Clay - Eva

Autor : hambac 🕔24.06.2010 📕13.043

V noci z 12. na 13. dubna 1944 se na nebi nad Protektorátem, poblíž obce Hostišová v okrese Zlín, snesli k zemi tři parašutisté. Velitel skupiny – Antonín Bartoš, šifrant Jiří Štokman a radista Čestmír Šikola. Všichni byli vybaveni pistolemi, ampulemi s jedem, menší zásobou jídla, větším obnosem v korunách a pro jistotu i menším obnosem ve zlatě. Nejvýznamnějším vybavením skupiny však byly dvě radiostanice s volacím znakem „Eva“. Všichni byli samozřejmě vybaveni také falešnými doklady. Z Bartoše se tak stal Antonín Richter - strojní zámečník napajedelské Slavie bydlící v Uh. Hradišti, z Šikoly Čestmír Švec - chemik u Bati ve Zlíně a ze Štokmana se stal Jiří Sláma - zaměstnanec firmy Kunz z Hranic. Seskok proběhl úspěšně a skupina se po krátkém hledání sešla i s veškerým materiálem.

Po nezbytném zakopání padáků, kombinéz a balicího materiálu se všichni tři vydali lesem severovýchodním směrem. Předpokládali totiž, že byli vysazeni na plánovaném místě v okolí obce Přílepy (ve skutečnosti byli asi o sedm kilometrů jižněji) a chtěli se dostat přes Hostýnské vrchy do Valašského Meziříčí nebo Rožnova pod Radhoštěm, kde měli kontaktní adresy. Ve Valašském Meziříčí se jednalo o trafikanta Sekýrku, jemuž se měli prokázat pověřovacím heslem: “Přinášíme pozdrav od tajemníka Vojty, co byl také v Lešné.“ V Rožnově měli kontaktovat obchodníka Holuba s heslem: ”Přinášíme pozdrav od Rosti a táty, kterým jste pomohl k útěku při zatýkání gestapem.” V záloze si ponechali poslední kontaktní adresu v Bystřici pod Hostýnem, kde se měli u zámečníka Oldřicha Procházky prokázat heslem: “Přinášíme pozdrav do Pavla.”

S rozedněním zakopali jednu ze dvou vysílaček v korytě potoka a hledali úkryt, kde by přečkali do setmění. Pomalu však zjišťovali, že se nachází jinde než předpokládali. Teprve k večeru zjistili od kolemjdoucího, že místo Rusavy před nimi leží obec Racková. Po setmění se tedy vydali směrem na Lukoveček, kde vstoupili do Hostýnských vrchů. Tam se cesta začala komplikovat. Místy se museli brodit sněhem. Kousek pod Hostýnem si chtěli odpočinout, ale v lese bylo docela živo a navíc se od muže sbírajícího klestí dozvěděli o přítomnosti oddílu Hitlerjugend na Hostýně. Za dané situace se jevila jako nejlepší možnost kontaktovat zámečníka Procházku v Bystřici. Přesunuli se ještě kousek na východ do klidnější oblasti a jakmile se začalo stmívat, vydali se lesem podél silnice Bystřice-Vsetín směrem na západ. Ještě za šera dorazili na okraj Bystřice, kde se ukryli, a Bartoš samotný se vydal hledat Procházkovy.

Ačkoliv je našel poměrně rychle, prvotní kontakt neproběhl bez problémů. Pověřovací heslo nezafungovalo. Bartoš tedy zariskoval a představil se jako parašutista z Anglie, hledající úkryt. Procházka ho nejdříve považoval za agenta-provokatéra ve službách gestapa, ale nakonec se dal přesvědčit. Jeho obavám se nebylo co divit. Gestapo “úřadovalo” již pět let a každému, kdo by napomáhal “nepřátelům Říše”, hrozil trest smrti vztahující se i na jeho rodinu. Jiní v podobné situaci parašutisty buď odmítli nebo rovnou udali.

Delší setrvání u Procházkových však nepřipadalo v úvahu, protože měli dvě malé děti a hrozilo, že by se některé z nich mohlo prořeknout. Dalšího dne se proto Procházka obrátil na četnického strážmistra ve výslužbě Jana Filipa. Ten byl zpočátku také velmi nedůvěřivý. Bartoš opět zariskoval a představil se mu svým pravým jménem. V Bystřici v té době pracoval Bartošův jmenovec pocházející stejně jako on z Lanžhotu. Ten Filipovi potvrdil, že Bartoše zná a že v roce 1940 utekl za hranice. Od té chvíle se Filip stal jedním z nejvýznamnějších spolupracovníků skupiny Clay.

Filip společně s dvěma bývalými strážníky - Karlem Kučerou a Vojtěchem Zicháčkem - již měl jisté zkušenosti s ukrýváním uprchlíků. Místo bylo však jen pro dva muže u Kučery. Ubytovali se tedy u něj Bartoš se Šikolou. Štokman musel dále čekat v úkrytu u Procházky. Díky získanému zázemí se mohla skupina Clay již patnáctý den po seskoku ohlásit do Londýna. Skupina se tak mohla začít věnovat svému poslání - vytvoření zpravodajské organizace na území střední Moravy. Pro začátek mělo dojít k vytvoření organizace v okresech Holešov, Val. Meziříčí, Hranice a Vsetín.

První okres, ve kterém začali tvořit sít, byly Hranice. Přes Filipovy kontakty byla doporučena vhodná vedoucí osoba, jíž byl učitel Josef Ševčík. Bartoš v doprovodu Filipa se se Ševčíkem setkal osobně v polích nedaleko Blazic a ihned začali domlouvat podrobnosti spolupráce. Nejprve Bartoš určil, na co se při sběru informací zaměřit: „Nejdůležitějším vaším úkolem bude podávání zpráv o vojenských jednotkách, jejich rozmístění,  početním stavu, výstroji a výzbroji, případně čísla pluků a jména velitelů. Dále povšechné zprávy o morálce těchto jednotek a stáří jejich příslušníků. Vedle toho musíte sledovat počínání protektorátní i německé policie a četnictva. U protektorátních bezpečnostních orgánů budete hlásit také jména těch příslušníků, kteří projevují zvláštní horlivost při plnění služebních povinností. Druhým vaším úkolem bude sledování železniční dopravy, zejména vojenských transportů na tratích Přerov-Hranice-Moravská Ostrava a Hranice-Vsetín. Hospodářské a politické úkoly zatím ponecháme stranou až do chvíle, kdy budete mít zaběhnutou zpravodajskou službu ve věcech, které jsem vám právě naznačil.1 Poté poučil Ševčíka, jakým způsobem vybudovat svou místní organizaci. Hranický okres měl být rozdělen na tři podoblasti. V každé z nich měla být nalezena vhodná osoba pro sběr informací. Informace se měly scházet u Ševčíka, který měl být jako jediný v kontaktu s Bartošem. Pro větší utajení se psalo na papír neviditelným inkoustem. Poznávací heslo v Hranickém okrese bylo stanoveno na „Spěchej pomalu“ a odpověď: „Čas jsou peníze.“ Pro ujištění Ševčíka o pravosti Bartošova poslání bylo heslo posléze vyhlášeno i londýnským rozhlasem. Obdobným způsobem a s podobnými úkoly byly organizovány i výzvědné sítě v dalších okresech.

Povzbuzen prvním nadějným setkáním, rozhodl se Bartoš co nejdříve zřídit organizaci i v okrese Valašské Meziříčí. Vytipováním vedoucího byl opět pověřen Filip. Zároveň se Bartoš obrátil na Zicháčka s žádostí o vytipování vhodných vedoucích pro vsetínskou a holešovskou organizaci. Vhodní kandidáti byli k dispozici během několik dnů. Jednalo se bývalé aktivní důstojníky. Pro Val. Meziříčí jím byl škpt. Jan Mach, toho času pracovník úřadu práce v Bystřici pod Hostýnem, pro Holešov por. Jan Marek a ze Vsetína por. Wollner. Organizace i úkoly byly obdobné jako v případě Hranického okresu. S pomocí por. Wollnera navázala na Vsetínsku skupina Clay spojení s již existující odbojovou organizací Josefa Sousedíka. Ani takto rozsáhlá organizace však Bartošovi nestačila a snažil se ji dále rozšířit o Zlín, kde mu byl doporučen npor. Kalous z Otrokovic. Vybudování celé této sítě trvalo necelý měsíc, zbytek skupiny proto začal mít obavy, aby při tak překotném rozšiřování nedošlo k prozrazení. Bartoš však těchto obav nedbal a čile navazoval další kontakty. Byl rozhodnut vytvořit síť sahající od Břeclavi k Ostravě.

Další kontakty skupina navázala s Přerovskem a Kroměřížskem. Přes Bartošova krajana a jmenovce z Lanžhota - Láďu Bartoše - pak navázal spojení s Hodonínskem. Dále se podařilo vytvořit organizaci i na Uherskobrodsku, kde se jejím vedoucím stal ředitel pivovaru Dr. František Měšťan. Na Zlínsku pak npor. Kalous seznámil skupinu s kpt. Asmusem, který byl stanoven velitelem pro okres Zlín. Skupině se dařilo shromažďovat velké množství informací všeho druhu ať už se jednalo o pohyb vojenských útvarů a materiálu na železnici nebo údaje o průmyslové výrobě jako například v této zprávě: „Desátého srpna - 14 - 08 - GR -48: Zlín, budova 63, každé poschodí vyrábí součástky pro rychlopalná čtyřhlavňová děla malé ráže na vodotěsné pancéřové věže pro ponorky, montáž je v budově 81 - čtyři za týden.1 nebo v této: „Dvacátého čtvrtého srpna - 94 23 - GR 48: Továrna Magneton v Kroměříži vyrábí vyrovnávací zařízení pro raketové bomby V 1 - gyroskopy. Dva magnety udržují stabilitu stroje na způsob setrvačníku. Továrna přestěhována z Berlína.1 Množství zasílaných zpráv začal postupně přerůstat přes hlavu šifrantovi skupiny Štokomanovi a nakonec byli donuceni zapojit učitelku Marii Ševčíkovou z Bystřice p. Hostýnem jako pomocnou šifrantku.

Aby toho nebylo málo, skupina byla pověřena dalšími úkoly. V srpnu 1944 totiž došlo k povstání nejdříve ve Varšavě a koncem měsíce i na Slovensku, což připomnělo londýnskému ústředí, že už nastal správný čas pro přípravu povstání. Při tvorbě povstalecké armády hodlal Bartoš vycházet z aktuální organizační struktury - tedy v každém okrese napojeném na jeho organizaci měly být utvořeny bojové skupiny o síle zhruba pěti set mužů (v případě Zlína tisíc mužů). Velitelem celého tohoto uskupení byl určen plukovník Rakovčík z Přerova. Pro povstání bylo také nutné opatřit zbraně. Skupina se je snažila vyžádat v Londýně a podařilo se jí domluvit shozy. Ty však nakonec nebyly zrealizovány, protože MNO předpokládalo, že se válka protáhne do dalšího roku a proto bude povstání aktuální až na jaře 1945. Bohužel nesplnění výsadků zbraní vzbudilo silnou nedůvěru mezi ostatními odbojovými organizacemi  napojenými na Clay, především pak mezi organizacemi ve Zlíně, Hodoníně a Val. Meziříčí.

Zaří přineslo pro skupinu dvě významné události. První z nich bylo navázání kontaktu se „sesterským“ výsadkem Carbon vedeným kpt. Bogatajem, který byl vysazen společně s Clay a nacházel se v Uherském Ostrohu. Carbon při seskoku přišel o radiostanici. Navíc dva jeho členové zahynuli, když byli po udání obklíčeni a raději zvolili smrt vlastní rukou. Clay proto začal zajišťovat spojení i zbytku skupiny Carbon. Druhou událostí bylo kontaktování Františka Kubiče, který byl ve spojení s menší partyzánskou skupinou. Kubič byl pro skupinu cenný jednak kontakty s dalšími partyzánskými skupinami, ale také kontakty na Ostravsku. Navíc se mezi řečí zmínil o jednom řídicím učiteli, který měl být napojen na rozsáhlou organizaci spíše politického charakteru. Právě tento učitel se stal pro skupinu osudným, neboť se jednalo o Františka Bednáře z Chrlic, který byl vedený u brněnského gestapa jako konfident B-35 „Malý Franta“.

Bednář byl součástí rozsáhlé operace brněnského gestapa snažícího se zlikvidovat odboj na Moravě. K tomu využívalo vlastní „volavčí sítě“, která umožnila infiltrovat nejednu odbojovou organizaci. Bartošovi se Bednáře bohužel nepodařilo odhalit včas. Zpočátku se totiž jevil jako velmi slibná posila, protože kromě kontaktů na Ostravsku, kde například doporučil dva důstojníky z Frýdku, tvrdil, že má kontakt i na rozsáhlou organizaci na západní Moravě. Zároveň na Bartoše naléhal, aby došlo ke spojení jejich skupin a celkově se snažil získat pro gestapo co nejvíce informací. Na jednu ze schůzek dokonce přivedl údajného zástupce západní Moravy Františka Šmída - dalšího nechvalně proslulého konfidenta přezdívaného „Velký Franta“. Postupem času však začali být Šmíd s Bednářem podezřelí, neboť jimi dodávané informace neměly valnou hodnotu. Stále naléhali na vzájemné sloučení organizací a dožadovali se informací o dalším postupu. Spolupráce s nimi byl nakonec na Bartošův příkaz ukončena, bylo však již pozdě.

V prosinci přešlo gestapo do akce. Osmého byl zatčen samotný Bednář, kterého gestapo podezíralo z dvojí hry. Při podrobném výslechu udal spoustu osob. Z lidí nejblíže skupině Clay se jednalo o Kubiče (zatčen 27. 12.) a Sousedíka (zatčen 15. 12.), se kterými se Bednář přímo znal. Kvůli nedodržení bezpečnostních opatření však Bednář znal i několik dalších členů skupiny (například Wollnera a Marka - zatčeni počátkem ledna 1945), se kterými se setkal na různých schůzkách. Osmadvacátého se začalo zatýkat i v Bystřici pod Hostýnem. První na řadě byli Plucnarovi, kteří ukrývali Kubiče. Jednalo se o rodiče manželky Karla Kučery, jednoho z hlavních pomocníků skupiny, který tím pádem musel přejít i s rodinou do ilegality. Podobně se zachoval i Zicháček, který ukrýval Šikolu se Štokmanem. Rodinu poslal do úkrytu a sám se vydal varovat Bartoše. O akci gestapa se mezitím dozvěděl i Filip, který se vydal urychleně za Štokmanem a Šikolou, aby jim pomohl zachránit vysílačku. Skupina se tak rozdělila. Bartoš se Zicháčkem mířili do Hranic, kde doufali, že naleznou úkryt u vedoucího tamní organizace. Štokman, Šikola a Filip se vydali do Blazic, kde doufali v pomoc strážmistra Synka, dalšího z oddaných spolupracovníků skupiny, u kterého se jim podařilo ukrýt vysílačku. V Hranicích se skupina opět spojila, avšak jen shodou okolností nepadla do pasti. Tamní vedoucí organizace byl totiž zatčen dva dny před Štědrým dnem a od té doby hlídalo jeho byt gestapo. Proto se všichni vydali k Zicháčkovým příbuzným a radili se kam dál.

Novým působištěm bylo zvoleny Tvrdonice na Hodonínsku, kde pro skupinu pracoval František Straka. Tomu se podařilo zajistit ubytování celé skupiny u rodiny Stibůrkových, kam se skupina postupně přesunula i s Filipem. Z dosavadní organizace byly vyřazeny pouze okresy Vsetín, Holešov a Těšínsko. Hranice mohly nadále pracovat. Okresy Val. Meziříčí, Kroměříž, Přerov, Uh. Brod, Zlín a Hodonín zůstaly prozatím nedotčeny. Bylo tedy třeba opět se pustit do práce a již 20. ledna se začalo opět vysílat.

Bohužel 8. února zasáhlo gestapo proti organizaci ve Zlíně. Zatčen byl kpt. Asmus a mezi dalšími zatčenými byla i spojka mezi Tvrdonicemi a Zlínem. Dalšího dne přijelo gestapo do Tvrdonic, kde zastihli nic netušícího Bartoše. Šikola se Štokmanem naštěstí již několik dní předtím změnili úkryt a přesunuli se do Hrušek. Bartoš se dal oknem na útěk a došlo k přestřelce, při níž byl lehce poraněn na ruce. Zasahující gestapo mělo jednoho mrtvého a dva zraněné. Podařilo se mu však uprchnout a dostat se bezpečně do Hrušek. V síti gestapa ale skončila rodina Stibůrkova (před gestapem se tu skrývali i dva bratři paní Stibůrkové) a zatčen byl také Filip. Ani v Hruškách však dlouho nezůstali a přesunuli se do Prušánek. Tam se jim podařilo navázat kontakt s komunistickým odbojem. Opět se pustili do práce, začali shromažďovat informace a vyjednávat shoz zbraní. Podařilo se jim obnovit spojení i s několika organizacemi. 21. března byl však zatčen okresní vedoucí ilegální organizace KSČ, který s nimi byl v přímém styku a proto museli opět utíkat. Dočasně se ukrývali v hlídacích boudách na vinohradech.

S blížící se frontou dostala skupina rozkaz vrátit se do původního prostoru působení. Bartoš tedy využil nabídky por. Foukala, vedoucího organizace ve Zlíně. 30. 3. byli všichni tři převezeni automobily do Zlína. Bohužel gestapo se velmi činilo. Téměř vzápětí byl zatčen Foukal a skupina jen tak tak unikla. Navíc musela zanechat v úkrytu vysílačku. Situace ve Zlíně se jevila jako bezvýchodná, proto se vydali pěšky na nejbližší záchytnou adresu - do Čejkovic. Tam v pořádku dorazili, ale vzhledem k přerušení dopravy na trati Břeclav-Přerov nebylo možné vypravit se pro náhradní vysílačku a tak všichni tři vyčkávali v úkrytu příchodu Rudé armády. 14. dubna 1945 se pak v Prušánkách dočkali osvobození a o šest dní později se Bartoš hlásil na hlavním štábu v Košicích.

Skupina Clay se zapsala mezi jedny z nejúspěšnějších čs. výsadků za druhé světové války. V ilegalitě dokázala působit prakticky až do osvobození. Podařilo se jí vybudovat rozsáhlou zpravodajskou síť pokrývající téměř celou východní Moravu. Díky tomu byla schopna předávat do Londýna značné množství důležitých informací. Bohužel se však nedokázala vyvarovat konfidentům gestapa, kterým se podařilo její síť značně narušit a znemožnit zorganizování rozsáhlého povstání v prostoru vých. Moravy.

Každý rok v dubnu se na místě seskoku u obce Hostišová koná vzpomínková akce věnovaná výsadku Clay. Po jejím skončení je pořádán noční pochod v délce 30 km z Rackové do Bystřice pod Hostýnem. Bližší informace k akci jsou dostupné na webu http://clay-eva.cz.

Zdroje:
1 Kunc, R.: Clay-Eva volá Londýn, Melantrich, Praha, 1992, ISBN 80-7023-122-X
2 Černý, V.: Protipartyzánské operace na Moravě 1944-45, disertační práce, MUNI Brno, 2006
3 Poláková, M.: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku 1939-45, disertační práce, MUNI Brno, 2010
4 Šolc, J.: Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Praha 1991.
WWW stránky:
5 Clay-Eva na http://clay-eva.cz (16.9.2010)
6 Od vypálení Juříčkova Mlýna uplynulo šedesát let na http://www.jurickuvmlyn.unas.cz/2001.htm (16.9.2010)
Autor : hambac 🕔24.06.2010 📕13.043

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře