Jan Žižka z Trocnova

Autor : Karel Oktábec 🕔12.07.2011 📕21.131

I. Úvod

Málokterá z našich historických osobností vyvolává u většiny lidí tak protichůdné reakce jako husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova. Bývají totiž buď bezvýhradně obdivné, anebo naopak bezvýhradně odsuzující. Podle jedněch to byl schopný vojevůdce a horlivý vlastenec, podle druhých to byl sice schopný vojevůdce, ale zároveň nelítostný vrah a lupič. Pravdou je, že v případě většiny vojenských velitelů se (jak ochotně potvrdí každý uvědomělý pacifista) tyto dvě charakteristiky nemusí nutně vylučovat, ba právě naopak. Pomineme-li ono vlastenectví, které má každý voják jaksi „v popisu práce“, pak na vyšších velitelských funkcích málokdy uspějí muži, jejichž převažujícími osobními vlastnostmi jsou laskavost a nezištnost...

Zde je ovšem nutno v zájmu objektivity poznamenat, že co se osobní nezištnosti týče, byl Jan Žižka mezi ostatními vojenskými veliteli oné doby vzácnou výjimkou. Ze všeho movitého i nemovitého majetku, kterého se jím vedená vojska zmocnila, si pro sebe ponechal pouze dřevěnou tvrz Řádu německých rytířů poblíž Litoměřic, kterou přestavěl a pojmenoval Kalich.

Jedním z mála, kdo tuto Žižkovu osobní nezištnost úsměvně zpochybňuje, je velký vlastenec a autor četných pohádek o české historii Alois Jirásek, jenž ve svých Starých pověstech českých píše, že Jan Žižka „... mnohých měst a hradů dobyl, ale všude všechnu kořist popřál bratřím. Sám si nenechal nic, toliko prý „pavučiny“. Říkával prý v dobytém místě, ať si jdou bratří po kořisti, on že bude toliko pavučiny smejčiti. To byly v komínech kýty, uzené maso...

Stopy, které v dějinách českých zemí zanechala Žižkou vedená vojska, byly zkrátka velmi výrazné a jsou dostatečně zdokumentovány nejen pohádkáři (bohužel častěji čtenými), ale i opravdovými historiky. Jak je to ale se stopami, které za sebou slavný vojevůdce zanechal nikoli jako veřejný činitel, ale jako soukromá osoba? Co o něm vlastně po této stránce víme?

II. Žižka v pramenech

Dne 3. dubna 1378 přivěsil jakýsi Jan řečený Žižka z Trocnova (de Trucznow) svoji pečeť se znamením raka na svatební smlouvu zemana Mikuláše Plachty z Boršova, stávaje se tak svědkem při zapsání věna Mikulášově manželce.

Dne 10. července téhož roku se Jan Žužka (!) z Trocnova (de Trocznow) stává ručitelem (rukojmím) Jaroslava z Kropné, který si od dvou budějovických židovek vypůjčil tři kopy a deset grošů.

A do třetice toho roku, 1. srpna 1378, je Ješek (Jan) řečený Žižka z Trocnova ručitelem Matěje z Holkova při prodeji jeho újezdského zboží.

Roku 1381 zemřel bez přímých dědiců vladyka Mikeš z Trocnova a o jeho statek se přihlásil jakýsi Ješek z Trocnova. Marně, statek nakonec získal Pešek (Petr) z Trocnova, který dvorskému soudu prokázal, že – řečeno moderní terminologií – žil s Mikešem „ve společné domácnosti...

Konečně roku 1384, stvrzuje Jan zvaný Žižka (Zyzka) z Trocnova prodej svého pozemku v Čeřejově – při té příležitosti se objevuje i jméno jeho manželky Kateřiny. Ručitelem při prodeji je mu pochopitelně Matěj z Holkova...

Jména Žižkových rodičů byla objevena v nekrologiu českokrumlovských minoritů z let 13901400: „... Řehoř, otec Jana řečeného Žižka, matka Johana a manželky obě jeho Kateřiny, se svými předky.

Zhruba z r. 1406 pocházejí výpovědi rožmberskými úředníky vyslýchaných lapků: „A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkóv vzěli jsú herynky a že on a Troskovec odpověděli pánu a že Žižka vzebral vozy a pánu odpověděl... A také, že Matěj kupcóm vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka... (Popravčí kniha pánů z Rožmberka)...

Listem ze dne 27. července 1409 nařizuje král Václav IV. budějovickým měštanům, aby urovnali svůj spor s Janem Žižkou z Trocnova. List začíná slovy:

Věrní milí! Jakož jsme Jana řečeného Žižku z Trocnova, věrného našeho milého, v milost naši přijali a jemu všecky výtržnosti, kterých se dotud proti nám a proti koruně našeho království Českého dopustil, milostivě prominuli...

Roku 1410 dobylo polské vojsko hrad Řádu německých rytířů Radzyň. Podle polského kronikáře Jana Dlugosze byl novým velitelem hradu jmenován český žoldnéř Jan Sokol z Lamberka, v jehož družině byl také „Žižka, Čech, v pozdější době slavný vůdce vojsk českých...

Roku 1414 se mezi dvořany krále Václava připomíná jakýsi zeman Janek jednooký, zastávající službu králova dveřníka (vrátného). Roku 1416 se připomíná znovu, tentokrát již ne jako dveřník, nýbrž jako služebník u královského dvora.

30. července 1419 zaútočili účastníci nedělního procesí, vedeného knězem Janem Želivským, na radnici Nového Města pražského a dopadené konšely vyházeli z oken. Zda se této první násilné akce milovníků boží pravdy zúčastnil i královský dvořan Jan Žižka z Trocnova je sporné, nicméně autor latinsky psané Třeboňské kroniky píše, že „... Zde od radnice počal Žižka býti proslulým (recipi in fanam – brán na slovo), neboť tu počal válčiti až do konce života svého...

25. října 1419 dobyla novoměstská obec vlažně hájený královský Vyšehrad. K této obci, jak píše Vavřinec z Březové (jenž se o Žižkově účasti na dobytí novoměstské radnice kupodivu nezmiňuje), "... se přidal Jan Žižka, dvořan svrchuřečeného krále Václava...“

V listopadu téhož roku, po uzavření příměří s královskou stranou, „... sešli se do města Plzně mnozí milovníci přijímání z kalicha a zvláště pan Břeněk ze Švihova, pan Valkoun z Adlaru a Jan Žižka, dvořan nebožtíka českého krále Václava, s jistou svou družinou z Prahy, a vyhnavše protivníky pravdy, uzavřeli se v tom městě proti královně Žofii a pánům i ostatním stoupencům...“ (Vavřinec z Březové)

V březnu roku 1420 vydali výše zmínění „milovníci kalicha“ Plzeň královskému vojsku a odešli do nově založeného (či spíše dobytého) Hradiště hory Tábor. Cestou je u Sudoměře napadlo několik panských houfů. Došlo k bitvě, v níž padl Břeněk ze Švihova. Ostatní dorazili do Tábora, jehož obyvatelé si počátkem dubna 1420 zvolili obvyklé čtyři čtvrtní hejtmany, „... ke kterým by vzhlíželi jako k vůdcům, totiž Mikuláše z Husi, Jana Žižku jednookého, někdy dvořana králova a obzvláštního horlitele za zákon Kristův... Zbyňka z Buchova a Chvala z Řepice...“ (Vavřinec z Březové).

Tolik některá fakta. A závěr? Tak především - vzato přísně podle dobových pramenů, existuje vlastně pět Žižků - Žižka SVATEBČAN, Žižka LAPKA, Žižka KAJÍCNÍK, Žižka DVOŘAN a Žižka HEJTMAN. Žižka SVATEBČAN se vynořuje r. 1378 a mizí r. 1384, po prodeji svého čerejovského lánu. Tento Žižka je v pramenech (až na jedinou výjimku, kterou je žádost o statek zesnulého Mikeše z Trocnova) jmenován celým jménem Jan (Ješek) řečený Žižka z Trocnova.

Žižka LAPKA je ten, kterého rožmberská popravčí kniha (stejně jako obdobný právní dokument jihlavský) nazývá neméně důsledně pouze Žižka. Označení lapka (lupič) není ovšem v tomto případě nejpřesnější. Dotyčný Žižka totiž řádně „odpověděl“ nepřátelství, takže z hlediska feudálního práva nelze jeho počínání nic vytknout. Zabavení nákladu slanečků není za těchto okolností loupeží, nýbrž právoplatnou válečnou akcí.

Žižka KAJÍCNÍK se objevuje v králově listině z roku 1409 opět pod celým jménem – Jan řečený Žižka z Trocnova.

Žižka DVOŘAN je (snad) totožný s panošem jménem Janek jednooký, uváděným v novoměstských soudních knihách roku 1414 jako královský dveřník a roku 1416 již pouze jako řadový královský dvořan. Snad...

Konečně poslední Žižka – Žižka HEJTMAN, vstupuje do dějin rokem 1419, kdy se (ať již ve věku 40 nebo 60 let) aktivně zapojuje do husitské revoluce...

Otázkou, zda lze těchto pět Žižků sloučit v jednoho jediného, se zabývaly celé generace historiků. Zabývaly se jí marně. Nebo – skoro marně. Určité jednoty názorů bylo dosaženo v tom, že Žižka HEJTMAN je (přes onoho Janka jednookého a přes obránce polské Radzyně) totožný s Žižkou DVOŘANEM, Žižkou KAJÍCNÍKEM a (díky obsahu králova listu) s Žižkou LAPKOU. Tady však veškerá shoda názorů končí. Sloučit Žižku husitu, dvořana, kajícníka a lapku v jedné osobě s Žižkou SVATEBČANEM se nepodařilo. Podle Václava Vladivoje Tomka (1818-1905) byl Jan Žižka, vítěz od Sudoměře, synem Jana Žižky, svatebního svědka. Podle Františka Palackého (1798-1876), Augustina Sedláčka (1843-1926) a většiny pozdějších historiků byli oba jednou a toutéž osobou...

Na mnoha stranách bychom museli rozebírat důvody pro i proti“, napsal roku 1967 o problému Žižkova věku současný historik František Šmahel (nar. 1934), „a přitom bychom ani o krok nepostoupili v řešení této záhady. Není-li jednoznačného svědectví, které by obstálo v kritické analýze, nezbývá nic jiného, než připustit obojí možnost výkladu...

III. Žižkův věk

K určitému posunu v otázce Žižkova věku došlo roku 1910, kdy byly v zazděném výklenku čáslavského chrámu sv. Petra a Pavla nalezeny kosterní pozůstatky dvou mužů a jedné ženy. Část jedné z mužských lebek vykazovala stopy po zhojených poraněních obou očnic. Antropologové dospěli k závěru, že muži bylo 40-50 let a že levé oko ztratil již v dětství, zatímco poranění pravého oka utrpěl jen několik let před smrtí. Protože tento věk i časová posloupnost obou zranění vcelku odpovídaly dochovaným historickým zprávám, byl nález označen za možné pozůstatky Jana Žižky. Původním místem Žižkova pohřbu byl sice roku 1424 chrám sv. Ducha v Hradci Králové, ale ostatky byly někdy koncem 15. století převezeny do Čáslavi, takže se docela dobře mohlo o Žižku jednat.

Určený věk odpovídal Tomkově teorii o dvou Janech Žižcích – otci a synovi. Stoupenci teorie o Žižkovi jediném však právě proto nález odmítli. Přední z nich, historik Josef Pekař, napsal „...není žádného vážného důvodu proti předpokladu, že Žižka let 1378 až 1384 je táž osoba jako Žižka let 1419—1424; ,,Žižka" je přezdív­ka osobní a znamená podle vší pravděpodobnosti jednookého; kdyby Jan Žižka, jmenovaný v listinách r. 1378 a 1384 byl otcem našeho Žižky, musil by jméno Žižky zděditi po otci i bratr Žižkův Jaroslav; ten však nikdy Žižkou nesluje. Krátce: je-li lebka domněle Žižkova v Čáslavi nalezená (lebka, jež prý náležela muži od mládí jednookému), jak se tvrdí, lebkou muže asi padesátiletého, tedy to nemůže býti lebka Jana Žižky z Trocnova...

V 80. letech dvacátého století bylo stáří zesnulého muže upřesněno moderními metodami na 60-65 let, a protože tento věk a časová posloupnost obou zranění rovněž odpovídaly dochovaným zprávám, dospěl iniciátor této akce, publicista Miroslav Ivanov k závěru, že se s pravděpodobností na 99,99 % jedná o tělesné pozůstatky slavného vojevůdce...

Pokud by tomu skutečně tak bylo, byla by otázka Žižkova věku vyřešena – a náš Žižka SVATEBČAN z roku 1378 by se konečně sloučil se Žižky ostatními. Jenomže testy DNA provést nelze, zato najít vhodný kus lebky pro dobře míněný podvrh by v průběhu uplynulých staletí nemusel být zase takový problém. Což musí připustit každý, kdo někdy navštívil některou z českých kostnic...

Naštěstí – lebka nelebka – teorii o Žižkově smrti v požehnaném věku přibližně 60-65 let podporuje i svědectví člověka nad jiné povolaného – pozdějšího papeže Eneáše Silvia Piccolominiho (1405-1464), jenž v jednom ze svých listů popisuje návštěvu města Tábora, na jehož bráně „byl vymalován Žižka, stařec slepý na obě oči...

IV. Žižkovo jméno

Obdobná situace jako u Žižkova věku panuje i v otázce samotného Žižkova jména. S tím rozdílem, že zde neexistují dvě, nýbrž mnohem více možností výkladu. Přízvisko „Žižka“ nebylo totiž ve 14. a 15. století právě neobvyklé. V dochovaných pramenech lze nalézt více případů, že se lidé jmenovali přídomkem Žižka. Tak například roku 1382 žil ve Švihově švec Žižka, v účtech hradu Karlštejna z let 1423-1429 se tak označují hned dva muži – topič a pasák dobytka – a roku 1383 žila dokonce (ta) Žižka, vdova po Jindřichovi ze Kbele...

Asi nejstarší výklad významu osobního jména ŽIŽKA poskytl český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461-1510). Podle něho je toto jméno přezdívkou jednookého muže. Tento výklad však odmítl již Josef Dobrovský (1753-1829) který slovo Žižka odvozoval z kmene žig-, vyskytujícím se ve slovese žíhati...

Po Dobrovském následoval Václav Hanka (1791-1861) s názorem, že jméno Žižka je domáckou zdrobnělinou jména Sigismund čili Zikmund.

Časem se objevily další teorie, které většinou rozvíjely Dobrovského a Hankovy názory. Z těch, které šly vlastní cestou, stojí za zmínku zvláště teorie Jaroslava Kosiny (1862-1928), podle níž je jméno Žižka odvozeno ze slova žížek (žužek), kteréžto slovo znamená ve slovinštině moučného brouka. Nu a publicista Miroslav Ivanov (1929-1999) se poněkud konsternovaně zmiňuje rovněž o teorii pana Jaroslava Proška, jenž ve studii, otištěné roku 1938 ve Sborníku starých českých rodů, zcela vážně odvodil jméno Žižka od slova žížala, protože ta je velmi životaschopná a rusky se život řekne žizň...

Který z uvedených výkladů je nejpravděpodobnější? Těžko rozhodnout. Všechny mají něco do sebe. Zejména u Bohuslava Hasištejnského, který bezesporu nejlépe ze všech vykladačů ovládal hovorovou češtinu 15. století, by se jistá pravděpodobnost dala předpokládat. Na druhé straně by se ovšem mohlo jednat o klasickou záměnu příčiny s následkem – protože Žižka měl jen jedno oko, jednookému člověku říkáme Žižka...

Tak docela bez šancí není ani Dobrovského kmen žig-. Z moravského nářečí je znám výraz „žižlavý“ (žhavý), z valašského dokonce „žižkať“ (žhnout, slabě hořet). Při troše básnické obrazotvornosti by se daly tyto výrazy použít i k charakteristice obzvlášť zrzavého vlasového porostu. Tedy podobně, jako staří Římané poctili zrzavého císaře Nerona přízviskem Ahenobarbus – Měděnobradý...

O barvě Žižkových vlasů a vousů však dobové prameny mlčí, přičemž jazykovědci jsou stejně hašteřivá cháska jako historici. Takže zde bychom skutečně museli „rozebírat důvody pro i proti a přitom bychom ani o krok nepostoupili v řešení této záhady..." Pravděpodobnost nalezení pramene Žižkových vlasů je přece jenom vrcholně nepravděpodobná...

A tak nakonec zůstává neoddiskutovatelným faktem pouze to, že se Jan Žižka z Trocnova jmenoval Jan Žižka z Trocnova (později „z Kalicha) a že to byl - řečeno slovy historika Rudolfa Urbánka – „největší vojenský genius, jejž vůbec Čechy zrodily...

Literatura:
Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Praha 1979
František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1926
Václav Vladivoj Tomek: Jan Žižka, 1879
Josef Pekař: Žižka a jeho doba, Praha 1992
Josef Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí I., Praha 1952
František Šmahel: Jan Žižka z Trocnova, Praha 1969
Rudolf Urbánek: Z husitského věku, Praha 1957
Miroslav Ivanov: Kdy umírá vojevůdce, Praha 1982
Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971
Autor : Karel Oktábec 🕔12.07.2011 📕21.131

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře