Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor : Bc. Lukáš Hána 🕔07.12.2011 📕4.566

Seriál

  1. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  2. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  3. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  4. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  5. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  6. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  7. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  8. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  9. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Podobné články

Další články autora

3. Camp David II

Čtyřicátého prvního amerického prezidenta George Bushe vystřídal v úřadě v roce 1993 demokrat Bill Clinton. Ve volbách uspěl díky své orientaci na vnitřní politiku, sám však neměl velký zájem ani zkušenosti (stejně jako Jimmy Carter) v oblasti zahraniční politiky.[73] Devadesátá léta se vyznačovala silným optimismem. Rozpad Sovětského svazu znamenal konec studené války, ze které vyšly Spojené státy jako jediná světová velmoc a úspěch Bushovy politiky v Perském zálivu posílil pozici USA mezi arabskými zeměmi. Ty se začaly přiklánět ke Spojeným státům, aby našly novou orientaci po zmizení Sovětského svazu.[74] Podmínky byly historicky nejpří­hodnější i pro podpo­rování míru na Blízkém východě. Úspěšně uzavřený mír Izraele s Egyptem z Camp David 1978 se dobře uchytil a vztahy mezi zeměmi se uklidnily, ale zůstaly chladné. Porážka a vyhnání vojsk Saddáma Husajna z Kuvajtu během operace Pouštní bouře znamenaly diskreditaci radikálního arabského nacionalismu a přehodnocení přístupu arabských vůdců. Během izraelských voleb v roce 1992 zmizeli z vedení zastánci tvrdé linie. Na druhou stranu mírové procesy komplikovaly místní islámské milice, společně se skutečností, že většina arabských vůdců byli nacionalisté.[75] Přesto mnoho analytiků označuje tyto strategické změny za dlouhodobě neopakovatelnou příležitost pro hledání míru v arabsko-izraelském konfliktu.[76]

Rozpad Sovětského bloku a porážka Iráku donutily arabské země přehodnotit jejich přístup k Izraeli a umožnily zahájení série mírových jednání. V říjnu 1991 byla uspořádána mírová konference o Blízkém východě v Madridu, kde došlo k přímým mírovým rozhovorům. Následovaly bilaterální jednání mezi Izraelem a Sýrií, Libanonem, Jordánskem a Palestinci (jejich zástupci byli součástí jordánské delegace a nebyli mezi nimi žádní představitelé OOP), multilaterálně se diskutovalo o klíčových regionálních otázkách. K přímým jednáním mezi Izraelem a OOP došlo až v roce 1993 v Oslu. Jednání byla tajná, protože panovaly obavy z reakce veřejnosti na ochotu jednat přímo s OOP a zveřejněny byly až výsledné dohody v září 1993 ve Washingtonu, kdy došlo k historickému setkání nejvyšších izraelských a palestinských představitelů, J. Arafata a J. Rabina. V dokumentu OOP uznala právo Izraele na existenci, odmítla terorismus a zavázala se k řešení konfliktu mírovou cestou. Izrael na oplátku potvrdil OOP jako reprezentanta všech Palestinců. Jednání s arabskými státy vyvrcholila podpisem mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem 26. října 1994 (po Egyptu v pořadí druhá) a sérií přechodných dohod s Palestinci.[77] Do druhého summitu v Camp David pak k žádným dalším úspěchům nedošlo.

V roce 1999 se v Izraeli konaly parlamentní volby, do kterých Američané vkládali naděje, konkrétně do Ehuda Baraka kandidujícího za Stranu práce, oponenta úřadujícího premiéra Benjamina Netanjahua z konzervativní strany Likud. Spojené státy podporovaly Barakovu kampaň a před volbami přestaly jednat s Netanjahuem, čímž oslabily jeho pozici. Šestého července se stává Ehud Barak premiérem. Billu Clintonovi zbýval rok a půl do konce jeho prezidentské kariéry, času tedy již nebylo mnoho a stále nedokázal nic zásadního, aby zanechal jakýsi svůj stálý odkaz, kterým mělo být konečné řešení arabsko-izraelského konfliktu.[78]

3.1 Přípravy na Camp David II

Clinton neměl mnoho času v úřadě a navíc palestinský vůdce Jásir Arafat, zakladatel Fatahu, palestinské ozbrojené organizace a spoluzakladatel Organizace pro osvobození Palestiny, kde byl také předsedou, se chystal jednostranně vyhlásit 13. září 2000 samostatný palestinský stát[79], tomu Amerika a Izrael chtěly zabránit a tak se rozhodly pro pokus o rychlý posun k míru díky summitové diplomacii za použití mediace a USA jako mediátora, aby popohnaly mírová jednání. Clinton se k summitu uchýlil spíše jako k poslednímu řešení, než že by oplýval jistotou, že se mu podaří dosáhnout dohody. V červnu 2000 přijel do oblasti Dennis Ross, specialista pro Blízký východ a o pár dní později se k němu připojila i ministryně zahraničí Madeleine Albrightová s týmem poradců, aby s regionálními vůdci prodiskutovali možnost uspořádat třístranný summit, jehož cílem by bylo konečné řešení palestinsko-izraelského konfliktu.

Jásir Arafat od počátku nahlížel na summit skepticky.[80] Tvrdil, že snahy o trvalé řešení jsou unáhlené, a že by takovému summitu musela předcházet další jednání. Problém je podle něj příliš složitý a komplikovaný na to, aby ho vyřešil narychlo svolaný summit. Ehud Barak byl po neúspěšných jednáních se Sýrií oslaben a potřeboval úspěch jinde, proto se plně orientoval na palestinský konflikt a summit otevřeně podporoval.[81] Na uspořádání summitu tlačil zejména proto, že bez něj by se mohla brzy rozpadnout jeho slabá koaliční vláda. Tvrdil, že má připraveny nové návrhy, které je ochoten prezentovat až na summitu.[82] Jásir Arafat nakonec souhlasil kvůli své slábnoucí pozici doma, ale kladl si tři podmínky: Nejprve chtěl, aby se konaly přípravné rozhovory, dále požadoval třetí fázi stažení izraelských jednotek z okupovaných území, ještě před zahájením summitu, k tomu nakonec nedošlo a USA se zaručily, že se tak stane i v případě selhání jednání. Poslední požadavek byl, že pokud jednání skončí neúspěchem, Spojené státy zůstanou neutrální a nebudou obviňovat Palestince.[83] Ani jedna z těchto podmínek však nebyla dodržena, jak se ukázalo později. Na doporučení Madeleine Albrightové Clinton 5. července rozeslal pozvánky na summit, který se konal opět v Camp David, tentokrát 11. července 2000.[84]

3.2 Průběh summitu

První setkání se uskutečnilo večer po příjezdu účastníků za přítomnosti Clintona a obou vůdců současně, kde se dohodli na procedurálních aspektech jednání. Další společná schůzka se objevila až na konci summitu, kdy se dohodli na prohlášení o neúspěchu hledání dohody. Během pobytu v Camp David jednal Clinton s vedoucími delegací buď odděleně, nebo spolu diskutovaly jen jejich týmy.[85] Prostředí položené stranou od zbytku civilizace podporovalo neformální styky mezi členy obou delegací například při společném stravování nebo sportu. Vzhledem k místu konání se přistoupilo k méně formálnímu oblečení a Američané doufali, že by to mohlo mít kladný vliv na prolomení bariér mezi nepřáteli.[86] Průběh celého summitu byl pod striktním zákazem zveřejnění obsahu jednání, stejně jako v případě prvního summitu v Camp David roku 1978. Palestinská delegace, ale průběžně informovala arabské vládce o průběhu jednání.[87] Kvůli tomu se posléze Clintonovi nepodařilo získat podporu arabských států, aby zatlačily na Arafata a přiměly ho tak k ústupnosti, protože nebyly spokojeny s průběhem summitu a podpořily Palestince. Kromě absence sdělovacích prostředků byly i další podobnosti s Cartrem, Clinton měl také mít velký podíl na snaze dosáhnout kompromisu a přislíbil značnou finanční pomoc, pokud se dohodnou, což mělo povzbudit strany k ústupkům.

Hned na začátku jednání byly znepokojivé počáteční pozice zúčastněných stran, které byly od sebe značně vzdálené a vidina úspěchu minimální. Izraelci odmítali stažení za hranice z roku 1967, uznání práva na návrat palestinských uprchlíků, odstranění osad mimo hranice z roku 1967, remilitarizaci Západního břehu a pásma Gazy a vzdání se práv nad dobytými částmi Jeruzaléma. Palestinci naopak požadovali úplné stažení izraelských sil z okupovaných teritorií, včetně východního Jeruzaléma, vytvoření Palestinského státu s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem a práva uprchlíků na návrat nebo kompenzace.[88] Jako jedno z možných řešení se jeví vyřešit méně složité a citlivé otázky formou prozatímní dohody a zbytek ponechat na další jednání. To ale Barak a zejména Arafat odmítají, pro Izraelce by částečné řešení znamenalo pouze ústupky, za které by nedostali adekvátní kompenzaci a Palestinci by dále oddalovali život ve svém státě a prodlužovali utrpení a ponížení uprchlíků v táborech.[89] Proto se shodli, že jakákoliv dohoda, které dosáhnou, musí mít kompletní, konečný a trvalý charakter, veškerá sjednaná dílčí řešení budou nezávazná.[90]

3.2.1 Izraelská delegace

Ehud Barak zvolil tvrdou strategii vyjednávání, všechny pozice prezentoval jako pevné a neměnné, buď aby donutil Palestince k ústupkům, které by ospravedlnily jeho další ústupky, o kterých tvrdil, že jsou historicky bezprecedentní, nebo aby v případě nepřijetí zůstala jeho pozice nepoškozena. Velmi se obával ústupků, které by ho mohly ohrozit na domácí politice a snažil se co nejvíce skrýt, kam až je s nimi ochoten zajít.[91] Tento přístup se ukázal jako kontraproduktivní z toho důvodu, že pokaždé když přišel s novým návrhem, ve kterém ustoupil dál než dříve a opět o něm tvrdil, že je to maximální ústupek, kterého je schopen, tak to působilo velmi nevěrohodně a pouze to podporovalo nedůvěru Palestinců vůči jeho návrhům. Ti už ale nebrali ohled na to, že další ústupky mohly být učiněny pod tlakem USA.[92]

Barak se s Arafatem během summitu ani jednou nesešel, obával se, že jakékoliv ústupky, které mu nabídne, by si mohl zaznamenat, aby se z nich dalo vycházet v příštích, důležitějších jednáních. Tato zdrženlivost k závaznosti návrhů se projevila také na tom, že během summitu bylo velmi málo z jednání písemně podchyceno, další obavy byly z úniku informací, což by mohlo vést k popuzení domácích politik, kterým by se nelíbila ochota k ústupkům a vedlo by to k dalšímu úbytku podpory a ztrátě tváře vůdců delegací.[93] Barak si ústupky schovával až na konec jednání, kam se však nedostali. Spoléhal na důvěru Palestinců v Billa Clintona (ti ho považovali za člověka, který jim naslouchá a chápe je[94]) a jeho schopnost na ně vyvinout efektivní tlak společně s Izraelem, který by je donutil k ústupkům.[95] Barak se nesnažil nijak rozvíjet vztah a budovat důvěru s Palestinci, protože takové chování vnímal jako slabost, jeho přístup byl chladně pragmatický.[96]

3.2.2 Palestinská delegace

Pozice Jásira Arafata byla oslabena stažením izraelských vojsk z Jižního Libanonu 24. května, čímž Izraelci ustoupili ozbrojenému odporu Hizballáhu a Arafatovi snahy dohodnout se s Izraelci v míru tak byly zkomplikovány, protože to byl důkaz pro palestinské militantní zastánce tvrdé linie, že nejlépe dosáhnou svých cílů bojem.[97] Z palestinské strany byla silně cítit podezřívavost k izraelským návrhům. Palestinci stále očekávali nějakou léčku a vynakládali větší úsilí na to, aby co nejméně ztratili místo toho, aby se soustředili na to, co mohou v jednání získat. Problém představovala i nejednotnost členů palestinské delegace, kteří byli velmi zdrženliví ve svých ústupcích z obavy, jak budou přijaty jejich kolegy na summitu a veřejností doma. Dalším důvodem k jejich obrannému postoji bylo čerpání síly z meziná­rodního práva v podobě rezolucí (Rezoluce 242[98] a 338[99]), které je na jejich straně, pokud by však přistoupili na návrhy a jednali o konkrétní podobě řešení, vzdali by se tak své jistoty, výměnou za jednání o návrzích, kde nemají jistotu dohody.[100] Stupňování tlaku vedlo pouze k větší podezřívavosti vůči Izraelcům a větší neústupnosti Palestinců.

Další problémy způsobily rozdíly ve vnímání podstaty konfliktu a summitu samotného. Palestinci jednání v Camp David nevnímali jako rozhodný okamžik a přijetí amerických návrhů brali pouze jako základ dalšího jednání.[101] Kritika Palestinců upozorňovala na to, že od začátku odmítali americké návrhy, zatímco nepředložili jediný vlastní. Spojené státy tak nemohly vyvíjet tlak na izraelský tým a donutit ho k větší flexibilitě, Clinton Arafata opakovaně žádal o předložení vlastního návrhu, toho se však nedočkal.[102] Palestinci se hájili tím, že opatřili odmítnuté návrhy připomínkami, na které ale nebyl brán žádný ohled.[103] Američané a Izraelci pochybovali o serióznosti Palestinců a jejich zájmu o dohodu kvůli neschopnosti Jásira Arafata předložit jasný návrh.[104] Dokonce ještě před jednáními svými plamennými proslovy radikalizoval palestinskou společnost, místo toho aby je připravoval na nutnost ústupků, bez nichž se mír neobejde. Domů se vracel jako hrdina, který se postavil a nepodlehl společnému nátlaku Spojených států a Izraele.[105]

3.3 Bill Clinton jako mediátor

Navzdory končícímu funkčnímu období se pozice Clintona zdála být silná. Obě strany v Clintona vkládaly důvěru, zejména pro jejich vřelé vztahy s ním. Je označován za jednoho z nejvíce proizraelských prezidentů a zároveň se mu podařilo zachovat přízeň Palestinců a Arafata, se kterým měl zvláštní vztah, byl to totiž první americký prezident, který se s ním setkal a jednal.[106] Také nevěděli, kdo bude jeho nástupce a jakou zaujme pozici k danému konfliktu, zejména Ehud Barak chtěl dosáhnout míru ještě za Clintona. Navzdory těmto vztahům mu ale, stejně jako v roce 1978 Carterovi, obě strany odmítaly prozradit, kam až jsou ochotny zajít, zejména kvůli silné nedůvěře mezi sebou navzájem a strachu ze ztráty tváře. Na domácí scéně byl velmi populární a veřejnost jeho snahy o mír v regionu podporovala, alespoň tedy do momentu, kdy by chtěl zatlačit na Izrael v nějaké citlivé otázce nebo požádat kongres o velkou finanční pomoc.[107]

Spojené státy v těchto jednáních plnily tři role: Představovaly hlavního zprostředkovatele potenciální mírové dohody, dohlížely na mírový proces řešení konfliktu a zároveň byly strategickým spojencem Izraele, který byl jak kulturní, tak politický partner. Je zřejmé, že tyto role si často odporovaly. USA opakovaně řešily, jak domácí politika Izraele přijme daný návrh. Nikdo ale takové dopady nekonzultoval s Arafatem.[108] USA i Izrael měly podobné vnímání podstaty konfliktu, což vedlo k snazší shodě mezi nimi. Fakt, že se mezi sebou ve většině případů shodly a zastávaly stejný názor, působil na palestinskou stranu podezřele a vyvolával dojem spolčení USA s Izraelem proti nim.[109] Jako příklad odlišného vnímání podstaty problému jsou ústupky Izraele, kde se vzdává půdy. Zatímco izraelská strana společně s USA to braly jako ústupek, pro Palestince to představovalo izraelskou zprávu potvrzující, že okupovaná půda je v izraelském vlastnictví, čímž ji zároveň odpírali Palestincům, ti to naopak chápali jako pouhé navrácení území, které jim po právu patří. K nedoro­zuměním docházelo občas i při interpretaci stanovisek jedné strany Clintonem druhé, kdy došlo k neúmyslnému zkreslení významu a vedlo k obviněním ze špatné víry ve chvíli, kdy se vše objasnilo.[110] Barak například zmocnil Clintona nabídnout Palestincům tři jeruzalémské vesnice, což následně popřel.[111]

Dennis Ross chtěl, stejně jako za Jimmyho Cartera, aby USA přišly s vlastním návrhem, o kterém by se jednalo (metoda jednoho textu). Jenomže Barak americké řešení ostře odmítl a Clinton se rozhodl raději na Baraka netlačit.[112] To se stalo i Carterovi, který ale pokračoval ve vypracovávání svých návrhů. USA však na obou summitech nebyly schopny efektivně tlačit na Izraelce ohledně palestinské otázky. Neprosazování vlastního návrhu Spojených států je jednou z jejich nejčastěji vytýkaných chyb.

Americké investice do mírového procesu v regionu Blízkého východu byly tak vysoké, že tlak na dosažení dohody byl pro Spojené státy značný. To se nakonec ukázalo jako zásadní vada. Místo toho, aby uvažovaly o ukončení jednání, což by představovalo určitou hrozbu či sankci za neposlušnost stran, tak měly plné ruce práce s „nadbíháním“ zúčastněným stranám. To zvýšilo sebevědomí Palestinců i Izraelců, kteří potom ignorovali hrozby a konečné termíny, za což nebyly žádné postihy.[113] USA tedy nebyly schopny vytvořit atmosféru časové tísně a efektivně tak tlačit na ústupky a dohodu. To se také projevilo na neschopnosti efektivně řídit jednání a směřovat ho k dohodě a často byly spíše využívány stranami, než aby prosazovaly svou vlastní vůli.

Clintonovo jednání bylo příliš váhavé, spoléhal na příhodné okolnosti a na historicky ojedinělou možnost dosáhnout míru. Clintonova umírněnost a opatrnost mohla být také způsobena politickou situací v USA, kdy byl Kongres pod kontrolou republikánů, kteří jsou silně proizraelsky orientovaní. To mu mohlo bránit v silnějším tlaku na Baraka, a proto se držel zpátky. Přátelské přesvědčování a zdání klidu se v důsledku ukázaly jako zcela neefektivní.[114]

3.4 Nedohoda

Americký prezident Bill Clinton společně s Ehudem Barakem a Jásirem Arafatem oznamují 25. července na společném prohlášení, že se nepodařilo dosáhnout dohody a formulují principy dalšího postupu. V prohlášení kladou Barak i Clinton vinu Jásiru Arafatovi za selhání jednání. Důvodů k neúspěchu bylo již mnoho zmíněno v textu, ale celkově vzato nelze označit ani jednu stranu za viníka neúspěchu. Během sedmi předcházejících let Clintona v úřadě bylo dosaženo příliš málo posunu a problém, který se snažili vyřešit je nesmírně komplikovaný. Jeho jednotlivé otázky vyžadují rozsáhlou diskusi, kterou narychlo svolaný summit neumožnil. Značné ústupky jsou nezbytné, ale strany k nim nebyly odhodlány. Představitelé stran se více zajímali, jak budou jejich ústupky vnímány doma, než na to, jak konflikt vyřešit. Domácí politická situace se ukázala jako rozhodující překážka pro všechny tři strany, v případě USA paralyzovala jakýkoliv silnější tlak na Izrael ohledně citlivých témat. Pro Baraka byl rozhodující boj o záchranu své vlády a pro Arafata jeho zdrženlivost přijmout odpovědnost za ústupky, protože konflikt se týká v zásadě všech Arabů a muslimů, společně s jeho ostražitostí a podezřívavostí.

Navzdory selhání jednoho z nejnadějnějších jednání ohledně řešení Izraelsko-Palestinského konfliktu a následným násilným střetům v oblasti, lze zaznamenat i několik úspěchů. Podařilo se zahájit jednání o nejcitlivějších otázkách sporu, které byly dosud ponechány stranou, tedy o Jeruzalému a palestinských uprchlících, a jednat o nich na nejvyšší úrovni, postup byl zaznamenán i v jiných otázkách. To může tvořit základ dalších jednání, i navzdory dohodě o nezávaznosti navrhnutých ústupků.[115] Strany si také uvědomily, že bude potřeba mnohem větších ústupků, pokud chtějí nalézt mírové řešení. To bude vyžadovat posílení domácí podpory a připravení veřejnosti na nutnost ústupků.[116]

Palestinská veřejnost odmítala územní ústupky, pro ně už byly hranice z roku 1967 dost velký ústupek a dále odmítali ustupovat. Izraelské návrhy na rozdělení území Západního břehu a Gazy navíc ukázaly malé pochopení palestinských zájmů, Izraelci si chtěli ponechat kontrolu nad vodními zdroji. Z pohledu Palestinců se jen snažili o legalizaci své okupace.[117] Dalším sporným bodem byla otázka palestinských uprchlíků, kteří utekli v roce 1948 před válkou do okolních arabských zemí, kde pro ně byly zřízeny uprchlické tábory. Uprchlíků v roce 1948 bylo kolem půl milionu, v roce 2000 jich už bylo v táborech registrováno okolo 1 300 000[118]. Pro Izraelskou bezpečnost je vzhledem k počtu uprchlíků velmi nebezpečné uznat jejich právo na návrat do svých domovů, tedy i do palestinských území před rokem 1948 a z toho důvodu i nepřijatelné pro Izraelce. Třetím citlivým problémem byla otázka Jeruzaléma. Obě strany by chtěly mít jednotný Jeruzalém jako hlavní město svého státu, důležité jsou ale zejména judaistická, křesťanská a islámská svatá místa a problém svrchovanosti nad jednotlivými lokalitami, střet kultur činí z Jeruzaléma velmi komplikovaný a citlivý problém.

Poznámky

[73] Hindlsová, L. (2004), s. 49.

[74] Hindlsová, L. (2004), s. 11.

[75] Quandt, W. (2005), s. 321, http://www.mfa.gov.il/mfa/peace%20process/guide%20to%20the%20peace%20process/.

[76] Hindlsová, L. (2004), s. 11.

[77] Guide to the Mideast Peace Process, http://www.mfa.gov.il/mfa/peace%20process/guide%20to%20the%20peace%20process/. Veselý, Z. (2007), s. 548.

[78] Quandt, W. (2005), s. 365.

[79] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 68. Quandt, W. (2005), s. 365.

[80] Hanieh, A. (2001), s. 76.

[81] Hindlsová, L. (2004), s. 120.

[82] Hanieh, A. (2001), s. 76.

[83] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 67-68.

[84] The Middle East Peace Summit at Camp David – July 2000, http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace+Process/Guide+to+the+Peace+Process/The+Middle+East+Peace+Summit+at+Camp+David-+July+2.htm.

[85] Hanieh, A. (2001), s. 79.

[86] Hanieh, A. (2001), s. 77.

[87] Quandt, W. (2005), s. 365. Hanieh, A. (2001), s. 92.

[88] Quandt, W. (2005), s. 365.

[89] Hindlsová, L. (2004), s. 123.

[90] Quandt, W. (2005), s. 371.

[91] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 69, 72.

[92] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72.

[93] Quandt, W. (2005), s. 371.

[94] Hanieh, A. (2001), s. 78.

[95] Quandt, W. (2005), s. 367.

[96] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 69, 72, 75.

[97] Quandt, W. (2005), s. 364, 367.

[98] United Nations (1967).

[99] United Nations (1973).

[100] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 71.

[101] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 63, 71, 75.

[102] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 71.

[103] Tamtéž, s. 72.

[104] Tamtéž, s. 73.

[105] Hindlsová, L. (2004), s. 124.

[106] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 66.

[107] Quandt, W. (2005), s. 366, 367.

[108] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72.

[109] Hanieh, A. (2001), s. 80.

[110] Quandt, W. (2005), s. 371.

[111] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 66.

[112] Quandt, W. (2005), s. 367.

[113] The Palestinian-Israeli Camp David Negotiations and Beyond, s. 72.

[114] Hindlsová, L. (2004), s. 130, 136, 137.

[115] Hindlsová, L. (2004), s. 129.

[116] Quandt, W. (2004), s. 370.

[117] Hanieh, W. (2001), s. 83.

[118] Ženevská konference o palestinských uprchlících, http://www.rozvojovka.cz/zenevska-konference-o-palestinskych-uprchlicich_221_103.htm.

Seriál

  1. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  2. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  3. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  4. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  5. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  6. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  7. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  8. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů
  9. Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Lukáš Hána 🕔07.12.2011 📕4.566

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře