Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕11.859

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Spojené státy americké byly a dodnes jsou nejdůležitějším vnějším aktérem v tomto regionu. Jejich tak významné postavení je zapříčiněno hned několika důvody. USA jsou dlouhodobě považovány za největšího izraelského spojence, a to především kvůli velmi mocné židovské lobby, která, ačkoliv Židé tvoří pouze 3% procenta amerického obyvatelstva, má velmi silný vliv na americkou politiku. Dle slov biskupa Desmonda Tuta[24] stojí izraelská vláda na piedestalu USA a její kritika by okamžitě zaváněla antisemitismem.[25] Lobována je především americká zahraniční politika, což je vysvětlením amerického výrazně proizraelského postoje ke konfliktu na Blízkém východě.

Dalším důvodem je i oboustranně výhodný vztah mezi USA a Izraelem: Spojené státy byly a jsou pro Izrael hlavním zdrojem vojenské, ekonomické i politické podpory, samozřejmě ne z nezištných důvodů, ale za účelem prosazování svých zájmů v tomto regionu. Nejdůležitější ze všeho bylo posílení vlivu USA na prosovětském arabském Blízkém východě, což měla Amerika na paměti při každém izraelsko-palestinském konfliktu, a proto ve většině případů stála na straně Izraele.

2.1. Role USA v klíčových momentech izraelsko-palestinských a izraelskoarabských vztahů


USA byly jednše poručnictví této oblasti než její suverenitu, navzdory faktu, že USA formálně podpořily rezoluci OSN č. 181 o vytvoření dvou samostatných států (izraelského a palestinského). Tehdejší prezident Spojených států Harry S. Truman se přesto rozhodl uznat Stát Izrael, nedbaje hrozeb ze strany arabských států. Vprůběhu první arabsko-izraelské války uvalily USA na oba účastníky konfliktu zbraňové embargo, nikterak více se však nesnažily do konfliktu zapojovat, ani se přímo účastnit jednání o příměří.

Po znárodnění Suezského průplavu přerostl konflikt v roce 1956 do mezinárodních rozměrů a USA tentokrát nezůstaly stranou. Snažily se o diplomatické řešení, ovšem Francie a Velká Británie trvaly na řešení vojenském. Proto, tajně a bez souhlasu Spojených států, kontaktovaly Izrael a zahájily vojenskou operaci. USA a Rusko, dvě konkurenční mocnosti, se výjimečně postavily na stejnou stranu a požadovaly ukončení bojů. K tomu nakonec došlo. Spojeným státům se po této válce podařilo zlepšit vztahy s Egyptem, ale konflikt mezi Izraelem asousedními arabskými zeměmi i nadále přetrvával.

Po Šestidenní válce vliv USA v této oblasti jednoznačně převážil. Egypt a Sýrie měli v té době velmi úzké vazby na Sovětský svaz a ty pro Ameriku představovaly velikou hrozbu. Proto se USA zaměřily na ekonomickou a vojenskou podporu Izraele. „Izrael se stal z pohledu USA důležitou základnou proti komunismu.[26] Spojené státy byly navíc v této chvíli zcela zaměstnány válkou ve Vietnamu, a proto tehdejší prezident Lyndon Johnson sice odsoudil egyptské uzavření Tyranské úžiny, ale usiloval spíše o zabránění války. 23. května Johnson ve svém projevu popřel právo Egypta zasahovat do námořních práv jakéhokoliv národa v Akkabském zálivu. Zároveň varoval, že Spojené státy se postaví proti každé agresi ze strany kterékoliv země.[27] Izrael však zahájil útok jako první. Spojené státy během této války neintervenovaly, ale snažily se zachovat obranyschopnost Izraele jako odpověď na sovětské dodávky zbraní do arabských zemí. V roce 1970 byl prezentován tzv. Rogersův plán[28], který byl sestaven státním tajemníkem Williamem Rogersem na žádost tehdejšího prezidenta Richarda Nixona. Ten měl zastavit boje v tomto regionu a nastolit rovnováhu. Ukázal se ale jako neúspěšný, jelikož byl odmítnut všemi zúčastněnými stranami. V srpnu téhož roku se však Rogersovi podařilo dosáhnout příměří u Suezského průplavu, blokovat Sověty podporované akce a řešit konflikt cestou politických jednání .29]

USA se angažovaly rovněž ve válce na Jomkippur. Američané zahájili velkou zásobovací akci Izraele jako odvetu na sovětské zásobování Sýrie a Egypta. Právě díky těmto dodávkám se Izraeli podařilo vzpamatovat z nečekaného útoku na svůj největší svátek a obrátit osud na svoji stranu. Na americkou podporu Izraele reagovaly arabské země uvalením ropného embarga. To donutilo americkou diplomacii přehodnotit svůj postoj k arabsko-izraelskému konfliktu a místo podporování Izraele se zaměřit na vyjednávání příměří. Zde je na místě zmínit slavnou kyvadlovou diplomacii Henryho Kissingera,[30] tehdejšího ministra zahraničí. Díky ní se mu podařilo „...zjednat příměří mezi Izraelem a Egyptem včetně izraelských ústupků, umožňujících otevření zásobovacího koridoru...[31] Od tohoto okamžiku zaujal egyptský prezident Sadát velmi výrazný proamerický postoj. Dokonce i 37. americký prezident Richard Nixon „...chválil Sadatovu obrovskou důvtipnost a vzdělanost a nazval ho konstruktivní a neodmyslitelnou autoritou pro budoucí vyjednávání na Blízkém východě.[32] Od této války zaujaly Spojené státy vedoucí pozici ve všech událostech odehrávajících se v tomto regionu. Henry Kissingerovi se v roce 1975 podařilo dosáhnout další prozatímní dohody mezi Egyptem a Izraelem týkající se Sinajského poloostrova. Na jejím základě Izrael stáhl své jednotky ze Sinaje a ponechal tam pouze jednotky americké, které měly monitorovat situaci v oblasti.[33] Tato dohoda však vydržela pouhé tři roky, jelikož Izrael vyžadoval také ústupky ze strany Egypta, na které ten nechtělpřistoupit.

Dne 1. října 1977 vydaly USA a SSSR společnou deklaraci navrhující obnovení Ženevské mírové konference o Blízkém východě.[34] Tato deklarace, ostatně jako i výše zmiňovaný Rogersův plán, nebyla přijatelná ani pro Izrael, ani pro Egypt. Proto se Anvar Sadát rozhodl vzít situaci do vlastních rukou a odletěl roku 1977 do Jeruzaléma na mírová jednání, kde předložil návrh na navrácení okupovaných území výměnou za záruku bezpečnosti. Tato jednání trvala téměř 18 měsíců, avšak pro úspěšné završení bylo zapotřebí účasti americké strany. Toho využil tehdejší americký prezident Jimmy Carter a „...učinil z dosažení úspěchu otázku své osobní prestiže...[35] Carter přizval Anvara Sadáta a izraelského ministerského předsedu Menachema Begina v září roku 1978 do prezidentského sídla v Marylandu k vyjednávání o příměří, jichž měl být koordinátorem. Takto vznikla známá jednání z Camp Davidu, v jejichž důsledku byly uzavřeny dvě smlouvy. První z nich zahrnovala možnou budoucí autonomii Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy[36], druhá se týkala vzájemného uznání obou zemí výměnou za navrácení okupovaných území z roku 1967. V roce 1979 Carter, Sadát a Begin podepsali oficiální mírovou smlouvu, která sice urovnala vztahy mezi Izraelem a Egyptem, ale situace mezi Izraelci a Palestinci zůstala nedořešena. Jimmy Carterovo funkční období se chýlilo ke konci, a proto byl také oslaben americký vliv na vyřešení tohoto konfliktu.

Americká diplomacie se opět ujala velmi významné role při řešení izraelsko-libanonského konfliktu v roce 1982. Americký diplomat arabského původu Philip Habib byl vyslán do krizové oblasti k urovnání sporů mezi Izraelem a jednotkami OOP, které měly základnu v jižním Libanonu. Jeho prostřednictvím se podařilo dosáhnout ukončení bojů apřesunout jednotky OOP do Jordánska, Sýrie, Iráku, Súdánu, Severního a Jižního Jemenu a samotné vedení OOP v čele s Jásirem Arafatem do Tunisu. Na to dohlíželo složení mezinárodních vojenských sil, sestavených z příslušníků americké námořní pěchoty a z francouzských, britských a italských vojáků. Po splnění mise byly americké jednotky z Libanonu staženy, ale po masakru v palestinských uprchlických táborech Sabře a Šatíle se okamžitě na svá stanoviska vrátily. Ovšem po dvou pumových útocích na americkou ambasádu v Bejrútu vydal prezident Ronald Reagan rozkaz k okamžitému stažení amerických vojsk z oblasti.

Po válce v Zálivu Spojené státy pořád zachovávaly pozici vedoucí mocnosti na tomto území. OOP v této válce stála na straně Iráku proti koalici evropských a arabských států. Po skončení války proto Saudská Arábie a Kuvajt přestali subvencovat OOP a ostatní arabské státy vykázaly palestinské pracovníky. Tento zvrat ze strany Arabů se rozhodly využít USA k dalšímu pokusu o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Z tohoto popudu Amerika spolu se Sovětským svazem spolufinancovaly Madridskou mírovou konferenci, která se konala v říjnu 1991. Jejím cílem bylo zahájit mírové rozhovory mezi Izraelem a sousedními arabskými státy a také s Palestinci, kteří nebyli členy OOP. Přestože tato konference nevedla k žádným definitivním výsledkům, stala se základem pro další mírová jednání.

Ke zhoršení izraelsko-amerických vztahů došlo během funkčního období George Bushe st., který se nepohodl s izraelským premiérem Jicchakem Šamirem kvůli otázce židovských osad. Šamir odmítl zmrazit výstavbu dalších izraelských osad na okupovaných územích a to protiřečilo americkému plánu o příměří. Jeho nástupce Jicchak Rabin však slíbil zastavit dalšívýstavbu, což vedlo k podpisu smlouvy o garanci půjček Izraeli americkou vládou.

2.2. Role amerického prezidenta Billa Clintona

Rovněž Bushův nástupce Bill Clinton dosáhl pozoruhodných výsledků v řešení blízkovýchodního konfliktu v podobě tzv. Dohod z Osla v roce 1993. Za jeho přítomnosti byla po tajných jednáních mezi OOP a Izraelci[37] oficiálně uzavřena I. mírová dohoda z Osla, která byla podepsána za OOP Jásirem Arafatem a za izraelskou stranu ministerským předsedou Jicchakem Rabinem. Tato dohoda obsahovala vzájemné uznání obou zemí, kde Organizace pro osvobození Palestiny oficiálně uznala existenci státu Izrael a Izrael na oplátku uznal OOP jako legitimního představitele palestinského lidu. Izrael se zároveň zavázal stáhnout ze Západního břehu Jordánu a z Pásma Gazy a uznal palestinské právo na vlastní vládu.[38]

Bill Clinton pokračoval ve vyjednávání příměří, a tak v roce 1995 byla uzavřena tzv. Dohoda o přechodném uspořádání (neboli Oslo II.), dle které vznikla pětiletá lhůta vedoucí ke zrození samostatného palestinského státu. Necelý rok poté se uskutečnily volby do Palestinské národní samosprávy a prezidentem byl zvolen Jásir Arafat. Ani tímto ovšem iniciativa americké strany neskončila a Clinton se stal klíčovým svědkem podepsání další dohody mezi Izraelci a Palestinci, a to tzv. Wye River memoranda v roce 1998. Jednalo se o implementci Dohody z Osla II., a také o odklad stahování Izraele z okupovaných území. Tato dohoda málem ztroskotala ve chvíli, kdy izraelský ministerský předseda Benjamin Netanyahu požádal Billa Clintona, aby propustil amerického důstojníka Jonathana Pollarda, který si odpykával doživotí za poskytování utajovaných informací Izraeli. Došlo k nedorozumění, při kterém Netanyahu tvrdil, že Clinton slíbil onoho důstojníka propustit, zatímco americký prezident slíbit pouze kauzu „prošetřit“. Dohoda byla nakonec podepsána 23. října 1998.[39]

Bill Clinton se také rozhodl navázat na svého předchůdce Jimmy Cartera a uspořádat další mírová jednání v Camp Davidu a definitivně urovnat izraelsko-palestinský konflikt. Na rozdíl od těch předchozích se ovšem nepodařilo dosáhnout žádných výsledků a jednání ztroskotala. Období relativního klidu skončilo vypuknutím intifády al-Aksa. 17. října 2000 uspořádal prezident Clinton summit v egyptském Šarm aš-Šajchu.[40] Na žádost palestinské strany byla ustanovena vyšetřovací komise zabývající se příčinami násilí na obou stranách. „Tato komise vydala 30. dubna 2001 dokument známý jako „Mitchell Report“, který ukazuje cestu, jak prolomit uzavřený kruh násilí a obnovit mírová jednání.[41] O rok později zprostředkovaly USA bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinou v dalším egyptském městě Tabě, ovšem bez úspěchu.

Během Clintonova funkčního období USA rovněž poskytla velkou finanční podporu Izraeli na boj s terorismem poté, kdy 4. listopadu 1995 byl jeho ministerský předseda Icchak Rabin zavražděn radikálním izraelským sionistou.

2.3. Role George Bushe ml.

Vítězství George Bushe ml. v prezidentských volbách se projevilo útlumem v přístupu americké zahraniční politiky k izraelsko-palestinskému konfliktu, a to nejen ve srovnání s možná až hyperaktivní rolí jeho předchůdce Billa Clintona.[42] Za prvé to bylo zapříčiněno útoky 11. září, kdy americká zahraniční politika měla plné ruce práce s „vlastními“ teroristy, za druhé roztržkou mezi Arielem Šaronem a Georgem W. Bushem. Ta vznikla kvůli projevu Ariela Šarona obviňujícím Bushovu administrativu z toho, že se snaží vyhovět palestinským požadavkům. Údajným důvodem pro to mělo být získání podpory arabských států v probíhající protiteroristické kampani. Tento projev se setkal s velmi negativní reakcí ze strany USA. Napětí vyeskalovalo ve chvíli, kdy Spojené státy oficiálně odsoudily izraelské praktiky vůčiPalestincům, kteří prý byli zapojeni do terorismu.

Obrat v americko-izraelských vztazích přineslo až ohlášení amerického ministra zahraničí Collina Powella o zaktivnění americké diplomacie na Blízkém východě a jeho cesta tam. Prezident Bush rovněžv červnu 2002 pronesl svůj první projev týkající se izraelskopalestinských vztahů, ve kterém oficiálně volal po vytvoření samostatného Palestinského státu, ovšem za podmínky reforem a demokracie a s upuštěním od teroristických akcí.

2.4. Ekonomické a vojenské aspekty americko-izraelských vztahů

Od roku 1973, tj. od Jomkippurské války, poskytují Spojené státy americké největší finanční pomoc ze všech zemí právě Izraeli. „Izrael je největším ročním příjemcem americké ekonomické a vojenské pomoci od roku 1976, a největším celkovým příjemcem od Druhé světové války.[43] A přestože patří Izrael dnes do zemí s příjmem na hlavu srovnatelným např. se Španělskem, dostává v rámci přímé zahraniční pomoci od USA cca. 3 miliardy dolarů ročně. Tato částka tvořípřibližně pětinu rozpočtu americké celkové zahraniční pomoci. Další izraelskou výhodou oproti jiným zemím je i fakt, že se mu dostává zvláštních podmínek v poskytované finanční pomoci. Jedním z mnoha příkladů tohoto mimořádného zacházení je také dohoda podle které je Izrael jediný příjemce, který nemusí dokládat na jaké výdaje byla poskytnutá částka použita. Tak je téměř nemožné předejít tomu, aby byla pomoc použita kúčelům, s nimiž americká vláda nesouhlasí.[44] Izrael rovněž dostává zahraniční podporu na začátku každého fiskálního roku, zatímco ostatní státy ji obdržují ve forměčtvrtletních splátek. Toposkytuje Izraeli zvláštní výhodný úrok.[45]

Ani ve vojenské pomoci Spojené státy v podpoře Izraele nezaostávají. Spojené státy poskytly Izraeli skoro 3 miliardy dolarů na vývoj zbraňových systémů, které Pentagon nechtěl nebo nepotřeboval, jako například letoun Lavi. Zároveň mu umožňují přístup k prvotřídním americkým zbraním, jako jsou helikoptéry Blackhaw a stíhačky F-16.[46]

USA podporují Izrael i na diplomatickém poli. Jako stálý člen OSN vetují rozhodnutí Rady Bezpečnosti, které jsou kritické vůči Izraeli a jeho vojenským akcím.

Spojené státy se neomezují pouze na ekonomickou a vojenskou pomoc, nýbrž poskytují dotace i na speciální účely, jako je např. zemědělský rozvoj nebo pomoc připřijímání dalších imigrantů.

Omezení pomoci Izraeli zatím pro USA nepřichází v úvahu, jelikož by okamžitěčelily hněvu legendární židovské lobby. Přílišná podpora Izraele se ale na druhou stranu může Spojeným státům vymstít, jelikož nedostatek jejich pozornosti arabským státůmmůže znamenat pro USA zvýšení cen ropy, což negativně ovlivní stanoviska voličů. Proto každá americká administrativa by se měla alespoň pokoušet o vyrovnanou politiku, aby si udržela voličkou základnu a zůstala u moci.[47]

2.5. Budoucí vývoj a kontroverzní otázky americko-izraelských vztahů

 

USA a Izrael mají stále několik nedořešených otázek. Jednou z nich je i status města Jeruzalém. USA neuznávají izraelskou okupaci Východního Jeruzaléma, z tohoto důvodu se i americká ambasáda nachází nikoliv v Jeruzalémě, nýbrž v Tel-Avivu. USA rovněž pokračují v kritice izraelského zacházení s Palestinci na okupovaných územích, což se projevuje v každoročních zprávách o dodržování lidských práv vydávaných americkým Ministerstvem zahraničních věcí. V neposlední řadě protestují Spojené státy proti zakládání židovských osad na okupovaných územích, považují tyto osady za nelegální a v rozporu s mezinárodním právem. Následující období nového amerického prezidenta Baracka Obamy ukáže, jak senejen s těmito otázkami 44. americký prezident vypořádá. Z jeho projevů je zatím jasné, že bude pokračovat ve šlépějích svých předchůdců a usilovat o vznik samostatného Palestinského státu.[48]

Poznámky

[24] Desmond Tutu (* 7.10.1931) je jihoafrický biskup, který v roce 1984 obržel Nobelovu cenu míru.

[25] K tomu srov. Weber, Mark. Pohled na mocnou židovskou lobby. Národní vzdělávací institut. [online]. [2009-04-15]. Dostupné z: http://www.vzdelavaciinstitut.com/_files/index.php?option=com_content&task=view&id=130&Itemid=57

[26] Převzato z ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 231

[27] Volně přeloženo z U.S. Department of State. Arab-Israeli War of 1967. [online]. [2009-04-16]. Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ho/time/ea/97187.htm

[28] K tomu srov. HERZOG,Chaim. Arabsko-izraelské války. str. 568

[29] K tomu srov. Tamtéž

[30] neboli také shuttle diplomacy

[31] Převzato z HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 569

[32] Překlad autorky. Převzato z LITTLE, Douglas. American orientalism – The United States and the Middle East. str.34

[33] Nacházely se tam jednotky tzv. Sinai Field Mission, které měly mandát od ledna 1976 do dubna 1982. Skládaly se ze 160 členů, z toho bylo 8 žen.

[34] Převzato z HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 569

[35] Převzato z Tamtéž. str. 570

[36] Zde je třeba zdůraznit, že toho nebylo ihned dosaženo také kvůli velmi vágní formulaci týkající se udělení autonomie těmto oblastem.

[37] Tajná byla proto, že podle izraelských zákonů jsou zakázány jakékoliv styky mezi Izraelci a úředníky OOP.

[38] volně přeloženo z U.S.Department of State. The Oslo Accords, 1993. [online]. [2009-04-19]. Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ho/time/pcw/97181.htm

[39] Jonathan Pollard si trest odpykává dodnes.

[40] Převzato z ČEJKA, Marek. Role Spojených států amerických na Blízkém východě: Minulost a současnost. Global Politics. [online]. [2009-04-19]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanek/osn-blizky-vychod.html

[41] Převzato z Tamtéž

[42] Převzato z ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 233

[43] Překlad autorky. Převzato z WALT,Stephen; MEARSHEIMER, John. The Israel lobby and U.S. foreignpolicy, str.3.

[44] Jako příklad lze uvést osidlování Západního břehu.

[45] Pro znázornění izraelsko-amerických ekonomických vztahů uvádím v příloze č.1 relaci importu a exportuobou zemí v roce 2007.

[46] Volně přeloženo z WALT,Stephen; MEARSHEIMER, John. The Israel lobby and U.S. foreign policy, str.3.

[47] K tomu srov. WATKINS, Erik: The unfolding U.S. policy in the Middle East; International Affairs. str. 2.

[48] K tomu srov. Obama's Middle East peace quest. BBC News. [online]. [2009-18-05]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/8052284.stm

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕11.859

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře