“, která je obecně považována za poslední bitvu indočínské války. Ustupující „Mobilní skupina 100“ (2 500 mužů) ztratila při opakovaných útocích partyzánských jednotek 500 padlých, 600 raněných a 800 zajatých a fakticky přestala existovat...

Od 26. dubna 1954 probíhala ve švýcarské Ženevě konference, jíž se zúčastnily všechny velmoci (USA, SSSR, Velká Británie, Čína a Francie) a zástupci indočínských států (Severní Vietnam, Jižní Vietnam, Kambodža a Laos). Dne 21. května 1954 zde bylo definitivně rozhodnuto, že z Kambodže, Laosu a Vietnamu budou odsunuty všechny cizí jednotky. Konference uznala rozdělení Vietnamu podél 17. rovnoběžky na severní a jižní část s tím, že nejpozději v roce 1958 se budou konat volby, které povedou ke sjednocení země. Dohodu odmítly podepsat Spojené státy americké a Jižní Vietnam. Přesto 1. srpna 1954 vstoupilo v platnost příměří...

Francouzi roku 1956 Indočínu definitivně opustili, byť v důsledku potupné porážky u Dien Bien Phu zdaleka ne tak důstojně, jak si možná představovali ti, kdo v květnu 1953 jmenovali generála Navarra vrchním velitelem expedičního sboru...

Přílohy:

Velitelé francouzského expedičního sboru: 
Generál Philippe Leclerc de Hauteclocque (15.08. 1945 – 19. 07. 1946)
Generál Jean Etienne Valluy (19. 07. 1946 – únor 1948)
Generál Raoul Albin Louis Salan (10. 02. 1948 – duben 1948)
Generál Roger Charles André Henri Blaizot (duben 1948 – září 1949)
Generál Carpentier (září 1949 – prosinec 1950)
General de Lattre (06. 12. 1950 – 31. 12. 1951)
Generál Salan (01. 01. 1952 – 27. 05. 1953)
Generál Henri Eugène Navarre (08. 05. 1953 – 08. 06. 1954)
Generál Paul Henri Romuald Ely (09. 06. 1954 – červen 1955)
Generál Pierre Jacquot (červen 1955 – únor 1956)

Národnostní složení expedičního sboru v roce 1954
Francouzi: 50 000 (28 %)
Alžířané a Maročané: 35 000 (20 %)
Senegalci: 19 000 (11 %)
Cizinečtí legionáři: 14 000 (8 %)
Vietnamci, Thajci atd.: 59 000 (33 %)
CELKEM: 177 000 (100 %)

Ztráty expedičního sboru:
V letech 1945 až 1954 padlo v Indočíně 47 674 vojáků (20 524 Francouzů, 11 493 cizineckých legionářů, 12 256 Alžířanů a Maročanů, 3 401 Senegalců)

Zdroje textu a obrázků:
Josef Novotný: Úředně zapomenutá válka (Fontána 2003)
Jules Roy: Bitva u Dien Bien Phu (Naše vojsko 1966)
Martin Shipway: The road to war: France and Vietnam, 1944-1947 (Berghahn Books 2002)
Martin Windrow: The French Indochina War 1946-54 (Osprey Publishing Ltd. 1998)
http://www.valka.cz/clanek_10995.html
http://fr.wikipedia.org/wiki/Guerre_d'Indochine
http://www.rimini-protokoll.de/materialbox/vung-bien-gioi/28-1-Francouzsko-vietnamsk+vlka.html
http://www.vietnamgear.com/Indochina1946.aspx 
http://fr.wikipedia.org/wiki/Corps_exp%C3%A9ditionnaire_fran%C3%A7ais_en_Extr%C3%AAme-Orient 
Autor : Karel Oktábec 🕔17.12.2011 📕17.781

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře