Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 2. Tradice turecké armády

Autor : Bc. Alexandr Ficker 🕔29.11.2011 📕6.818

Seriál

  1. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka
  2. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Úvod
  3. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 1. Armáda a demokracie
  4. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 2. Tradice turecké armády
  5. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 3. Vojenské převraty a zásahy
  6. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 4. Turecko a EU
  7. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Závěr
  8. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Zdroje

Podobné články

Další články autora

2. Tradice turecké armády

Na podporu tvrzení, že i armáda může za určitých podmínek fungovat jako strážce svobody a modernizace, v našem případě sekularizace, je důležité nastínit, jaké jsou historické kořeny postavení armády v turecké společnosti, dát postavení armády do určitých hodnotových souvislostí dané země.

2.1. Turecko, jako součást islámské civilizace.

Po skončení studené války s rozmachem liberalismu a demokracie se svět změnil. V předchozím období se svět dal rozčlenit do tří skupin. Tou první byla skupina výčtem nejmenší a patřily do ní dvě soupeřící supervelmoci. Druhá, patrně nejpočetnější, byla skupina aktivních či pasivních spojenců těchto velmocí, která ovšem sama o sobě nehrála až tak velký vliv, a nakonec skupina třetí, mocensky zanedbatelná, je skupina států neutrálních.[13]

V této práci je vhodné využít nového mocenského rozložení a paradigmatu, které ve své knize „Střet civilizací“ publikoval Samuel Huntington. Tento americký politolog, jako jeden z prvních, nastínil novou tezi, že nelze aplikovat západní filozofii jako univerzální prostředek. Rozdělil svět na několik civilizací, které tvoří různé státy, jež spojuje stejný ideový a kulturní základ. Ve své knize tvrdí, že budoucí konflikty vyvstanou mezi civilizacemi díky různým hodnotám a ideologiím.[14] Ne všechny myšlenkové směry, jako demokracii, či západoevropský právní systém, lze aplikovat na každý stát. Tato publikace polemizovala se směrem, jehož hlavním představitelem byl Francis Fukuyama, který ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ předestírá možnost rozšíření univerzální kultury po celém světě, která dříve či později setře národnostní, kulturní a hodnotové rozdíly[15]. Huntingtonovi kritici, mezi něž patřil i Francis Fukuyama, mu vyčítají zaujatý výběr faktů, který se hodí do jeho rozdělení světa dle civilizací a také to, že střet civilizací bývá také považován za teoretické východisko pro střet západu s čínskou a islámskou civilizací. V tomto směru se kritika zaměřuje na to, že toto dílo se snaží tento střet pouze legitimovat tím, že vytvoří nové zavádějící paradigma.[16] I přes řadu kritiků, ovšem s vědomím této kritiky, budeme z Huntingtonova náhledu v této práci vycházet.

Vycházíme-li tedy z Huntingtonova rozdělení světa na civilizace, které tvoří státy spojené historicky, kulturou a hodnotami, je jasné, že nemůžeme zařadit Turecko do západoevropské civilizace, ale že patří spíše do té islámské. Tento předpoklad vychází z toho, že Turecko vzniklo na území, které bylo přes 700 let centrem Osmanské říše. Po jejím rozpadu existovala sice snaha o příklon k západoevropské civilizaci, faktem nicméně zůstává, že z historického a hodnotového hlediska je Turecko téměř jistě možné považovat za islámský stát.

2.2. Osmanský odkaz

Pro pochopení dnešního Turecka a jeho postavení ve světě je nutné pochopit jeho dějiny, které v sobě skrývají tradicionalismus s modernizačními sklony. Historicky nejvýznamnějším obdobím pro formování tureckého myšlení a tradic byla Osmanská říše, která kontrolovala a formovala území mnohem větší, než je dnešní Turecko. Zároveň v ní byly položeny tradice turecké armády a bylo ustanoveno její výsadní postavení ve společnosti. Osmanské říši se ve 14. – 15. století podařilo vytvořit v mnoha ohledech unikátní společenský model, jehož raná podoba získala od orientalistů název „vojenská demokracie“. Jednalo se o společnost s jasně vymezenými sociálně-hospodářskými vztahy uvnitř jednotlivých vrstev obyvatelstva, jež byla na počátku mocenského vzestupu Osmanské říše.[17] V 16. století byli osmanští Turci pro křesťanskou Evropu velmi obávaným a do té doby téměř neporazitelným nepřítelem. Za to vděčili ,především na tehdejší dobu, velmi silné a modernizované armádě, která byla opravdu velkou hrozbou pro střední Evropu. Hlavní mocenskou sílu této armády tvořily jednotky janičářů, kteří byli velmi disciplinovaní a požívali mnoha výhod ve společnosti. V mocenském rozložení tehdejší Osmanské říše tvořili velmi silný prvek schopný diktovat svou vůli téměř vůči komukoliv. Turecká expanze vyvrcholila v 17. století, kdy Osmani dokonce ovládali až území jižního Slovenska a také téměř se zmocnili Vídně.

Na konci 17. století se začala projevovat neschopnost Osmanské říše udržet moderní a excelentní bojeschopnou armádu. Ekonomická, sociální i vojenská krize systému vedla k pokusům o reformy státní správy. Nelze však říci, že by se Osmanská říše nepokusila reformovat svou státní správu. Těchto reforem proběhlo vcelku mnoho, ale ani jedna se nedá považovat za úspěšnou, neboť veškeré reformy měly ten samý problém. Narážely na silnou opozici feudálů spolu s duchovními, kteří těmto reformám vyčítali neislámskost a přejímání západních prvků. Obecně se dá říci, že reformy přijímané sultány v rozmezí 17. a 19. století, byly tvořeny spíše shora, částí politických elit, se silným vlivem ze zahraničí, a tudíž pro osmanskou společnost obtížně přijatelné. Docházelo tak k vytváření duálních institucí, aniž by se vynechaly staré, již nefungující prvky. Tedy i přes zavádění kapitalistických prvků zůstával dlouho zachován patrimoniální systém a klientelismus[18]. Tyto reformy neodrážely vývoj společnosti, a proto nebyly nikdy ve společnosti plně přijaty, tak jak by mohly být. Hlavním důvodem byla neschopnost staré monarchie aktivně reagovat na rychlý vývoj ve světě a kritický pohled muslimské společnosti na opouštění původních hodnot.

2.3. Kemalismus a jeho vliv na armádu

V roce 1923 velmi úspěšný vojenský vůdce Mustafa Kemal, který byl později nazýván Atatürk (otec Turků), založil Tureckou republiku, první republiku v celém islámském světě vůbec.[19] Prvním prezidentem nové republiky byl zvolen právě Mustafa Kemal, který zároveň prosadil značnou sekularizaci státu, čímž se Turecko zbavilo jakékoliv legislativy spojené se šarí’ou.[20] Během své vlády to byl právě on, kdo vytvořil z ruin Osmanského impéria moderní Turecko, na jehož modernizaci a pro západní orientaci vynaložil obrovské úsilí.[21]

Proměny Turecka, které uskutečnil Mustafa Kemal, a které jsou v dnešní době nazývány kemalisací, je proces, při němž nezápadní civilizace odvrhne své historické, kulturní a ideové předpoklady a převezme ty západní, aby se dle nich mohla úspěšně reformovat.[22] Atatürk s podporou armády prosadil reformy mnohem radikálnější, než jaké proběhly v Osmanské říši.[23] Atatürkovy reformy se od těch osmanských lišily tím, že jejich zrod nebyl v zahraničí, ale odrážely domácí politickou scénu. Ovšem stejně jako osmanské reformy pocházely shora a obyvatelstvu byly spíše cizí, odporovaly tradicím. Na rozdíl od sultánů se Atatürkovi díky jeho popularitě podařilo získat většinu obyvatel pro své záměry, částečně i díky tomu, že v roce 1924-1925 potlačil povstání opozice (Sheikh Saidovo povstání). To posílilo význam armády.[24]

Jak již bylo výše řečeno, cílem Atatürkových reforem byla snaha o vytvoření moderního, západního státu a především státu sekulárního. Usiloval o vytvoření takového státu, který by snížil vliv náboženství na fungování státu a eliminoval i vliv feudální aristokracie. Za jeho vlády byla vyhlášena nová Ústava a přijaty zákony podle evropského vzoru. Islámské právo (šarí´a) nahradil zákoník dle švýcarského vzoru.[25]

Došlo také k reformě armády a státních institucí. Dále byly zavedeny západní míry a váhy, písmo (latinka), kalendář a mezinárodní čas, byla provedena rozsáhlá jazyková reforma. V rámci modernizačních opatření byla také zrušena polygamie a ženy získaly volební právo.[26]

Reformy měly také ekonomický charakter; snažily se o nahrazování dovozu rychlou industrializací země tak, aby se Turecko přiblížilo evropským standardům. Atatürkovi se podařilo zbavit nový stát dluhů a finančních závazků vzniklých v období Osmanské říše. [27]

Tyto velmi ambiciózní projekty narážely na feudální pozůstatky Osmanské říše, korupci, klientelismus a neblahý dopad na ně měla i světová hospodářská krize v letech 1929-32. Na jedné straně došlo k vytvoření prozápadní elity společnosti, což byl pro určitou část těchto lidí přechod snadný, neboť často studovali na zahraničních školách. Na straně druhé, ale daleko těžší, bylo příjímání reforem pro zbytek obyvatelstva. Přijímání zejména sekularizačních reforem bylo obtížné a mezi obyvateli zejména chudších oblastní nebyla sekularizace přijata dodnes. Jsme svědky určitého rozpolcení populace. Panuje zde velký rozdíl mezi městem, kde došlo k silnějšímu pozápadnění denního života, a vesnicí, kde stále přežívá islámské právo šarí´a. [28]

I když některá prosazování reforem byla velice náročnou zkouškou pro nově vzniklou republiku, celkově byla Atatürkova vláda pro Turecko velkým přínosem.

V 80. letech se v intelektuálních, ale i v politických kruzích, začínala čím dál více prosazovat tzv. Turecko – islámská syntéza, jakési pragmatické sloučení kemalismu s jeho důrazem na turecký charakter země a politického islámu v jeho sunnitském podání, která v podstatě nahradila v prvních letech republiky tolik zdůrazňovanou odluku státu a náboženství.[29] Dalo by se tedy tvrdit, že v současné turecké společnosti dochází k odklonu od tradičního kemalismu, neboť i politické elity se přiklánějí k návratu některých islámských hodnot. Můžeme tedy konstatovat, že v současné době elity, které tlačily po 60 let Turecko směrem k západní civilizaci, se nyní navracejí ke svým ideologickým kořenům islámské civilizace.

Pro účely této práce je ovšem daleko důležitější zmínit, jakou roli v kemalismu zastávala armáda a jakou roli si armáda dodnes zachovává vůči kemalismu. Pro obyvatele Turecka byla armáda ve 30. letech 19. století stále ještě institucí, která se těšila obrovské popularitě mezi obyvateli. Být příslušníkem turecké armády bylo považováno za ohromnou čest pro téměř každého obyvatele. Jak již bylo řečeno, armáda byla téměř elitní třídou již za Osmanské říše a v nové Turecké republice si své postavení dozajista uchránila. Na domácí scéně byla oslavována za roli, kterou sehrála při získání nezávislosti. Navíc byla armáda velmi těšně propojena s novým režimem, byla oporou Atatürkových reforem a po jeho smrti se také zavázala chránit jejich odkaz vůči jakémukoliv pokusu o jejich narušení, zvláště snah týkajících se naručení sekularizace.

Dá se tedy říci, že armáda navázala na svou dlouholetou tradici a využila velké podpory obyvatel. Její postavení je do velké míry výjimečné napříč spektrem demokratických států. Při vzniku Turecka nebyl ustanoven téměř žádný z výše popsaných systémů kontrol ze strany civilistů. Turecká armáda byla vždy a zůstává silně prozápadně orientovaná a dalo by se říci, že její oblíbenost mezi obyvateli jí dodávala na legitimitě fungovat jako protiváha vůči civilním úředníkům. Armáda byla za doby Atatürka modernizována a očištěna od lidí s jinými názory než těmi, které favorizovaly kemalismus. Nestala se tak nástrojem státu, ale spíše jeho oporou. Atatürk však nechtěl, aby se armáda úzce propojila s politickým děním. Proto na základě článku 148 Vojenského trestního zákoníku aktivně sloužící důstojníci nebo příslušníci armády nesměli být členy jakékoliv politické strany. Armáda byla definována jako neutrální síla zajištující podporu politickému systému. Zároveň však tento článek říká, že armáda má jako „strážce revoluce“ povinnost zasáhnout do vnitřní politické situace, pokud by hrozilo, že zachování státu bude stávající politickou scénou ohroženo. Článek 34 Armádního vnitřního zákona říká, že armáda je ústavně povinná chránit Turecký stát a zachování republiky.[30] Tyto dvě funkce, jimiž jsou ochrana státu a republikánské formy vlády, byly v historii velmi často používány tureckými důstojníky pro legitimizaci zásahů armády do politické scény země.

Druhým důvodem silného postavení armády je skutečnost, že v době Atatürka podléhal vrchní velitel armády přímo premérovi a nikoliv civilnímu ministru obranu. Po jeho smrti vyvstala otázka, zda by měla armáda podléhat ministru obrany, což je jedním z kontrolních mechanismů armády využívaných v západní demokracii. V Turecku nakonec za vlády premiéra Ismeta Inönü[31] armáda zůstala nadále odpovědna a pod vlivem premiéra, což jí v kombinaci se silnou premiérskou pozicí zajistilo silnější mocenskou pozici.[32]

Poznámky

[13] HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha , 2001., Str. 15.. ISBN 80-86182-49.

[14] Tamtéž Str. 15.

[15] FUKUYAMA, Francis. Konec Dějin a Poslední člověk. Praha, 2002., Str.19. ISBN 80-86182-27-4.

[16] FUKUYAMA, Francis. Konec Dějin a Poslední člověk. Praha, 2002., Str. 7. ISBN 80-86182-27-4.

[17] CUPALOVÁ, Marcela. Ideologie v Turecku a jejich vliv na politický vývoj. 2009. Str. 16. Dizertační práce. Vysoká Škola Ekonomická.

[18] CUPALOVÁ, Marcela. Ideologie v Turecku a jejich vliv na politický vývoj. 2009. Str.24. Dizertační práce. Vysoká Škola Ekonomická.

[19] ŠICHOVÁ, Petra. Pojetí lidských práv v islámu a jeho odraz v mezinárodních vztazích. Praha, 2009. 97 s. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů.

[20] Tamtéž

[21] HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací>: boj kultur a proměna světového řádu. Praha , 2001., Str. 73 . ISBN 80-86182-49-5.

[22] Tamtéž Str. 74.

[23] CUPALOVÁ, Marcela. Ideologie v Turecku a jejich vliv na politický vývoj. 2009. Str.25. Dizertační práce. Vysoká Škola Ekonomická.

[24] MCGREGOR, Andrew. The Shaykh Said Revolt and Ankara’s Return to the Past in its Struggle with the Kurds. Jamestown Foundation. 2008,

[25] ŠICHOVÁ, Petra. Pojetí lidských práv v islámu a jeho odraz v mezinárodních vztazích. Praha, 2009. 97 s. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů.

[26] CUPALOVÁ, Marcela. Ideologie v Turecku a jejich vliv na politický vývoj. 2009. Str.26. Dizertační práce. Vysoká Škola Ekonomická.

[27] Tamtéž, Str.26.

[28] Tamtéž, Str.27.

[29] PTÁČKOVÁ, Ludmila. Integrace alevitů a Kurdů v městském prostoru. Evropské město. 2008.

[30] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly. 2009, Str.3., [cit. 2011-05-08].

[31] Premiér RLS, vládl v letech 1938-1950 do prvních svobodných voleb. Byl nástupcem Atatürka

[32] CAPEZZA, David. Turkey's military is catalyst for Reform. Middle East Quarterly. 2009, Str.4., [cit. 2011-05-08].

Seriál

  1. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka
  2. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Úvod
  3. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 1. Armáda a demokracie
  4. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 2. Tradice turecké armády
  5. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 3. Vojenské převraty a zásahy
  6. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: 4. Turecko a EU
  7. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Závěr
  8. Armáda jako strážce demokracie? Případ Turecka: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Alexandr Ficker 🕔29.11.2011 📕6.818

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře