T-62 - Nechtěný tank

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔09.09.2011 📕18.304

Je s podivem, jak málo bylo napsáno o tanku, který počtem vyrobených kusů patří mezi nejpočetnější v poválečné historii. Popisy začínají zpravidla tím, jak si Sověti uvědomili, že tanky T-54 jsou zastaralé, a rozhodli se je přezbrojit kanonem ráže 115 mm. Jenže ono to bylo trochu jinak. Většina autorů se nezabývá tím, kde se vlastně vzal kanon poměrně atypické ráže 115 mm, navíc s hladkým vývrtem hlavně. SSSR žádnou takovou zbraň ve výzbroji neměl. Zavedení zbraně, která svojí ráží vybočuje ze zavedených standardů, přináší řadu problémů, výrobou počínajíc a logistikou končíc. Proč tedy 115 mm?

Starý kanon – nové problémy

Že je 100mm kanon D-10T, který tvořil hlavní výzbroj tanků T-54, nevyhovující, zjistili Sověti již v 50. letech. Kanon pocházel ještě z roku 1944, použité střelivo a úsťová rychlost 880 m/s nebyly v té době ničím převratným. Světlou výjimkou byly průbojné náboje BR-112D, při jejichž návrhu bylo využito zkušeností z konstrukce ukořistěných německých průbojných střel ráže 88 mm.

Stranické orgány zadaly v roce 1951 vývoj nového tanku konstrukční kanceláři KB-60 (Konstruktorskoje Bjuro), charkovského závodu č. 75. V čele konstrukčního týmu stál zkušený Alexandr Morozov, jeden z konstruktérů „čtyřkové“ řady tanků T-34, T-44 a T54.

Pro nový tank byl v OKB-9 pod vedením F. Petrova vyvíjen nový kanon D-54, ráže 100 mm, u kterého se počítalo s použitím dvoustupňového stabilizátoru. Kanon měl mít úsťovou rychlost až 1015 m/s, což by se samozřejmě projevilo na průbojnosti. Ale vývoj tak výkonného kanonu byl jedním z úskalí celého projektu.

Morozov vypracoval v roce 1953 pro kanon D-54 předběžný projekt nového tanku označeného Objekt 430. Trošku předběhneme, když prozradíme, že výsledkem vývoje byl nakonec tank T-64, jehož vývoj však kvůli velkému množství inovací nepostupoval očekávaným tempem. Proto se již v průběhu vývoje Objektu 430/T-64 hledaly alternativy.

S ročním zpožděním se k zakázce na modernizaci středního tanku dostal i konkurenční UVZ (Ural Vagon Závod) v Nižním Tagilu. Zásluhu na tom měl především ředitel závodu I. Okuňjev, který si zakázku doslova „vydupal“ díky svému vlivu na ministerstvu. UVZ měl vlastní konstrukční kancelář OKB-520, které „šéfoval“ mladý inženýr Leonid Karcev.

Jeho úkolem bylo navrhnout modernizaci stávajících tanků T-54, protože bylo zřejmé, že přezbrojení všech jednotek na nový charkovský tank neproběhne v poměru 1:1, navíc bude drahé a dlouhodobé.

Kromě toho bylo nutné myslet na spojence v „nárazníkovém pásmu“ Sovětského svazu, tedy země Varšavské smlouvy. Ty měly ve výzbroji tisíce tanků T-54. Pokud měly splnit svou úlohu, potřebovaly svoje tanky modernizovat.


Objekt 140 vyzbrojený kanonem D-54TS

Na jaře roku 1954 byly dodány první prototypy kanonu D-54, zatím bez stabilizátoru. Kanon D-54 byl zkušebně namontovaný na tank T-54M (Objekt 139), aby se ověřila možnost relativně snadného zvýšení palebné síly tanku, který se vyráběl v obrovských počtech.

V tomtéž roce byly zahájeny tovární zkoušky a střelby z místa. První fáze zkoušek byla dokončena v prosinci 1954. V červnu byl vypracován projekt jednostupňového stabilizátoru Raduga a v roce 1955 byl dokončen první prototyp.

Raduga byla v říjnu 1955 namontována do Objektu 139 a testy mohly pokračovat druhou fází, která zahrnovala i střelbu za jízdy. Ale stabilizátor byl poruchový, a tak nedošlo k sériové výrobě – ani stabilizátoru, ani tanku. V té době se již vyráběly T-54A vybavené jednostupňovým stabilizátorem Gorizont.

Slepá ulička

Pro kanon D-54 byl v UVZ z iniciativy L. Karceva vypracovaný projekt tanku označen Objekt 140. Konstruktér riskoval kádrová opatření vůči své osobě, protože projekt nebyl podložen žádným požadavkem stranického vedení, ani velením tankových vojsk. Vývojové práce byly zahájeny v roce 1954.


Protitankový kanon T-12 Rapira s hladkým vývrtem do T-62 vestavět nešel

Po neúspěšných zkouškách byly práce na stabilizátoru Raduga zastaveny a CNII-173 (Centralnyj Naučno Issledovatělskij Institut) pokračoval vývojem dvoustupňového stabilizátoru Molnija. Kanon se stabilizátorem Molnija dostal označení D-54TS (Tankovyj Stabilizirovannyj). První tři prototypy byly dokončeny na podzim 1955.

Mezitím oba projekty nových středních tanků, charkovský Objekt 430 i Objekt 140 z Nižního Tagilu dvakrát posuzovaly komise nadřízených orgánů, které vydaly upřesňující specifikace. Svědčí o tom nařízení rady ministrů č.880-524 z 6. května 1955 a nařízení ministerstva dopravního průmyslu č. 0096 z 13. května téhož roku.

V roce 1957 byl dokončen první prototyp Objektu 430 a první tři prototypy Objektu 140. Oba byly vyzbrojeny kanonem D-54TS, ale konstruktéři obou kanceláří použili po špatných zkušenostech s výrobkem CNII-173 dvoustupňový stabilizátor Metěl. Objekt 140 se tvarově podobal tankům T-54/55, ale měl prodlouženou korbu a podvozek s šesti pojezdovými koly menšího průměru. Tank byl poháněný novým motorem V-36 s výkonem 700 k, konstruktéra Artěmjeva.

Pancéřové pláty čela korby Objektu 140 měly tloušťku 100 mm a čelní stěna odlitku věže 240 mm. Objekt 430 měl čelní plát korby o 20 mm silnější, čelo věže mělo stejnou tloušťku, ale tvořil ho trojvrstvý litý pancíř s vložkou proti pronikání radiace. Kromě toho byl Objekt 430 vybaven laserovým dálkoměrem a zcela novou pojezdovou částí.


Objekt 430 z OKB- 9 charkovského závodu

Oba tanky byly podrobeny nejprve nezávislým továrním zkouškám a posléze porovnávacím zkouškám na polygonu v Kubince. Výsledky byly nepřesvědčivé. Ani jedno vozidlo neprokázalo výraznou palebnou převahu nad T-54 a závěr zkušební komise byl, že jsou pro sériovou výrobu nevyhovující.

Po šesti letech práce byly projekty ukončeny. Tanková vojska sovětské armády se nového středního tanku nedočkala a jako dočasnou náhradu dostala zdokonalený T-54, označený T-55. Obě kanceláře zahájily práce na vylepšených projektech.

Jobovy zvěsti

Silným impulzem pro urychlení vývoje nového tanku byly zprávy sovětských zpravodajců o novém britském kanonu L7. Tato zbraň musela být pro sovětské konstruktéry a technology zlým snem. Tlak v hlavni dosahoval 5500 kg/cm2. Podkaliberní rotací stabilizovaná průbojná střela APDS (Armour Piercing Discarding Sabot) opouštěla hlaveň dlouhou 52 ráží rychlostí 1478 m/s a podkaliberní střela s šípovou stabilizací APFSDS (Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot) dokonce 1500 m/s.

Kanon L7 se dostal do výzbroje nových verzí tanku Centurion Mk.8/2 a vyšších. To by nebylo tak hrozné, protože britské tanky nepředstavovaly největší hrozbu vzhledem k tomu, že v Evropě byly umístěny britské jednotky BAOR (British Army On the Rhein) jen na Rýně. Horší bylo, že kanon začaly v roce 1960 pod označením M68 vyrábět Spojené státy a vyzbrojily jím nové tanky M60A1. Postupně jím vyzbrojili nové tanky Leopard 1 i Němci, kteří stáli přímo proti sovětským jednotkám dislokovaným v NDR.


Hlavním rozlišovacím znakem T-62 proti T-54/55 je ejektor uprostřed délky hlavně kanonu

Bylo potřeba najít řešení a to velmi rychle. Úkolu se ujal Karcevův konstrukční tým. Aby se snížila možná rizika vývoje, byly za základ tanku použity prakticky nezměněné komponenty tanku T-55. Nová byla korba, která byla proti tanku T-55 delší a širší. To bylo vynuceno nutností zvětšit průměr věnce věže z 1825 na 2245 mm. Pojezdová část zůstala prakticky shodná s tankem T-55, jen se mírně změnily rozteče pojezdových kol. Proti tanku T-55 byly mezi předními koly menší rozteče, aby se kompenzovala větší hmotnost nové zbraně. Pásy byly prodlouženy z 90 na 97 článků.

Na stropní plát byla posazena věž z Objektu 140. Větší změna se týkala kanonu D-54TS, protože původně používal jednotnou munici. Manipulace s 1,1 m dlouhými náboji uvnitř tanku byla obtížná. Proto konstruktéři navrhli použití dělené munice.

Novinkou ve vybavení tanku byl systém ochrany před zbraněmi hromadného ničení (ZHN). Vnitřní prostory tanku byly přetlakované, aby se zabránilo pronikání bojových plynů a radioaktivního prachu dovnitř vozidla. Nový tank dostal označení Objekt 165.

Tovární i vojskové zkoušky probíhaly celkem bez problémů, protože většina agregátů se vyráběla sériově. Potíže se objevily jen u kanonu D-54TS, který byl vybaven pro sovětské střední tanky netypickou úsťovou brzdou. Při střeleckých zkouškách v únoru 1960 se ukázalo, že sníh zvířený úsťovou brzdou namrzá na periskopech řidiče a znemožňuje mu jízdu v bojové poloze. V létě působily stejné problémy prach a bláto.


Boční pohled na „očesaný“ T-62 ukazuje nálitky na korbě kvůli většímu průměru věnce věže

Kanon dostal zesílenou hlaveň, čímž vzrostla jeho hmotnost na 2390 kilogramů a došlo k úpravě stoupání vývrtu hlavně. Takto upravený kanon dostal tovární označení U-8TS a GRAU (Glavnoje Raketno Artilerskoje Upravlenije) ho vedlo pod označením 2A24.

Tank byl vybaven dvoustupňovým stabilizátorem Meteor. Palebný průměr tvořily jen kaliberní průbojné a tříštivo-trhavé náboje. Podkaliberní munice ke kanonu vyvinuta nebyla. Tank byl v 12. srpna 1961 nařízením rady ministrů č. 729-305 zařazen do výzbroje tankových vojsk Sovětské armády pod označením T-62A.

Kde se vzalo 115 mm?

Abychom se dopracovali k tanku T-62 v takové podobě, jak ho známe dnes, musíme se vrátit na podzim roku 1958. V té době byl v OKB-9 F. Petrova vyvinut tažený protitankový kanon T-12 Rapira ráže 100 mm, (označení GRAU 2A19). Jeho velkou předností byla vysoká úsťová rychlost a to, že nedocházelo ke snižování účinnosti kumulativních nábojů vlivem rotace.

Když kanon předvedli N. Chruščovovi, hned se zajímal, zda je ho možné vestavět do tanku. Když dostal kladnou odpověď, zajásal: „Togda davajtě, v sledujuščem godu sdělajem 200 tankov s etoj puškoj!“ (Výborně, příští rok vyrobíme 200 tanků vyzbrojených tímhle kanonem!). Jenže zástavba kanonu do tanku měla svá úskalí.

Když pozvali do Moskvy Leonida Karceva a sdělili mu, že musí Rapiru zastavět do tanku, rovnou odpověděl, že kanon se do tanku vestavět nedá. Po celodenním nátlaku to došlo tak daleko, že Karcev požádal o osobní schůzku u Chruščova s tím, že mu sám vysvětlí nesmyslnost podobného požadavku.

Důvodem byly velké rozměry munice. Jednotný náboj byl 1,2 m dlouhý. Manipulace s ním byla v korbě středního tanku prakticky nemožná. Ovšem slib, jakkoli byl unáhlený, bylo nutné dodržet. Limitem byla délka náboje, která nesměla být větší než 1,1 metru – i tento rozměr byl na hraně.

Karcev navrhl nouzové řešení – převrtat drážkovanou hlaveň kanonu D-54TS na hladkou a použít kratší náboj s větším průměrem. Zadání řešila OKB-9. Konstruktér munice V. Jaroslavskij se sice obával zhoršení balistických vlastností, ale jeho obavy se nakonec ukázaly být liché. Kanon byl vestavěný do jednoho Objektu 165 a nové vozidlo bylo přeznačeno na Objekt 166. V roce 1959 se vyrobilo několik pokusných kusů.


Pohled na zadní stranu věže, dobře je vidět příklop na vyhazování prázdných nábojnic

Odstraněním drážkování vzrostla ráže na 115 mm. Ejektor hlavně byl posunutý od ústí zhruba do poloviny její délky a na základě špatných zkušeností byl kanon zbaven úsťové brzdy. Tak spatřil světlo světa kanon U-5TS Molot (označení GRAU 2A20). Pro sovětské tankisty bylo potěšitelné, že v palebném průměru se počítalo s tříštivo-trhavými granáty pro ničení živě síly a měkkých cílů, kumulativními střelami na ničení obrněné techniky i s podkaliberní municí pro ničení nepřátelských tanků.

Díky hladkému vývrtu a výkonnému náboji dosahoval kanon U-5TS s podkaliberními střelami ZBM 21 úsťové rychlosti 1600 m/s. V tomto parametru překonal i britský L7. Při porovnávacích zkouškách s kanonem D10TS se ukázalo, že nový kanon má téměř dvojnásobný účinný dostřel, ale kvůli absenci vývrtu poněkud nižší přesnost. Nicméně vysoká úsťová rychlost a průbojnost podkaliberní munice tuto vadu více než kompenzovaly.

Kanon byl vestavěný do nové věže, která odstraňovala největší nedostatek věží tanků T-54/55, kterým byly stropní pláty navařené do výřezu v odlitku. Zástupce hlavního konstruktéra I. Bušněv navrhl použít kompletně litou věž. Úkolem byl pověřen F. Berkovič, který se svým týmem dokázal během tří měsíců postavit prototyp nové věže.

Po schválení byly první tři prototypy podrobeny ostřelovacím zkouškám, které prokázaly vyšší odolnost proti T-54/55. V létě 1961 byla nová věž vyzbrojena kanonem U-5TS, celek byl osazen na podvozek Objektu 165 a nové vozidlo bylo označeno Objekt 166.

Během střeleckých testů se ukázalo, že při požadované rychlosti střelby se z prázdných nábojnic výkonné munice uvolňovalo velké množství spalin. Ventilátory nestačily spaliny odsávat a hrozilo přiotrávení osádky. Proto byl tank vybaven systémem na vyhazování prázdných nábojnic z věže.

Mechanismus poháněný zákluzem kanonu vyhazoval prázdné nábojnice speciálním příklopem na zadní straně věže. Díky tomu nemusel nabíječ ukládat prázdné nábojnice do tubusů zásobníků. Stejná úprava věže byla zpětně aplikována i na Objekt 165.

Objekt 166 byl 12. srpna 1961 nařízením rady ministrů č. 729-305 zařazen do výzbroje tankových vojsk Sovětské armády pod označením T-62. Celý proces zařazování do výzbroje ale nebyl zdaleka takovou idylkou, jak by se z textu mohlo zdát. Při pozornějším čtení zjistíte shodu v datech zařazení T-62A a T-62 do výzbroje, což mělo své důvody.

Bez nervů to nejde

V té době byl velitelem pozemních vojsk Sovětské armády poněkud cholerický maršál V. Čujkov. Veterán bojů u Stalingradu byl známý teatrálními výstupy a mluvou pouličního dlaždiče. Když k němu v roce 1960 prosákly informace o novém britském kanonu L7, začal zjišťovat, co může Sovětská armáda postavit nové hrozbě ze Západu.

Na „výslech“ si předvolal velitele tankových vojsk maršála P. Poluborjarova a další zástupce GBTU (Glavnoje Broně Tankovoje Upravlenie). Ti zprvu mluvili o vývoji nového tanku Objekt 430, ale museli přiznat, že konstruktéři se zatím neúspěšně potýkají s odstraňováním nedostatků a kanon D-54TS Objektu 165 (T-62A) měl k výkonům L7 také daleko.

Nakonec zmínili, že v Nižním Tagilu vyvíjejí tank s kanonem ráže 115 mm, ale že se mu zlomilo vahadlo podvozku. Čujkov a chytil jeden ze svých záchvatů a přítomné „seřval“, ať mu: „… nevykládají nesmysly o zlomeném vahadle, že chce ten kanon, kdyby mu ho měli dovézt přivázaný praseti na hřbetě“.

Delegace GBTU se vydala do Nižního Tagilu zjistit u ředitele Okunjeva, jak rychle by bylo možno dostat Objekt 166 do výroby. Ten jim řekl, že Objekt 166 se vyrábět nebude, protože už se vyvíjí modernější Objekt 167.


T-62 využívá řadu agregátů z řady T-54/55, proto jsou si dost podobné

Následovalo předvolání do Moskvy na zasedání rady vojensko-průmyslového komplexu, které vedl maršál Ustinov. Okunjev po celodenní „debatě“ nakonec souhlasil se zařazením Objektu 166 do výroby od července 1962. Rada přijala zmíněné nařízení č. 729-305.

T-62A s kanonem D-54TS byl zdánlivě nepochopitelně zařazen do výzbroje proto, že kanon měl tvořit hlavní výzbroj nového charkovského tanku, za jehož vývoj byly utraceny „nekřesťanské peníze“. Ale tento pokus o záchranu nevyšel. V březnu 1962 padlo rozhodnutí o omezení počtu typů tanků a T-62A do výroby vůbec nešel.

V roce 1961 byl Objekt 166 vyroben v pokusné 25kusové sérii. Tanky se dostaly do výzbroje jednotek Přikarpatského vojenského okruhu a sloužily především k výcviku a seznámení vojáků s novou technikou.

Od 1. ledna 1962 byl výrobní závod č.183 uzavřen, kvůli nezbytné rekonstrukci. V hale, kde se vyráběly korby, byla přestavěna svařovací linka, byly instalovány nové karuselové soustruhy na obrábění věnců věží a provedly se další úpravy. 1. července se brány závodu znovu otevřely a byla zahájena sériová výroba tanku, který svět zná pod označením T-62.

O nový tank se samozřejmě začali zajímat zahraniční vojenští pozorovatelé, ale kvůli důslednému utajování se jim příliš nedařilo. První veřejné představení nového tanku se uskutečnilo až v roce 1967 na tradiční přehlídce pořádané k výročí Říjnové revoluce. 7. listopadu projelo Rudým náměstím 20 tanků 4. gardové kantěmirovské divize.

K prvnímu „bojovému nasazení“ nových tanků došlo v srpnu 1968 při okupaci Československa. Vzhledem k tomu, že naši politici už podruhé v novodobé historii zabránili vojákům použít zbraně k obraně vlasti, neměli okupanti z tohoto tažení co vyhodnotit.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔09.09.2011 📕18.304

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře