Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕16.081

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Írán je již od 70. let považován za důležitý stát v regionu. Během studené války získal strategický význam. Jednou z nejvýznamnějších událostí v historii Íránu byla revoluce v roce 1979, která zviditelnila Írán a jeho moc. Ovlivnila bezpečnost států a narušila uspořádání v regionu. Írán se stal státem, který velmoci braly v úvahu při provádění jejich politiky. Navzdory revolučním myšlenkám se íránská zahraniční politika zaměřovala na pragmatický přístup - především po roce 1989.[102]

Při určování zahraniční politiky Íránu hrála vždy důležitou roli geografie. Strategická poloha zemi pomohla při pronikání do Asie. Na druhé straně byl však vystavován tlaku velmocí, což způsobilo neustálý strach Íránu z cizích zásahů na jeho území.[103] Geopolitický význam Íránu, kterému pomáhá mimo jiné jeho rozloha, surovinové bohatství, počet obyvatel a postavení ve Střední Asii a na Kavkazu, hraje velmi důležitou roli.[104] Faktory jako geografie, nutnost zabezpečení územní integrity, soupeření s ostatními říšemi, špatné zkušenosti z historie, vměšování cizích mocností do íránských záležitostí a surovinové bohatství ovlivňovaly vždy íránskou zahraniční politiku. Írán se bojí cizího vměšování, ale zároveň je přesvědčen, že cizímu tlaku dokáže odolat. Důsledkem je přehnané přesvědčení Íránu o své významnosti a o neomylnosti státu.[105]

Írán se vždy snažil o úplnou politickou i ekonomickou nezávislost. Podle Íránců politická nezávislost je podmíněna nezávislostí ekonomickou, a proto se stát v ekonomice významně angažoval. Ještě více k tomu docházelo po islámské revoluci. Do 60. let byl Írán do značné míry závislý na ekonomické a vojenské pomoci z USA. Ropa přispěla k osamostatňování íránské ekonomiky.[106]

Írán se cítí být státem, který by se měl stát mocností v regionu. Důvodem je jeho poloha a významná historie. Po islámské revoluci začalo politiku Íránu ovlivňovat i náboženství, které mělo vliv na politiku Íránu především k sousedním zemím. Íránská snaha o tzv. vývoz revoluce zhoršila vztahy s některými zeměmi v regionu. Od 90. let se Írán prezentoval jako stát podporující různé islamistické skupiny a islám tak ve formulování íránské politiky způsobuje zhoršování vztahů s různými zeměmi.[107]

Vzhledem k obrovským zásobám ropy se ropná politika a ekonomika, která vděčí za svůj rozvoj právě ropě, stala důležitou součástí zahraniční politiky a také bezpečnosti Íránu. Ropa umožnila Íránu více ovlivňovat vývoj okolo sebe, ve vztahu k mezinárodní situaci jej však závislost na ropě činí zranitelnějším. Změny po roce 1990 posílily roli ekonomiky při tvorbě zahraniční politiky. Ekonomika ji nasměrovala umírněnějším směrem.[108]

3.1 Spojené státy americké a Evropská unie

3.1.1 Spojené státy americké (USA)

Íránský režim byl za šáha podporován USA. Po islámské revoluci se však vztahy mezi USA a Íránem změnily. Obsazení amerického velvyslanectví v listopadu 1979, v jehož důsledku došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi zeměmi, mělo velký vliv na vzájemné vztahy. Za vlády prezidenta Ronalda Reagana, během níž byli rukojmí propuštěni, byl Írán považován za hlavní hrozbu v regionu. USA proto podporovaly Irák během irácko-íránské války. Nechtěné americké sestřelení íránského letadla vedlo k íránskému přijetí rezoluce Rady bezpečnosti v roce 1988, po níž následovalo uzavření příměří s Irákem. Po roce 1984 byly ovlivněny vzájemné vztahy i zadržováním rukojmích v Libanonu proíránskými teroristy. Írán však odmítal, že by se těchto aktivit účastnil.[109]

Po roce 1989 během vlády prezidenta Rafsandžáního a prezidenta George H.W. Bushe se vzájemné vztahy zlepšily. Během války v Perském zálivu se neutrální Írán neúspěšně snažil o zprostředkování, ke kterému nezískal podporu USA. Navzdory tomu se vzájemné vztahy výrazně nezměnily. Vztahy se zhoršily po nástupu prezidenta Clintona, jehož administrativa kritizovala Írán za podporu terorismu a za snahu získat nekonvenční zbraně. Zařadila jej mezi tzv. rogue states[110]. V důsledku toho uplatňovaly USA koncepci tzv. dvojího zadržování, která vznikla v roce 1993. Jedná se v ní jak o Írán, tak o Irák. Koncepce odmítala strategii založenou na postavení Íránu proti Iráku, naopak zastávala stanovisko, že USA mají dost síly postavit se oběma státům. Tato strategie kritizovala Írán za podporu terorismu, snahu o neúspěch blízkovýchodního mírového procesu, podporu islámských hnutí v Súdánu i v jiných zemích, snahu získat konvenční i nekonvenční zbraně. Spojené státy se snažily získat podporu Evropy, Japonska, Ruska a Číny při nátlaku na Írán, aby nezískal zbraně a rozvojové půjčky od mezinárodních organizací.[111]

Cílem této strategie bylo destabilizovat íránský i irácký režim. Důležité pro tuto koncepci byla přítomnost americké armády v oblasti. USA byly závislé na podpoře států Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), se kterými uzavřely bezpečnostní dohody. Proti Iráku byly uplatněny multilaterální sankce na základě války v Zálivu, proti Íránu však USA musely použít jednostranné sankce, protože neměly podporu ostatních zemí. V roce 1995 se v USA zakázalo obchodovat s Íránem. V roce 1996 se na základě tzv. D´Amatova zákona zavedly sankce, které se týkaly penalizování neamerických firem za jejich investice do ropného a plynového odvětví v Íránu po překročení jejich určité výše. Celosvětově se sankce staly důležitým nástrojem americké politiky. Sankce zasáhly Írán jak v politické, tak i v hospodářské oblasti. Ne vždy však vedly k situaci, kterou se USA snažily sankcemi vytvořit. V hospodářské oblasti se situace příliš nezhoršila. Írán zlepšil svůj postoj k arabským státům. To bylo důsledkem americké politiky vůči Íránu, který se kvůli ní dostal do izolace. Na druhé straně však Írán současně posílil své postavení ve Střední Asii a na Kavkazu.[112]

Strategie „dvojího zadržování“ byla v USA podporována. Byla však i kritizována, a to nejen ostatními zeměmi, ale i v USA. Sankce měly na Írán malý vliv. Politolog Zbigniew Brzezinski prohlásil, že pro USA není výhodné udržovat nepřátelské vztahy s Íránem.[113] Od roku 1998 bylo možné pozorovat několik signálů, které naznačovaly možnost zlepšení vzájemných vztahů. Předpokládalo se, že americká politika vůči Íránu by se mohla po nástupu prezidenta G.W.Bushe změnit. Důvodem byly ekonomické zájmy amerických subjektů.[114] Ani Chátamího koncepce „dialogu mezi civilizacemi“ však vzájemné vztahy nezlepšila.[115]

Šíitští duchovní i prezident Chátamí odsoudili útoky teroristů z 11.září 2001. Írán byl ochoten bojovat proti terorismu v rámci OSN a neuznal vládu Tálibánu v Afghánistánu. V důsledku toho představitel Velké Británie poprvé od roku 1979 oficiálně navštívil Írán.[116] V roce 2002 zařadil G.W.Bush Írán mezi státy tzv. osy zla, které jsou nebezpečné pro USA. Toto prohlášení vyvolalo v Íránu odpor celé společnosti. V roce 2005 G.W.Bush naznačil změnu v americké politice vůči Íránu. Mimo jiné oznámil, že USA již nebudou bránit Íránu ve vstupu do Světové obchodní organizace. V roce 2008 ajatolláh Chameneí prohlásil, že vztahy s USA by mohly být v budoucnu obnoveny. V témže roce však prezident G.W.Bush označil Írán za hlavního podporovatele terorismu a vyzval k boji proti němu. Zvolením nového amerického prezidenta Baracka Obamy vyvstává naděje na zlepšení vztahů s Íránem, které se budou zaměřovat spíše na dialog než na konfrontaci.[117]

V současnosti stále existují problémy, které brání zlepšení vzájemných vztahů. Kromě snahy o získání jaderných zbraní jde o íránskou podporu teroristů jak v Iráku, Afghánistánu, Libanonu, Súdánu, tak i v blízkovýchodním procesu, snahu navázat spolupráci s protiamerickými vládami na západní polokouli a porušování lidských práv v zemi. Navzdory tomu, že ve válce v Iráku v roce 2003 šlo o dlouhodobého nepřítele, Írán zůstal neutrální. Některé akce Spojených států v Iráku odsuzoval, přispěl ovšem i ke stabilitě Iráku a Afghánistánu.[118]

Po konfliktech v Iráku a v Afghánistánu vznikly v Íránu obavy, že se USA snaží zajistit si hranici s Íránem, který je bohatý na ropu a zemní plyn. Američané se opravdu začali zaměřovat na Írán, který v posledních letech posílil svoji moc v regionu, která může být americkými operacemi v Iráku a v Afghánistánu ještě posílena. K tomu mohou přispět iráčtí šíité utlačovaní za Saddáma, kteří tvoří v Iráku většinu. USA by mohly využít etnickou různorodost Íránu ve svůj prospěch a snažit se ho decentralizovat, zejména pokud jde o Kurdy a Ázerbájdžánce.[119]

3.1.2 Evropská unie (EU)

Navzdory velkému potenciálu vztahů EU s Íránem vzájemné vztahy nejsou tak silné, jak by mohly být. Důvodem je především íránský jaderný program a také otázka lidských práv.[120]

V roce 1998 byl zaveden tzv. komplexní dialog ve vztazích EU s Íránem, který má posloužit k rozvoji spolupráce a k diskusi. V roce 2001 EU vydala dokument, ve kterém jedním z cílů bylo uzavření Dohody o obchodu a spolupráci (TCA) s Íránem. EU je největším íránským obchodním partnerem. Tato dohoda pomůže Íránu při vstupu do Světové obchodní organizace,[121] zlepší podmínky obchodování v Íránu a umožní i hlubší vzájemnou spolupráci v dalších oblastech. EU se snaží s Íránem prohlubovat nejen obchodní, ale i politické vztahy. Dohoda o politickém dialogu (PDA) obsahuje otázky zbraní hromadného ničení, lidských práv, terorismu a situace na Blízkém východě. Vztahy s EU jsou však v současnosti velmi negativně ovlivněny íránským jaderným programem.[122] V roce 2003 byla kvůli programu přerušena příprava Dohody o obchodě a spolupráci. V témže roce také Írán přerušil komplexní dialog.[123]

Zvolení reformního prezidenta Chátamího v roce 1997 a jeho znovuzvolení v roce 2001 zvýšilo naději na zlepšení vztahů s EU. V roce 2005 se však zvolením Ahmadínežáda za prezidenta politika v Íránu dostala do rukou konzervativců.[124]

Do řešení otázky jaderného programu se nejvíce zapojila Velká Británie, Francie a Německo. Velká Británie uvedla, že země má právo na jaderný program pro mírové účely. Jeho představitelé by však měli svět přesvědčit, že se nesnaží o vojenské využití jaderného programu. Francie je zastáncem pevného postupu vůči Íránu. Označila jej za hrozbu a za destabilizující prvek v oblasti. Německo zastává velmi tvrdý postoj vůči Íránu a shoduje se tak s postojem USA.[125]

Írán je pro EU velmi důležitý i z hlediska ropy a zemního plynu. Těchto surovin má velké zásoby[126] a může se tak stát jejich zdrojem pro EU. V roce 2008 Írán vyhlásil, že ropu bude prodávat jen za eura nebo japonské jeny, nikoliv za dolary. Tím omezil svoji závislost na dolaru a současně tak reagoval na sankce USA. Pokud by se obchod s ropou za jeny nebo eura rozšířil, dolar by to oslabilo.[127]

3.1.3 Terorismus

USA označily Írán za podporovatele terorismu poprvé v roce 1984.[128] Kritika Íránu ze strany USA a EU směřuje k otázce podpory především islamistických teroristických skupin.[129] Jde zejména o blízkovýchodní konflikt. Izrael je Íránem považován za historického nepřítele na základě izraelské spolupráce s USA a sporů s Palestinci[130]. Za Chomejního však odstranění Izraele nebylo považováno za hlavní cíl, ale jen za součást globálních záměrů islámského hnutí ustavit islámskou vládu ve světě. K tomu mělo přispět spojenectví Íránu se Sýrií, které je i v současnosti velmi významné. Na rozdíl od Sýrie však Írán nesouhlasí s blízkovýchodním mírovým procesem. Zastává názor, že na boji proti Izraeli by se měli podílet zejména Palestinci s podporou arabských států. Stejně tak Írán podporoval libanonské hnutí (Hizballáh) v jeho osvobozeneckém boji proti izraelské okupaci Libanonu. Od roku 1984 docházelo k zadržování zahraničních rukojmích v Libanonu, prováděné šíitskými organizacemi. Po válce v Zálivu se Írán vzdal hlavní role v Libanonu, kterou předal Sýrii. Íránská podpora palestinskému hnutí je v důsledku palestinské podpory Iráku během irácko-íránské války, vztahů s organizacemi vystupujícími proti Chomejnímu a blízkovýchodních mírových rozhovorů omezená. Írán podporuje opoziční skupiny vůči Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Z palestinských skupin jde hlavně o Hamás a Islámský Džihád[131].[132]

USA se domnívají, že Írán podporuje teroristy i v Iráku a v Afghánistánu, což Írán odmítá. Íránské revoluční gardy jsou však podezírány z výcviku a vyzbrojování šíitských ozbrojenců v Iráku.[133]

V roce 2005 Írán po předchozím odmítavém postoji k vydání podezřelých osob z napojení na Al-Kaidu oznámil, že vydal všechny zahraniční osoby podezřelé z napojení na tuto organizaci. Írán je podezřelý z podpory Hizballáhu při útoku na Izrael v roce 2006 s cílem odvrátit celosvětovou pozornost od íránského jaderného programu.[134]

3.1.4 Jaderný program

S hrozbou terorismu úzce souvisí vývoj jaderného programu, který by mohli zneužít teroristé.

Jaderný program Íránu se vyvíjí již od roku 1957. V té době uzavřely USA s Íránem smlouvu o civilní jaderné spolupráci. V 70. letech se íránský jaderný program, který podporovaly USA, Německo a Francie, dále rozvíjel. Írán přijal Smlouvu o nešíření zbraní hromadného ničení z roku 1968. Po válce s Irákem a po uklidnění vnitropolitické situace v zemi Írán s podporou Pákistánu a Ruska jaderný program opět obnovil. V této době se Západ[135] začal domnívat, že Írán se snaží získat jadernou zbraň. V roce 2002 exilová opozice prohlásila, že Írán tajně vyrábí jaderné palivo. Jako reakce Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) byla v roce 2003 provedena inspekce v určených zařízeních. Výsledkem bylo zjištění, že Írán zcela neinformoval o svých jaderných aktivitách. Tím porušil Smlouvu o nešíření zbraní hromadného ničení. Důsledkem bylo přijetí rezoluce v témže roce MAAE, která po Íránu požadovala umožnění úplné inspekce v jeho zařízeních a pozastavení aktivit, kterými porušuje smlouvu. Tlak ze strany USA pomohl k jednání Íránu s Německem, Velkou Británií a Francií (tzv. evropská trojka). Dohodly se na přerušení obohacování uranu a íránské spolupráci s MAAE. Na druhou stranu EU slíbila, že tato záležitost se nebude řešit v Radě bezpečnosti OSN, což bylo cílem USA. Írán také získal potvrzení svého práva na civilní jaderný program a slib technologické spolupráce. Írán sice nepozastavil obohacování uranu, ale zároveň více spolupracoval s MAAE. Jako reakce byla uzavřena další dohoda v roce 2004, ve které se jednalo opět o zastavení obohacování uranu. EU Íránu slíbila, že s ním začne jednat o Dohodě o obchodu a spolupráci, což se na konci téhož roku stalo. Tato dohoda zahrnovala ekonomické, politické otázky a také podporu civilnímu jadernému programu. Írán návrh této dohody z roku 2005 odmítl a demonstroval, že začne s obohacováním uranu. V roce 2006 prohlásil, že obnovuje výzkum jaderného paliva. Na to MAAE reagovala přenesením záležitosti do Rady bezpečnosti OSN. EU, ani Rusku se nepodařilo se s Íránem dohodnout. Proto byla přijata rezoluce OSN, která opět vyzývala Írán k zastavení obohacování uranu a spolupráci s MAAE, týkající se hlavně inspekcí.[136] V témže roce navrhla Čína, Německo, Francie, Velká Británie, Rusko a USA (tzv. P5+1) Íránu možnost kompenzací. Ten měl přesvědčit svět o jeho mírových záměrech. V roce 2008 byla Íránu předložena pozměněná verze tohoto návrhu EU. Odpověď však neodpovídala požadavkům daných zemí. Írán chce vrátit záležitost svého jaderného programu MAAE.[137]

Na konci roku 2006 byla přijata další rezoluce jako reakce na nezastavení jaderného programu. Tato rezoluce zahrnuje sankce, jejichž ukončení je podmíněno pozastavením jaderných aktivit a spoluprací. V sankcích šlo o materiální a finanční zdroje v souvislosti s jaderným programem a o povinnosti členských států OSN oznámit Radě bezpečnosti vstup vybraných osob na své území. V roce 2007 byly sankce další rezolucí rozšířeny. Tyto sankce se týkaly i embarga na vývoz zbraní.[138] Následovaly další rezoluce, které rozšiřovaly sankce.[139]

Možné propojení Íránu s terorismem, tajné íránské aktivity ohledně jaderného programu a neochota jednat a dodržovat dohody přispívá k přesvědčení světa o jeho snaze získat jaderné zbraně. Důvodem, proč by se mohl Írán snažit o vývoj jaderných zbraní, je zajištění vlastní bezpečnosti a představení své síly a vyspělosti světu.[140]

Současný prezident Ahmadínežád prohlašuje, že Írán vyvíjí jaderný program pro mírové účely kvůli zajištění energie.[141] I uvnitř Íránu se však objevuje kritika způsobu vyjednávání. Pokládají si otázku, jaká by měla být cena, za kterou by Írán měl jaderný program vyvíjet. Nejednotnost panuje také mezi prezidentem a hlavním vyjednavačem. Ten se na rozdíl od prezidenta snaží nalézt dohodu. Hlavní moc v Íránu drží nejvyšší vůdce, který se staví za umírněné pragmatiky. Ve společnosti se proti politice prezidenta stavějí studenti.[142]

Írán stále odmítá zastavit obohacování uranu, které po něm požadují rezoluce Rady bezpečnosti. Odmítá také zastavit výstavbu těžkovodního reaktoru. MAAE ho vyzývá k podepsání a realizaci dodatku, ve kterém jsou zakotveny rozsáhlé inspekce.[143] Jeden z odhadů zastává stanovisko, že Írán může mít dostatek uranu pro jaderné zbraně na konci roku 2009. Pravděpodobnější je však období během roku 2010-2015. Rusko se také zapojuje do íránského jaderného programu a spolupracuje s Íránem při výstavbě elektrárny.[144]

USA se zaměřují na své morální hodnoty a na vnitropolitickou situaci, zatímco Evropa vychází z národního zájmu. Evropské státy nepodporují USA v jejich snaze stát se dominantním státem na Blízkém východě, stejně tak jako jejich politiku, snažící se o izolaci Íránu prostřednictvím sankcí. Evropa také nesdílí názor s USA v otázce hrozby terorismu, protože Hizballáh a Hamás považuje za domácí hnutí bez napojení na Írán. Evropa rezolutně odmítla D´Amatův zákon, který zavedl americké druhotné sankce za investice v Íránu. Po hrozbě EU na arbitráž u Světové obchodní organizace USA přistoupily na několik ústupků včetně vyjmutí evropských firem ze sankčního režimu.[145]

Hlavní rozdíl ve vztahu EU a USA k Íránu je ten, že EU považuje za lepší dialog než izolaci způsobenou sankcemi, které zmírnění autoritativního charakteru režimu nepřinesou.[146]

3.2 Země Blízkého a Středního východu

3.2.1 Arabské státy

Vztahy se státy v regionu považuje Írán za velmi důležité. Odmítá přítomnost cizích mocností v regionu, které zde prosazují své zájmy. Důvodem je také geopolitické postavení Íránu, které mu umožňuje zastávat důležité postavení v regionálních uskupeních.[147]

Nejdůležitější jsou pro Írán vztahy s arabskými státy, které jsou členy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC). V nich však hraje roli nedůvěra k Íránu, vycházející z historického nepřátelství a ze sporu o tři ostrovy. Významné bylo zlepšení vztahů se Saúdskou Arábií, která po dlouhou dobu představovala hlavního konkurenta v oblasti. Vztahy Íránu se státy v oblasti Zálivu a se státy Střední Asie se navzájem ovlivňují. Pokud Írán není úspěšný ve vztazích k jedné skupině států, zaměří se na tu druhou. Po rozpadu SSSR se státy Střední Asie stávají pro Írán stále důležitější. Ty se však zaměřily na Rusko, které se snaží snížit vliv Íránu v této oblasti. Íránské vztahy s Afghánistánem se velmi zhoršily během vlády Tálibánu, která byla v Afghánistánu nastolena v roce 1996. Členové Tálibánu jsou sunnitští islamisté a Írán jejich chování odmítl.[148] Tradičním spojencem Íránu v oblasti je Sýrie, která byla i jeho jediným spojencem v irácko-íránské válce.[149]

Írán sám sebe považuje za toho, pro koho je určena vedoucí role v regionu, především v oblasti Zálivu. Důvodem je jeho historie a poloha. Během celé své moderní historie se snaží zaujmout místo regionální mocnosti. Za šáha se Írán snažil stát se hlavním pilířem bezpečnostního systému Západu na Blízkém východě. Po islámské revoluci se ve vztazích k zemím regionu objevuje nový faktor - islám. Při íránské snaze o „vývoz revoluce“ se zhoršily vztahy se Saúdskou Arábií a s dalšími vlivnými zeměmi. Od roku 1989 již tato snaha není hlavním cílem zahraniční politiky Íránu. Islám je však stále důležitým prvkem v íránské zahraniční politice. Írán se snažil udržovat přátelské vztahy s Pákistánem a Tureckem. Na základě geopolitických faktorů byl pro Írán důležitý i Libanon, uvnitř kterého Írán přispěl k vytvoření hnutí Hizballáh. Spojenectví Íránu s Izraelem za šáhova režimu ovlivnilo snahu nové vlády se po revoluci více přiblížit Palestincům. Přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN k ukončení irácko-íránské války umožnilo Íránu zlepšit vztahy se státy Zálivu s výjimkou Iráku a Saúdské Arábie. Na základě příměří Írán potvrdil své vztahy také k Pákistánu a k Turecku. Ve vztahu k Pákistánu se objevil problém pákistánské podpory Tálibánu, úzkých vztahů s wahhabistickým hnutím v Saúdské Arábii, pákistánské jaderné zbraně a protišíitského násilí v Pákistánu. Ve vztazích k Turecku se problémem stalo spojenectví Turecka s Izraelem. Dobré vztahy k oběma státům však byly považovány za výhodné. Tím, že se v regionu utvořily organizace států jako GCC, se pro Írán stala velmi důležitá Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO). Írán se však v této době také obával spojenectví Sýrie, Egypta a Saúdské Arábie, které by zhoršilo jeho postavení jako regionální mocnosti. Aktivity Saúdské Arábie by mohly snížit vliv Íránu v Libanonu. Irácká invaze do Kuvajtu, následkem které byl Irák oslaben, zvětšila významnost Íránu jako regionální mocnosti a umožnila Íránu zlepšení vztahů se státy v regionu. Konflikt však vedl i k přítomnosti západních států v oblasti.[150]

Důsledkem Madridského procesu (arabsko-izraelský konflikt), ze kterého byl Írán vyloučen, se Írán dostal do ještě větší izolace. Období vlády prezidenta Chátamího je charakteristické snahou o zlepšování vztahů jak se státy v regionu, tak i se Západem. Navzdory tomu, že Írán považuje Saúdskou Arábii stále za svého ideologického soupeře ve Střední Asii a blízkého spojence USA, a Saúdská Arábie se obává o své postavení v regionu, dochází od roku 1996 ke zlepšování vztahů mezi těmito dvěma státy.[151] Zlepšují se i vztahy s dalším významným státem v oblasti - Egyptem, se kterým Írán v roce 1980 přerušil diplomatické styky. Nepřátelské vztahy byly způsobeny podpisem mírové smlouvy Egypta s Izraelem, poskytnutím azylu íránskému šáhovi, podporou Iráku ve válce s Íránem a spojenectvím s USA.[152]

3.2.1.1 Irák

Odstraněním Tálibánu v Afghánistánu a Saddáma Husajna v Iráku se Íránu otevřela možnost zvýšit svůj vliv na mezinárodní scéně. Tyto akce totiž odstranily režimy, které pro Írán představovaly hrozbu. Vpád USA do Iráku umožnil Íránu rozšířit svůj vliv v regionu. Tím však vzniklo nové ohrožení - přítomnost USA v oblasti. Pákistán s jadernou zbraní se stal spojencem USA, stejně jako Turecko.[153]

V irácko-íránských vztazích je významná role šíitského islámu, který je v obou zemích převažujícím náboženstvím. Vztahy výrazně negativně ovlivnila irácko-íránská válka. Tento konflikt ukázal, že pouto k národu je silnější než ke společnému náboženství. Svržení Saddáma Husajna umožnilo zlepšit vzájemné vztahy. Íránská politika je orientována pragmaticky; snaží se vytvořit takovou situaci v Iráku, ze které by mohla těžit. Se současnou vládou Írán udržuje výborné vztahy.[154]

Írán oficiálně invazi USA do Iráku důrazně odsoudil. Část vedení země však svržení Saddáma Husajna uvítala. Írán nesouhlasil se zásahem USA bez podpory OSN a dalších zemí.[155]

Při invazi USA do Afghánistánu v roce 2001 Írán spolupracoval s USA a se Severní aliancí. S Talibanem totiž udržoval nepřátelské vztahy a obával se „talibanizace“ Pákistánu, který disponuje jadernou zbraní. Důležitou roli zastával také při jednání o poválečné situaci v Afghánistánu. Důvodem, proč se Írán odmítl aktivně zúčastnit svržení Saddáma Husajna, bylo, navzdory íránské spolupráci s USA během invaze do Afghánistánu, zařazení Íránu mezi státy tzv. osy zla.[156]

Zájmy Íránu v Iráku jsou široké. Z bezpečnostních zájmů je nejdůležitější snaha o odstranění soupeře v regionu a vytlačení USA z oblasti. Také ochrana náboženských poutníků z Íránu hraje významnou roli. Íránský vliv v Iráku je podmíněn slabou iráckou pozicí, proto se Írán snaží zemi federalizovat. Z politického hlediska představuje pro Írán hrozbu vznik iráckého demokratického státu orientovaného na Západ, který by mohl destabilizovat vnitropolitickou situaci v Íránu. Prostřednictvím iráckých představitelů, kteří za vlády Saddáma Husajna byli nuceni žít v exilu v Íránu, získal Írán vliv na dění v Iráku. Ekonomický zájem vychází z faktu, že Írán a Irák jsou tradičními obchodními partnery. Írán se svými investicemi v zemi podílí na poválečné obnově. Důležitým zájmem je také zájem náboženský. Existují totiž šíitská svatá místa jak v Íránu, tak v Iráku. Irácký vliv v současnosti zesiluje, a proto se Írán snaží zvýšit svoji moc nad šíitskými institucemi v Iráku.[157]

Z důvodu nedostatku vojenských sil se Írán snaží oslabit Irák politickou a bezpečnostní nestabilitou, nikoli však tak, aby to ohrozilo jeho zájmy a bezpečnost (tzv. strategie řízeného chaosu).[158]

Írán bývá obviňován z podpory sektářského násilí v Iráku a z podpory iráckých povstalců. Především jih Iráku je Íránem silně ovlivňován.[159] Nehrozí však, že by se Irák dostal pod úplný vliv Íránu. Navzdory převaze šíitů v obou zemích je Irák arabským státem, zatímco Írán perským. To jsou historičtí nepřátelé.[160]

Hlavním cílem Íránu v Iráku je vytlačení USA a vytvoření šíitské jednoty v zemi. USA jsou však operací v Iráku oslabovány, což je pro Írán přínosem. Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko jsou dalšími státy, které v Iráku sledují své jak bezpečnostní, tak politické zájmy.[161]

S vlivem Íránu v Iráku také úzce souvisí otázka ropy. Obě dvě země mají velké zdroje této suroviny. Především Írán má problém přilákat investory do svého ropného průmyslu. V Íránu se zvyšuje domácí spotřeba ropy, což by mohlo způsobit její nulový export, který je hlavním příjmem Íránu.[162]

Vzhledem k vojenské síle USA a íránské přirozené pozici v regionu by byla pro USA i pro Írán výhodná dohoda o vlivu v Iráku, která je však za současného íránského režimu velmi nepravděpodobná. Neúspěšná by byla vojenská operace proti Íránu, stejně tak jako snaha o jeho vnitřní destabilizaci prostřednictvím etnických menšin.[163]

3.2.1.2 Saúdská Arábie

Vztahy Íránu se Saúdskou Arábií jsou důležité z hlediska jejího postavení v regionu. Je jednou z významných regionálních zemí, tudíž vztahy mezi těmito dvěma zeměmi ovlivňují stabilitu v oblasti. Obě země patří mezi největší producenty ropy. Jejich vztahy tedy ovlivňují i světový trh s energiemi.[164]

Navzdory společným hrozbám v minulosti udržovaly tyto země mezi sebou nepřátelské vztahy kvůli svým mocenským ambicím a praktikování odlišných větví islámu – sunnitské v Saúdské Arábii a šíitské v Íránu. Islámskou revolucí v Íránu se situace ještě vyostřila. Za irácko-íránské války stála Saúdská Arábie na straně Iráku. V této době prodávala levně ropu, což Íránu způsobilo značné ztráty. Írán proto útočil na ropná zařízení v Saúdské Arábii. Rada pro spolupráci v Zálivu, která vznikla v roce 1981 jako důsledek války, označila Írán za hlavní hrozbu pro stabilitu členských států GCC. Problémem ve vztazích byla i pouť do Mekky a Medíny, během níž docházelo k násilnostem. V roce 1987 to vyvrcholilo incidentem, který způsobil výrazné zhoršení vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Irácká invaze do Kuvajtu vedla ke zlepšení vzájemných vztahů. Pouť do Mekky byla upravena dohodou. Írán přestal vyvolávat v Saúdské Arábii nestabilitu prostřednictvím místních šíitů. Saúdskoarabský král Abdulláh a íránský prezident Chátamí, kteří se v 90. letech dostali k moci, byli přesvědčeni o výhodách vzájemných přátelských vztahů. Saúdská Arábie a Írán spolu založily Společný hospodářský výbor. V roce 1998 podepsaly mezi sebou dohody, zahrnující kulturní, hospodářské, vědecké a jiné otázky. V roce 2001 byla podepsána bezpečnostní dohoda. Zvyšuje se i obchod mezi oběma zeměmi.[165]

Vedle podpory saúdskoarabských šíitů je také problémem ve vztazích nedoložená účast Íránu na teroristických útocích v Saúdské Arábii, stejně tak jako spor o tři ostrovy se Spojenými arabskými emiráty. Tyto dvě země naopak spojuje vliv snižování příjmů z ropy na jejich společnosti, hrozba Iráku jako důležitého vývozce ropy i jako hrozba bezpečnosti pro obě země a společný postoj k blízkovýchodnímu konfliktu. Obě dvě země mají strach z Izraele, který v roce 1996 uzavřel s Tureckem dohodu o vzájemné spolupráci. Tím by mohlo vzniknout spojenectví Saúdské Arábie a Íránu jako protiváha. Po 11. září 2001 se částečně změnil hlavní charakter sbližování. Obě dvě země se snaží bránit islám a kritizují USA. Pro Saúdskou Arábii jsou však USA spojencem, zatímco pro Írán jsou hlavním nepřítelem. Pro svoji bezpečnost Saúdská Arábie potřebuje jak USA, tak dobré vztahy s Íránem.[166]

Do budoucnosti se problémem může stát snaha obou zemí o hlavní roli v regionu a otázka ropy. Negativní reakce vyvolalo zvolení Ahmadínežáda za íránského prezidenta a obnovení jaderného programu.[167]

3.2.1.3 Sýrie

Sýrie je tradičním spojencem Íránu. Jedním důvodem vzniku přátelských vztahů mezi Íránem a Sýrií byly vztahy Sýrie s libanonskými šíity, druhým pak zhoršení vztahů mezi Irákem a Sýrií kvůli iráckému vměšování do vnitřních záležitostí Sýrie. Za irácko-íránské války byla Sýrie spojencem Íránu.[168]

Základ strategického spojenectví mezi Íránem a Sýrií spočívá v uzavření ropné a obchodní smlouvy v roce 1982. Írán podpořil boj proti Izraeli při jeho invazi do Libanonu v roce 1982. Poté vznikla šíitská strana Hizballáh orientovaná na Írán. Otázka vlivu v Libanonu způsobila na konci 80. let zhoršení vztahů mezi Íránem a Sýrií. Írán však uznal přednostní právo Sýrie na vliv v Libanonu. I v 90. letech se syrská regionální politika zaměřovala na spojenectví s Íránem.[169]

Navzdory rozdílným postojům k mírovému procesu na Blízkém východě - Sýrie se ho na rozdíl od Íránu zúčastnila, se vztahy nezhoršily.[170]

3.2.2 Izrael

Ve vztazích mezi Izraelem a Íránem neexistují podle odborníků významné spory, kvůli nimž by mezi těmito dvěma státy mohl vzniknout konflikt. Vedle historie, kdy se Írán zasloužil o osvobození Židů, jsou dalšími důvody nesdílení společné hranice a neexistence národních zájmů, které by se významně střetávaly. Írán ani nepatří mezi arabské státy, které jsou považovány za hlavního nepřítele Izraele. Konflikt je však odrazem vztahů mezi Íránem a USA. Írán se snaží omezit vliv USA na Blízkém východě a protiizraelský postoj mu v tom pomáhá. Americkému vlivu napomáhá Izrael jako strategický partner USA v regionu. Izrael hraje důležitou symbolickou roli ve vztazích mezi USA a Íránem.[171]

Příčinou vypuknutí války by bylo špatné pochopení situace vyplývající z íránských protiizraelských výroků. Strategickou hrozbu pro Izrael by mohla představovat jaderná zbraň v rukou Íránu. Snaha Íránu získat jadernou zbraň však podle odborníků vznikla především z důvodu irácké jaderné hrozby. Po pádu Husajna se Írán obává možné budoucí hrozby jaderné zbraně ze Saúdské Arábie nebo Egypta. Oproti rozdílným názorům v USA se v Izraeli většina veřejnosti přiklání k vojenské akci proti Íránu, namířené proti jeho jadernému programu.[172]

Na vztah mezi Izraelem a Íránem se může také nahlížet jako na střet mezi dvěma ideologiemi – demokracií a záchytným bodem Západu v regionu a režimem duchovenstva, který odmítá Západ a snaží se mluvit za všechny muslimy na světě. Svět důrazně odsoudil výrok prezidenta Ahmadínežáda v roce 2005 o „vymazání Izraele z mapy“.[173]

Za šáhova režimu byl vztah s Izraelem považován za přirozené spojenectví. Oba dva státy byly obklopeny arabskými zeměmi. Z důvodu společných bezpečnostních zájmů Írán spolupracoval s Izraelem i po pádu šáha. Od té doby se však začaly oba státy vzájemně odsuzovat. To vedlo k představě o střetu ideologií.[174]

Investice Palestinců do opozice proti šáhovi nepřinesly to, co Palestinci očekávali. Po pádu šáha jim Írán poskytl podporu jen ústně. Ve válce v Libanonu pochopili, že Írán se nehodlá účastnit aktivního boje proti Izraeli na straně Arabů. Írán se nechtěl zaplést do palestinského konfliktu.[175]

V 90. letech se Izrael snažil Írán izolovat. Důvodem bylo zabránit posílení vztahů mezi Íránem a USA. Tím by Izrael ztratil v regionu svoji váhu pro USA. Izrael začal, prozatím ústně, útočit na Írán. Naznačil, že Írán může za nevyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, protože se do něj vměšuje. Označil Írán za významnou hrozbu a vyzýval USA, aby spolu s Irákem zařadily Írán kvůli jeho jadernému programu mezi tzv. rogue states. Izrael se snažil přitáhnout západní státy na svou stranu tvrzením o neúčinnosti zastrašování Íránu a o snaze Íránu odstranit Izrael.[176]

Pro dosažení mocenské pozice v regionu se Írán v 90. letech obrátil na ideologii, kterou zakryl svůj skutečný cíl. Situaci v Palestině využíval k podkopávání arabských vlád, které se chtěly účastnit procesu v Oslo. Začal Izrael obviňovat z útisku Palestinců, z nedbání rezolucí Rady bezpečnosti OSN a z okupace Jeruzaléma. Palestinská otázka přinesla Íránu popularitu u arabské veřejnosti. Nové protiizraelské výroky prezidenta Ahmadínežáda je nutné vidět i v souvislosti se sporem s USA, vycházející z íránského jaderného programu. Íránští vyjednavači však výroky odsoudili, protože jim ztěžují práci.[177]

Skupina lidí kolem Ahmadínežáda požaduje, aby Izrael byl zapojen do debaty o jaderném programu, protože kvůli němu se íránský jaderný program stal předmětem celosvětového zájmu. Skupina umírněných také souhlasí s rozšířením debaty o Izrael, ale jiným způsobem. Příznivci Ahmadínežáda chtějí řešit otázku práva Izraele na existenci, existenci holocaustu a práva evropských Židů na usídlení na Blízkém východě. To by podle nich ukázalo nespokojenost arabské veřejnosti a slabost proamerických vlád. Umírnění však tento přístup odmítají, protože by to spíše ztížilo situaci Íránu ve vyjednávání o jeho jaderném programu. Mohlo by to také odvrátit Rusko a Čínu od Íránu. Umírnění podporují taktiku bývalého prezidenta Chátamího, která byla zaměřena na utrpení Palestinců a neochotu Izraele k územním ústupkům. Obě dvě skupiny se však shodují na nutnosti držet své protivníky v obranné pozici.[178]

Jak Írán, tak Izrael se snaží svými ideologickými výroky proti sobě navzájem dosáhnout strategického cíle - ustanovení pořádku na Blízkém výhodě ve svůj prospěch.[179]

3.2.2.1 Terorismus

Izrael spolu s USA obviňuje Írán z podpory terorismu, především v blízkovýchodním konfliktu. Írán považuje Izrael za historického nepřítele. Již před vznikem Izraele panovaly v Íránu protisionistické nálady. Důvodem byla otázka Jeruzaléma jako důležitého města pro islám.Vliv izraelské tajné služby Mossad při vzniku tajné policie za šáha prohloubilo nepřátelské vztahy k sionismu.[180]

Íránská podpora palestinskému hnutí Hamás je především ústní. Íránské finanční prostředky mu pomáhají získat zbraně a jiný materiál. Hamás však není hnutím, které by se chovalo přesně podle íránských přání. Potřeba finanční a ústní podpory, kterou Hamásu nemohly poskytnout jiné státy, přispěla ke zlepšení vztahů s Íránem.[181]

3.2.2.2 Jaderný program

Izrael se obává jaderné zbraně v rukou Íránu, i když on sám jadernou zbraň má. Izrael však není vázán Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, protože ji na rozdíl od Íránu nepodepsal.[182]

Izrael se snaží přerušit íránskou výrobu jaderné zbraně. Oproti ostatním zemím zvažuje i vojenskou akci. Již v minulosti (v roce 1981) zaútočil na irácké jaderné zařízení v Osiraku. V roce 2007 se objevily informace o plánu Izraele zaútočit jadernými zbraněmi na íránská jaderná zařízení. Odborníci však upozorňují na reakci Íránu, která by mohla kromě jiného vyústit v přerušení dodávek ropy Západu a v útoky na židovské cíle po celém světě. USA považují vojenskou akci za poslední možnost.[183] Prezident G.W. Bush odmítl pomoci Izraeli k jeho útoku na íránská jaderná zařízení. Oznámil, že schválil nový plán, který má za cíl zničit snahu Íránu získat jadernou zbraň.[184]

Íránská jaderná zbraň je v Izraeli považována ze velkou hrozbu. Izrael se domnívá, že Rusko, Evropa ani USA se dostatečně nesnaží tuto hrozbu omezit. Je přesvědčen, že v případě získání jaderné zbraně ji Írán použije na Izrael. Vedení Íránu si však uvědomuje, že íránský útok na Izrael by vyvolal americkou odvetu. Někteří však považují vedení Íránu za neracionální.[185]

Nejde jen o přímý útok Íránu na Izrael, ale také o podporu libanonského hnutí Hizballáh proti Izraeli, která by se v případě získání jaderných zbraní zvětšila. Výroky íránského prezidenta ke snížení obav nepřispívají. V roce 2008 se objevila možnost, že by Izrael zaútočil na Írán unilaterálně, aby zamezil Íránu získat jadernou zbraň. Výsledkem takovýchto prohlášení však může být ještě větší íránská podpora Hizballáhu, Hamásu a různým šíitským skupinám a hlavně ještě větší snaha Íránu získat jadernou zbraň.[186]

3.3 Čína

Čína a Írán jsou země, které posilují své postavení nejen v regionu, ale i ve světě. Ve vzájemných vztazích je hlavním bodem obchod se zbraněmi, energie a rozdílný vztah k USA.[187] Írán oproti Číně ve vztazích k USA zastává tvrdší postoj.[188] Čína rozšiřuje své obchodní a politické vztahy s USA.[189]

Vztahy Číny a Íránu se datují již daleko do minulosti. Mezi zeměmi vedla obchodní cesta (tzv. hedvábná stezka). Pro vztahy mezi těmito zeměmi je důležité, že mezi nimi nikdy nedošlo k válce a obě mají zkušenost s neokolonialismem. Obě také patřily mezi významné civilizace.[190]

Ve 20. století se vztahy prohloubily, a to i navzdory tomu, že v roce 1949 se k moci v Číně dostali komunisté a v Íránu vládl proamerický režim, jehož úkolem bylo zadržování komunismu. Vztahy v 50. letech nebyly příliš dobré, obchod se však mezi zeměmi rozvíjel. V 60. letech se vzájemné vztahy z důvodu odklonu Číny od SSSR a uvolnění napětí ve vztazích mezi USA a SSSR zlepšily. Írán již neměl pro USA takovou hodnotu a musel se více osamostatnit. Obě dvě země byly nuceny hledat si nové spojence. Na konci 60. let Írán podpořil členství Číny v OSN, zatímco v minulosti hlasoval proti. V tomto období se obchod mezi oběma státy výrazně zvětšil a v roce 1971 Írán a Čína navázaly diplomatické vztahy. Následkem toho se objem obchodu mezi těmito zeměmi výrazně zvýšil, protože Čína považovala Írán za možného obchodního partnera a dodavatele energie. Írán zase považoval Čínu za protiváhu jak USA, tak SSSR. Navzdory snaze Číny co nejvíce udržet přátelské vztahy s Íránem i po islámské revoluci obchod v tomto období prudce klesl. Během irácko-íránské války se Čína snažila nestranit ani Iráku, ani Íránu. Obě dvě země považovala za své spojence. Čína podporovala Írán ve zlepšování vztahů s USA a protože si chtěla udržet dobré vztahy s Íránem, nepodpořila USA při jejich snaze o uvalení zbrojního embarga a ekonomických sankcí na Írán. V 80. letech na základě společného odporu k imperialismu se vztahy mezi oběma zeměmi prohloubily. Kromě nárůstu obchodu se rozšířily také kulturní vztahy mezi těmito dvěma zeměmi. Po irácko-íránské válce se Číně naskytla možnost podílet se na obnově Íránu. To zahrnovalo dodávání zbraní a technologií, které Írán potřeboval. V tomto období také dochází k výraznému růstu čínské ekonomiky. S tím souvisí poptávka Číny po nových zdrojích energie, které jí mohl nabídnout Írán. Tím vznikl oboustranně výhodný vztah. Vedle toho se ještě obě země staly možnými politickými spojenci ve světě. Čína jako stálý člen Rady bezpečnosti může poskytnout Íránu ochranu proti tlaku Západu na ukončení jeho jaderného programu.[191] Na druhé straně Írán jako významný stát v regionu může Číně posloužit ke snadnějšímu sledování svých zájmů na Blízkém východě, který je ze strategického hlediska velmi významný.[192] Írán jako islámský stát může Číně pomoci při řešení sporu s muslimskou menšinou v zemi, která se snaží odtrhnout. Ekonomické vztahy mezi oběma zeměmi jsou velmi významné.[193]

3.3.1 Obchod a energie

Nejdůležitější otázkou ve vzájemných vztazích je vývoz energie do Číny. Počátek významné poptávky Číny po nových zdrojích energie, kterou vyvolal výrazný růst ekonomiky, vznikl v 80. letech. Do roku 1992 byla Čína energeticky soběstačná. Po tomto roce však začala být Čína stále více závislá na dovozech energie, a nyní je druhým největším spotřebitelem energie na světě. V Číně se zvětšuje trh s automobily a je nutné omezit i používání uhlí, které zvyšuje znečištění prostředí, což vedle ekonomického růstu způsobuje silnější poptávku Číny po jiném zdroji energie - zemním plynu.[194] Růst čínské ekonomiky do budoucna závisí na schopnosti získat nové zdroje energie. S tím je spojen i růst významu Číny ve světě.[195]

Zásoby zemního plynu a ropy v Íránu patří mezi největší na světě a prostřednictvím nových investic a technologií by se mohla těžba ještě zvýšit. Proto jsou pro obě země vzájemné vztahy velmi důležité. Čína poprvé nakoupila íránskou ropu v roce 1974. Od té doby se obchod s touto surovinou stále zvětšuje. Írán se stal výhodným trhem pro čínské investice a čínské spotřební zboží. Íránský ropný průmysl kvůli americkým sankcím a irácko-íránské válce zastarával. Snaha Íránu toto odvětví obnovit umožnilo Číně investovat do ropného sektoru – obnovy zařízení, výzkumu a rozvoji nových ložisek. Čína podporuje Írán v rozvoji těžby ropy a zemního plynu i v oblasti Kaspického moře. S žádnou zemí EU nedosáhl íránský obchod v roce 2007 takové velikosti jako s Čínou.[196]

Podle některých odborníků vzniká tzv. osa ropy – Rusko a Írán jako hlavní výrobci a Čína jako rostoucí spotřebitel. Tyto státy se snaží snížit vliv USA ve světě. K tomu může dopomoci Šanghajská rada pro spolupráci (SCC), v níž jsou členy i Rusko a Írán a která se snaží snížit vliv USA především ve Střední Asii a na Kavkazu,[197] což jsou oblasti pro Írán z bezpečnostního hlediska důležité.[198] V této otázce jsou důležité i státem vlastněné firmy, zabývající se obchodem s ropou. Jejich prostřednictvím stát získává politický vliv v zahraničí.[199]

Podle Číny si USA musí zvyknout, že i ona má určité své zájmy, které se snaží prosazovat. Čína usiluje o energetickou bezpečnost. Má kapitál, nemá však dostatek technologií pro modernizaci íránského ropného sektoru. Technologie mají západní společnosti, které jsou však od investic do Íránu odrazovány jak vnitropolitickým prostředím, tak uvalováním sankcí mezinárodním společenstvím. Zastarávání ropného průmyslu podle některých vede Írán k získání jaderné energie pro domácí potřebu. To by umožnilo Íránu i nadále vyvážet ropu a zemní plyn, které jsou jeho hlavním zdrojem příjmů. Vedle nedostatku investic a zničených ropných zařízení za irácko-íránské války se situace v Íránu horší i zvyšováním populace a růstem automobilového průmyslu. V důsledku amerických sankcí za íránský jaderný program, které mají dopad na ropný sektor, se jaderná energie stává stále nutnější. Spojené státy tlačí na ostatní země včetně Číny, aby v Íránu neinvestovaly. Nedostatek investic do íránského ropného průmyslu může způsobit neschopnost Íránu dostát svým obchodním závazkům a tím si v dlouhodobém horizontu zhoršit své postavení důvěryhodného dodavatele energie. Situace by se mohla zlepšit, protože některé evropské firmy změnily přístup k investicím v Íránu a uzavřely s ním dohody o energii. Postoj USA k Íránu a jejich snaha jej izolovat usnadnily vstup Ruska a Číny na íránský trh.[200]

Možný rostoucí vliv ruských ropných firem v Íránu přiměl Čínu k úsilí o zlepšení svých vztahů nejen s Íránem, ale i s Ruskem. Vztahy Číny s Íránem se budou i nadále prohlubovat, pokud Írán nebude pokračovat v politice nepřátelských vztahů s USA a EU. Při změně vlády v Íránu i v USA může mezi oběma zeměmi dojít ke zlepšení vztahů, čímž by se vztah Íránu s Čínou prohluboval pomaleji. Mezitím má však Čína stále příležitost rozvíjet své vztahy s Íránem ve prospěch obou zemí.[201]

Rozvoj vztahů mezi Íránem a Čínou může oslabit tlak USA na Írán proti jeho jadernému programu, podpoře terorismu a otázce blízkovýchodního konfliktu. Americká snaha zadržet Čínu i Írán vytvořila z těchto států spojence. Společný mají i odpor k rostoucí přítomnosti západních vojsk v oblasti a obavy ze sunnitského islámu. Čína má na svém území muslimy, kteří vyvolávají nepokoje. Oproti západním zemím se však Čína nezajímá o porušování lidských práv v Íránu.[202]

V roce 2008 se postoj Číny k íránskému jadernému programu částečně změnil. Po nových zjištěních o íránském jaderném programu začala Čína spolupracovat s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.[203] Čína nechce, aby se z Íránu stala země s jadernou zbraní. Proto začala spolupracovat i v Radě bezpečnosti OSN.[204] Do této doby byly přijaty tři rezoluce uvalující na Írán sankce v souvislosti s jeho jaderným programem. V současnosti se Čína snaží tento problém vyřešit diplomatickým vyjednáváním Číny, USA, Ruska, Francie, Velké Británie a Německa s Íránem.[205]

3.4 Rusko

Írán a Rusko navázaly diplomatické vztahy již v 15. století.[206] Za šáhova režimu byly vztahy nepřátelské, protože Írán se za studené války orientoval na USA. Za irácko-íránské války byl SSSR na straně Iráku, který byl jeho spojencem. Ukončení války umožnilo zlepšení vztahů mezi SSSR a Íránem. Uzavřely mezi sebou dohodu o obchodní a vojenské spolupráci[207]. Zlomovým okamžikem ve vzájemných vztazích byl rozpad SSSR. Země se přestaly navzájem považovat za hrozbu. Naopak tyto země začaly vnímat společné hrozby. Od rozpadu SSSR si Írán uvědomuje důležitost vztahů s Ruskem. Těmi by mohl nahradit vztahy se Západem. Pro Rusko se Írán stal důležitým partnerem, protože Rusko se snaží navázat přátelské vztahy s islámskou společností. Přátelství s Íránem, který má velký vliv v islámských zemích, mu v tom může pomoci.[208]

Obě země souhlasí s nutností odstranit dvojí standard při jednání Západu s ostatními státy, řešit problémy na mezinárodní scéně dialogem, bojovat proti terorismu a zastavit obchod s drogami. Rusko stejně jako Írán odmítá hegemonii USA a přítomnost cizích aktérů v oblasti Střední Asie a Kavkazu. Na základě jejich velikosti a vlivu obě dvě země můžou společně hrát důležitou roli při řešení regionálních konfliktů. Írán však chce Rusko jako strategického partnera především na mezinárodní scéně, zatímco Rusko naopak zdůrazňuje roli Íránu zejména v bilaterálních vztazích. Ohraničilo vztahy s Íránem i na regionální úrovni. Rusko zastává velmi pragmatickou politiku, a proto bude spolupracovat s Íránem jen tehdy, pokud to neohrozí jeho další zájmy. Proto Rusko nepovažuje Írán za skutečného strategického partnera.[209]

Země mezi sebou prohlubují ekonomické a kulturní vztahy. Obchod mezi zeměmi zahrnuje široké spektrum komodit včetně jaderné a tepelné energie, ropy a zemního plynu. Převažuje vývoz z Ruska do Íránu. Spolupracují i na satelitních projektech. Ve vzájemných vztazích je velký potenciál růstu obchodu mezi oběma zeměmi, který v současnosti není příliš velký. Problém s dopravou obchodovaného zboží vyzdvihl otázku vybudování severojižního dopravního koridoru, který by zajišťoval obchod mezi Evropou a jihovýchodní Asií přes Rusko a Írán. Tento projekt, kterým by se výrazně snížily náklady a dopravní čas, má podporu mnoha zúčastněných zemí. V energetickém průmyslu se Rusko zapojuje v Íránu do investic do nalezišť zemního plynu a výstavby tepelných elektráren. Írán je z pohledu Ruska jeho možným soupeřem v dodávkách energetických zdrojů. Situace by se však mohla změnit ruským přijetím íránského návrhu na spojenectví v otázce zemního plynu. Tím by se zvětšil vliv obou zemí ve světě. Otázka zemního plynu by se stala prostředkem spolupráce mezi zeměmi.[210]

Spolupráce Íránu a Ruska v atomové energii zahrnuje především dokončení jaderné elektrárny v Búšehru. V současnosti je spolupráce Íránu a Ruska v oblasti atomové energie jednou z hlavních oblastí vzájemné spolupráce. Navzdory tomu, že aktivity Ruska v Íránu v oblasti atomové energie nejsou proti smlouvám a pravidlům v této oblasti, USA považují obchod mezi Ruskem a Íránem související s jadernou elektrárnou za ohrožení národních zájmů. Írán, stejně tak jako Rusko odmítá, že by mohl využít jadernou elektrárnu k výrobě jaderných zbraní. Ani jeden z nich se nechystá přerušit spolupráci v tomto odvětví. Je však nutné si uvědomit, že jde o citlivou oblast, která je ovlivněna politickou a strategickou situací ve světě.[211]

Kromě praktických problémů v obchodování mezi oběma státy existují i pochybnosti Íránu o Rusku jako dlouhodobém důvěryhodném partnerovi. Írán se domnívá, že ho Rusko jen využívá k posílení jeho vztahů s Evropou a s USA. Stejně tak na ruské straně panují obavy, že Írán obchoduje s Ruskem jen proto, že jiné státy s ním obchodovat odmítají, zejména v oblasti jaderné energie a zbraní. Pokud by se zlepšily vztahy Íránu s ostatními zeměmi, Rusko by přestalo být tak důležitým obchodním a politickým partnerem. Navzdory určitým problémům ve vztazích je však i do budoucna velký potenciál rozvoje vzájemných obchodních vztahů.[212]

Rusko se stejně jako Čína snaží o řešení íránského jaderného programu vyjednáváním, nikoliv uvalováním sankcí. Ve vyjednávání by Rusko mohlo mít vzhledem ke spolupráci s Íránem hlavní roli.[213]

Podle Ruska má Írán právo na obranu. Tím ospravedlňuje prodej obranných zbraní Íránu, stejně tak jako poskytnutí jaderné technologie pro civilní účely.[214]

Pro obě země je důležitý přístup ke Kaspickému moři, které je bohaté na ropu. Írán si uvědomil, že spoluprací s Ruskem může získat větší podíl na tomto bohatství. Tento cíl přispěl k tomu, že Írán nechce vyvolávat konflikty s Ruskem kvůli takovým otázkám, jako je válka Ruska proti muslimům v Čečně.[215]

Rusko se snaží spolupracovat s Izraelem. Odsoudilo výrok prezidenta Ahmadínežáda o zničení Izraele. Prohlásilo, že to zhoršuje vztahy mezi oběma zeměmi. Izraelské námitky však neovlivnily ani prodej ruských zbraní Íránu, ani jejich jadernou spolupráci. Rusové to považují za obchodní záležitost a nejsou ochotni s tím skončit. Je i možné, že prodejem obranných systémů Íránu Rusko chrání íránská jaderná zařízení proti napadení Izraelem.[216]

3.4.1 Oblast Kaspického moře

V Kaspickém moři se ukrývají třetí největší zásoby ropy a zemního plynu na světě. Proto po rozpadu SSSR dochází ke sporům o vlastnictví tohoto bohatství. Jde o státy, které leží u Kaspického moře: Rusko, Írán, Kazachstán, Ázerbájdžán a Turkmenistán. K tomu se přidaly spory mezi dodavateli a spotřebiteli energie o vývozní cesty.[217]

Zpočátku se v íránské části nenalezlo velké množství ropy. Teprve v roce 2005 tam ruská společnost objevila významnější množství této suroviny. V roce 2006 Írán podepsal dohodu s Čínou na prozkoumání jeho části. V roce 2006 Rusko oznámilo nalezení velkého množství ropy ve své části. Zásoby zemního plynu jsou v Kaspickém moři ještě větší než zásoby ropy. Na rozdíl od ropy byly jeho zásoby prozkoumávány již za SSSR.[218]

Před rozpadem SSSR mělo jen Rusko a Írán přímý přístup k moři. Nynější úprava využívání Kaspického moře je proto založená na jejich dohodách – první dohoda byla uzavřena v roce 1729. Až v dohodách z 20. století byla zmínka o výzkumu ložisek ropy a zemního plynu. Kaspické moře bylo považováno za sdílené sovětsko-íránské moře. Po rozpadu SSSR a vzniku Turkmenistánu, Kazachstánu a Ázerbajdžánu jako pobřežních států vznikly spory o vlastnictví a práva na výzkum. Tyto tři nové státy odmítly platnost předchozích smluv. Při řešení problému se stal hlavní otázkou legální statut Kaspického moře[219].[220]

Rusko a Írán trvaly na současném stavu. Podle Ázerbajdžánu by měl být současný stav úplně změněn. Moře by mělo být rozděleno na národní části, v kterých by státy měly úplná práva na vody i na mořské dno. Postoj Kazachstánu není tak zásadní. Ten by každému státu přidělil teritoriální moře, výlučnou ekonomickou zónu a kontinentální šelf. Je pro rozdělení mořského dna, kde by mohl nezávisle provádět průzkumy zdrojů surovin, ale se společným využitím vod. Postoj Turkmenistánu je stále nejasný. Všeobecně sdílí odpor Íránu a počáteční odpor Ruska k úplnému rozdělení moře. Rusko částečně změnilo postoj. Nejdůležitější bylo stanovisko v dohodě s Kazachstánem a podobně i v dohodě s Ázerbajdžánem. To znělo, že mořské dno má být rozděleno podle upravené mořské linie. Rusko souhlasí i se společným využíváním vod. Írán a Turkmenistán tyto dohody odsoudily. V roce 2003 si Rusko, Kazachstán a Ázerbájdžán rozdělily část mořského dna. Důvodem, proč Rusko změnilo svůj postoj, byly jeho ekonomické zájmy a možnost zvýšení politického vlivu v regionu prostřednictvím přítomnosti jeho námořnictva.[221]

Írán stále trvá na dohodách z 20. století, ve kterých je zakotveno, že všechny surovinové zdroje patří všem přímořským státům a měly by být využívány společně. Trvá i na uzavření nové multilaterální dohody. Do té doby by státy měly pozastavit využívání zdrojů surovin. Důvodem takového postoje Íránu je malé množství hluboko uložené suroviny v jeho potenciální části. Z politického hlediska by pro Írán bylo nejlepší úplné rozdělení moře. Tím by se oddělilo od Ruska. V tomto případě však vzniká spor, jak moře rozdělit. Írán požaduje rozdělení moře rovným dílem. S tím však nesouhlasí ostatní státy. Nejlepším řešením by byla dohoda, se kterou by jednomyslně souhlasily všechny přímořské státy, ta však zatím nebyla uzavřena.[222]

Kromě přímořských států se o kaspické zásoby ropy a zemního plynu ucházejí USA, EU, Čína, Japonsko a další státy. Velká potřeba energie je důvodem čínské účasti v této otázce. Nedostatečný kapitál nutí Írán spojit se s Ruskem a Čínou, s čímž nesouhlasí USA.[223]

Jedním z vážných problémů je i výstavba potrubí, z čehož by tranzitní země získaly nezanedbatelné politické i ekonomické výhody. Z politického hlediska jde zejména o vliv na dodavatele i spotřebitele surovin. Nynější ropovody a plynovody jsou již zastaralé jak z ekonomického, tak politického hlediska. Na základě velkých investic v oblasti hrají USA hlavní roli v jednáních o nových trasách. Spojeným státům by nejvíce vyhovovala trasa, která by se vyhnula Rusku a Íránu. Tím by se snížila závislost postsovětských přímořských států na Rusku. Umožnila by i omezit vliv Íránu v oblasti. Írán však představuje nejvhodněji realizovatelnou cestu, jak transportovat suroviny do celého světa. Ekonomické sankce USA na Írán však způsobily, že tuto cestu není možné realizovat. Tím tratí i státy v oblasti. Důvodem pro trasu přes Írán je to, že významnější je zásobovat surovinami Asii, která má velký potenciál růstu, než Evropu. Dalším důvodem je přeplněnost Bosporu. I podle délky trasy[224] a nákladů je to nejlepší cesta, jak dopravit suroviny do Perského zálivu[225], přitom by mohlo být využito již existující íránské potrubí. Írán již v této oblasti úspěšně obchoduje s Kazachstánem a Turkmenistánem, a proto z tohoto dění nemůže být vyřazen. Poškodilo by to i ostatní země regionu. Americké sankce brání využití zdrojů a rozvoji v celé oblasti. Americké firmy jsou znevýhodněny. Stabilita v regionu by přinesla Íránu zajištění jeho bezpečnosti a velké trhy kaspických států pro jeho zboží. Spory se vedou o vyřazení Íránu z dění a o zapojení USA v oblasti. Dříve byla většina tras, které jsou dnes již zastaralé, směřována přes Rusko za účelem propojení bývalých sovětských republik. Bylo navrženo několik tras, z nichž některé již byly dokončeny. V roce 2006 Rusko uskutečnilo obchod s Arménií, který mu umožňuje kontrolovat potrubí, které vede z Íránu do Arménie. V roce 2007 Rusko, Kazachstán a Turkmenistán oznámily plán na vybudování plynovodu z Turkmenistánu přes Kazachstán do Ruska. Navzdory rozdílným názorům se státy snaží o spolupráci, která jim může přinést udržitelný růst.[226]

Nepříliš přátelské vztahy Íránu s Ázerbajdžánem jsou ovlivněny mimo jiné destabilizujícím vlivem ázerbajdžánské menšiny v Íránu. Při incidentu v roce 2001 Írán považoval území Kaspického moře, na kterém se pohybovaly ázerbajdžánské lodě, za své. Velmi významným spojencem Íránu v oblasti je Arménie. Írán se snaží prohlubovat své vztahy i s Turkmenistánem. Za symbol jejich blízkých vztahů lze považovat výstavbu potrubí z Turkmenistánu do Íránu v roce 1997.[227]

Postsovětské země v regionu se bály, že se Írán bude snažit zvýšit svůj vliv v oblasti. To se však z několika důvodů nestalo. Írán se snažil spíše se zeměmi spolupracovat, nikoliv jim vnucovat svoji ideologii. Jedním z důvodů je i vztah k Rusku, se kterým chce Írán i nadále udržovat přátelské vztahy. Rusko se v oblasti stále snaží udržet svůj vliv. Ani z ekonomického hlediska Írán nemá sílu bojovat o významnější úlohu v oblasti. Ke zvýšení vlivu Íránu v regionu by velkou měrou přispělo zlepšení vztahů Íránu s USA.[228]

Poznámky

[102] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 283-284.

[103] Tamtéž, s. 284.

[104] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 121.

[105] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 285.

[106] Tamtéž, s. 285-286.

[107] Tamtéž, s. 286-288.

[108] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 288, 290, 305.

[109] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 142-143.

[110] Označení států, které podporují terorismus, snaží se získat zbraně hromadného ničení a tím ohrožují celosvětový mír. (Gombár, E. (2001): Dramatický půlměsíc. Praha: nakladatelství Karolinum, s. 144.)

[111] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 143-145.

[112] Tamtéž, s. 145-146.

[113] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 155-157.

[114] Tamtéž.

[115] BBC News. Timeline: US – Iran ties.: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3362443.stm

[116] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 157.

[117] BBC New. Timeline: US – Iran ties.: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3362443.stm

[118] U.S. Department of State. U.S. Relations.: http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5314.htm#relations

[119] Souleimanov, E. (2003): Írán, USA a Střední východ. Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 27-28.

[120] European Commission. External relations. Iran.: http://ec.europa.eu/external_relations/iran/index_en.htm

[121] V současnosti má Írán statut pozorovatele. (World Trade Organization. Members and Observers.: http://www.wto.org/english/thewto_e/whatis_e/tif_e/org6_e.htm)

[122] European Commission. Brief history of relations between EU and Iran.: http://ec.europa.eu/external_relations/iran/relations_en.htm

[123] Bláhová, M., Částek, M., Němec, J., Pecháček, Š. (2006): Současný vývoj v Íránu. Parlamentní institut, s. 3.

[124] Tamtéž, s. 6.

[125] Tamtéž, s. 6-7.

[126] Tamtéž, s. 7-8.

[127] Farghali, H., Mašek, J. Írán přestal prodávat ropu v dolarech, teď chce eura.: http://ekonomika.idnes.cz/iran-prestal-prodavat-ropu-v-dolarech-ted-chce-eura-f8k-/eko-zahranicni.asp?c=A080502_964997_eko-zahranicni_vem

[128] Council on foreign relations. State sponsors:Iran.: http://www.cfr.org/publication/9362/

[129] Council on foreign relations. State sponsors:Iran.: http://www.cfr.org/publication/9362/

[130] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 147.

[131] S těmi však také udržuje problematické vztahy z důvodu šíitské koncepce. (Gombár, E. (2001): Dramatický půlměsíc. Praha: nakladatelství Karolinum, s. 147-149.)

[132] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 147-149.

[133] Council on foreign relations. State sponsors:Iran.: http://www.cfr.org/publication/9362/

[134] Tamtéž.

[135] Označení USA a EU.

[136] Částek, M., Štěrba, V. (2007): Írán. Parlamentní institut, s. 10-12.

[137] Kerr K., P. (2008): Iran´s Nuclear Program: Status. CRS Report for Congress, s. 5.

[138] Částek, M., Štěrba, V. (2007): op. cit., s. 12-13.

[139] Council on foreign relations. Iran´s Nuclear Program.: http://www.cfr.org/publication/16811/

[140] Kutchesfahani, S. Irans nuclear challenge and European diplomacy. EPC Issue paper. dle Částek, M., Štěrba, V. (2007): op. cit., s. 11-12.

[141] Bláhová, M., Částek, M., Němec, J., Pecháček, Š. (2006): op. cit., s. 4.

[142] Kužvart, J. (2007): Íránský jaderný program: tři aspekty, jedno řešení. Asociace pro mezinárodní otázky, s. 5.

[143] BBC News. Iran and the nuclear issue.: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4031603.stm

[144] Council on foreign relations. Iran´s Nuclear Program.: http://www.cfr.org/publication/16811/

[145] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 154-155.

[146] Tamtéž, s. 171.

[147] Tamtéž, s. 149.

[148] Tamtéž, s. 149-151.

[149] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 297.

[150] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 286-288, 298-301, 308.

[151] Tamtéž, s. 302-303, 309.

[152] BBC News. Iran and Egypt „to restore ties“.: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7213093.stm, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3371545.stm

[153] Kužvart, J., Aliová, N. (2008): Írán v Iráku: Íránský vliv v Iráku a možnost zapojení EU. Asociace pro mezinárodní otázky, s. 4.

[154] Tamtéž, s. 5-6.

[155] Tamtéž, s. 6.

[156] Tamtéž, s. 6-7.

[157] Kužvart, J., Aliová, N. (2008): op. cit., s. 7-8.

[158] Tamtéž, s. 9.

[159] Tamtéž.

[160] Council on foreign relations. Iran´s Involvement in Iraq.: http://www.cfr.org/publication/12521

[161] Kužvart, J., Aliová, N. (2008): op. cit., s. 10-11.

[162] Tamtéž, s. 14-15.

[163] Tamtéž, s. 11-13.

[164] Beránek, O. (2005): Saúdsko-íránské vztahy – trnitá cesta k regionální stabilitě. Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 22.

[165] Beránek, O. (2005): op. cit., s. 22-24.

[166] Tamtéž, s. 24.

[167] Tamtéž.

[168] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 55-56.

[169] Tamtéž, s. 56-57, 65.

[170] Tamtéž, s. 65.

[171] Afrasiabi, L K. The Iran-Israel misconception.: http://www.atimes.com/atimes/Middle_East/HA25Ak02.html

[172] Afrasiabi, L K. The Iran-Israel misconception.: http://www.atimes.com/atimes/Middle_East/HA25Ak02.html

[173] Parsi, T. Under the Veil of Ideology: The Israeli-Iranian Strategic Rivalry.: http://www.merip.org/mero/mero060906.html

[174] Tamtéž.

[175] Tamtéž.

[176] Tamtéž.

[177] Parsi, T. Under the Veil of Ideology: The Israeli-Iranian Strategic Rivalry.: http://www.merip.org/mero/mero060906.html

[178] Tamtéž.

[179] Tamtéž.

[180] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 147.

[181] Council on foreign relations. Iran Supports Hamas, but Hamas is No Iranian „Puppet“.: http://www.cfr.org/publication/18159/iran_supports_hamas_but_hamas_is_no_iranian_puppet.html?breadcrumb=%2Fregion%2F404%2Firan

[182] BBC News. Iran and the nuclear issue.: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4031603.stm

[183] Mahnaimi, U., Baxter. S. Revealed: Israel plans nuclear strike on Iran.: http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/article1290331.ece

[184] Sanger, E. D. U.S. Rejected Aid for Israeli Raid on Iranian Nuclear Site.: http://www.nytimes.com/2009/01/11/washington/11iran.html?_r=4&scp=1&sq=israel%20iran&st=cse

[185] Katz, N. M. How Israel views Iran.: http://www.metimes.com/Security/2008/04/23/how_israel_views_iran/4482/

[186] Tamtéž.

[187] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[188] Cristiani, D. China and Iran Strengthen their Bilateral Relationship.: http://www.pinr.com/report.php?ac=view_report&report_id=566&language_id=1

[189] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[190] Tamtéž.

[191] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[192] Cristiani, D. China and Iran Strengthen their Bilateral Relationship.: http://www.pinr.com/report.php?ac=view_report&report_id=566&language_id=1

[193] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[194] Tamtéž.

[195] Cristiani, D. China and Iran Strengthen their Bilateral Relationship.: http://www.pinr.com/report.php?ac=view_report&report_id=566&language_id=1

[196] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[197] Tamtéž.

[198] Cristiani, D. China and Iran Strengthen their Bilateral Relationship.: http://www.pinr.com/report.php?ac=view_report&report_id=566&language_id=1

[199] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[200] Tamtéž.

[201] Dorraj, M., Currier, C. L. (2008): Lubricated with oil: Iran-China relations in a changing world. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813377_ITM

[202] Wright, R. Iran´s New Alliance With China Could Cost U.S. Leverage.: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/A55414-2004Nov16.html

[203] McElroy, D. China reveals Iran´s nuclear secrets to UN.: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1583682/China-reveals-Iran%27s-nuclear-secrets-to-UN.html

[204] Council on foreign relations. Negroponte Says China Mostly „in Sync“ with U.S. on Iran.: http://www.cfr.org/publication/15409/negroponte_says_china_mostly_in_sync_with_us_on_iran.html

[205] Thai Press Reports. China/Iran: China Urges Diplomatic End to Iran´s Nuclear Issue.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-36135576_ITM

[206] Sanaie, M. (2007): Problems and Prospects of Iranian-Russian Relations. Russia in Global Affairs.: http://eng.globalaffairs.ru/numbers/20/1137.html

[207] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 299.

[208] Sanaie, M. (2007): Problems and Prospects of Iranian-Russian Relations. Russia in Global Affairs.: http://eng.globalaffairs.ru/numbers/20/1137.html

[209] Tamtéž.

[210] Tamtéž.

[211] Sanaie, M. (2007): Problems and Prospects of Iranian-Russian Relations. Russia in Global Affairs.: http://eng.globalaffairs.ru/numbers/20/1137.html

[212] Tamtéž.

[213] Bláhová, M., Částek, M., Němec, J., Pecháček, Š. (2006): op. cit., s. 7.

[214] Dehghanpisheh, B. Bear Hugs. World Press Review.: http://www.worldpress.org/Mideast/1185.cfm

[215] Tamtéž.

[216] Bourtman, I. (2006): Putin and Russia´s Middle Eastern Policy. The Middle East Review of International Affairs. Global Research in International Affairs Center.: http://meria.idc.ac.il/journal/2006/issue2/jv10no2a1.html

[217] Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM

[218] Tamtéž.

[219] Dosud není zřejmé, zda je mořem či jezerem – podle toho se liší právní dokumenty, které upravují jeho využívání. (Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM)

[220] Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM

[221] Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM

[222] Tamtéž.

[223] Tamtéž.

[224] Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM

[225] Rybář, J. (2005): Kavkaz, Rusko a „nová velká hra“ o kaspickou ropu. Praha: Eurolex Bohemia, s. 232.

[226] Ghafouri, M. (2008): The Caspian Sea: rivalry and cooperation. Middle East Policy. Middle East Policy Council.: http://www.accessmylibrary.com/coms2/summary_0286-34813378_ITM

[227] Rybář, J. (2005): op. cit., s. 233-234.

[228] Tamtéž, s. 230-231, 234-235.

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕16.081

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře