Správný druh terorismu nalezen

Autor : Ota Ulč 🕔08.09.2011 📕5.420

Všichni muslimové nejsou teroristé, ale většina teroristů muslimy jsou.

S výkřiky „Alláh je veliký!“ islámští únosci 11. září 2001 se letadly strefili do mrakodrapů a způsobili větší ztrátu životů, než se Japoncům 7.prosince 1941 povedlo na havajském ostrově Oahu. Tehdy prezident F.D. Roosevelt zareagoval prohlášením v Kongresu o hanebném útoku japonského císařství.

Doba se notně změnila. Po 11. 9. 2001 prezident G.W. Bush přispěchal s ujištěním, že islám je náboženstvím míru a že teď jsme ve válečném stavu proti mezinárodnímu terorismu. (Dočítám se o přirovnání k Winstonu Churchillovi, kdyby on na bombardování Londýna německou Luftwaffe v roce 1940 byl reagoval vyhlášením válečného stavu nepříteli jménem Blitzkrieg.)

Od Bushe jsme ještě dál pokročili: Barack Hussein Obama vydal zákaz použít slov jako „džihád“ či „islamisté“ v souvislosti s teroristickými počiny jménem džihádu se angažujících islamistů. Nastalo mlžení, příval eufemismů, sémantického šperkování.

Z oficiální mluvy Washingtonu ledacos zmizelo: žádná již zmínka o "islamic terrorism", nic již o džihádu, ale pouze neurážlivé dvousloví "violent extremism". Terorista, který v Izraeli vyhodí mateřskou školku do povětří, ovšem není, nemůže být terorista, ale toliko jakýsi militant. Žena, která vešla do restaurace, pojedla, zaplatila a načež se odpálí a zabije dvacet lidí, z krvelačné sadistky se stane „mučednice“ (martyr). Když na texaské vojenské bázi Fort
Nidal HasanHood muslimský psychiatr Nidal Hasan, s opakovaným výkřikem Allahu Akbar, že Bůh je ten největší, se pustil do střelby a zabil třináct lidí, vzdor svému důkladnému ponoření do islámu, své elektronická komunikaci s ultrafanatickým velebníčkem Anwarem al-Awlaki, v USA narozeným, nyní na neznámé adrese v v Jemenu, byl oficiáně devalvován na „isolated extremist“. Přispěchali sympatizující pracovníci v mediích, s vysvětlováním, že Hasan přece mohl být obětí „post-traumatic disorder“, zaviněného jeho zkušeností na bojišti, kde se však nikdy nevyskytl.

(Prozatím nejposlednější novinka politicky korektního vylepšování: televizní zpráva 5.srpna 2011 o příkazu z Washingtonu nezmiňovat se o muslimství střílejícího muslima Hasana.)

Tvořivě je též vylepšován profil mohamedána s jménem Faisal Shahzad, jenž po pětiměsíčním pobytu ve Waziristanu se vrátil do New Yorku, kde na Times Square se neúspěšně pokusil odpálit bombu. Eric Holder, Obamův ministr (Attorney General), odmítl odpovědět, zda tento Faisal byl motivován radikálním islámem. Různí interpreti se vyslovili. Dle Michaela Bloomberga, primátora New York City, dotyčný tak třeba jednal z popuzení nad vysokým účtem za zdravotní ošetření. Publicista Ezra Klein z vlivných novin Washington Post usoudil, že to mohlo být kvůli komplikacím s bydlením v Connecticutu.

V Berlíně se pochodovalo na podporu velkořezníka Saddama Husseina, s doprovodem tříletých dětí oblečených do výstroje teroristů, jen se explodovat. Toto úsilí media prezentovala jako „mírovou demonstraci.“ (Dodatečně jsem se dozvěděl (z Financial Times, 14. 8. 2006) o výsledku průzkumu veřejného mínění evropské veřejnosti, který provedla instituce jménem European Commission. Zjistila, že 53 procent obyvatel kontinentu za hlavního pachatele, ohrožujícího světový mír, pokládá USA a ještě hanebnější, s 59 procenty, je Izrael.)

Pokračujme v takovém posunu uvažování: Já zabiji a svůj zločin zdůvodním jako obranu před neexistujícím nebezpečím. Zajisté se najdou obránci správnosti, oprávněnosti takové interpretace. Případně s vylepšenou verzí, že Američané si své mrakodrapy sami zničili. Příkladem úchylného uvažování z českého prostředí nám poslouží nikoliv nevýznamný činitel na Hradčanech. Prozatím marně pídím po precedentu s obviněním, že Američané katastrofu v Pearl Harbor si též zorganizovali, vlastní loďstvo potopili.

- - -

Prezident Obama si ve světě získal oprávněnou reputaci onoho apologizer-in-chief, s omluvami za všemožné nectnosti Ameriky, se sklony k vřelejším stykům s nepřáteli než s dosud zbývajícími přáteli, spojenci své země. Nepostrádá zábrany k hagiografickému velebení islámu. Svůj oslavný projev v Kahiře, který si podle tvrzení Rahna Emanuela, (jednoho z nejvlivnějších spolupracovníků, z Bílého domu přesídlil do Chicaga ve funkci primátora) hodnotí jako jeden ze tří zcela nejvýznamnějších v jeho životě. Psán s asistencí doprovázejícího poradce Rashada Hussaina, přeborníka v memorování Koránu, zdůraznil ohromný kulturní, vědecký, umělecký, filozofický podíl, obohacující celý svět. V proslovu k zákonodárcům v Turecku ujišťoval takto: „Vyjadřujeme své hluboké ocenění pro islámskou víru, která po dobu mnohých století přispěla k utváření světa – včetně mé vlastní země.“ Ano, islamisté zejména 11.září 2001 poznamenali Ameriku značně.

Méně oslavné je podrobné hodnocení OSN (UNDP - United Nations Development Program), objektivní studie, jíž se z pochopitelných důvodů dostalo pramálo publicity. Zabývala se totiž socio-ekonomickým výkonem všemožných regionů ve světě a ten arabský dopadl prabídně, hůř než ubohé, na žebrotu odkázané africké státy či pseudostáty, například podle krirérií gramotnosti, postaveni žen a všeobecného využití lidského potenciálu. Závěrečná diagnoza, že muslimská oblast - 22 členských států Arabské ligy, od Mauretánie po emiráty v Perském zálivu, je v podstatě tzv. dysfunctional - chabě si počínající. Se vším tím bohatstvím, paláci ze zlata, vzdálenost mezi životním standardem bohatých a chudých je astronomická, přínos, obohacování lidstva znalostmi je minimální. Celkový počet tam publikovaných knih v překladu je menší než v bankrotu se potácejícím Řecku. Odvolávat se na náramné výkony dávných předků jen podtrhuje trapnou pravdu bídné současnosti. V druhé polovině minulého století, po éře pan-Arabismu, všelijakěho experimentování s nacionalismy a socialismy, se prosazuje pan-Islamismus, s ideou, že islámská moc, důstojnost a prestiž se prosadí terorem, proti němuž ona beznabožská, nemravná západní civilizace je výtečně zranitelná. To se dokázalo v září 2001 v New Yorku, v roce 2004 na železnici ve Španělsku, roku 2005 v Londýně v metru. Nemělo by nás překvapovat nynější nostalgické bažení odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám, prosadit globální islámský kalifát krví a železem, ve jménu islámu, tolik přece mírumilovného náboženství.

- - -

Zpět k americkým břehům: z rebelie, známé jako Boston Tea Party, vzešla revoluce, válka, svržení koloniálního jařma, vyhlášení nezávislosti (1776). A teď nedávno (2009) se zrodila její současná konzervativní varianta, socio-politické hnutí, motivované rostoucím přesvědčením, že tato Amerika se příliš odchýlila směrem, nesdíleným většinou jejích obyvatel. Překvapivě značná populistická vlna, zdůrazňující fiskální zdrženlivost, nežít na dluh, na úkor příštích generací. Je to dost neobvyklá kombinace konzervatismu a radikalismu, hnutí převážně spontální, bez národní organizační struktury či dokonce nějakého federálního velitelského centra. Svou nečekanou popularitou tato Tea Party natolik překvapila a popudila mediální establišment s převážně levicovou orientací, že zareagoval protiútokem - obviněním z rasismu, hříchu nejhroznějšího.

Vyrojila se vybájená tvrzení o konfrontacích před budovou Kongresu ve Washinghtonu, o urážkách, tupení zejména černošských zákonodárců. Napadení se domáhali důkazů, s nabídkou odměny sto tisíc dolarů za důkaz o jakémkoliv rasismem čpícím projevu - slovem, obrazem, plakátem. Leč vzdor přítomnosti přemnoha kamer a magnetofonů, nikoho se nepodařilo najít, aby přišel a inkasoval tam čekající pomlázku.

Od obvinění z rasismu se tedy pokročilo k terorismu. Steven Rattner, bývalý kádr v Obamově administrativě, v televizním MSNBC interview charakterizoval Tea Party jako teroristy, obalené třaskavinami, kteří v dopravní špičce na Times Square v New Yorku hrozí vyhozením celé země do povětří. William Yeomans, někdejší pobočník Ted Kennedyho, nyní profesor práva, označil Tea Party jako hostage-takers - rukojmí se zmocňujících full blown teroristů. Vlivný publicista Thomas L. Friedman přirovnal Tea Party k teroristickému Hizboláhu. Kongresman Steny Hoyer obdařil tyto své politické protivníky přirovnáním k ruské ruletě, s revolverem, jehož každá kulka je namířena zasáhnout prezidenta. Viceprezident Joe Biden se rovněž o této politické opozici vyjádřil jako o teroristech (což pak, vzdor přítomným svědkům jeho výroku, popřel).

Každopádně, otázka je pokrokovými mysliteli zodpovězena: Čajovníci a nikoliv džihádisté jsou tím největším nebezpečím.

- - -

Na rozdíl od míšence Obamy, syna bělošky, mi daleko víc imponuje stoprocentní černoch Allen West. Původně povoláním voják, s hodností plukovníka, velmi populární velitel své jednotky v Iráku. Vyznamenával se svou iniciativou na bojišti, jeho řešení vedlo k záchraně několika jeho lidí, kteří ve vřavě bitky padli do zajetí. Westovi se podařilo zmocnit se jednoho z nepřátel, z něhož se marně snažil vymámit informace o osudu zajatců. Dotyčný odmital vypovídat, West vzal pistoli a vystřelil směrem k jeho rozkroku, s informací, že příště se už strefí. Nebylo třeba, potenciální eunuch se dovtípil, rozpovídal a zajaté Američany se podařilo najít a vysvobodit.

Za záchranu životů svým neobvyklým, úspěšným a absolutně nekrvavým počínáním plukovník neobdržel medajli, ale s odkazem na vojenské předpisy byl donucen z armády odejít. Jako civilista se dal na politiku, docílil zvolení do Kongresu ve Washingtonu, kde teď reprezentuje voliče z oblasti na jižní Floridě.

Získal jsem video záznam s jeho vystoupením na konferenci Hudson Institutu.

Tam s uvedením přesných údajů přednesl nepříjemné samozřejmosti. Doporučil podívat se na webové stránky džihádistů a jejich tvrzení o nutnosti nesmiřitelné války proti nepříteli, jímž je každý infidel. Islámský teerorismus přece není zrada, úchylka, popření onoho údajného "náboženství míru". Islámisté činí jen to, co jim Korán nařizuje. Víc než stokrát je v něm opakovaná výzva, příkaz k násilí vůči křesťanům, židům, všem nevěřícím psům.

Takový zákonodárce se pozvání k dýchánku od současného dočasného nájemníka Bílého domu nedočká. Neměl bych potíže při volbě, komu z nich dát přednost.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔08.09.2011 📕5.420

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře