Arizace v Protektorátu Čechy a Morava na příkladu Kolínska 2.

Autor : Bc. Filip Dudáš 🕔03.12.2011 📕10.429

2. Arizace židovského majetku na Kolínsku

2.1. Vznik nacistického správního aparátu

Dne 15. března 1939 vtrhly na okleštěné české území německé vojenské jednotky. Ty měly za úkol zlomit potenciálního nepřítele a zajistit pokojný přechod hospodářské sféry a veřejné správy pod německou kontrolu. Veškerá výkonná moc byla podle Hitlerova nařízení svěřena generálu von Brauchitschovi, který ji po té přenesl na své podřízené generála Blaskowitze pro území Čech a generála Lista pro území Moravy. Se zřetelem na uspořádání protektorátu v budoucnosti byly nositelům výkonné moci přiděleny civilní správní složky, které tvořily trojstupňovou soustavu. „Na úrovni obou velitelů armádních skupin to byli šéfové civilní správy. Střední článek představovali správní šéfové při velitelství armádních sborů. Na nejnižším stupni, který jako jediný nebyl organizačně spojen s žádným velícím místem německých jednotek, stáli oberlandráti,[56] popisuje strukturu vojenského aparátu Maršálek. Opatření vojenské správy se dotýkala jak veřejného života, tak hospodářství a můžeme je rozdělit do několika skupin podle účelu. První tvořily opatření pacifikační, jako bylo např. zákaz nočního vycházení a jakéhokoli shromažďování, druhou byly zásahy stabilizační, mezi ně řadíme zákazy neoprávněných zásahů do správy, spolkového života a hospodářství. Třetí skupinu tvořila opatření unifikační, což bylo nařízení jízdy vpravo a úředních řečí – českého a německého jazyka. Čtvrtou a poslední skupinou byly kroky kořistnické, jako např. počínající „arizace“ židovského majetku nebo stanovení nevýhodného poměru marky vůči koruně na (1:10).[57]

Vojenská správa trvala přes měsíc a správní šéfové v Čechách zůstali až do 22. dubna, než byli vystřídáni oberlandráty.[58] V čele okupační správy stál říšský protektor. Tuto funkci zastával do srpna 1943 Konstantin von Neurath. Jelínek ve své knize uvádí, kdo byl podle Hitlera protektor: „… jediným reprezentantem vůdce a říšského kancléře a říšské vlády v protektorátě.[59] Podléhala mu i celá správa česká, která na něm byla přímo závislá, zároveň byl také nejvyšším zákonodárcem.[60] V tomto rozsáhlém úřadu, který vykonával, byl hlavní osobou jeho státní tajemník. Tím byl po celou dobu trvání protektorátu bývalý poslanec Sudetoněmecké strany, vyšší vedoucí SS a policie Karl Hermann Frank. Z Hitlerova nařízení dne 27. září 1941 byl jmenován „zastupující říšský protektor“ Reinhard Heydrich, který měl za úkol zničit rostoucí protinacistický odboj a urychlit proces poněmčování v českých zemích. V rámci těchto úkolů byla také připravována Heydrichova správní reforma, která nebyla přerušena ani atentátem na Heydricha ze dne 27. května 1942. Po tomto atentátu se stává mocenským i politickým činitelem Franck. Poslední změna nastala v srpnu 1943, kdy byl K. von Neurath i formálně zproštěn své funkce, nahrazen dosavadním říšským ministrem vnitra Wilhelmem Frickem a Franck byl jmenován „státním ministrem“, což sebou neslo převedení dosavadních práv a pravomocí říšského protektora na státního ministra. Ten si vybudoval rozsáhlé Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu.

Středním článkem okupační správy byli tzv. oberlandráti, kteří svou funkci vykonávali v rámci vymezeného území, nazvaného také oberlandrát. Úřadu oberlandráta podléhaly všechny nižší úřady, služební místa a orgány v jeho obvodu, s výjimkou branné moci a soudnictví,[61] charakterizuje Jelínek rozsah výkonu oberlandrátu. Byl tvořen z několika politických okresů a do jeho čela byli dosazováni na návrh říšského ministerstva vnitra vrchním velitelem okupační armády.[62] Do obvodu kolínského oberlandrátu patřily okresy Kolín, Český Brod, Kutná Hora, Čáslav, Nový Bydžov, Nymburk a Poděbrady. Jeho vedoucím byl jmenován Eckoldt. Vůči české správě bylo oberlandrátům ponecháno na vůli, aby si sami upravili poměr, zpravidla pak české úřady měly podávat zprávy o své činnosti. Na místa českých úřadů pak v praxi byli dosazováni němečtí úředníci. Již zmiňovaná Heydrichova správní reforma však měla zásadní význam pro oberlandráty.[63] Na protektorátní úřady byla přenesena podstatná část výkonu, dosud vyřizovaná oberlandráty. K 15. červnu byly zrušeny úřady oberlandrátů v Kolíně, Kladně, Jičíně, Pardubicích, Táboře, Klatovech, Olomouci a Zlíně. Protektorát byl rozdělen na sedm obvodů se sídly v Praze, Hradci Králové, Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Moravské Ostravě a Jihlavě. Bývalý kolínský oberlandrát tak byl rozdělen mezi Prahu, České Budějovice a Hradec Králové. Se zrušením kolínského oberlandrátu byl z města přeložen Eckoldt a na jeho místo nastoupil jeho zástupce Wilhelm Hübner, který zde zastával funkci okresního hejtmana až do konce okupace.

Významnou složkou německé civilní správy tvořil systém bezpečnostních složek. Již se vstupem německé armády začala určená území obsazovat speciální bezpečnostní Einsatzkommanda, skládající se z gestapa, kriminální policie a SD.[64] Mezi nejpočetnější patřilo komando EK III Kolín, kterému velel Oskar Schäfer.[65] Z komanda byly posléze organizovány jednotlivé služebny gestapa, jejichž obvod se v podstatě kryl s obvody oberlandrátů. Gestapo bylo nejdůležitější složkou tzv. bezpečnostní policie a svou služebnu mělo i v Kolíně pod vedením již zmiňovaného O. Schäfera. Ve vztahu mezi gestapem a oberlandrátem Eckoldtem panovala vzájemná nevraživost, uvádí ve své knize L. Jouza.[66] I po zrušení oberlandrátu zůstala služebna gestapa v Kolíně dál. Společně s gestapem patřila k neuniformovaným složkám kriminální policie, která od r. 1941 měla v Kolíně také své sídlo. „Zvláštní samostatné postavení zaujímala bezpečnostní služba říšského vedoucího SS[67], která byla součástí nacistické strany a zabývala se politickým zpravodajstvím, pozorovací a pátrací činností,[68] popisuje Jouza funkci SD. Spolupracovala s gestapem, neměla však exekutivní pravomoc, své poznatky mu tedy předávala a gestapo posléze realizovalo praktická opatření. Společně s gestapem sídlila v budově oberlandrátu. S jistotou můžeme konstatovat, že všechny tři bezpečnostní složky sídlící v Kolíně společně spolupracovali na procesu „arizace“. Nejvíce se zapojilo gestapo, které vytvářelo informační síť o židovském obyvatelstvu a činilo praktické kroky. Tím není myšleno pouze zabavování majetku a zatýkání židovského obyvatelstva, ale i správa majetku či jeho přímé využití pro potřeby gestapa.

2.2. Případová studie

2.2.1. Vliv oberlandráta Eckoldta na „arizaci“ na Kolínsku

Dr. Herbert Evžen Eckoldt se narodil v Drážďanech 21. června 1906 Arturovi a Hedvice Eckoldtovým. Před válkou studoval práva v Mnichově, ve Vídni a Lipsku, kde v roce 1929 složil doktorát. Po uchopení moci nacisty v Německu v roce 1933 vstoupil do NSDAP, o rok později se stal členem NSV a NSRB (nacionálně socialistický svaz právníků).[69] Po opuštění místa v Drážďanech, odešel do Lebau, kde se stal za krátkou dobu vládním radou až do roku 1936 než byl přeložen do Zvikavy a po dvouletém působení v roce 1938 jmenován zástupcem Landrata.

Po utvoření protektorátu přišel 16. března 1939 do Prahy, kde působil krátkou dobu u CdZ (Chef der Zivilverwaltung). Dne 15. dubna 1939 byl přeložen do Kolína, kde byl ustanoven oberlandrátem. V době kdy zde působil, byl navržen na udělení „Medaile v upomínku na 1. říjen 1938“, avšak z jakých důvodů byl navržen a zdali uvedenou medaili dostal, zjištěno nebylo.[70]

V Kolíně udržoval přátelské styky s advokátem Knirschem.[71] Ten pořádal často pro své známé, obzvláště z řad Němců nákladné hony a večírky, na kterých byl Eckoldt častým hostem. Knirsch využíval této známosti s Eckoldtem k různým intervencím v záležitostech svých klientů. Většinou se jednalo o získávání povolení k cestám různých osob do zahraničí, které obstarával Eckoldt u gestapa. Je zajímavé, že se jednalo hlavně o židy, což zřejmě, alespoň zpočátku Eckoldt nevěděl. Vzhledem k jejich přátelskému poměru se Eckoldt zasadil ve své pravomoci o to, že Knirsch byl koncem roku 1939 nebo počátkem roku 1940 dosazen jako vnucený správce do Lázeňské akciové společnosti v Poděbradech. Později na požádání Eckoldta, gestapo provedlo několik prohlídek v domácnostech židovských rodin, kde byla nalezena jejich korespondence s Knirschem. Od té doby nebyly jejich vzájemné styky tak časté. Z těchto důvodů, aby mohl Knirsche z úřadu vnuceného správce odvolat, zahájil proti němu tiskovou kampaň v časopise „Der Neue Tag“, kde zmiňoval jeho styky se židy. Zanedlouho sám Knirsch požádal o zproštění této funkce. K posílení německého vlivu byl do Lázeňské akciové spol. ustanoven vnuceným správcem jistý Němec.

Dle výpovědi již zmiňovaného W. Hübnera, hodlal Eckoldt kvůli nepatrnému počtu Němců ve svém obvodě zřídit síť opěrných bodů němectví. Ty měly sloužit k vytvoření tzv. německého mostu od severu na jih a cestou posázavského údolí od východu (Jihlava) na západ (Praha).[72] K tomuto účelu mu posloužil i židovský pozemkový majetek.[73] Za účasti Eckoldta a nacisty ovládaného Pozemkového úřadu byl na velkostatek židovské rodiny Mandelíků dosazen vnucený správce W. Würfel. Z tohoto statku byl vytvořen tzv. opěrný bod, který tak jako ostatní takto zabavené velkopodniky nebyl určen k osidlování v první fázi a svěřen do péče nacisty zřízené Českomoravské zemědělské společnosti, protektorátní pobočky Německé osidlovací společnosti. Českomoravská zemědělská společnost na svěřených statcích hospodařila nebo je svěřila do nájmu, někdy jako v případě Ratboře v něm sídlili hospodářští poradci a stali se vzorem pro ostatní nacisty obsazené statky. Plán germanizace v uvedeném prostoru dal vypracovat svému zástupci Hasselovi, sám ho osobně doplňoval a dne 27. listopadu 1940 zaslal říšskému protektorovi, aby dokázal svou schopnost při plnění germanizačních plánu v duchu směrnic z Prahy.[74]

Úkolem tohoto plánu tedy bylo soustředit doposud rozptýlené Němce na politicky nejdůležitějších a nejvýhodnějších opěrných bodech. V Kolíně měl být vytvořen německý dům, ve kterém by byly soustředěny úřadovny strany NSDAP, NSV a mateřská školka. Dále bylo zamýšleno vybudování německého úředního domu, domova pro Hitler-Jugend, německého soudu, německé bankovní filiálky a další.[75] Dále např. v Chlumci měla být „arizována“ a germanizována firma Stutz ako. spol., která byla později přebudována na výrobu součástek pro stíhací letadla, v Novém Bydžově „arizována“ firma Herzfeld a Fischl, v Kutné Hoře měla být vzhledem k nepatrnému přísunu Němců ubytována německá posádka v jezuitských kolejích, zřízena škola Hitler-Jugend v nedalekém zámku Kačina a „arizována“ firma Respo.

Za zmínku určitě stojí, že v Čáslavi měla být „arizována“ a germanizována firma Kosmos, kterou vlastnili majitelé židovského původu Pavel Pick a Emil Pick. Eckoldt sem poslal dva zájemce, první byl zástupce firmy Henkel z Düsseldorfu, druhý zástupce eskomptní banky v Praze. Na podnět Eckoldta se treauhänderem stal R. Womel a následným majitelem říšský Němec Hermann Lepper. Majitelé firmy Kosmos dále vlastnili akcie továrny na líh a droždí v Trenčíně na Slovensku, které byly po osamostatnění Slovenska vyměněny za titry a převedeny na Slovenskou národní banku v Bratislavě. Eckoldt převod prováděl tím, že předložil P. Pickovi plnou moc k podpisu, jako zplnomocněnce navrhl Goldu, ředitele německé obchodní banky v Bratislavě. Pick to však odmítl a tak Eckoldt jmenoval Womelu tzv. prodejním správcem k věrné ruce, ten z podniku vyvedl 250 000 Kč, které byly za souhlasu Úřadu říšského protektora poukázány vrchnímu zemskému radovi Eckoldtovi na podporu němectví v jím spravovaném obvodě.[76]

Ve svém dopise říšskému protektorovi z dubna 1941 Eckoldt líčil, s jakým nedostatkem se jeho úřad a další německé policejně-správní složky potýkají. Řešení našel v ulici Fügnerova 279 v Kolíně, kde majitelka židovského původu A. H. Stránská pronajímala několik místností nemocenské pojišťovně. V dopise Eckoldt uvádí, že placení nájemného odstraní dosazením treauhändera.[77] Podobně si počínal i v případě služebních bytů pro potřeby oberlandrátu.[78]

Jak uvádí ve svých výpovědích Hübner, Eckoldt nepoužíval jako oberlandrát při uskutečňování svých germanizačních požadavků žádného nátlaku.[79] Stačilo aby Eckoldtův oblíbenec a zároveň zpravidla mluvčí okresních hejtmanů Růžička vyjádřil Eckoldtovo přání a z jejich strany na důkaz loajality vůči říši a k osobě jejího zástupce bylo toto přání splněno. Eckoldt také často nevystupoval při provádění tohoto programu osobně, ale posílal své pověřence jako například okresní hejtmany, místní české zastupitelské instituce a správní komise. Tímto způsobem v Kolíně a v jeho obvodě vznikla německá zařízení, která mu vynesla dobré jméno u K. H. Francka. Eckoldt byl po celou dobu svého působení v protektorátu velmi agilní a schopný, avšak pověst mu kazily jeho časté aféry a roztržky se svými spolustraníky. Existuje několik případů, kdy se přímo Franck postavil za Eckoldta a svou přímou intervencí ho zachránil.

Prostřednictvím původně přátelských styků s Knirschem a obzvláště pak prostřednictvím ředitele Draslovky v Kolíně Stöckerem, Eckoldt získal velmi dobrou znalost místních poměrů. Zejména pak v oblasti průmyslu, kdy s jejich pomocí ovlivňoval kolínskou odbočku klubu průmyslníků.[80] Kolín se stal z jeho podnětu vyhledávaným místem exkursí německých vedoucích činitelů. Mimo Francka, to byli například říšstí ministři Frick a Dorpmüller, dále říšský vedoucí mládeže Axmann a Juta Rüdigerová.[81] Ve svém postavení kolínského oberlandráta se cítil neomezeným vládcem a vyhradil si právo osobního rozhodování, ve věcech někdy i malicherných. Svědčí o tom událost z posledního dne jeho úřadování v Kolíně, kdy dal zaměstnancům najevo, že zde ještě poroučí on a proti příslušným pokynům z Prahy odvezl z Kolína veškeré zařízení své kanceláře i se služebním vozem.[82]

Z prostudovaných archivních materiálů vyvozuji jeho přímé působení na zdejší „arizaci“. Dokázal jsem, že svého postavení Eckoldt zneužil k ustanovení vnuceného správce v případě „arizované“ Lázeňské akciové společnosti v Poděbradech, firmy Kosmos v Čáslavi a další. Dle archivních záznamů jím vytvořených germanizačních plánů jsem vysledoval jeho aktivní přístup ve funkci oberlandráta a svědomité plnění směrnic, kde v několika případech využil „arizace“ k naplnění těchto plánu. Tyto plány však ve většině případů splněny nebyly, protože po Heydrichovo správní reformě došlo k reorganizaci správních jednotek a zrušení oberlandrátu v Kolíně, zároveň byl Eckoldt přeložen do Plzně, kde ve funkci oberlandráta působil do listopadu 1944, než byl opět přeložen tentokrát do Jihlavy kvůli jeho narůstajícím roztržkám a aférám. Jeho vřelý vztah se státním tajemníkem Franckem mu přinášel ochranu ve svém působení za protektorátu. Bylo s tím také spojeno jmenování Eckoldta pověřencem německého státního ministra v Čechách a na Moravě pro výstavbu opevnění před blížící se spojeneckou armádou.[83]

2.2.2. „Arizovaný“ hospodářský subjekt na Kolínsku - Rodina Glaserů a Velimská továrna na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky

Počátky velimské cikorky sahají do roku 1869 a hned od jejího počátku se úspěšně rozvíjela, o čemž svědčí její převedení na akciovou společnost v roce 1872, kdy její trvání bylo vyměřeno na dvacet let, což se také později vyplnilo.[84] V roce 1892 vnesli další podněty do rozvoje továrny noví židovští majitelé z Lenešic u Loun. Byly jimi Adolf Glaser starší a jeho švagr Adolf Glaser mladší, jež továrnu koupili a přejmenovali. V roce 1912 se měnily majetkové poměry ve firmě, kdy nejprve přišel do firmy jako třetí společník syn A. Glasera ml. Jindřich Glaser a v průběhu roku odešel jeden z jejich zakladatelů A. Glaser st. Později, v roce 1915 přistoupili do firmy i Jindřichovo bratři Alfred a Rudolf. Investiční činnost nových majitelů probíhala formou postupných úprav a přístaveb jako byly například stavba nové strojovny, továrního komínu nebo dvoupatrové budovy, ve které sídlil mlýn na cukr a kakao, pražírna a sušárny. Velimská továrna vyráběla různé kávové náhražky, čokolády a ostatní cukroviny. Nejunikátnějším produkt představovala žvýkací guma s názvem RICI, která si získala popularitu a zájem veřejnosti, avšak roku 1912 se přestala vyrábět, protože lidem prý vadilo, že se nemohla celá sníst a potom vyplivla, což považovali za marnotratnost.[85] Firma se po první světové válce musela vyrovnávat s řadou problému, např. ztrátou odbytišť v rámci monarchie, omezenými dodávkami cukru a vyhrocenými sociálními konflikty. I přesto velimská čokoláda expandovala a v roce 1921 založili Glasrové další pobočný závod ve Vídni a roku 1930 vedlejší závod v Brně, který sloužil jako sklad k expedici zakázek pro Brno a okolí. Po roce 1925 nechal otec A. Glaser právně rozdělit továrnu mezi své tři syny a z továrny vystoupil. V meziválečném období se rozvoj závodu zaměřoval zejména na výrobu cukrovinek a jejich co nejširšího sortimentu, zatímco výroba kávových náhražek, oplatek a perníčků byla udržována na dosažené úrovni. Velimská továrna byla jedním z největších výrobců ve svém oboru a toto postavení si udržela až do okupace.[86]

Většina příslušníků rodiny Glaserů v obavě před nacisty kvůli svému židovskému vyznání odešla do zahraničí, avšak Rudolf Glaser s manželkou a svými dvěma dcerami zůstali v protektorátu. Na přelomu roku 1939 a 1940 musel Rudolf Glaser opustit podnik a celá rodina se přestěhovala do Prahy.[87] V roce 1941 byla celá rodina zařazena do prvního pražského transportu do lodžského ghetta, odkud byli přesunuti do Osvětimi. Zde zahynuli Rudolf se svojí ženou, dcerám se podařilo přežít pochod smrti a dočkali se osvobození koncentračního tábora. Velimská továrna jako židovský podnik podléhala nařízení říšského protektora K. von Neuratha o židovském majetku z 21. června 1939, tzn., že do židovských podniků a živností byli dosazováni komisařští správci, tzv. treauhändeři. Do Velimské továrny, Welimer Chokoladen-Kanditen- und Kaffeesurrogatenfabrik Glaser & Co., Prag und Welim byl k 22. lednu 1940 dosazen Franz Tauchmann z Prahy, jsou však doloženy zmínky o tom, že zde již působil dříve, jelikož 6. ledna informoval své nadřízené o tom, že převzetí závodu proběhlo bez problémů, židovští majitelé odevzdali všechny potřebné zprávy, klíče a peníze a pak beze slova opustili závod. V roce 1942 se Tauchmann dostal do problémů, kvůli kterým měl být vyloučen z NSDAP. Z funkce treauhändera byl tedy odvolán a novým treuhänderem byl jmenován Walter Lebensaft, obchodník z Badenu u Vídně. Avšak zanedlouho proběhl již delší dobu plánovaný prodej firmy arizátorům, kde vedle zmíněného Lebensafta vlastnícího 20%, se vlastníky stali dva Vídeňané, velkoobchodník Karl Valka a podnikatel Lois Krüger, kteří vlastnili po 40%. Firma také dostala nový název Velimer Schokoladen, Süsswaren, Obstkonserven u. Kaffemittelfabriken Krüger & Co. Jako ředitel ale dále působil ve firmě Franz Tauchmann a v listopadu1944 mu byla udělena prokura. W. Lebensaft měsíc na to ze společnosti vystoupil, protože byl povolán do armády.

Lois Krüger, vedoucí postava firmy, začínal svou kariéru jako taxikář.[88] Na přelomu roku 1931/1932 vstoupil v Rakousku do NSDAP, ale po dvou letech, když byl několikrát zatčen, uprchl do Německa. Jako člen SA byl zařazen do automobilových dílen na místo obchodního a administrativního vedoucího v Mnichově. V březnu 1938 se při anšlusu vrátil na území Rakouska spolu s rakouskou legií. Jako Staffelführer Krüger, příslušník Motogruppe Ostmark brzy projevil zájem o zlepšení svých sociálních poměrů. K tomu napomohl jeho nadřízený W. Zeller, který o něm napsal posudek, ve kterém uvádí, že plnil uložené úkoly co nejlépe a osvědčil se jako velitel i jako kamarád. Zároveň uvedl, že po útěku do Německa ztratil svou existenci a majetek a nyní se musí starat o rodinu se čtyřmi dětmi. Na těchto základech Zeller doporučil, aby bylo přihlédnuto ke Krügerově situaci či se mu dala přednost během restitucí a „arizací“. Proto již v létě 1938 bylo Krügerovi umožněno „arizovat“ dosavadní vídeňskou pobočku Velimské továrny. Po okupaci Čech a Moravy začal usilovat o získání celé velimské firmy, když už v dubnu 1940 napsal žádost o „arizaci“. Během války přešla továrna ve Velimi z větší části na výrobu náhradních potravin, jako byl umělý med, pomazánky ze ztuženého tuku a hořčice.[89]

Poznámky

[56] MARŠÁLEK, Pavel, Protektorát Čechy a Morava, Praha, Karolinum, 2002, s. 46.

[57] Tamtéž, s. 46.

[58] JELÍNEK, Zdeněk, Nacistická okupační správa na Kolínsku v letech 1939 až 1945 (3. část seriálu "Kolínské gestapo proti partyzánům"). Práce muzea v Kolíně, sv. 3/1984, RM a OA Kolín 1984, s. 199-229.

[59] Tamtéž, s. 203.

[60] Blíže DETLEF, Brandes, Češi pod německým protektorátem : okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945; přeložil Petr Dvořáček. -- V českém jazyce vyd. 2.. -- Praha : Prostor, 2000. -- 657 s.

[61] JELÍNEK, Zdeněk, Nacistická okupační správa na Kolínsku v letech 1939 až 1945 (3. část seriálu "Kolínské gestapo proti partyzánům"). Práce muzea v Kolíně, sv. 3/1984, RM a OA Kolín 1984, s. 205.

[62] Srov. ŠISLER, Stanislav: Příspěvek k vývoji a organizaci okupační správy v českých zemích v letech 1939 – 1945, in: Sborník archivních prací, r. 13, č. 1/1963, s. 46-95.

[63] Blíže MARŠÁLEK, Pavel, Protektorát Čechy a Morava, Praha, Karolinum, 2002, s. 64 – 74.

[64] JOUZA, Ladislav; PLAVEC, Michal, … A země se chvěla, Cheb, Svět křídel, 2007, Časy pod říšskou orlicí, s. 33.

[65] JELÍNEK, Zdeněk, Nacistická okupační správa na Kolínsku v letech 1939 až 1945 (3. část seriálu "Kolínské gestapo proti partyzánům"). Práce muzea v Kolíně, sv. 3/1984, RM a OA Kolín 1984, s. 208.

[66] JOUZA, Ladislav; PLAVEC, Michal, … A země se chvěla, Cheb, Svět křídel, 2007, Časy pod říšskou orlicí, s. 34.

[67] Sicherheitsdienst des Reichführers SS, zkratka SD.

[68] Tamtéž, s. 34.

[69] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), Praha, signatura: 10-P-330.

[70] Tamtéž.

[71] Tamtéž, a násl.

[72] Tamtéž.

[73] HAAS, Antonín: Prameny k dějinám vysídlených území v tzv. protektorátu Čechy a Morava, in: Acta Regionalia – Sborník vlastivědných prací, Praha 1965, s. 132, a násl.

[74] ABS Praha, signatura: 10-P-330.

[75] Tamtéž, a násl.

[76] Státní oblastní archiv Plzeň, fond Mimořádný lidový soud Plzeň, k. č. 109, sign. LS 132/1948. Srov. ABS Praha, sign. 10-P-330.

[77] Národní archiv Praha (dále jen NA), fond Úřad říšského protektora (dále jen ÚŘP), k. č. 73, sign. 2 – Verwaltung 2. Dopis říšskému protektorovi, z 8.4.1941.

[78] Jednalo se o dům na pozemku č. 464 v Kolíně 2., kterou vlastnil majitel židovského původu pan Adler. I v tomto případě navrhoval Eckholdt dosazení treuhändera. NA Praha, ÚŘP. Dopis říšskému protektorovi, z 3.5.1940.

[79] ABS, Praha, signatura: 10-P-330.

[80] Tamtéž.

[81] Wilhelm Frick (1877-1946), říšský ministr vnitra a poté říšský protektor; Julius Dorpmüller (1869-1945), generální ředitel Deutsche Reichs-Bank; Artur Axmann (1913-1996); J. Rüdingerová (1910-2001) byla vedoucí nacistické dívčí mládeže.

[82] ABS, Praha, signatura: 10-P-330.

[83] V Jihlavě působil jako oberlandrát až do konce války. Po té byl zajat a až do března 1946 byl vězněn v americkém internačním táboře v Natternburgu., odkud byl na požádání ministerstva vnitra vydán v červnu téhož roku do ČSR. Po jeho převzetí byl předán do vazby a odsouzen k dvaceti letům vězení. V roce 1955 byl vysídlen do západního Německa. Pět let mu bylo odpuštěno z důvodu amnestie. Po vypršení trestu se stal ministerským radou na ministerstvu obrany v Bonnu.

[84] JOUZA, Ladislav, JOUZOVÁ, Miroslava, Židé v Čechách 2, Židovské muzeum v Praze, Praha, 2009, Podnikání ve sladkostech s trpkým koncem, Velimská továrna na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky a rodina Glaserů, s. 20.

[85] Tamtéž, s. 35

[86] Tamtéž, s. 38

[87] Tamtéž, s. 41-44 a násl.

[88] Tamtéž, s. 44-45, a násl.

[89] Tamtéž, s. 45

Autor : Bc. Filip Dudáš 🕔03.12.2011 📕10.429

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře