Sovětští nelegálové proti Americe

Autor : Karel Pacner 🕔30.07.2010 📕10.283

Zatčení desítky ruských nelegálů, tedy vyzvědačů hluboce zakonspirovaných, kontrašpionáží FBI před třemi týdny ukazuje, že tajné operace Moskvy proti USA, které začaly před osmdesáti lety, dál pokračují

Když na sklonku roku 1917 uchvátili v Rusku bolševici moc, domnívali se, že je to začátek světové revoluce proletariátu. Proto vysílali do světa vyzvědače, aby zakládali komunistické strany jako podhoubí pro budoucí vlády a současně získávali tajné informace, které by jim mohly v tomto úsilí napomoci.

Úřednické špičky

První nelegálové – tedy špioni, kteří pracují pod cizími jmény – vyrazili do Evropy už v roce 1920. První nelegál se v USA uchytil následující rok, ale jeho cílem nebyla Amerika, nýbrž Japonsko a Německo pomocí vystěhovalců z těchto zemí. Začátkem třicátých let tam působilo několik nelegálů, nicméně protiamerickou rezidenturu – tedy místní velitelství – zřídili až v roce 1934.

Vedl ji Boris Bazarov, který se před tím osvědčil v Německu, a jeho zástupcem byl Izák Achmerov. Těmto vyzvědačům se podařilo získat na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu tři levičáky – Laurence Duggana, který se stal šéfem latinskoamerické sekce, a Algera Hisse, později náměstka ministra a v roce 1945 prvního generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Bohatými informacemi je zásoboval Harry Dexter White z ministerstva financí, který měl aspirace usednout ve vládě. Tito tři muži byly důležitými prameny pro Moskvu o dějství v nejvyšších kruzích. Několik spolupracovníků našli mezi filmaři a levicově smýšlejícími milionáři. Později ulovili Lauchlina Currieho, který se stal poradcem prezidenta F. D. Roosevelta. Zato ke spolupráci nepřemluvili Michaela Straighta, přítele prezidenta, který ho poslal pracovat na ministerstvo zahraničí.

Když zahájil Stalin ve druhé polovině třicátých let velký teror, nechal stáhnout ze zahraničí mnohé vyzvědače, falešně je obvinit ze spolupráce s nepřítelem a buď popravit, nebo poslat do koncentráků. Bazarova v Moskvě zastřelili, Achmerova dva roky vyšetřovali, ale nic proti němu nenašli.

V září 1939, kdy Německo přepadlo Polsko a vzápětí se k útočníkovi přidal i Sovětský svaz, odešel ze sovětských služeb znechucený Whittaker Chambers. Okamžitě se vyzpovídal poradci prezidenta Adolfu Berlemu. Berle předložil zprávu o sovětské špionáži v USA Rooseveltovi, ale ten se o ni nezajímal.

Agenti mezi zpravodajci

V březnu 1941 měla rozvědka NKVD ve Spojených státech 221 agentů. V prosinci se do USA vrátil Achmerov, tentokrát na falešný americký pas. Opět navázal spojení se svými agenty ve vládě. A vytvořil i další síť vedenou Nathanem Gregorym Silvermasterem, úředníkem v Úřadu pro zabezpečení hospodářství, který mu předával zprávy o americké ekonomice.

Dalším jeho špičkovým zdrojem se stal důstojník britské tajné služby Cedrig Belfrage, který působil v koordinační komisi pro spolupráci mezi britskými a americkými zpravodajci.

Američtí komunisté propašovali několik svých lidí i do nově zřízené výzvědné služby nazvané Úřad strategických služeb. Duncan Chaplin Lee se dokonce stal asistentem jejího velitele generála Billa Donovana.

Achmerova a jeho nelegály i většinu špionů z řad úředníků a zpravodajců FBI nechytila, protože v roce 1945 po Rooseveltově smrti zmizeli. Jenom někteří zůstali a nakonec stanuli před soudem, jako třeba Hiss.

Projekt Manhattan

Příslušníci vojenské kontrašpionáže G-2, ochraňující vývoj atomové bomby v rámci projektu Manhattan, narazili koncem roku 1943 na záhadného člověka, který se sešel s jedním vědcem a dostal od něho tajné spisy o těchto výzkumech. Brzy zjistili, že je to Artur Adams, předrevoluční bolševik. Na americké území pronikl z Kanady v roce 1938 s falešným kanadským pasem. Pět let o něm Američané nevěděli!

Tuhle ostudu se snažila kontrašpionáž vynahradit tím, že agenti z něj nyní nespouštěli oči. Kontrolovali jeho kontakty a lidi, kteří mu dávali informace, nechávali překládat na podřadná místa, na Aljašku či na Havaj. Tímto způsobem rozkrývali sítě špionů.

FBI chtěla Adamse zatknout, ale ministerstvo zahraničí to nedoporučilo – mohlo by to zhoršit vztahy s Moskvou. Když se Adams v únoru 1945 chystal nastoupit v New Yorku na sovětskou loď, příslušníci kontrašpionáže mu to nedovolili. O půl roku později se mu podařilo zmizet.

130 listů

Fyzika Alana Nunn Maye, který pracoval na vývoji atomové bomby na britských ostrovech, zverboval nelegál česko-maďarského původu Jan Petrovič Čerňak, absolvent strojírenství v Praze a v Berlíně. V červnu 1942, kdy žil na Pyrenejském poloostrově, dostal za úkol, aby odjel do Británie, kde fyzika získal.

Nunn May předal vyzvědači 130 listů dokumentace. Když odjel se skupinou specialistů v lednu 1943 do Montrealu, aby tam pokračovali v práci na bombě, Čerňak ho následoval. V roce 1945 však musel z Kanady uprchnout.

Nelegál George Kovalskij, který za svého života vystupoval pod krycím jménem „Dmitrij Delmar“, byl jediným vyzvědačem, který pronikl do atomového projektu cizí země. Pocházel z rodiny amerického dělníka, který se vystěhoval do SSSR za prací. Po absolvování vysoké školy chemické mu nabídla vojenská výzvědná služba GRU, aby odjel do USA. Úkol: Američané vyvíjejí chemické zbraně, jsou dál než Němci a my – získávejte o nich informace!

Do své pravlasti přijel v roce 1940 pod cizím jménem. Když začala válka, musel obléknout uniformu. Dostal se do kurzu o práci s radioaktivními materiály. V srpnu 1944 ho převeleli do atomové továrny v Oak Ridge.

Začátkem roku 1945 poslali Američané „Delmara“ do přísně tajné laboratoře K. Po roce svlékl uniformu, ale nadřízený ho chtěl udržet v laboratoři jako civilistu. Jeho řídící důstojník chtěl, aby nabídku přijal. „Delmar“ odmítl – cítil, že by to bylo velké riziko. Začátkem roku 1949 se vrátil do Moskvy.

Všechny vyzvědače, kteří vyzvídali americká a britská atomová tajemství, vyznamenali až ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimír Putin hvězdami hrdiny Ruska. Některé posmrtně, Černaka na smrtelné posteli, jiné zastihli ještě živé.

Legenda jménem Abel

Začátkem padesátých let vyslala Moskva do Severní Ameriky několik nelegálů, ale všichni selhali – jeden ztroskotal na milostném dobrodružství, další ztratil peníze, třetí se přiznal kanadské policii, čtvrtému ukradli nelegální doklady.

Jedině William Fisher, který se osvědčil před válkou i v jejím průběhu, nezklamal. Přes Prahu a Karlovy Vary přešel v říjnu 1948 do západního Německa, odkud odplul lodí do kanadského Quebecku.

Odtud odjel do New Yorku, kde mu nelegál Josef Grigulevič, který působil v Latinské Americe, předal dokumenty na jméno Emil Robert Goldfus a tisíc dolarů. Podle rodného listu se narodil v tomto městě v srpnu 1902, skutečný Goldfus však zemřel jako kojenec.

Fisher-Goldfus byl šikovný malíř, a proto si otevřel v New Yorku ateliér, kde skrýval vysílačku. Postupně zapadl mezi newyorské výtvarníky a fotografy. NKVD ho i nadále podporoval pěti sty dolary měsíčně.

Od jednoho agenta se Fisher dověděl, že USA chystají založení Severoatlantické aliance (NATO). Moskva se obávala vypuknutí války, a proto vyhlásila poplach.

Hayhanenova zrada

Koncem roku 1949 se sešel s osvědčenými vyzvědači manželi Morrisem a Lonou Cohenovými, kteří za války získávali zprávy o atomové bombě. Manželé přemlouvali některé vědce, od nichž dostávali informace, aby je dál zásobovali tajnými zprávami – všichni odmítli s poukazem, že válka skončila. Když FBI zahájila zatýkání atomových špionů v čele s Rosenbergovými, Cohenovi přes Mexiko utekli do Moskvy.

Fisher tuhle těžkou dobu přežil bez úhony. Jeho agenti mu předávali zprávy politické a vojenské, snad i o výrobě vodíkové bomby, nicméně ke strategickým zdrojům se nedostal. Kvůli spoustě práce žádal Moskvu o vyslání pomocníka. Reino Hayhanen připlul s doklady na jméno Eugene Nikolai Maki v říjnu 1952.

Na rozdíl od pečlivého a tichého šéfa nebyl tento asistent nenápadný. Často popíjel se svou finskou manželkou a hádal se s ní, úkoly plnil ledabyle.

V lednu 1957 nařídila centrála Hayhanenovi, aby se vrátil. V květnu nastoupil na loď do Evropy. V Paříži zatelefonoval na americké velvyslanectví: „Jsem podplukovník KGB a pracoval jsem pět let ve Spojených státech.

Zatčení v hotelu Latham

Když se Hayhanen ztratil, dostal Fisher z Moskvy rozkaz: „Okamžitě se sbal a pomocí jiných osobních dokladů opusť Spojené státy.“ Nelegální rezident si nedal říct, chtěl dokončit některé rozdělané operace, a proto se stáhl na Floridu. Když se nic nedělo, vrátil se s doklady na jméno Collins do New Yorku, ale do hotelu.

Hayhanen netušil, jak si jeho nadřízený říká, ani kde bydlí. Nicméně o jeho ateliéru něco málo věděl. To agentům FBI stačilo, aby ho ve čtvrti Brooklyn vypátrali. Když vešli dovnitř, viděli, že je prázdný, nikdo tam nebydlel.

Přesto instalovali v protějším domě pozorovatelnu. Když se tam po několika týdnech večer rozsvítilo světlo, sledovali dalekohledy muže, který vešel, a po odchodu z domu se na něj navěsili. Vzápětí našli v bytě tajnou schránku s ofotografovanými spisy. Ráno 21. června 1957 neznámého člověka v hotelu Latham zatkli.

Vyzvědač odmítal s vyšetřovateli mluvit. Čekal, až se jeho spolupracovníci ukryjí. Až po několika dnech se přiznal, že je Rus. Jak se jmenujete? Fisher si vzpomněl na zesnulého kolegu z NKVD-KGB: „Rudolf Abel.

Američané se pokoušeli „Abela“ získat. Když s námi budete spolupracovat proti Sovětskému svazu, propustíme vás na svobodu a dáme vám vysoký plat. V opačném případě můžete čekat za krádeže vojenských a atomových informací až trest smrti. Zatčení vábení odolal.

Požádal, aby mohl napsat na sovětské velvyslanectví. Ale konzul ho zklamal – odpověděl, že „žádného sovětského občana Abela“ nezná. Udělal zásadní chybu – nezeptal se Moskvy.

Centrála rozvědky pořád netušila, kam se Fisher propadl. Teprve když se jako „Abel“ objevil koncem října 1957 před soudem, zjistila, že je to ztracený nelegál.

Soudce poslal čtyřiapadesátiletého vyzvědače na třicet let do vězení. To bylo prakticky na doživotí. Američané ho obdivovali – napsal ve svých memoárech jeho obhájce James B. Donovan. Kromě angličtiny uměl pět jazyků, vyznal se v elektronice, chemii a atomové fyzice, matematice, četl si Einsteinovy vědecké spisy, maloval.

Zrádce Hayhanen zahynul za čtyři roky při automobilové havárii. Nezinscenovali ji jiní sovětští agenti? Nebyla to pomsta Moskvy? Je to možné, NKVD-KGB se vždycky snažila zlikvidovat své lidi, kteří zradili, a to pokud možno nenápadným způsobem.

Výměna za pilota U-2

Fisher si odpykal čtyři a půl roku. Dne 10. února 1962 ho Američané v Berlíně vyměnili za pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve špionážním letadle U-2.

Chvalozpěvy Donovana a amerického tisku na „Abela“ se Sovětům hodily. To je člověk, z něhož můžeme udělat nového hrdinu studené války! Ale titul hrdiny SSSR dostat nemohl. Přítel z NKVD-KGB to vysvětlil jeho manželce jednoduše: „Měl židovské jméno, a oznámení v novinách by proto nevypadalo dobře.

Třebaže Fishera uvítal předseda KGB Vladimír Semičastnyj, náčelníky správy nelegálů generál Anatolij Lazarev ho podezíral, že se stal americkým agentem. Navrátilce k práci v centrále nepustili. Teprve po několika letech mu umožnili, aby přednášel na špionážní škole, cestoval po SSSR a některých zemích východního bloku, kde vybraným příslušníkům bezpečnosti vyprávěl o svých zkušenostech.

Srpnové přepadení Československa nepříznivě zapůsobilo i na mnohé příslušníky rozvědky KGB. „Pro většinu nelegálů byl vpád do Československa šokem,“ napsal Jevgenij Baj v listu Izvěstija 2. září 1994, když popisoval osudy nelegála Vladimira Stančenka. „Tehdy ještě žil Abel. Stančenko k němu zašel: Rudolfe Ivanoviči, co se to děje? Ale ten jenom lomil rukama...

Fisher zemřel v listopadu 1971 ve věku osmašedesáti let. V roce 1990 vydala sovětská pošta známky s portréty tří význačných špionů včetně Fishera.

Plukovník KGB z Moravy

Moskevská centrála neustávala ve snaze vytvořit v USA několik rezidentur nelegální rozvědky. Opět narážela na nejrůznější problémy – Rusové neuměli na Západě obchodovat, ani žít, manželské páry nelegálů se rozváděly.

Lépe si vedl Dalibor Valoušek, mladý komunista z jižní Moravy. V září 1955 ho zverbovala československá výzvědná služba a poslala na univerzitu do východního Německa, aby ses tam zdokonalil v němčině: Potom tě pošleme do západního Německa, abys tam sledoval neofašisty!

Avšak o mladíka projevila zájem mocná KGB. Češi ho tedy předali Rusům. Ti ho začali důkladně školit, za manželku mu nabídli Argentinku, která byla jejich špionkou. Valoušek odmítl – líbila se mu jedna Němka. Když ji KGB prověřila, dala mu souhlas, aby se vzali. A současně ji také zverbovali.

Cesty nelegálů do cílové země bývají dlouhé, někdy jim jejich nadřízení ani neřeknou, kam s nimi počítají. To byl i případ Valouška, který dostal dokumenty na Rudolfa Herrmanna – německého vojáka, který za války zmizel u Stalingradu.

Nejprve přešli novomanželé Herrmannovi koncem roku 1957 jako uprchlíci z Německé demokratické republiky do Spolkové republiky Německo. Po pěti letech dostali příkaz, aby se přesunuli do Kanady.

V centru Toronta si otevřeli lahůdkářství. Třebaže prosperovali, musela jim Moskva vypomoci 10 tisíci dolary. Hermann se vydával za nacistu – v jeho obchodě se začali scházet soukmenovci. Mohl tedy posílat do Moskvy zprávy o neonacistickém hnutí v Kanadě i ve světě. Současně se přeškoloval na fotografa a kameramana – v téhle profesi se snáze dostane k vlivným lidem. Současně řídil agenta KGB Hugha Humbletona, Kanaďana, který neprošel bezpečnostní prověrkou u NATO, ale dostal se jako profesor ekonomie na vysokou školu v Quebecku.

Rezident pro případ války

V roce 1968 nařídila Moskva Herrmannovi, aby se přesunuli poblíž New Yorku. Měl proniknout do Hudsonova institutu, jednoho ze středisek, kde se tvořilo strategické myšlení USA. Ale podle legendy, pod níž vystupoval, neměl vysokoškolské vzdělání. Navíc nebyl na tento úkol ani intelektuálně vybaven. Snažil se najít někoho ze zaměstnanců institutu, ale marně.

Drahý úkol byl závažnější. V případě konfliktu mezi Východem a Západem měl Herrmann jako rezident převzít kontrolu nad všemi sovětskými vyzvědači na východním pobřeží. Zatím je řídili špioni s diplomatickými pasy z New Yorku a Washingtonu.

Nelegál si založil firmu na výrobu dokumentárních filmů. Dokonce spolupracoval na výrobě filmové biografie senátora Edmunda Muskieho, demokratického kandidáta na místo viceprezidenta USA. Moskva ho opět dotovala – drby z okolí každého politika ji zajímaly, vždyť mezi nimi mohou být zajímavé informace.

V březnu 1969 nařídila centrála Herrmannovi, aby napsal anonymní dopis do Kennedyho kosmického střediska. „Vlastenec“ měl varovat před vypuštěním lodi Apollo 10 – znervóznit odborníky a kosmonauty. Nic se však nestalo, generálka na přistání na Měsíci dopadla dobře.

Hermann dál paběrkoval informace, které neměly velký význam. A spolu s centrálou čekal, že kápne na zlatý pramen. Svého staršího syna Petera přesvědčil, aby i on začal pracovat pro KGB – studoval na vysoké škole, přátelil se s mladíky, kteří mohli v budoucnosti převzít důležité funkce ve vládě či v průmyslu. Nelegála Moskva ho pravidelně povyšovala – nakonec byl plukovníkem KGB.

Spolupráce, nebo vězení!

V květnu 1977 kariéra skončila – kontrašpionáž FBI je nejméně dva roky sledovala. Nyní oba manžele zadržela a současně hlídala jejich dva syny. Dostali na vybranou: buď spolupráci proti Moskvě, anebo soud a děti do internátu. Hermann-Valoušek zvolil spolupráci – rádiem vysílal centrále informace, které mu připravovali Američané.

Asi po roce začali Sověti Herrmanna a jeho rodinu podezírat, že není v pořádku. Údajně i Herrmann při setkání se svou spojkou v Mexiku prozradil, že musí pracovat jako dablér. Ovšem tohle jsou informace, které nelze bezpečně ověřit.

Po dvou letech americká kontrašpionáž tuhle hru s Moskvou ukončila. Celou rodinu odvezla do Nového Mexika, kam se Sověti těžko dostávají. Valoušek-Herrmann si zvolil nové jméno: Alexander Holar. Údajně proto, že slavného českého grafika Holara si vážil. A pod tímto jménem žije na předměstí Washingtonu, kam se později přestěhoval, dodnes.

Potíže přetrvávaly

Vysílání dalších nelegálů opět selhávalo. Vrcholem byl případ Klementije Korsakova, který měl nastoupit na Herrmannovo místo. Jeho předností bylo, že jako syn z rusko-německé rodiny vlastnil západoněmecký pas. Ale v lednu 1990 zašel v Moskvě na americké velvyslanectví a ke svému úkolu se tam přiznal. KGB jeho návštěvu okamžitě zaregistrovala a Korsakova nechala uvěznit na psychiatrické klinice.

Mezitím se ve druhé polovině osmdesátých let rozhodlo vedení sovětské rozvědky činnost nelegálů v USA obnovit v nebývalém rozsahu. Začátkem devadesátých let přijeli do Spojených států první z nich, postupně i další, celkem jedenáct mužů a žen. Před deseti lety je začala FBI sledovat a nedávno je zadržela. Místo aby je postavili před soud, kde by je čekalo nejméně desetileté vězení, se prezidenti Obama a Medveděv dohodli na jejich výměně za čtyři ruské občany, vězněné za údajnou špionáž. Největší výměna vyzvědačů v historii se odehrála v pátek 8. července 2010 na ploše vídeňského letiště.

Tajné války pokračují. Nelegálové však nejsou tak absolutní zbraní, jak si ruští bolševici před devadesáti léty vysnili.

Vyšlo v Reflexu č. 28 a 29, 15. a 22. 7. 2010

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
Autor : Karel Pacner 🕔30.07.2010 📕10.283

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře