Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Přílohy

Autor : Ing. Lenka Dostálová 🕔09.07.2010 📕5.058

Seriál

  1. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce
  2. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Úvod
  3. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 1. Prehistorie rusko-japonských vztahů
  4. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 2. Meziválečné období
  5. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 3. Rozvoj vztahů po válce
  6. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 4. Rusko-japonské vztahy na přelomu tisíciletí
  7. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 5. Kurilské ostrovy
  8. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 6. Současné vztahy
  9. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Závěr
  10. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Přílohy
  11. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

I. Japonští váleční zajatci

Problém japonských válečných zajatců, zadržovaných na území SSSR, je významný pro rusko-japonské vztahy i v současnosti. Japonci se stále pamatují na léta, kdy byli vězněni jejich krajané, a tento fakt negativně ovlivňuje jejich vztah k Rusům. Tato záležitost má navíc význam i pro podepsání mírové smlouvy. V Japonsku se totiž objevilo mnoho případů, kdy byla bývalým zajatcům odmítnuta výplata odškodného za roky nucených prací avěznění, protože tamní soudy neuznaly ruská potvrzení o rehabilitaci. Proto bylo roku 1997 sebráno více než milion podpisů od bývalých zajatců pro petici za brzké podepsání mírové smlouvy, a tím i plnou normalizaci vzájemných vztahů.Ačkoliv se údaje z jednotlivých zdrojů liší, dáse počet japonských zajatců na území SSSR zobecnit na 600 tisíc, z nichž přibližně 60 tisíc zemřelo. Původně se po kapitulaci předpokládal co nejrychlejší návrat japonských vojáků domů [131]. I v Sovětském svazu se s vězněním nepočítalo, později se ale Josif Stalin rozhodl jinak. Na jeho rozhodnutí zřejmě mělo vliv i to, že americký prezident odmítl Sovětům povolit okupaci ostrova Hokkaido[132]. Ať už jako náhradu za neuskutečněnou okupaci či jako formu reparací byli nakonec japonští vojáci odvezeni na práci do válkou zničeného Sovětského svazu, který se potýkal s nedostatkem pracovních sil.

V SSSR fungovalo 49 táborů pro japonské zajatce. Podmínky zde byly pro Japonce dost těžké, hlavně proto, že nebyli zvyklí na drsnou sibiřskou zimu. Na vině byl také nedostatek potravy, zapříčiněný hospodářskými problémy Sovětského svazu, a kruté zacházení ze strany dozorců. Koncem roku 1946 byl SSSR pod nátlakem ze strany USA donucen začít s repatriací zajatců. Sověti tedy povolili návrat do vlasti 25 tisícům osob[133]. Sovětské vedení se však snažilo všemožně repatriaci pozdržet, aby SSSR mohl déle využívat levnou pracovní sílu. Po první skupině 2,5 tisíc Japonců tedy z důvodu špatných klimatických podmínek pozastavil další repatriace do jara. Tento krok samozřejmě nepřispěl u ostatních států ke zvýšení důvěry v SSSR, zvláště když sovětské orgány odmítaly návštěvu zástupců velvyslanectví a humanitárních organizací v zajateckých táborech. Zimní přestávku v transportech sovětská strana tedy využila aspoň k tomu, aby trochu zlepšila fyzický stav zajatců, a tím i svůj obraz v očích světové veřejnosti. Tato snaha nicméně nebyla příliš úspěšná, protože dávky jídla i nadále nebyly nijak závratné, přičemž zajatci museli vykonávat fyzicky namáhavé práce[134].

Repatriace se protáhla až do roku 1949. Ani pak ale nebyli navráceni všichni japonští zajatci. Již koncem roku 1948 nařídilo sovětské ministerstvo vnitra zintenzívnit odhalování a zatýkání „reakčních elementů“ mezi zajatci, díky čemuž bylo možné zadržovat je déle na nucených pracích. V roce 1949 bylo navíc rozhodnuto o zatýkání podezřelých z válečných zločinů[135] a jejich odsouzení. K soudu bylo nakonec předáno přibližně 5 tisíc lidí. Někteří z nich byli později pro nedostatek důkazů propuštěni, takže k dubnu 1950 se na území Sovětského svazu nacházelo na 1500 lidí, kteří byli odsouzeni[136]. O těchto vězních oba státy musely dál jednat.

Po podepsání Sanfranciské mírové smlouvy v roce 1952 japonské ministerstvo zahraničí uvědomilo sovětskou vojenskou misi v Tokiu, že její další fungování je nadále nezákonné[137]. SSSR toto ovšem neuznával, jelikož Spojenecká rada byla zrušena po podpisu separátní mírové smlouvy, kterou SSSR nepodepsal. Sovětská mise tedy existovala dál, zpočátku bez právního statutu, později jako obchodní zastoupení. Pokud ale chtěli Sověti i nadále udržet vztahy s Japonskem a své zástupce v Tokiu, museli začít s Japonci jednat. Japonská strana však podmínila jednání o budoucnosti sovětské mise současným jednáním o návratu zajatců. Vztahy stále zůstávaly na bodě mrazu. Ministerstvo zahraničí SSSR zakázalo sovětským občanům vstup do Japonska, japonská vláda nepovolila vjezd do Sovětského svazu japonským podnikatelům, pozvaným na ekonomický kongres do Moskvy, na kterém jim měly být nabídnuty výhodné smlouvy. Do SSSR byl nakonec povolen vjezd třem delegátům, kteří jednali o dalším osudu japonských zajatců. Sovětská strana jim sdělila, že trvá na řešení této otázky spolu s navázáním diplomatických styků. Delegáti pak směli navštívit nemocnici a hřbitov pro japonské zajatce, které na ně udělaly dobrý dojem.

Koncem roku 1952 jednali obě země přes svá velvyslanectví v Indii. Sovětský svaz naznačil ochotu vrátit zajatce, kteří si již své tresty odbyli. Problémem ale bylo, kdo repatriaci zaplatí. SSSR se neopovažoval oficiálně požádat japonskou vládu o uhrazení nákladů za repatriaci, protože si byl vědom negativního vlivu na veřejné mínění. Proto se repatriace dále protahovala.

Po smrti Stalina bylo ze sovětských pracovních táborů propuštěno na amnestii mnoho lidí. Sovětské vedení začalo vážně uvažovat i o prominutí trestů zbývajícím cizincům, kteří ještě byli v sovětských táborech.

Japonská strana požádala Mezinárodní výbor červeného kříže o vystupování v roli prostředníka při vyjednávání o vrácení zajatců. Jednání bylo úspěšné a Sověti souhlasili s repatriací vězňů, kteří si již své tresty odbyli, kterým byl zbytek trestu prominut, nebo kteří dostali amnestii. Tyto repatriace probíhaly postupně až do roku 1956, celkem se jednalo o více než tisíc lidí. I tak ale v Sovětském svazu stále zůstávalo okolo tisíce zajatců, o jejichž osudu mělo být rozhodnuto až po normalizaci sovětsko-japonských vztahů.

Jednání o normalizaci vzájemných vztahů začala 1. června 1955 v Londýně. Japonský ministr zahraničí ve svém vystoupení v japonským parlamentu oznámil podmínky, které SSSR musí splnit před tím, než bude přistoupeno k otázce normalizace vzájemných vztahů. Šlo o vrácení japonských občanů, zadržovaných na území SSSR, uznání japonských hranic, nevměšování se do vnitřních záležitostí Japonska a řešení budoucích sporů mírovou cestou. Dále Japonci požadovali souhlas Sovětského svazu se vstupem Japonska do OSN (kterému do té doby bránil právě SSSR), vrácení Jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů Japonsku a zvýšení vzájemného obchodu. Vrácení zajatců bylo přitom označeno za prvořadé[138]. Jednání se protahovalo, jelikož Sověti stále na opakované žádosti japonské strany o repatriaci nechtěli přistoupit. Japonští vyjednavači také oficiálně požádali SSSR o vyjasnění osudu téměř 12 tisíc lidí, kteří se podle jejich propočtů stále měli nacházet na území Sovětského svazu[139].

Později sovětské vedení oznámilo, že bude vrácena do vlasti další, šestnáctičlenná skupina japonských zajatců, kterým jejich trest už vypršel. Zároveň s tím oznámili jména zbývajících zadržovaných patnácti set zadržovaných. Japonci ocenili toto vstřícné gesto, zároveň jej ale přijali s určitým zklamáním, jelikož podle jejich informací mělo být v SSSR Japonců dvakrát víc. Jednání se však nadále vlekla, jelikož ani jedna strana nechtěla ustoupit ze svých pozic. I po čtyřech měsících neúspěšného vyjednávání Japonsko trvalo na vrácení zajatců před podpisem smlouvy, vrácení bývalých japonských území[140] a vyjasnění osudu domnělých 12 tisíc nezvěstných Japonců, kteří měli být v Sovětském svazu. Na to SSSR odmítal přistoupit. Sověti namítali, že souhlasem s japonskými požadavky před podpisem smlouvy by utrpěla prestiž Sovětského svazu. Naproti tomu tvrdili, že po podpisu smlouvy už dohodě o zajatcích nebude nic bránit, a že Japoncům v takovém případě postoupí ostrovy Habomai a Šikotan jako znak přátelských vztahů.

Japonská vláda ale odmítla na kompromis přistoupit, její rozhodnutí bylo ovlivněno mimo jiné tím, že v tu dobu SSSR vetoval přijetí Japonska do OSN.

V březnu 1956 byly rozhovory na návrh japonské strany přerušeny. Opětovnému zahájení jednání stál v cestě vnitropolitický boj v samotném Japonsku. Ve vládnoucí Liberálně-demokratické straně se vydělily dva soupeřící bloky. Jeden neústupně trval na splnění japonských požadavků před podpisem smlouvy, druhý prosazoval kompromis. Cílem umírněného bloku bylo oslabit zlepšením sovětsko-japonských vztahů závislost Japonska na USA. Proto zamýšleli přistoupit na ústupky a přijmout kompromisní nabídku Sovětského svazu na normalizaci vztahů.

31. července 1956 byla jednání obnovena, ale kvůli neústupnosti obou stran skončila opět bezvýsledně. Veřejné mínění v Japonsku však stále více tlačilo na japonskou vládu, aby konečně vyřešila vztahy se Sovětským svazem a dosáhla návratu zajatců. Proto 11. září 1956 navrhl japonský premiér obnovení jednání v Moskvě. Oznámil, že jeho země je ochotná normalizovat své vztahy se SSSR, pokud sovětské vedení přistoupí na následující požadavky: podpis dohody o přerušení válečného stavu mezi SSSR a Japonskem, repatriace Japonců ze SSSR, obnovení diplomatických styků a výměna velvyslanců, vstoupení v platnost japonsko-sovětské smlouvy o rybolovu a podpora Sovětského svazu přijetí Japonska do OSN. Dále navrhl odložit řešení územní otázky na pozdější dobu za podmínky, že sovětská strana bude souhlasit s pokračováním jednání o této otázce i po normalizaci vztahů. 19. října 1956 byla podepsána Deklarace o obnovení diplomatických a konzulárních styků. SSSR se zde zavázal k repatriaci japonských zajatca konzulárních styků. SSSR se zde zavázal k repatriaci japonských zajatců a k dalšímu pátrání po nezvěstných Japoncích. Do konce roku 1956 se do Japonska vrátili všichni zajatci, zapsaní na oficiálních seznamech k repatriaci. Později se nicméně objevily úvahy, že se v Sovětském svazu nacházejí další japonští občané, mimo jiné rybáři, zatčení sovětskými úřady, nebo vězni, kteří nebyli v oficiálních seznamech. Pro sovětskou stranu byla ale celá záležitost uzavřena podpisem výše zmíněné deklarace. Naproti tomu v Japonsku vznikaly organizace bývalých zajatců, které se snažily dosáhnout u japonské vlády[141] výplaty odškodného za roky věznění a neobdržených výplat za nucené práce[142]. Jediné, co dostali, byl až v roce 1987 stříbrný pohár a 100 tisíc jenů pro bývalé vězně pracovních táborů a jejichpozůstalé[143].

V SSSR se k otázce japonských zajatců vrátili až v období perestrojky, kdy sovětské orgány konečně přestaly ignorovat žádosti japonské strany a začaly pátrat v archivech po osudu vězněných Japonců. Do té doby byla fakta o jejich zadržování na území Sovětského svazu zamlčována. Roku 1991 při návštěvě Japonska prezident Gorbačov předal japonské straně seznam 37 tisíc Japonců,vězněných v sovětských táborech a vyjádřil upřímnou soustrast pozůstalým, kteří dostali právo navštěvovat hroby svých příbuzných. Bývalýmvězňům se také začala vydávat potvrzení o účasti na nucených pracích a nespravedlivě odsouzení byli rehabilitováni. Vyjasňování osudů pohřešovaných Japonců, identifikace zemřelých a převoz ostatků do vlasti trvá dodnes. Práci ale ztěžují nedbale vedené archivy, hygienické překážky exhumace mrtvol a fakt, že spousta hřbitovů pro zajatce už byla dávno srovnána se zemí.

V Japonsku je otázka zajatců stále živá, neboť problém jejich odškodnění není vyřešen. Japonské úřady dosud odmítají vyplatit bývalýmvězňům odškodné a mzdy za nucené práce. Formálně to zdůvodňují tím, že odškodnění se nevztahuje na válečné zločince[144].

II. Průzkumy veřejného mínění

Podle průzkumu provedeného v srpnu 2005 více než 60% Rusů hodnotí současné japonsko-ruské vztahy jako příznivé. Pro 10% Rusů je Japonsko zemí, se kterou je pojí nejlepší vztahy (hned po Francii a Německu). 41 % Rusů nepovažuje Japonsko za vojenskou hrozbu, podle 34% by mohlo Rusko ohrozit v budoucnosti. 63% lidí v Rusku neví, že mezi Ruskem a Japonskem dosud nebyla uzavřena mírová smlouva, ale 67% je obeznámeno s vyjednáváním o statutu sporných ostrovů. 48% lidí uvedlo, že by sporné ostrovy měly i nadále náležet Rusku, 38% je přesvědčeno o nutnosti teritoriální spor vyřešit na základě dohody, jen 3% si myslí, že ostrovy by měly patřit Japonsku[145]. Naproti tomu z průzkumu, provedeného v Japonsku v listopadu 1998 vyplývá, že jako dobré hodnotí rusko-japonské vztahy 1% Japonců, jako spíše dobré 18%. Jako ne příliš dobré nebo špatné vidí rusko-japonské vztahy 68% lidí. Vojenskou hrozbu představuje Rusko pro 52% Japonců, o opaku je přesvědčeno 39%. V průzkumu z října 1998 byla Japoncům položena otázka, zda předání ostrovů Japonsku je podmínka pro zlepšení ekonomických vztahů obou zemí, nebo by se naopak obě země měly soustředit na ekonomickou spolupráci a nespěchat s řešením teritoriálních sporů. 56% bylo pro ekonomickou spolupráci, oproti 33%, stavějícím se za prvotní vyřešení územní otázky. V průzkumu z roku 1993 se 29% Japonců vyslovilo pro předání pro začátek jen dvou ostrovů, 35% by chtělo všechny čtyři ostrovy a 22% celé Kurilské ostrovy.[146]

III. Relevantní smlouvy

Závěry Jaltské konference

…AGREEMENT REGARDING JAPAN

The leaders of the three great powers -the Soviet Union, the United States of America and Great Britain -have agreed that in two or three months after Germany has surrendered and the war in Europe is terminated, the Soviet Union shall enter into war against Japan onthe side of the Allies on condition that:

  1. The status quo in Outer Mongolia (the Mongolian People's Republic) shall be preserved.
  2. The former rights of Russia violated by the treacherous attack of Japan in 1904 shall be restored, viz.: (a) The southern part of Sakhalin as well as the islands adjacent to it shall be returned to the Soviet Union; (b) The commercial port of Dairen shall be internationalized, the pre-eminent interests of the Soviet Union in this port being safeguarded, and the lease of Port Arthur as a naval base of the U.S.S.R. restored; (c) The Chinese-Eastern Railroad and the South Manchurian Railroad, which provide an outlet to Dairen, shall be jointly operated by the establishment of a joint Soviet-Chinese company, it being understood that the pre-eminent interests of the Soviet Union shall be safeguarded and that China shall retain sovereignty in Manchuria;
  3. The Kurile Islands shall be handed over to the Soviet Union.
  4. ...

...UJEDNÁNÍ, TÝKAJÍCÍ SE JAPONSKA

Představitelé tří velmocí – SSSR, USA a Velké Británie – se dohodli na tom, že dva až třiměsíce po kapitulaci Německa a konci války v Evropě Sovětský svaz vstoupí do války s Japonskem na straně Spojenců, za následujících podmínek:

  1. Současný stav veVnějším Mongolsku (Mongolské lidové republice) bude zachován.
  2. Práva Ruska, popřená zákeřným útokem Japonska v roce 1904, budou obnovena. Z toho vyplývá: (a) Jižní část Sachalinu spolu s přilehlými ostrovy bude vrácena Sovětskému svazu, (b) Obchodnímu přístavu Dairen bude udělen mezinárodní status, za současného zachování zájmů Sovětského svazu a Port Arthur bude znovu jako námořní základna v pronájmu Sovětského svazu, (c) Východočínská železnice a Jihomandžuská železnice, které představují spojnici s Dairenem, budou společně spravovány nově založenou sovětsko-čínskou společností, díky čemuž budou zajištěny zájmy SSSR a zachována čínská suverenita v Mandžusku.
  3. Kurilské ostrovy budou předány Sovětskému svazu.
  4. ...

Zdroj: CNN Interactive, Historical Documents, URL: http://www.cnn.com/SPECIALS/cold.war/episodes/01/documents/yalta.html


Společná deklarace SSSR a Japonska z roku 1956 eklarace SSSR a Japonska z roku 1956

...

9. Союз Советских Социалистических Республик и Япония согласились на продолжение после восстановления нормальных дипломатических отношений между Союзом Советских Социалистических Республик и Японией переговоров о заключении мирного договора. При этом Союз Советских Социалистических Республик, идя навстречу пожеланиям Японии и учитывая интересы японского государства, соглашается на передачу Японии островов Хабомаи и острова Сикотан с тем, однако, что фактическая передача этих островов Японии будет произведена после заключения мирного договора между Союзом Советских Социалистических Республик и Японией.

    ...

    9. Svaz sovětských socialistických republik a Japonsko se shodli na tom, že budou po normalizaci sovětsko-japonských diplomatických vztahů dále jednat o uzavření mírové smlouvy. SSSR také souhlasí s předáním ostrovůHabomai a ostrova Šikotan Japonsku, čímž vychází vstříc přáním Japonska a zájmům japonského lidu, tyto ostrovy však budou předányJaponsku po uzavření mírové smlouvy SSSR a Japonska.

      Zdroj: Velvyslanectví Japonska v RF, URL: http://www.ru.embjapan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/normal.html#3

      IV. Tabulková příloha

      Tab. 1: Objem japonského obchodu se SSSR, resp. s Ruskem

      Import Export
      1949 3 256
      1950 - -
      1951 10 -
      1952 4 5
      1953 29 0
      1954 20 1
      1955 392 185
      1956 235 33
      1957 536 1 296
      1958 1 360 919
      1959 4 529 1 350
      1960 16 923 6 243
      1961 31 319 3 729
      1962 53 031 53 780
      1963 58 298 56 929
      1964 81 622 65 452
      1965 86 471 60 609
      1966 108 130 77 048
      1967 163 410 56 768
      1968 166 864 64 446
      1969 166 163 96 569
      1970 173 174 122 736
      1971 173 848 131 994
      1972 182 923 155 287
      1973 292 260 131 625
      1974 413 056 321 514
      1975 346 761 482 284
      1976 346 287 667 522
      1977 384 909 526 135
      1978 304 712 525 613
      1979 419 129 535 286
      1980 423 635 628 748
      1981 443 745 713 719
      1982 412 264 967 852
      1983 345 661 669 505
      1984 329 492 596 073
      1985 339 513 661 267
      1986 336 538
      1987 341 372
      1988 355 401
      1989 413 423
      1990 483 371
      1991 448 285
      1992 305 136
      1993 307 167
      1994 355 120
      1995 445 108
      1996 428 111
      1997 483 123
      1998 378 128
      1999 429 55
      2000 494 61
      2001 468 87
      2002 410 118
      2003 490 204

      Zdroj: Japan Tariff Association
      Pozn.: Dovoz ze SSSR do Japonska a vývoz z Japonska do SSSR v milionech yenů, od roku 1985 v miliardách.

      Poznámky

      [131] Podle devátého bodu Postupimské deklarace bylo zadržování zajatců vyloučeno.

      [132] Američané původně zvažovali i možnost rozdělení celého Japonska na okupační zóny, tak jako vpřípadě Německa.

      [133] Kupodivu se nejednalo o nemocné, které Sověti nemohli plně využívat na práci. Jelikož se sovětské vedení bálo zhoršení mínění japonské a světové veřejnosti o podmínkách, panujících v sovětských táborech, vybírali pro repatriaci pouze zdravé a relativně silné jedince.

      [134] Hlavně stavba silnic a těžba uhlí, byli ale zapojeni i ve vojenském průmyslu, například v továrnách na výrobu tanků nebo letadel.

      [135] Kromě válečných zločinců se příkaz k zatčení vztahoval také na organizátory útoků Japonska na SSSR u jezera Hasan a na řece Chalchin-Gol, a dále příslušníků japonské rozvědky.

      [136] Tresty několika desítek z nich měly vypršet až v sedmdesátých letech.

      [137] Poté, co byla rozpuštěna Spojenecká rada v Japonsku, nebyla přítomnost sovětských vojenských zástupců v zemi dále ospravedlnitelná.

      [138] Průzkumy veřejného mínění v roce 1955 ukázaly, že za nejdůležitější otázku při jednáních považovali Japonci právě repatriaci zajatců.

      [139] Podle japonské vlády bylo na území SSSR v tu dobu 1452 lidí prokazatelněživých, osud dalších 11 190 zůstával neznámý. Zástupce Japonska na jednání v Londýně také uvedl, že podle oficiálních údajů je v SSSR zadržováno kromě válečných zločinců také na tisíc civilistů. Naproti tomu podle údajů sovětské vlády bylo v SSSR 1016 válečných zajatců a 357civilistů.

      [140] Japonci požadovali ostrovy Habomai, Šikotan, Kunašir a Iturup, přičemž o jižním Sachalinu a zbytku Kurilských ostrovů se mělo rozhodnout po podpisu smlouvy.

      [141] V deklaraci z roku 1956 se obě strany zřekly vzájemných finančních nároků, proto se bývalí zajatci obraceli s žádostmi o odškodné na svůj stát jako na nositele odpovědnosti za válku.

      [142] Vězni ze sovětských táborů nedostali od své vlády výplatu za práci v zajetí, protože neměli potřebná potvrzení od sovětské vlády.

      [143] Suma, kterou v osmdesátých letech bývalí zajatci ze sovětských táborů na japonské vládě požadovali, dosáhla částky 264 milionů jenů.

      [144] Ačkoliv spousta z vězňů byla nespravedlivě odsouzena a v devadesátých letech byli rehabilitováni, japonské úřady tato potvrzení neuznávají.

      [145] Průzkumu se zúčastnilo 3620 lidí, byl proveden na celém území Ruska v období od 9. do 29. září 2004 organizací Public Opinion Fund. (Informace japonského ministerstva zahraničí – URL: http://www.mofa.go.jp/region/europe/russia/survey/2005.html)

      [146] Zdroj: Japanese Data Archive – URL: http://www.ropercenter.uconn.edu/jpoll/JPOLL.html

      Seriál

      1. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce
      2. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Úvod
      3. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 1. Prehistorie rusko-japonských vztahů
      4. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 2. Meziválečné období
      5. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 3. Rozvoj vztahů po válce
      6. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 4. Rusko-japonské vztahy na přelomu tisíciletí
      7. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 5. Kurilské ostrovy
      8. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 6. Současné vztahy
      9. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Závěr
      10. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Přílohy
      11. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Seznam literatury

      Podobné články

      Další články autora

      Autor : Ing. Lenka Dostálová 🕔09.07.2010 📕5.058

      Komentáře Disqus

      Komentáře Facebook

      Sociální sítě

      Reklama

      Poslední komentáře