Podplukovník pěchoty Bohumil Záleský

Autor : Jiří Mašek 🕔30.09.2010 📕9.133

Narodil se 21. července 1889 v Letonicích u Vyškova rodičům Josefu Záleskému a Marii Záleské, rozené Růžičkové, v Rakousko–Uherské monarchii.

Navštěvoval vyšší reálku s vyučovacím jazykem českým v letech 1902–1909 se zkouškou dospělosti (maturitou) 15. července 1909 v Bučovicích. Poté studoval vysokou školu technickou českou v Brně v letech 1909–1913. Složil I. státní zkoušku v oboru stavebního inženýrství dne 11. listopadu 1911.

Odveden do rakousko–uherské armády byl 23. srpna 1912. Dnem 1. října 1913 nastupuje vojenskou základní službu u Zeměbraneckého pěšího pluku 8 v Praze (K.K. Landwehr-Infanterieregiment Prag Nr.8.) jako jednoroční dobrovolník - Einjährig Freiwillige. Ale už 10. listopadu 1913 je superarbitrací propuštěn z armády.

V letech 1912–1914 pracuje pro stavební firmu stavitele F. Levíčka v Brně, Žídenicích jako stavební inženýr.

Dne 15. dubna 1915 je mobilizován a nastupuje u Zeměbraneckého pěšího pluku 8 v Sibini v Rumunsku. Zde prodělává kurs (školu) pro důstojníky v záloze v Hermanštatě a následně v Sazsvaroši? (kurs pro Kadett Aspirant).

Na konci roku 1915 je poslán na ruskou frontu k Zeměbraneckému pěšímu pluku 8, I. praporu, 2. polní setnině (rota), jako velitel 2. čety. Které velí od posledního dne roku 1915, tedy od 31. prosince 1915 do 29. května 1916, kdy upadá do ruského zajetí. Podplukovník Bohumil Záleský se v roce 1920 k tomu vyjadřuje takto:

Po několika pokusech přejíti k Rusům, za něž jsem byl 6krát vyznamenán plukovními a divizními pochvalnými vyznamenáními, přešel jsem dne 29. května 1916, maje tajně zorganizovanou svoji četu a po předchozím postřílení všech německých vojáků a důstojníků, do ruského zajetí v boji u Kopyle na řece Styru, dorozuměn s předními hlídkami ruskými.

Od 29. května 1916 do 30. listopadu 1917 je veden jako zajatec v Rusku.

V Dárnici u Kyjeva mě bylo zajatými důstojníky od p. pl. č. 8 sděleno, že jsem byl armádním rozkazem povýšen. V zajetí jsem se dále dozvěděl, že dnem 1. ledna 1917 jsem byl povýšen armádním rozkazem na poručíka. Dokumenty a doklady o těchto datech se mě nepodařilo sehnati, ježto plukovní archiv byl za ofensivy v 1916 zničen.

V Darnici ihned v prvních dnech mého zajetí (v červnu 1916), přihlásil jsem se do srbské armády tehdejšímu emisarovi (kapitánu) bratru plukovníku Mlčochovi. Odeslán byl jsem však omylem na Sibiř do města Uržumu ve Vjatské gubernii. V září 1916 přihlásil jsem se do československého svazu v Kyjevě a do československé armády. Svědci: bratr kapitán Pospíšil, poručík Drbal (5. pluk), kapitán Valter, nadporučík Pavlíček, poručík Malý, poručík Weinberg (7. pluk), kapitán Kratochvíl, kapitán Štaidler, nadporučík Weiland.

Z Uržumu na jaře 1917 převezen do Astrachaně. Z Astrachaně vzat v září na poruku do Rostova na Donu na europlánový závod (letecká továrna Caksaj v Nachičevani), kamž vstoupil jsem z těchto důvodů, abych za vydělané peníze mohl zaplatiti operaci, kterou jsem chtěl postoupiti na tamější lékařské fakultě, obdržen na rakouské frontě průstřel, což je mi částečně omluvou, že jsem nevstoupil do československého armády. Následkem však rozpadu Ruska nucen jsem byl spokojiti se normálním léčením.

Od 1. prosince 1917 do 31. prosince 1917 je veden v 1. Důstojnickém pluku u generála Kornilova v Ruské dobrovolnické armádě v hodnosti poručíka v Rostovu na Donu.

Začátkem prosince 1917 vstoupil jsem do ruské armády (I. ofic. (důstojnická) rota) a zas přihlášeni a odpravení do československé armády, byl jsem Esaulem Ševčenko arestován v Rostově a po zakročení československé organizace rostovské po 10 dnech osvobozen.

Dne 1. ledna 1918 oficiálně vstupuje do řad Československého inženýrského pluku v hodnosti kapitána, a naznačen pomocníkem velitele mostního oddělení.

Prvotní název takzvaného „Kornilova praporu“, byl Československý inženýrský pluk (Česko-Slovenský ženijní pluk), později dnem 21. srpna 1918 je přejmenován na Československý samostatný prapor (Česko-Slovenský samostatný prapor). Přejmenován na „Kornilův prapor“ byl neoficiálně až při návratu do vlasti na jaře 1919. V literatuře a v oficiálních záznamech však můžeme nalézt, ale i názvy jako Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor či pluk.

Dne 1. ledna 1918 vstoupil jsem pak do Československého inženýrského pluku. Naznačen jsem byl pomocníkem náčelníka mostního oddílu, pak velitelem 2. a 3. roty téhož pluku a 19. srpna 1918 naznačen velitelem pluku, respektive praporu.

Dnem 1. března 1918 se stává velitelem inženýrské roty.

Od 29. května 1918 je naznačen náčelníkem mostního oddělení.

Dnem 21. srpna 1918 je Československý inženýrský pluk přejmenován na Československý samostatný prapor (zvláštní).

Dne 18. září 1918 je naznačen mladším důstojníkem učebné komandy školy praporčíků ve Stavropolu, Rusko.

Dne 17. října 1918 je naznačen velitelem 3. roty.

Dne 21. října 1918 je naznačen velitelem 2. roty a zároveň 3. roty.

Dne 30. října 1918 naznačen pomocníkem D.Z.U. velitele praporu a odevzdal velení 2. roty a 3. roty.

Dne 12. listopadu 1918 naznačen zatímním velitelem praporu.

Dne 21. listopadu 1918 odevzdal velení praporu.

Dne 25. listopadu 1918 je naznačen pomocníkem velitele praporu.

Dne 7. prosince 1918 naznačen zatímním velitelem praporu.

Rozkazem vrchního velitele ozbrojených sil v jižním Rusku z 26. prosince 1918 číslo 352, na základě rozkazu dobrovolnické armády číslo 466, jmenován za vyznamenání v bojích kapitánem s pořadím od 31. října 1918.

Dne 11. ledna 1919 odevzdal velení praporu a naznačen pomocníkem velitele praporu.

Dne 3. března 1919 je jmenován velitelem Samostatného československého praporu, „Od vlády Č.S.R. zvláštním přípisem M.N.O. ze dne 27. ledna 1919 č.j. 3546 jmenován velitelem praporu“.

Dne 5. března 1919 prapor přechází od Bělogardějské dobrovolné armády, pod velení Francouzské armády, konkrétně pod I. Armée Navale, 2ème Escadre viceadmirála Jean Francois Charles Amet, *1861, †1940. (Francouzské válečné námořnictvo)

Francouzsko-Britsko-Řecká intervence začala v létě 1918 proti Centrálním mocnostem po uzavření Brestlitevského míru a po ukončení bojů na podzim 1918 s Německem a jeho spojenci (Rakousko-Uhersko a Turecko). Dohoda (Francie, Británie, USA) podporovala aktivně Dobrovolnickou armádu.

Pod velením Bělogardějské dobrovolné armády se zúčastnil 59 bojových střetů s bolševiky v I. a II. Kubánském tažení (pochodu) od 28. ledna 1918 do 15. ledna 1919.

Pod Francouzi bojoval jako velitel Samostatného československého praporu například v součinnosti s dělovým člunem Scarpe (křižník Skarp – La scarpe) a v součinnosti s 175. francouzským pěším plukem. Velitelem 175. francouzského pěšího pluku byl plukovník Truson.

Na přelomu března a dubna se prapor spolu s Francouzi účastní obrany města Mariupol na břehu Azovského moře.

Poté je prapor a Bohumil Záleský přemístěn začátkem dubna do Sevastopolu (pravděpodobně lodí Francouzy). Sevastopol v té době byl prakticky obklíčen bolševiky.

Dne 19. dubna 1919 vypukla na lodích Francouzské 2. Eskadry vzpoura námořníků. Která nakonec zapříčinila konec francouzské intervence v jižním Rusku. Stejného dne došlo k dohodě mezi bolševiky a spojenci o vydání Sevastopolu Rudým.

Bylo rozhodnuto o odsunu - evakuaci Československého Samostatného československého praporu do Československa přes Rumunsko.

Velitel Samostatného československého praporu kapitán Záleský se k tomu vyjadřuje takto.

Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko.

Cesta vedla lodí Cherson spolu s 175. francouzským pěším plukem po Černém moři do rumunského přístavu Konstanta, kde 1. května 1919 přistály. Dále vedla lodí Sádko do Galati po Dunaji. A odtud vlakem do Bukurešti. Kam Bohumil Záleský s praporem dorazil 12. května 1919. Zde složili přísahu a pokračovali vlakem do Československa.

Po návratu do republiky v noci 6. června 1918 se dobrovolně s celým praporem účastní bojů na Slovensku v takzvané Nevyhlášené válce o Slovensko.

Po skončení bojů byl s praporem transportován po železnici do Olomouce. A konečně 26. července 1919 byli „Kornilovci“ v čele s kapitánem Bohumilem Záleským přepraveni do Prahy, kde byli vřele přivítáni posádkovou hudbou a davem lidí. Byli ubytováni v kasárnách v Brusce a druhý den přesunuti do kasáren Josefovských (Jiřího z Poděbrad) a o několik dnů později posláni na zaslouženou dovolenou.

Ze zbytku „Kornilova praporu“ byl vytvořen 10. hraničářský prapor, jehož příslušníkem se kmenově – tabulkově stává i Bohumil Záleský.

Dne 10. října 1919 je Bohumil Záleský jmenován důstojníkem z povolání a povýšen na majora pěchoty se zpětnou platností od 31. října 1918. Zároveň poslán do oblasti svého bývalého působení s obchodně průmyslovou misí ministerstva obchodu ČSR. K tomu je mu udělena dovolená na neurčito od 8. října 1919.

Koncem ledna 1920 se vrací do Prahy a 2. února 1920 je poslán pravděpodobně na jednoměsíční dovolenou (podle jiných dokumentů mu dovolená končí až 6. května 1920). Po té pracuje na tranzitním oddělení ruských legií v Praze.

Od 7. května 1920 nastupuje na Posádkovém velitelství jako mobilizační referent – hudební referent jenž má na starosti uvítací ceremonie legionářských transportů z Ruska.

Zde je jeho zařazení poněkud nejasné, pravděpodobně se jedná o stejnou funkci, jen jde o přejmenovávání funkce, resortu...

Jeho nadřízený generál Šnejdárek mu v posudku za období 1920–1921 píše velice pěkné kladné hodnocení. „Výborný důstojník. Zastával funkci materiálních přijímání zahraničních transportů a všech funkcí s tím spojených, čehož se s velkým taktem a energií jemu vlastní zhostil a svoji svědomitost osvědčil. Důstojník velmi iniciativní. 1/X. 20 – 8/I. 21 Šnejdárek v.v.“ I další hodnocení bylo víc než kladné.

K 30. září 1921 je převelen k Hraničářskému praporu číslo 7, kde k 1. říjnu 1921 nastupuje. Hraničářský prapor číslo 7 je posádkou v Jesenickém městečku Frývaldov, velitelem je major Karel Menschik. Je ustanoven II. štábním důstojníkem praporu (pravděpodobně i zástupcem velitel praporu) a také zastává či zastupuje zbrojního důstojníka a zástupce velitele hospodářské zprávy.

Dnem 20. května do 20. srpna 1922 je poslán na tříměsíční informační a praktický kurs u horského dělostřeleckého oddílu 258 v Opavě. Dne 4. července 1921 se musel urychleně vrátit zpět k praporu a zastupovat funkci velitele praporu, z důvodu nemoci velitele. Po měsíci se vrací zpět na stáž a to 5. srpna 1922.

Hodnocení z kurzu u horského dělostřelectva, oddílu číslo 258 zní: „ Vynikající, velmi energetický, správný štábní důstojník, tří měsíčním přidělením k dělostřelectvu osvojil si v nejkratší době nadprůměrně vědomosti pro spolupráci pěchoty s dělostřelectvem. Orientoval se v dělostřelecké zbrani rychle a výborně a považuji ho pro disponování dělostřelectvem za úplně schopného. Major S... velitel horského dělostřeleckého oddílu č. 258 Opava“.

Po návratu 22. srpna 1922 vykonává původní funkci II. štábního důstojníka praporu.

Posudek velitele praporu majora Karla Menschika za rok 1922 zní: „Pevný charakter, má velmi dobré schopnosti a chápavost, dovede býti energickým, přeceňuje se poněkud. Svoje dobré odborné vzdělání a vědomosti snaží se stále rozšířiti a prohloubiti. Ve službě II. štábního důstojníka osvojil si nutnou rutinu, jako zbrojní důstojník a zástupce velitele při hospodářské správě pracuje s dobrým výsledkem. Přihlíží se zájmem k výcviku. Má dobrý vliv na podřízené a na udržení kázně. Jako učitel dalšího školení mladších důstojníků vyhověl. Jako velitel praporu ve svazku plukovního úplně způsobilý, a pro velení samostatného praporu nutné podmínky osvojí si jistě časem. K povýšení způsobilý.

Podplukovníkem pěchoty je jmenován 23. prosince 1924 se zpětnou platností od 1. září 1922.

Dne 18. prosinci 1924 získal povolení k sňatku od velitele Hraničářského praporu číslo 7. A dne 25. ledna 1925 je oddán se slečnou Edeltrundou Heřman Arnoštkon Panlovou duchovním správcem 7. pěší divize.

Dne 23. ledna 1926 se manželům Záleským narodil syn Zdeněk Arnošt Záleský.

Bohumil Záleský je 1. února 1925 převelen k Pěšímu pluku číslo 26. Velitelství se nachází v Banské Štiavnici a od května 1926 v Banské Bystrici. Stává se velitelem III. praporu. V roce 1925 prochází kurzem (školou) v ekvitaci (jezdectví) v Učilišti pro jezdectvo v Pardubicích. Dnem 1. října 1928 se s praporem stěhuje do Zvolena. V roce 1931 absolvuje kurs pro velitele vojskových těles pravděpodobně v Praze. K 1. listopadu 1932 se stává velitelem I. praporu v Banské Bystrici. A o rok později k 31. prosinci 1933 je jmenován zástupcem velitele pluku. V roce 1935 absolvoval informační kurs pasivní OPL v Praze.

K 31. října 1935 je poslán jako zatímní zástupce Pěšího pluku číslo 16 do Prešova. (Dne 20. května 1936 je veden jako důstojník v Prešově.)

K poslednímu dni roku 1935 je jmenován definitivním zástupcem velitele pluku – Pěšího pluku 16 v Prešově. Velitelem pluku byl v letech, leden 1934– září 1938 plukovník pěchoty Josef Matoušek.

V roce 1936 byl velitelem instrukčního kurzu pro záložní důstojníky v Prešově.

V kvalifikační listině důstojníka z 30. září 1936 je hodnocen velmi dobře ač by mohl být klasifikován výtečně. Mimo jiné se u velitelských schopností uvádí:

Jako zástupce velitele pluku osvědčil se velmi dobrým pomocníkem velitele pluku jak v administrativním tak i při praktickém výcviku. Ve skupinových cvičení velel pluku. Velmi způsobilý pro velení samostatných útvarů.

Při popisu charakteru a intelektu se uvádí:

Chápe velmi dobře, rozhoduje se rychle a většinou velmi dobře. Předpisy požadované pro jeho hodnost a funkci ovládá velmi dobře. Zajímá se o pokrok ve veřejném životě, jakož i sleduje novoty v armádě vlastní i cizích států. Vzdělání nadprůměrné. Znalost řečí ruská slovem i písmem dobře, francouzsky slovem i písmem částečně. Jako lovec podniká se zálibou pěšky větší tůry...

Bohužel velitelem pluku je jmenován až po okupaci Československa Němci, a to 1. dubna 1939 a pouze jako zatímní velitel pluku. Tedy pouze do likvidace Československé brané moci, která byla ukončena v létě 1939.

Poté je poslán do výslužby. Stěhuje se do Brna, kde s rodinou žije po celou válku.

Bohumil Záleský se koncem dubna 1945 napomáhá při osvobozování (povstání) Brna. Po osvobození Brna organizuje Národní Výbor Brna a usměrňuje jeho další činnost.

Dne 14. května 1945 nastupuje opět do činné služby k PV. V. Brno jako tlumočník u Rudé armády.

Dne 18. září 1945 je ustanoven přednostou 1. oddělení PV. Vel Brno.

Ke dni 1. dubna 1946 je přeložen do výslužby.

Obdržené vyznamenání:

Znak Otličija, ze dne 21. září 1918 No. 499, č.j. 232/10 830 – za I. Kubánský ledový pochod (tažení)

Francouzský válečný kříž, armádní citace ze dne 10. dubna 1919 číslo 19 – za obranu města Mauripol

Československá revoluční medaile, číslo dekretu 44 556

Československá válečný kříž, číslo dekretu 24 197

Pamětní medaile - Medaille Commémorative francaise, číslo dekretu 996 udělenou 2. března 1926

Medaile vítězství, číslo dekretu 6 722 udělenou 7. prosince 1923

Pochvalní uznání, MNO číslo 38 443 pres. voj. 1921

Pochvalní uznání velitele 7. divize, rozkaz číslo 98/1924

Poznámky:

V roce 1914 v Sibini bylo velitelství 12. sboru (XII. Korpskommandos) a plukovní obvodní doplňovací okres pro C. a K. Husarský pluk č. 2 (K.u.K. Husaren-Regiment Nr. 2).

Znak Otličija – rusky vyznamenání - знак отличия

Legionářské číslo podplukovníka pěchoty Bohumila Záleského bylo 55 799.

Hraničářský prapor 7 (původně C. a K. prapor polních myslivců č. 5) je posádkou v Jeseníkách ve městě Frývaldov (Freiwaldau). Je samostatným praporem náležící pod 13. pěší brigádu, 7. pěší divizi s velitelstvím v Olomouci. Vznikl 15. ledna 1920. Velitel praporu mezi léty 1921 a 1925 byl major Karel Menschik, od listopadu 1936 byl podplukovník pěchoty Matěj Švarný. Hraničářský prapor 7 se skládal z velitelství praporu, hospodářské správy, pomocné čety a technické roty. Dále se skládal ze tří pěších rot a roty kulometné. Náhradní rota se nacházel v Olomouci. (Náhradní rota je rotou výcvikovou a doplňovací.) Pro ubytování vojska byl nejprve využíván Hotel turistů a v letech 1925-1931 byly postaveny Hraničářské kasárny. Frývaldov v té době (1920 – 1938) je sídlem politického a soudního okresu. Sčítáním lidu v roce 1930 mělo 8 251 obyvatel (z toho 1 257 osob národnosti československé, 6 674 osob národnosti německé a 16 osob národnosti židovské).

V roce 1926 v Banské Šťavnici jako velitel III. praporu pěšího pluku 26, si stěžuje na špatné finanční podmínky. Jako velitel praporu bere měsíčně asi 1 400Kč až 1 500Kč a jeho kapitáni svobodni berou skoro dvojnásobek. Poručíci až o 600Kč výše. Je ženat, má jedno dítě a příplatků též nedostává.

Zdroje:
Vlastní archiv
Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů
Srdce ze zlata a ocele II, Metoděj Pleský, ISBN není uvedeno, Praha 1938
Cestami odboje V. kniha, Adolf Zeman a spol., 1926 - 1929, ISBN není uvedeno, Praha 1929
http://www.valka.cz/
http://www.wikipedia.org/
http://cs.wikipedia.org/wiki/
http://en.wikipedia.org/wiki/
http://www.udernici.cz/
Nezkrácený životopis na http://rodinnivalecnici.webnode.cz/.
Autor : Jiří Mašek 🕔30.09.2010 📕9.133

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře